1857 – 1.května se narodil jeho bratr Theodor (Theo)

1862 – první zjistitelné kresby Vincenta van Gogha

1865 – Vincent vstupuje do ústavu p. Provilyho v Zevenbergenu

1869 – 30.července začíná Vincent pracovat v Goupilově galerii, nejprve v Haagu, později v Londýně a v Paříži

1872 – srpen - první dopis bratrovi Theovi

1873 – Vincent vstupuje 1.ledna do zaměstnání v bruselské filiálce firmy Goupil. Vincent dostane v květnu přidáno a odjíždí do Londýna; v  září se odsěhuje z penziónu k Loyerovým

1877 – Vincent v lednu vstupuje do zaměstnání v knihkupectví v Dordrechtu; brzy je opustí a 9. Května přichází do Amsterodamu studovat na pastora

1878 – Vincent v červenci zanechá studií a odjede z Amsterodamu; po krátkém pobytu v Ettenu vstoupí v Bruselu do školy pro praktické kazatelství, ale po tříměsíční výuce nedostane umístění; odjede proto o své vůli do kraje Borinage a usadí se v Paturages; koncem roku Výbor pro šíření evangelia je překvapen jeho aktivitou i obětavostí; zreviduje svoje rozhodnutí a ustanoví Vincenta na šest měsíců za kazetele do Wasmes

1879 – červenec – Vincent se v ničem nešetří, ale jeho horlivost upoutá i pozornost pastorizačního výboru, který mu neobnoví kazatelské pověření. Vincent zajde do Bruselu. Vrátí se do Borinage. V strašlivé zimě 1879-1880, kdy žije jako pobuda, si klade otázku:”Co to jenom ve mně vlastně vězí?” Ztrácí víru, kreslí.

1880 – Vincent se vydá do Courrieres, kde má ateliér průměrný malíř Jules Breton. Končí doba jeho nedospělosti. Po cestě do Holandska, která ho zklame dostane u rodičů od Thea padesát franků. Vrátí se do Cuesmes v Borinage, obnoví styk s bratrem, jemuž nepsal už devět měsíců. A začne horečně kreslit. V říjnu odejde z Cuesmes do Bruselu, kde naváže přátelství s van Rappardem a soustavně pilně pracuje.

1881 – Vincent zůstane v Bruselu až do počátku dubna. 12.dubna přichází do Ettenu. Pracuje. V létě ho navštíví Theo a van Rappard. Odejde do Haagu k bratranci, malíři Antonu Mauvovi, který se stane jeho rádcem, znovu se zamiluje, prudce se dvoří své sestřenici Kee, která ho však o prázdninách odmítne. Když je neodbytný, je nucena vrátit se do Amsterodamu. Vincent ji píše dopis za dopisem a nakonec za ní jede. Ale Kee ho nechce ani vidět. Vincent se vrátí do Ettenu zoufalý. V jednom kuse se hádá s otcem, odjede do Haagu za Mauvem.

1882 – Vztah k Mauvovi začne být brzy napjatý. K definitivní roztržce dojde, když Vincent k sobě vezme nemocnou a těhotnou prostitutku Sien. Ta mu však pomůže nalézt rovnováhu. Po Theově návštěvě Vincent začne malovat. Pracuje intenzivně až do konce roku. Sien je nenapravitelná. Vincent se pro ni všeho zbavuje. V té době vzniká kresba Sorrow, podle níž v listopadu udělá litografii. Rozchod se světem konformismu – konformismu všeho druhu – je dokončen.

1883 – nemocný a vyčerpaný Vincent vydrží ještě několik měsíců žít se Sien. Je tak strašně zubožený, že zavolá bratra, kterému se tentokrát podaří přesvědčit ho, aby zanechal Sien. Vincent je vnitřně rozbitý, ale ulehčí se mu a začne znovu malovat. Maluje Strom bičovaný větrem. V září odchází z Haagu do Drenthe. Divoká krajina ho zprvu uklidňuje, ale nastává špatné zimní počasí a Vincenta pronásleduje tisícerá hrůza, v prosinci uteče do Nuenen, kde nyní žijí rodiče.

1884 – leden , matka si zlomila nohu, Vincent se na chvílí sblíží s rodinou. Jeho rodinné neshody však jsou neodstranitelné. Vincent se stává nejbližším cizincem. Najme si dvě místnosti od katolického kostelníka,aby si mohl zřídit ateliér. Další citové dobrodružství, stejně neúspěšné jako všechna předchozí, mu vezme veškerou naději, že někdy bude žít normálním životem (srpen). Malování bude jediným smyslem jeho života, “prostředkem, jak žít bez postranních myšlenek”. Myluje spoustuu pláten a na podzim, když nastane špatné počasí, se rozhodne malovat padesát hlav vesničanů. Dále se zajímá o zákony bary, jejíž důležitost objevil.

1885 – 26.března náhle umírá pastor van Gogh. Dovršuje se roztržka s rodinou. Vincnet pracuje potom na velikém plátnu z holadnského období, Jedlíci brmabor, dokončí je v květnu. Diskutuje o něm v dopisech s van Rappardem, výměna názorů končí rozchode, obou přátel. Vincent si stále víc a víc uvědomuje možnosti barvy. Holandsko, jehož estetické a¨morální klima je od nynějška překážkou ve Vincentově rozvoji, nemůže už malíře ničemu naučit. Když ještě katolický farář v Nuenen zakáže farníkům, aby mu pózovali, Vincent se rozhodne opustit svůj ateliér. 23. Listopadu odychází do Antverp. “Vášnivě toužím vidět Rubense,” říká. Počíná jeho velká cesta na jih. “Je něco mimořádného v pocitu, že člověk musí jít do ohně,” píše Theovi. Anverpy jsou pro Vincenta osvobozením. Objevuje v nich Rubense a barvu, japonské tisky na krepových papírech, světlo, pohyb. Jeho paleta se projasňuje.

1886 – Vincent se 18.ledna zapíše do antverpské akademie výtvarných umění, na níž mu krátk a bouřlivý pobyt dovolí, aby si alespoň ověřil, že jde správnou cestou v kreslení a malování. Počátkem března se náhle objeví v Paříži. Znovu vstoupí do školy, chodí do kursů v Cormonově ateliéru, ale brzy toho zanechá. Objevuje “jasné” malířství impresionistů. Studuje Delacroixe a Monticelliho, japonské umělce, seznamujes Touluse-Lautrecem, Emilem Bernardem, Gauguinem, Serautem, Signacem, Guillauminem, Pissarrem, Cezannem, otcem Tanguym atd. Jeho paleta nabývá na zářivosti. Zkouší všemožné způsoby malování. Na jeho plátnech začíná vítězně triumfovat barva. V zimě se pokouší o výstavy.

1887 – Vincent pokračuje se štětcem v ruce v horečnatém experimentováním, zkouší všechny postupy a techniky, které vidí u pařížských malířů. Maluje na nábřeží Seiny, kam často chodívají impresionisté. Přes četné a rozličné vlivy, které se u něho uplatňují, zůstává sám sebou a poučení z nich přizpůsobuje vlastní osobnosti. Paříž ho unavuje. Milostné dobrodružství, které žalostně skončí, zklamání, jež mu přinášejí drobné šarvátky mezi malíři, lhostejnost, s níž se setkává, vzrušení , jež přinášejí veliké město, a pochopitelně také neumdlévající práce zdolaly jeho odolnost. Je víceméně nemocen, ale především chápe, že Paříž pro něho nemůže být cílem. V zimě Vincentova únava a nervozita ještě vzrůstají. Stále přemýšlí o tom, žeby měl jít někam, kde slunce je zářivější a barvy mají svou nádheru, že by měl jít do “Japonska”, to jest do Midi.

1888 – 20.února se stěhuje do Arles, krajina ho okouzluje. Cítí se jako v opravdovém Japonsku. Opájí se kvetoucími sady. Bez ustání maluje. S přibývajícím sluncem roste i jeho vzrušení, jeho obrazy jsou skutečným kultem slunce. Každý měsíc v tomto roce přináší četná obdivuhodná mistrovská díla. Ale strašlivé nervové vypětí, jímž Vincent platí za tvůrčí orgie, přináše nebezpečí jeho zdraví: nebezpečí je tím větší, že Vincent velmi nepořádně jí. “Člověk se musí třást, že jednoho dne může dojít ke krizi”, píše Theovi. Vincent si vroucně přeje, aby za ním přijel Gauguin a založili tak Ateliér v Midi, o němž snil už v Paříži. Gauguin se po mnohých vytáčkách v říjnu rozhodne jet do Arles. První dny společného života přinesou Vincentovi uvolnění. Bohužel tito dva malíři mají málo společného, aby si mohli rozumět. Všechno je rozděluje, jejich temperament, a především estetické názory. Společný život je brzy nesnesitelný. Pro Vincenta je to nový a těžký neúspěch. Drama vyvrcholí 22.prosince. Vincent běží za Gauginem s břitvou v ruce, a když se Gauguin obrátí, uteče. Vrátí se do ateliéru a uřízne si ucho. Vincent je dán do ústavu. Gauguin se vrací zpátky do Paříže. Theo vystavil v Salónu nezávislých tři Vincentova plátna a několik kreseb.

1889 – Další záchvaty šílenství. Vincent se pokouší bojovat. Brzo však pochopí, že nejlepší pro něho bude, když zůstane v ústavu pro choromyslné. V květnu odejde z Arles do ústavu Saint-Paul-de-Mausole u Saint-Remy, který vede doktor Peyron. Zpočátku se přizpůsobí novému životu. Ale proti jeho předpokladům šílenství neustupuje. Nový záchvat. V Saint-Remy už nezůstane a odjede na sever. Pracuje i v nemoci. Jeho umění začíná být silně expresivní. O vánocích nový malý záchvat. Theo vystaví dva Vincentovi obrazy u Nezávislých.

1890 – Několik dobrých zpráv: Theovi se narodil syn, v Mercury de France byla otištěna důležitá studie o Vincentových obrazech, byl prodán obraz Červená vinice, jediný obraz, který byl prodán za Vincentova života, ale to všechno nedovolí Vincentovi zapomenout na jeho drama. Mimořádně dlouhý záchvat ho uvrhne do černé beznaděje. Pokouší se o sebevraždu. Nemůže snést živt v Saint-Paul-de-Mausole a naléhá na bratra, aby mu umožnil návrat na sever. Do Paříže přijíždí sedmnáctého května, 21. Května už je v Auvers-sur-Oise. V Auvers ho bude léčit doktor Gachet. Pobyt v tomot malém městečku zprvu začíná velmi dobře. Vincent namaluje každý den jeden obraz. Z návštěvy u bratra a švagrové se vrátí do Auvers zoufalý. Život, jak říká, jde mimo něho. Nemůže to už déle vydržet. 27. Července se Vincent střelí z revolveru do prsou. Zemře 29. Července o půl druhé ráno.

Nezávislí vystaví deset pláten z posledního roku jeho života. Výstava skupiny Dvacítkářů v Bruselu. Theo touží uspořádat velikou posmrtnou výstavu z bratrtových děl. 18. Srpna píše Emilu Bernrdovi: “Množství obrazů je zarážející. Je nad mé síly vybrat celek,který by umožnil přehled o jeho díle.” Durand-Ruel předem odmítne propůjčit pro výstavu svou galerii. Ochrnutý Theo je převezen do Holandska. Gauguin píše Emilu Bernardovi: “Van Goghovo (Theovo) šílenství je pro mne ošklivou ranou a jestli Charlopin mi nedá, abych měl zač jet na Tahiti, jsem vyřízen.” Gauguin Bernardovi výstavu rozmlouvá, aby se staral o organizování van Goghovi výstavy: “ taková nešikovnost! Víte, že miluji Vincentovo umění. Ale poněvadž je veřejnost pitomá, je naprosto nečasové připomínat Vincenta a jeho šílenství, když jeho bratr je ve stejném stavu! Mnoho lidí říká, že naše malování je šílené. To nám uškodí a Vincentovi neprospěje atd. Tak si koneckonců udělejte, ale je to idiotské.”

1891 – Theo van Gogh zemřel 21. Ledna v Holandsku.

>>zpět nahoru<<