Vesmír řídí se věčnými zákony. Zákon mravnosti jest nutným základem obcování vespolného. K čemu jest také zlo na světě.
Jak jsme již pravili, přibylo do Petrovic pro nedostatek domácích lidí do prádelny mnoho cizích dělníků, kteří, při hrozící drahotě, mnohé působili panu Jelínkovi starosti.
Proto tím větší byla radost jeho a tím více doufal, že všelikým zlým následkům zabrání, když v následující neděli mezi sousedy uviděl též mnohého dělníka, jenž chtěl se také zúčastniti zábav a na něhož tedy mohl Jelínek moudrou radou značně působiti.
Započal tedy přednášky své, vyslovil prvé radost svoji nad četným se shromážděním, tím, že znázornil posluchačům svým stručně božský pořádek tohoto světa a věčné zákony jej řídící, že ukázal na soulad, panující v přírodě, vzdor zdánlivým odporům, na boje různých sil přírodních, jimiž se svět stále omlazuje. Dále slíbil ukázati, že i kolotání a neshody ve společnosti lidské udržují se v rovnováze a v určitých mezích věčnými zákony, že vše vyvinuje se ku všeobecnému blahu vzdor zdánlivým zmatkům v jednotlivých poměrech se ukazujícím.(s.20)
Vyložil jim, že vždy dobrého bývá nám v hojnější míře uděleno, nežli zla na nás posláno, že konečně i zlo nikdy na dlouho neobstojí před vlivem dobra, tak že i ono jaksi svým působením na ducha lidského, svým pobádáním jako k vynalézání prostředku na jeho odstranění rozmnožuje dobro ve světě, a činí lidi lepšími a dokonalejšími.
Slova ta zavdala příčinu k rozmluvám s posluchači. Když tak pan Jelínek právě vyprávěl, že nemožno mysliti si změnu v jednotlivostech všehomíru, aby nepocítil ji zároveň i celek, ozval se sedlák Křivánek:
„Dle vašich slov by se zdálo, že vše na zemi dobře jest uspořádáno; ale já uvedu jen jeden příklad, že tomu tak není. Proč jest ku př. půda tak tvrdá pro toho, kdo ji musí vzdělávati ?''
„Těší mne," odvětil pan Jelínek, „že mi podáváte příležitost, abych v příkladech vám ukázal, že vše slouží jen svým účelům. Vy, Křivánku, stěžujete si na tvrdost půdy, která by se arciť lépe dala orat, kdyby byla měkčí; než jak byste na takové půdě stavěl domy a jak by držely v ní kořeny stromů? nevyvrátil by je trochu silnější vítr? Kameník stěžuje si často na tvrdost kamene ; kovář na pevnost železa, jež tolik potřebuje horka, nežli se kovati dá; dřevař proklíná často špalek, na němž mu sekyra stupí. Žádný z nich ale nepomyslí, že právě ta vlastnost, jež jemu se nelíbí, jinému jest ku prospěchu, a že i on má na prospěchu tom podílu. Kdyby nebylo železo tak pevné, jak by mohlo půdu rozrývati, kámen drobiti neb stromy káceti ? Kdyby kámen nebyl tak tvrdý, jak by se daly z něho stavět domy ? Kdyby konečně dříví nebylo tak tuhé, zdali by mohlo se z něho dělat trámoví a mnoho (s.21) jiných věcí? Ba ani s počasím nejsou lidé spokojeni. V letě je jim příliš teplo; tu zapomínají, že tepla nutně jest potřebí k dozrání obilí. V zimě hubují na studeno, aniž by vzpomněli na to, že právě mrazy připravují v půdě potřebných látek k budoucím žním? Tak býváme s mnohým nespokojeni, co vlastně k našemu dobru nevyhnutelně jest potřebné. Nespokojenost ta zakládá se však hlavně v tom, že každý jednotlivec hledí vždy jen k svému vlastnímu prospěchu; než ani tomu dobře nerozumí, an by jinak poznal, že vlastní prospěch vždy jest podmíněn prospěchem celku, neboť jednotlivci, co členu celku, nemůže se dařiti, když tento celek v bídě se nalézá. Vůbec nalézáme jak v zákonech, jimiž se řídí svět viditelný, tak i v těch, které vládnou ve společnosti lidské podivuhodnou srovnalost, o které ještě častěji si více promluvíme."
„Než přece nezdá se mi vše dobře zařízeno,* prohodil sedlák Stejskal. „Tak ku př. jsou nemoci, hlad, válka, bouře a krupobití, povodně a vše ostatní neštěstí, jež nás potkává, také dobrodiní? A což zvířata, jež člověka obtěžují a jemu škodí?"
„Dobrodiní to arciť není," odpověděl pan Jelínek, „než i takové nehody jsou na mnoze potřebný pro vychování člověka. Ostatně bývají takové nehody často zaviněné, aneb i když jednotlivci škodí, prospívají mnohdy celým krajinám. Připomínám vám jen bouřky, jež vzduch čistí a zemi občerstvují. Jiné nehody opět pohádají člověka k vyvinutí schopností jeho a dokazují potřebu žití ve společnosti, což opět probouzí lásku k bližnímu. To vede nás k otázce o určení člověka. Člověk jest sice stvořen, aby se radoval z žití svého (s.22) v krásné přírodě, než přece by bylo lidstvo jen divým houfem, kdyby nepokračovalo k vyšší vzdělanosti vyvinováním nadání a schopností jemu propůjčených, kdyby nebylo sobě vědomo účelu svého, jenž jest sbratření vespolné, kdyby svobodné jednání své nepodřizovalo zákonu mravnosti a povinnostem, rozumem jemu vykázaným. Povinnosti ty jsou základem, z něhož, jen lze mluviti o zájmech společností lidské. Nejvyšší povinnost jest ale, činiti druhým tak, jak si přejeme, by oni činili nám."
„Hle," pravil Filfuka, známý to lichvář, „abychom věděli co dovoleno činiti a co ne, netřeba více znáti, nežli občanské zákony, tam je vše napsáno."
„Mezi tím, co zákony zapovídají -a mravnost dovoluje, je ještě veliká mezera," pravil pan Jelínek. „Ačkoliv zákony veliké služby prokazují lidem, tož přece mlčí o mnohých věcech, jež mravnost buď předpisuje neb zapovídá."
Tu vkročil do řeči Moučka, kramář, který rád' se honosil tím, že několik gymnasiálních tříd proběhl: „Eh! vždyť nepotřebujeme ani zákonů, ani mravouky, ani konečně náboženství; vlastní zisk nejlépe nám ukazuje cestu, po kteréž máme kráčeti."
„To se znamenitě mýlíte, pane Moučko," odvětil pan Jelínek. „Pravda sice, že jednáme vždy ve svůj prospěch, vykonáváme-li své povinnosti; nikdy ale není pravda, že zisk jednotlivce má býti měřítkem mravnosti. Chceme-li jednat dle povinností svých, nesmíme bráti při tom za měřítko jen zisk svůj; často považujeme za blaho, co se nám líbí, co se srovnává s naším pohodlím, vkusem, s našimi libůstkami a rozmary. (s.23) To však jest mylné, a obracuje pravé výhody naše ve škody."
„Pravil jste, pane Jelínku," ozval se kramář Moučka, „že vše zařízeno jest ku blahu člověka. K čemu tedy jest to všeliké zlo tohoto světa? Toho nepochopuji."
„A čím to jest," vpadl Novotný, „že špatnost bývá často povýšena, kdežto poctivost hyne?"
„Vysvětlím Vám především, čím to bývá, že darebáku často štěstí přeje, kdežto poctivec klesá. Není opravdu divu. Darebák má tytéž prostředky co Poctivec, ale mimo to ještě jiné, kterých by poctivec nikdy nepoužil. Ostatně nebývají případy takové příliš časté. Nabude-li darebák bohatství, divíme se tomu, ztratí-li je opět, zdá se nám to zcela přirozeným. Když ale poctivec pilností, pořádností a šetrností jmění si udělá, jest to zcela přirozené. Co pak týká se zla na světě, tím my sami nejčastěji vinni býváme."
Tu vpadl Stejskal do řeči, jenž rád neštěstí své jiným připisoval:
„Tak, bylo to také mojí vinou, když mi oheň strávil polovic domu, když moji voli morem zhynuli ? Byla tím moje chyba vinna, když mi pukla zeď u stodoly a zabila mi krávu?"
„Milý Stejskale, nerad se dotýkám osobností; když mne ale vyzýváte, musím vám odpověděti. Byl by oheň u vás vzniknul, kdybyste byl hocha svého do školy posílal a nenechal jej doma hráti si se sirkami? Také byste se byl vyhnul škodě, kdybyste se byl dal pojistit, jak jsem vám radil. Proč pak jste dále neodstranil kalužinu u své stodoly, která jest příčinou nemoci vašeho dobytka a chatrnosti stavení? Vzdor tomu, že jsme vám to radili, neopravil jste nic; nejste tedy (s.24) neštěstím svým sám vinen ? Opatrností lze mnohým vyhnouti se nehodám."
„Zlo v životě našem má ostatně i tu dobrou stránku, že nás ustavičně pobádá k užívání a zdokonalování sil a schopností našich. A tím stává se pravým dobrodiním pro lidstvo. Vidíme to v naší osadě. Pokud ještě byly horní louky potokem zaplavovány a močály tam se tvořily, bylo i v Petrovicích více nemocí než nyní, vzdor tomu, že je nás tu teď dvakráte tolik co dříve. I hlad nyní již nedostoupí nikdy té výše jako dříve neboť mnoho pozemků, před tím ladem ležících, nyní se vzdělává, rolnictví se ustavičně zdokonaluje a nových vždy plodin nám poskytuje. Všecky tyto výsledky vznikly ale ze zla a pravda tedy, že i nehody nám přinášejí užitek a výhody."
„Hle," pravil Novotný, „výhody ty musily se jen prací nabyti; práce jest ale sama zlo a břímě, přišlo tedy jedno zlo na místo druhého."
„To se, milý Novotný, znamenitě mýlíte. Práce jest přirozenou potřebou člověka. Bez práce zanikl by člověk na těle i na duchu a brzo omrzel by jej sám život, nemaje pro něho ani vnady ani pohodlí. Práce zmírnila mnohé svízele tělesné. Život náš není již tak celkem lopotný, jako býval před časem; máme více pohodlí a práce sama v každém ohledu jest méně obtížnou. Proto nepovažujeme práci za zlo, nýbrž spíše za dpbrodiní, poněvadž ona jest původem všeho, co nám vezdejší život činí příjemným.
Tím ukončíme první naši zábavu. Příště povíme si zas o něčem jiném. (s.25)
Druhá zábava