Ráno jsme si v kempu vyzvedli věci, zaplatili (vyšlo to asi na 6 Euro na osobu a den) a vyrazili dál na jih. Na hl. autobusovém i vlakovém nádraží jsme trochu nepochopili dopravní systém. Moc nám nepomohlo ani to, že na hlavním nádraží hlavního města nemluví nikdo anglicky navíc s minimální ochotou pomoct. Nakonec jsme šťastně koupili lístek na vlak do Kraljeva. Poněkud rozpačitému loučení s Bělehradem moc nepomohla ani návštěva záchodků na vlakovém nádraží. Rozhodně nedoporučuji! Pokud opravdu není vyhnutí, doporučuji vzhledem k neexistenci kliky na dveřích alespoň se naučit jedno důležité slůvko - obsazeno se srbsky řekne „zauzeno“…
Čistý vlak do Kraljeva (asi 160 Km) za velmi přijatelných 200 Dinárů pak působil jako z jiného světa. Cesta trvala asi 5 hodin a těsně před osmou jsme vystoupili v Kraljevu. Měli jsme v plánu vyrazit směrem od Západní Moravy k horám a někde v lese tam najít nenápadné místo k přenocování. Když se skoro po dvou hodinách pochodování začalo stmívat a my jsme byli pořád v jakési příměstské zástavbě mezi domečky a zahrádkami, začalo nám být jasné, že už to nikam do lesa nestihneme. Jak jsme tak chvíli nerozhodně stáli na cestě, oslovil nás nějaký kolemjdoucí. Za chvíli se kolem seběhla celá náves a jedna rodina se nakonec nabídla, že můžeme přespat u nich. Nabízeli nám čaj, kávu, vodu na umytí a dokonce i přespání u nich v domě. My jsme ale byli dokonale vděční i za místo na zahradě, kde jsme si mohli postavit stan.
Ochotná rodinka nám ještě ráno ukázala zastávku autobusu do Kraljeva. To je celkem příjemné město, pro turisty tam toho ale moc k vidění není, což nám potvrdila i paní v inf. centru na hl. náměstí.
Tak nám aspoň poradila jedno zajímavé místo, kde bychom se mohli zastavit na plánované cestě do Studenice. Místo se jmenuje Maglić a měly tam stát zříceniny středověkého hradu a dole pod ním na louce u řeky je i místo na kempování. V autobuse do Magliče nás překvapil opět jiný systém: vstupovalo se zadními dveřmi, kde seděl chlapík, který ihned vybíral jízdné. Během jízdy ještě nastoupili 2 revizoři, a tak byli v jeden moment v autobuse 4 zaměstnanci (řidič, prodavač a dva revizoři). Asi tak v Srbsku řeší nezaměstnanost.
Maglić leží v soutěsce řeky Ibar a na místě stojí asi tři domy, jedna restaurace ale žádný obchod. To bylo nepříjemné, protože nám pomalu docházela voda. Osvěžení krátkou koupelí v Ibaru jsme po úzké lávce připomínající jednu slavnou scénu z Indiana Jonese přešli přes řeku na druhou stranu a po krátkém výstupu jsme dorazili do hradu. Z toho je krásný výhled do strmých svahů kolem Ibaru, kopců a celého (kromě silnice vedle řeky) zcela liduprázdného okolí. Z hradu se dá pokračovat ještě výš do kopců a jestli budu mít někdy zase cestu kolem, určitě zde strávím víc času.
Pod dojmem nádherného okolí i toho, že jsme tam za celou dobu nepotkali ani živáčka jsme se rozhodli přenocovat na hradě. Stan jsme postavili bohužel příliš blízko jedné branky. Tou v noci začal fučet vítr a tak jsem toho během žíznivé noci bez kapky vody moc nenaspal.
Z Magliće jsme přes Ušće (zapadákov, o kterém ani při nejlepší vůli není co říct) vyrazili k našemu dalšímu cíli – jednomu z nejslavnějších srbských klášterů - Studenici.
Cesta do Studenice vede údolím stejnojmenné říčky a trvá asi půl hodiny. V autobuse se nás ujala jedna místní babka, která byla nadšená, že jedeme do kláštera. Asi si myslela, že jsme zbožní poutníci kdoví odkud a tak se rozhodla, že nám klášter sama ukáže. Při vstupování do brány kláštera po nás pokukovala, jestli se správně po pravoslavnu pokřižujeme. Výsledek ji musel zklamat, ale stejně nás dovedla k jedinému novici, který v klášteře mluvil anglicky a zařídila nám u něj prohlídku nejdůležitější svatyně kláštera. Bratr Vladimir nás provedl rychlokurzem historie, ukázal pár rakví a vypadalo to, že se nás snaží co nejrychleji zbavit. Klášter Studenica postavil v devadesátých letech 12. století srbský kníže Stefan Nemanja -první z mocné dynastie Nemanjičů, ze které pochází také zakladatel srbské pravoslavné církve Sv. Sáva a Car Dušan, za kterého dosáhla srbská středověká říše svého největšího rozmachu.
Studenica určitě stojí za vidění, ale nějak jsem se tam necítil příjemně, spíš jako nepříliš vítaný vetřelec. Rozhodli jsme se, že půjdeme z kláštera podél říčky Studenice, a pokud to půjde, tak se zkusíme dostat pěšky do Ušće. Žádnou turistickou mapu oblasti jsme nikde nenašli, pochopitelně nebylo na místě ani žádné turistické značení, a tak jsme se prostě snažili držet se co nejblíž říčky. Asi po dvou hodinách chůze jsme zjistili, že dál to nepůjde. Jedna cesta kolem Studenice definitivně končila u jedné zahrádky u řeky a druhá se stáčela nahoru do kopců. Na lesní cestě jsme pak potkali místního člověka na mopedu, a ten se hodně bavil, když jsme mu řekli, že chceme pěšky dojít do Ušće. Tak jsme se radši obrátili a šli zpět do monastýru. Na cestě jsme pak z odpočinku vyrušili největší zmiji, jakou jsem kdy viděl. Musela mít tak metr, a když si nás všimla, tak se líně odplazila z cesty. Vůbec jsem za tuto dovolenou viděl víc zmijí, než předtím za celý život.
Po loňských zkušenostech z přespání v konaku (dormitoři) kláštera Ostrog jsem doufal, že najdeme podobné ubytování i letos ve Studenici. Tam nám ale řekli, že už mají plno, a že bychom se museli zeptat stařešiny. Tak jsme se radši rozhodli pro přespání nadivoko v lese. Když se začalo stmívat, tak jsme z kláštera vyšli do lesa a hledali vhodné místo na postavení stanu. Bohužel jsem pak nestačil usnout dost brzo, a tak jsem za chvíli uslyšel jakési podivné zvuky, které se z lesa rychle blížily směrem ke stanu. Vypadalo to, že se na nás řítí přinejmenším stádo slonů, ale když už jsem se začal připravovat na evakuaci stanu, náhle zvuky zmizely. Po pár minutách klidu se pro změnu začaly z lesa ozývat nějaké těžko popsatelné kvílivé zvuky, které trvaly nekonečně dlouho. Nevím, jestli tam umíral nějaký živočich, nebo si jenom užívaly divoké kočky, každopádně jsem se tuto noc moc nevyspal.