I.
Chudobná osada.
Osada Petrovice v severovýchodních Čechách velmi šťastně byla položena. Rozprostírala se po jižním svahu vršku, který na sever od Petrovic přecházel v rozsáhlejší rovinu, ohraničenou lesy, lemujícími obzor v zimě v letě zelenou obrubou. Středem roviny tekl potok v lesích oněch se prýštící, jenž tvořil při spádu svém s roviny značný vodopád.
Po úpatí vršku táhla se široká císařská silnice, vedoucí do většího města as půldruhé hodiny na západ od Petrovic ležícího. Na jih od Petrovic rozprostírala se malebná krajina, kterou vinul se potok hojným křovím na březích svých vroubený, až se ztrácel mezi vrchy, jež čím dále tím výše se pnuly. Vísky sem a tam roztroušené utěšený doplňovaly pohled na tuto krajinu obzvláště od kostela uprostřed osady na malé planině se nalézajícího. Před kostelem stálo několik košatých lip, v jichž stínu sousedé Petrovičtí rádi sobě hovívali.
Než jakkoli krásná byla krajina ta na pohled, jakkoli příroda zde poskytla člověku všelikých prostředků k blahodárné a vydatné činnosti: osada Petrovická jakoby neměla tušení o všech těch výhodách a pranic si jich nevšímala. Všecky (s.7) ty přirozené poklady ležely ladem. Nebylo tu pracovité ruky, jež by prospěchů, přírodou tu poskytovaných, byla použila.
Potok, rovinu nad Petrovicemi protékající, vystupoval každé jaro, ba po každém lijáku z břehů svých a zatopoval všecky pozemky okolní, čímž se tyto tak zanesly, že místo tučných luk byla tu jen bažinatá pastvina, rokytím (Sáchorem) a vodními bylinami porostlá, jež nemoci a nákazu mezi dobytkem i lidmi šířila. Také tam bylo vidět pásti se na nejvýš několik bídných kusů krav a skotu beze všeho pořádku. Pole měla sice dobrou půdu, než za příčinou nedbalého vzdělávání jakož i ustavičného setí jednoho druhu obilí na témže pozemku, bývaly žně vždy prašpatné. Jen když se urodilo trochu toho ovsa na chleba pro lidi a na omastek koňům do řezanky a pak dosti bramborů pro lidi a pro prasata, byli Petrovičtí již s úrodou úplně spokojeni. Pro nedostatek píce a proto i dobytka, což opět bylo jen následkem špatných luk, nemohli obyvatelé, kteří nic nevěděli o umělém vzdělávání luk, pole svá tak hnojit, jak k docílení lepší úrody jest nutno. Každý rok nechávali značnou část půdy ladem ležeti a ztráceli tak užitek, jakého lze docíliti moudrým střídáním. O pěstování bylin obchodních, živících často celé dědiny, beztoho nic nevěděli. Vzdělávání rolí dělo se posud jako za předků nynějších obyvatelů. Žito, trochu špatné pšenice, ječmen, oves a hlavně brambory, pak trochu konopí pro vlastní potřebu — toť byly plodiny Petrovic. Připojíme-li ještě něco hrubé zeleniny a nechutného ovoce ze špatně pěstovaných stromů, máme úplný seznam veškeré sklizně. Něco málo žita, vajec a drůbeže dováželo se do města na trh, aby se z utržených peněz mohly zaplatit daně a čeho nejnutněji potřebí, (s.8) koupit, ačkoliv často i tyto peníze za pálenku a tabák opět zůstávaly v krčmách města.
Vůbec nejel žádný Petrovický z trhu, aby se nezastavil v některé krčmě, kde pak nastalo hulákání a často praní, v čemž se Petrovičtí obzvláště vyznamenávali. Nebylo trhu výročního daleko v okolí, kde by Petrovičtí nebyli naplodili ostudy a rvačky, tak že bylo to jedno, řekl-li kdo Petrovický nebo rváč a ochlasta. V osadě samé pak nebylo mimo kramáře, zedníka, truhláře, tesaře a kováře žádného průmyslníka.
K bídným těmto poměrům družila se ještě zášť obyvatelů Pelrovických proti všem, kteří v lepších se nacházeli poměrech; mysliliť oč mají bohatí více nežli chudí, o to že okradli tyto, a že kdo jednou jest bohat, bohatým zůstane, chudý pak nikdy blahobytu se nedodělá. Proto také, chtěl-li kdo z města zakoupit se u nich, kladeno mu tolik překážek, že musel upustit od předsevzetí svého. Nepomyslili ani na to, že by jim přibylo tím nového kapitálu a pracovitých občanů, jakož i že by poptávkou zvýšila se cena jejich pozemků.
Petrovice samy vypadaly zcela dle zevnějšku obyvatelů. Špinavé, těsné chalupy se spukřelými polovrátky a jedním začazeným, více díře podobným oknem, se střechou z rozedraných došků, z nichž každý vítr opět kusy odnášel, byly obydlím Petrovických. V chalupách těch nacházela se obyčejně jediná světnice, v níž celá rodina, pes a namnoze i prasátka pohromadě přebývali. Před chalupou pak bylo hnojiště, z něhož hnojnice po vršku dolů stékala ne právě příjemné šíříc výpary. Polní nářadí, vozy, pluhy, dříví k pálení, to vše leželo tu na hromadě, vystaveno jsouc účinkům slunce a deště. O zahradách ani (s.9) památky; jen tu a tam bylo kus zlámaného plotu z pletených tyček, chránících přístup dobytku k zelenině někdy tam nasázené.
Několik ovocných stromků bylo tam sice vidět, avšak i ty ukazovaly, jak se Petrovičtí starali o jich pěstování. Celé zkřivené, zohýbány neušlechtěné, dávaly jen trpké ovoce. Aby si snad obyvatelé Petrovic hleděli nějakých druhů zeleniny, jež přece tak zdravé jsou a jídlům tolik přidávají chuti, to jim ani nenapadlo. A což teprv by se muselo říci o květinách! Na ty si nikdo ani nevzpomněl; stálo by to práce a péče a k čemu by se o to starali? K jídlu to není a darmo ty hrnce jen překážejí, a v zahradě beztoho květiny hned uschnou. K čemu tedy takové hlouposti!
Na silnici pak pod osadou válelo se hejno dětí, mařících takto čas, po který by byly ve škole měly seděti. Cesty polní k jednotlivým pozemkům byly tak mizerné, že nebylo možno, špatnému beztoho dobytku na chatrné vozy mnoho naložit, čímž nastala potřeba častější jízdy a ztráta času.
O cestách z jednotlivých stavení k silnici se takřka nemohlo ani mluvit. Každý jel se svým potahem, jak mohl a jak se mu to zdálo blíže.
V zimě pak, kdy přestaly práce polní, trávili Petrovičtí v krčmě žida Leviho, kde nejeden propláchnul hrdlem v pálence často i semeno pro příští rok.
Takový byl stav osady, když se tam vzdor všem nesnázím zakoupil pan Jelínek, jenž po dlouholetém působení v úřadě profesora na vysokých školách zatoužil po tom, aby zásad, o jichž pravosti tak drahný čas bádal a které teoreticky vykládával, nyní též v praktickém životě zkusil a tak sám nejlepším způsobem se přesvědčil o pravdě všeho toho, čeho se byl dle zásad vědeckých (s.10) do pátral. Bylť pan Jelínek zrozen v blízkém městě, z rodičů, kteří sami náleželi stavu rolnickému, čímž i v něm náklonnost k němu vzrostla, a v celém okolí znám i ctěn, což mu značně umenšilo překážky spojené s usazením se v Petrovicích. Pan Jelínek dobře byl seznal, že možno zde docíliti znamenitých výsledků, užije li se jen příležitosti, jakouž příroda sama zde podávala duchu podnikavému krásnou a v každém ohledu výbornou polohou celé krajiny.Avšak dobře též uznával, že Petrovice přes všecky své přirozené přednosti zůstaly za všeobecným pokrokem, jaký se jevil jinde v polním "hospodářství a průmyslném životě. Umínil si tedy, že přispěje k tomu, aby Petrovice přivedeny byly na stupeň dokonalosti, jaký jim přírodou samou vykázán byl, a tak že stane se dobrodincem svých rodáků. Znal následky takového zdokonalení, než i obtíže s tím spojené nepodceňoval, překážky, jaké se mu v cestu klásti budou, předsudky, lenost, zášť a pomluvu, všechny předvídal. Než to ho neodstrašilo; umínil sobě, že neupustí od cíle vytknutého, a nebál se tedy práce.
Uznával ale, že potřebí ohlédnouti se po spojencích, kteří by mu v důstojné práci té mohli činně přispěti, a po takových tedy nejdříve počal se ohlížeti.
II.
Osada zámožná.
Osada Petrovice ležela na bývalém panství knížete S. který měl také u Petrovic zámek, avšak nebydlíval v něm, nýbrž v sídelním městě (s.11) kde měl skvostný palác, jen někdy v letě se podíval na venek a tu nezdržel se dlouho; bylo mu protivným, dívati se na spustlost Petrovických. Kníže by byl rád jim pomohl, avšak uznával, že tu nestačí jen pomoc peněžitá a proto s radostí uvítal záměr pana Jelínka a slíbil, že všemožně jej v působení jeho bude podporovati. Náhodou .naskytla se brzy příležitost k tomu. Starý osmdesátiletý farář Petrovický právě zemřel; poněvadž pak byla fara jeho patronátní a kníže S ... byl patronem, tož obdržel faru kněz mladý, řádný a vzdělaný, který slovem i příkladem na lid vydatně působiti mohl. Byltě nový tento pan farář muž v každém ohledu dokonalý, jenž dobrým svým příkladem ukazoval osadníkům svým cestu pravou. Nekázal jen o vzájemné lásce křesťanské, nýbrž skutkem ji vždy osvědčoval a jak kázal, tak i jednal. Kdekoliv bylo pomoci neb rady jeho potřebí, tam přispíval činně, nečekaje teprv na požádáni, ani po poskytnuté pomoci na vděk.
Ne menši péči měl pan Jelínek o to, aby správa obce dostala se do rukou muže dokonalého, rázného. Dříve nikdo nechtěl býti představeným, tak že obyčejně padla volba na jednoho chalupníka, který býval dříve vojákem, avšak o potřebných ku řízení obce vědomostech neměl ani zdání. Proto byla správa obce, mohlo-li se vůbec o ní mluvit, velmi bídná. I tomu se nyní odpomohlo, a v čelo obce postaven hlavně vlivem páně Jelínkovým muž vzdělanější, pořádný a rázný, který znal své povinnosti, avšak i práva svá, a nikdy od nich neupustil.
Tím způsobem rozmnožil pan Jelínek sily své a mohl pomocí svých spojenců z rozličných stran na lid působiti.
Především jednalo se mu o to, aby dobrým (s.12) výsledkem podniků svých lid navnadil k následování příkladu svého. Počal tedy zaváděti na statku svém opravy všeho druhu; nakoupil hospodářských strojů, zavedl řádné střídavé hospodářství, hleděl k tomu, aby dobrou pící zvelebil chov dobytka, hnojil dokonale pole atd. Ješto se mu nedostávalo potřebného k tomu kapitálu, vydlužil se u hypoteční banky a splácel tam pomalu úroky i kapitál najednou. Výsledky, jichž tak docílil, pobídly několik větších sedláků, kteří ještě více ponoukáni byli přispěním knížete, tak že i oni sem tam k nějakým opravám se odhodlali. Než pořád musel zápasiti s rozmanitými předsudky a jinými překážkami. Vyskytli se i zlomyslní lidé, kteří měli radost, když něco dobrého se nezdařilo, kteří bránili šíření se užitečných novot, kde a jak mohli. Často doznal i pan Jelínek u lidí, jimž z nouze pomohl, jež zachránil před úplným úpadkem, nejhnusnějšího nevděku, tak že se zdálo, jakoby z toho měli radost, mohli-li se pochlubit, že za dobrodiní jim prokázaná zlým se odměnili. Chtél-li pan Jelínek tedy něco řádného docíliti, musel všude sám dohlížeti, radou i skutkem. Jakmile viděl, že odpor proti novotám nebude již tak mocný, obrátil zřetel svůj na upravení potoka. Kníže ochotně věnoval polovici nákladu ze svého jmění a druhou polovici zapůjčil tak, že se mu splácela ve lhůtách ode všech, kteří měli pozemky u potoka. Pan Jelínek pak sám řídil veškeré práce. Vypracoval především návrh, jak by lépe dala se zužitkovat obecní pastvina. Rozměřil ji dokonale, nakoupil potřebných k odvodňování hliněných trub a v brzkém čase byla práce a to s malým jen nákladem hotova.
Potok byl ohrazen, voda z bařin svedla se v strouhy a tak učiněna z bařinaté pastviny krásná (s.13) tučná louka, dávající vydatnou píci pro dobytek, čímž i chov dobytka zveleben a nabyto pro pole hojnost hnoje, kterého se dříye nedostávalo.
Vodopádu, který potok tvořil, upotřebil pan Jelínek k postavení mlýna, s nímž spojil pilu a stoupy, což vše osada dříve neměla. K stavbě mlýna toho použil pan Jelínek nové zásady, turbiny, čímž se působnost celého ústrojí zvýší a jakost výrobků značně zlepší. Netrvalo to dlouho a stál tu řádný amerikánský mlýn, kam z celého okolí se obilí sváželo ke mletí, ana nikde jinde nepřipravována tak krásná a dobrá mouka, jako tam. Než i průmyslný jakýsi rozsáhlejší závod hleděl v osadě zavésti a to obzvláště proto, poněvadž tu nebylo tolik pozemků, aby všichni obyvatelé byli mohli vždy pracemi polními býti zaměstnáni
Krajina obzvláště hodila se pro pěstování lnu, který až posud skoro pranic se tu nepěstoval. Před lety arciť bylo jinak. Tu se pěstoval len, a doma se připravoval, spřádal a setkával. Proto bývali tenkrát Petrovičtí mnohem lépe ošaceni nežli nyní, kdy si museli látky kupovat ve městě, k čemuž se neradi odhodlali. I odprodal pan Jelínek část pozemků za svým mlýnem společnosti akcionářů, kteří tu vystavěli přádelnu. Arciť nešlo to tak snadně. Petrovičtí byli tuze zvyklí na dřívější svou nečinnost a špínu, tak že s takovým obratem nemohli se hned spřáteliti. Největší nevoli ale vzbudilo u nich, že do přádelny přišlo skoro sto dělníků cizích, kteří také od Petrovických z počátku mnoho museli snášet příkoří, jsouce považováni za hejno vyžíratelů, kteří jen domácím škodí a zboží jim zdražují.
Mezitím též nový farář přívětivým svým chováním získal si důvěra osadníků, takže veliký (s.14) měl vliv na zušlechťování mravní povahy jejich, čímž silně podporoval snahy páně Jelínkovy.
Tak změnila se za několik let působením pana Jelínka tvářnost zevnitřní i vnitřní osady i osadníků. Domky vystavěné od akcionáři pro dělníky přádelny zalíbily se znenáhla i Petrovickým, tak že i oni své špinavé chalupy počínali opravovati; zahrádky u jednotlivých stavení množily se, ba i hnojiště lépe se zřizovala, aby hnojnice neodtékala a nejlepší takto látky na zmar nepřicházely.
Osada celá byla jako vyměněna. Pan Jelínek vypracoval plán, dle kterého se mělo při všech stavbách pokračovati, aby všechna stavení tvořila po jistém čase souladný celek. Ve středu osady byl kostel jako dříve; na prostranství okolo kostela byly na jedné straně fara, škola a obecní dům, na druhé straně pak stavení pro všeobecné potřeby osadníků, totiž obecná kuchyně, v níž vařena v letě jídla několika osobami pro celou obec, tak že zbylo více sil pracovních pro polní práce, dále obecná prádelna a obecná pekárna. Všechna ta stavení tvořila prostranství ze tří stran pěkně, ohraničené, totiž kostelem na severní, farou, školou a obecním domem na východní a ostatními domy na západní straně. Taktéž jednotlivá obydlí stála nyní v jakémsi ladu a skladu, skoro před každým stavením byla zahrádka květin, za stavením zahrada ovocní a pro kuchyňské rostliny a na patřičném místě dvora chlévy.
Při tom však nejvíce hleděl pan Jelínek, aby dorůstající mládež naklonil svým náhledům, což se mu při jeho vlídnosti a vážnosti také dařilo. Staří, již nejvíce mu odporovali, znenáhla vymírali, tak že po dvacetiletém usilovném působení byly Petrovice i obyvatelstvo jejich, které se (s.15) v době té skoro zdvojnásobilo, zcela přeměněny. Hrubost a divokost, lenost a špinavost, kterouž byli dříve Petrovičtí prosluli, vymizela skoro zcela; na trzích a v hospodách městských se již nepropíjel poslední peníz za prodané zásoby. Druhy plodin do města na trh vezených rozmnožily se značně, rozmanité zeleniny, chutného ovoce, krásného tučného mléka, tvarohu a másla mnoho se prodávalo, poněvadž z žádné jiné osady tak dobré do města se nepřinášely. Ba i včely v zahradách bylo vidět, což též mnohý peníz do hospodářství přineslo.
Ale jako vůbec štěstí nikdy nebývá úplným, tož i zde mnozí dali se svésti k nesmyslným, nepředloženým podnikům, jichžto nezdaření pak nepřičítáno jinému, nežli novotám a opravám od pana Jelínka zaváděným. Ti pak, kteří tím způsobem přišli o své jmění, stali se největšími odpůrci Jelínka a podněcovali ostatní proti němu. Obzvláště nyní, když po nešťastné válce neúroda počala se rozšiřovat, měl pan Jelínek těžké postavení. Jediným prostředkem, zabrániti opětnému úpadku v předešlý stav, zdálo se mu poučování obyvatelstva a k tomu se nyní odhodlal.
Příležitost k započetí poučování takového brzy se mu naskytla.
V neděli odpoledne sedávali obyčejně sousedé pod lípami před kostelem, hovoříce o týdenních událostech. Tak bylo i v červenci 186* na místě tom živo a hovor, jak přirozeno, hlavně vedl se o minulé válce a o smutných do budoucností vyhlídkách. Mluveno o tom, jak odpomoci bídě, která obzvláště chudých nejvíce se dotkne. Různých o tom proneseno mínění, až konečně zvítězil náhled, že by vláda měla podporovati více ty, kdo mají se báti drahoty. Obzvláště mínil (s.16) sedlák Novotný, řádný ale trochu prudký muž, že by vláda měla vždy, kdy jednotlivec nutně potřebuje, zapůjčit mu peníze, aby nepadl do rukou lichvářům, kteří jej pak obyčejně na mizinu přivedou. Událť se před krátkým teprv časem podobný případ v osadě. Sedlák jeden, zadluživ se trochu a nemoha později dluh v patřičný čas splatit, vypůjčil si peněz od známého lichváře. Ten měl zvláštní spůsob půjčovati peněz. Dal si totiž podepsati od dlužníka svého směnku, říkávaje těm, kteří nevěděli, co směnka znamená — a těch byl značný počet — že jest to již takový obyčej nyní, že se nepůjčuje na obyčejný dlužní úpis, nýbrž nu směnku, což prý jest pohodlnější. A tu nevydal směnky na sumu tu, kterou dlužník » obdržel do ruky, nýbrž na tu, které původně si žádal, ačkoliv od ní odčítány dříve ohromné úroky a značná část peněz, jak říkali, za opatření jich. Tak se stalo, že sedlák chtěl sto zlatých, obdržel padesát, a přece musel přijmouti směnku na sto znějící. Poněvadž mu padesáti zlatými nebylo pomoženo, musel si vypůjčit na novo, a přijmout směnku opět na sto zlatých znějící. Když pak měl oplácet a neměl, tu se ukazoval lichvář laskavým a řekl: „Nu, když nemáte nyní, budete mít později; podepíšete mně tedy novou směnku. Ale za to, že Vám déle počkám, musíte mi několik zlatých slíbiti, ne hned dáti, a ty si připíšem k starému dluhu. Než bude směnka splatnou, budete mít dávno peníze pohromadě."
Do rukou takových lichvářů upadl i onen sedlák; lopotil a dřel se celý rok, aby dluh splatil, avšak ten místo aby ubýval, tím více vzrůstal. Když pak již lichvář sám se obával, aby nepřišel o své peníze, prodal sedlákovi statek v exekuci, tak že mu nezbylo skoro pranic a on byl (s.17) rád, že obdržel místo dělníka v přádelně. To rozjitřilo celou osadu a proto i nyní s náhledem Novotného všichni souhlasili. Jediný pan Jelínek mlčel až se shromáždění ztišilo a pak otázal se Novotného: „Vy jste pravil, že by vláda měla tomu, kdo peněz potřebuje, jich zapůjčit. Jak to ale myslíte ? Jak pak může vláda peněz zapůjčovat, když žádných nemá mimo ty, jež my jí sami.dáváme k tomu účelu, aby spravovala zemi? Aneb má bdíti nad tím, aby se nesměl brát vysoký úrok ? Toho nikdy nedocílí, poněvadž ten, kdo nutně peněz potřebuje, vydluží si jich buď jak buď i na sebe vyšší úrok a lichvář vždy dobře se ujistí, dříve nežli zapůjčí; kdo nedá ujištění, nedostane také peněz."
„Tak ale," pravil Novotný, „zůstane chudý vždy utlačeným a nemůže se z bídy své nikdy povznésti."
„Mýlíte se, Novotný. Ač není možno, aby všichni chudí bohatými se stali, tož přece má se jim dostati aspoň ulehčení. I u nás v Petrovicích mnoho se stalo k tomuto účelu, a přece nepotřebovali jsme k tomu pomoci vlády, sami jsme si vše zařídili. Tak víte, jak znenáhla jste si u mne ukládali malé částky peněž, jichž jste si v týdnu ušetřili. Tyto malé sumy jsem já vám vždy zúčtoval, zařídil jsem vám zvláštní knížky, do kterých jsem Vám vždy zanesl, co mně kdo odevzdal a sám jsem měl knihu, kde zaznamenány jsem měl všechny vklady. Peníze tyto uložil jsem vám pod úrok a v několika letech jste sami viděli, jak hezké sumičky vám z volného toho ukládání vzrostly. Taktéž víte, že jsme si zařídili zvláštní spolek za tím účelem, aby jednotliví členové malé částky peněz tam ukládali a penězi takto nabytými pomáhali jednotlivým členům zápůjčkami. (s.18) Tak jsme si často pomáhali sami, aniž by nám bylo potřebí teprv vlády se dovolávati. Arciť nám bylo tu zápasiti s mnohými nesnázemi, obzvláště překážel pokroku z počátku ten zlořád, že, když některý člen, vypůjčiv si, stal se spolkovým dlužníkem a nechtěl včas platiti, hned tu byli strýčkové, švakrové, bratranci, kteří nechtěli nikterak přísné vymáhání dluhu připustit. Nyní však i to pominulo, an každý z nás ví, že takovým jednáním celý užitečný účel spolku stane se nemožným a škodí se tím jak spolku celému, tak i každému jednotlivému jeho členu, který jednáním takovým ve právech svých jest zkrácen. Vysvětlil bych vám, jak vůbec každý sobě muže pomoci, ale k tomu by bylo potřebí, abych vám prvé ukázal, jak jsou urovnány poměry lidí vespolně a že nelže všecky záležitosti zákonem vlády urovnati. Musel bych vám vyložit, že stav věcí vždy se zhorší, ruší-li se přirozený běh vývinu jejich, kdežto, pokračuje-li se v přirozeném pořádku, na mnoze můžeme poměry své zlepšiti."
„O vypravujte nám o tom, pane Jelínku, my rádi vás budeme poslouchati."
„Milerád vám budu o věcech těch vypravovati'; než musíte míti trpělivost, neb nebudu s vypravováním svým hotov za jedno odpůldne, musíme se scházeti častěji."
„To nám bude velevítané, aspoň tím více se naučíme."
„Když jste tedy volni poslouchat, tož přijďte vždy v neděli, pokud počasí tomu dovolí, sem pod lípy; bude-li počasí nepříznivé, sejdeme se po požehnání ve škole, což nám pan Pilný jistě dovolí."
„S radostí," odvětil pan Pilný, učitel na škole Petrovické.
„Nuže tedy na shledanou příští neděli." (s.19)