Lístek z Ovčar Banje do Nového Sadu stál 350 Dinárů. Na nádraží v Požeze jsme si koupili noviny Nacional (mimochodem všechny srbské latinkou psané noviny vypadaly asi jako u nás Blesk) a tam nás trochu vyděsily obrázky ze stávky zaměstnanců srbských drah. Naštěstí se rychle domluvili, stát pár milionů do drah nalil, a tak tento den měly vlaky jezdit v pořádku. Spoj do Bělehradu měl podle jízdního řádu jet v 9:48. Když nebylo po desáté nikde po žádném vlaku ani vidu ani slechu, šel jsem se zeptat na informace. Tam jsem se dozvěděl, že vlak pojede v 10:30. Ani pak se nic nedělo, tak se šel zeptat pro změnu Aleš. Tentokrát se příjezd posunul na 11 hodin. Vlak ve skutečnosti přijel někdy v půl dvanácté. Nejzajímavější bylo, že se nad tím nikdo na nádraží vůbec nepozastavoval. Asi jsou na své dráhy zvyklí.
Cesta z Požegy do Bělehradu trvala asi tři hodiny. Jeli jsme vlakem, na kterém bylo vidět, že už toho má hodně za sebou. Ve vlaku jsem se nikdy nebál, ale tento se během jízdy třásl tak, že jsem měl dojem, že jede trochu nad svoje možnosti. Při přestupu do vlaku směr Novi Sad nás čekalo tentokrát příjemné překvapení. Vlak do Subotice vypadal ve srovnání s tím z Požegy jako z jiného tisíciletí. Tak moderním vlakem jsem u nás asi ještě nejel. Byl to rychlík (průvodčímu jsme proto museli zaplatit příplatek asi 60 din.) ale z nějakého důvodu se zase loudal neuvěřitelně pomalu. Ještě v Bělehradě se nám cestou naskytl neuvěřitelný pohled. Kousek u trati pod dálničními mosty jsme viděli slumy, které bych čekal spíš někde v Indii. Byla to zřejmě cikánská osada, kde muselo žít několik stovek lidí v děsivých podmínkách v papírových chatrčích a nepředstavitelném nepořádku.
Pokud by někdo náhodou nevěděl o tom, že cestou z Bělehradu do Nového Sadu se překročí hranice nejbohatší srbské provincie Vojvodiny, těžko by mu unikla náhlá změna. Městečka najednou začnou vypadat povědomě. Člověk si začal připadat skoro jako doma, právě někde tady ve Vojvodině asi začíná střední Evropa. Dědictví minulosti, kdy Vojvodina patřila Rakousko-Uhersku, kdežto srbská území na jih od Dunaje Osmanské říši, je pořád cítit.
Do Nového Sadu jsme dorazili po šesté a hned jsme se vydali hledat (městským autobusem za 10 din.) kemp EXITU. Našli jsme jej naproti Petrovaradinské pevnosti na druhém břehu Dunaje asi 500 metrů od Petrovaradinského mostu směrem proti proudu Dunaje. Kemp byl ve skutečnosti vlastně jenom neoplocený prostor v parku s několika provizorními záchody, umyvadly a sprchami se studenou vodou. Cena za kemp byla 300 Dinárů bez ohledu na to, jestli to bylo na celý festival nebo na jeden den.
Večer jsme se ještě vydali do města hledat točené pivo. To nebylo lehké najít, nakonec jsme uspěli „U černého vola“, kde měli celkem slušné „Bečejsko pivo“ – 40 Din. za 0,3l.
Ráno jsme autobusem (75 din.) přejeli do asi dvacet kilometrů vzdálené obce Rakovac, kde jsme vystoupili u monastýru a po trase transverzály jsme měli v plánu dojít do dalšího kláštera Beočin a poznat tak aspoň trochu Národní park Fruška Gora.
klášter Rakovac
Krajina je sice hezká, ale není to nic, kvůli čemu by mělo velký smysl jezdit až do Srbska. Dost mi to připomínalo okolí hradu u mého rodného města Boskovice. Klášter Boečin, ke kterému jsme dorazili asi po třech hodinách, měl bohužel zamčenou bránu, tak jsme vyrazili po asfaltce do města Beočin a pak autobusem zpět do Nového Sadu.
klášter Beočin
Tam jsem v areálu fotbalového stadionu Vojvodiny konečně našel internetovou kavárnu (1 minuta/1 dinár), konečně jsem poslal zprávy domů a zkontroloval co se vůbec doma děje. Dost mě pobavilo složení naší nové vlády, účast zástupců Unie Svobody v ní a Cyril Svoboda jako nový ministr zahraničí..
Večer jsem si bohužel začal uvědomovat, že krátký výlet do Frušky Gory překvapivě zanechal stopy na mých nohou. Kvůli několika puchýřům jsem skoro nemohl chodit, a tak jsem se po zbytek pobytu v Srbsku belhal jako invalida a z dalších plánovaných výletů po okolí sešlo.
Většinu dne jsem strávil odpočinkem na písečné pláži na břehu Dunaje. Jeho voda není sice zrovna nejčistější, ale proud je hodně rychlý, takže nemá čas úplně se zkazit. Po páté hodině jsme se vydali na Petrovaradinskou Pevnost, kde se začaly prodávat lístky na Noise festival EXIT 02. Vstupenka na tři dny kupovaná na místě stála 1100 dinárů, devítidenní vstupenka na celý festival přišla asi na dvojnásobek.
Festival se odehrával v nádherném prostředí Petrovaradinské pevnosti a na jednotlivých nádvořích bylo umístěno pět scén: Main stage, Main DJ stage, Progressive DJ stage, Raegge stage a Rock Stage. Festivalu se celkem zúčastnilo asi 300 000 lidí, kteří mohli kromě hudby vidět každý den jedno divadelní představení i několik filmů.
Petrovaradinska tvrdjava
Program začal v 21:00, kdy na Rock stage vystoupil vojvodinský violloncelista Lajko Felix. Hrál hudbu s výraznými cikánskými vlivy – jakási místní Iva Bittová. Byl jsem celkem překvapený, jak se dostal na Rock Stage navíc sponzorovanou Coca-Colou.
Po Felixovi jsem se přesunul na hlavní scénu, kde se chystala divoká asijská noc. S přesnými začátky podle programu si v Exitu celkem nedělali těžkou hlavu, ale tohle byl jediný případ, kdy se začalo dřív. Tak jsem si už stačil poslechnout jenom dvě poslední písničky předkapely CHARGED, kterou si pozvali hlavní hvězdy z ADF. Jejich cross-over indických rytmů zněl zajímavě, škoda že jsem ho nestihl víc.
Po přestávce (akorát na jedno pivo) se na scéně objevil AKI NAWAZ s kapelou FUN-DA-MEN-TAL a pro mě osobně začal vůbec největší zážitek festivalu. Výbušná směs východních asijských melodií, orientálních rytmů a evropského kytarového zvuku – to byl nářez! Do toho AKI vkládal anti-americké provokace – když si symbolicky utíral zadek americkou vlajkou, a pak vyvěsil jinou americkou vlajku s nápisem „USA – World terrorist No. 1“.
Ve městě s tak čerstvými zkušenostmi s americkou vojenskou silou, to byl zvláštní zážitek. Cestou na Exit se jde z Nového Sadu buď po provizorním pontonovém mostu nebo přes Petrovaradinský most, který byl už po náletech NATO znovu postaven. Na začátku tohoto mostu stojí skromná pamětní tabule, věnovaná civilnímu občanu města Olegu M. Nasovovi, který během náletů na mostě zahynul.
Místní už o kosovské válce sice dost neradi mluví, ale když už na ni přijde řeč, pořád nemůžou pochopit, proč musel být nejvíc bombardovaným městem v Srbsku právě Novi Sad. Ten přitom leží od Kosova stovky kilometrů. Nejde jenom o mosty přes Dunaj, ale zničena byla například i blízká rafinerie. Proto se není co divit, že Akiho anti-americké slogany většina návštěvníků přivítala s nadšením.
Asian Dub Foundation (ADF) se svou směsí hip-hopu, break-beatu a junglu hráli taky skvěle, ale přece jenom už byli trochu ve stínu skvělé Akiho show.
Spánek v kempu Exitu byl docela komplikovaný. Program festivalu totiž končil hluboko po páté hodině ranní a už kolem desáté vstávali první nespavci a navíc začalo být ve stanu horko k nedýchání. Čas do začátku dalšího programu tak většina návštěvníků trávila poleháváním před stanem nebo u Dunaje.
Tento ročník Exitu měl docela zajímavou atmosféru. Byla to zřejmě jedna z prvních příležitostí, kdy se po krvavém rozpadu bývalé Jugoslávie a nedávném pádu nacionalistických režimů v Srbsku a v Chorvatsku znovu začínají normálně potkávat lidé z dříve znepřátelených zemí. Na festivalu byla většina lidí ze Srbska a Černé Hory, hodně jich ale přijelo i z Makedonie a Bosny a viděl jsem taky nějaké espézetky z Chorvatska a Slovinska. Na festivalu byla organizována petice za zrušení víz mezi ex-jugoslávskými republikami a pořádaly se tam také diskuze mezi mladými z různých republik. Celý festival se nesl ve znamení oficiálního hesla Exitu –„Serbia, are you ready for the future?“
Program dalšího dne jsem začal opět na Rock stage s chorvatskou kapelou HLADNO PIVO - takové punkovější Tři sestry. Na hlavní scéně pak začala Reagge noc jamajskou ženskou skupinou SISTA. Jejich fůze reagge s vlivy soulu, gospelu a jazzu byla hodně zajímavá. Po nich přišli na řadu HORACE ANDY (známý zpěvem pro Massive Attack) a jedna z legend reagge stylu JOHNNY CLARKE. V průběhu noci bylo toho reagge občas trochu moc, a tak jsem hlavní scénu střídal s Main DJ Stage, kde zrovna předváděli svůj progressive trance londýnští dýdžejové NAT MONDAY a STEVE GERRARD.
Na další den jsem měl opět domluveno setkání s Acem a poprvé taky s mou internetovou známou Jelenou, díky které jsem se vlastně o celém festivalu dozvěděl.
Před tím jsme se ještě konečně dostali až do centra Nového Sadu a viděli jsme hlavní náměstí se známou sochou srbského vlastence Svetozara Miletiče i starou židovskou synagogu. Opět jsem si tak potvrdil svůj příznivý dojem z města. Novi Sad ležíci na Dunaji je město se spoustou zeleně, širokými bulváry a vypadá jako příjemné místo k životu.
Jediný problém bylo najít v Novém Sadu hospodu s
točeným pivem. Po dlouhém hledání jsme nakonec s Acou skončili zase u Černého Vola. Ve chvíli, kdy jsme se usazovali venku na zahrádce, před námi na ulici přešel svatební průvod. Na jeho čele šel člověk mávající srbskou vlajkou a za ním několik trubačů. Celá scéna jakoby vypadla z nějakého Kusturicova filmu.novosadská radnice
V podvečer jsme se sešli s Acou a Jelenou a dohodli se, že poslední den Exitu strávíme spolu. Podle tradice jsme začali opět na Rock Stage s další chorvatskou skupinou KUD IDIJOTI a pak jsme se přestěhovali na Main stage, kde se čekala hlavní událost dne. Spousta lidí (např. Jelenina sestra Mina) na tento den přišla jenom kvůli momentálně nejpopulárnější srbské skupině VAN GOGH. Tak jsem na ně byl taky hodně zvědavý a jejich vystoupení pro mě nakonec představovalo další příjemné překvapení. Kdyby i u nás někdo s podobnými experimenty na pomezí elektronické hudby a rocku přišel, stejně by neměl nejmenší šanci dostat se do rádia nebo televize. Takže by se taková skupina určitě nikdy nemohla stát nepopulárnější v zemi.
Po VAN GOGH to měl dost těžké i průkopník drum´n´bass RONI SIZE, se kterým jsem (s krátkou zastávkou na Chicagském housu Derricka Cartera a Kevina Yosta na DJ-Stage) strávil poslední chvíle na Exitu.
Někdy po páté jsme se rozloučili s přáteli, zbylé dináry utratili za skvělou pljeskavicu, vydali se do kempu, sbalili stan a vyrazili na nádraží na autobus domů.
Z domova jsme měli koupenou zpáteční OPEN jízdenku. Ta se měla alespoň týden před návratem rezervovat na telefonních číslech u firmy LASTA. To jsem taky předcházející týden udělal svým všeslovanským jazykovým mixem, kterému se dotyčná v Lastě zdála rozumět. Po příchodu na autobusové nádraží nás ale čekalo nemilé překvapení. Na informacích jsme se dozvěděli, že v autobuse do Česka už mají jediné volné místo. Tak jsme už začali připravovat krizovou variantu s odložením odjezdu na středu, kdy jel další spoj. Naštěstí když autobus skutečně přijel, tak se ukázalo, že je v něm volných míst daleko víc. Pro příště ale vím, že je lepší nespoléhat se na telefon a radši to řešit osobně, aby pak člověk měl nějaký papír v ruce.
Cesta domů už jinak proběhla bez problémů, na srbských hranicích po nás ani nikdo nechtěl žádná potvrzení o registraci na policii, z čehož jsem měl trochu strach, protože jsme nic takového neměli. Jenom maďarský celník pak dlouho nemohl uvěřit, že osoba na fotce v mém pasu jsem skutečně já. Občanku jsem s sebou neměl, a tak jsem nakonec maďarské hranice přejel na šalinkartu, kde mám fotku trochu aktuálnější.