Jak jsem cestoval s historiky

Na jaře loňského roku (1. května 2000) jsem se zúčastnil jednodenního výletu po východních a středních Čechách se studentským odborem  Sdružení historiků z UHK. Musím se přiznat, že jsem do najatého mikrobusu nastupoval trochu s obavami, protože i když mě historie vždy bavila, jsem naprostý laik a nedokážu si už ani vzpomenout, kdy se odehrála bitva na Bílé hoře. Mé obavy se ukázaly zcela na místě. Jakmile jsem se vtěsnal do malého Mercedesu, všiml jsem si, že historici mávají brožurkami a knížkami, křičí na sebe přes celý (malý) autobus historická data a polemizují o historických detailech. Polil mě studený pot. Kam jsem to nastoupil, pomyslel jsem si. A ještě až se provalí, že jsem tělocvikář, bál jsem se aby u Lipan, kam jsme měli namířeno, nebyla prolita další krev. Leč opak byl pravdou.

První zastávkou byla Libice nad Cidlinou, původní slovanské hradiště Slavníkovců. Tamní starosta už na nás čekal a vpustil nás do místního muzea. Nadšeně vyprávěl o archeologických nálezech a bylo vidět, že je patřičně hrdý na to, že jeho vísku navštívil „klub vědců historiků“. Po chvíli jsme přešli na místo, kde se nacházely zbytky hradiště. V tuto chvíli jsem již vůbec nepochyboval, že jsem udělal dobře, když jsem se rozhodl, že pojedu. Před námi se rozprostírala vcelku veliká plocha, rozdělená do dvou kruhů. Stále byly patrné valy po jejich obvodu. Historici běhali sem a tam, nadšeně rozmlouvali a rozhazovali rukama. S představou dávných dob, řinčení zbraní a nářku Slavníkovců, když je na tomto místě Přemyslovci vraždili, jsem už zase seděl v autobuse a ubíral se společně s ostatními do Poděbrad. Poděbrady mne také upoutaly, i když ne tak jako Libice. Více než zámek, který již bohužel nemá svou původní podobu, jelikož sloužil jako kasárna, a spory o tom, zda – li se Král Jiří z Poděbrad skutečně narodil na onom zámku, nebo na dalších třech zaručených místech, mne zaujalo vyprávění historiků o původní podobě Poděbrad a hradu. Další věcí, která upoutala naši pozornost v Poděbradech byly lázeňské oplatky. Historici jen litovali, že oplatky byly příliš čerstvé.

V Dobřichově je kopec a na kopci hrozí nebezpečí výronu kotníku. Je zde totiž spousta děr, které zde zanechal archeolog Píč, když se svými spolukopáči nalezl pohřebiště z germánské doby. Dnes už je tu jen pamětní deska a krásný výhled. I přesto je však toto místo nabito zvláštní atmosférou.

Dále se autobus prodíral úzkými silnicemi až do Vrbčan. Sem prý roku 1126 spěchal český posel pro kopí svatého Vojtěcha, když zuřila bitva u Chlumce a Češi měli na kahánku. Kopí z Vrbčan jim údajně pomohlo k vítězství. Důvodem naší návštěvy byl však kostelík, ve kterém mělo být kopí původně ukryto. Věž oddělená od lodi kostela a dosud zachovalé opevnění se stále patrným vodním příkopem byl pro mne jedinečný zážitek. Historici podávaly zajímavé informace, k čemu opevnění kostelíků kdysi sloužilo a přemýšleli, z jakého úhlu by kostel mohli ještě vyfotit.

Když přeskočím zastávku u Lipan, ne snad proto, že by návštěva nestála za to, ale protože je toto místo známé a nezbylo by mi místo na místa neznámá, dalším bodem v programu byla Klášterní Skalice. Ves zarostlá do kopřiv a uprostřed rozpadlý statek, postavený na zbytcích gotického kláštera. Jedinou připomínkou jeho mohutnosti byl deset metrů vysoký sloup z hlavní lodi klášterního chrámu. Historiky jsme od něj nemohli odtrhnout. Hovořili o obrovských rozměrech chrámu, což se dalo celkem snadno představit, vzhledem k mohutnosti torza onoho sloupu.

Poté, co se autobus vymotal na hlavní silnici, zamířili jsme do Kouřimi. Města, které je považováno za nejstarší v Čechách (zde údajně na vrcholku skály, která má opravdu mystický vzhled, dával Lech Čechovi kouřem znamení, že zde chvíli pobude.) Jelikož do města nikdy nedorazila železnice, mnoho se za posledních dvě stě let nezměnilo. Pro nás byl ovšem středem zájmu kostel. Zde jsme byli očekáváni kostelníkem Michalem Veverou, který si historiky okamžitě získal, neboť byl tak nabit informacemi, že prohlídka kostela s románskými prvky, kaplí svaté Kateřiny se středovým nosným sloupem (údajně první použití takové stavební techniky v Evropě) a zvonicí se zvony zavěšenými vzhůru nohama (jedno ze dvou míst u nás, další je Rovensko pod Troskami), byla skutečným zážitkem jak pro laika tak pro vědce.

Z Kouřimi jsme uháněli do Kutné Hory. Cestou autobus zastavil v Bečvárech, kde je za rozpadlým plotem rozpadající se rokokový zámek. Nový majitel a jeho pes nás však ani po prosbách nevpustil ani do zahrady, z čehož byl celý klub značně rozladěn. Nálada se vrátila až v Kutné Hoře, především proto, že Svatá Barbora, Mincovna a celé historické jádro jsou opravdové skvosty a doplněny výkladem Ondry Tikovského jakoby ožily. Po krátkém občerstvení, které dobrou náladu definitivně ustálilo, jsme zamířili zpět do Hradce Králové. Historici ovšem za jízdy zahlédli kostelík na kopci a bylo jasné, že vesničku zvanou Jakub nelze vynechat. Netušil jsem, že téměř čistě románský kostelík na našem území ještě existuje a byl to skutečně dobrý nápad zakončit výlet návštěvou tohoto místa. Hned vedle byla hospoda, v hospodě měl hospodský klíč a ochotně nás vpustil dovnitř, zvláště když viděl, že mu tam za to někteří členové výpravy udělají útratu.

Tento výlet se sdružením historiků hradecké univerzity ve mně zanechal plno dojmů, navštívil jsem zajímavá a ne tolik známá místa a dověděl jsem se mnoho zajímavostí, které laikovi normálně uniknou. Budete – li mít možnost podniknout s historiky podobný zájezd, neváhejte. Na první dojem se mohou zdát poněkud zvláštní. Rozprchnou – li se kolem památky a začnou – li ji osahávat a mazlit se s ní, nebojte se jich. Při bližším seznámení zjistíte, že jsou to fajn lidé a dokážou velmi zajímavě vyprávět.                           

 Vědám zdar a historii zvláště!                      

David Beránek.