Tento den jsem nutně potřeboval telefon, abych mohl zavolat Acovi. Měli jsme domluveno, že si zavoláme, a pokud bude moct, tak spolu vyrazíme někam do hor. Bohužel se ukázalo, že se k nám nebude moct přidat kvůli nové práci, a tak jsme museli začít vymýšlet náhradní program. Moc se nám to nevedlo, a dokonce se od jednoho nejmenovaného člena výpravy začaly objevovat hlasy o předčasném návratu domů. Dohodli jsme se, že v každém případě musíme zpět do Kraljeva a tam se rozhodnem co dál. Jedna z možností, kam pokračovat, byl i Národní Park Djerdap, kde měla právě v té době nastoupit na nové místo Liljana. Proti této variantě ale mluvila velká vzdálenost a navíc jsme moc nevěděli, co se dá v Djerdapu vůbec dělat. Na náměstí v Kraljevu u točeného BIP (0,5 l. za 30 Dinárů) jsme se nakonec celkem naslepo rozhodli pro místo zvané Ovčar Banja, které na mapě vypadalo celkem zajímavě. Leží na břehu řeky (Západní Morava), kolem jsou hory a kopce (Ovčar a Kablar), mají tam být lázně a podle titovské mapy i kemp. Tak jsme se autobusem přesunuli z Kraljeva přes Čačak do Ovčar Banje (105 Dinárů + 30 Din za batohy).
Z Čačaku se cesta pod strmými svahy proplétá podél meandrů řeky Západní Moravy a začalo to vypadat, že Ovčar Banja nebyla špatná volba. Po nedávných zkušenostech jsem vůbec nevěřil, že by na místě mohl opravdu být i kemp, ale pro jistotu jsem se hned po vystoupení z autobusu zeptal prvního člověka, kterého jsem potkal. Nemohl jsem věřit vlastním očím, když nám pak ukázal přes silnici, kde ve vzdálenosti asi 200 metrů opravdu stál kemp. Na místě se ukázalo, že skutečně funguje. Stálo tam snad dvacet karavanů a víc než polovina z nich byla obsazená. Začali jsme hned stavět stan a sotva jsme zatloukli poslední kolík, několikrát silně zahřmělo a přihnal se prudký asi dvouhodinový liják. Využil jsem ho k umytí. Při pohledu na sprchy v kempu jsem zjistil, že Ivana měla pravdu, když mi ještě v Bělehradě říkala, že v Srbsku jsou tři druhy extrémních sportů: Bungee Jumping, horolezectví a sprchování. Čistota ve sprchách i na záchodech sice měla dost daleko k dokonalosti, ale po týdnu byla pro mě i tak sprcha s horkou vodou hotový zázrak. Ve stanu jsem pak částečně dohnal spánkový deficit ze Studenice a když přestalo pršet, šli jsme se rozhlédnout po okolí.
Kablar ztrácející se v mlze
Místo, kde jsme byli, se nazývá Srbská svatá hora, protože na nevelkém území je zde kolem patnácti klášterů. Západní Morava i kopce v okolí na nás udělaly dobrý dojem, a tak jsme se rozhodli, že zde pár dní zůstaneme.
Po vydatné snídani v restauraci Ovčar – telecí čorba a omeleta se sýrem za 60 + 40 Din, jsme se vydali hledat mapu okolí. V kiosku u benzinky jsme našli plánek vydaný Planinarským družstvem z Čačaku, se značenou trasou z Ovčar Banje do Čačaku a zpět s výstupem na dva nejvyšší vrcholy okolí – Ovčar a Kablar.
S plánkem v ruce jsme se hned vydali na Ovčar.
pohled z Kablaru na Ovčar
Jeho nadmořská výška – 980m. nad mořem se nezdá nic moc. Náš výchozí bod byl ale někde na úrovni 100m, takže to zas taková sranda nebyla. Zajímavá cesta na Ovčar trvala asi 2,5 hodiny a vedla i kolem dvou klášterů – Sretenje a Preobraženje.
Sretenje
Na samotném vrcholu Ovčaru stojí nový vysílač a vedle něj jsou ruiny nějaké zničené budovy. Vypadalo to, že ta byla zničená zásahem bomby – že by pozůstatek jedné nesmyslné akce NATO z nedávného kosovského konfliktu?
Cestou z Ovčaru jsme se zastavili dole v restauraci „Dom pod Kablarem“, ceny jsou tam trochu vyšší (třetinka Laška Piva za 100 Din.), ale ty bohatě vynahradí čistý evropský záchod.
Při příchodu do kempu (žádná zavíračka jako v Dunavu zde není) jsme potkali šéfa kempu, který do sebe u brány sázel lahváče. Zeptal jsem se ho, jestli neví, kdy jezdí autobus do Čačaku. Nabídl se, že zítra ráno do města jede, a tak nás tam hodí.
Asi v deset jsme dorazili do Čačaku. Z toho, co jsme během krátké návštěvy města viděli, se dá říct, že to taky není bůhvíjak turisticky atraktivní místo. Tak jsme se radši hned autobusem vydali k podniku „Sloboda“ na předměstí, kde začíná planinarska stezka do Ovčar Banje.
Ta vede asi dvacet kilometrů nijak obtížným terénem. Šli jsme asi pět hodin pomalým tempem. Nejzajímavější částí trasy je určitě Ovčar a výhled z něho, jinak nic moc. Turistické značení je na místní poměry celkem časté a kvalitní. Je ale jednostranné, takže rozhodně nedoporučuji zkoušet jít opačným směrem. Jednou jsme trochu bloudili, když stezka bez jakéhokoliv upozornění vedla přes pole s hořčicí. Kdybychom šli opačně, v žádném případě bychom neměli šanci tuto cestu najít.
V hotelu v Ovčar Banji jsme si pak dali večeři, já pljeskavicu a Aleš čevabčiči. Obojí bylo úplně stejné smažené maso za stejnou cenu (140 Din.), akorát že čevabčiči je maso nakrájené na menší kousky.
Jako naprostý neturista jsem si na další den vyžádal odpočinek, kterého jsem chtěl využít k návštěvě nedalekého města Užice. Vyrazili jsme vlakem do Požegy (35 din.). Z té jsme viděli vlastně jenom nádraží, kolem dokola nebylo nic než pole.
Na nádraží jsme zažili další zajímavou zkušenost se srbským dopravním systémem. Na informacích jsme se dozvěděli, že vlak do Užice stojí 150 din., což se nám za těch asi 40 km ve srovnání s vlakem Bělehrad-Kraljevo (160 km za 200 din.) zdálo strašně moc. Jeden týpek, co na nádraží čekal na stejný vlak, nám doporučil, abychom prostě nastoupili bez jízdenky a pak doufali, že nás průvodčí během těch dvou zastávek nestačí zkontrolovat. A pokud náhodou přijde, tak za pár dinárů do jeho kapsy se s průvodčím dá vždycky domluvit. Na podobné věci jsme ale nějak neměli náladu, a protože navíc nebylo možné zjistit, kdy a jestli vůbec bychom se z Užice dostali zpět do kempu, tak jsme radši nastoupili do vlaku zpět do Ovčar Banje. Hned v tomto vlaku se pak potvrdily zprávy od neznámého z Požegy. Průvodčí se nás nejdříve zeptal kam jedeme, a pak nám navrhl oboustranně výhodný obchod – dáme mu oba 10 dinárů a žádnou jízdenku nebudeme potřebovat.
Po návratu do Ovčar Banje jsme chtěli konečně vyzkoušet koupaliště, které leží hned vedle kempu. Po zaplacení vstupného 40 dinárů nás čekal šok. V bazénu asi 30x10 metrů byla doslova hlava na hlavě. O nějakém plavání se nedalo mluvit, uvnitř nebylo místo ani na jedno tempo. Tak jsme asi čtvrt hodiny seděli na betonu u bazénu a než jsme se odhodlali jít do vody, objevily se na obzoru černé mraky, rychle se setmělo a přihnala se pořádná bouře. Ve stanu jsem se jenom modlil, aby ten vydržel, což se stalo. Tak skončil jeden hodně povedený den.
Ráno jsme za kemp zaplatili cenu víc než rozumnou - 60 Din. za den a osobu + jednorázový poplatek 150 Dinárů za místo pro stan. Mám dojem, že jenom horké vody jsem musel každý den vycákat za víc.
Za pobytu v Ovčar Banji jsme chtěli ještě vyjít na vrch Kablar. Vede na něj značená stezka od restaurace Dom pod Kablarem. Ta se ale asi zdála Alešovi moc snadná, a tak jsme vyrazili po staré, hůř značené a daleko obtížnější přímé cestě na vrchol.
kaple pod Kablarem
Po třech hodinách, kdy se na nebi neustále honily mraky a každou chvíli hrozil déšť, jsme přece jenom po menším bloudění dorazili na Kablar. Z něj byl (nebo spíš byl by, kdyby nebyla mlha) rozhled nejen na celou tzv. Ovčarsko-Kablarskou klisturu, ale za obzvlášť pěkného počasí asi až někam k Bělehradu anebo Kosovu. Po sestupu po o dost pohodlnější transverzále jsme se rozloučili s Ovčar Banjou a začali se připravovat na poslední přesun na sever.