výlet

Černá Hora?
Nápad na výlet do Černé hory přišel ode mě. Původně jsem pravda chtěl jet do Makedonie (za což může hlavně dojem, který na mě udělal Mančevskiho film "Před deštěm"), ale když v Makedonii vypukla občanská válka, tak jsme začali hledat náhradní řešení v prostoru bývalé Jugoslávie. Bosna a Hercegovina se nám zdála být ještě pořád příliš horká a zaminovaná a tak nakonec vyhrála právě Černá hora. S tou jako první přišel kamarád, který tam nakonec vůbec nejel a teď toho trpce lituje (že, Aleši?). Naše expedice měla tedy nakonec tři členy. Mě, mého spolužáka Honzu a jeho spolužáka z Nottinghamu - Francouze Phillippa.

Cesta tam...
Sehnali jsme dopravu z Brna až do Černé Hory i zpět u jedné přerovské cestovky. Po bezmála čtyřiadvacetihodinové cestě autobusem s nefungující klimatizací, která ze všeho nejvíc připomínala pobyt v dobře vyhřáté peci, jsme vystoupili v Tivatu asi 30 kilometrů za hranicemi Černé Hory a Chorvatska. Kdybychom nevěděli o tom, že na hranicích zároveň vstupujeme na území Svazové republiky Jugoslávie, těžko bychom si toho vůbec všimli. S pojmem "Jugoslávie" jsem za pobytu v Černé Hoře vůbec setkal snad jenom při pohledu na všudypřítomné letáky, které zbyly z nedávných voleb. Jeden ze dvou hlavních volebních bloků (ten který prohrál) se totiž jmenoval "Za Jugoslávii".

Boka
Naše první zastávka v Černé hoře byl Kotor. Po příjezdu jsme sehnali kemp v kotorském zálivu (největším fjordu v Evropě mimo Skandinávii), asi dva kilometry od Kotoru a postavili stany. Při prvním pohledu na můj před výletem kvapně vypůjčený stan, mě napadlo, že jsem ho měl přecejenom vyzkoušet postavit už doma. Bylo jasné, že při prvním pořádném dešti v něm pěkně zmoknu. Celé dva týdny jsem tak s obavami sledoval oblohu, ale naštěstí jsme za celou dobu pobytu v Černé hoře zažili jedinou menší přeháňku, kterou můj stan kupodivu přežil.

Nad městem stojí pevnost z dob Rakousko-Uherska a ikdyž nám v Kotoru tvrdili, že nad ni už se nikam výš do hor jít nedá, nám se to povedlo. Černohorci toho vůbec pěšky moc nenachodí a pokud už jsme v Černé hoře nějaké pěší turisty potkali, tak to byli buď cizinci (konkrétně nad Kotorem jeden francouzský pár) nebo Srbové. Pohled dolů na celý kotorský záliv ale stál za tu námahu. Trochu rušivě působilo snad jenom to, že ze svahu po kterém jsme šplhali nahoru si domorodci udělali skládku. Při výstupu jsme se tak museli proplétat mezi pneumatikami, vraky aut a vším možným, co zde napadlo uložit obyvatele tohoto (jak o sobě sami hrdě prohlašují a stojí to dokonce i v jejich ústavě) "ekologického státu".

Kromě pár zajímavých historických budov (třeba zahraniční ambasády z dob černohorské samostatnosti) tam stál za řeč ještě klášter, kde jsme dokonce potkali jednoho mnicha narozeného kdesi v severních Čechách. S průvodcem po klášteru jsme se pak dali do řeči o politice. Stěžoval si, že prezident Djukanović se snaží vytvořit samostatnou černohorskou pravoslavnou církev, aby tak podpořil svou snahu o černohorskou nezávislost. Průvodce byl evidentně jeden z té zhruba poloviny Černohorců, kteří se pokládají za stejné, ne-li větší Srby než Srbové ze Srbska a o nějaké sanostatnosti nechtěl ani slyšet. Že byl průvodce hodně naštvaný na západ, tomu se po nedávném natovském bombardování Jugoslávie ani moc nedivím. Stejně ale zněl trochu výhružně jeho pohled na dnešní situaci Srbů. Říkal, že jeho národ je na podobné věci zvyklý a 500 let pod Turky je naučilo trpělivosti, ale že jednou přijde čas jejich odplaty.

Promiň Svatý Vasiliji!
Po asi čtyřech dnech v Boce kotorské jsme se vydali na sever do hor Durmitoru. Cestou jsme jednu noc strávili v dormitoři kláštera Ostrog. Tento jeden z nejslavnějších černohorských klášterů je schovaný vysoko ve skalách, ale narozdíl od Cetinje jsme tam nenašli nikoho, kdo by nám byl schopen něco říct jakýmkoli pro nás srozumitelným jazykem. V těžko přístupném horním kláštěře jsou uloženy ostatky významného pravoslavného světce Svatého Vasilije. Více méně omylem jsme se při prohlídce kláštera dostali i k této relikvii, kde jsem se dopustil menšího faux-pas. Jednak jsem v kryptě odmítl rezolutní příkazy popa, abych tyto svaté ostatky políbil, načež jsem byl ze svatyně rázně vykázán. Při ústupu z krypty jsem navíc udělal další chybu, protože jsem nevěděl, že se z ní musí vycouvat. Tím, že jsem Svatému Vasiliji ukázal záda, jsem ho nechtíc těžce urazil. Snad mi ateistovi mou nevědomost odpustí s křesťanským přístupem hodným svatého.

Vysoké vrcholky durmitorské
Dopravu po území ČH jsme podnikali místními linkovými autobusy, které byly celkem levným (cena jízdenek o málo vyšší než u nás), rychlým i spolehlivým způsobem dopravy. Další den okolo poledne jsme z oken autobusu konečně uviděli další cíl naší cesty - Durmitor. Je to pohoří se sedmácti vrcholy nad 2 200 metrů, které tvarem trochu připomíná slovenské Tatry. Z autobusu jsme vystoupili v Žabljaku ve městě přímo pod horami, které je turistickým centrem Národního parku Durmitor. Nejdřív jsme se snažili najít nějaký kemp. Po dlouhém hledání jsme nakonec přišli na místo, kde se měl údajně kemp nacházet. Ve skutečnosti tam byla jenom louka ohrazená dřevěným plotem a v prostřed z asi půlmetrové trávy vykukovala železná trubka s kohoutkem (sprcha). Na druhé straně louky jsme objevili velmi překvapeně vyhlížejícího majitele "kempu". Dohodli jsme se s ním, že u něj strávíme asi dvě noci. Pak přinesl kosu, nechal nás vybrat místo na stany, a na zvoleném místě nám hned posekal trávu.

První den v Durmitoru jsme podnikli kolem Černého jezera výlet na druhý nejvyšší vrchol pohoří - Savin Kuk s výškou kolem 2400m. V dalších dnech jsme se rozhodli, že zkusíme dalších pár dní přespat v úkrytech pro horolezce označených na mapách jako "planiranski dom". Většinu věcí jsme nechali u velmi ochotné paní v jedné turistické kanceláři u Žabljaku a jen s tím nejnutnějším jsme vyrazili do srdce hor. Cestou z kempu jsme ještě stihli potkat partu čtyř Čechů, kteří právě hledali místo na postavení stanů. Tak jsme jim poradili kemp, ze kterého jsme právě odešli. Vlastně jsme tak majiteli kempu slušně rozjeli byznys, protože když jsme pak po pár dnech šli kolem našeho bývalého kempu znovu, tak jsme tam viděli stát celý český autobus.

Katun Lokvice
V horách Durmitoru jsme celkem snadno našli místo na přespání, které jsme hledali. Byla to dřevěnná chatka s palandou, vedle které stál katun (salaš). V něm přebýval jeden starší pár chovatelů ovcí. On byl typický Černohorec, který jako by vypadl z obrazů o protitureckých válkách - černovlasý obr z tlapami jako medvěd. Jí jsme říkali "královna hor". Pohled na ni, jak jede na koni do Žabljaku "na nákup" byl skutečně úžasný. Musel jsem obdivovat její odvahu a artistické schopnosti koně, když spolu jezdili v místech, kde já jsem byl rád, že dokážu jít po svých. Kupovali jsme si u nich pravé domácí produkty - ovčí mléko, domácí chléb a obzvlášť skvělý ovčí sýr kajmak. V chatce jsme potkali Alexandra nezaměstnaného makedonského programátora odněkud z Vojvodiny. "Aca" tam trávil měsíc v meditacích na útěku před civilizací. Okolo půlnoci (už to pro mě mělo být varováním do budoucna) dorazila do chaty parta srbských horolezkyň. Říkal jsem si, jak může někdo být takový blázen, že chodí po horách v noci, když já jsem s tím měl co dělat i ve dne.

Bloudění
Druhý den většina ze Srbek hory opouštěla ale dvě z nich - Ivana a Liljana ještě zůstávaly. Ráno přišel ze Žabljaku ještě další Srb Nikola se svou přítelkyní a domluvili jsme se, že další den strávíme v horách spolu. Naše expedice měla na ten den v plánu výpravu na nejvyšší durmitorskou horu - Bobotov Kuk s výškou přes 2500 metrů nad mořem. Ivana a Liljana, které už Bobotov Kuk zdolaly dříve, nám ale nabídly alternativní plán, který se zdál být snazší. Místo šplhání nahoru, hraničícího místy se skutečným horolezectvím (hlavně tam, kde ještě zůstal od zimy led), se totiž chystaly na okružní cestu do centrální části Durmitoru kolem Škrčka jezera v údolíčku mezi strmými vrcholy hor. Já s Honzou jsme lákavé nabídce neodolali a tak se nakonec na Bobotov Kuk vydal jenom Phillippe s Acou.

První zádrhel se objevil vzápětí, když jsme dorazili do chaty u jezeru, kde jsme si měli opatřit něco k jídlo. Veškeré zásoby, které jsem měl na ten den připravené jsem předtím dal Phillippovi, kterého měl čekat daleko obtížnější výstup. U jezera se ukázalo, že tam vrtulník se zásobami nedorazil a tak jsme s Honzou najednou zůstali bez jídla. Hned se projevila jihoslovanská pohostinnost. Zbylí členové výpravy se s námi začaly o vše dělit. Nechali jsme se vést Ivanou, která se zdála být tím pravým člověkem, protože studovala tělocvik a svou diplomku psala právě o Durmitoru. První známky toho, že zase tak úplně přesně neví, kde jsme, jsem tedy v klidu ignoroval. Předpokládaný návrat do katunu se pak po mých nesmělých dotazech začal mírně posunovat. Všechny zásoby jídla plánované na krátký výlet rychle zmizely, vodní pramen žádný a s blížícím se soumrakem začala atmosféra houstnout. Ivana nám poradila, že na žízeň je dobré utrhnout si jakýsi místní druh šťovíku a tak jsem asi cestou zkonzumoval celoroční durmitorskou úrodu této rostliny. Měl jsem na sobě jenom šortky, tričko a šusťákovou bundu a to není zrovna nejlepší vybavení na nocování ve výškách přes 2 000 metrů nad mořem a to ani v létě. Při bloudění jsme přecházeli po strmých stěnách, kde mi závrať nedovolovala vůbec se kouknout pod sebe. Na prudkých srázech, kde jeden chybný krok znamenal rychlou cestu až do údolí jsem se rukama přidržoval trsů husté trávy a na hranách nohou pomalu pokračoval v cestě. Ještě než přišla úplná tma, tak se nám naštěstí přece jenom podařilo vymotat se z hor vlastního Durmitoru. Zato jsme se ale ocitli v podhůří v hlubokém lese, kde nebylo vidět na krok. S jednou sotva blikající baterkou tak nás šest kráčelo durmitorskými lesy narážeje jeden do druhého i do stromů a kořenů pod nohama. Přitom jsme se snažili objevit turistické značky záludně schované na stromech nebo kamenech. V době, kdy jsem se už pomalu připravoval na přenocování v divokých černohorských lesích, jsme uviděli světélka chat u Žabljaku. Bylo už okolo půlnoci a na cestu do katunu už nebylo ani pomyšlení. Opět jsem se pak přesvědčili o srbské pohostinnosti, když nás všechny nechal Nikola přespat v chatce, kterou měl v Žabljaku pronajatou. Další den jsme pak strávil netečným poleháváním před chatou a vzpamatováváním se z prožitého.

Náš pobyt v Černé hoře už se pomalu chýlil ke konci a na nás čekal ještě jeden bod programu - návštěva kaňonu Tara. Po opuštění Durmitoru a rozloučení se s Acou, Ivanou a Liljanou jsme vyrazili kolem poledne ze Žabljaku a přes pole a lesy jsem zamířili ke kaňonu Tara, který je součástí národního parku Durmitor. Dlouhý je 40 kilometrů, místy až 1 300 metrů hluboký a má to být druhý největší kaňon na světe po Údolí smrti v USA. K večeru jsme dorazili ke kaňonu. Pohled dolů byl skutečně úžasný, ale zároveň nám bylo jasné, že dolů určitě nedorazíme dřív, než se setmí. Po čerstvých zkušenostech jsme se rozhodli, že cestu potmě už riskovat nebudeme a radši přespíme někde na místě. Tak se i stalo a bylo to vlastně naše jediné přespání takhle nadivoko za celého pobytu v Černé hoře.

Zpátky k moři
Další den jsme opět přes Žabljak, Nikšič a Podgoricu dorazili zpět na pobřeží. Poslední dva dny výletu jsme se pak rozhodli strávit v kempu u Budvy. Po skoro týdnu bez možnosti pořádně se umýt, mi přišla studená sprcha v kempu jako zázrak. Během krátkého pobytu v kempu, který byl vzdálený asi dva kilometry od Budvy jsme se opět přesvědčili, že s pěšími turisty se v této zemi příliš nepočítá. Dostat se jinak než autem z kepmu do Budvy a nazpět nebylo možné, pokud jsme už nechtěli opakovat zážitek cesty po úzké silnici bez chodníku, kde mezi mořem a ve velké rychlosti projíždějícími kamiony bylo zatraceně málo místa.

…a zase zpátky (aneb jak je důležité míti Phillippa)
Poslední den jsme se pak taxíkem dostali do Tivatu. Před stejným hotelem, kde jsme před čtrnácti dny vystoupili, na nás měl večer čekat autobus domů. Posilněni posledními Nikšičky jsme se usadili na trávníku před hotelem a čekali. Čas ubíhal a my jsme pořád čekali. Po půlnoci nás pak z neklidného dřímání vytrhl zaměstanec hotelu, který nám oznámil celkem nemilou zprávu, že náš autobus na nás čeká u chorvatské hranice asi 30 kilometrů od nás. Po poměrně vzrušeném telefonním rozhovoru s delegátem cestovky (50 DM) bylo dohodnuto, že se k autobusu dostaneme taxíkem (dalších 50 DM). Naštěstí jsme náš autobus u Hercegu Noveho opravdu našli, delegát se nám omluvil za chybu a proplatil nám náklady na telefon a na taxi. Ukázalo se, že celou patálii způsobil fakt, že těsně pře naší zpáteční cestou z cestovky vyhodili průvodkyni, která jediná měla seznam všech cestujících účastnících se zpáteční cesty. Autobus tak vesele přejel místo našeho plánovaného nalodění a až na hranicích s Chorvatskem si kdosi (kdo seznam cestujících ještě doma před cestou viděl) vzpoměl, že by v autobuse měl být nějaký Francouz. Toho ale v autobuse nebylo, a tak si nakonec po dlouhém pátrání přecejenom vzpoměli na nás. Tak nás samotná účast Phillippa na expedici zachránila od dobrodružného stopování přes půl Evropy s pár markami v kapse.