Probudil jsem se časně ráno a měl jsem radost, že mne kotník téměř nebolí. Prošel jsem se opatrně několikrát po pokoji a šlo to docela dobře. Venku bylo nádherně, a sluníčko, které mi svítilo oknem do pokoje, už pěkně hřálo. Pečlivě jsem se oholil a tichým ještě domem jsem se vykradl ven. Šel jsem se podívat na ohniště slečny Barbory.
Venku jsem si sedl na plochý kámen, vdechoval jsem vonící a svěží ranní vzduch a uvažoval jsem, nemám-li házet kamínky na okno slečny Barbory. Vzduch byl průzračný a hory se zdály mnohem blíže, než skutečně byly. V šikmém osvětlení ranním sluncem byla na úbočích hor patrna každá podrobnost. Obnažené výběžky skal, pěšinky svítící na okrajích pasek a mizící mezi kmeny jedlí, skácené a oloupané kmeny jako rozházené sirky, a na velké pasece asi v polovině Světce jsem dokonce viděl srnu. Litoval jsem, že nemám s sebou triedr.
Pak už jsem se na srnu nedíval, protože od domu se blížila slečna Barbora. Radostně jsem ji pozdravil a ona řekla, že má radost, že už mohu chodit. Zkusila dlaní trávu, a protože sluníčko už rosu vysušilo, posadila se na zem. Nabídl jsem jí cigaretu a pak jsme si povídali o tom, jak je krásně. Ukázal jsem jí srnu, ale nemohla ji nalézt, ačkoliv jsem jí říkal, že je přímo za špičkou té vysoké jedle na okraji lesa. Pravila, že ona ze svého místa to vidí jinak, a pokusila se podívat z téhož místa, kde já jsem měl hlavu. Zjistil jsem, že ukazovat něco tímto způsobem děvčeti, jehož přítomnost vám zrychluje tep, je velmi příjemné, a bylo mi líto, když tu srnu nakonec přece uviděla. Trochu nešikovně jsem navrhl, že jí ukážu ještě jednu, ale ona se usmála a řekla, že už to stačí.
Požádala mne, abych jí pomohl vyčistit obě ohniště a připravit nové hraničky dříví. Ačkoliv mi mohla ponechat starost o jedno ohniště a sama upravit druhé, šla k témuž jako já a mile mi překážela. Litoval jsem, že není těch ohnišť deset, padesát, tisíc.
Ještě než jsme byli hotovi, vyšla z domu teta Kateřina, rozhlédla se na všechny strany a pak se jala poskakovat směrem k nám. Měla pevně sevřené rty a vypadala velmi rozzlobeně. Neodpověděla na náš pozdrav a ostře mne žádala, abych jí ihned dal ten klíč.
Ptal jsem se, jaký klíč, a ona hněvivě zadupala nohou. Žádala, abych se nepřetvařoval, a pravila, že nikdy o mně neměla valného mínění, ale tohleto přestává všechno. Všeho moc škodí. To, co jsem udělal, je úplná klukovina.
Rozzlobil jsem se a řekl jsem jí, že si zakazuji, aby se mnou mluvila podobným tónem. Nejsem zvyklý, aby se mnou někdo takto jednal. Nemám nejmenšího tušení, oč běží, a nemíním v této přihlouplé debatě pokračovat. Obrátil jsem se a pokračoval v přípravě ohniště.
Teta mluvila dál k slečně Barboře a pravila, že někdo zamkl Milouše v jeho pokoji a odnesl klíč a že takovou věc může udělat jenom kluk. Slečna Barbora řekla, že v tom případě se patrně pan Milouš zamkl sám, protože v celé společnosti žádný jiný kluk není. Teď se zase rozzlobila teta Kateřina a říkala, že předně Milouš není žádný kluk a mimoto že je zavřen v pokoji, a nemohl tedy klíč odnést. Podotkla, že se zdá, že si někdo zvolil Milouš ze terč hloupých vtipů a že ona to nemíní trpět. Dějí se zde letos vůbec nechutné věci, a dědeček by měl být opatrnější ve výběru svých hostů.
To bylo vůči slečně Barboře hrubství prvého řádu a já jsem tím byl tak pobouřen, že jsem zapomněl na své rozhodnutí, že už s tetou nebudu vůbec mluvit. Řekl jsem jí, že dědeček volil své hosty velmi pečlivě, ovšem pokud je vůbec zval. Bohužel vyskytují se také hosté, kteří přicházejí nepozváni a jenom mluví o tom, že rodina má k nim povinnosti. Vtrhnou do cizího bytu jako velká voda, nezáleží jim na tom, jsou-li vítáni nebo ne, vyžadují všechny možné ohledy, ale sami se chovají velmi neotesaně. Zdá se to neuvěřitelné, ale znám to z vlastní zkušenosti. Nedávno jsem měl takovou návštěvu na lodi. Ostatně se přičiním, aby teta měla příležitost vysvětlit dědečkovi, jak to s tím opatrnějším výběrem hostů myslela.
Zatímco jsem mluvil s tetou, odešla slečna Barbora k vzdálenějšímu ohništi. Teta se na mne chvíli dívala se vztekle stisknutými rty a pak řekla, že kdo se směje naposled, směje se nejlépe. Odpověděl jsem jí, že se nesměju vůbec a že už mám těch jejích přísloví až po krk.
Vtom sebou teta trhla a poskakovala směrem k domu. Uviděla totiž dědečka, který právě s doktorem Vlachem přicházel, a patrně s ním chtěla mluvit dřív než já. Potom se s nimi vracela a velmi rychle dědečkovi něco vykládala. Starý pán ji poslouchal roztržitě a přitom se usmíval na slečnu Barboru a vlídně jí kynul. Když došli k nám, dědeček právě říkal, že to snad není možné, a ptal se, kde je klíč.
Teta řekla, že to je právě to, klíč je pryč. Dědeček si vzpomněl na jakousi dětskou říkanku a povídal, že byla ryba u potoka, měla v hubě klíč, než tam přišla panímáma, byla ryba pryč. Pak řekl, že jakmile opadne voda a bude zbudován nový most, můžeme poslat pro zámečníka. Do té doby že to Milouš musí nějak vydržet.
Teta se zatvářila kysele a servírovala nám přísloví, máš-li škodu, o posměch se nestarej. Vzdorně se na mne podívala, jako by chtěla říci, že bude užívat tolika přísloví, kolik jí bude libo, a pravila, že v nouzi poznáš přítele a že nás žádá, abychom ihned podnikli všechno potřebné k osvobození Milouše. Dědeček řekl, že on se zase řídí příslovím, co tě nepálí, nehas, a že snad teta nechce, aby vylomil dveře nebo aby vyzval Milouše, aby skočil z okna, a chytal ho do prostěradla. Nakonec jí poradil, aby požádala o pomoc Saturnina, to že je velmi schopný muž.
Teta odešla a já jsem zrovna chtěl přednést dědečkovi tu nechutnou věc, když jsem viděl, že slečna Barbora za zády doktora Vlacha a dědečka se na mne prosebně dívá, tře rukama o sebe a vrtí hlavou. Byla při tom tak roztomilá, že jsem jí to nemohl odříci, ačkoliv jsem byl na tetu Kateřinu velmi rozzloben.
Dědeček a doktor Vlach se posadili na zem a ptali se naší půvabné kuchařky, co nám dá k snídani. Slečna Barbora řekla, že budou pečené brambory a černá káva. Omlouvala se po způsobu vrchních číšníků, že není větší výběr, a oba pány tím rozesmála. Pravila, že ve spižírně je sice také trochu slaniny, ale že nevíme, jak dlouho si ještě budeme hrát na robinzony, a že ta slanina nám přijde vhod k některému obědu. Potom zapálila ohně a každý z obou pánů si vzal jeden na starost.
Za chvíli se teta vrátila a hlásila, že Saturnin zmizel. Dědeček jí řekl, aby neužívala tak románových výrazů. Doktor Vlach podotkl, že takové zmizení je velmi oblíbeno u autorů detektivní literatury, protože zvýší napínavost příběhu. Po několika dnech bývá pohřešovaný nalezen na odlehlém místě se známkami několikanásobného zavraždění. Zmizí-li někdo ve všedním životě, obyčejně se velmi brzo vrátí a řekne, že se procházel na zdravém vzduchu, nebo že zanesl dopis na poštu. Protože v naší situaci je vyloučeno, aby byl Saturnin šel s dopisem na poštu, je nasnadě, že se šel projít. Vrátí se asi za tři minuty. Doktor Vlach pravil, že tak usuzuje z výšky slunce, směru větru a z toho, že tamhle už jde.
Saturnin přicházel z lesa a nesl v ruce košík. Přál nám všem dobrého jitra a překvapil nás asi desíti pěknými hřiby. Slečna Barbora svolávala požehnání na jeho hlavu a navrhla, abychom se odpoledne vydali ve větším počtu do lesa a pokusili se napodobit Saturnina. A k večeři budou smažené houby. Všichni mimo tetu Kateřinu byli ochotni zúčastnit se výpravy.
Pak jsme se natáhli do trávy a čekali jsme, až budou brambory upečeny. Sluníčko pálilo a já jsem si všiml, že slečna Barbora má trochu spálený nosík. Po snídani jsem měl příležitost promluvit se Saturninem mezi čtyřma očima. Řekl jsem mu, že někdo zavřel Milouše v pokoji, a Saturnin pravil, že o tom ví. Ptal jsem se, jak to, že to ví, a Saturnin odvětil, že si docela dobře pamatuje, že tam sám Milouše zavíral. Podotkl, že tím jenom plnil přísahu, kterou se zavázal trestat Milouše při každé příležitosti.
Domníval jsem se, že to udělal v noci, ale stalo se to už večer. Saturnin pravil, že si není docela jist, zda by si slečna Terebová přála, aby mi to řekl, ale že mu to nezakázala a že mi tedy nebude nic tajit. Pak mi vyprávěl asi toto: Když se slečna Terebová odebrala večer do svého pokoje, našla tam pana Milouše. Nejdříve se domnívala, že si pan Milouš ve tmě spletl pokoje, a vyzvala ho, aby odešel. Pan Milouš odmítl a počal slečně Terebové nejapným způsobem vyznávat lásku. Slečna Terebová okamžitě opustila svůj pokoj a požádala Saturnina, který byl náhodou na blízku, o pomoc. Potom Saturnin odvedl Milouše do pokoje, který mu byl vykázán, a důtklivě mu radil, aby si příště nepletl dveře.
Ptal jsem se Saturnina, jak Milouše odvedl, a on pravil, že za uši. Protože se pan Milouš při dobře míněných radách choval vzpurně a bylo nebezpečí, že by se znovu pokusil obtěžovat slečnu Terebovou třeba jenom ťukáním na dveře pokoje, ve kterém se zamkla, provedl Saturnin potřebná bezpečnostní opatření. Zamkl Milouše v pokoji a klíč uschoval. Bohužel, nepamatuje si přesně, kam jej večer uložil, a bude se musit po něm poohlédnout. Domnívá se, že to pan Milouš bude musit ve svém vězení vydržet asi tak do sedmi hodin večer, protože do té doby bude Saturnin plně zaměstnán důležitějšími věcmi, než je hledání založeného klíče.
Byl jsem tudíž nucen vzít na vědomost, že Milouš bude celý den zavřen, a nemohu říci, že by tím byla nějak utrpěla moje dobrá nálada. Zatím teta chodila po domě jako Bílá paní a zkoušela všemi možnými klíči otevřít dveře Miloušova pokoje. Třískala vším, co jí přišlo do ruky, a pravila, že ji v tomto domě víckrát nikdo neuvidí.
Když jsme odpoledne odcházeli do lesa, dědeček, doktor Vlach, slečna Terebová a já - stála teta na terase a pokoušela se trefit otevřené Miloušovo okno pečeným bramborem. Opravdu se jí to podařilo, ale Milouš jí zkazil radost tím, že se objevil u okna a blazeovaným pohybem ten pečený brambor zase vyhodil.
Na okraji lesa navrhl dědeček, abychom se rozdělili aspoň do dvou skupin, tak že najdeme víc hub, než kdybychom chodili pohromadě. Doktor Vlach s úsměvem pravil, že to špatně dopadne, protože se pohádáme o společnost slečny Barbory. Dědeček byl toho mínění, že by to mohlo dopadnout ještě hůř, protože už byly na světě války pro ženy, které se krásou nemohly slečně Barboře vůbec rovnat. Nakonec rozhodl, že budeme losovat.
Chvíli jsme přemýšleli, jak by mělo být losování provedeno, a slečna Barbora řekla, že má sirky. Obrátila se k nám zády a bylo slyšet lámání dřívek. Potom řekla, že ti, kdo vytáhnou zápalky s hlavičkami, půjdou spolu, a ti, kdo vytáhnou ulomené, také spolu. Losuje se podle stáří.
Dědeček chvíli žertovně dumal a pak si vytáhl sirku s ulomenou hlavičkou. Když losoval doktor Vlach, snažil jsem se mu vsugerovat, aby vytáhl takovou jako dědeček. Myslil jsem na to tak intenzívně, že to musilo být vidět na mé tváři. Dědeček se na mne podíval a dal se do smíchu. Doktor Vlach zavřel oči a naslepo uchopil jednu sirku, pak jako by si to byl rozmyslil, pustil ji a vytáhl jinou. Byla také bez hlavičky. Mé přání se splnilo a další losování bylo zbytečné. Potom jsme se rozloučili, dědeček a doktor Vlach šli směrem k Světci a já se slečnou Barborou směrem k převislé skále, které se říká Balkón. Za chvíli nám dvojice starých pánů zmizela z očí.
Byli jsme poprvé sami. Šli jsme mlčky lesem a vkrádala se mezi nás jakási rozpačitost. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že slečna Barbora není příliš nadšena výsledkem losování. Snad by byla raději šla s dědečkem nebo s doktorem Vlachem. Přirozeně mne to mrzelo. Vysvětloval jsem si to tím, že měla špatné zkušenosti s dotěrným Miloušem, ale se mnou se přece nemusila bát být sama. Domníval jsem se, že ví, že chování dobyvatele druhu Miloušova je mi cizí.
Šli jsme pomalu, protože můj kotník nebyl ještě zcela v pořádku. Po minulých deštích byl les vlhký, svěží a plný vůně. Stoupali jsme malými vyhřátými pasekami a občas jsme se obraceli, zda ještě uvidíme dědečkův dům. Pak našla slečna Barbora první hříbek a měla z toho dětinskou radost. Rozpovídala se a byla zase tak milá jako ráno.
Vzdálili jsme se od sebe asi dvacet metrů a oznamovali jsme si nález každého hříbku veselým voláním. Potom jsem na okraji malé mýtinky uviděl skupinu asi patnácti hříbků. Chtěl jsem vyrazit vítězný pokřik, ale pak jsem s velkodušností všech zamilovaných přemýšlel, jak to zařídit, aby ten hříbkový poklad našla slečna Barbora. Představoval jsem si, jak by radostně zavýskla. Posadil jsem se na pařez a zavolal jsem na ni, že mne bolí noha a že už dál nemohu.
Přiběhla se starostlivou tváří a řekla, že si tedy odpočineme a že na to měla pamatovat a abych se nezlobil, že šla tak rychle. V tu chvíli mně jí bylo líto, že ji tak šidím. Sedla si do mechu a dívala se směrem, kde byl ten houf hříbků. Čekal jsem, co udělá, ale radostný pokřik se neozval. Místo toho se na mne zkoumavě podívala a ptala se, jestli už je to lepší. Myslil jsem, že to není možné, aby ty hříbky neviděla. Seděli jsme ještě několik minut a pak se zvedla a pravila, že budeme musit jít dál. Hříbků si vůbec nevšimla a já jsem nevěděl, co mám dělat. Slečna Barbora se na mne chvíli dívala a v očích měla takové zelené jiskřičky, a pak řekla, abych si ty hříbky posbíral sám. Dali jsme se tomu do smíchu a pak jsme se na ně vrhli oba. V košíku nám toho tolik přibylo, že slečna Barbora prohlásila, že si teď můžeme na té mýtince opravdu odpočinout, aniž musím předstírat, že mne bolí noha.
Bylo to krásné místečko. Rostla tam nízká tráva, jaká bývá na horských loukách, a hřálo tam slunce. Leželi jsme dlouho a poslouchali jsme tisíceré zvuky lesa. S nejistotou městských lidí jsme hádali ptáky, kteří na stáních zpívali a pokřikovali. Myslím, že jsme opravdu uhádli jen kukačku. Kukala dlouho a slečna Barbora ji roztomile napodobovala. Potom si lehla naznak do trávy, zavřela oči a já jsem se na ni mohl dosyta dívat. A tu jsem si všiml něčeho, co mne naplnilo bláznivou radostí. Kapsička na její sukni tvořila takovou malou jeskyňku, v níž bylo jasno, protože slunce pronikalo látkou. A tam uvnitř v půvabném tlumeném osvětlení ležely dvě sirky, které slečně Barboře zbyly po losování, a obě měly ulomenou hlavičku. Milá, hodná Barbora! Ulomila hlavičky všech sirek, a dědeček s doktorem Vlachem neměli na vybranou. Musili jít spolu, i kdyby se ulosovali, slečna Barbora chtěla jít se mnou. Bože, lidi, na světě je krásně!
V tu chvíli otevřela slečna Barbora oči, aby se podívala, proč tak dlouho mlčím. Uviděla, že se dívám na sirky, a v očích jí blýsklo poznání, že jsem objevil její malý podvod. Zrůžověla až k ouškům a já jsem ji pohladil po vlasech. Zvedla oči a mile se na mne usmála. Potom vyskočila a řekla: "A půjdeme domů."
Vraceli jsme se vlahým srpnovým večerem a nesli jsme společně košíček s houbami. Skoro celou cestu jsme mlčeli, ale přesto či snad právě proto to bylo krásné. Na okraji lesa jsme se zastavili. Chvíli jsme se dívali na sebe a já jsem s prosebným pohledem nastavil dlaň. Vteřinu se mi dívala do očí a pak mi s lehkými rozpaky dala ty dvě zlomené zápalky. Schoval jsem si je na památku.
Dědeček toho večera nevykládal svou vzpomínku z mládí. Odešel po večeři do svého pokoje, protože ho teta Kateřina urazila. Bylo charakteristické, že to učinila jakýmsi příslovím. To zavdalo doktoru Vlachovi podnět k tomu, že nedbaje přítomnosti Kateřiny, pronesl filipiku proti příslovím.
Pravil, že je to vlastně na tom světě velmi dobře zařízeno. Mnoho lidí před námi i v době současné se postaralo, abychom si žili pohodlně a nemusili se příliš namáhat. Tak není třeba, pokračoval doktor Vlach, abyste chodili pěšky, železnice vás dopraví, kamkoliv chcete. Nepotřebujete namáhavě šplhat na horské velikány, vytáhne vás tam lanovka. Není nutno, abyste četli knihy, které jsou vydávány. Kulturní referent vašich novin vám nejen stručně řekne obsah nejnovějšího díla, ale dokonce je rozpitvá, vytkne autorovi všechny chyby a nedostatky, a vám stačí, naučíte-li se z paměti asi tak třetí větě od konce této recenze. Tam bývá shrnut celý referát do jakéhosi výtažku, a dokážete-li tuto větu opakovat bez zakoktání u kavárenského stolku, budete považováni za kritickou veličinu.
Ale ani jinak není potřebí, abyste byli vtipní, moudří a rozšafní, protože i to za vás obstarali jiní. Po celé věky chystali pro vás nepřebernou zásobu přísloví, pořekadel, úsloví a konverzačních obratů, takže stačí jen sáhnout, vytáhnout to pravé a již můžete vtipně glosovat jakoukoliv situaci.
Je ovšem nutno, abyste se vyvarovali užívání takových přísloví, která se k dané situaci buď nehodí, nebo hodí, ale jako pěst na oko. Bylo by to jednak směšné, jednak byste mohli vzít úhony, jak se říkalo. Tak třeba není vhodné říkat člověku, kterému zemřela žena a děti a blesk zapálil nepojištěnou stodolu, že každý je svého štěstí strůjcem. To může říci jen idiot, a je možné, že se tím stane strůjcem svého neštěstí, protože mu ten osudem pronásledovaný člověk za tuhle moudrost rozbije hlavu. Proto by v tom případě bylo snad vhodnější použít přísloví, že koho Bůh miluje, toho křížem navštěvuje. Tím toho postiženého velmi potěšíte. Zrovna tak není dobře říkat někomu, kdo čeká patnáct let na povýšení a zase byl přeskočen, že trpělivost přináší růže. V tom případě by se spíš hodilo přísloví, že tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.
Velmi dobrá příležitost k použití zbrusu nových průpovídek se vám poskytne o pohřbu některého známého. Tu můžete těšit truchlící pozůstalé tím, že, jak se říká, mladý může, starý musí. Případně vtipně poznamenejte, že zemřelý to má za sebou a nás to čeká. Ještě daleko duchaplnější je konstatování, že tam musíme všichni. Za takovéto překvapující sdělení vám budou pozůstalí srdečně vděčni a podstatně zmírníte jejich žal. Tím spíše, že nebudete sami, budou jim to říkat mnozí jiní a ty krásné věty se budou opakovat tolikrát, že nezúčastněný divák bude mít dojem, že všichni přítomní jsou cizinci, kteří se naučili česky z téže příručky, v níž pod nápisem "Na pohřbu" byly uvedeny tyto perly společenské konverzace.
Jsou ovšem v životě situace a případy, kdy vám sebelepší přísloví není nic platné. Běda dozorci vězňů, který by pomáhal trestancům na svobodu a hájil se příslovím, kdo chce kam, pomozme mu tam. Nebo se dozvíte, že váš známý, pan Matouš, byl pokladníkem nějakého spolku a byl kdysi zavřen pro defraudaci. Velmi vás to překvapí, protože jste se domnívali, že pan Matouš je čestný člověk, řídící se příslovím s poctivostí nejdál dojdeš. Setkáte se s jiným svým známým, panem Markem, a ten se zapřísahá, že zná Matouše celý život, a tvrdí, že je to lež a že nikdy zavřen nebyl. Tak co, byl, nebo nebyl? Jste na rozpacích, ale už vám přichází na pomoc přísloví, že není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. Z toho plyne, že aspoň trochu pana Matouše bylo zavřeno.
Později si zjistíte, že to všechno vzniklo špatným pochopením přísloví. Pan Matouš řekl před několika lety malému chlapci Jeníku Lukášovi, že děti nosí vrána. Průběhem dalšího života si ten chlapec ověřil, že pan Matouš lhal, a za několik let potom ho křivě obvinil z defraudace, dokládaje to oslnivě logickou úvahou, že kdo lže, ten i krade.
Také přísloví, kdo do tebe kamenem, ty do něho chlebem, není radno v praktickém životě uplatňovati. Už v Bibli máme příklad, kdy obr Goliáš do jistého pana Davida už ani chlebem nemohl, protože byl na místě mrtev. Je to zásada ceny tak pochybné, že je stroze odmítána i malými hochy, jejichž bitky kamením jsou podloženy naukami zcela jinými.
Z toho je vidět, že není všechno zlato, co se třpytí. Jako třeba přísloví, kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Stal se případ, že lidé přišli pozdě na nádraží a zmeškali vlak, který se někde u Pardubic srazil s rychlíkem. Jednou jsem zkoušel ozvěnu a volal jsem do lesa. Náhodou tam byl hajný, měl zlost, že plaším zvěř, a to, co na mne zahulákal, ani nechci opakovat. Rozhodně je blbost, že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Já jsem volal docela slušně.
Úplně zmatené je přísloví, že kdo za pecí sedá, jiného tam hledá. Představte si, prosím, selskou jizbu, trámový strop a pec. Za pecí někdo sedá a hledá tam někoho jiného. Protože prostor za pecí je malý a přítomnost někoho jiného dala by se jediným pohledem zjistit, je jakékoliv hledání zcela zbytečné a svědčí o pomatenosti ducha. Na prostém odmítání přísloví, co tě nepálí, nehas, je založena myšlenka dobrovolného hasičstva. Protože nelze zavrhnout počínání hasičů, je nutno zavrhnout citované přísloví.
Je samozřejmé, že k tomu, aby někdo popřel platnost věty tak obecné, jako je přísloví, je třeba určité duševní síly. Není to lehké, ale někdy se tomu nelze vyhnout, jak se přesvědčil muž, který už neměl ani jediné šaty celé a byl pětkrát v Pasteurově ústavu, protože trval na tom, že pes, který štěká, nekouše. Kousali všichni.
Je nutno obdivovat bujnou představivost lidí, kteří pořekadla razili. Vezměte si třeba přísloví, že kráva zajíce nedohoní. Je to sice pravda, ale nedovedu si představit, že by kráva zajíce honila a proč by to vůbec dělala. Taková kráva není, to ať mi nikdo neříká.
Jsou ovšem také přísloví dosud nedoceněná. Stačí, poukážeme-li na to, že čistota je půl zdraví a veselá mysl také půl zdraví. Je s podivem, že tyto dvě rovnice, dávající dohromady zdraví celé, unikly dosud pozornosti lázeňských lékařů. Jejich využitím by bylo umožněno léčení v masách.
Ačkoliv je přísloví jako písku v moři, jsou lidé, kterým se jich zdá pořád málo. Ti je obyčejně doplňují výroky vlastními a občas mezi řečí prohodí: "Já vždycky říkám." Jejich přátelé a známí jsou úplně ohromeni tím, co oni vždycky říkají.
Je nutno důrazně varovat před tím, aby byla pořekadla chápána doslovně. Doslova vzato, je vám vrabec v hrsti stejně málo platný jako hlub na střeše. S vrabcem v hrsti nelze nic rozumného podniknout. Také si nesmíte představovat, že každá liška chválí svůj ocas. Ptal jsem se na to fořta v Tulešicích a on to rozhodně popřel. Ten ocas chválí kožešník, který vám tu lišku prodává. Přísloví, sytý hladovému nevěří je míněno tak, že ten sytý nevěří hladovému, že by měl takový hlad. Není důvodu, proč by mu nevěřil, že musí v České Třebové přesedat, nebo že dotýkati se drátů i na zem spadlých je životu nebezpečno. To mu uvěří docela jistě a nebude se drátů dotýkat. Jinak by dokázal platnost rčení, že komu není rady, tomu není pomoci.
Mnohým není jasný smysl toho, že je pozdě bycha honiti. Vzniklo to jako posměšek lidem, kteří chodí s křížkem po funuse a říkají: "Kdybych byl býval." a podobně. To si musíte ujasnit proto, abyste mohli tvrdit, že jestli jste zmíněného bycha nehonili, nebylo to proto, že byste nevěděli, kdo to je, nýbrž proto, že jste si byli vědomi, že je pozdě.
Nevím, jestli doktor Vlach mínil poslední větou svou úvahu ukončit, nebo zda by byl pokračoval dál, kdyby do obývacího pokoje nebyl vstoupil Milouš. Jisto je, že zmlkl a pak si pro sebe zabručel něco o vězni na Bezdězi. Teta Kateřina se vrhla na Milouše, zasypala ho otázkami týkajícími se jeho osobních pocitů a zdraví a pak odběhla, aby vyplenila spižírnu.
Doktor Vlach, slečna Barbora, Saturnin a já jsme pak debatovali o tom, jak je to možné, že dosud nebyla obnovena dodávka elektrického proudu. Představovali jsme si, co se asi mohlo stát. Protože dědeček nebyl přítomen, mluvili jsme velmi odborně a probrali jsme všechny možné závady, počínaje spálenými pojistkami a konče elektrárnou odplavenou povodní. Mluvili jsme i o tom, že jsme již tolikrát všemi vypínači zkoušeli, jde-li už proud, že jsme ztratili ponětí o tom, jsou-li světla a ostatní elektrická zařízení vypjata či zapjata.
Když jsme odcházeli z obývacího pokoje, snažila se teta Kateřina zabalit Milouše do přikrývky, ačkoliv byl teplý srpnový večer. Milouš to přijímal trpně a hltal potraviny, které mu byla přinesla. V hale se Saturnin tázal, nebudeme-li už nic potřebovat, přál nám dobré noci a odešel do svého pokojíku. Stoupali jsme po ztemnělém schodišti do prvého patra a doktor Vlach vykládal něco o oční chorobě, zvané šeroslepost, a pak bez přechodu začal recitovat jakousi báseň o tom, že tma spala již na sloupech z mramoru, a o králi Šalamounovi. Potom pravil, že kdyby byl mladší, šel by ještě s námi na terasu, ale starým pánům prý to nesvědčí. Uklonil se nám jako dvořan a pokusil se tlumočit přání dobré noci veršem. Potom zmizel ve svém pokoji.
Pravda je, že jsme vůbec neměli v úmyslu jít na terasu, dokud to doktor Vlach neřekl. Myslím, že bych se nebyl odvážil slečnu Barboru o to požádat, ale nyní se to zdálo lehké a samozřejmé. Tak se stalo, že jsme se se slečnou Barborou asi hodinu dívali, uvidíme-li padat hvězdu, a většinou jsme mlčeli.
Slečna Barbora šla už spát, dům byl tichý a venku šuměl les. Ležel jsem v posteli a nechtělo se mi spát. Kouřil jsem cigaretu a díval jsem se do tmy. Přemýšlel jsem o slečně Barboře, o sobě a o tom, zda jsem se na terase choval správně. Už častěji jsem měl pocit, že si ve styku se ženami počínám jako beznadějný hlupák. Představoval jsem si, co by řekl Milouš, kdyby se dověděl, že jsem se asi hodinu díval na hvězdy se ženou, kterou miluji, a že jsem se ji nepokusil políbit.
Tím nechci říci, že by mně na Miloušově mínění záleželo. Mnohem důležitější bylo, co si o tom myslí slečna Barbora. Kdysi, za studentských let, jsem ztratil děvče, ke kterému jsem cítil náklonnost. Bylo to hezké a hodné děvče, ale bylo znuděno tím, že jsem se choval příliš korektně. Mrzelo mne to a umiňoval jsem si tenkrát s chlapeckou upřímností, že se polepším, ale nepolepšil jsem se. Mám o té věci své představy a své sny a čekal jsem příliš dlouho na jejich splnění, než abych se jich snadno vzdal.
Snad to bylo bláhové, ale mezi jiným jsem si umiňoval, že až najdu ženu, kterou budu milovat a která bude míti ráda mne, že si to neřekneme. Je tak zbytečné si to říkat a tak krásné mlčet. Bylo to všechno řečeno již příliš často a slova básníků ztratila zvuk v ústech sňatkových podvodníků.
Holič z naší ulice hraje divadlo, klečí před paní řídící učitelovou a praví: "Miluji vás, madame!" i s tím "e" na konci slova. Paní řídící učitelová má špatně nasazenou paruku, potí se, vzdychá a hlásí do řad publika: "I já vás, pane, miluji," přesně takovým tónem, jako by říkala: "Lidi, to je horko."
V mé kapličce lásky visí tabulka: "Prosím, nemluvte."
Dělejte spoustu pošetilostí, plačte nebo blázněte radostí, trpte a umírejte láskou, ale nemluvte.
Tak tedy nevím, jestli jsem si na té terase počínal správně, ale cítil jsem, že bych nikdy nedovedl ukrást slečně Barboře polibek. Až přijde ta chvíle, po které toužím, nepolíbím ji, políbíme se.
Tma v mém pokoji byla vystřídána fialovým zablesknutím a venku se rozpoutala bouře s rychlostí obvyklou jen v horách. Zavřel jsem okno a pak jsem poslouchal, jak déšť bije do jeho tabulek. Vzpomínal jsem na všechno, co se událo od doby, kdy jsem poznal slečnu Barboru na tenisovém hřišti, a bůhví jak se stalo, že jsem si přitom vzpomněl na něco, co mělo tak pronikavý vliv na další průběh noci, která bouřlivě letěla nad horami.
Když jsem se totiž dostal ve svých vzpomínkách až k dobrodružné jízdě autem přes zatopený most a k bouři, která brzo potom propukla, tu se mi jako kouzlem objevila v mysli vzpomínka na malý detail, který tenkrát zdánlivě unikl mé pozornosti a který celou tu dobu ležel v mé paměti zasut. Vzrušilo mne to tak, že jsem se v posteli posadil.
Nebylo pochyby, vzpomínal jsem si na to docela jasně. Venku tenkrát zuřila bouře, zrovna jako teď. Pod krytým vjezdem vystupujeme z auta, já pomalu a obtížně, protože mám pochroumaný kotník, Saturnin mi pomáhá, drží mne pod pravou paží, slečna Barbora zamyká vůz a pak mne kamarádsky podpírá zleva. Smějeme se do dunění hromu a pomalu vcházíme do haly. Míjíme právě rozvodnou desku se spoustou pojistek, když se ozve ohlušující prásknutí hromu a na rozvodné desce něco zajiskří. Saturnin sebou polekaně trhne a pak se zase všichni smějeme. Z prvého patra se ozývá hlas doktora Vlacha. Naslouchám, co povídá, ale přitom koutkem oka vidím, jak Saturnin volnou pravou rukou vypíná hlavní kontakt na rozvodné desce.
Potom klesne tato napohled bezvýznamná podrobnost ke dnu mé paměti a vzpomínka na ni se neozve, ani když slečna Barbora o něco později konstatuje, že jsme bez proudu. Nevzpomněl jsem si na to ani dnes večer, když jsme mluvili o tom, že je nevysvětlitelné, proč ještě nebyla obnovena dodávka elektrického proudu.
Uvažoval jsem, že je-li moje domněnka správná, je všechno jasné, a divil jsem se pouze tomu, že na to nepřišel dědeček. Saturnin z opatrnosti a snad dokonce mimoděk vypjal elektrický proud v celém domě. Buď na to zapomněl, nebo nás nechal v té svízelné situaci zúmyslně, a všechny trampoty s polním vařením a klopýtáním po neosvětlených schodech padnou na jeho hlavu.
Málokdy něco kloudného vymyslím, ale když se tak stane, mám živelnou chuť přesvědčit se, zda jsem uvažoval správně. A tak se stalo, že jsem provedl něco, co jsem neměl dělat. Oblékl jsem si župan a šel jsem zapnout elektrický proud.
Vyšel jsem tiše ze svého pokoje. Chodba byla střídavě plna blesků a čiré temnoty. K rozvodné desce v hale mohl jsem se dostat dvojím způsobem. Mohl jsem jít vpravo a sestoupit hlavním schodištěm, nebo zahnouti vlevo a dosíci přízemí po točitých schodech pro služebnictvo.
To se mi zdálo příhodnější ze dvou důvodů. Předně bylo hlavní schodiště dřevěné a někdy velmi zvučně praskalo, a za druhé bych musil jíti k němu chodbou kolem ložnic ostatních hostů, zatímco točitého schodiště jsem mohl dosáhnouti pohodlně a vzdálenost k hale mohl jsem projít v přízemí kolem kuchyně, spíže a jiných v noci prázdných místností.
Rozhodl jsem se pro tu druhou cestu a bez nehody jsem se dostal k rozvodné desce. Počkal jsem chvíli, až mi blesk zvenčí ozářil spoustu pojistek, počitadlo a hlavní kontakt, a položil jsem ruku na páku.
Když na to dnes vzpomínám, rád bych věděl, proč jsem nezůstal raději v posteli, a přemýšlím, co všechno jsem si mohl ušetřit, kdybych byl zapjal proud ráno po snídani. Jak bláhové jsou z tohoto hlediska všechny pokusy lidí nahlédnout za mlhavou záclonu budoucnosti, když nevíme ani to, co nás potká v nejbližších vteřinách.
"Prožijete šťastné manželství a ve stáří budete postižen chorobou jater," praví jasnovidec a netuší, že za hodinu bude sám přejet autobusem.
Když jsem zasunul páku hlavního vypínače, rozsvítily se lampy v hale a domem se rozlehlo pronikavé ječení zvonku. Leknutím se mi zatajil dech. Bleskurychle jsem proud zase vypjal, hala se propadla do tmy a řinčení zvonku ustalo. Zavládlo hluboké ticho a zdálo se mi, že slyším bít své srdce, které se snažilo dohonit tepy, vynechané v okamžiku mého zděšení.
Chvíli se nic nedělo a v mém srdci počala klíčit naděje, že se budu moci vrátit do svého pokoje, aniž budu muset vyděšené společnosti vysvětlovat, co se to vlastně děje, ale vtom už bylo slyšet, jak se nahoře otvírají dveře, a do přízemí zalétl zvuk zmatených hlasů. První plán ústupu, který mi prolétl hlavou, nebyl špatný a není mou vinou, že jsem jej nemohl uskutečnit. Chtěl jsem vběhnout do chodby, vedoucí kolem kuchyně a Saturninova pokojíku k točitému schodišti, a počkat tam, až se poplašení obyvatelé buďto vrátí do svých pokojů nebo sejdou do haly, a pak se dostat nenápadně do své postele.
Další události následovaly tak rychle za sebou, že mám-li je popsat, bude to trvat poměrně déle, než tomu bylo ve skutečnosti. Můj plán na ústup zadním schodištěm se octl v sutinách, když se ozvalo otvírání dveří Saturninova pokojíku. Kdyby byl Saturnin věděl, co se děje, byl by jistě kryl můj ústup, ale nebylo ani pomyšlení na to, abych mu za těchto okolností mohl něco vysvětlovat, a měl jsem nejasné tušení, že jediná věc, kterou bych mohl získat, kdybych se pokusil prorazit tmou kolem Saturnina, by byl pořádný direkt do brady.
Zaslechl jsem hlas doktora Vlacha, Milouše a tety Kateřiny, a zdálo se, že se celá spousta lidí shromáždila na horní části hlavního schodiště. Uteklo několik drahocenných vteřin a pak jsem přiskočil k oknu, vedoucímu z haly na trávník před vchodem domu, a prudce jsem je otevřel. Dříve než jsem jím mohl vyskočit, zavál mi do tváře chladný vzduch a dostal jsem takovou sprchu, až jsem se zajíkl. Venku zuřila menší průtrž mračen a já jsem pochopitelně neměl s sebou deštník.
V té chvíli se nebe venku rozžehlo novým bleskem a společnost na horním konci schodiště spatřila temnou postavu proti ozářenému oknu. Teta Kateřina hrůzou zavřeštěla a doktor Vlach se pokusil rozžehnouti zápalku. Zhasla skoro okamžitě v průvanu, způsobeném otevřeným oknem, ale její záblesk stačil, abych spatřil něco, při čem mi tuhla krev v žilách. Milouš držel v ruce dědečkovu dvojku a vkládal do ní patrony.
Uznávám, že jsem si celou tu dobu počínal pošetile. Mohl jsem hned ze začátku zavolat, že jsem to já, že se nic nestalo, že patrně byla chyba v elektrickém vedení odstraněna a zvonek že má asi krátké spojení a že se na to podíváme až ráno. Je to hloupé, že člověku je vždycky jasno, co měl udělat, až je pozdě. Aspoň kdybych byl zavřel okno.
Venku se znovu zablesklo a já jsem odskočil od okna, abych se nestal obětí Miloušovy pušky. Zdá se, že v té chvíli začal Milouš sestupovat pomalu hlavním schodištěm s nabitou puškou v ruce a prstem na spoušti. Zaslechl jsem ve tmě jeho opatrné kroky a ve zlomku vteřiny jsem myslil na to, že Miloušovi nelze upříti určitou dávku odvahy, a napadlo mne, že se chce vyznamenat před slečnou Barborou. Pokud mohu z dalších událostí soudit, zdá se, že Milouš byl strachem bez sebe, a je tedy tím obdivuhodnější, že sestupoval v naprosté tmě do haly v domnění, že je tam lupič nebo vrah.
V nejbližším okamžiku bylo ticho roztříštěno celou lavinou zvuků. Otřesy následovaly tak rychle za sebou, že je bylo stěží možno sledovat. Nejdříve se příšerně zablesklo, hrom práskl někde docela blízko domu, halou zavál studený proud vzduchu a otevřené okno bylo průvanem zavřeno tak prudce, že se všechny tabulky s dutým třesknutím vysypaly. Teta Kateřina vypískla, na schodech se ozval temný pád, tmou šlehl oheň a výstřel z Miloušovy pušky zahřměl domem tak, že jsem byl na okamžik jako ohlušen.
"Kdo to blázní?" zaburácel dědečkův hlas na schodišti, a než mu mohl někdo odpovědět, zaburácel tmou nový výstřel. Měl jsem pocit, jako by mi někdo foukl do tváře, a celá prška broků se zaryla do omítky nad mou hlavou se zvukem, podobným švihnutí koštětem. Nemohl jsem pochopit, po čem Milouš střílí, protože tma byla dokonalá a nemohl nic vidět. Cítil jsem, že to zašlo příliš daleko, a rozhodl jsem se, že znovu zapnu elektrický proud, ať se děje cokoliv. Milouš sice již vypálil z obou hlavní, ale nemohl jsem vědět, nemá-li další náboje v kapsách svého pyžama. Udělal jsem asi dva kroky směrem k rozvodné desce, když ze tmy se na mne vyřítila jakási obluda a v nejbližším okamžiku jsme se váleli po podlaze haly. Říkám obluda, protože ten útok byl strašný, a v prvé chvíli jsem neměl ani ponětí, že je to Saturnin. Teprve když mne na zemi počal zpracovávat podle klasických pravidel džiu-džitsu, zasípal jsem s námahou:
"To jste vy, Saturnine?"
"Ano, pane," řekl rozpačitě a jeho sevření povolilo.
Namáhavě jsem povstal, udělal jsem potmě několik kroků k rozvodné desce, a teprve když jsem zakopl o proutěné křeslo, uvědomil jsem si, že jsem na docela opačné straně haly. Zatím Saturnin, veden svým neomylným pudem, nalezl to, co jsem já hledal, a stiskl hlavní vypínač. Hala se naplnila jasným světlem a společnost shromážděná na schodech sestupovala dolů za zběsilého řinčení zvonku. Vypadalo to jako groteska na pompézní vstup dvořanů v nějaké špatné opeře. Ve všech obličejích zračil se zmatený údiv, jen slečna Barbora vypadala, jako když stěží potlačuje smích. Milouš měl na čele strašlivou bouli a zdálo se, že trochu kulhá. Zvonek ječel jako smyslů zbavený, ačkoliv si nejsem jist, má-li zvonek, když nezvoní, nějaký smysl.
Dědeček se ptal, kdo to k čertu zvoní, a oči všech byly upřeny na domovní dveře, jako kdyby jimi měl vstoupit Rinaldo Rinaldini. Saturnin přistoupil ke dveřím, otevřel je, nahlédl ven a nechápavě zavrtěl hlavou. Potom nás všechny překvapila slečna Barbora.
"Dovolte," řekla Saturninovi, prošla domovními dveřmi a vzápětí zvonek umlkl. Vrátila se a pravila:
"Myslím, že jsem ten poplach zavinila já, ale ani ve snu mne nenapadlo, že pan Milouš zahájí palbu na zvonek."
Milouš zabručel něco v tom smyslu, že nestřílel na zvonek, a dědeček řekl, že je to pravda, protože Milouš očividně střílel na zeď. Na podlaze ležela rozšlapaná omítka a vzduch byl pln pachu po střelném prachu. Pak se dědeček zeptal slečny Barbory, jak to myslí, když říká, že ten poplach zavinila ona. Ukázala mu ulomenou zápalku, na jednom konci seříznutou, a pravila, že chtěla, abychom byli zvonkem upozorněni, až bude porucha v elektrické síti odstraněna. Stiskla tedy zvonek a zajistila jej klínem, zhotoveným ze zápalky. Udělala to proto, že jsme již tolikrát zkoušeli, zda jde proud či ne, že jsme ztratili přehled o tom, která elektrická zařízení v domě jsou zapjata a která vypjata. Bylo by dobře, aby elektrická kamna, vrhače tepla a podobné přístroje byly hned prohlédnuty, aby se předešlo případnému požáru.
Dědeček pravil, že to bylo docela prozíravé, ale že mu není jasno, kdo vypjal hlavní kontakt, když zvonek začal zvonit, kdo vyrazil to okno a proč já jsem se pral se Saturninem. Dříve než jsem mohl odpovědět, ozval se Saturnin a pravil, že to byl on. Okno bylo špatně zavřeno a vítr jím lomcoval. Saturnin tedy vstal, aby je zavřel, a právě když se jím zabýval, rozsvítilo se světlo a současně se ozval zvonek. Protože před domovními dveřmi nikdo nebyl, pravil Saturnin, že si pomyslil, že někde nastalo krátké spojení, a vypjal tedy hlavní kontakt, rozhodnut prohlédnout ráno vedení. Pak se vrátil k otevřenému oknu a pro vítr a burácení hromu přeslechl hlasy a otvírání dveří v prvém patře. Zavřel okno, a právě když se chtěl vrátit na lůžko, zahřměl výstřel pana Milouše. Pak uslyšel hlas pana ředitele a hned nato pan Milouš vystřelil podruhé.
Byl poněkud polekán, a dříve než se mohl vzpamatovat, byl napaden svým pánem, který patrně seběhl zadním schodištěm, aby mohl holýma rukama napadnout domnělého lupiče.
Nebylo v mém zájmu, abych vyvracel Saturninovo vysvětlení, protože bych byl celou historii ještě více zamotal, a chtěl bych jen říci, že jsem jakživ neslyšel lhát s takovou virtuozitou.
Slečna Barbora se na mne se zájmem dívala a pak prohlásila, že mám vlasy plné omítky. Tím byla obrácena pozornost k zarputilému čarostřelci a nakonec se vysvětlilo, že Milouš vůbec neměl v úmyslu střílet, a zvláště ne, jak říkal dědeček, na zeď. Poprvé vystřelil, když mu uklouzla noha a on padal ze schodů. Přitom se mu puška vzpříčila v zábradlí schodiště, a když se ji pokoušel vytáhnout, vyšla druhá rána, ačkoliv se prý vůbec nedotkl kohoutku. Třebaže teď už bylo všecko jasné, seděla teta Kateřina na schodech, s výrazem strachu se rozhlížela po hale a říkala: "To mi neříkejte, tomu já nevěřím." Pokrčili jsme rameny a cítili jsme, že nemáme co říci.
Na chvíli zavládlo ticho a pak jsme se všichni zděšeně podívali na sebe. Z obývacího pokoje byly slyšet neznámé hlasy. Teta Kateřina zaúpěla, že to věděla, a doktor Vlach ji žádal, aby byla zticha.
V obývacím pokoji se tlumenými hlasy vášnivě hádali dva muži. Nerozuměl jsem jim ani slova, ale přítomnost cizích lidí uvnitř dědečkova domu stačila, abych byl znepokojen. Slečna Barbora pozorně naslouchala a pak řekla šeptem: "Mluví španělsky."
"Snad bychom to rádio mohli vypnout," řekl doktor Vlach.
Všichni jsme se na něho udiveně podívali a Saturnin pak vešel do obývacího pokoje, aby vypjal rozhlasový přístroj. Cítili jsme se trochu zahanbeni, že jsme se tak zbytečně polekali, a dědeček ukončil události té noci slovy:
"Spát! Všichni!"
Ráno, po noci plné zmatených událostí, probudil mne zvuk kaménků, dopadajících na podlahu mého pokoje. Pod oknem byla slečna Barbora a ve chvíli, kdy jsem se vyklonil z okna, zrovna hledala další kamínek. Obloha byla bez mráčku, slunce planulo a bylo škoda každé minuty strávené v pokoji.
Slečna Barbora se mne ptala, zda míním spát celé dopoledne. Všichni ostatní jsou už po snídani a dědeček se už co nevidět vrátí z ranní procházky. Rychle jsem se oblékl a sešel jsem se se slečnou Barborou v obývacím pokoji, abych vypil chladnoucí kávu. Dověděl jsem se od Saturnina, že dědeček odešel do lesa patrně proto, aby se nemusil sejíti s tetou Kateřinou, takže je zřejmo, že se na ni ještě stále zlobí.
Slečna Barbora mi vypravovala, že zásoby potravin se vůčihledně tenčí a že si nedovede představit, co budeme dělat, až sníme poslední brambor. Pravila, že paní Kateřina vyplenila včera spíž podivuhodným způsobem a že pan Milouš patrně pozřel takové množství potravin, jako by býval v tom pokoji uzavřen bez jídla aspoň týden a nikoliv čtyřiadvacet hodin. Ptala se mne, co soudím o možnosti, že by někdo přeploval řeku a pokusil se donést z města nějaké potraviny.
Přeplování řeky samo o sobě nebylo nic těžkého. Potíž spočívala v tom, že by bylo nutno přenést přitom na druhý břeh i oděv potřebný k tomu, aby se ten, kdo se podjal tohoto dobrodružného podniku, mohl vůbec v městečku objevit. Také doprava nakoupených potravin přes řeku by byla obtížná.
Uprostřed této debaty zastihl nás vrátivší se dědeček a pravil, že doufá, že toho nebude zapotřebí. Když před čtyřmi lety byl most povodní stržen, ujednal se stavitelem z města, že kdyby se někdy tato nehoda opakovala, bude přikročeno ke stavbě můstku nového, aniž bude stavitel čekat, až dědeček přeplove řeku, navštíví ho v kanceláři a vyžádá si rozpočet. Protože voda v řece podstatně opadla, očekává dědeček, že každou hodinu se mohou na protějším břehu objevit dělníci pana Novotného a započít s prací. Dědeček dokonce pravil, že již v minulém létě viděl na skládce pana stavitele dříví, určené pro tuto práci. Tenkrát nabízel panu Novotnému žertovnou sázku, bude-li toho dřeva vůbec použito, nebo jestli ztrouchniví v ohradě.
Potom se dědeček ptal slečny Barbory, na kolik dnů máme ještě potravin, a ona říkala, že asi tak na čtyři, když nebudeme moc jíst. Za chvíli přišla teta Kateřina a dědeček se na ni ani nepodíval, ale ona se tím nedala odradit a celý ten den byl ve znamení jejích pokusů usmířit starého pána.
Nikdy jsem tetě Kateřině dobře nerozuměl, a kdybych ji neznal, domníval bych se, že není možné, aby se tentýž člověk jevil v tolika různých obměnách. Dovedla být sladká a úlisná a hned zase krutá k neuvěření, zpupná a buřičská a hned zase podlízavá, zbytečně ohleduplná a hned zase až surově přímá. Toužila po penězích přímo horečně, a když je měla, utratila je způsobem, který bych nazval pitomým, kdyby mi mé vychování nebránilo používat takových výrazů. Způsob, jakým se snažila dosíci dědečkova odpuštění, byl přímo trapný a mezi jiným zkazil také dědečkovo večerní vyprávění.
Když jsme se totiž po večeři sesedli v obývacím pokoji a dědeček se chystal vyprávět vzpomínky z mládí, sedla si teta Kateřina přímo proti němu a po celou dobu vyprávění mluvila skoro současně s ním. Přerušovala ho výkřiky obdivu, hlasitě projevovala bázeň, když vykládal o nebezpečí, radovala se z jeho úspěchů a my všichni jsme se divili, že ji dědeček nevykázal z pokoje. Bylo možné jen jediné vysvětlení. Řekl jsem už, že dědečkovi působilo zábavu pozorovat zoufalé závody příbuzných o získání jeho přízně, a snad ho to křečovité úsilí tety Kateřiny bavilo. Jisté je, že to strpěl a vykládal svůj příběh až do konce.
Uměl dobře vyprávět, a pokoj byl naplněn oním zvláštním teskným ovzduším vzpomínek z mládí, vypravovaných lidmi nad hrobem. Ach ano, tenkrát, to byly staré zlaté časy. Kdysi jsem se domníval, že ty staré zlaté časy byly někdy na konci minulého století a že tenkrát asi bylo na světě neobvykle dobře. Potom jsem zjistil, že dědečkovy staré zlaté časy byly docela jindy než staré zlaté časy tatínkovy. Také jsem se setkal s poměrně mladými lidmi, kteří říkali, že ty zlaté časy byly v době, na kterou se já již pamatuji. Zdálo se to zmatené a odporovalo si to. Později jsem pochopil, že staré zlaté časy spadají do doby, kdy byl mlád ten, kdo o nich hovoří. To znamená, že naše generace prožívá zlaté časy právě nyní. Podivuhodné.
Tak tedy dědeček vyprávěl a my jsme poslouchali. Slyšeli jsme letopočty, které se psaly, když jsme ještě nebyli na světě, myslili jsme na to, jak asi vypadal císařský kabát, a odhadovali jsme, kolik by platil v naší měně jeden zlatý dvacet krejcarů. Teta tiše hvízdla, pokývala hlavou a pravila, že to bylo tenkrát moc peněz.
Dědeček vykládal, jak se dal na vojnu a táhl s vojskem do krásné země, kde kvetou citróny. Svět byl veliký a krásný, nebe bylo modré, ženy měly hluboké oči a dědeček byl středem světa. Všechno se mu dařilo.
To si myslím, řekla teta Kateřina, tobě se vždycky všechno dařilo a je ti to přáno! Potom vyprávěl dědeček o generálech a my jsme měli dojem, že generálové se tenkrát dělili na dvě skupiny: na generály cizí, kteří pobíhali po světě proto, aby je dědeček mohl zajmout i s celým štábem, a na generály vlastní, kteří tu byli proto, aby jimi byl dědeček za své udatné činy před tváří všeho vojska pochválen. Hraběnky čekaly v bílých, piniemi obklopených zámcích na to, aby se mohly do dědečka na smrt zamilovat a osud nestačil vymýšlet události a neuvěřitelné náhody, v nichž dědeček hrál oslňující úlohu. Byl pouze četařem, ale všichni věděli, co v něm je. Měl výbojný knírek a jiskrné oči, a ženy, pah, darmo vzpomínat.
Teta se snažila vypadat šibalsky, když chtěla zvědět, zda o tom všem věděla babička. A víno! pokračoval dědeček, bože, tam bylo vína. Víno také hrálo velkou úlohu v příběhu o tom, jak dědeček zachránil život svému generálovi a jak se do něho zamilovala hraběnka. Do dědečka, přirozeně, ne do generála.
Byla noc krásná, májová, vítr se do ní tiše nes, a dědeček, ač skoro sám, hrdinně dobyl prázdnou ves. Nad vsí na mírném návrší stál opuštěný zámek a jeho sklepy byly plny vína. Přiklusal kvartýrmachr a brzo po něm velící generál se svou suitou. Ach, starý známý! řekl dědečkovi a nazval ho křestním jménem. Pak vstoupil do zámku. Dědeček, ačkoliv byl celý den v sedle, chodil kolem cypřišových hájů a naslouchal zvukům jižní noci. Všude panoval příliš velký klid a dědečkovi se to nelíbilo. Nepřítel nesměl být podceňován.
V této chvíli dědeček odbočil a vykládal o úkladech a důmyslných léčkách, o náhodách a šťastných vnuknutích, které zachránily spoustu životů. Bylo plno tajných dveří, podlah, které se propadaly, sklepů, naplněných sudy se střelným prachem. Všude číhala smrt. (Teta Kateřina se chvěla o dědečkův život a doktor Vlach jí nabídl přikrývku.)
Bylo nebezpečno zadívat se do ohnivých očí žen, neboť hrály s vámi hru, kterou by bylo možno nazvati na Šárku a Ctirada. Dědeček dával přednost hluku bitvy před příliš nápadným tichem, kterému bylo souzeno, aby bylo náhle přerušeno výstřelem, vypáleným ze zálohy.
Dědečkovo vyprávění vylo napínavé a všichni jsme se lekli, když při zmínce o výstřelu teta Kateřina vypískla. Nechci přehánět, ale myslím, že se lekl i dědeček. Trochu se zamračil, ale pak pokračoval.
Bylo něco dojemného v těch vzpomínkách starého vojáka. Oči mu zářily, když se rozpomínal na jména míst, osad a měst, názvy a data bitev a mimoděk užíval vojenských výrazů starých víc než půl století. Měl jsem dojem, jako by pokojem tichounce zněl pochod Radeckého.
Tak tedy byla krásná a tichá noc. Až příliš tichá. Vojáci odpočívali u dohasínajících ohňů, cypřišové háje voněly a koně občas ržáli. V zámecké síni se šlechtic ve středověkém kroji zádumčivě díval z obrazu v zčernalém rámu na důstojníky, kteří večeřeli u dlouhého stolu. Svíce planuly a jejich plamínky tančily jako rudé jiskřičky v pohárech, do kterých bylo naléváno víno. Důstojníci nepili, neboť bylo na generálovi, aby první pozvedl pohár. Ale v těch dobách nebylo dobré, aby prvý pil ten, jehož život je nejcennější. Bylo to nebezpečné. A protože nebezpečí bylo zde, dědeček už neobcházel ztemnělé lesíky cypřišů a pinií, nýbrž stál zde, aby zadržel generálovu ruku, nesoucí pohár k ústům. Bylo již příliš mnoho otráveného vína, a byl to dědeček, kdo vypil prvý pohár na zdraví generálovo. Bůh suď, kdo vypil poslední, bylo jich příliš mnoho.
Svíce se krátily, plápolaly, a šlechtic z obrazu se zádumčivě díval. Víno tlumilo v srdcích stesk po domově, rozzařovalo oči důstojníků a přinášelo na rty písně a slova o nových vítězstvích. Rozžehlo i oči generálovy pod sivými brvami a zbarvilo staré tváře lehkým ruměncem. Rozproudilo krev v údech, zdřevěnělých dnem, stráveným v sedle. Starý muž se s radostí díval na své důstojníky. Miloval je všechny tak, jak jenom stáří dovede milovat mladé lidi plné života, mladé, o kterých věří, že zvednou prapor, který mu vypadne z ruky, až Bůh dopustí.
Vojáci přinášeli víno, vyměňovali svíce, a starý šlechtic z obrazu se zádumčivě díval. Víno teklo a noci ubývalo. Réva podvazovala jazyky a myšlenky se pletly v začarovaném kruhu. Sladká únava se rozlévala v krvi a údy těžkly jako olovo, vínem i perným dnem, který měli všichni za sebou. Byla nekonečná ta silnice bílého prachu, který sedal do očí a dusil v hrdle. Nekonečná silnice, vroubená zaprášenými stromy a osamělými studnami, ke kterým by mohly chodit pro vodu ženy z Bible. A bylo nutno jeti stále dál, až do tmy, až sem.
Víno spláchlo v hrdle usedlý prach a volalo spánek na zardělá oční víčka. Tváře spálené sluncem klesly na chladnou desku dubového stolu, v číších stálo nedopité víno a svíce dohořívaly. Starý generál seděl vzpřímeně v čele stolu, jeho oči zářily pod šedým obočím a povzbudivě se dívaly po těch, kdož nepodlehli ani vínu, ani únavě.
Bledý šlechtic v středověkém kroji se tiše díval z obrazu. Díval se na všechny, ale na něho se nedíval nikdo. Nikdo mimo dědečka. Dědečkovi se nelíbil ten středověký obličej se zádumčivýma očima a nelíbil se mu tvrdý rys kolem úst. Jistě to nebyl dobrý muž, a bylo dobře, že spí někde v kostelní kryptě pod těžkou plotnou mramoru. Jistě se už dávno rozpadl na prach a duši odnesl ďábel do pekla. To jistě, holoubku, a bylo ti čerta platno, i kdybys byl zaživa členem Svaté inkvizice. To tam na druhém břehu neplatí. Vypadáš na to, že by ses dovedl dívat, jak upalují člověka.
Dědeček upravil knot svíce a šel dolít vína generálovi. Vrátil se na své místo u dveří a říkal si, ostuda, rozlil jsem, kvůli tomu chlapíkovi z obrazu jsem rozlil, Nejsem opilý, ale to nesnesu, že se pořád po mně dívá. Už je mi z těch jeho hnusných očí špatně. Dívá se a dívá, a já ho budu musit zabít. Vztek smíšený s tušením zlých věcí stoupal v dědečkových prsou a ledovou rukou mu sevřel hrdlo. Svíce planou, víno jiskří a smrt chodí okolo. V tu chvíli dědeček vytáhl pistoli a střelil. Opravdu nebyl opilý a měl pevnou ruku. Koule vyrazila díru na šlechticově zpupném čele a v příštím okamžiku spadl obraz ze stěny a za ním spadl muž. Nu ano, výklenek za obrazem, a nepřítel, který čekal, až víno dokáže to, co nedokázaly jeho zbraně. Důstojníci probuzení výstřelem, klidný a rozhodný generál, volání stráží, zámek obklíčený nepřítelem a divoké šavlování pod olivami, mrtví kamarádi, kteří symbolicky padali s koní do vavřínů, to všecko dostávalo v dědečkově vypravování stále rychlejší spád. Starý pán se zadýchal a trochu se pletl. Vykládal třeba, že trubač troubil nasedat a potom sesednout, protože zapomněl troubit sedlat. Pak se nasedalo znovu. Jeli dlouho a divoce a ráno je zastihlo zase na vyprahlé silnici bílé prachem a lemované biblickými studnami. A toho dne před vším vojskem přistoupil šedý generál k dědečkovi a.
Dědeček úplně zapomněl, že nám také měl vykládat, jak se do něho zamilovala ta hraběnka.
Slečna Barbora se přestěhovala s vařením do kuchyně. Pravila, že se jí ani moc nechtělo, venku to bylo docela zajímavé. Já jsem se jí ani nedivil. Zrovna tak, jak předtím vytrvale pršelo, bylo potom stále hezky.
Dny příjemně ubíhaly a někdo by řekl, že se nic zvláštního a významného nedělo, ale já bych s tím nemohl souhlasit. Pro mne se děly věci krásné, nevšední a podivuhodné a dny byly jimi naplněny. Uvědomuji si, že ostatní nemohli sdílet moje pocity, protože to, o čem mluvím, se týkalo pouze mne a slečny Barbory. Stávali jsme se každým dnem většími kamarády a měli jsme radost, když jsme bláhovými maličkostmi mohli dávat najevo, že patříme k sobě, ovšem jen tehdy, když to nikdo neviděl. Měli jsme společné cigarety, ukusovali jsme z jednoho a téhož jablka a vyměňovali jsme si věci. Nosil jsem kolem krku červený šátek slečny Barbory a ona nosila po kapsách svého sportovního obleku mé pouzdro na cigarety, zapalovač a kapesní nůž. Já jsem nosil její kovové zrcátko a měli jsme pádné důvody, abychom se navzájem hledali, protože já jsem si chtěl zapálit cigaretu a slečna Barbora potřebovala zrcátko.
Prohlíželi jsme spolu dědečkovu knihovnu a vždycky jsme pocítili touhu číst oba touž knihu a kupodivu, šlo to docela dobře uskutečnit. Naše obvyklá večerní mlčení na terase byla přerušena tím, že vlahé večery vábily celou naši společnost a seance s povinným vyprávěním příběhů se konaly tam. Měli jsme každý své označené lehátko, a Saturnin je každého večera rozestavoval způsobem, který nás se slečnou Barborou zbavoval důležitých starostí o to, budeme-li sedět vedle sebe.
Saturnin je vůbec velmi důmyslný muž. Dodnes nechápu, jak to dělal, že se Miloušovo lehátko, obyčejně uprostřed vyprávění, zázračným způsobem složilo a pohřbilo blazeovaného světáka ve svých troskách. Když se to stalo poprvé, všichni jsme se polekali, a Saturnin ochotně přinesl Miloušovi lehátko jiné. To sklaplo asi za deset minut také, a Milouš se zase octl na zemi. To bylo na dědečka trochu moc. Křičel na Milouše, co to pořád děláš, ty kluku pitomá, nemůžeš sedět pořádně, a Milouš uraženě odešel.
I jinak plnil Saturnin svou přísahu a myslím, že Milouš bude na pobyt v dědečkově domě ještě dlouho vzpomínat. Saturninovým přičiněním prožíval jakousi filmovou grotesku plnou zázračných nehod a svízelů. Zajímavé bylo, že mlčel a neprozradil Saturnina. Jistě to mělo nějaký důvod. Saturnin se nelekal žádné námahy a dalo by příliš mnoho práce, kdybych chtěl vylíčit všechno, co si na Milouše vymyslil. Pamatuji si, jak můj drahý bratranec zuřil, když si z láhve březové vody nastříkal na vlasy petrolej, jak klel a vzbouřil celý dům, když v době, kdy nám nesvítilo světlo, šel potmě spat a zjistil, že někdo přestavěl nábytek v jeho pokoji naprosto nesmyslným způsobem, jak pochyboval o svém zdravém rozumu, když se dočítal šílené věci ve svých sešitových krvácích, v nichž Saturnin vyměnil navzájem listy tak, že číslování sice souhlasilo, ale každý list byl z jiného sešitu. Je zajímavé, že první takto upravený román Milouš přečetl, aniž to zpozoroval. Dokonce myslím, že měl v úmyslu ten příběh vypravovat, až naň přijde řada v našich černých hodinkách. Dědeček totiž trval na tom, abychom se ve vypravování všichni vystřídali, třebaže už zase máme elektrické světlo. Teta Kateřina překotně souhlasila a jala se vyprávět.
Pravila, že já i dědeček jsme vykládali příběhy ze svého života, příběhy, které se nám skutečně přihodily, ale jí to není možené. Její život byl těžký a všední, znala jenom práci a odříkání, a když strýc František zemřel, obětovala se svému dítěti, Miloušovi. Nikdy nepromluvila křivého slova o svém zemřelém muži a nechce na něj vzpomínat ve zlém, už proto ne, že to byl dědečkův syn a ona si dědečka váží ze všech lidí nejvíce, ale to snad může říci, že nezaopatřil rodinu po stránce hmotné tak, jak by se patřilo.
Dědeček sebou netrpělivě pohnul a teta rychle pravila, že ví, byla zde továrna a nějaký ten groš na hotovosti, ale bylo potřebí dát Miloušovi vzdělání. Dědeček se podíval na Milouše jako člověk, který se dovídá zbrusu novou věc. Zavrtěl nedůvěřivě hlavou, ale teta Kateřina se nedala vyrušovat.
Pravila, že i když rodina o tom soudí jinak, ona si nemá co vyčítat. Továrna byla malá a nestačila provozu. Bylo bezpodmínečně nutno zakoupit sousední budovu. Tím se teta zadlužila a musila pak továrnu prodat i s tou sousední budovou. Všichni nezaujatí lidé říkají, že je to zázrak, že se tak dlouho držela nad vodou a neklesla pod břemenem starostí. Přirozeně nemohla si počínat tak, jak by si byl počínal muž. Je slabá žena a neměla nikde zastání. Milouš byl příliš malý, než aby se oň mohla opřít a aby jí byl záštitou. Mimoto není stvořena pro praktický život.
Nikdy o tom nemluvila, ale čím dále tím jasněji si uvědomuje, že šla nepravou cestou a že její pravé místo bylo v umění. Je škoda každé hřivny, která zůstane nevyužita. Již ve škole obdivovali učitelé její slohové úkoly a pravili, že má nevšední spisovatelské nadání. Tož, nemělo to být. Celý život se obětovala jiným a nikdo netušil, že vidí do lidských srdcí hlouběji než ostatní a že touží zachytit perem pro paměť budoucím všechno, co krásného zpívá v její duši. Chtěla psát hlavně pro ženy, protože žena ženě nejlépe rozumí. Snad by ji její čtenářky chápaly lépe, nežli ji pochopili lidé, mezi kterými prožila svůj život. Nikdo jí nerozuměl. Jen jednou šla kolem ní láska, veliká a čistá jako horský potůček, ale ona byla vdanou ženou a řekla mu, že nemohou jít životem ruku v ruce.
Často přemýšlela nad tím, měla-li právo vyrvati lásku ze svého srdce a rozdvojiti dva lidi, spojené citem posvátným, ale bylo zde dítě a to ji snad omlouvá. Zmizel smutně z jejího života, odešel a už nikdy ho nespatřila. Bojí se myslit na to, zda ho nevehnala v chladnou náruč smrti. Miloval ji příliš.
Potom se snažila zapomenout. Sklonila hlavu, nereptala na svůj osud a trpělivě nesla svůj kříž. Mlčela i k urážkám, kterými ji zahrnuli příbuzní, bylať příliš hrdou, než aby ty pomluvy vyvracela, alespoň pokud se týkaly jí. Když ovšem pomlouvali také jeho, oni, kteří nebyli hodni očistiti mu opánky, tu nemohla mlčet, zvláště když říkali, že kromě zlomeného srdce odnesl také její zlaté hodinky a nějaké stříbrné lžičky. Víte, taková pomluva, no to je hrozné. Ó, lidská zloba. Ale psí štěkot na měsíček neplatí. V jejích vzpomínkách je jeho jméno čisté. Snad si ty hodinky nechal na památku, nebo si za ně koupil , teta se dojatě odmlčela, revolver. Tož, darmo vzpomínat. Pohřbila obě lásky, jeho i literaturu. Teta pravila, že nám bude vykládat námět románu, který chtěla napsat. Vypravovala asi toto:
Říkali jí květinka Marta. Stávala za pultem mezi kyticemi růží, karafiátů a šeříků a balila květy do hedvábného papíru. S nesmělým úsměvem je pak podávala elegantním mužům, kteří je odnášeli jiným ženám. Měla oči jako fialky, pleť jako lilie, ústa jako rudý mák a zoubky jako sněženky. Měla hlubokou duši a vážnou známost. Pavel nebyl tak elegantní jako muži, kteří kupovali koše květin operetním zpěvačkám, bylť dělníkem v dolech. Ve dne pracoval na šachtě a večer čekával na květinku Martu na rohu Vodičkovy ulice a Václavského náměstí. Milovali se horoucí láskou, čistou jako studánka, a Martě nevadily jeho čisté sice, ale ošumělé šaty. Měla upřímně ráda toho velkého hocha s šedýma očima, který žil jen pro ni a nelekal se žádné oběti, aby ji učinil šťastnou. Ale, jak se říká, štěstí je vrtkavé, nemá žádného stání. Martin sen o lásce se rozplynul, rozbil se o záludnost a faleš světa, o nastražená úskalí, o kterých důvěřivá dušička květinky Marty neměla ani tušení.
Osud tomu chtěl, že se setkala se svou studentskou láskou z měšťanky, s démonickým a cynickým Oskarem. Omámil ji vášnivými slovy, ďábelsky předstíral, že od dětství nosil v srdci její obraz, a sliboval jí lásku nepomíjející a věrnou až za hrob. Člověk je křehký, a Marta odolávala dlouho jeho falešným řečem, ale nakonec podlehla. Byla tak mladá a nezkušená, a není možno ji odsuzovat, neboť jest psáno, kdo jsi bez viny, udeř.
Jistě by se byla po tomto mladistvém poblouznění vrátila k milovanému Pavlovi, neboť jen on byl sluncem jejího života, ale nebylo tak souzeno. Když odcházela s Oskarem z jeho mládeneckého bytu, spatřil je Pavel. Marta zbledla a kolena se pod ní podlomila. Chtěla zavolat za odcházejícím Pavlem, ale bolest jí stáhla hrdlo a všechno se kolem ní kácelo. Sen jejího štěstí ležel v troskách a cítila, že nemá proč žít. Byla by omdlela, kdyby ji Oskar nebyl zachytil do náruče. Květinka Marta se zachvěla odporem, udeřila svůdce pěstí do tváře a utekla pryč.
Dlouho bloudila prázdnými ulicemi a drásala své srdce pohledem na místa, která byla svědkem schůzek s Pavlem a jejich společného štěstí. Jen nábřeží se vyhýbala, protože si nebyla jista, že by odolala volání řeky, která ji vábila do svého objetí.
Zatím Pavel seděl ve svém pokoji s hlavou v dlaních a zdálo se mu, že to nemohla býti skutečnost, že to byl ošklivý sen, ze kterého se probudí. Jeho Marta, jeho květinka Marta zapomněla na jejich lásku a jemu nezbývalo, než přijmout tuto ránu osudu. Potom vstal a s kamennou tváří spálil dopisy, fotografie a všechny vzpomínky, které mu dosud byly tak drahé. Jen Martin obraz v srdci nedovedl spálit. Ubíhaly měsíce, uběhl rok a druhý, ale rána v Pavlově duši se nezahojila. Procházel se sám a zasmušilý ulicemi města a přátelé ho nepoznávali. Večery trávil hovory se svou bytnou, moudrou to stařenkou, ženou z lidu, která ho milovala jako vlastního syna. Těšila ho, jak dovedla, a vyprávěla mu obsahy přečtených románů, v nichž se milující srdce nakonec přece jen spojila k tichému štěstí, ale Pavel se jen smutně usmíval a říkal, že život není román. Trvalo to dlouho, než ze slov moudré té ženy pochopil, že nejednal správně, že jeho povinností bylo odpustit. Jen tak by byl dokázal svou opravdovou lásku a hloubku své duše. Vždyť vlastně všechno zavinila jeho prokletá vášeň hrát šachy. Proč se květince Martě víc nevěnoval, proč ji nechával každý čtvrtek samotnou a spěchal do kavárny, aby sehrál několik partií? S hanbou v srdci vzpomínal na to, jak úplně propadl své náruživosti, jakmile zasedl k šachovnici, a na to, že v těch chvílích mu snad byl uvolněný pěšec, Bůh mne netrestej, důležitější než květinka Marta. Proč nechával jednou týdně Martu samotnou a tím ji přímo vehnal do Oskarova náručí? Ano, tak tomu bylo a ne jinak, a v tu chvíli Pavel již neváhal a rozhodl se, že Martičce odpustí, vždyť jeho bytná měla pravdu, když pravila, že, můj Bože, jednou není vždycky.
Ale život zatím nečekal. Pozdě, Pavle, příliš pozdě jsi pochopil, co bylo tvou povinností. A tak se stalo, že Pavel marně hledal květinku Martu v závodě, kde byla před dvěma lety zaměstnána, a nenašel ji ani v bytě, který tenkrát obývala. Byl všecek zoufalý, ale osud ho neušetřil ani toho nejtvrdšího ponaučení a zavedl ho před Staroměstskou radnici zrovna ve chvíli, kdy pobledlá a smutná Marta opouštěla obřadní síň jako žena muže, kterého Pavel nikdy neviděl. V tu chvíli Pavel omdlel a jeho světlý svrchník se potřísnil blátem ulice.
Marta nebyla v manželství šťastna. Nemilovalať svého muže, a jen myšlenka na to, že snad jí osud dá dítě, jehož čisté oči by léčily bolest její duše, dala jí sílu, by snášela svůj těžký úděl. Než její touha byla marnou. Měsíce ubíhaly a Marta se necítila matkou. Jedinou její radostí byla hudba. Komponovala smutné písně a psala dlouhé dopisy Janu Kryštofovi, slavnému hudebnímu skladateli.
Její muž ji miloval, ale byl poněkud příliš jednoduchý a nemohl pochopiti hloubku a složitost její citlivé duše. Již se zdálo, že Martino štěstí je navždy ztraceno, když Prozřetelnost sama zbavila ji jejích pout. Po krátké nemoci zemřel její muž, a paní Martě, ačkoliv upřímně želela jeho smrti, zasvitl paprsek naděje, že snad přece jen není vše ztraceno.
Tušila, že ji Pavel dosud miluje, a doufala, že peníze, které jí její muž zanechal, jí umožní, aby mohla zlepšiti Pavlův těžký život dělníka v dolech. Znovu pročítala pečlivě ukrývané dopisy, které jí kdysi psával, a zkoumavě hledívala do zrcadla s nevyslovenou otázkou, zda se ještě bude Pavlovi líbit. Co vymyslila plánů a drobných lstí, aby se s ním setkala, a netušila, že to bude chvíle z nejbolestnějších.
Byla to náhoda, která vedla její kroky do Kinského zahrady, kam spolu kdysi chodívali, a tam spatřila Pavla. Stál proti ní na cestičce, zbledlý nečekaným setkáním, a tiše se na Martu díval. Dlouho mlčel a pak začala Marta tichým hlasem vyprávět o sobě, o svém manželství, o tom, že na něho nikdy nezapomněla a že je nyní volná, a Pavel jí zádumčivě naslouchal a pak pronesl větu, která pohřbila všechny Martiny naděje naposled a definitivně. Hlasem, ve kterém se chvělo zoufalství, řekl: "Jsem ženat."
Marta se dívala směrem k přízemní stavbě, v níž je umístěno oddělení zemědělského muzea, a slzy jí stékaly po tvářích. Potom se tiše zeptala: "Jsi šťasten?" Neodpověděl ihned a potom řekl, že žádné manželství bez lásky nemůže být šťastné, a on miloval jen jednou v životě, ale je téměř spokojen. Má hodnou ženu a malou roztomilou dcerušku. Stará rána skoro přebolela a je marno vzpomínat na to, co bylo a co je nenávratně pryč. Bylo by škoda těžce nabytého klidu.
Když Marta odcházela domů, viděla na cestu jen matně, protože měla v očích slzy. A tak se stalo, že luxusní dvanáctiválcová limuzína ji zachytila, vlekla ji s sebou několik metrů a pak ji odhodila na obrubník chodníku. Z auta vyskočil starší pán ve sportovním obleku a sklonil se nad jejím tělem, ale to už Marta neviděla. Probudila se v nákladně zařízeném nemocničním pokoji soukromého sanatoria a jen velmi pomalu si vzpomínala, co se s ní vlastně stalo. Jen nejasně si vzpomínala na velikou modrou limuzínu, kterou závojem slz uviděla v posledním okamžiku, a pak už byla v její paměti jen bezbarvá skvrna.
Prohlížela si se zájmem bílý pokoj, ve kterém se nalézala, když vtom se ozvalo diskrétní zaklepání a vstoupil starší muž prošedivělých vlasů a majestátního držení těla. Představil se jí jako továrník Skála a pravil, že velmi lituje nehody, která jí byla způsobena jeho autem. Naštěstí je její zranění jen lehčího rázu a pan primář soudí, že nebude mít následků. Prosil Martu, aby si nepřipouštěla žádných starostí a byla klidná. Pošle jí knihy, víno a ovoce, a může-li ji potěšit trochu přátelského popovídání, bude ji denně navštěvovat. Samozřejmě, považuje za svou čestnou povinnost hraditi všechny s léčením spojené výlohy a doufá, že po vyléčení Marta neodmítne jeho pozvání k zotavené na Sázavě.
Za normálních okolností by byla Marta pozvání nepřijala, ale po ranách, kterými ji osud stíhal, toužila po tom, býti vzdálena městského hluku, a chtěla se pokusit najít v chrámu přírody ztracený klid. Přijala, a tak se stalo, že půl roku poté byl ve společenské části denních listů ohlášen sňatek továrníka Skály s Martou. Bylo ironií osudu, že téhož dne přinesly noviny úmrtní oznámení Pavlovy ženy. Továrník Skála řekl před svatbou Martě, že si je plně vědom toho, že by mohl býti jejím otcem, ale že má velmi pádné důvody k tomu, aby ji požádal o ruku.
Pravil, že trpí těžkou chorobou jater a domnívá se, že dříve nebo později zemře. Bude šťasten, bude-li mu dopřáno strávit zbytek života po boku milované ženy a býti zbaven starostí o to, jak by měl naložiti se svým značným jměním, dědiců nemaje. Marta ani nemohla uvěřit, že by byl nemocen, vypadalť na svůj věk neobyčejně statně. Snažila se rozptýlit jeho obavy, a možno říci, že se jí to dařilo, zvláště když mu po roce darovala syna. Továrník Skála byl šťasten a celý jako by omládl, Zdálo se, že úplně zapomněl na svou chorobu.
Zapomněl, ale nemoc nezapomněla. Továrník Skála zemřel, jak byl předpověděl. Po jeho smrti vyšlo najevo, že byl daleko bohatší, než se Marta domnívala. Skoro se lekla částky, kterou notář vyslovil, a ještě dlouho potom nemohla uvěřit, že je opravdu majitelkou takového bohatství. Ona i malý Milan mohli býti bez starostí o svoji budoucnost, a dokonce mohli občas něco darovat i na dobročinné účely.
Marta velmi často vzpomínala na Pavla a ptala se v duchu sama sebe, netrpí-li nouzí. V přepychu, kterým byla obklopena, stávala se jí nesnesitelnou myšlenka, že jediný muž, kterého milovala a dosud miluje, musí si vydělávat svůj chléb jako dělník v dolech. Snad strádá i jeho dítě. Od té doby, kdy četla v novinách úmrtní oznámení Pavlovy ženy, neměla zpráv, co se s ním děje. Umínila si, že navštíví ředitele dolů, kde byl zaměstnán, a pokusí se zlepšiti Pavlovo postavení tak, aby neměl tušení, že zasáhla v jeho prospěch. Mohla to lehce učiniti, neboť ředitel Horyna byl častým hostem továrníka Skály, a mohla se tudíž na něho obrátit jako na dobrého známého. Jak se rozhodla, tak vykonala. Nařídila, aby byla připravena modrá limuzína, svěřila malého Milana pečlivé ošetřovatelce a rozjela se do Prahy.
Tentokrát poprvé v životě vkročila do závodních kanceláří a dala se ohlásit u ředitele Horyny. Byla ihned přijata a bez váhání řekla, proč vlastně přichází. Ředitel Horyna byl pln ochoty, ale jen zpočátku. Potom se tvářil překvapeně a nakonec se začal usmívat. Dal si opakovat Pavlovo jméno a pak se ptal, myslí-li to milostivá paní vážně. Pak řekl, že nemá na šachtě zaměstnance takového jména, ale že pan Pavel Kříž, o kterém milostivá paní mluví, je majitelem těchto dolů a tudíž jeho šéfem, a že je naprosto vyloučeno, aby mu on, jeho zaměstnanec, zvyšoval gáži. Marta jako bleskem pochopila, že Pavel předstíral své podřízené postavení proto, aby vyzkoušel její lásku, a vlna dojení ji zaplavila, Dříve než měla čas se vzpamatovat, vstoupil Pavel, ředitel Horyna ho uctivě pozdravil a taktně opustil pokoj. Buďme i my diskrétní a spusťme oponu nad shledáním dvou milujících se srdcí, která se přes všechny nástrahy osudu a víry života přece jenom nalezla, aby v harmonickém souzvuku prožívala tiché štěstí manželského života. Když po krátké době přistupovala kytička Marta k oltáři se svým milovaným Pavlem, kráčely za nimi jejich rozkošné děti držíce se láskyplně za ručičky.
Když teta Kateřina skončila své vypravování, odmlčela se a zamyšleně pozorovala vzorek koberce. Potom pravila, že jeden známý spisovatel, kterého nebude jmenovat, byl tímto námětem nadšen s vřele jí radil, aby se nerouhala Bohu a využila svého nadání. Teta pravila, že i ona má dojem, že by ještě nebylo pozdě začít psát a že také redaktorka jednoho ženského časopisu ji velmi povzbuzovala. To by ovšem bylo možné jen v tom případě, a tu se významně dívala na dědečka, kdyby byla hmotně zajištěna a nemusila se brzdit v tvůrčí práci starostmi o Miloušovu budoucnost. Oj, pravila, to by se to potom psalo! Dokonce si myslí, že i Milouš by se mohl uplatnit v literatuře. Napsal několik velmi pěkných básní a edice nejmladších autorů byla ochotna je vydat. Tož tak: talent zde nesporně je a jde jenom o to hmotné zabezpečení.