Cestou na Slovensko, do limbašské ozdravovny, cítím, že jsem k smrti unaven, ale vem to nešť: vím, že muž, za kterým jedu, mě zase postaví na nohy. Pokropí mě živou vodou!
Docent dr. Ferdinand Gašpierik, DrSc., ovládá, jak vidno, vědu lékařskou i přírodní, taktéž přírodní medicínu. Také mu mohu říkat pane prezidente; stojí v čele i slovenského Klubu přátel přírodní medicíny a je doživotním čestným předsedou Slovenské společnosti pro alternativní medicínu. Patří mezi přední členy Světové zdravotnické organizace. Hovoří šesti jazyky. Nabídne, abych si vybral. Volím češtinu. Mluví perfektně. Jako by vyprávěl o tom, jaké je venku počasí, poklidně, nevzrušeně, povídá o živé a mrtvé vodě, o léčivých rostlinách, lécích proti padání vlasů, alergii, zhoubným nádorům, zeleným zákalům.
„Začal jsem studovat přírodní vědy, pak teprve medicínu. Specializoval jsem se na biochemii a molekulární biologii." Slovák, který má za ženu Moravanku, studoval v Bratislavě a velký doktorát obhajoval v Praze, hledá světýlko na konci tunelu.
„Chci pomoci zbavit lidstvo utrpení zhoubných nemocí, vím, že to je ještě práce na dlouhá léta, ale každý, byť sebemenší krůček je důležitý."
V jádru jeho buněk nenajdeme žádné geny dědičnosti; jablko padlo daleko od rodičovského vesnického stromu. „Jsem první člen rodiny s vysokoškolským vzděláním, a čtvrtý z naší vesnice, který maturoval." Okresní časopis Ciel přináší portréty významných rodáků žilinského okresu. Ferdinand Gašpierik se do téhle galérie dostal už zaživa.
Ošívá se: „Nějak mi to nesedí. Jakýpak významný rodák. Jen jsem se trochu vzdělával!"
I o nejsložitějších vědeckých problémech mluví srozumitelně, proloží je historkami, po nichž by s radostí sáhly přední humoristické žurnály. Trochu mi připomíná věhlasného fyzika Dicka Feynmana, nositele Nobelovy ceny, který jako mladík pracoval v Los Alamos na vývoji atomové pumy. Tenhle úctyhodný vědátor užíval život plnými doušky, hrál po barech na bubny, v Rio de Janeiru, kde přednášel na univerzitě, se při karnevalu dokonce vloudil do sambové kapely. Byl uznávaným hráčem na bonga. „Já toho Feynmana chápu a obdivuji. Vědec, který neumí relaxovat a normálně žít, je politováníhodný otrok."
Když mu práce nejde od ruky, sedne za piano a zahraje pár hitů, obyčejnou odrhovačku, popiskuje si do taktu a najednou bác - před očima mu bleskne světýlko, vše je jasné, problém vyřešen, sklapne víko a jde udělat zase malý krůček pro lidstvo.
Dvojnásobný doktor, uznávaný vědátor a přitom horlivec, nenechající dopustit na alternativní medicínu? Jak je to možné? „Vysvětlím vám to. Jsem z vesnice. Jako kluk jsem sedával na přástkách a poslouchal od ženských hrůzostrašné příhody. Rád jsem se bál, když babky líčily, jak v noci za nimi přišel duch zemřelého souseda, strašil je, dávil a bůhvíco ještě. Nebylo to nic jiného než halucinace. Vesnická stavení mají malá okna. Proti zimě je lidé ucpávají mechem. V místnosti je vydýchaný vzduch. Za okny mají kytky. Všiml jsem si, že většinou muškáty. A my víme, že muškát je halucinogenní rostlina. Takže duchařské radovánky měly docela reálný podklad . . ." Začal se zabývat biochemickým rozborem rostlin a jejich léčivými účinky. Začátkem 17. století negramotní turčanští „olejkári" vyráběli léčivé tinktury a celá Evropa jim je rvala z rukou. Dnes nemá medik za šestileté studium ani jedinou hodinu přednášek o léčivých rostlinách!
„Babka kořenářka ví o kytkách víc než lékař. Za mým přítelem, vynikajícím internistou, přišla babička, v ruce kytičku a - pane doktore, tohle se u nás užívá na tu a tu nemoc, mohu i já? Kamarád přiznal, že rostlinu vidí poprvé v životě, raději ji prohlédne a dá jí nějaký lék. Jak pravil, učinil. A já řičel smíchy. Co je ti k smíchu? Ty, povídám. Ten lék, cos předepsal, je ausgerechnet výtažkem z té rostliny, co ti ukázala! Kde je tvoje autorita? Nediv se, že pak lidi běhají za šarlatány!"
V kanadském Saskatoonu zajel do indiánské rezervace, aby na vlastní oči zhlédl temnější medicinmany. Byla to na první pohled šaškárna, atrakce pro turisty, medicinman tančil, vyrážel skřeky, strkal hlavu do medvědího kožichu, pak ale slovutnému kolegovi z Evropy předepsal čaje na různé bolístky a ejhle: rozbor ukázal, že je to přesně to pravé ořechové na konkrétní choroby! „Přijel jsem do Zairu. A hned za vesnickými šamany. Máte nějakého nepřítele? Říkám, že ne. Opravdu? Aby měla šamanská dušička pokoj, povídám, že jako kluk jsem se ve vsi pobil s kamarádem. Šaman začal křepčit, vzal do ruky kopí a vrazil ho do jakési figuríny. Přijedu domů a rodiče na mne: Víš, že Štefan zemřel? Infarkt! Ptám se na datum. Stalo se to téhož dne, kdy jsem rozprávěl se šamanem." To může být náhoda, namítnu. „Může, ale třeba taky ne." Co vás opravňuje k takovému názoru?
„Jednoduchá věc. Jsem lékař, přírodovědec a medicinman."
Theofrastos říkával: „Lékař má léčit nejprve slovem, posléze lékem, pak teprve nožem." U nás má doktor pět minut na anamnézu, předepíše pilulku, další prosím, ať nám čekárna nepraská ve švech. „Na pacienta musím mít čas. A přemýšlet o jeho problémech i doma. Před vánocemi přišel mladík s migrénou. Mluvím s ním půlhodinu, vyšetřuji, nic nenajdu. Tak řeknu: Víte co, jděte do vinárny, dejte si trochu vína, ono to přejde. A ten člověk mi najednou vyjeví, že nemá peníze, je pod pantoflem, žena mu všechno sebere, kdyby měl, už by v té vinárně seděl. Tak jsem mu půjčil stovku a zařval, aby vypadl. Za týden se vrátil, vrací peníze a září: Zlaté ruce, pane doktore, hlava je v pořádku!" Medicinman s řadou titulů začne pacienta vyšetřovat jako lékař. Když nic nenajde, přehodí výhybku směrem k přírodním metodám.
„Po večerech studuji třeba přírodopis. Diplomy z fakult mi nestáčí. Zabývám se i jógou, okultismem, vším, co může člověk potřebovat."
Přišel na to, že absolutní vegetariánství může víc uškodit než prospět. Jednostranná výživa může položit na lopatky. Vegetariánům scházejí aminokyseliny, látka, napomáhající tvorbě buněk.
„Každých sedm let se v organismu mění buněčný systém. A jak to udělat, když tělu chybějí aminokyseliny, které jsou živočišného původu? Potkáváme voskově bledé lidi, kteří si myslí, bůhvíjak nejsou zdraví. Ze špenátu sílil jen námořník Pepek . . ." Od aminokyselin už máme jen skok k jarní únavě. Co to je? Nedostatek vitamínů? „Hloupost. Teď máte celou zimu ovoce a zeleniny plné krámy a lidi jsou na jaře pořád jako mátohy. Problém je jinde. Před vánocemi každý peče. Čím bělejší mouka, tím větší zkáza, protože v ní chybějí minerální látky. Říkám, že se pečivem zabíjíme. Pak přijdou zabijačky, alkohol, oslavuje se masopust, a když vás vyšetřím, máte nizounké pH, neboli kyselou reakci. Místo injekcí B 12 a dalších podpůrných medikamentů byste se měl napít Karlovarského pramene a jarní únava zmizí jako pára nad hrncem. Dostanete do rovnováhy kyselou reakci se zásaditou a šmytec. Zdá se vám to jednoduché? Mně dneska taky, ale nepřejte si vědět, kolik mě to stálo času, než jsem na to přišel ..."
A jsme u problému ŽIVÉ a MRTVÉ VODY. Vlastně to problém není. Zdá se, že mnohem větší řešila pohádková babička, která na mraky rozsekaného Jiříka resuscitovala nejprve mrtvou vodou (ejhle, zacelily se rány), pak ho pokropila živou H2O (ejhle, Jiřík vstal a pokračoval ve svém bohulibém životě, jako by se nechumelilo). „Kyselá voda je mrtvá, zásaditá pak živá. Samozřejmě jsem si to pojmenoval jen obrazně, protože jsem rád četl pohádky." Teď si ovšem pohádky nevyprávíme . . .
Obě vody vyrobíme elektrolýzou ve speciálně upraveném přístroji. Nádoba, v níž kuchtíme, nesmí být z umělé hmoty: elektrolýzou uvolníme karcinogenní látky. Používané elektrody musí být prosty sebemenší příměsí chrómu, niklu a hliníku, která může nadělat stejnou paseku. Napětí 220 voltů také s sebou nese určité nebezpečí. Laici by měli ohledně obou druhů vod zůstat při pohádkách a ne si ji kuchtit. Brzy se začnou vyrábět bezpečné aparatury, které při otevření kohoutku automaticky vypnou proud: i vytékající živá voda by mohla člověka pořádně kopnout a změnit se nechtěně ve svoji kolegyni. . .
„Živá a mrtvá voda je na dvaačtyřicet nemocí, od určitých nádorových onemocnění až po poruchy nervového, žaludečního, a cévního původu." Případ pacienta s bércovým vředem je k neuvěření. Pouhým okem už byly vidět kosti, hrozila amputace, ale ... „Za měsíc se rána zcelila. Ten chlap chodí!"
Jak kouzelné vody užíváme? „Per os, tedy pitím, ale i zevně, omýváním, koupelemi. Rány se hojí, nemoci mizí, ekzémy se ztrácejí." Použít lze vodu z vodovodu. Případný chlór nevadí, zůstane na dně. U katody chemickou reakcí vznikne zásaditá voda, u anody kyselá.
Použití je rozličné, bércový vřed například několikrát denně omýváme mrtvou vodou, na noc si lokneme živé a ... a to je celé! „Jde to i bez elektrolýzy! Omyjeme vřed bílým kyselým vínem, pokud možno kvalitním ryzlinkem, a na noc se napijete zásaditého Mlýnského pramene." Nešlo by to naopak? zajímám se při nevábné představě ryzlinku na noze a minerálky v žaludku. Medicinman se usmívá. Lepší je prý uzdravit nohu a dojít si pak na vínko po svých. S protézou by tak nechutnalo.
,,U rakoviny jsem přišel na zajímavou věc. Jako člen Světové zdravotnické organizace jsem hodně cestoval. A jak šly roky, najednou jsem po dlouhém bádání zjistil, že v místech, kde lidé chovají ovce, je mnohem menší výskyt nádorových onemocnění. Kde jsou ovce, jsou i ovčí produkty. Sýry, mléko, maso. Že by tady byla nějaká souvislost? Udělal jsem pokusy s krysami. Jednu várku jsem krmil nějaký čas ovčími produkty, druhou normální myší stravou. Pak jsem do obou skupin pustil smrtelnou dávku ozáření. Víte, co se stalo? Normálně krmené krysy pošly do druhého dne, zatímco ty ostatní přežily mnohem déle. Pak jsem všechny pitval. První skupina měla totálně zničené buňky. Druhá, která si dopřávala ovčí stravu, je sice měla poškozené, ale šlo s nimi ještě nějaký čas žít. Moje domněnka se potvrdila, čímž ovšem nechci říct, že mám lék. Vidím jen světýlko na konci tunelu a jdu za ním.
Padají mně vlasy. Jsem stižen alopecií. „Může to být hormonální porucha, kožní onemocnění nebo nitrobuněčný stres. Léčit se to dá různě." U hormonálních poruch nejdřív vyšetříme množství adrenalinu. U stresů zkusíme sedativa. „Vy nemáte kožní nemoc. Zkuste arnikový šampon! Mýt dvakrát týdně a vtírat do pokožky. Pomůže i kopřiva zalitá horkou vodou. Nebo puškvorec. Louhujte ho deset dní ve čtyřicetiprocentním lihu a tinkturu pak vtírejte. Vlasové kořeny se regenerují."
Umanul jsem si, že po návratu se začnu pídit po puškvorci. Kdybych ale jen věděl, jak vypadá ...
Zelený zákal je infarktem očních dutin. Jak na něj vyzrát? „Užívat vitamín C, ale v přírodní podobě. Vymačkejte citrón a snězte zbylou bílou hmotu. Obsahuje pektiny, které čistí cévy; vydrhnou i ty oční." Není to samozřejmě jediný recept, existuje mnoho jiných kombinací. „Jedna pacientka ke mně chodila se zákalem devět měsíců. Dala mi zabrat. Studoval jsem celé noci přírodovědné a doktorské knihy. Botaniku jsem mohl odříkávat i ze spaní. Po čtyřech měsících rozlišila světlo a tmu, za další dva viděla obrysy, za čtvrt roku viděla normálně. Měl jsem z toho snad větší radost než ona."
Vyšila mu jako nepřehlédnutelné corpus delicti nádherný ubrousek. Když mu jej dávala, dívala se na něj krásnýma černýma očima.
„Přeju vám, abyste dlouho žil, pane docente!" Je to přání zhola zbytečné. Gašpierikův dědeček se dožil 106 let. Babička zemřela v sedmadevadesáti. Mamince bylo pětadevadesát. Jen táta to vzal zkrátka, dožil se 89 let. Předpokládám, že potomek medicinman má v sobě rodinné geny dlouhověkosti. A pokud ne, žádné strachy, má po ruce živou vodu.
JIŘÍ MARGOLIUS
FOTO: ANTONÍN BAHENSKÝ
