CESTA 28.-29.6.2002
Naše výprava do Srbska měla být původně početnější, ale po odpadnutí toho slabého, kolísavého a oportunistického… jsme zbyli jenom dva. Tak jsme koupili zpáteční jízdenku z Brna do Bělehradu (2500 Kč u společnosti EUROLINES) vzali stan a vyrazili za poznáváním další jihoslovanské země.
Jedno překvapení nás čekalo ještě před vstupem do autobusu – řidič srbské společnosti LASTA, která pro EUROLINES tuto linku provozuje, chtěl 100 Dinárů nebo 50 Kč za uložení batohů v zavazadlovém prostoru, přestože to podle EUROLINES mělo být zdarma. Autobus měl z Brna vyjet v 16:45. Ve skutečnosti to bylo asi o hodinu a půl později, a tak jsme si na přesnost srbské dopravy začali zvykat už na českém území.
Na vedlejším sedadle cestovala Černohorka studující v Olomouci domů do Budvy na prázdniny. Trochu jsem jí záviděl a říkal jsem si, že pokud se nám v Srbsku nebude líbit, tak si do Černé Hory zajedeme taky.
Na maďarsko-srbském hraničním přechodu Hargoš jsme zaplatili 7 Euro za turistickou propustku, která nahrazuje víza a platí 30 dnů pro turistické netranzitní cesty po SR Jugoslávie. Vybavení kanceláře na Hargoši mi trochu připomnělo celníky z filmu Tři veteráni. Zvlášť psací stroj, který stál před námi na stole, kde nám propustku vyplňovali, asi pamatuje ještě císaře pána.
DEN 1 - sobota 29.6.
Měli jsme plán, že naši expedici začneme v Bělehradě, pak se přesuneme někam na jih do hor a skončíme v Novém Sadu na hudebním festivalu EXIT.
První chvíle v Srbsku nevypadaly moc optimisticky. Bylo zataženo, mrholilo, prostě na letní dovolenou žádná sláva.
Asi v 8 hodin ráno jsme dorazili na hl. autobusové nádraží v Bělehradě. První dojmy po vystoupení z autobusu byly hodně balkánské. Kolem dokola je (mírně řečeno) nepořádek, spousta žebráků, veksláků, taxikářů. Všudypřítomná chudoba směrem k centru pozvolna mizí, střed města je pak na dvoumilionovou metropoli překvapivě klidný. S Prahou, kde se celý rok kvůli turistům nedá hnout, se to vůbec nedá srovnat.
Z nádraží jsme zamířili do bělehradského turistického informačního centra, které je v podzemní pasáži na křižovatce ulic Terazije a Knjeze Mihaila. Překvapivě měli i v sobotu otevřeno a velmi ochotná paní nám obvolala tři místa, kde měly být v Bělehradě kempy. Ukázalo se, že dva z nich - Košutnjak a Nacional - už neexistují a štěstí jsme měli až u třetího - Kemp Dunav v Zemunu. Chtěli jsme ještě informace o kempech v celém Srbsku, v tom nám nepomohla, a tak nám dala aspoň adresu na Srbské Informační centrum na ulici Dobrinjska. Tam ale přiliš nedoporučuji chodit. Nevěděli tam vůbec nic o žádných kempech v Srbsku a asi ani o ničem jiném.
Cestou do kempu Dunav (z hl. nádraží bělehradské MHD Zeleni Venac je to asi půl hodiny) jsme se poprvé seznámili se systémem městské hromadné dopravy v Srbsku. Mezi její zvláštnosti patří například to, že na zastávkách (když už se ji podaří najít, což při jejich značení/neznačení taky není kolikrát úplně jednoduché) vůbec nejsou jízdní řády. Člověk tam prostě stojí, čeká a doufá, že něco přijede. Pro nás je taky trochu zvláštní systém placení. Lístky se kupují až v autobuse, kdy během jízdy obchází vůz konduktér a vybírá od cestujících 10 Dinárů za jednu cestu.
Z autobusu jsme vystoupili na zastávce Batajnički Drum a octli jsme se uprostřed polí. Ke kempu ukazovala cedule a asi po 10 minutách chůze jsme byli na místě. Tam mi došlo, jak směšný byl náš strach, že v kempu nebude místo. Ukázalo se totiž, že zde není ubytovaný jediný člověk. Hned vedle kempu pod hlubokým srázem teče Dunaj. I kdyby se k němu šlo dostat (což jsme ani nezkoušeli), břeh nevypadá moc lákavě. Viděli jsme u něj postávat jenom pár rybářů. V blízkosti kempu tedy není vůbec nic, takže se vlastně není co divit, že tam kromě nás nikdo nebyl.
Po ubytování jsme se vydali opět autobusem na prohlídku Zemunu. Ten mě trochu zklamal. Mělo to být historicky nejzachovalejší místo Bělehradu, ale pokud tam něco zajímavého je, tak jsme to nějak nenašli.
okraj Zemunu, v pozadí začíná betonová džungle - Novi Beograd
Nejvíc mě tak v Zemunu zaujalo, když jsme tam v těsné blízkosti vedle sebe našli stát Masarykovo náměstí a Leninovu ulici. Vůbec města v Srbsku (aspoň ta, která jsem poznal) nejsou příliš zajímavá pro ty, kteří hledají historické pamětihodnosti. Asi za to může kombinace neklidné minulostí země a socialistického stavitelství po druhé světové válce.
DEN 2 – neděle 30.6.
Další den jsme chtěli věnovat prohlídce Bělehradu.
Hned po příjezdu do města jsme zamířili do pevnosti Kalamegdan umístěné nad soutokem Dunaje a Sávy.
Podle svých pozdějších zkušeností můžu potvrdit, že pokud něco v Bělehradě stojí za vidění, tak je to právě Kalamegdan:
samotná rozlehlá pevnost:
vojenské muzeum:
ZOO známé ze začátku Kusturicova filmu Underground, které leží hned vedle pevnosti, i výhled na druhý břeh Sávy, kde je vidět velká budova (Srbská TV?) rozbombardovaná (?!?) NATO:
Konečně jsem také splnil slib, že zavolám známým (Aco, Ivana a Liljana) z našeho loňského výletu do Černé Hory. Sraz jsme si dali na Nám. Republiky (Trg Republike) a pro příště vím, že když si tam se mnou dá sraz někdo místní, tak se automaticky rozumí na místě zvaném „u koně“- tj. u podstavce jezdecké sochy knížete Michaila Obrenoviče.
Zatím se blížilo poledne a s ním i finálový zápas MS ve fotbale, a tak jsme se vydali hledat nějaký sportbar. Na ulici Makedonska pár metrů od Nám. Republiky jsme jeden našli. Nebylo tam už ale volné místo, naštěstí hned vedle v Café Livingroom měli TV taky a navíc tam bylo skoro prázdno. Fotbal v podání RadioTelevizije Srbija byl skutečný zážitek. Při jakémkoliv přerušení hry zařadili reklamní minispot v délce snad čtyř vteřin. Měli štěstí, že se jim vždycky podařilo vrátit se dřív, než se začalo znovu hrát. Stejně ale doufám, že stejný přenos nesledoval nikdo z TV Nova a že se nenechají srbským vzorem inspirovat.
Po fotbale jsme se potkali s Acou. Ten nám hned na začátek řekl, že v Bělehradě vlastně není nic zajímavého k vidění. Stejně jsme se ale po centru města trochu prošli. Navštívili jsme vedle Svazové Skupštiny stojící Chrám Sv. Marka.
Sv. Marko z bytu přítele Anny (viz.později)
Jeho skromná výzdoba byla mnohem hezčí a působivější než Sv. Sáva, kde vedle pozlátkového menšího chrámu stojí obludné nedostavěné betonové monstrum, které se začalo stavět ještě za Miloševiće. Budova, která se měla stát jakýmsi pomníkem srbského nacionalizmu, tak dopadla stejně jako idea, kterou měla oslavovat.
Na Bulváru Kralja Mihaila jsme pak zamáčkli slzy dojetí při pohledu na fotky naší líbezné krajiny umístěné na vitríně české ambasády.
Po srazu s dalšími známými jsme se zašli podívat na večerní Kalamegdan a cestou jsem si dal místní specialitu „Pljeskavicu“ – jakýsi srbský hamburger. Večerní život města jsme pak trochu poznávali v jedné oblíbené bělehradské kafaně (jak říkají v Srbsku hospodám) s cigánskou kapelou a celkem odporným pivem – BIP. Pomalu začalo být jasné, že do deseti hodin, kdy je v kempu Dunav zavíračka, se nestihneme vrátit. Tak nám místo k přespání nabídla Anna a v bytě jejího přítele jsme ještě chvíli seděli a koukali na televizi. Byl jsem překvapený, kolik TV-programů je možné v Bělehradě na obyčejnou terestrickou anténu chytit. Bylo to snad 20 kanálů, nechápu, kde na to berou frekvence. Asi každý koho to napadne, si tam mohl postavit TV a začít vysílat. Později jsem se v jakýchsi srbských novinách dočetl, že se v tom chystají udělat pořádek. Ze stávajicích 1200 (?!) programů by podle nového mediálního zákona mělo zůstat asi jenom 50 licencovaných.
Mimochodem, pro případné zájemce, byt ve kterém jsme v Bělehradě přespali, je ke koupi. Čtyřpokojový byt v centru Bělehradu s krásným výhledem na Chrám Sv. Marka, ve stavu nutně vyžadujícím opravy, je k mání za „pouhých“ 140 000 EUR.
