Devatenáctá zábava.

Práce jest zboží, jehož cenu nelze libovolné určovat.

    „Ukázal jsem vám, přátelé," počal pan Jelínek dnešní přednášku, „že práce jest také zboží a (s.151) že dělník s továrníkem v témž poměru k sobě stojí, jako prodavač a kupec. Dnes bych vám rád ukázal, že i práce, jako každé jiné zboží podro­bena jest zákonu nabídky a poptávky, že tedy méně platí, když jest větší nabídka, více pak, když poptávka jest větší. Obyčejně se tak arciť neříká, ba užívá se pojmů právě opačných."

    „Víte, že člověk živ jest jen od práce své. Když mu tedy práce vykonaná neposkytla prostředků k výživě na nějaký čas, musí živiti se den ode dne z nejistého výtěžku práce své, jak to dělají národové posud divocí a nevzdělaní. Podobně dařilo by se ale i národům vzdělaným, kdyby jim nebyli jich předkové ničeho zachovali, aneb kdyby sami nic neušetřili z výnosu práce své. Takový výnos práce jest kapitál, a čím větší tento, tím více zabezpečuje postavení těm, kteří nic nemají. Než výsledku toho lze docíliti jen spojením kapitálu a práce. Bez práce by zůstal kapitál neplodným. Než i práce by bez kapitála nic neprospěla, poněvadž kapitál poskytuje po­můcky, nástroje a látky, bez nichž by práce ne­mohla býti vydatnou. Obé tedy, kapitál i práce jsou nutný. Prospěch jich vzájemný jest pevně sloučen; co škodí jednomu, škodí též druhému. Tak tedy hned nacházíme, že i prospěchy továr­níků a jejich dělníků jsou společné, což však často se od obou zneuznává."

    „Rozumím dobře," pravil Novotný, „zásadě, že kapitál bez práce nic nezmůže, a naopak. Avšak myslím, že nezávisí kapitál a práce stejným spůsobem od sebe. Dělníci závisí zajisté mnohem více na kapitalistech, než tito na nich. Kdo má hlad, nemůže čekat, ovšem ale ten, kdo hledá jen zisk."

    „Máte pravdu, Novotný, že žaludek není tak (s.152) trpělivým jako tobolka bankovek. V tom ohledu má bohatství výhodu. Než za to opět mají dělníci mzdu jistou, kterouž obdrží hned, aniž by museli čekat, jak a zdali se jejich práce vyplatí. Kapitalista a dělník spojují se k výrobě zboží. Jeden dá své peníze, druhý svou práci. Zboží takto vyrobené jest společným obou majetkem; aby tedy se mohli podělit, musí zboží to prodáno býti. Dělník však nemůže čekat, až třeba za půl léta neb za rok zboží se prodá, neb vůbec se neprodá. Proto vyplatí mu továrník podíl jeho na výtěžku co mzdu, mnohdy dříve ještě, nežli práce jest vykonána. Tím stane se továrník jediným majetníkem zboží a dělník ani nemá se co bát nebezpečí, že snad zboží se neprodá, a on tak o svůj podíl na zboží zcela přijde. Mzda jest tedy vlastně zaplacením podílu, jakýž má dělník na výrobku od něho vypracovaném. Jisto jest, že podíl tento obyčejně nemůže býti tak velký jako jest cena výrobku, poněvadž by jinak kapitalistovi nic nezbylo a tento by tedy ustál v práci."

„Čím pak ale určuje se podíl ten?" ptal se Novotný.

„Vždy vzájemným dorozuměním, a nikdo nemá právo míchati se v záležitosti obou těch stran."

„Tu však," pokračoval Novotný, „má se dělník při tom špatně a musí si dát vše líbit, poněvadž kapitalista potřebuje méně dělníka, nežli tento práce."

„To se mýlíte, Novotný. Jeden potřebuje druhého, ba často musí se továrníci podvolit výminkám dělníků. Ostatně závisí cena mzdy na   okolnostech, jež vylučují každou libovůli. Poněvadž jest práce prokázání služby a mzda odměnou za to, řídí-se výška mzdy hodnotou služby. Nádenník  (s.153) musí se spokojiti třeba se třiceti krejcary denně, kdežto mechanik vydělá i dva zlaté denně, umělec, kreslíc, sochař i mnohem více. Kdyby však   těchto bylo tolik co nádenníků, neměli by též větší mzdy nežli tito. Poněvadž ale práce jejich vyžaduje více schopností, jež jsou řídké, odměňuje se též lépe."

„Avšak," pravil Vondřich, „všichni mají stejné potřeby. Nemělo by se tedy žádati, aby obdrželi všichni stejně slušnou mzdu?"

„Co si myslíte slušnou mzdou?" odpověděl pan Jelínek. „O věci té sice ještě pohovoříme;

chci však již nyní něco podotknout. Dejme tomu, že by zákon předepsal, že musí všichni, kdož zaměstnávají nádenníky, dáti jim takovou mzdu, jako mají dělníci umělečtí. Tím by se nedocílilo ničeho jiného, než že by nádenníci zůstali bez výživy, poněvadž by nechtěl továrník více platit za práci, nežli má tato hodnoty do sebe; nemůže nutit obecenstvo, aby platilo jemu výrobky nad cenu jejich. Dále by ti, kteří za těžší práce obdrželi vyšší mzdu, obrátili se k práci lehcí, kdyby nedostávali za namáhavější práci větší po­měrně odměnu. Tu by však nastal nedostatek dělníků v mnohých řemeslech a nadbytek u ji­ných, čímž by opět rovnost se porušila. Při za­městnání těžším dělníků by nebylo; nabídka práce by klesla, cena její by tedy vzrostla. Muselo by se tedy za ni více platit. Při ostatních pak leh­čích zaměstnáních bylo by tolik nadbytečných dělníků, že by mzda jejich musela značně kle­snouti. Ti pak, již by byli nadbyteční, pracovali by sebe levněji, vzdor Zákonu, protože chtějí býti živi. Soutěž by tedy vše přivedla opět do starého stavu. Avšak než by přešlo vše do starých kolejí, bylo by zmatků a zmenšení výroby,, ba zastavení (s.154) práce dost a dost. Každý by tu trpěl, což by však bylo jen následkem porušení přirozených zákonů."

    „Nemá tedy nikdo," tázal se Vondřich, „právo, "určovati mzdy tak, že by se srovnávaly s roz­umnými požadavky?"

     „Právo to, Vondřichu, má jen obecenstvo. Cenou, již přisuzuje jednotlivým věcem, ustano­vuje též mzdu těch, kteří věci ty vyrábějí. Jeli to nespravedlivé nutiti dělníka, aby méně žádal za službu, již prokazuje, nežli tato má ceny, jest to rovněž tak nespravedlivé, chtít obecenstvu předpisovat vyšší ceny, nežli volno jest platit. Poněvadž hodnota služby prokázané řídí se těž­kostí opravy a potřebou odběratele, každý by raději zboží nechal být, než by zaň vysokou dle svého náhledu cenu platil, a tím by se v témž po­měru musela zmenšit výroba, tudíž i práce."

     „Tak tedy jest měřítko mzdy zcela libovolné a nedá se určiti," pravil Novotný.

     „Nikoliv, mzda jest jako cena jiného zboží Hodnota práce řídí se množstvím okolností, pře­devším pak mírou schopností, jež vyžaduje, pak poměrem nabídky k poptávce."

     „Vždyť ale," pokračoval Novotný, „jest při každém řemesle, jako v hospodářství jistý druh práce ruční, kterou každý zdravý, silný člověk bez všech zvláštních schopností maže vykonat. Taková práce, poněvadž jest právě nejrozšíře­nější, mohla by se vzít za měřítko, takřka za jedničku pro určování veškerých druhu mzdy."

     „Práce taková skutečně," odpověděl pan Je­línek, „jest měřítkem pro určování všech stupňů mzdy při všech řemeslech. V obyčejných pomě­rech řídí se přirozeným spůsobem mzda za práci (s.155)  onu dle toho, mnoho-li člověk k živobytí potřebuje. Mzda tato nemůže být nikdy trvale menší neb větší."

     „Menší taky ještě!" zvolal Soukup. „Že může bytí vyšší, pochopuju. Avšak jak by mohla skle­pnout pod nejnutnější potřebu, nejde mi opravdu do hlavy."

     „Pojem nejnutnější potřeby, milý Soukupe, jest velmi nestály. Potřeba mění se dle času a místa, dle stavu a mravu. Obyčejně rozumí se tím potrava k výživě člověka nutná, obydlí, nářadí, oděv. To vše pak řídí se dle potřeb a mravu jedné každé země. Potrava má býti vý­živná, zdravá: šat musí být slušný a počasí při­měřený; takový též byt. Konečně lze k potře­bám nejnutnějším u nás počítati palivo a světlo, a též pomůcky k vychování dětí. Mzda však má dostačit též pro ženu a děti dělníka. Nemůže ale být vždy tak odměřena, aby úplně dostačovala; někdy též klesne. Tu musí se spořit, avšak žít se může přece."

      „Proto jest dobře," pravil Krška, „zvykati spořivosti, střídmě co možno žíti, aby pak bída nás tolik netížila."

       „Musí se to však, Krško, díti pozorně. Potřeby lidské mnoho obmezovati, nebylo by radno. "Mohlo by tím utrpět zdraví, čímž by též síly k práci nutné se zmenšily.  Neméně by klesla čistotnost, starost o vychování dětí a blahobyt vůbec. Tím by se opět zmenšily potřeby a mzda by tudíž klesla ještě víc. Kdyby snad k tomu přišla nějaká nepohoda, musely by se mzdy sní­žit ještě víc a bída by se stala nesnesitelnou. Spořit se má každým spůsobem, aby se mohla dát malá částka vždy stranou, která pak tvoří základ jmění rodiny a zálohu pro případ nouze. Spoření (s.156) to nikdy nepovede ku klesání mzdy, poněvadž jest to vždy jen ctností osobní."

      „Někdy arciť, obzvláště při nedostatku bo­hatství a kapitálu může se stav dělníků velice zhoršit. Poněvadž jest málo výdělků, nebudou míti chudí mnoho. Potřeby životní obmezí s'e co nejvíce, mzdy tedy klesnou též, tak že obyvatel­stvo upadne v bídu ohromnou."

      „Něco mi tu však není jasno," pravil No­votný. „Když se řídí výška mzdy dle nejnutnějších potřeb, musela by mzda stejně s cenou po­travin stoupati a klesati. Jak se tedy mohlo stát, že když jsme měli obilí nejdražší, mzdy byly velmi nízké?"

       „Také to má své příčiny. Musí-li chudší třídy obyvatelstva platit dráže potraviny, obmezí více ostatní potřeby své. Ti pak řemeslníci, jež se zabývali výrobou oněch potřeb, mají méně práce; poněvadž ale též chtějí žíti, spokojí se s malým jen výdělečkem, jen aby odbyli práci svou. I tu platí pravidlo, že když poptávka klesá, nabídka však stejnou zůstane, ceny též klesají. Továrník, jenž taktéž neodbude více tolik výrobků, musí prodávati lacineji, sníží tedy také mzdu svých dělníků. Klesají tedy mzdy, když potra­viny se zdražují."

       „Tu by však," pravil Soukup, „měly se mzdy zvýšiti, když obilí jest levné."

       „Mnohdy se totéž děje. Zmnoží se prostředky, jichž užiti lze k ukojení jiných potřeb.  Každý spíše zaplatí vyšší ceny. O věci té jsme již mlu­vili, nepotřebuji tedy znovu se jí dotýkati. Větší poptávka spůsobí větší výrobu továren, pročež též mzdy se zvýší. Než proto přece selže říci bezvýminečně, že ceny potravin působí bezprostředně na výšku mzdy." (s.157)

       „Často lze slyšet, že by továrníci měli děl­níkům dávat vždy mzdy v poměru k cenám obil­ním. Avšak jeden továrník to nemůže udělat a kdyby to chtěli udělat všichni továrníci, což však, jak vám již známo, jest nemožno, přestalo by obecenstvo, nechtíc tak vysoké ceny platit, vý­robky odbírat, poptávka by tedy klesala, nabídka byla by stejná, ceny by tedy klesaly též a továr­níci by museli buď práci zastavit, aneb mzdy snížit, aby nemuseli při cenách od obecenstva po­dávaných se škodou pracovati. Vidíte tedy, že výška mzdy nedá se libovolně určovat, nýbrž že podmínky, ustanovující ceny všech výrobků, ze­jména tedy poměr nabídky k poptávce i zde platí. O podmínkách těch promluvíme ještě budoucně."