Tak se stalo, že na sestup z Bílého sedla nezapomeneme do smrti nejdelší. Dědeček podporován mnou a Saturninem zatínal při každém kroku zuby bolestí a v celé společnosti zavládla nálada velmi chmurná. Sestup byl příkrý, namáhavý i pro zdravého člověka, a už po půl hodině nám bylo jasné, že bude-li někdo toho večera v hotelu "U modré koule", my to rozhodně nebudeme. Oslněni sluncem klopýtali jsme přes kořeny a kamení a já jsem v duchu vzpomínal na dědečkovy tvrdé řeči o tom, že kdo nebude moci jít dále, bude zanechán svému osudu. Byl jsem si vědom toho, že to bylo řečeno žertem, a ani ve snu mi nenapadlo, abych mu to připomenul, ale myslil jsem na to, jak lehké je hlásat takové zásady po dobré večeři v lehátku na terase. Sestupovali jsme krok za krokem a občas musil dědeček odpočívat. Uvažoval jsem, zda by nebylo lepší, kdybychom my dva se Saturninem zůstali s dědečkem a kdyby se ostatní členové společnosti přece jenom pokusili dosáhnout městečka. Nebo aspoň doktor Vlach, teta Kateřina a Milouš, slečna Barbora by mohla zůstat s námi. Myslil jsem, že by to bylo nejlepší řešení, ale neodvážil jsem se to navrhnout.
Byli jsme asi v jedné čtvrtině sestupu, když jsme kolem šesté hodiny dospěli na malou horskou louku a dědeček nesměle podotkl, že bychom zde snad mohli zůstat. Pravil, že by to bylo docela romantické strávit noc v přírodě a že bychom si mohli rozdělat oheň, aby nám nebylo zima. Byl značně vyčerpán a bloudil rozpačitým pohledem po všech členech naší společnosti. Bylo mi ho upřímně líto a myslím, že ostatní sdíleli moje pocity. Doktor Vlach pravil, že je to to nejrozumnější, co můžeme za těchto okolností udělat. Je úplně jasno, že dnes už do města nedorazíme, a jsme-li nuceni přespat pod širým nebem, musíme se na to připravit. Bude potřebí nasbírat dostatečnou zásobu paliva a měli bychom se pokusit usnout co nejdříve, abychom se trochu prospali už zvečera, protože k ránu bude citelné chladno. Mimoto pochybuje, že bychom na kamenitých svazích, které máme před sebou, nalezli místo tak příhodné pro přenocování, jako je tento palouk.
Všichni jsme s tím návrhem souhlasili. Byl jsem tomu rád, jednak kvůli dědečkovi a jednak proto, že už jsem sám byl značně unaven. Dědeček je mohutný pán a není maličkost podpírat jej při sestupu z příkrých strání. Celé tělo mne bolelo a měl jsem dojem, že už se nikdy nenarovnám. Za hodinu jsme měli připravenou hromadu klestí a v upraveném ohništi byla narovnána úhledná hranička, tiše čekající na obřad zažehnutí táborového ohně. Byly rozdány potraviny a Saturnin nás podělil přikrývkami.
I přes to, co nás potkalo, musím říci, že to byl příjemný večer. Dědeček se uklidnil a jen občas si stěžoval na bolesti v kříži. Slečna Barbora mu přinesla hrst ostružin, a pak jsme si zapálili cigarety. Když slunce slavnostně zapadlo a Saturnin se chystal zapálit oheň, zeptal se doktor Vlach dědečka, jestli by při té příležitosti nechtěl pronést řeč. Dědeček něco nevrle zabručel, zachumlal se do pokrývky a brzo usnul.
Byl klidný večer, kouř našeho ohně stoupal přímo vzhůru a teprve vysoko nad námi se uhýbal a táhl směrem k Hradové a pozvolna se rozplýval. Odněkud z údolí se ozvalo bekání srnce a pak zase bylo ticho až na tlumené pochrupování, svědčící o tom, že také teta Kateřina usnula. Doktor Vlach tiše přikládal do ohně a zamyšleně se díval do plamenů. Slečna Barbora mi vykládala o spacích pytlech, ve kterých prý lze spáti i ve sněhu. Pro svou osobu mohu říci, že bych se o to nikdy nepokoušel. Ta srpnová noc pod Bílým sedlem mi úplně stačila. Doktor Vlach obešel oheň, přisedl k nám a polohlasně mi řekl, že mluvil se Saturninem a Miloušem a že se budeme musit střídat v udržování ohně. Svízel byla v tom, že ten, kdo bude mít hlídku zvečera, se celkem málo vyspí, protože k ránu bude asi tak chladno, že nebude spát nikdo z nás. Saturnin se sice nabízel, že bude bdít celou noc, ale to nemůžeme přijmout. Byl tedy pořad hlídek určen losem a já mám mít službu do jedenácti hodin. V případě, že bych chtěl raději udržovat oheň po půlnoci, Saturnin je ochoten si se mnou hlídku vyměnit, a to od jedné do tří. Od jedenácti do jedné hodiny bude topit Milouš, od tří do pěti doktor Vlach.
Řekl jsem mu, že bych do jedenácti stejně neusnul a že mi služba docela vyhovuje tak, jak byla vylosována. Doktor Vlach pravil, abych tedy v jedenáct hodin vzbudil Milouše, přál nám dobré noci a vrátil se na své místo. Oheň tiše praskal a hory se rýsovaly proti nočnímu nebi, temné a mohutné, jako před tisíci lety. Naše zem spala. Byl jsem unaven, ale přítomnost děvčete, které jsem měl rád, mne příjemně vzrušovala a zaháněla spánek. Ještě dlouho jsme si se slečnou Barborou tlumenými hlasy vyprávěli, zatímco hvězdy na temném nebi se pomalu přemisťovaly. Všechno kolem spalo, jen my dva jsme střežili oheň vysoko v horách a dívali jsme se do nočních stínů. Ačkoliv bych byl rád strávil takto celou noc, řekl jsem slečně Barboře, že by snad bylo dobře, kdyby se pokusila usnout. Poslušně odpověděla "Ano", pak řekla "Dobrou noc" a s nádhernou samozřejmostí mi nastavila své rty.
Bylo to krásnější, než jsem si to kdy představoval. Upravil jsem jí přikrývku, pohladil ji po vlasech a pak jsem bděl sám. Přiložil jsem trochu dříví na žhavý popel a potom jsem vychutnával jeden z těch vzácných okamžiků v lidském životě, kdy je člověk dokonale šťasten. V tu chvíli se mi zdálo, že je všechno na světě v nejlepším pořádku a že je sladko žít. Nevím, jak dlouho jsem tak seděl a díval se do žhavých uhlíků, ale málem by mi byl uhasl oheň. Vstal jsem, abych přiložil, a když jsem se podíval po všech těch spáčích zachumlaných do přikrývek, spatřil jsem, že se Milouš chvěje. Myslil jsem, že je mu zima, ale pak jsem pochopil, že pláče. Neměl jsem nejmenšího tušení, co se mu stalo. Položil jsem mu ruku na rameno a on ke mně zvedl uslzenou tvář. Na nic jsem se ho neptal, ale on promluvil sám. "Já jsem to viděl," řekl a zase zabořil tvář do trávy. Uvědomil jsem si, že mluví o polibku, který jsem dal slečně Barboře na dobrou noc, a s ohromením jsem si uvědomil, že představa, kterou jsem si o Miloušovi vytvořil, se značně liší od skutečnosti. Tady ležel ten cynický svůdce žen, klacek, který mi nabídl pobuřující sázku, světák ohánějící se vulgárními výrazy, a plakal, protože viděl, že jsem políbil ženu, o níž se vyjadřoval s nenuceností obchodníka bílým masem.
Nevěděl jsem, co bych mu měl říci. Přiložil jsem na oheň, vrátil jsem se na své místo a byl jsem rozmrzen tím, že se mi do vzpomínky na polibek slečny Barbory mísila představa Miloušových slz. Ačkoliv to byla poněkud trapná historie, přece jsem cítil, že tenhle nový Milouš je mi o něco sympatičtější, a přemýšlel jsem, jestli se v těch slzách utopí jeho nepřirozená nabubřelost. Takové lekce dělají někdy lidi lepšími. V jedenáct hodin Milouš spal jako dřevo, unaven cestou a pláčem. Nemohl jsem se odhodlat, abych ho vzbudil. Sedl jsem do trávy k slečně Barboře a díval jsem se, jak spí. Světlo ohně jí neklidně těkalo po skráni a zaplétalo se do jejích vlasů. Přidal jsem jí svou přikrývku a lehce jsem ji políbil na tvář. Maličko pootevřela oči, usmála se a zašeptala: "Měl byste se oholit." Pak jsem si sedl k ohni, abych držel Miloušovu hlídku.
Před svítáním začalo drobně pršet. Probouzeli jsme se jeden po druhém, unavení, prokřehlí a mrzutí. Přikrývka, kterou mi dal Saturnin při předávání hlídky, byla tak krátká a já jsem v těch chladných hodinách pochopil, že to nemusí být vždycky pokora, která básníkovi vnukne touhu sát se menším, ještě menším, nejmenším ze všech. Chladno a krátká přikrývka dovedou podivuhodným způsobem ovlivnit lidské touhy. Déšť brzo ustal, ale ta dávka, kterou jsme dostali, nám úplně stačila. Oheň syčel a štiplavý kouř nám vháněl slzy do očí. Měli jsme pomačkané šaty a mužům zarůstaly tváře strništěm vousů. Drtili jsme v zubech suchary, kterými nás včera doktor Vlach podělil, a dívali jsme se melancholicky na lesy, zatažené lehkou mlhou. Slečna Barbora si ke mně přisedla a polohlasem se mne ptala, budu-li se dnes zase kopat. Řekl jsem jí, že ne, a holit že se také nebudu. Trochu se začervenala, ale v očích jí to vesele zajiskřilo. Přemýšlel jsem, co by se tomu děvčeti musilo stát, aby ztratilo svou dobrou náladu. Dědeček seděl zabalen v přikrývce a díval se zasmušile před sebe. Když se ho doktor Vlach ptal, jestli se aspoň trochu vyspal, mávl jen rukou. Celý se jaksi scvrkl a vypadal o dvacet let starší než včera. Saturnin odněkud vytáhl láhev koňaku a podal ji dědečkovi. Doktor Vlach se ťukl do čela, že ho to mohlo také napadnout, že má ve srubu láhev koňaku téže značky. Saturnin suše řekl, že to je ona, a jal se skládat přikrývky. Doktor Vlach pravil, že je to tedy v pořádku. Já jsem se domníval, že to není v pořádku, aby Saturnin bral cokoli bez vědomí majitele, a také jsem to mínil říci. Nedostal jsem se k tomu, protože láhev zatím kolovala a zrovna jsem byl na řadě, abych si zavdal. Rozhodl jsem se mlčet, protože se nerad hádám a rád piji koňak, zvláště za takových okolností, kdy člověk potřebuje, aby se mu rozproudila krev ve ztuhlých údech. Láhev se dostala zpátky k dědečkovi a všichni jsme cítili, že počasí se znatelně zlepšilo. Dědeček se melancholicky znovu napil a poslal koňak na novou okružní cestu. Zatím se oheň pěkně rozhořel a kouř nás už tolik neobtěžoval. Také suchary doktora Vlacha nebyly tak docela bez chuti, jak se nám zpočátku zdálo, a ta mlha, ležící nad lesy, byla vlastně velmi malebná. Všechno bylo tak svěží a ten ranní deštík jistě lesu velmi prospěl. Nebe na východě se jasnilo každou minutu a cítili jsme, že slunce čeká za kulisami hor připraveno, aby na pokyn nebeského režiséra vystoupilo na scénu v celé své oslňující slávě. Poloprázdná láhev s koňakem byla vzata z oběhu a slečna Barbora velmi vtipně a zručně uhasila oheň. Dědeček namáhavě vstal a rozpačitě se podíval na mne a na Saturnina. Nastoupili jsme na svá místa, abychom ho cestou podpírali, a celá karavana se dala na pochod. Zdálo se, že dědečkovi se jde poněkud lépe než včera, ale to bylo jen zpočátku. Pak se velmi rychle unavil a náš sestup byl snad ještě pomalejší než předešlého dne. Tentokrát nás to ovšem tak neznepokojovalo, protože před námi ležel celý dlouhý den a bylo pravděpodobné, že bude-li dědeček vůbec schopen chůze, dorazíme do městečka i tímto pomalým pochodem. Kolem deváté hodiny si dědeček vynutil odpočinek. Seděli jsme pod skupinou borovic a dívali jsme se do údolí na řeku. Po ranní mlze nebylo ani památky a nebe bylo bez jediného mráčku. Slunce už zase pálilo. Probdělá noc, ticho hor, teplo, únava a ranní dávka koňaku nás činily zoufale ospalými. Když jsme později na tu cestu vzpomínali, připadala nám plná dobrodružství, ale upřímně řečeno, nic dobrodružného na ní nebylo. Mnohem více byla plná drobných nepříjemností. Nechci ovšem svůj názor prosazovat, protože pojem dobrodružství je velmi mlhavý. Já, vy a mnoho lidí kolem nás může považovat plavbu na moři za dobrodružství, ale je pravděpodobné, že kapitán transoceánského parníku se na tu věc dívá docela jinak. Je možné, že se při tom nebaví o nic víc než průvodčí vlaku Praha¦Brno a že jsou oba stejně šťastni, že jim služba skončila. Blouzní-li šestnáctiletý chlapec o dobrodružstvích, jsou jeho sny plny palem, tropických pralesů a písečných pouští. Pro mne není palma o nic dobrodružnější než řekněme borovice, a neuvěřitelné příhody mohou člověka potkat mnohem spíše na Smíchově nebo v Radlicích než na kaučukových plantážích ostrova Sumatry. Pokud vím potkává člověka v tropech tolik dobrodružství, že bělošští úředníci se z toho obyčejně nudou zblázní. Odmítám dávat náhodám, útrapám a nepříjemnostem název dobrodružství. Jste-li vyrušováni ze spánku mňoukáním koček, potulujících se celé noci po malostranských střechách, není v tom nic dobrodružného, a nechápu, oč je dobrodružnější být buzen řevem lvů. Mohlo by to tkvět v tom, že lvů se vyskytuje mnohem méně než koček, ale to by vedlo k nesmyslným závěrům, jako že je vrcholem dobrodružství být vyburcován ostravským arcibiskupem, protože ten se nevyskytuje vůbec. Je zřejmo, že takto bychom se nikam nedostali, a vraťme se k popisu naší cesty.
Když jsme odpočívali asi deset minut, přišel ke mně Milouš a zamračeně se mne tázal, proč jsem ho v noci nevzbudil, když měl mít hlídku. Pravil jsem, že se mi nechtělo spát, a on řekl, že nepotřebuje, aby s ním bylo zacházeno jako s malým chlapcem, a neprosí o žádné ohledy. Odpověděl jsem mu, že se tím příště budu řídit a že je zbytečno o tom mluvit, protože to stejně nikdo neví. Podezíravě se na mne podíval a beze slova odešel. Teta Kateřina afektovaně dýchala a desetkrát za minutu říkala "To je vzduch, to je vzduch!" a pak pro změnu zase "Vzduch - boží duch". Dědeček se trochu rozpovídal, ukazoval nám dole v údolí místo, kde řeka tvořila zákrut, a vykládal nám jakousi příhodu. Chtělo se mi strašně spát a tak jenom vím, že v tom povídání byl dědeček, rybářský prut a úplně nesmyslné množství pstruhů. To bylo něco pro doktora Vlacha. Začal vykládat o své horské tůni a říkal, že je tam velmi mnoho pstruhů. Slečna Barbora říkala, že o tom pochybuje, protože já jsem si tůň včera ráno důkladně prohlédl a o žádných pstruzích jsem se nezmiňoval, ačkoliv bych je byl musil vidět. Pak jsem ještě slyšel povídat něco doktora Vlacha, ale tak jako z veliké dálky, a usnul jsem. Nevím, jak dlouho jsem spal, ale myslím, že to bylo jen několik minut. Zdálo se mi, že podepírám dědečka a opatrně ho vedu se Saturninem krok za krokem do tůně. Dědeček měl hrozné vousy a šimral mne jimi při chůzi po tváři. Pak jsem se probudil a zjistil jsem, že slečna Barbora je nade mnou skloněna, drží stéblo metlice a směje se.
Zase jsme klopýtali po kamenité, vodou vymleté cestě a s dědečkem to bylo čím dál horší. Těžce dýchal, naříkal a chvěl se únavou. Nedivili jsme se tomu, měli jsme toho všichni dost. I můj kotník, nedávno uzdravený, se začal ozývat. Pozdě odpoledne jsme spatřili věž kostela v městečku a zdálo se nám příliš daleko, než abychom doufali, že tam kdy dorazíme. V tu chvíli dědeček prohlásil, že už dál nemůže. Doktor Vlach vytáhl mapu a radili jsme se, co máme dělat. Zjistili jsme, že do městečka máme dál, než by se zdálo, protože polní cesty, po kterých jsme tam měli dojít, nesmyslným způsobem se kroutily, vinuly a zatáčely, a tak jsme se nakonec rozhodli, že půjdeme po břehu řeky tak dlouho, až přijdeme na silnici, na kterou ústil stržený dědečkův můstek. Pak se společnost rozdělí, ti, kdož budou moci, půjdou do městečka a najmou tam drožku a pošlou ji pro dědečka a zbytek naší karavany. Dědeček byl srozuměn, a tak jsme se zase namáhavě zvedli a na bolavých nohou jsme pokračovali v pochodu. Kolem šesté hodiny jsme spatřili na druhé straně řeky dědečkův opuštěný dům a krátce nato doktor Vlach strašlivě zaklel. Sledovali jsme směr jeho vytřeštěného zraku a v tu chvíli se nám naše třídenní strastiplná cesta jevila jako nejpitomější podnik pod sluncem. Oba břehy byly spojeny novým můstkem, jehož čerstvé dřevo svítilo v záři večerního slunce.
Když jsem se příštího rána probudil v pořádné posteli, protahoval jsem se s rozkoší a připomenul jsem si výrok doktora Vlacha: "Prožíváme-li delší dobu idylu, přestaneme ji vnímat, a osud by nám prokázal neocenitelnou službu, kdyby nás popadl za límec a vyhodil dočasně na mráz." Myslím, že něco podobného nás potkalo, a kdyby nebylo dědečkova poranění, byl bych souhlasil s šalamounským prohlášením tety Kateřiny, že všechno zlé je pro něco dobré. Vzpomínal jsem na zakončení naší třídenní cesty a bylo mi to dnes k smíchu. Když jsme přešli můstek a dorazili k dědečkovu domu, našli jsme kuchařku a služebnou Marii sedící na schodech před vchodem. U zdi stála opřena jejich kola, obtížená ručními kabelami s různými nákupy. Ty ženy neměly nejmenšího tušení, kde jsme byli a odkud přicházíme, a jejich tváře byly plny obav a údivu nad našimi zpustlými zevnějšky. Potom s instinktem prostých lidí udělaly to, co bylo nejdůležitější, a rychle nám připravily vydatnou večeři. Dědeček byl uložen do postele a teta Kateřina se ujala ošetřování. Myslím, že mu to nebylo zrovna vhod, ale byl tak skleslý, že se nepokusil o odpor.
Myslil jsem na to, že se naň musím podívat a zeptat se, jak se mu vede, když se ozvalo zaklepání a vstoupil Saturnin. Přál mi dobrého jitra, připravil mi šedé vycházkové šaty a řekl, že slečna Barbora se ptala, pojedu-li s ní po snídani do města na nákupy.
Potom se Saturnin ptal, budu-li se koupat. Nebyl jsem si jist, jak to myslí, ale výraz jeho obličeje nasvědčoval, že to naprosto nebylo myšleno jako narážka na můj skok do tůně, a tak jsem přisvědčil. Ptal jsem se, jak se vede dědečkovi, a Saturnin řekl, že podle tvrzení paní Kateřiny je vážně nemocen. Milostivá paní tvrdila, že nesmí být vyrušován, a dokonce odmítla pustit k němu doktora Vlacha. Doktor Vlach se rozzlobil a tázal se, zda je lékařem on nebo teta Kateřina, a šel k dědečkovi, nedbaje jejích protestů. Starý pán prý má bolesti, je nevrlý a prosil doktora Vlacha, aby k němu nepouštěl tetu Kateřinu. Saturnin pravil, že to vypadá tak, že mezi doktorem Vlachem a milostivou paní dojde k ostřejšímu utkání.
Kdyby se mne byl někdo zeptal, co soudím o výsledku tohoto střetnutí, byl bych tipoval doktora Vlacha jako vítěze a mohu říci, že mne později velmi překvapilo, když můj favorit dokonale kapituloval. V příštích dnech teta Kateřina opanovala pole a doktor Vlach sedával na terase a zamyšleně kouřil své viržinky. Nevím, proč se vzdal, snad to zavinila přirozená nechuť mužů k trapným scénám, nebo snad čekal, až se dědeček vzbouří sám a ukáže tetě Kateřině dveře. Ať tomu bylo jakkoliv, odnesl jsem si z toho poznání, jak malé jsou vyhlídky muže, třeba velmi energického, při střetnutí s hysterickou ženskou. Ačkoliv jsem tím byl zklamán, nemohl jsem doktoru Vlachovi nic zazlívat, a jsem si jist, že kdyby byl tušil, jaké následky bude mít na dědečka tetino ošetřování, byl by bojoval houževnatěji.
Vykoupán, oholen a oblečen v šedé vycházkové šaty šel jsem k snídani. O hodinu později jsem seděl v bílém rapidu po boku slečny Barbory a četl jsem dlouhý seznam věcí, které jsme měli v městečku nakoupit. V krámech říkali slečně Barboře milostivá paní a zřejmě se domnívali, že jsme manželé. Mohu-li soudit podle sebe, byl to omyl docela milý, a slečna Barbora se nezdála být pohoršena. Vrátili jsme se k obědu a odpoledne jsme se šli koupat.
Několik příštích dnů bylo v celém dědečkově domě podivné ticho. Společnost se jaksi rozpadla a každý dělal něco jiného. Dědeček byl upoután na lůžko a teta se z jeho pokoje téměř nevzdalovala. Milouš propadl světobolu a později počal projevovat zájem o služebnou Marii. Doktor Vlach chodil chytat ryby a my se slečnou Barborou jsme se chodili koupat nebo jsme se potulovali lesem. Saturnin trávil všechen svůj volný čas v dědečkově knihovně. V celém domě vládl ospalý klid, ale přesto jsme všichni cítili, že je něco ve vzduchu. Nikdo z nás však nečekal něco podobného.
Začalo to tím, že jednoho rána nalezla teta Kateřina na dveřích dědečkova pokoje tabulku s textem, který nesmyslným způsobem napodoboval větu, vyskytující se na kovových štítcích u dveří, opatřených automatickým zavíráním značky Samo. Chápu, že se teta divila a nevěděla, co si o tom má myslit. Sama říkala, že byla jako u vidění, když to viděla. Na tabulce bylo napsáno:
NEVSTUPOVAT, VSTUPUJE SAMO!
Nikdy nezapomenu na vyděšenou tvář tety Kateřiny, když přiběhla za námi do obývacího pokoje, a žádala, aby někdo z nás šel k dědečkovi. Byli jsme tím překvapeni, protože až do té doby nechtěla teta k dědečkovi nikoho pustit. Polekali jsme se, že se snad dědečkovi přitížilo, a doktor Vlach se ptal tety, co se děje. Přitom jí vzal z rukou tabulku, kterou nalezla na klice dědečkovy ložnice, přečetl ji a šel k dědečkovi. Teta nám pak řekla, že přirozeně té tabulky nedbala a vstoupila do dědečkova pokoje. Starý pán se rozzuřeně vztyčil na lůžku, křičel na tetu, aby mu vysvětlila, proč Šemík uháněl k Radotínu, zatímco Horymír uháněl k Neumětelům, a nakonec po ní mrštil polštářem. Slyšela ho křičet, ještě když utíkala dolů po schodech. Nechápal jsem, proč se dědeček ptal zrovna na Horymíra, a abych se přiznal, také jsem si nebyl jist, kam kdo po tom proslulém skoku uháněl. Saturnin pravil, že je to všechno jen pověst, kterou nelze historicky kontrolovat, a že on se domnívá, že tomu bylo obráceně, že totiž Šemík uháněl k Neumětelům a Horymír k Radotínu, a povídal dokonce něco o tom, kam uháněli zbrojnoši, pověření hlídáním zpupného vladyky, a zamotal to všechno tak, že to vypadalo, jako by jediným, kdo nikam neuháněl, byl starý, slavný Vyšehrad.
Doktor Vlach se vrátil zachmuřen a pravil, že mu dědeček říká "Svatý otče". Ptal jsem se, nemá-li starý pán zvýšenou teplotu, ale doktor Vlach zavrtěl hlavou. Zpočátku jsem měl podezření, že dědeček použil tohoto neobvyklého prostředku, aby se zbavil společnosti tety Kateřiny, ale během několika příštích dnů jsem byl nucen konstatovat, že se starý pán zbláznil. Pronášel různé nesmyslné výroky, dával nám otázky, ze kterých jsme cítili, že jeho duch je zatemněn, a v celé společnosti zavládla skleslá nálada. Bylo to podivné, nečekané a smutné zakončení naší dovolené. Saturnin musil u dědečkova lože vystřídat tetu Kateřinu, protože dědeček, jakmile ji spatřil, propadal záchvatům zuřivosti. Nejzajímavější na tom bylo, že to byla právě teta Kateřina, která jediná z nás všech popírala skutečnost, že dědeček je dočasně zbaven užívání rozumu. Pravila, že má rozumu víc než my všichni dohromady, že prý jeho výroky schválně překrucujeme, že je pochopitelné, je-li podrážděný, vždyť je to starý a nemocný člověk.
Bylo zbytečné hádat se s tetou Kateřinou, ale domnívám se, že pro každého rozumného člověka byla situace úplně jasná. Stalo se například, že se dědeček ptal, kolik je hodin, a když mu to bylo řečeno, pravil, že už brzo budeme v Pardubicích. To se přece nedá vysvětlit podrážděností. Starý pán se zřejmě domníval, že jede vlakem.
Domníval jsem se, že by mělo být neprodleně přikročeno k léčení, a zlobilo mne, že doktor Vlach nepodnikl potřebné kroky. Řekl jsem mu své mínění a on pravil, že nejlepším léčením je klid. Dědečkova duševní rovnováha byla porušena jednak útrapami naší třídenní cesty, jednak ošetřováním tety Kateřiny. Ten sestup z Bílého sedla podlomil tělesnou odolnost starého pána, a zbytek dokázala teta Kateřina v rekordním čase. Nejsem členem rodiny, pravil doktor Vlach, a je mi velmi nepříjemné vystavovat se jedovatým útokům paní Kateřiny. Proto jsem se nepokoušel zabránit jí v přístupu k nemocnému. Její ošetřování bylo nejpodivnějším, jaké jsem kdy viděl. Nevím, činila-li to z důvodů náboženských či jiných, ale je jisto, že několikrát denně připomínala pacientovi možnost brzké smrti, a jednou jsem ji přistihl, jak pláče, vzpíná k nemocnému ruce a leze k jeho lůžku po kolenou. Nevím, proč to dělala, a říkám to jen proto, abyste pochopil, že to nemohlo jinak dopadnout. Takové scény mohou otřást zdravým člověkem, natož nemocným starcem. Protože nyní má pacient klid a je ošetřován panem Saturninem, doufám, že se brzo projeví podstatné zlepšení jeho stavu. Nakonec řekl doktor Vlach, že tuší, proč teta Kateřina tvrdí, že dědeček je zcela pánem svých smyslů. Nechce se o tom šířit, ale potvrdí-li se jeho podezření, zakročí proti paní Kateřině bezohledně.
Nevím, co tím doktor Vlach mínil, a nic bližšího jsem se nedověděl, protože náš rozhovor byl nenadále přerušen příchodem dědečkovým. Byli jsme překvapeni tím, že vstal. Zdálo se, že při chůzi nepociťuje bolestí, a chvíli jsem radostně doufal, že pronese některý ze svých oblíbených žertů, v němž nebude ani stopy po zmatených představách, které naplňovaly od nějaké doby jeho mysl. Byl oblečen v županu z velbloudí srsti a na tvářích měl několikadenní strnisko vousů. Tvářil se zarmouceně a již jeho první věta pohřbila mé naděje, protože řekl:
"Je mi velmi líto, pánové, ale všechny jednolůžkové pokoje jsou zadány." Potom se v jeho očích objevil výraz soustředěné pozornosti a díval se někam mezi nás. Sledovali jsme jeho pohled a spatřili jsme přicházet tetu Kateřinu. Zmínil jsem se už, že teta má neobyčejný způsob chůze a pohybuje se takovým způsobem, jako by poskakovala. Snad na to dědeček narážel, když vztyčil svůj ukazovák, bodl jím ve směru k tetě a zvolal:
"Skokana, když ještě žije, ujímá se policie!"
Teta se zarazila a pak se zeptala: "Přál jsi si něco?"
Dědeček sevřel pěsti, položil si je na prsa a tázal se: "Jste připraveni?"
Na tváři tety se objevil nechápavý výraz a pak se zeptala: "Proč?"
"Pozór!" vykřikl dědeček a teta se polekaně rozhlížela.
"Teď!" zahulákal starý pán a s rukama pokrčenýma na prsou odběhl poklusem do svého pokoje.
Když jsem se později zmínil slečně Barboře o této události, přimhouřila oči a zeptala se mne: "Kdy byl váš dědeček naposled v Praze?" Řekl jsem, že před dvěma lety, a ptal jsem se proč. "Myslila jsem, že jezdí jen autem," řekla slečna Barbora a už o tom nemluvila. Chvíli jsem přemýšlel o tom, jestli dědečkovo pronášení nesmyslných vět a záhadných otázek není nakažlivé, a při té příležitosti jsem si vzpomněl, že doktor Vlach řekl po dědečkově odchodu tetě Kateřině: "Quo usque tandem, Catilina?" Myslím, že je to latinsky, ale nemám tušení, co to mělo být. Teta Kateřina vztekem zezelenala, ale přemohla se a pravila sladkým hlasem, že si nevzpomíná, kdy dovolila doktoru Vlachovi, aby ji nazýval křestním jménem. Doktor Vlach se zachechtal a odešel za dědečkem.
Příštího dne zůstal dědeček zase na lůžku. Když jsme se my ostatní sešli u oběda, pravil doktor Vlach, že dědeček prohlásil, že míní napsat svou poslední vůli. Tetě Kateřině zazářily oči a pravila, že je docela správné, když starý a nemocný člověk hodlá včas uspořádat své věci. Tím nechce říci, že dědeček brzy zemře, a samozřejmě, pokud se jí týká, přeje starému pánovi, aby ve zdraví ještě dlouhá léta zůstal mezi námi. Ovšem, všichni víme, že mladý může, starý musí, a co můžeš učiniti dnes, neodkládej na zítřek. Dědeček měl vždycky správné názory, a ona si ho proto velmi váží.
Doktor chvíli mlčel a pak prohlásil, že podle jeho názoru je to všechno nesmysl. Po tom, co jsme všichni v minulých dnech viděli, je bohužel nutno konstatovat, že dědečkův duševní stav není takový, aby bylo lze předpokládat, že se svým majetkem rozumně naloží. Je to bolestné, ale musíme se s tím smířit. Ostatně dědečkova poslední vůle, napsaná před třemi lety, je uložena u notáře Vrby, a ať už tehdy starý pán rozhodl o svém jmění jakkoli, je jasné, že se tak stalo při úplné duševní svěžesti.
"Ale, ale, podívejme se!" divila se jedovatě teta Kateřina. Potom pravila, že nyní je jí jasno, proč v poslední době všichni předstíráme, že se dědeček pomátl na rozumu. Stále přemýšlela, jaký cíl tím sledujeme, a nyní to tedy ví. Ona za svou osobu prohlašuje, že starý pán je úplně normální, a na to by se podívala, aby nějakým komplotem mu bylo zabráněno ve svobodném rozhodování. Hrozila svým právním zástupcem a doktor Vlach kapituloval. Pravil, že pouze projevil svůj osobní názor a že jeho svědectví o podivném dědečkově duševním stavu v nynější době je kdykoliv k dispozici těm členům rodiny, kteří by měli jakékoliv námitky proti poslední vůli, jež bude dnes sepsána. Teta se tvářila, jako když přemáhá úsměv, a pravila, že by ráda viděla toho smělce, který by se odvážil porušit povinnou úctu k nejstaršímu členu rodiny námitkami, podepřenými domněnkou o duševní chorobě. Potom doktor Vlach požádal slečnu Barboru a mne, abychom byli přítomni sepsání závěti jako svědci, a všichni tři jsme se odebrali do dědečkova pokoje.
Starý pán seděl v posteli obklopen polštáři a zdálo se, že tělesně se mu vede docela dobře. Saturnin právě odklízel podnos, na němž nemocný obědval. Když jsme přistoupili k jeho lůžku, ptal se nás, kolikátého je. Doktor Vlach mu řekl: "Třetího," a dědeček vztyčil ukazovák a prohlásil:
"U třetího řidičova povinnost je stavět znova."
Podíval jsem se v rozpacích na doktora Vlacha a nechápal jsem, jak bude za těchto okolností možno přistoupit k řízení tak závažnému, jako je psaní závěti. Doktor se vyhnul mému pohledu, a když jsem se podíval na slečnu Barboru, zjistil jsem, že se s úsměvem dívá dědečkovi do očí. Dědeček si třel rukou neholenou bradu a usmíval se také. Pak vzal z nočního stolku zlaté pouzdro a nabídl slečně Barboře cigaretu. Ten záblesk galantnosti u člověka, jehož obzory se zatemnily, mne dojal tak, že jsem stěží potlačil slzy. Zatím doktor Vlach něco povídal a já jsem si jen pomalu uvědomoval smysl jeho řeči. Vyburcovalo mne teprve, když řekl, že žádnou závěť psát nebudem a že nám později všechno vysvětlí. K dovršení mého zmatku prohlásila slečna Barbora, že si to myslila. Tedy já nevím jak kdo, ale já mám hrozně rád, když všichni mluví jako předměstská věštkyně v samých narážkách, náznacích a pak někdo dodá, že je to jasné a že si to myslil. Pro svou osobu mohu říci, že já jsem si to nemyslil a že jsem neměl nejmenšího ponětí, proč to doktor Vlach všechno spískal. Pokud jsem informován o dalších událostech, stalo se toto:
Asi za hodinu odešel doktor do obývacího pokoje, kde čekala teta Kateřina, vrhl se do křesla a prohlásil, že je to tedy odbyto. Pravil, že všechno šlo hladce a že dědečkovo rozhodnutí, třeba je poněkud překvapující, je jistě moudré. Domnívá se, že ze strany příbuzných nebude námitek vzhledem k tomu, že jsou již všichni hmotně zabezpečeni. Teta Kateřina se zarazila a pravila, že všichni zabezpečeni nejsou a ona doufá, že dědeček na to pamatoval. Byl vždycky šlechetný a jistě v poslední vůli tuto vlastnost nezapřel. Konečně není ani nutno dovolávat se šlechetnosti, protože jsou určité morální povinnosti, kterým se člověk dědečkova formátu nikdy nevyhýbá. Není-li dědečkovou povinností postarat se hmotně o ni a o Milouše, pak už teta Kateřina opravdu neví, co vlastně povinností je.
Doktor Vlach pravil, že starý pán byl zřejmě jiného názoru. To ovšem není nic divného, protože názory jsou k tomu, aby se různily. Pokud se týče šlechetnosti, prokázal starý pán svou poslední vůlí, že se mu této vlastnosti dostalo v míře až překvapující. Potom dodal, že dědeček odkázal celé své jmění dobročinným spolkům. Později doktor Vlach vykládal, že v celé své lékařské praxi neviděl, aby někdo zbledl tak jako teta Kateřina po této větě. Potom celá její tvář ztvrdla, rty se semkly a oči se jaksi zúžily. Když promluvila, chvěl se její hlas záštím. Pravila, že v tom případě musí uznat, že se mýlila, když tvrdila, že dědeček je normální. Něco tak rafinovaně surového může udělat jen člověk postižený měknutím mozku.
Doktor Vlach řekl, že podle jeho názoru nelze spatřovat nic surového ve skutečnosti, že někdo odkázal své jmění dobročinným spolkům.
Teta ledově prohlásila, že s ním se o to přít nemíní a že ihned odcestuje, aby se poradila se svým právním zástupcem. Je rozhodnuta povolat psychiatra, aby dědečka prohlédl, a nasadí nemilosrdně všechny páky, aby ta slabomyslná poslední vůle byla prohlášena za neplatnou. Doktor Vlach povstal a s neskrývanou ironií opakoval prohlášení, které teta učinila teprve před hodinou, totiž, že by rád viděl toho smělce, který by se odvážil porušiti povinnou úctu k nejstaršímu členu rodiny námitkami, podepřenými domněnkou o duševní chorobě. Dodal, že tak bezcharakterního tvora, jako je milostivá paní, ještě neviděl, a opustil místnost.
Na chodbě potkal služebnou Marii a rozmarně jí řekl:
"Hebé, Eridě je špatně. Dávejte jí dvě polévkové lžíce koňaku za minutu a připravte ostatní šetrně na to, že asi tak za hodinu bude opilá."
"Jak prosím?" ptalo se udivené děvče.
"Strašně," řekl doktor Vlach a se spokojeným úšklebkem si zapaloval viržinku.
Vesničky s červenými taškovými střechami vypadaly jako korály navlečené na bělošedé stužce silnice, po níž slečna Barbora řídila svůj rapid jistě a bezpečně jako šofér z povolání. Veliká reklamní tabule s obrazem pneumatiky vrhla nám do očí svůj nápis a zmizela za námi. Mohutné lípy kolem silnice míjely nás v pravidelných intervalech. Ššš( ššš( ššš( Zkreslené obrazy stromů a oblaků letěly v křivém zrcadle pochromovaných paraboloidů, kryjících reflektory auta. Zvukový zlomek psího štěkotu vytryskl a zmizel za námi zároveň s několika opuštěnými domky.
Konec dovolené. Je na tom vždycky něco teskného, ale musím říci, že právě ten konec byl nejhezčí. Po kvapném odjezdu tety Kateřiny se v horách mnohem lehčeji dýchalo a slečna Barbora byla tak milá, že kurtoví elegáni s dělovými servisy byli stále řidšími hosty v mých snech. Postupně jsem si uvědomoval, že mám několik vlastností, které dokonale vyváží mé nedostatky, a říkal jsem si, že není důvodu, proč bychom se nemohli se slečnou Barborou v Praze občas vídat. A nakonec to ani nemusí být na hřišti. Řekla mi, že chodí velmi ráda do divadla, a doufal jsem, že neodmítne mé korektní pozvání, aby tam šla se mnou.
Opřel jsem se pohodlně v sedadle a oddal jsem se vzpomínkám, zatímco kulisa krajiny ubíhala stejnoměrně vzad. Cítil jsem, že budu dlouho vzpomínat na uplynulé tři týdny, na obědy připravované na ohni, na dvě zápalky s ulomenými hlavičkami, na ranní koupel v horské tůni, na noc strávenou na úbočí hor pod Bílým sedlem a s jistou zlomyslností na morální výprask, kterého se dostalo tetě Kateřině. Jediné, co kalilo mou duševní pohodu, bylo pomyšlení na to, co potkalo dědečka.
"Chudák dědeček!" řekl jsem nahlas.
"Proč?" ptala se slečna Barbora. "Mohlo se mu stát, že by měl daleko horšího vnuka, než jste vy."
"Nemíním podrobovat kritice dědečkovy vnuky. Mám na mysli duševní poruchu, která dědečka stihla."
"To přece nemyslíte vážně!" pravila slečna Barbora. "Nesdílím sice názory vaší paní tety, ale mluvila mi z duše, když prohlásila, že váš dědeček má víc rozumu než my všichni dohromady. Připouštím, že se v poslední době poněkud neobvyklým způsobem bavil na náš účet, ale to je všechno. Ostatně je možné, že k tomu měl nějaký důvod."
"Chcete tím snad říci, že dědeček svou pomatenost pouze předstíral?" ptal jsem se udiven.
"Zajisté," řekla slečna Barbora. "Kdybyste o tom byl chvíli přemýšlel, byl byste došel k stejnému závěru. Pamatujete si, jak jsem se vás ptala, kdy byl váš dědeček naposledy v Praze? Řekl jste mi, že před dvěma lety. Jak si tedy vysvětlujete, že nás ten milý starý pán omračoval několik dnů veršovanými průpovídkami, které byly umístěny na oknech pražských tramvají teprve před několika týdny? Kdo ho jim naučil? Pokud se pamatuji, prohlížel jste si zároveň se mnou tu tabulku s nápisem: Nevstupovat, vstupuje samo! jistě vás hned napadlo, že ji nemohl psát váš dědeček. Psaní redisovým perem není práce pro člověka, kterému se třese ruka. Když jsme dnes ráno balili, pohřešil jste víko od krabice na boty. Řekla jsem vám, že vím, kde je, a vy jste si myslil, že žertuji. Nežertovala jsem. Váš Saturnin z ní udělal tu tabulku a napsal na ni text redisovým perem půldruhého milimetru silným, týmž perem, kterým nadepsal deník naší cesty na Bílé sedlo. Humor vašeho sluhy má svůj osobitý ráz, a jestliže starý pán nazval vaši příslovími hýřící tetu poskakujícím mudroslovím národa slovanského, dovoluji si při vší úctě k vašemu dědečkovi tvrdit, že je to nápad Saturninův. Ostatně starý pán ví, že nevěřím v jeho pomatenost. Poznala jsem mu to na očích, když říkal, že u třetího řidičova povinnost je stavět znova, a já jsem se neubránila úsměvu. Ta cigareta, kterou mi nabídl, byla úplatkem za to, že mu nekazím zábavu."
"Bože," řekl jsem, "tohle mne vůbec nenapadlo a je to docela jednoduché! Totiž vypadá to jednoduše, když to říkáte, a to je největší poklona vašemu důmyslu. Myslím, že byste se měla dát do služeb policie. A jeďte pomaleji, cyklista, když jede do kopce, dělá často neočekávané vlnovky a vjede vám přímo pod chladič. Ani nevíte, jak jste mne potěšila. Je-li dědeček zdráv, je všechno v nejlepším pořádku a je to úplná krása."
"Je," řekla slečna Barbora, "a váš dědeček je skvělý. Mám ho ráda."
"Chvíli jsem mlčel a pak jsem řekl: "Ale on velmi špatně servíruje."
Slečna Barbora se usmála a klidně řekla: "Mám ho přesto ráda."
Lípy kolem silnice byly vystřídány topoly a po levé straně se leskla rozlehlá zrcadla rybníků. Krátký podjezd železničním náspem nám zašuměl v uších a vypustil nás na dlouhý, přímý úsek silnice rovné jako stůl. Žena pracující v poli nám zamávala opálenou rukou a malé dítě to udělalo po ní, trochu pozdě. Velký nábytkový automobil nás minul s namáhavým supěním. Benzínová pumpa zasvítila na pozadí zelených luk a zřízenec zvedl ruku ke štítku čepice. Praha 75 km. Jiná tabule s výstražným znamením zatáčky. Pneumatiky zakňučely, a zase byla před námi rovná silnice.
Myslil jsem na to, že i ten, kdo není do slečny Barbory zamilován, musí uznat, že to děvče má vtip, a litoval jsem, že jsme ji nepřinutili, aby i ona něco vyprávěla za těch večerů, kdy jsme sedávali potmě. Vymlouvala se, že neumí vyprávět, ale to jistě nebyla pravda. Je velmi málo lidí, kteří opravdu vyprávět nedovedou. Sám jsem se s takovým člověkem setkal jen jednou. Bylo to v zimě a spal jsem ve společné noclehárně lyžařské chaty. V rohu seděl na kavalci muž s tváří ošlehanou větrem a kouřil lulku. Nevím, kdo to byl, ale vypadal jako hrdina z lyžařského filmu. Jeho vzhled byl tak sugestivní, že někdo z nás ho požádal, aby nám něco vyprávěl. Čekali jsme něco o lavinách a alpských záchranných expedicích, ale čekalo na nás něco docela jiného. Pravil, že vypravuje velmi rád, ale že nesnese, aby byl vyrušován. Jestliže mu slíbíme, že mu nebudeme skákat do řeči, bude nám vyprávět historku o zajímavém nedorozumění, ke kterému došlo mezi ním, jedním jeho kamarádem a slečnou Věrou, tou, která se později pro to nedorozumění provdala za nějakého komisionáře místo za jeho kamaráda, který ji miloval už od dětství a o kterém se ona domnívala, že miluje její mladší sestru. Později říkala, že to aspoň tak vypadalo a že často pro to plakala a vzala si toho komisionáře jenom proto, aby ustoupila své šťastnější sestře, když uznala, že je marné bojovat proti sestřinu mládí. Její sestře bylo sedmnáct let a jí bylo osmnáct pryč. Přitom se domnívala, že provdání za komisionáře je něco tak romantického jako odchod do kláštera, protože byla přesvědčena, že komisionáři a komisionářky se zabývají tím, že hlásají náboženství kanibalům a nakonec hynou mučednickou smrtí. Osmahlý muž s lulkou pravil, že jeho kamarád říkal, že něco tak beznadějně zamotaného ještě neviděl a že je to horší než ta hádanka s červenými a černými klobouky v zatemněném pokoji a že Věra byla odjakživa potrhlá, to on, její bratr, ví nejlépe.
Byli jsme tím překvapeni a ptali jsme se osmahlého muže, jestli on je bratrem slečny Věry. Divil se, jak nás něco takového mohlo napadnout, a pravil, že jeho kamarád je bratrem slečny Věry. Otázali jsme se tedy, jestli má dva kamarády. Odpověděl, že má tři, a zeptal se nás, proč se ptáme. Řekli jsme mu, že je dobře, že jsme si hned myslili, že se ve svém vypravování zmiňoval o dvou z nich. Řekl, že neví, proč by se měl zmiňovat o třetím, protože ten bydlí v Plzni a nemá s jeho vypravováním nic společného. My jsme ovšem netrvali na tom, aby se o něm zmiňoval, ale bylo nám zřejmo, že jeho kamarád, který byl bratrem slečny Věry, nemohl být totožný s jeho kamarádem, který se ucházel o slečnu Věru, a chtěli jsme mu to naznačit. Toužili jsme ty kamarády nějak rozlišit. Říkali jsme, dejme tomu, že ten jeden přítel je přítelem X. Ptal se nás, jestli myslíme Karla, a my jsme mu řekli, že myslíme Karla, a ptali jsme se, byl-li zamilován do slečny Věry. Řekl nám, že neví, ale že myslí, že ne, protože oni se se slečnou Věrou ani neznají. Ptali jsme se pro jistotu, jestli se slečna Věra zná se svým bratrem, a to ho rozzlobilo. Přísahali jsme, že ho nemíníme dráždit, ale že to tedy vypadá tak, jako že ten Karel není bratrem slečny Věry, ani tím jejím nešťastným nápadníkem, a že to tedy asi bude ten, co bydlí v Plzni. Pravil, že Karel nebydlí v Plzni, nýbrž ve Vysočanech, a řekl, že nám nebude nic vykládat.
Chtěl jsem tím jenom říci, že mám ustálené mínění o lidech, kteří nedovedou vyprávět, a že při nejlepší vůli nemohu mezi ně zařadit slečnu Barboru. Díval jsem se na ni, jak řídí vůz bez nejmenší známky únavy, a myslil jsem na to, co mi řekla o dědečkovi a Saturninovi. Uvědomoval jsem si, že se v poslední době událo jen velmi málo věcí, za kterými nevězel můj potřeštěný sluha, a pociťoval jsem skoro s ulehčením, že se vracím do Prahy bez něho. Doktor Vlach totiž pravil, že si dědeček velmi zvykl na Saturninovu obsluhu, a žádal mne, abych Saturnina ponechal u dědečka aspoň tak dlouho, dokud se jeho stav podstatně nezlepší.
Na rtech slečny Barbory se objevil slabý úsměv a já jsem se jí ptal, proč se směje. Pravila, že si představuje, jak budu sám hospodařit na tom svém škuneru, a že bych si tam měl pozvat tetu Kateřinu. Abych se přiznal, myslil jsem už na to také. Ne ovšem na to pozvání tety Kateřiny, to bych se musel zbláznit, ale na to, že to nebude zrovna příjemné bydlit na lodi sám jako trosečník. Napadlo mne, že bych se měl pozeptat, je-li můj starý byt u paní Suchánkové volný.
Na obzoru se objevily pražské věže a naše cesta pomalu končila. Zmocnila se mne lehká stísněnost. Ještě před hodinou bylo všechno samozřejmé a říkal jsem si, ano, poděkuji slečně Barboře za to, že mne svezla, a požádám ji o schůzku. Klidně a nenuceně, přece nejsem malý chlapec. Některé věci se zdají lehčími, než opravdu jsou. Je to asi takový pocit, jako když se díváte na borce cvičícího na nářadí. Bože, říkáte si, tohle přece není nic těžkého, ale zkuste to udělat. Představoval jsem si v duchu situaci při loučení se slečnou Barborou. Tušil jsem, že všechna připravená a pečlivě uvážená slova se mi zašmodrchají a popletou a že bude na mne trapná podívaná. Vystoupím z auta, poděkuji za příjemnou jízdu, pronesu nějakou nejapnou frázi, slečna Barbora mávne s úsměvem rukou, jako že to nestojí mezi přáteli za řeč, podá mi ruku, řekne na shledanou, sešlápne spojku a moje koktavé pozvání na dostaveníčko zanikne v hluku odjíždějícího rapidu.
Viděl jsem to tak živě, že už jsem si představoval, co budu dělat, když nenaleznu při loučení dostatek odvahy k tomu, abych požádal o schůzku. Říkal jsem si, že bych se s ní mohl setkat jako náhodou v tenisovém klubu, nebo bych jí mohl nechat dopis u sběrače Pepíka a všichni členové klubu by se měli týden o čem bavit.
Červená, stát! Slečna Barbora šlápla na brzdu a já jsem si uvědomil, že jsme ve vnitřní Praze. Motor rapidu tiše vrčel, proud vozidel, tramvají a chodců křižoval naši cestu, žlutá, zelená a zase jsme jeli. Na nábřeží slečna Barbora zastavila a s úsměvem si prohlížela obývací loď. Vystoupil jsem a při tom jsem si s ulehčením uvědomil, že mi to děvče nemůže předčasně odjet, protože má ve voze několik mých kufrů. Když jsem s námahou vyndal první z nich, objevil se po mém boku jakýsi chlapík a pravil: "Potřebujou něco vodnýst, pane šéf?"
Zatímco ten dobrý muž odnášel mé kufry, zapaloval jsem si nervózně cigaretu a slečna Barbora mne se zkoumavým úsměvem pozorovala. Myslím, že jsem trochu zrudl a rychle jsem jí nabídl své cigaretové pouzdro. Zapálila si, ale dívala se na mne pořád tak. Nevím, kolika uhlazenými způsoby lze požádat dívku o dostaveníčko, ale ten, kterým já jsem to udělal, asi mezi ně nepatří.
"Nechtěla byste se se mnou sejít?" ptal jsem se a myslím, že můj hlas nebylo možno nazvat pevným a klidným.
"Chtěla," řekla slečna Barbora a pořád se usmívala.
"Kdy?" ptal jsem se a spotřeboval jsem na to zbytek svého dechu.
"Kdykoliv," odpověděla slečna Barbora a ani trochu se nenamáhala, aby mi usnadnila situaci.
Podíval jsem se na hodinky a řekl jsem: "Zítra v tuto dobu budu u Národního divadla."
Nakrčila obočí a ptala se: "Angažován?"
"Ale ne angažován," řekl jsem, "budu tam na vás čekat."
"Ujednáno," řekla vesele slečna Barbora, "a myslím, že bychom si mohli tykat. Chceš?"
Tak se stalo, že chvíli poté pochyboval nosič kufrů o mém zdravém rozumu. Zaplatil jsem mu tak, jako bych se byl právě dověděl, že jsem vyhrál milión.
Kavárna šuměla tlumeným hovorem a venku vytrvale pršelo. Chvátající deštníky se zrcadlily v mokrém asfaltu, kola aut rozstřikovala celé vějíře dešťové vody a černý voskovaný plášť strážníka se leskl jako nalakovaný. Dívky, starostlivy o své punčochy, obíhaly kaluže a schovávaly se do průjezdů před blížícími se auty.
Kavárna byla plna vůně kávy a cigaret. Přede mnou na mramorovém stolku ležely dva došlé dopisy, a já jsem odkládal jejich otevření. Ne že bych se obával nepříjemných zpráv, ale mám rád tu chvilku zamyšlení nad neotevřenými dopisy. Obě obálky byly stejného formátu a obě měly stejné poštovní razítko. Adresa jedné byla psána nepevným, ale stále ještě úhledným písmem dědečkovým, a druhá byla psána Saturninem. Přemýšlel jsem, co mi asi píší, a usoudil jsem, že dědeček už nepotřebuje Saturninových služeb, a Saturnin mi asi oznamuje, že se vrací.
Objednal jsem si kávu a pak jsem dopisy otevřel. Dědečkův začínal oslovením, které zde nemíním uvádět. Ne že by na něm bylo něco špatného, ale je to má přezdívka z dob útlého mládí a domnívám se, že není vhodná k označení dospělého a seriózního muže, za kterého se považuji. Kdykoliv jí dědeček použije, mám při tom asi takové pocity jako pěkná osmnáctiletá žába, když jsou mužskému návštěvníku ukazovány její fotografie z doby, kdy nemohla protestovat proti tomu, aby byla zvěčněna, jak se povaluje nahatá na kožešině.
Předpokládejme tedy, že ten dopis byl nadepsán: "Milý vnuku!" Ostatní text ponechávám beze změny.
Milý vnuku!
Až budeš jednou tak stár jako já, poznáš, že Ti celkem málo záleží na tom, co si o Tobě myslí lidé, příbuzné nevyjímajíc. A přece jaksi těžko snáším pomyšlení, že se patrně domníváš, že jsem se opravdu zbláznil. Cítím, že Ti musím vysvětlit, proč jsem se v posledních dnech, které jsi zde trávil, choval tak, že v Tobě ta domněnka mohla vzniknout. Vyložím Ti to a pokus se mi naslouchat tak pozorně jako kdysi, když jsem Ti vykládal pohádky. Mimochodem řečeno, dělával jsem to tak špatně, že jsi se nakonec domníval, že Červená karkulka byla princezna zakletá do vlka v perníkové chaloupce. Ale to už si Ty asi nepamatuješ, a přikročme k věci.
Je mi líto, že nemohu začít jinak než tím, že se rozhovořím o Tvé tetě a mé snaše Kateřině. Nevím, jestli jsi si někdy uvědomil, co pro tu naši příbuznou znamenají peníze, a kdyby to nebylo tak příkré, řekl bych, že je pro ně schopna všeho. Rozhodně jí však neublížím, když řeknu, že je pro ně schopna většiny skutků, jež by slušný člověk odmítl vykonat.
Dny, ve kterých mne ošetřovala po našem návratu z Bílého sedla, patří k nejhorším, které jsem prožil. Měl jsem opravdu od toho pohmoždění prudké bolesti v zádech, a milá Kateřina usoudila, že mé dny jsou sečteny. Způsobem, o kterém se domnívala, že je šetrný, mi dávala najevo, že bych měl uspořádat své soukromé záležitosti. Tato skutečnost sama by se mne nebyla nijak zvlášť nepříjemně dotkla. Jsem starý člověk a vím, že nebudu věčně zdobit povrch naší planety. Ačkoliv jsem na světě docela rád a míním se zde ještě nějaký čas zdržet, přece myšlenka na smrt mne nenaplňuje hrůzou a jsem odhodlán klidně a s příslušnou dávkou důstojnosti projít oponou stínů do onoho, prý lepšího světa, až mne zavolají drahé hlasy těch, kdož mne tam předešli.
Bohužel, protivný hlas, který mne tam posílal, patřil Tvé tetě Kateřině. Jak jsem již řekl, nebylo by mne příliš sužovalo to, že považovala za svou povinnost mi připomenout, abych včas rozhodl o svém majetku. Daleko horší bylo to, že mi také říkala, jak o něm mám rozhodnout, a snažila se mne ovlivnit způsobem, o kterém se nechci vyjadřovat. Za celý svůj život jsem neviděl takovou spoustu trapných scén, hysterických výbuchů, protivné podlízavosti a předstírané uraženosti, dramatických výstupů, hraničících s nějakými ponurými obřady a hypnotismem, jako za dnů, kdy mne ošetřovala. Kolikrát stála nade mnou jako tragická postava z řeckého dramatu a střídavě plakala a pronášela plamenné řeči, kolikrát klečela přede mnou na kolenou a spínala ruce.
Jednou k tomu dokonce přinutila i Milouše, a pohled na zřejmou neochotu, s kterou ten chlapec klekal na podlahu postrkován zezadu Kateřinou, byl jediným osvěžením v tom moři nechutností. Byl jsem v té době docela bezbranný. Kateřina mne izolovala od vás všech a ani doktoru Vlachovi se nepodařilo splnit naděje, které jsem v něj kladl. Jednou, když to všechno překročilo mez, kterou jsem byl schopen snést, řekl jsem Kateřině, že jí odkážu všechno, co mám, jen ať už mi dá, proboha, pokoj. Řekla mi na to, že sliby jsou chyby, a žádala, abych ihned zavolal notáře.
To se rozumí, že jsem to neudělal, ale ta chvíle, kdy jsem v touze po klidu zvolal, že jsem ochoten jí dát všechno, co chce, stala se pro mne tím, co nazýváme psychologickým okamžikem. Od té chvíle jsem si nevěřil, že dovedu vzdorovat neustálému tlaku její vůle, a mimochodem řečeno, nebyl jsem si jist ani tím, že opravdu brzo nezemřu. Snad se Ti bude můj tehdejší duševní stav zdát nepochopitelný. Zdá se nyní, zaplaťpánbůh, skoro nepochopitelný mně samotnému, ale ujišťuji Tě, že jsem byl téměř zoufalý. Myslil jsem, že budu musit Kateřinu zabít nebo se z toho zbláznit a zabít ji dodatečně.
Nakonec jsem to rozřešil tak, že jsem se zbláznil. Nechci tvrdit, že to byl můj nápad, a jsem z hloubi duše povděčen tomu, že Tvůj Saturnin trávil své volné chvíle v knihovně a slyšel tolik z činnosti, které Kateřina říkala ošetřování, že se rozhodl jednat. Myslím, že to byl také on, kdo později vnukl doktoru Vlachovi úmysl předstírat, že jsem napsal novou závěť, a zbavil mne tak Kateřiny nadobro.
V té době bych byl mohl zanechat té hry na schovávanou a mohl jsem si tím ušetřit tento dopis. (Víš, jak nerad píšu.) Ale pokračoval jsem ve hře, protože mne to bavilo, ačkoliv jsi vlastně byl jediný, koho jsem tím mohl ještě oklamat. Jak doktor Vlach, tak slečna Barbora prohlédli mne hned ze začátku a Tobě v tom zabránila skutečnost, že jsi v té době neměl oči pro nic na světě, vyjímajíc krásnou Barboru. Nedivím se Ti a s jistým zadostiučiněním vzpomínám na to, jak jsem už před lety tvrdil, že máš dokonalý vkus.
A nakonec mám k Tobě prosbu. Chtěl bych, abys mi postoupil svého sluhu Saturnina.
Snad si pomyslíš, že ho nepotřebuji, když mám kuchařku a služebnou Marii a když jsem se tak dlouho bez něho obešel. Nuže, potřebuji jej. Má duše a můj odbornictvím unavený mozek jej potřebují. V bláznivých nápadech toho chlapíka je kus poezie a jeho humor je blízký mému srdci. Jeho fantazie a podivuhodné myšlenkové přemety dovedou udělat detektivku z jízdního řádu a člověk cítí, že nemusil tak zestárnout, kdyby si byl nezapomněl hrát. Bavím se jako nikdy v životě. Před několika dny jsme vyhlásili svatou válku spisovatelům, vtrhli jsme do knihovny a překládáme romány do střízlivé skutečnosti.
Až s tím budeme hotovi, napíšeme knihu o tom, jak romantická je skutečnost. Ostatně přečti si Saturninův dopis.
Tvůj podivuhodný sluha je ochoten zůstat v mém domě, nebudeš-li mít námitek, a já doufám, že nebudeš.
Prosím Tě o to, a je to, za třicet let Tvého života, má první prosba, nepočítám-li onu před 28 lety, když jsem Tě žádal, abys tím dřevěným koněm nemlátil do krabice na klobouky, protože bych si chtěl po obědě zdřímnout.
Tvůj starý dědek
Odložil jsem dědečkův dopis a vypil jsem kávu, která mi zatím vystydla. Kavárna šuměla tlumeným hovorem a venku vytrvale pršelo. To si ostatně můžete přečíst na začátku této kapitoly.
Dešťová voda stékala po velikých kavárenských oknech a já jsem sáhl po dopisu od Saturnina.
Vážený pane! Váš pan dědeček mne žádal, abych Vám napsal něco bližšího o práci, do které jsme se nyní společně pustili, a dovolte tedy, abych Vám úvodem řekl několik slov.
Snad se Vám bude náš záměr zdáti pošetilý a budete se tázati, proč to vlastně děláme. Mohl bych Vám odpovědět, že tak činíme v zájmu lidstva a kultury, ale to je nabubřelá fráze, v jejímž jménu bylo už napácháno mnoho zla. Vysvětlím Vám to tedy jinak.
Jistě znáte onen pobuřující pocit, který ve Vás vznikne, vykládá-li Vám někdo události ne tak, jak se opravdu zběhly, nýbrž tak, jak se mu to hodí do krámu, a předpokládá s urážlivou jistotou, že mu uvěříte. Byl to právě tento pocit, který naplnil pohár naší trpělivosti a který nás, Vašeho dědečka a mne, přinutil, že jsme vytáhli do boje proti spisovatelům.
Kdysi jako chlapec četl jsem dobrodružnou knížku pro mládež, a moje dětská důvěřivost a víra ve skutečnost autorova příběhu byly podrobeny tuhé zkoušce. Četl jsem o ztroskotání lodi, při kterém se několik lidí zachránilo na malém ostrově. Měli s sebou také malé dítě, asi šestileté. Hned ze začátku pojali podezření, že ostrov nebude oplývat pitnou vodou, klesali na mysli, a tu to dítě proneslo větu, po jejímž přečtení jsem měl dojem, že je to nejúžasnější věc v celé knize. To pachole totiž pravilo:
"Bohdá, že žízní nezahyneme!"
Jsou dvě možnosti: buďto si to ten pan spisovatel takhle vymyslil, což je neuvěřitelné, nebo to dítě to opravdu řeklo, a to je ještě neuvěřitelnější.
Šestileté dítě, které říká "Bohdá, že( atd.", je totiž zjev z říše strašidel, hroznější nežli bezhlavý hrabě, bílá paní nebo baskervillský pes, a jsem přesvědčen, že jenom ta okolnost, že se to všechno odehrávalo na maličkém ostrově, zabránila ostatním trosečníkům, aby se od toho dítěte nerozprchli na všecky strany, křičíce hrůzou.
Tenkrát jsem poprvé pojal nedůvěru k pravdivosti autora příběhu a během dalších let jsem dospěl k názoru, že tvrzení, obsažená v románech, novelách a povídkách, je nutno přijímat velmi skepticky. Od celých velikých koncepcí až do nejmenších detailů.
Jistě jste si již všiml, jak často v románech mladí muži a někdy i energické dívky vysunují výbojně bradu kupředu. Vyzývám kohokoliv z tisíců čtenářů, aby přistoupil k zrcadlu a vysunul bradu kupředu. To, co tam uvidí, nebude mladý muž s výbojným výrazem ve tváři, nýbrž jakási přiblblá opice. Z toho plyne, že výbojné vysunování brady kupředu je vyložená pitomost, a je dobře, že ve skutečnosti to nikdo nedělá.
Autoři často tvrdí věci, které člověk se zdravým rozumem nemůže považovat za pravděpodobné, ale v knize je to, jak se říká, černé na bílém a konec. Považovali jsme s Vaším panem dědečkem tento stav za nesnesitelný, a abychom zabránili nezodpovědnému překrucování fakt, na které si páni romanopisci zvykli, zařídili jsme si "Kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru". Tato instituce pracuje takto: čtenář, který nedůvěřuje, obyčejně právem, některému autorovu tvrzení, pošle naší kanceláři příslušný text a obdrží naprosto přesné a pravdivé informace, jak se příběh udál ve skutečnosti. Dovolte, abychom Vám posloužili ukázkou. Podrobili jsme šetření tuto část známého společenského románu:
Továrník Dubský seděl ve své přepychové pracovně a přivítal účetního Slámu chladně. Jeho kulaté oči se dívaly na úředníka bez vzrušení a občas se obrátily na ciferník onyxových hodin na psacím stole.
Na popelníku ležel zapálený doutník a namodralá pentlička kouře klidně stoupala ve vyhřátém vzduchu. Celá osobnost továrníka Dubského byla v tu chvíli zosobněním klidu.
Zato účetní Sláma byl rozčilen k zalknutí. Krev mu bušila ve spáncích a chvěl se na celém těle. Právě se dověděl, že továrník chce provdati svou dceru za bankéře Wilda, a byl tím tak rozrušen, že se obával začít mluvit. Měl pocit, že nedokáže vyslovit souvislou větu. Toužil udeřit do té klidné tváře za stuhou doutníkového kouře, toužil křičet, mlátit pěstí do stolu a říci konečně všechno, co si o tom všem myslí.
Dubský seděl a vypadal, jako by neměl tušení o bouři, která Ivanem Slámou zmítala. Ještě chvíli bylo dusné ticho a pak účetní vykřikl:
"Jste padouch!"
Továrník pomalu povstal a ledovým tónem se ptal: "Co jste to řekl?"
"Jste padouch!" vykřikl Ivan znovu, a jako by tím výkřikem uvolnil stavidla všeho, co se mu v duši nahromadilo, vrhal Dubskému do tváře celé chomáče prudkých vět, rychle a vášnivě, jako by se bál, že bude umlčen dříve, než bude moci vykřičet všechno, co chce říci. Příval slov udeřil na pentličku doutníkového kouře tak, že poplašeně zavlála, ztratila souvislost a trhala se v malinké šedavé obláčky.
"Jste hnusný sobec! Vaše dcera miluje mne a vy ji ženete do nešťastného manželství jenom proto, abyste penězi bankéře Wilda zachránil továrnu, kterou jste svým rozmařilým životem přivedl na pokraj katastrofy. Chcete obětovat své dítě, ale já to nedovolím! Slyšíte, já to nedovolím!" křičel Ivan a udeřil pěstí do továrníkova psacího stolu, až onyxové hodiny poskočily. Továrník Dubský zbledl. Tohle mu ještě nikdo neřekl.
Měli jsme jakési pochybnosti o tom, že se výstup mezi továrníkem Dubským a účetním Slámou odehrál tak, jak to bylo popsáno v románu, a naše "Kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru" k tomu zjistila toto:
Továrník se nejmenoval Dubský, nýbrž Mikulka. Bůhví proč někteří autoři musí míti samé Dubské, Jánské, Skalské a Lipské, a zbláznili by se, kdyby se hrdina jejich knihy jmenoval, řekněme, Slepička. Je pravda, že továrník přijal účetního chladně, a není na tom nic divného. Není zvykem, aby zaměstnavatel, který vidí svého účetního mnohokrát za den, vypukl při jeho příchodu v halasení, jako "Ale jejejeje, kam to zapsat, to jsou k nám hosti! Příteli! Buďte vítán! Čemu mám děkovat za potěšení vaší návštěvy?" a podobně.
Také je pravda, že účetní Sláma byl velmi rozčilen, ale tím pravdivé údaje končí a všechno ostatní se ve skutečnosti odehrálo docela jinak.
Obavy Ivana Slámy z toho, že nedokáže ze sebe vypravit souvislou větu, byly oprávněné. Již od mládí trpěl tím, že v rozčilení komolil slova a věty a měl velmi nepříjemné vzpomínky na školní léta, kdy jsa rozrušen, pletl jména panovníků, překusoval letopočty a vyrážel ze sebe neuvěřitelné názvy chemických sloučenin, při čemž se celá třída i s panem učitelem srdečně zasmála.
Také tentokrát ochromilo rozčilení jeho vyjadřovací schopnosti, a on k opravdovému zděšení továrníka Mikulky zařval: "Stapouch!"
Po tomto slově se šéf zvedl z křesla a udiveně se ptal: "Co jste to řekl?"
Účetní, rudý rozčilením i lítostivým vztekem nad svým dřevěným jazykem, volal "Setapouch! Sobý hnusec!"
Továrník opravdu zbledl. Tohle mu ještě nikdo neřekl. Věděl sice, že účetní je člověk potrhlý, ale netušil, že by se mohly dostavit záchvaty takového druhu. V duchu přemítal, nemá-li zavolat záchrannou stanici. Potom se pokusil Ivana Slámu uklidnit sám a podařilo se mu to natolik, že rozčilený účetní přestal zuřit a dal se do nervózního pláče.
Nakonec to skončilo delším proslovem pana Mikulky, ve kterém Ivanovi vysvětlil, že má dcery dvě. Starší Olga se provdá za bankéře Wilda, a to nikoliv z vůle otcovy, nýbrž podle svého vlastního rozhodnutí, které je celkem pochopitelné, uvážíme-li, že pan Ladislav Wild je mladý a krásný muž.
Mladší dcera Libuše se vdávat nebude, a továrník Mikulka ani neví, že by měla nějakou známost. Tvrzení pana účetního o tom, že ho Libuše miluje, považuje za trochu domýšlivé. Nemíní se plést svým dcerám do volby životního druha, ale měl by určité výhrady proti tomu, aby měl zetě, který podléhá takovým teatrálním záchvatům a prokazuje takový nedostatek sebeovládání jako pan Sláma.
"Kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru" dodává, že se jí nepodařilo zjistit, zda při hádce mezi oběma muži příval prudkých slov opravdu udeřil na pentličku doutníkového kouře tak, že poplašeně zavlála, ztratila souvislost a trhala se v malinké, šedavé obláčky. Možné to je.
Jmenovaná kancelář ještě upozorňuje, že toto je jen jeden z nespočetných případů, kdy skutečnost je autorem postavena na hlavu. Všimněte si laskavě, že v románu je výstup mezi továrníkem a účetním popsán tak, jako by byl Ivan Sláma svého šéfa morálně zdeptal, zatímco skutečnost nám představuje pana účetního jako hrdinu velmi pochybného, člověka potrhlého, ba možno říci, mírně praštěného.
Ukázkou neserióznosti snad ještě nápadnější je tento úryvek z románu z Divokého západu:
Když Dale kopnutím převrhl hrací stůl, vykřikl svým spoluhráčům do tváře obvinění z falešné hry a vytáhl své kolty, uvědomil si s pocitem chladné hrůzy, že po přestřelce v kaňonu zapomněl zbraně znovu nabít.
Teď držel pět nebezpečných mužů včetně střelce Stonea v šachu prázdnými revolvery a odhadoval vzdálenost k otevřeným dveřím, kterými bylo vidět jeho koně, uvázaného u zábradlí verandy. Koutkem oka viděl, že jediný jeho člověk, starý Jesse, je připraven chránit jeho ústup.
Zatím se Jim Stone pomalu blížil k Dalemu a v jeho očích byla vražda. Silné prsty jeho chlupatých pracek se otvíraly a zavíraly a přivřené oči se dívaly upřeně na Daleovo hrdlo.
"Dejte ty ruce nahoru," řekl ledově Dale.
Na Stoneových rtech se objevil posměšný úšklebek a Dale pochopil, že jeho nepřítel ví, že revolvery, do jejichž ústí hleděl, jsou prázdné. V tom okamžiku se nahnul starý Jesse poněkud zpátky a vzápětí strašlivou ranou srazil Stonea k zemi.
"Jeďte pryč!" vykřikl na Dalea a sám vyskočil otevřeným oknem na opačné straně salónu. Dale byl rychlý jako blesk. Prolétl dveřmi s oběma kolty v rukou, vyšvihl se svému koni do sedla a zmizel v oblaku prachu dříve, nežli mu v tom mohl někdo zabránit. Muži v salónu zklamaně zařvali.
"Kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru" k tomu podotýká, že podle podniknutého šetření, výpovědi očitých svědků a jiných údajů vypadalo to poněkud jinak.
Pan Dale prohrál značnou částku, ale ne proto, že by byli jeho spoluhráči hráli falešně, nýbrž proto, že hrál poker velmi špatně. Věděl sám, že nemá pravdu, když uráží své spoluhráče tvrzením, že hráli falešně, a nebyl by ušel citelnému potrestání, kdyby se nebyly okolnosti zběhly tak, jak se to stalo.
Pan Jim Stone opravdu věděl, že revolvery pana Dalea jsou prázdné. Věděli to ostatně všichni přítomní. Tenkrát již velmi málo mužů nosilo střelnou zbraň, a pro ty platil nekompromisní zákon Peerova salónu: vyprázdnit bubínky, odevzdat náboje barmanovi a prázdnými revolvery si můžeš třeba roztloukat ořechy. Majitel salónu byl k tomuto opatření donucen tím, že mu jednou rozstřelili láhev griotky, stojící v regálu.
Situace byla tedy dána dvěma závažnými okolnostmi: pan Dale urazil čestné muže a pak je chtěl držet v šachu prázdnými revolvery. Stařičký předák pan Jesse věděl, že pan Dale není v právu, ale dělal tomu chlapci odmalička chůvu a jeho náklonnost k němu byla tak silná, že se rozhodl zabránit tomu, aby pan Dale dostal výprask.
Jenže pan Jim Stone byl zkušený rváč, a když viděl, jak se starý pan Jesse nenápadně zaklonil, věděl, že se chystá k ráně. Tak se stalo, že ve zlomku vteřiny, kdy Jessova pěst měla dopadnout na jeho čelist, trhl hlavou zpátky a chudák starý Jesse praštil sevřenou pěstí do sloupu, který podpíral strop salónu, s takovou prudkostí, že se mu zatmělo v očích.
V té chvíli vyrazil pan Dale ze dveří, a jestliže mu v tom nemohl nikdo zabránit, bylo to proto, že všichni muži v baru, vyjímaje pana Jesse, klesali do židlí, podpírali se jeden o druhého nebo se chytali hrany stolu a řvali smíchem.
Tak se stalo, že senzační odjezd páně Daleův viděli jen dva lidé: pan Jim Stone, který v té chvíli stál již mezi dveřmi baru, a malý pihovatý chlapec, který se pokoušel kovovým knoflíkem ošidit automat na čokoládu, stojící před Peerovým salónem.
Oba shodně vypověděli, že něco takového jakživi neviděli. Dale s oběma revolvery v rukou se jakýmsi divokým, z filmů odkoukaným skokem octl v sedle a zaryl koni ostruhy do slabin. Další výpovědi obou svědků byly poněkud zmatené.
Chlapec tvrdil, že se kůň s Dalem pokusil odjet na střechu hostince a strašně při tom řičel. Že Dale při tom vylétl ze sedla, urazil hlavou zábradlí verandy, prohnul plechovou reklamu na Singrovy šicí stroje a zůstal ležet jako "dočista zabitej".
Hoch prohlásil, že zdivočelý kůň potom utekl směrem k železniční stanici, a podotkl, že to byl velmi zlý kůň a že by takovou potvoru jakživ nechtěl, na mou duši, ani za nic.
Jim Stone tvrdil, že je to docela dobrý kůň, mnohem lepší, než jakého si Dale zaslouží, a že utekl k železniční stanici patrně proto, aby odjel pokud možno nejdále od svého majitele. Dodal ještě, že chlap, který má plné ruce revolverů, skočí na koně a vrazí mu ostruhy, aniž ho byl předtím od té verandy odvázal, je pitomec a zaslouží, aby si tu svoji zatracenou hlavu urazil.
"Kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru" se nemůže ztotožňovat s obhroublými výrazy pana Jima Stonea, nicméně však připouští, že pan Dale Dorson si počínal poněkud neobvykle a podstatně jinak, než bylo uvedeno v textu dotyčného románu.
Vážený pane! Váš dědeček a já doufáme, že uvedené ukázky Vás přesvědčily, že už byl nejvyšší čas, aby "Kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru" vznikla. Práce, která nás čeká, je gigantická, ale my k ní přistupujeme s nadšením. Nic neujde našim bdělým zrakům, a všechny hříchy budou potrestány.
Budeme Vás pravidelně informovat o výsledcích své práce a ujišťujeme Vás, že budete překvapen. Dovíte se, že tři mušketýři nebyli čtyři, nýbrž dva. Podáme Vám přesné informace, jak to bylo, když nastaly deště (zatím se zdá, že celá ta senzace spočívá v tom, že pršelo). Budete nucen konstatovat, že ostrov nebyl tajuplný, a když, tedy jen pět neděl, a to ještě ne v balóně. Odhalíme, proč se ve třech mužích ve člunu o psu nemluvilo, a dokážeme, že na žádné dlani nemůže být městečko, ani když to maminka řekla.
Než skončím tento dopis, rád bych Vám, vážený pane, ještě něco řekl. Jediná výtka, kterou jste mi za celou dobu mé služby u Vás učinil, týkala se toho, že si na obývací lodi počínám tak, jako by nám patřila, a projevil jste obavu, bude-li se změnami, které jsem tam provedl, souhlasit majitel. Prosím, abyste si nepřipouštěl podobných starostí a prominul mi, že jsem Vás určitým způsobem klamal. Ta loď patří mně.
Byl bych nevděčný k příjemným dnům, stráveným ve Vašich službách, kdybych řekl, že je to vzpomínka na mé lepší časy, a prosím tedy, abyste se spokojil ujištěním, že jsem tu loď koupil asi před šesti lety. Budu velmi rád, rozhodnete-li se bydlit tam i nadále. Prosím, abych se mohl vrátit do Vašich služeb, až mne Váš pan dědeček nebude potřebovat.
S uctivým pozdravem Váš sluha Saturnin
Jsem si vědom toho, že každé pořádné vypravování má končit svatbou, a jsem rád, že nemusím své čtenáře v tomto důležitém bodu zklamat.
Za krátký čas poté se v kostele svaté Ludmily na Vinohradech teta Kateřina znovu bohatě provdala.