Teta zmlkla a zdálo se, že dědeček usilovně přemýšlí o jejích slovech, ale pak se ukázalo, že podřimuje. Doktor Vlach se ptal tety, co by byla ta květinka Marta dělala, kdyby se byl ten Pavel zatím podruhé oženil. Teta odsekla, že takovým způsobem by bylo lze zesměšnit každé literární dílo, a ptala se ironicky doktora Vlacha, co by dělal, kdyby byl zemřel dřív, než udělal doktorát. Doktor Vlach pravil, že by si byl klidně lehl na hřbitov a nechal lidi hloubat nad tím, co z něho mohlo být. Teta se zvedla a odešla z pokoje, následována znuděným korunním princem. Dědeček okamžitě přestal dřímat a po zbytek večera byl docela svěží. Doktor potom vykládal, že bylo popsáno mnoho papíru o zhoubném vlivu špatné dobrodružné četby na nedospělou mládež, ale že četl velmi málo pojednání, namířených proti takzvaným ženským románům, které podle jeho mínění mohou mít následky daleko katastrofálnější, než mají morzakory na naši mládež.
Pravil, že i nejpitomějšímu klukovi je jasno, že nemůže strážníky na Václavském náměstí chytat do lasa a že řemeslo pistolníků už dávno nemá zlaté dno. Daleko nebezpečnější je namlouvat spoustě našich milých čtenářek, že manželství není nic definitivního, že je to jedna z mála možností zbohatnutí, že nikdy není pozdě nahlédnout svůj omyl, zbavit se pout a jít za hlasem svého srdce štěstí vstříc. Je mnohem snazší dokázat nedospělému klukovi, že není krvežíznivým pirátem, než zabránit málo inteligentní čtenářce, aby nenalézala obdoby mezi osudem hrdinky románu a soudem svým a tropila v důsledku toho hlouposti.
Mladým děvčatům je namlouváno, že továrníci, velkostatkáři, bankéři a milionáři vůbec se žení zásadně jen s chudými švadlenkami, telefonistkami a prodavačkami. Když to neučiní, jsou v manželství nešťastni a po rozvodu se kajícně vracejí do náruče chudé, ale milované dívky. Ovšem také se někdy stává, že se hrdinka románu zamiluje do chudého hodného hocha, dejme tomu do konduktéra, ale nakonec se trapná situace rozuzlí. Zjistí se, že ten mladý muž dělal průvodčího jen ze sportu a ve skutečnosti je majitelem státních drah. No proto, řeknou si čtenářky a jsou spokojeny. Jinak by jim nesouhlasila ta čirá blaženost, která se rozlije na posledních stránkách románu, protože: já mám také železničáře a řeknu vám, že to není žádná slast.
Vliv, který ty tiskoviny na spoustu žen mají, je přímo senzační. Doktor Vlach pravil, že asi před pěti lety ošetřoval mladého muže, který se pokusil o sebevraždu, protože mu děvče, se kterým měl několik let známost, začalo chodit s jiným. Na tom nebylo nic zvláštního, takových případů je spousta, ale chování té dívky bylo podivné. Udržovala dále přátelství se svým snoubencem, scházela se s ním, říkala mu, že její srdce bojuje mezi láskou k snoubenci č. 1 a láskou k snoubenci č. 2, vypravovala mu o svých schůzkách s tím druhým a vyzývala ho, aby se nevzdával naděje a aby o ni bojoval.
Ten chlapec byl z toho úplně popleten, trápil se, nespal a pak se postřelil. To děvče ho chodilo navštěvovat, plakalo a zdálo se, že si ji tím průstřelem plic, jak ona říkala, vybojoval. Ale sotva se uzdravil, nějak jí otrnulo a hra začala znovu. Ten chlapec s důvěrou, která mne dojímala, přišel za mnou a ptal se mne, co má dělat. Během nemoci jsem se stal jakýmsi jeho zpovědníkem a teď jsem mu měl poradit.
Řekl jsem mu, aby si našel jiné děvče, ale to víte, jak to u takových mladých blázínků chodí. Ta a žádná jiná! Odcházel zarmoucen a já jsem čekal, kdy mne zavolají k ohledání jeho mrtvoly. Místo toho přišel asi za týden znovu. Přinesl mi nějaký ženský časopis, otevřel jej asi uprostřed a žádal mne, abych si to přečetl. Měl jsem chuť ho vyhodit. ale nakonec jsem učinil, jak si přál.
Byl to kus nějakého románu na pokračování a jmenovalo se to "Mezi dvěma muži" nebo tak nějak. V části, kterou jsem četl, jakási dívka jménem Alena navrhovala jistému Petrovi, aby se rozešli, protože ona miluje Luboše. Petr prý zbledl a pravil: pokračování příště.
Složil jsem ten časopis a ptal jsem se, proč jsem to měl číst. Můj pacient vstal a volal: "Ona si hraje na tu Alenu!" Pak si zase sedl a pravil, že teď je všemu konec. Vykládal, že už před časem pojal podezření, že něco ovlivňuje chování jeho snoubenky. Její způsob mluvy se podstatně změnil; hýřila frázemi, v kterých se to hemžilo přepjatými slovy, samé srdce, city nejsvětější, hloubky duše, ty mne nemůžeš pochopit, vyšší touhy a tak. Myslil, že to má od toho nápadníka č. 2, ale pak se mu dostal v kavárně do ruky ten pitomý časopis a tam s ohromením četl větu, kterou mu ona řekla před několika hodinami. Byla tam v naprosto stejném znění, přesně, slovo za slovem.
V první chvíli ho napadlo, že snad jeho děvče ten román píše a inspiruje se svým kolísáním mezi oběma nápadníky, ale pak tuto myšlenku zavrhl. Zdá se, že věc se má takto: jeho snoubenka si ten román transponovala do skutečnosti. On je Petr a Luboš je ten nápadník č. 2. Sehnal všechna předešlá čísla toho časopisu a pečlivě pročetl všechna pokračování románu "Mezi dvěma muži". Všechno souhlasí, jakákoliv pochybnost je vyloučena. Snažil se uhodnout, jak ta historie skončí, aby zjistil, jaké má vyhlídky proti svému soupeři. Bohužel není jasné, koho si ta bláznivá Alena nakonec vezme.
Pokusil se to zjistit v redakci časopisu, ale tam mu řekli, že autorka dodává román po částech a že patrně ještě ani sama neví, jak to nakonec dopadne. Tohleto číslo právě vyšlo a jeho snoubenka je ještě nečetla, ale je jisto, že hned, jakmile se to stane, bude trvat na tom, aby se rozešli.
Doktor Vlach pravil, že si připadal jako v bláznivém snu. Pokusil se vymluvit svému pacientu tu absurdní domněnku, ale bylo to marné. Nakonec se rozešli s tím, že počkají, jak bude slečna snoubenka jednat po přečtení tohoto pokračování.
Hned příštího dne se vřítil ubohý mladík do ordinace jako rychlík do nádražní haly, vrhl se do křesla a vyrazil: "Jak jsem říkal. Doslova. Dokonce se spletla a říkala nápadníkovi č. 2 Luboš, ačkoliv se jmenuje František. Teď je všemu konec."
Byl tak upřímně nešťasten, že mi ho bylo líto. Vykládal jsem mu eugenické zásady, které zavrhují uzavírání sňatků s osobami pomatenými, a znovu jsem mu radil, aby se svým soupeřem nebojoval o pochybnou čest zřídit si doma sanatorium.
Odešel a pak jsem dlouho o něm neslyšel. Setkal jsem se s ním, když už byl ženat a odjížděl se svou manželkou do ciziny. Nechtěl jsem se ptát, jestli si vzal tu potrhlou holku, ale řekl mi to sám. Ano, byla to ona a všechno bylo v nejlepším pořádku, člověk musí být chytrý. Zjistil si adresu pachatelky románu "Mezi dvěma muži", napsal jí dopis a vylíčil jí své neštěstí. Ujišťoval ji, že všechno záleží na tom, jak její román dopadne, a zapřísahal ji, aby se Alena provdala za Petra. Autorka byla jeho příběhem dojata a ochotně vyhověla jeho přání. Pravila, že je to docela snadné, někoho si Alena nakonec vzít musí a není důvodů, proč by to nemohl být Petr. Hned v příštím pokračování spadly Aleně šupiny z očí, prohlédla neupřímnou Lubošovu povahu a uvědomila si, že její srdce bije výhradně pro Petra.
To ovšem bylo něco jiného. Snoubenka obrátila na čtyráku a nakonec se přece jenom vzali. Štěstí mladého novomanžela bylo kaleno jedině tím, že se mořil představami, co se stane, začne-li v tom časopise vycházet nějaký román, v němž vdaná žena zjistí, že její manželství bylo omylem a tak dále. Redakce odmítla mu zaručit, že se v jejím listě takový román nevyskytne, ale i tentokrát si mladý muž věděl rady. Zjistil si, do kterých evropských států je ten časopis posílán, a odjel i s manželkou do země, která v tom seznamu nebyla.
Když doktor Vlach skončil, netajili jsme se podezřením, že si tu historku vymyslil, ale on vylezl na křeslo, zvedl tři prsty a volal, že přísahá. Vypadal v tu chvíli jako prorok, a slečna Barbora se dala do smíchu. Nadšení doktorovo opadlo. Slezl pomalu z křesla a melancholicky prohlásil, že má hlad. Nebylo divu. Slečna Barbora rozdělila potraviny tak, abychom vydrželi ještě tři dny a dávky byly opravdu velmi malé. Debatovali jsme o tom, co se stane, neobjeví-li se zítra nebo nejpozději pozítří dělníci pana Novotného, aby postavili nový můstek.
Doktor Vlach pravil, že má ve svém srubu trochu potravin a že by snad bylo dobře, kdyby se tam někdo pro ně vypravil. Myslí, že by stačily aspoň na jeden den pro všechny. Slečna Barbora pravila, že to není žádné řešení, potraviny sníme a budeme zase ve stejné situaci. Je možno, že stavitel Novotný ani neví, že most byl stržen, a stejně budeme nuceni vymyslit něco, co by nás vyvedlo z té svízelné situace. Dědeček souhlasil se slečnou Barborou.
Připadali jsme si jako strážce majáku, který marně čeká na zásobovací loď, jako polární výprava nad posledními zbytky potravin, jako obleželá posádka ve vyhladovělém městě a já nevím co, ale mělo to v každém případě nádech dobrodružnosti. Vymyslili jsme spoustu fantastických podniků, jejichž účelem bylo dostat se do městečka a nakoupit nové zásoby.
Nakonec měl doktor Vlach docela rozumný plán. Navrhoval, abychom počkali ještě dva dny, nebude-li započato se stavbou mostu. Potom jsme měli vzít potravu na poslední den s sebou a vydat se na cestu k jeho srubu. Je to krásná a pohodlná túra, a vyjdeme-li kolem osmé hodiny ráno, dorazíme tam brzo po poledni. Je tam dost místa, abychom tam všichni přenocovali. Samozřejmě, nebude to tak pohodlné jako zde, ale nic jiného nám nezbývá. Příštího dne vyrazíme časně ráno k Bílému sedlu, obejdeme prameny řeky, přes Vřesové studánky sestoupíme do údolí a pokusíme se ještě téhož dne dorazit do městečka. Bude to úkol poněkud tvrdý, ale lze to dokázat. V městečku podnikneme útok na hotel, pořádně se najíme a ještě v noci vytáhneme pana Novotného z postele, aby šel stavět most.
Dědeček prohlásil, že na tuhle poslední fázi se nejvíc těší, a říkal, že je to docela rozumný návrh. Hlasování bylo provedeno bez opozice a doktor Vlach pravil, že doufá, že i paní Kateřina bude s naším plánem souhlasit. Dědeček pravil, že na tom nezáleží, komu se to nelíbí, ať zůstane zde bez jídla a pohřbíme ho, až se vrátíme.
Pak přinesl mapu, do které s doktorem Vlachem zakreslili naši zamýšlenou cestu, a pak jsme se radili, co bude nutno vzít s sebou. Doktor Vlach tvrdil, že bychom měli vzít s sebou přikrývky pro případ, že by pro únavu některého člena společnosti nebylo možno druhou část naší cesty urazit za jediný den. Stačilo vzít dvě nebo tři, ostatní bychom vzali z jeho srubu.
Dědeček pravil, že je naprosto vyloučeno, abychom se vláčeli s přikrývkami, to by nás jen zdržovalo v pochodu. Městečka musí být stůj co stůj dosaženo. Jsme v situaci, kdy je jakákoliv sentimentalita škodlivá, a kdo nebude moci dál, bude zanechán svému osudu. Dědeček byl toho večera nějak spartánsky naložen. Čekal jsem, že navrhne, abychom slabší členy společnosti před nastoupením cesty pobili. Podotkl jsem něco takového a zdálo se, že dědeček o tom uvažuje, ale pak to zamítl. Snad si nebyl jist, do které kategorie by se dostal.
Mluvili jsme o tom podniku dlouho do noci a zmocňovalo se nás jakési podivné rozrušení, ačkoliv pro to nebylo nejmenšího důvodu. Za normálních okolností bychom byli takový výlet třeba také podnikli z pouhé turistické záliby a ani by nám nebylo napadlo, že je v tom něco zvlášť vzrušujícího. Stačila pouhá skutečnost, že jsme k tomu podniku byli donuceni hrozivým nedostatkem potravin, aby se v naší představě výlet proměnil v zoufalý pochod. Život, nebo smrt! Kdo klesne, je ztracen. Vpřed, stále vpřed, zachraň se, kdo můžeš. Myslím, že jsme toho večera všichni uléhali s přáním, aby nám to dobrodružství pan stavitel Novotný nezkazil. Když ten most tak dlouho nestavěl, tak ať si jej nechá. Teď už se ho neprosíme. To bude něco pro Saturnina, napadlo mi těsně před tím, než jsem usnul.
Příští den uplynul, aniž se stalo co pozoruhodného. Dělníci pana Novotného se neobjevili. Saturnin, jak jsem předpokládal, byl nadšen vyhlídkou na náš podnik a říkal tomu "pochod hladu". Pravil, že se takové věci stávají v Číně, jenže v daleko větším rozsahu. Tam se na takový pochod dá třeba milión lidí. Dědeček říkal, že je to nesmysl, protože kdyby se milión lidí postavil do řady, mohli by si podávat potraviny z městečka až sem. Saturnin namítal, že každý člověk z toho miliónu musí jíst, a že kdyby si každý v té řadě ukousl, zemřeli bychom tu hladem stejně.
To se rozumí, že se do toho vložil doktor Vlach a chtěl vypočítat, jak by to dopadlo, kdyby se každý v té řadě chtěl najíst a teprve až už nebude moci, podával potraviny dál. Tohle já nemám rád. Oni vždycky začnou o něčem mluvit, zpočátku to vypadá rozumně a pak je to čím dál bláznivější. Aspoň kdyby člověk měl jistotu, že to dělají pro legraci, ale oni se přitom tváří vážně a nakonec se třeba pohádají. Myslím dědečka s doktorem Vlachem, Saturnin se ovšem nikdy nehádá, ale obyčejně k tomu dá popud.
Odpoledne jsme se se slečnou Barborou vypravili na ostružiny, ale žádné jsme nenašli. Nějaké trnité křoví tam bylo, ale nebyli jsme si jisti, že na tom rostou ostružiny, ostatně tam ani žádné nebyly.
Když jsme se vrátili s prázdnými džbánky, pravil dědeček, že to tušil, protože když jdou tihle dva spolu, je vyloučeno, aby něco našli. Slečna Barbora se zarděla a dědeček se jí smál.
Večer jsme seděli na terase a teta Kateřina nutila Milouše, aby něco vypravoval, že je řada na něm. Milouš pravil, že ho to nebaví. Ať vypravuje někdo jiný. No tak se podívejte, řekla teta Kateřina, on je takový plachý. Vždycky byl takový plachý a hlavně se ostýchá před slečnou Barborou. Teta neví, jestli mu slečna Barbora nespletla hlavu. Tak se jí zdá, že ano.
Slečna Barbora prudce popřela, že by byla komukoli popletla hlavu, ale pak se zarazila a myslím, že si vzpomněla na mne. Teta volala, že to myslí jen v žertu, ale já jsem ji neposlouchal. Díval jsem se na slečnu Barboru a čekal jsem, jestli se na mne podívá. Podívala. Pochopila, že se usmívám proto, že z vlastní zkušenosti vím, že není pravda, že nepopletla hlavu nikomu, a celá zrůžověla. Ale oči nesklopila a zazářily jí v nich veselé ohýnky.
Potom dědeček vyzval Saturnina, aby on něco vykládal. Pravil, že podle toho, co o něm slyšel, prožil pravděpodobně mnoho dobrodružství a ať nám tedy něco zajímavého vypravuje.
Saturnin řekl, že velmi rád vyhoví přání pana ředitele, ale rád by podotkl, že jeho život vůbec nebyl dobrodružný. Tato skutečnost ho upřímně mrzí, protože vždycky toužil po tom, aby byl tam, kde se dějí věci nevšední, neobvyklé a nebezpečné, ale nebylo mu to dopřáno. Velmi často záviděl svým kolegům, kteří měli příležitost prožít se svými pány události, na které se nezapomíná. A ti si toho obyčejně nevážili a toužili po takové službě, kde se nic neděje. To nikdy nechápal.
Pravil, že před několika lety sloužil jistému velmi střízlivému a prozaickému džentlmenovi a ten mu jednoho dne ukázal dopis, který mu napsal bývalý sluha a který byl zdrcujícím dokladem toho, jak někteří lidé nestojí ani o sebemenší vzrušení. Obsah toho dopisu byl asi tento:
Vážený pane!
Když jsem před lety vystoupil z Vašich služeb, netušil jsem, jak špatně činím a jakým trampotám jdu vstříc. Je pravda, že pan Gustin mi nabídl místo lépe placené, nežli jsem měl u Vás, ale to, co jsem v jeho službách prožil, není vůbec možno zaplatit.
Snad by se bylo všechno vyvíjelo jinak, kdyby byl pan Gustin zůstal v Praze a zastával dále svůj úřad, neboli kdyby nebyl zdědil po svém strýci tolik peněz, že se stal hmotně naprosto nezávislým. Ale abych byl stručný; prvé zklamáni jsem pocítil, když jsem se dověděl, že se pan Gustin jmenuje křestním jménem Augustin. Augustin Gustin! Snad se Vám to bude zdáti malicherné, ale domnívám se, že není vhodné, aby se muž jeho společenského postavení jmenoval tak, jako když někdo napodobuje ozvěnu.
Ještě mnohem více mne mrzelo, když po provedení pozůstalostního řízení první věc, kterou pan Gustin udělal, byla, že koupil hrad. Je mi velmi líto, vážený pane, že Vám musím vykládati věci, o jejichž pravdivosti snad budete pochybovat, ale ujišťuji Vás o své pravdomluvnosti. Nikdy jsem si nedovedl představiti, že by si soukromník a k tomu pán, kterému se dostalo tak pečlivého vychování, koupil hrad. Považoval jsem vždycky staré hrady za majetek obecný. Jediným snesitelným majetníkem takové stavby by snad byl Klub českých turistů, ale nikdy ne soukromník a zvláště ne soukromník rázu pana Gustina.
Můj pán je totiž povahy velmi senzitivní a prostředí hradních síní mělo a má na něho zvláštní, řekl bych sugestivní vliv. Jinak si nedovedu vysvětlit jeho naprosto neobvyklé nápady, kterými mne přiváděl do rozpaků. Vím, že je povinností dobrého sluhy, aby plnil pečlivě všechny pánovy rozkazy, ovšem s podmínkou, že tyto nepřesahují fyzické možnosti. Promiňte, že jsem poněkud rozrušen, ale uznejte sám: jak jsem mu měl opatřit věc tak absurdní, jako je strašidlo? Vzal si do hlavy, že když krajem táhnou podzimní mlhy, když v krbech klenutých komnat praskají polena a tichými chodbami zní slabé skučení meluzíny, vzniká nálada, kterou je nutno doplnit silnými alkoholickými nápoji a strašidlem. Žádal mne, abych ihned opatřil koňak a strašidlo. Pravil, že to mohu opatřit také v obráceném pořádku, nejdříve strašidlo a po tom leknutí koňak, to že mi ponechává na vůli.
Potom se o strašidle mluvilo u nás tak často, že ostatní služebnictvo propadlo představě, že v hradní věži opravdu straší. Vynořila se spousta tvrzení, v nichž strašidlo nabývalo stále konkrétnějších forem. V místnosti pro služebnictvo se vědělo naprosto přesně, jak strašidlo vypadá, proč straší, v kolik hodin se objevuje a v kolik mizí.
Potom se udála ta zmatená věc, při které bylo poškozeno zařízení rohového pokoje v prvním patře. Já o tom nevím celkem nic a nevím, odkud čerpá své informace ostatní služebnictvo. Nemohu bohužel vyloučiti domněnku, že jim to vykládá sám pan Gustin. Tak tedy podle hlasu lidu v čeledníku událo se to takto:
Pozdě v noci seděl pan Gustin u krbu a pil nápoj, o kterém se domníval, že je to koňak. Úderem půlnoci vstoupilo do síně strašidlo. Bylo oblečeno v jakýsi historický kroj, mělo sťatou hlavu a neslo ji pod paží. Usedlo do křesla proti panu Gustinovi a hlavu si položilo na klín.
Můj pán nabídl chladnokrevně přízraku nápoj a jal se mu vyprávět jakási lovecká dobrodružství. Chvílemi se ve vyprávění zarazil, jednak proto, že mu jazyk vlivem nápoje začínal vypovídat službu, jednak proto, že strašidlo lilo koňak do úst hlavy, kterou mělo na klíně, což pana Gustina přivádělo poněkud z míry. Pochopitelně. Nicméně vyprávěl dále celou hodinu, nevšímaje si toho, že strašidlo, opojeno lihovinou, začalo strašit s vehemencí přímo nevídanou a snažilo se ho poděsit efekty tak příšernými, že stará dubová almara začala hrůzou ječet, utekla z místnosti a zavřela se do sklepa.
Dovoluji si znovu upozornit, že vyprávím jen to, co jsem slyšel, a nemohu se zaručit za to, že se věci udály doslova tak. Také se nemohu ztotožňovat s obhroublými výrazy, kterých prý strašidlo v bezmocném vzteku užilo k označení mého pána, a uvádím je zde jenom pro úplnost. Když totiž všechna námaha bezhlavého šlechtice vyděsit pana Gustina byla marná a můj pán unuděným hlasem povídal a pak už si jenom jako pro sebe broukal, zoufalé strašidlo prý prohlásilo něco asi v tom smyslu, že strašit takového vola je práce pro vraha, a způsobilo strašlivý výbuch.
Snad si, vážený pane, vzpomínáte, že filosofický směr, odpovídající nejlépe mému povahovému založení, je skepticismus. Nemohu tedy pro svou osobu připustit existenci zjevů tak nadsmyslných, jako je strašidlo, hlava na klíně a prchající almara, ale dovolte, abych Vám řekl, že druhého dne poté jsem byl nucen konstatovati některá fakta, která mi dala podnět k hlubokému přemýšlení. Tak předně pokoj, ve kterém se ta příhoda udála, byl opravdu doslova pobořen a nemohl jsem ani přibližně zjistit příčinu, která to zavinila. Stará dubová almara, napěchovaná těžkými knihami, chyběla a později jsem ji sám nalezl ve sklepě na víno. Do sklepa jsem musil vniknout okénkem, protože dveře byly zamčeny zevnitř. Pan Gustin zmizel a našli ho v loveckém zámečku v lese na Horce. Dovoluji si poznamenat, že je to několik hodin cesty na kole a že nemám nejmenšího tušení, jak se tam pan Gustin octl. Byl pouze v županu a v domácích trepkách, nebyl ještě střízliv a vedl zmatené řeči o tom, že nechápe, jak se strašidlo může tak leknout samo sebe.
Oprava demolovaného pokoje stála mnoho peněz a můj zaměstnavatel, rozmrzelý tím zbytečným vydáním, prohlásil, že si zakazuje, aby se o tom strašidle ještě mluvilo. Uvítal jsem to jako znamení nadcházejících klidnějších dob, ale byl jsem zklamán. Nedávno totiž zemřel mladší bratr pana Gustina a zanechal po sobě osmiletého chlapce. Můj pán se toho dítěte ujal a přivezl je k nám. Ten hoch má tak vyhraněný smysl pro dramatické události, že všichni, našeho pána nevyjímajíc, vzpomínáme na vládu strašidla jako na dobu idylicky klidnou. Pan Gustin říká, že se řádně nevyspal od té doby, co vystoupil ze státní služby.
Pan Xaver, to je mladý pán, tvrdí, že je to přehánění, protože třeba tenkrát, když on zavřel vychovatelku do hladomorny, spal strýček tak tvrdě, že ani neslyšel řvaní náčelníka hasičů, který si na schodech zlomil nohu, protože ho honilo brnění ze 14. století. Vzpomínám si, jaký tenkrát zavládl zmatek. Nikdo z nás nevěděl, co se to vlastně děje. Pan Xaver to pak vyložil tak, že knihovna ve věži chytla sama a on že chtěl pomáhat hasičům. Do brnění vlezl, aby se nepopálil. Proč ten náčelník hasičů před ním utíkal, neví.
Pan Gustin se pak pro uklidnění tak dlouho procházel na cimbuří kolem věže, až se mu zatočila hlava, a vykřikoval, že je mu milejší deset strašidel než jeden takový kluk, čímž myslil pana Xavera.
Snad se Vám, vážený pane, bude zdáti, že přeháním, ale ujišťuji Vás, že bych Vám podobných příhod mohl vyprávět velmi mnoho a že ta, kterou jsem Vám namátkou vylíčil, nebyla z nejhorších. Z té jsme se poměrně brzo všichni vzpamatovali, až na toho náčelníka hasičů a slečnu Poisonovou. To byla ta vychovatelka, kterou mladý pán zavřel do hladomorny a ke které do jejího vězení doléhaly samé znepokojující zvuky jako křik, troubení hasičů a podobně, a která se později musila nervově léčit na účet pana Gustina.
Snad se v duchu tážete, proč Vám to všechno vypravuji. Chtěl bych jenom, vážený pane, abyste si učinil představu o tom, v jakých poměrech konám službu, a abyste nabyl přesvědčení, že si budu velmi vážit klidného prostředí v případě, že vyhovíte mé uctivé prosbě, abyste mne totiž přijal opět do svých služeb.
S projevem hluboké úcty Baltazar Krys
Saturnin pravil, že on nikdy neměl na takové místo štěstí. Jednou byl sluhou soukromého detektiva. Těšil se, že život dostane spád, že mu bude po boku pánově čeliti nebezpečím a že přispěje svou hřivnou k luštění záhad.
Bohužel zjistil, že život jeho pána je daleko prozaičtější než život průvodčího na elektrice nebo exekutora, a jediná záhada k luštění se nabízející byla, k čemu si ho ten pán vlastně najal. Bydlil v hotelu, stravoval se v hostinci a byl katastrofálně málo zaměstnán, což bylo dobře. Výsledky jeho pátrání mu totiž přinášely jenom nepříjemnosti a obvykle to končilo tím, že všichni domnělí, jím usvědčení pachatelé ho žalovali. Saturninova práce spočívala v tom, že chodil k soudům ohlašovat, že jeho pán se nemůže dostavit k přelíčení, protože náhle onemocněl. Jinak měl celý den volno, vyjímajíc pátek odpoledne, kdy byl povinen přinésti svému pánovi z veřejné knihovny další zásobu detektivních románů.
No vidíte, povídal doktor Vlach, a nakonec jste se přece jenom dostal do služeb dobrodruha, který bydlí na lodi, chodí v noci do Tróje chytat lvy, podniká bláznivé jízdy auty, řízenými nezodpovědnými mladými dámami, a nakonec s ním zahynete hladem na tomto nehostinném ostrově.
Saturnin pravil, že slovo dobrodruh nabylo během času významu poněkud hanlivého a že se domnívá, že ho nelze použít k označení jeho pána, totiž mne. Mínil, že by mnohem lépe vyhovoval výraz "džentlmen, milující vzrušení a sport". Plně si uvědomuje, že místo, které zastává, je nejlepší ze všech, která kdy měl, a doufá, že jeho pán mu dosvědčí, že si této okolnosti náležitě váží. Domnívá se, že pan doktor Vlach poněkud přehání nebezpečí smrti hladem, ale kdyby k tomu došlo, doufá, že by nalezl tolik mravní síly, aby zemřel klidně a důstojně.
Teta Kateřina zbledla a tázala se, jestli jsme na tom skutečně tak zle. Doktor Vlach ji uklidňoval a pravil, že aspoň někteří z nás se určitě zachrání. Bohužel byla naše tělesná odolnost poněkud snížena menšími dávkami potravin v minulých dnech, a to se může stát osudným, ale nesmíme zoufat. Pevná naděje, že se nám podaří dostat se do městečka, dřív než bude pozdě, je první podmínkou záchrany. Naproti tomu zase nemá smyslu, abychom si zatajovali vážnost svého postavení. Smrt hladem není lehká, a on se rozhodl, že v případě, že by nebylo jiného východiska, použije svého revolveru, aby si zkrátil dlouhé utrpení.
Snad se doktoru Vlachovi nepodařilo říci poslední věru s dostatečnou vážností, nebo zašel příliš daleko. Teta se na něho zkoumavě podívala a pravila, že si půjde lehnout. Přála nám dobrou noc a odešla. Seděli jsme ještě chvíli a pak jsme se také rozešli do svých pokojů. Tu noc se přihnala prudká bouře, ale ráno bylo nebe bez jediného mráčku. Hory stály zality sluncem, mohutné a krásné, a vzduch byl svěží, plný ozónu.
Poslední den, strávený v dědečkově domě, byl věnován přípravám k našemu záchrannému pochodu. Spousta věcí byla zabalena do tlumoků a zase vyházena ven, protože bychom to byli neunesli ani hodinu. Dědeček se ujal vedení a tvářil se jako generál před bitvou. Kázal přinést všechny potraviny. Při tom slečna Barbora zjistila, že zmizela část zásob, která ještě včera večer byla ve špíži. Dědeček se jí ptal, ví-li to určitě. Přisvědčila a pravila, že od doby, kdy musila být strava vydávána v přesných dávkách, vede si písemný záznam zásob. Dědeček pravil, že je to velmi vážná věc a že by nečekal, že se mezi námi najde někdo s takovým nedostatkem smyslu pro solidaritu.
Potom se nás po řadě ptal, zda jsme potraviny ze špíže vzali. Začal tetou Kateřinou a ona se urazila. Pravila, že je charakteristické pro způsob, jakým se zde s ní zachází, že jí byla otázka dána jako první. Dědeček pravil, že někým začít musil a že je zbytečné se proto urážet! Ptal se jí tedy ještě jednou a ona teatrálně řekla: "Ne!" Pak se ptal doktora Vlacha, mne, Milouše a slečny Barbory a dostal samé záporné odpovědi.
Jediný, kdo nebyl přítomen, byl Saturnin. Byl chvíli před tím dědečkem požádán, aby se podíval, jestli se v poslední chvíli přece jenom neobjeví dělníci pana Novotného na druhém břehu. Bylo mi to velmi nepříjemné. Já sám jsem byl přesvědčen, že Saturnin by něco podobného neudělal, ale cítil jsem, že by bylo k ostatním nešetrné, kdybych to tvrdil, protože někdo ty potraviny vzít musil, a tak bych byl nepřímo obviňoval někoho z přítomných ze lži.
Dědeček řekl, že se pana Saturnina zeptá, jakmile se vrátí, a teta Kateřina pravila, že by snad bylo lépe, kdybychom služebnictvo do té nechutné věci nezatahovali. Bylo by to prý velmi trapné a snad by bylo lépe, kdybychom se před Saturninem o tom vůbec nezmiňovali.
Proti tomu jsem protestoval. Namítal jsem, že po záporných odpovědích všech přítomných ulpělo podezření z toho činu na Saturninovi a že by bylo velmi nespravedlivé, kdybychom mu o tom neřekli a nedali mu možnost, aby se hájil.
Teta pravila, že Saturnina nikdo nepodezřívá a že celá ta věc je příliš malicherná, než aby z ní bylo nutno dělat aféru. Jestliže někdo ty potraviny vzal, tedy tak učinil proto, že měl hlad, a je nechutné o tom dále mluvit. Ona sama nemá námitek proti zmenšeným dávkám pro všechny a navrhuje, abychom to hloupé napodobování soudního přelíčení ukončili.
Dědeček protestoval a pravil, že úplně souhlasí s mým názorem, že by to bylo vůči Saturninovi nespravedlivé, a byl rozhodnut dát mu touž otázku jako nám všem. Teta pravila, že už si zvykla na to, že na její přání není nikdy brán ohled a že tedy ustupuje.
Potom jsme všichni mlčeli, jen teta chodila pokojem a opovržlivě se ušklíbala. Občas zavrtěla hlavou, obracela oči vzhůru a polohlasně pronášela poznámky jako: nechutné, já to nechci vidět, no fuj, ostuda za každou cenu, to by člověk nevěřil, hroší kůže a podobně. Dědeček se jí ptal, jestli jednou přestane hrát divadlo, a ona jenom beznadějně mávla rukou.
Když vstoupil do místnosti Saturnin, cítil na sobě zraky nás všech, ale patrně to považoval za němou otázku, co zjistil u řeky. Právě v tom okamžiku mi bleskla hlavou myšlenka, jestli snad Saturnin nevzal ty potraviny pro mne a pro slečnu Barboru. Často jsem měl pocit, že by dovedl v mém zájmu jednat s určitou dávkou bezohlednosti, a proto mne nyní opustil můj dosavadní klid a byl bych nejraději z pokoje odešel.
Saturnin stál před dědečkem a jeho opálená tvář měla výraz naprostého klidu. Hlásil dědečkovi, že na protějším břehu řeky nikdo není, lidé pana Novotného se neobjevili. Dědeček roztržitě řekl, že to předpokládal, a několika slovy řekl Saturninovi, co se stalo. Tázal se ho, zda vzal ty potraviny on. Místo energického Saturninova "Ne!" zavládlo v místnosti trapné ticho. Saturnin se díval na dědečka, neodpovídal a zdálo se, že přemýšlí. Trvalo to trochu dlouho, a nepříjemný pocit, který jsem měl, se stupňoval tím více, čím déle Saturnin mlčel. Teta přistoupila k Saturninovi a řekla mu ostře: "Můžete jít!"
Dědeček řekl, aby se do toho nepletla, a tázal se Saturnina, jestli rozuměl otázce. Saturnin přisvědčil. Potom prosil dědečka za prominutí, že se nyní vzdálí, protože se domnívá, že milostivá paní by ráda panu řediteli něco sdělila. Bude-li to nutné, může mu potom pan ředitel dát tu otázku znova. Saturnin se uklonil a odešel a zase bylo trapné ticho.
Pak teta Kateřina pravila, že by chtěla dědečkovi něco říci mezi čtyřma očima. Dědeček zuřivě odmítl jakoukoliv soukromou rozmluvu a pravil, že ta věc se týká nás všech, a proto nebude s ní mluvit za zavřenými dveřmi. Tázal se tedy, co si vlastně přeje. Teta uraženě řekla, že v tom případě nic. Dědeček zaklel a poručil Miloušovi, aby zavolal pana Saturnina. Tu si to teta rozmyslila, zastavila Milouše energickým gestem ruky a pravila, že tedy řekne, co říci chtěla. Ty potraviny ze špíže vzal Saturnin. Učinil to na její rozkaz a dal je do kuchyně. Odtamtud si je pak teta vzala sama. Saturnin se domníval, že z nich bude upravena večeře nebo že už budou baleny do tlumoku, a nelze mu tedy nic vytýkati. Pravila, že si nikdy nepomyslila, že v tomto domě jsou vedeny přesné záznamy, kolik potravin který host sní, a že takového ponížení se jí ještě v životě nedostalo. Vzala ty zásoby pro sebe a pro Milouše a byla tak nucena učinit proto, že mužští příslušníci naší společnosti se nechovali tak, jak bylo jejich morální povinností. Kdekoliv a kdykoliv se civilizovaní lidé octnou v nebezpečí, okamžitě vstoupí v platnost nepsaný zákon, že nejdříve jsou zachraňovány ženy a děti.
Místo toho jsou zde hlásány zásady tak surové, jako je ta, že členové, neschopní další namáhavé cesty, budou zanecháni svému osudu, aniž je zdůrazněno, že se to netýká žen a dětí. Je vidět, že od doby zániku Titaniku se velmi změnily názory na tuto věc. Přirozená práva žen a dětí jsou zašlapána v prach. Teta podupáváním na koberec to zašlapání znázornila. Potom pravila, že kdyby někdo z přítomných "džentlmenů" měl dost otrlosti k tomu, aby od ní žádal vrácení těch potravin, tu může prohlásit, že je všechny s Miloušem snědla. Byli oba tak vyhladovělí, že zde bylo vážné nebezpečí, že by namáhavou cestu nevydrželi, a chce-li někdo její čin kritizovat, ať si poslouží. Ona byla k němu dohnána tím, že dnešní lidé zapomínají, co je jejich nejsvětější povinností. Pak se nám ironicky poroučela a odešla z pokoje.
Chvíli bylo trapné ticho a bylo slyšet jen dědečkovy stojanové hodiny. První, kdo promluvil, byl Milouš, a připravil nám všem malé překvapení. Pravil, že neměl tušení, odkud maminka vzala potraviny, které mu večer do pokoje přinesla, a že velmi lituje toho, že je snědl. Nepovažuje se za dítě a odmítá pro sebe jakékoliv výhody, i kdyby mu je někdo nabízel. Prohlásil, že se vzdává svého zítřejšího přídělu potravin, a prosil nás, abychom nemluvili o tom, co maminka udělala.
Ačkoliv nemám Milouše rád, musím přiznat, že jeho slova neměla zvuk prázdného gesta, kterým se tak vyznačují řeči tety Kateřiny, a pocítil jsem k němu záchvěv sympatie. Doktor Vlach mu odpověděl asi v tom smyslu, že není třeba, aby se vzdával svého dílu potravin, protože zásoby, které najdeme v jeho srubu, nám víc než postačí na celé dva dny. Pravil, že jsme to všechno zavinili my tím, že jsme včera večer přeháněli nebezpečí, ve kterém jsme se octli, a teta nepochopila, že žertujeme.
Milouš pravil, že jestliže maminka věřila, že jsme na tom tak zle, je její čin ještě méně omluvitelný. Doktor Vlach řekl, že si Milouš sám přál, abychom o tom nemluvili, a my sami netoužíme po ničem jiném, než abychom obrátili list.
Pak se ptal, máme-li všichni v pořádku boty. Taková dvoudenní túra není procházka po asfaltu. Mimoto nám radil, abychom si už teď připravili všechno na zítřek, protože vyrazíme brzo ráno, abychom si co největší kus stoupání odbyli, pokud nebude příliš velké teplo.
Tak se stalo, že kolem třetí hodiny odpoledne jsme byli všichni připraveni tak, jako bychom neměli vyrazit příštího rána, ale za půl hodiny, a protože jsme neměli co dělat, sedli jsme si na terasu a povídali. Milouš a teta Kateřina byli ve svých pokojích, a to nás svedlo k tomu, že jsme tak trochu mluvili o nich. Shodli jsme se v tom, že nás všechny překvapila upřímná Miloušova lítost nad sobectvím tety Kateřiny a že bychom to od něho nebyli čekali.
Doktor Vlach pravil, že naše úsudky o bližních by nikdy neměly být prohlašovány s konečnou platností a že člověk je příliš složitý, než aby mohl býti tříděn a vtěsnán do nějaké formule. Pravil, že není vyloučeno, že za nějakých jiných okolností by třeba paní Kateřina byla ochotna obětovat pro někoho život, a naopak, kdokoliv z nás by se mohl dopustit skutku, který by nás všechny překvapil. Člověk se často nevyzná sám v sobě, natož aby se v něm vyznali jiní.
Potom nám vyprávěl zajímavé zkušenosti svých kolegů psychiatrů a tvrdil, že duševnímu zdraví je obecně věnována mnohem menší pozornost než zdraví tělesnému. Kdyby kterýkoliv normální člověk byl stižen nevolností a případně mdlobou, nespokojil by se zjištěním, že už to přešlo, nýbrž vyhledal by lékaře a podrobil by se důkladné prohlídce. Přitom mezi námi pobíhají lidé, kteří jsou duševně nemocní a kteří by se urazili, kdyby jim někdo řekl, že se mají léčit. Nikdo by se neurazil, kdyby mu bylo řečeno, že trpí třeba špatným krevním oběhem a že je nutno, aby dělal to a nedělal ono. Potíž spočívá v tom, že pojem člověka, trpícího duševní chorobou, je ztotožňován s pojmem blázna. To je hrubý omyl, neboť šílenství je již duševní smrt, a je nesmyslné, jestliže jen v těch případech je uznáváno, že něco není v pořádku.
Jiným naprostým omylem je, že je jaksi hanba, když se duševní nebo nervové choroby projeví u poměrně mladých lidí, a že by se za to tito postižení měli stydět. Doktor Vlach pravil, že ví o případu, kdy šéf jakéhosi úřadu odmítl dát mladému úředníku dovolenou a řekl mu při tom: "Neurastenie ve vašich letech? Že se nestydíte!" Toho pána by jistě nenapadlo, aby někomu řekl: "Zápal slepého střeva ve vašich letech? Že se nestydíte!" a přece obě otázky by se vyznačovaly touže pitomostí.
Doktor Vlach ukončil svou řeč a ptal se, co bude s večeří. Toho dne jsme šli neobvykle brzo spat.
Ten čtvrtek 26. srpna byl jako kterýkoliv jiný den a nic nenasvědčovalo tomu, že by měl být důležitým mezníkem v našem životě, že kostky byly vrženy, Rubikon překročen a kotvy zvednuty. Nic takového. Sluníčko vyšlo jako jindy a hory stály na svých místech, jako by se nechumelilo, v čemž bylo nutno jim dát za pravdu, protože byl neobvykle horký srpen. Dědeček se objevil v turistickém obleku, který se nosíval v dobách, kdy Klub českých turistů měl asi 110 členů, a teta Kateřina byla časně zrána viděna u řeky, jak si omývá lýtka studenou vodou a občas provádí několik váhavých dřepů s předpažením. Také prý při tom zpívala, a Saturnin s doktorem Vlachem se přeli o to, co. Doktor byl toho názoru, že to byla píseň "Na Poříčí dítě křičí, ženská drhne schody", kdežto Saturnin v tom určitě poznával jakýsi žalm ze 13. století o tom, jak se Jan Křtitel poléval studenou vodou v řece.
Osobně považuji Saturninův výklad za pravděpodobnější, protože lépe vystihoval ráz tetina obřadného omývání, nežli píseň o tom, že ženská drhne schody. Teta má o své postavě velmi dobré mínění a jistě by v té spojitosti nepoužila takového přirovnání.
Slečna Barbora vyšla ve svém sportovním kostýmku a vzhledem závodila se svěžestí jitra. Byla prostovlasá, ruce měla v kapsách a vypadala, jako by si chtěla vyjít do lesa na půl hodiny a ne na dvoudenní túru. Volala na mne, mám-li cigaretu a jestli nemá vzít s sebou z obývacího pokoje tu kytaru. Zářila z ní taková nálada, že nás všechny nakazila.
Zatím se vrátil Milouš, kterého dědeček ještě jednou poslal k řece, jestli se neobjevili dělníci pana Novotného, a pak bylo rozhodnuto, že za dvacet minut opustíme pohostinný dědečkův dům. Potom, jsme pomohli dědečkovi uzamknout všechny okenice, dveře a vchody, bílý automobil slečny Barbory jsme zatlačili do garáže, uvolněné smutným osudem dědečkovy fordky, a vyrazili jsme v 6 hodin 12 a půl minuty směrem na Hradovou. Je to přesně zapsáno v tlustém sešitu, který Saturnin bůhvíkde sehnal a do kterého pečlivě zapisoval všechny možné pitomosti, které se zběhly během té cesty. Říkal tomu palubní deník. Na prvých stránkách vyjmenoval všechny účastníky, nakreslil naše karikatury a žádal nás, abychom se pod ty neznámé pány podepsali. Našemu podniku říkal výprava, dědečkovu domu výchozí základna, doktorovu srubu prvý postupný cíl, počasí atmosférické podmínky a podobně. To se ví, že doktor Vlach ho v tom podporoval a pomáhal mu ty hlouposti vymýšlet.
Stoupali jsme pomalu kamenitou horskou cestou, lemovanou travnatými svahy. Hradby štíhlých jedlí stály po obou stranách a bylo ještě příjemně chladno. Nebe bylo bez jediného mráčku, slunce jiskřilo v kapkách rosy a všechno bylo svěží a radostné.
Šlo se nám lehce, naše chlebníky byly jen málo naplněné a cestou byly čím dál prázdnější. Nejdříve jsme šli všichni pohromadě, ale později se naše karavana roztáhla. V čele šel dědeček s tetou Kateřinou tak rychle, že ostatní jim nemohli stačit. Teta i do toho kopce poskakovala svým charakteristickým způsobem a nepřetržitě mluvila. Obdivovala dědečkovu svěžest, pravila, že stoupá jako mladík a že je to úžasné. Dědeček mlčel a stále přidával do kroku. Snad chtěl tetu ohromit ještě víc, nebo se jí chtěl zbavit.
Ve druhé skupině šel doktor Vlach, Milouš a Saturnin, a o něco se přeli. Myslím, že to souviselo s horním tokem Amazonky, ale nejsem si tím docela jist. Já a slečna Barbora jsme průvod uzavírali. Les voněl pryskyřicí a houbami, a mechem porostlé kmeny stromů vypadaly jako nesčetné sloupy chrámu. Barbora vesele povídala a chvílemi kopala do borových šišek.
Jistě víte ze zkušenosti, že čas se někdy zoufale vleče a jindy, zase letí jako splašený. Jsem-li ve společnosti slečny Barbory, jsou hodiny až nesmyslně krátké a den uteče jako sen. Ještě jsme si ani pořádně nepopovídali, když se kamenitá cesta stočila, bronzové kmeny borovic se rozestoupily a otevřely nám výhled na srub doktora Vlacha. Stál pod několika vysokými borovicemi a byl daleko honosnější, než jsem si jej představoval. Z malé mýtinky před ním byl půvabný pohled dolů po zalesněných úbočích až do údolí, v němž se tiše leskla řeka v poledním slunci. Kousek pod mýtinou hučel horský potok a tlumeně zdůrazňoval nádherné ticho hor. Ostatní členové naší společnosti už naplnili srub, zotvírali okenice a okna a přivítali nás otázkou, kde jsme, ačkoliv viděli, že stojíme před nimi. Uvnitř byl příjemný chládek. Doktor Vlach se ujal úlohy hostitele, a oběd, který nám předložil s pomocí slečny Barbory a Saturnina, předčil všechna naše očekávání. Za odpolední siesty se nám celá naše výprava začala jevit jako příjemná procházka přírodou a dobrá nálada celé společnosti byla ještě upevněna čtením neobvyklého dopisu, který doktor Vlach vyhrabal ze svého srubového archívu. Seděli jsme v primitivních, ale velmi pohodlných křeslech, a prostor byl naplněn milým altem slečny Barbory, kterou doktor Vlach požádal, aby dopis nahlas přečetla. Zavřete oči a poslouchejte:
Milý doktore!
Ještě voním jehličím, ještě mám ruce znamenané trny malin a podrážky bot vyleštěné chůzí po horské trávě, a už sedám ke psaní, abych Vám poděkoval a vynadal zároveň. Poděkoval za nejkrásnější dovolenou, kterou jsem kdy měl, a vynadal za zlomyslnost, která provází všechny Vaše činy, i ty nejšlechetnější.
Když jste mi před měsícem na stížnosti týkající se mého zdravotního stavu odpověděl přednáškou o návratu k přírodě a o tom, jak žil člověk prehistorický, namítal jsem, že snad přece nechcete, abych lezl na stromy. Byla to poznámka docela věcná a nelíbil se mi způsob, jak jste na ni reagoval. Vzpomínám si, jak Vám to zlomyslně blýsklo v očích, když jste si prohlížel moji postavu a říkal, že by mi to nemohlo škodit. Měl jsem tenkrát na jazyku velmi pádnou odpověď, ale umlčel jste mne velkomyslnou a překvapující nabídkou, abych dovolenou strávil ve Vašem horském srubu. Jaká jste to podivná směs španělského granda a zlomyslného satyra! Musil jsem přemýšlet, mám-li za tu nabídku děkovat našemu starému přátelství nebo Vaší zlomyslnosti, která se spokojila tím, že mne přinutila překonat s tlumokem na zádech výškový rozdíl 700 m, když mne nemohla přinutit k nedůstojnému lezení po stromech.
Jak vidíte, podceňoval jsem obojí. Vaše přátelství i Vaši zlomyslnost. Ale co člověk neudělá pro svoje zdraví. Provedl jsem všechno přesně tak, jak jste mi to poradil. Dokonce jsem si koupil všechny ty knihy, které jste mi doporučil, ačkoliv jména jejich autorů i jejich názvy byly pro mne prázdným zvukem a nic mi neslibovaly. Dnes vím, že jsem dobře udělal, ale něco bych Vám rád řekl: Knihy jsou, doktore, krásná věc, ale víte, co to váží? Víte, že jsem to do těch hor táhl jako soumar a že když jsem byl asi v polovici toho Vašeho bláznivého kopce, napadla mne hrozná myšlenka, jestli Vám nešlo ani tak o to, abych měl na dovolené dostatek duševní potravy (vždyť to ani nejde s tím prehistorickým člověkem dobře dohromady), ale o to, abych táhl do toho vrchu půl metrického centu? Je to k vzteku, že s Vámi člověk nikdy neví, jak na tom je. Zaťal jsem zuby a zdolával jsem strastiplnou cestu krok za krokem. Jenom myšlenka, že už brzo budu nahoře a že mi nabídnete něco kloudného k pití, mi umožnila podat výkon hodný indiánského nosiče nákladů.
Domníval jsem se, že se ve srubu zdržíte do pondělního rána, a proto jsem byl překvapen, když mne na dveřích přivítal připíchnutý kus papíru s Vaším stručným sdělením, že jste se musil vrátit do Prahy a klíč že visí na první borovici vpravo. Jaký nerozum, říkal jsem si, nechávat klíč na místě lehce přístupném. Jaký nerozum! To jsem si říkal jenom chvíli.
Když jsem zjistil, že jste jej pověsil asi sedm metrů vysoko, byl jsem nesmírně překvapen. Rozhlížel jsem se marně po nějakém žebříku, když vtom jsem si vzpomněl na zlomyslný záblesk ve Vašich očích, když jsme mluvili o tom lezení na stromy, a tu jsem strašlivě zaklel. Tohle Vám bylo podobné. Když na to dnes vzpomínám, jsem v pokušení přiznat, že ta situace nebyla tak docela prosta humoru, ale tenkrát jsem pro to neměl pochopení. Jediným pocitem, který bouřlivě zmítal mým nitrem, byl vztek. Mou první myšlenkou bylo, abych se otočil na podpatku, vrátil se na nádraží a jel zpět. Pak bych Vám byl jízlivým dopisem poděkoval za pohostinství. Snad bych to byl udělal, kdyby lehký soumrak v údolích mi nepřipomenul, že brzo bude noc. Pak mi napadlo, abych se podíval, není-li v přístavku srubu sekera, a abych se pokusil borovici porazit.
Dovedu si živě představit, jak při téhle větě mého dopisu vlítnete. Tak prosím, začnete kázat, na tom nejlépe vidíte, do jaké míry degenerovaly Vaše vitální schopnosti, když jste ochoten podstoupit několikahodinovou práci nástrojem, který jste snad v životě neměl v ruce, místo abyste podal tak prostý a nepatrný výkon, jako je vyšplhání do výše pěti metrů. K tomu podotýkám: sedmi, doktore, sedmi a možná že to bylo ještě výš. Dovolíte, abych Vás přerušil a nedovolil Vám pokračovat v přednášce o rozzuřeném býku, který snad, dle Vašeho mínění, jediný by dovedl probudit ve mně schopnosti rychlého šplhu, zděděné po dávných předcích.
To, že jsem se rozhodl uvažovat o šplhání až v tom případě, kdyby nebylo jiného východiska, je pochopitelné. Bylo to ze vzdoru, aby nebylo po Vašem. Abyste se při svém zvráceném smyslu pro humor necítil ošizen, přiznávám se, že jsem nakonec přece jenom na tu borovici vylezl. Bavte se ještě víc a vězte, že první zuřivý pokus dostat se ke klíči jsem podnikl v okovaných botách a s tím bláznivě těžkým tlumokem na zádech. Chechtejte se při představě, jak jsem bez kabátu a bos těch sedm metrů zdolal a zmocnil se klíče. Byla to největší práce mého života a byla to první a poslední nepříjemnost v mé dovolené.
Všechno ostatní bylo překrásné. Vyspal jsem se velmi dobře již prvé noci a probudil jsem se do spanilého horského jitra. To bylo první ráno na horách a ještě dvacet jich následovalo, jedno hezčí než druhé. Dny příjemně plynuly a já jsem nevěděl, mám-li obdivovat originální a pohodlné zařízení Vašeho srubu, ztepilé jedle a romantickou divočinu kolem lesní tůně, nebo autory, kterými jsem se na Vaši radu zásobil. Trhal jsem maliny, chodil jsem na hříbky a lehával jsem na horských loukách. Díval jsem se celé hodiny do údolí a přemýšlel o tom, co jsem četl. Vlahé večery s fialovými odstíny, orosená rána a pryskyřicí provoněná poledne, západ slunce a všechny ty půvaby mé dovolené se podivně smísily s listy přečtených knih a jsem přesvědčen, že ještě po letech budu vědět, kterou kapitolu jsem četl na stráni pod Vaším srubem a kterou nad hladinou tůně. Z jiných na mne zavane vůně dřeva Vašeho srubu a zašumí zvuk deště, dopadajícího na střechu. Nevím, jestli jsem žil jako člověk prehistorický, ale žil jsem si krásně.
Asi tak v půli dovolené jsem dospěl k názoru, že Váš výklad o půvabech chytání pstruhů na umělou mouchu patří mezi ty roztomilé ztřeštěnosti, kterými častujete své bližní a jejichž společným znakem je výstřední nepravděpodobnost. Zkrátka nechytil jsem ani jednoho a vášnivě popírám domněnku, že by se to bylo někomu na světě podařilo. Uložil jsem rybářské náčiní tak, jak jste je měl, a do tůně chodil jsem se jen koupat. Denně. Opravdu. Vidím, jak nad tím nedůvěřivě kroutíte hlavou, ale je to pravda a nedovedete si představit, jak příznivý výsledek to mělo na můj zdravotní stav. Moje kondice stoupala den ode dne. A nemyslete si, že jsem se v té studené vodě, jak se říká, osmělil, že jsem si párkrát stříkl na záda a že tomu říkám koupání. Já jsem se, doktore, potápěl, rozumíte, i s hlavou. Až na dno tůně!
Chci pro dobrou vůli zapomenout na to, že rada, abych lezl na stromy, nebyla radou ani přítele, ani lékaře, nýbrž sarkastického vtipálka, a revanšuji se Vám podle přísloví, kdo do tebe kamenem, ty do něho chlebem: doktore, následujte mého příkladu a Vaše horská tůň z Vás udělá olympionika. Ještě jednou Vám děkuji za pohostinství a přeji Vám veselé potápění. Klíč od srubu je v tůni.
Váš Korejs
Nebe nad západem hořelo záplavou barev. Obláčky měly lem z roztaveného zlata a pluly na propasti rozzářeného prostoru.
Celá ta ohromující nádhera se podobala výbuchu barevné fontány, orgii šíleného malíře, povodni zlatých pomerančů ve vlastní rudé šťávě, otevřené výhni, v níž hořela duha, ale ze všeho nejvíce se to podobalo západu slunce v horách a bylo to moc hezké. Ale slečna Barbora byla taky hezká. Seděla se mnou na podezdívce doktorova srubu, dívala se do nebe a měla oči plné světla.
Z otevřeného okna nad námi bylo slyšet pleskání karet o stolní desku. Dědeček, doktor Vlach a Saturnin hráli mariáš. Občas rozjařeně pronášeli obvyklé karbanické fráze. Potok šuměl a od tůně zalétaly sem útržky tlumené hádky mezi tetou a Miloušem. Teta si omývala lýtka studenou vodou a snažila se přimět Milouše k témuž úkonu. Ačkoliv bylo tak krásně a slečna Barbora seděla po mém boku, cítil jsem jakousi stísněnost. Myslil jsem na to, že moje dovolená se brzo skončí a s ní nenávratně zmizí dny, kdy jsem měl příležitost být od rána do večera ve společnosti slečny Barbory. V mých představách byla Praha plna oslňujících mladých mužů, kteří hýřili vlastnostmi, jichž se mi nedostávalo. Mezi jiným zcela určitě měli dělové servisy a tloukli forehand přímo ukázkově. Všechna ta drobná a radostná vítězství, kterými jsem si dobýval kamarádství a náklonnost slečny Barbory, mohla být velmi pomíjející. Skličovala mne představa, že by mi z těch krásných dnů zbyla jen vzpomínka a dvě zápalky s ulomenými hlavičkami.
"Sedma hoří!" povykoval dědeček uvnitř srubu. Slečna Barbora se uličnicky zasmála, přiložila k ústům sevřenou pěst a zatroubila hasičskou kvartu "hoří!". Natáhla nohy v solidních turistických střevících před sebe, vrazila ruce do kapes své sukýnky a opřela se zády o stěnu srubu. Měla občas takové maličko klackovité pohyby, kdy na rozdíl od své elegantní svižnosti vypadala jako malý nešikovný medvídek. Oči jí při tom jiskřily a já jsem se mohl zbláznit, jak se mi to líbilo. Od potoka stoupala k nám teta Kateřina a její rozzlobená tvář podivně kontrastovala s její hopsavou chůzí. Poskakovala kolem, aniž si nás všimla, a zmizela ve srubu. Z otevřeného okna zazněl hlas doktora Vlacha: "Držte si klobouky, jedeme z kopce!"
Sluneční terč už zmizel za obzorem a mráčky na západním nebi byly najednou skoro černé. Barevný odstín nebe se měnil každou vteřinu a ve chvíli, kdy dědeček vyhrožoval jakési desítce: "I kdyby za mořem byla!", měl barvu světlounce zelenou. Ze zalesněných svahů hor stoupalo lehké kouřmo. Vzduch v údolích byl ještě průzračný, ale dostával barvu pelu na zralých švestkách, a brzo potom se začaly kopce pod nimi utápět v soumraku. Milouš stoupal od potoka a bylo slyšet, jak se za ním kutálejí kameny. Na obloze se objevily první hvězdy.
Ráno jsme vstávali ještě skoro za tmy. Byli jsme rozespalí a bylo nám všem nepříjemně chladno. Skládal jsem přikrývky, pod kterými jsem spal, a zuby mi cvakaly zimou. Doktor Vlach zapálil samovar a postavil naň veliký hrnec s takovou spoustou vody, že jsem považoval za vyloučeno, aby to vůbec kdy začalo vařit. Dědeček si obouval boty a tiše si přitom hvízdal tak dlouho, dokud se mu nepřetrhla tkanička. Potom tlumeně klel. Bylo slyšet, že dámy nahoře v podkroví už také vstávají. Teta usilovně zpívala, snad se domnívala, že se tím zahřeje. Saturnin přišel zvenčí a měl kolem krku ručník. Přál nám dobrého jitra, sympaticky se šklebil a říkal, že bude hezky. Jak to poznal, nevím. Z okna to vypadalo, jako když v listopadu míní celý den pršet, a když přestane chvíli pršet, začne sněžit.
Představa, že bych se měl jít k potoku umýt, mne velmi málo lákala, ale jsou určité zásady, na které slušně vychovaný muž nezapomíná. Ostatně Saturnin mi už podával můj kartáček na zuby, pastu a čistý ručník.
Vyrazil jsem ven s úmyslem odbýt to co nejdříve. Příroda bez hlásku a se zatajeným dechem čekala na východ slunce a já jsem to velebné ticho rozbil údery svých okovaných bot a hlukem kamenů, kutálejících se za mnou, když jsem sbíhal kousek kamenité stráně směrem k tůni.
Mohu-li vám radit, nikdy to nedělejte. Nikdy nesbíhejte příkrou stráň, plnou kamení, obuti v okované boty, zvláště ne, je-li po ránu zvlhlá. Nedejte se mýlit tím, že jsem se při tom nezabil, takové neuvěřitelné věci se někdy stávají. Letěl jsem dolů ze stráně způsobem, který živě připomínal menší živelnou katastrofu. Klouzal jsem, kameny, na něž jsem šlápl, mi zlostně uhýbaly pod nohama a mé zoufalé pokusy, abych se zastavil, měly kupodivu účinek zcela opačný, řítil jsem se ke stromům, obklopujícím potok, stále bláznivější rychlostí.
Nevím, jak se stalo, že jsem slečnu Barboru nesrazil do tůně, ale rozhodně to nebylo mou zásluhou. Spatřil jsem ji v posledním okamžiku. Měla pusu plnou thymolinové pěny, široce rozevřené oči a zřejmě se divila, co se děje. Mihl jsem se kolem ní, provázen hrozným hlukem a celou lavinou kamení, vletěl jsem doprostřed tůně a hladina se nade mnou zavřela. Slečna Barbora později říkala, že jakživa neslyšela, aby něco tak strašně žbluňklo.
Když jsem se vynořil, plivaje vodu na všechny strany, ptalo se mne to děvče docela klidně: "Poslali vás pro ten klíč, nebo se tak osvěžujete každého rána?" Vyškrabal jsem se na břeh a řekl jsem jí, že jsou lidé, kteří se vrhnou do vody, jakmile ji vidí. Nic jim v tom nezabrání. Dokonce ani okolnost, že náhodou zrovna sedí v autu. Vjedou do vody i s vozem. Nepotřebuji vám říkat, jak jsem vypadal. Samozřejmě, nebyl jsem v té vodě dlouho a nezdržel jsem se tam ani o vteřinu déle, než bylo nutno, ale úplně to stačilo. S údivem jsem pozoroval, že slečna Barbora nevypadá o mnoho lépe. Byla mokrá od hlavy k patě. Vysvětlovala to tím, že můj styl ve skocích do vody je nemožný. Pravila, že se diví, že nějaká voda v tůni zůstala, ale rozhodně jí většina vystříkla ven a zkropila všechno v okruhu padesáti metrů; nechápe, proč by zrovna ona měla být suchá, když všechny stromy kolem vypadají jako po dešti. Mínila, že bychom měli odsud odejít dříve, než spadne zpátky za část vody, která prve vystříkla přímo nahoru. Byl jsem také toho názoru, že bychom se tam neměli zbytečně zdržovat. Chvěl jsem se zimou a myslím, že slečně Barboře také teplo nebylo. Vyšplhali jsme se ke srubu, slečna Barbora odběhla do podkroví a jí jsem vstoupil do obývacího pokoje. Všichni přítomní zmlkli a dívali se na mne se zmateným údivem. Doktor Vlach řekl: "No poklona!" Nikdo se mne na nic neptal a já jsem tomu byl upřímně rád. Nesnáším dobře lidi, kteří považují za nutno dát muži, upadnuvšímu na náledí, otázku: "Co děláte?"
Ať už vlastnosti Saturnina jakožto sluhy byly jakékoliv, jedno mu nebylo lze upřít. Jakýmsi nevyzpytatelným myšlenkovým pochodem předvídal většinu nehod, které by jeho pána mohly potkat, a byl připraven jim čelit. Dejme tomu, že bych se díval dalekohledem do studny. Vím, že je to pitomost, ale, povídám, dejme tomu. A předpokládejme, že by mi tam ten dalekohled spadl. Saturnin by mi jej podal. Vytáhl by jej z některé kapsy elegantním pohybem salónního kouzelníka. Přirozeně, že bych byl velmi překvapen a snad i trochu poděšen.
Bral bych tu věc do rukou s pocitem, že tvar dalekohledu naprosto nemusí být definitivní, že se najednou může proměnit v králíka nebo květinu, a snad bych se, mumlaje nějaká zaklínadla proti nečistým mocnostem, chystal vrhnout kouzelný triedr znovu do studny. Tu by Saturnin klidně podotkl, že to přirozeně není týž dalekohled, který mi tam před chvílí padl. Z jeho dalších slov by plynulo, že upuštění triedru do studny je nehoda tak častá a obvyklá, že bylo jeho povinností ji předvídat. Své tvrzení by podepřel stručnými statistickými daty, kolik dalekohledů bylo upuštěno do studny od křižáckých válek, a zapletl by do toho počet pravděpodobnosti.
Myslím, že jen této Saturninově vlastnosti mohu děkovat za to, že jsem nedostal zápal plic. To ovšem nesouvisí s tím dalekohledem, nýbrž s mými mokrými šaty. Vyzval mne, abych se ihned převlékl a vytahal ze svého tlumoku takovou spoustu mého suchého prádla a šatstva, že se mi zatajil dech. Jsem přesvědčen, že už včera docela určitě věděl, že někde spadnu do vody. Jediné, co v tom tlumoku neměl, byly rezervní boty, a to mu poskytlo příležitost, aby mi předvedl jiné z svých kouzel. To, co s mými botami provedl, nelze jinak nazvat. Pomocí několika flanelových hadrů a kartáče je vysušil tak, že by nikdo nevěřil, že jsem v nich před několika minutami skočil do tůně. Velmi užitečný chlapík. Měl v tlumoku také plochou láhev s koňakem a přinutil mne, abych vypil značnou část jejího obsahu. Musím říci, že mi velmi prospěl. Byl jemný, ale přesto plný síly a značně zlepšil mou náladu. Ten koňak samozřejmě, ačkoliv o Saturninovi by se to dalo říci také.
Právě ve chvíli, kdy doktor Vlach skončil přípravu čaje, vyšlo slunce a vešla slečna Barbora. Ukázalo se, že to pokropení nebylo tak zlé, a já jsem si oddechl, neboť to byla poslední věc, která mi bránila, abych se na tu celou příhodu díval s humorem. Dal jsem se do smíchu a to jsem neměl dělat. Dědeček a doktor Vlach se do té doby chovali velmi taktně a nemohu říci, že by byli zneužívali mé situace k tomu, aby si ze mne tropili žerty. Jakmile se však má zachmuřená tvář rozjasnila, přešli k útoku a po celou dobu společné snídaně jsem byl častován jejich poznámkami a ironickými otázkami. Myslím, že jsem se bránil docela dobře, ale když se k nim přidala i slečna Barbora, pochopil jsem, proč si Caesar zahalil tvář tógou a skonal. Já jsem to tak nemohl udělat, protože naše oděvy nejsou k tomu způsobilé. Každý nezaujatý člověk uzná, že si nelze zahalit tvář flanelovou košilí, zvláště ne, jsou-li přítomny dámy. Saturnin se samozřejmě zdržel jakýchkoliv poznámek, ale zato pilně psal a maloval do toho hloupého palubního deníku. Potom tlumeně rozmlouval s doktorem Vlachem. Posbíral všechny přikrývky, které ve srubu byly, pečlivě je složil a nacpal do svého tlumoku. Od té chvíle jsem byl přesvědčen, že se dostaneme do situace, kdy budeme velmi nutně přikrývky potřebovat. Milouš si nervózně sáhl na knírek. Teta Kateřina byla netrpělivá a pravila, že se půjde nalokat čerstvého vzduchu, a dědeček bručel, že se ho, ksakru, naloká ještě dost. Teta pohodila hlavou a šla lokat.
Doktor Vlach nám rozdělil potraviny a pak jsme se vydali na tu památnou cestu. Zamkli jsme okenice i dveře srubu a doktor zastrčil klíče do kapsy. Z toho, že je nepověsil na borovici ani nehodil do tůně, je vidět, že pošetilosti mají své meze. Vyrazili jsme k Bílému sedlu.
Nevím, jestli Saturnin zapisoval průběh cesty do toho tlustého sešitu, ale jestliže to činil, mohl události toho dopoledne vyjádřit stručně větou: "Vše v pořádku." Byli jsme svěží a plni dobré nálady. Bílé pískovcové skály nad pramenem řeky označovaly náš prvý cíl, a my jsme se jim vůčihledně přibližovali. Na pasekách a průsecích se nám otvíraly nové pohledy, obzor se šířil a kraj se propadal do průzračné hloubky. Slunce zářilo a naše obličeje temněly opálením. Slečna Barbora si nasadila veliké tmavé brýle a vypadala v nich jako ilustrace z Karafiátových "Broučků". Kolem jedné hodiny jsme dorazili nad prameny řeky a deset minut poté mohl Saturnin popsat naši situaci větou: "Vše v pořádku kromě dědečka." Mohlo býti v pořádku všechno včetně dědečka, kdyby si starý pán nebyl umínil, že bude řečnit. Nebyl jsem nikdy přítelem takových projevů a často jsem řečníkům přál, aby je potkala podobná nehoda, jaká postihla dědečka na Bílém sedle. Aby se pod nimi zřítila řečnická tribuna, aby je odvála vichřice, aby je pohltila země.
Tím nechci říci, že se tohle všechno dědečkovi stalo, chci jen vyjádřit svou nechuť k lidem, kteří okolnost, že je něčemu zrovna sto let nebo padesát, považují za pokyn, aby promluvili k lidu a objasnili mu, že most byl vybudován proto, aby se po něm chodilo, a stromy byly zasazeny proto, aby rostly a skýtaly stín, eventuálně přinášely úrodu v případě, že neudeří katastrofální sucho.
Když jsme obešli prameny řeky a dosáhli místa, odkud měl začít sestup, vylezl dědeček na velikou kupu balvanů a pronesl k nám žertovnou řeč plnou překvapujících odhalení, jako že je nás sedm, že jsme byli okolnostmi donuceni podniknout to, co právě činíme, že už jsme nahoře a že teď půjdeme dolů a že v městečku na nás čeká vydatná večeře. V té chvíli Saturnin zařval, jako kdyby se zbláznil, všichni se lekli, a dědeček se zakoktal. Saturnin později tvrdil, že křičel "Sláva!", ale nikdo z nás mu to nevěřil. Pokud vím, volá se sláva docela jinak. V tu chvíli jsme však o tom nepřemýšleli, protože nám k tomu dědeček nedopřál času. Provedl na oblém balvanu několik potrhlých pohybů, zamával rukama, jako by chtěl uletět do údolí, a s temným žuchnutím zmizel za balvanem. Zůstali jsme chvíli jako strnulí a teprve dědečkovo sakrování nás vymrštilo na nohy. Oběhli jsme celou tu kupu kamení a nalezli jsme dědečka vklíněného mezi dva balvany a chrlícího ze sebe kletby v nejrůznějších jazycích.
Několik příštích minut bylo naplněno záchrannými pracemi. Namáhali jsme se vyprostit dědečka z té svízelné pozice a každý z nás se o to pokoušel jiným způsobem. Vytahovali jsme ho za ruce i za nohy a byli jsme poplašeni jeho neustálým proklínáním. Saturnin volal na Milouše: "Táhněte vzhůru!", doktor Vlach na ně volal: "Táhněte vpravo!" a dědeček řval: "Táhněte k čertu, vždyť mě přetrhnete!"
Když byl konečně dědeček vyproštěn, posadil se na trávu, odpovídal vztekle na naše otázky, co ho bolí, a vůbec nám dával na srozuměnou, že by bylo bývalo všechno dobré, kdybychom se do toho nebyli pletli a nechali ho, aby vstal sám. Pravil, že si propříště zakazuje, aby ho kdokoliv zachraňoval. Pak se ho teta Kateřina neprozřetelně zeptala, proč tam proboha skákal, a dědeček vydal ze sebe podrážděné zavrčení, při kterém jsme si všichni instinktivně odsedli z jeho blízkosti. Ačkoliv nebe zářilo neposkvrněnou modří, cítili jsme, že se nad naší výpravou stahují mraky.