Sedmnáctá zábava

Žně vypadly nad očekávání výborně. Každý věděl, že nejen potřeba pro letošek úplně bude kryta, nýbrž že i značně obilí ještě zbude pro vývoz. Závody všechny pracovaly s pílí ještě značnější nežli před nastalou drahotou. Lid již zapomněl na přestálou bídu a hleděl směle do budoucnosti.

„Přesvědčili jsme se v poslední zábavě, že vše to jest pro nás dobrodiním, co obtíž k ukojení potřeb našich potřebnou umenšuje. Proto musí ruch lidský k tomu cíli pracovat, jak by se výroba všech věcí co možná uspíšiti a usnadniti dala, jak by výnos se zvětšil a pohodlí rozmnožilo."

„Práce jest obtíží, to jest jisto. Proto tedy hledí člověk práci rukou svých co možná (s.136) nahraditi silami přírody; vynalézá nářadí, náčiní, stroje, aby si tyto síly podmanil. Stroj, budiž on jakýkoliv, jest více méně složený nástroj, jehož pomocí se věc jistá snáze a rychleji zhotoviti dá, a tím tedy se práce ušetří. I v stavu surovostí potřebuje a užívá člověk nástrojů; prak, luk, šíp, oštěpem svoji kořist zabíjí, jsou nástroje, třeba ještě trochu neohrabané."

„Poněvadž jest potrava přední potřebou člověka," pravil Křivánek, „byly as první nástroje pro vzdělávání pole vynalezeny."

„To beze vší pochyby. Co nám příroda sama vyrábí, brzy jest spotřebováno, a lidé zajisté brzy poznali, že půda jest plodnější, když se zpracuje a oseje. To přivedlo člověka na vynalezení rozličných nástrojů ku vzděláváni půdy, ku sklízení obilí, oddělení zrna od slámy, rozemletí zrna; tyto nástroje byly sice z počátku jednoduché a hrubé, čím dále tím více však se zdokonalovaly, až se počalo užívati strojů. A zlepšování nástrojů dělo se ne jen při hospodářství, nýbrž i při průmyslu řemeslnickém. Stroje ty zlepšily stav člověka, přispěly slabosti jeho ku pomoci, ušetřily jemu obtíž a ztrátu času, jenž opět k dobytí jiných pohodlností věnován býti mohl."

„Pane Jelínku," pravil tu Krška, „já bych myslel, že dobrodiní to není přece tak valné. Když se vynalezne stroj, který ušetří sto dělníků, přijde sto lidí o práci a výdělek. Když ale upadnou tito všichni v nouzi a bídu, jak se to srovnává ^ s tím, že mají být stroje ty takovým dobrodiním?"

„Ukážu vám, že není tu třeba takových obav. Množství práce, jež se může dělníkům zadat, řídí se velikostí kapitálu, jakého se k podniku užije. Dělníkům může se platit jen z kapitálu ušetřeného a čím značnější kapitál ten jest, tím více je (s.137) zaměstnám pro dělníky. Stroj však přispívá též k úspoře, tedy ku zvýšení kapitálu, čímž zvýší se též poptávka po práci; neb čím bohatší jest země, tím více vyskytne se tam též potřeb, což jsme již častěji viděli. Užíváni strojů rozmnožilo také ohromně kapitál v průmyslných podnicích uložený, tak že se může suma kapitálů těch na šestkráte tolik páčit, jako před sto lety; avšak tím se také v témž poměru rozmohl počet dělnictva."

„Arciť se musí části kapitálu onoho užít k pořízení a zachování strojů. Avšak, kdo zhotovuje tyto stroje? Zda-li není nesčíslný počet dělníku zaměstnán jich zhotovováním a opravováním? A nejsou také tito dělníci od mzdy za tuto práci živi? Při pracích ručních dělají arciť všecko lidé; avšak práce ty jsou obtížné a výrobnost malá. Při pracích strojem vykonávaných jest arciť třeba méně dělníků při výrobě věci, než za to musí být množství dělníků, kteří stroje ty pracují a sestavují. Ba můžeme tvrditi, že stroje množství práce ruční ještě zvýšily, a stav dělníků že se taktéž zlepšil, poněvadž si mohou dělníci mnohem více výhod zaopatřit, nežli dříve. Upotřebení strojů rozšířilo též užívání výrobku, poněvadž jsou výrobky ty lacinější, an při stejném jich množství výroba jest mnohem levnější."

„To je znamenitý omyl," odpověděl pan Jelínek. „Když je výrobků více, zvýší se nabídka, kdežto poptávka zůstane stejnou; následkem toho sníží se ceny a i chudší může si výrobek ten opatřit. Tak má nyní každý dělník lepší, čistší (s.138) a teplejší oděv, nežli před dvěma sty lety mistr. Kdyby byly stroje zlem, museli bychom i všechny nástroje zničit, jež nám práci ulehčují. Každé kladivo, pila, kleště, pilník, jehla, sekyra, vše by muselo pryč."

„Aj, vy nechcete tedy se vrátit k prvotnímu stavu našich předků, kteří dříví lámali a půdu nehty rozrývali. Nechme si tedy jen stroje a nahlédněme, že to není rozumné, když se nám zalíbí, stroje chváliti a za chvíli je haněti, když se nám nelíbí. Pluh, sekyra, trakař se nám líbí, poněvadž jsme těmto nástrojům zvyklí a práci bez nich nevykonáváme. Nepřipadlo by nám na mysl, chtít je zmařit. Avšak když stroj má vykonávat práci jakousi, kterou až posud vykonávaly ruce lidské, hned voláme, aby se nezaváděl. Je to správné?"

„Arcit Krško, nutí stroj nový dělníky, kteří se posud zabývali prací nyní strojem vykonávanou, aby si nové hledali zaměstnání. Avšak mylné jest mínění, že stroje práci potlačují. Vždyť množí kapitál společnosti a tím množí se i práce, jak jsme již viděli. Pokaždé, když nový stroj se vynalezne, křičí se proti němu podobným spůsobem; zkušenost však vždy také ukazuje, že křik ten byl bludný, poněvadž pak závod nyní stroji obohacený mnohem více dělníkům výživy (s.139) poskytuje, nežli by to při ruční práci byl mohl učiniti."

„Toho nepopírám. Než každé dobré zařízení má též své vady. Každým okamžikem mohou nové vynálezy změnit naše potřeby, neb jiný spůsob ukojení jich nám ukázati. Tak vám uvedu jeden příklad. Staví se silnice nová, obchodu víc& prospěšná; tím utrpí však hospodářství a statky blíže staré cesty ležící škodu. Nyní se staví železnice; tím opět ztratí se důležitost této silnice. Měli bychom se tedy zpouzeti novotám, ač uznáváme jich prospěšnost? Uškodí-li stroje jedněm,. přece celku se tím prospívá. Blaho celku ale nemůže se obětovat prospěchu jednotlivců."

„Než aspoň část té škody," namítal dále Vondřich, „kterou stroje dělníkům působí, dala by se přece odstranit, a sice tím, kdyby vláda poručila, že stroje se smí zavádět jen znenáhla."

„Již opět voláte vládu, Vondřichu, ku pomoci ve věcech, po nichž jí nic není! Kdy pak přece poznáte, že svoboda jest nejlepším ochráncem užitku celé společnosti? Vyskytne-li se nový stroj, lacinější výrobu usnadňující, nemá továrník zcela na vůli, stroj si opatřiti neb ne. Mnohdy by raději řekl, ne; vždyť jest zjednání stroje z počátku s velkými útratami spojeno. Avšak soutěž ostatních vyrabitelů téhož předmětu nutí jej k tomu; neboť, kdyby on si stroj nezaopatřil a jiní vyrabitelé jej měli, nemohl by tak lacino vyráběti jako tito a obecenstvo, jež vždy hledí na svůj prospěch, odbíralo by výrobek onen u jiného a tento vyrabitel by musel přestat pracovat. A jak by to konečně měla vláda počíti s tím povolným zaváděním strojů? Měla by poručiti, že dnes ten (s.140) a ten smí si stroj zaopatřit, zítra opět ten a ten. Jak by přišel ale ten k torna, jenž by směl zavedši stroj až za měsíc, aby po celý měsíc měl škodu vůči ostatním vyrabitelům téhož výrobku,, kteří již měsíc mohou laciněji pracovat a tedy větší odbyt mají? Nebyla by to takřka loupež na jmění jeho? Než nevole vaše pro zavádění strojů má jiné příčiny. Stroj vyburcuje vás ze starých zvyků, nutí vás, abyste novou práci si hledali, na nějaký čas zbaví vás snad také práce. Toho lze sice politovat, avšak není to příčinou, aby se druhým proto škodilo. Vy přece nemůžete nic více žádat, než_ aby se práce vaše dle hodnoty své vám zaplatila."

„Ba že žádá. Vy chcete nutit obecenstvo, aby platilo výrobek jakýs dle ceny starého druhu vyrábění, kdežto jej lze již levněji dostati výrobou strojů. Jakmile jest ale levnější výroba známa, ztratí práce posavadní výroby na ceně. Má-li se ale přec platit jako dříve, pak jest přeplacena."

„Ostatně není nehoda zaváděním strojů jednotlivcům spůsobená, tak všeobecnou ani tak velkou, jako se mnozí domnívají. Stroje nikdy nezavedou se rázem ve všech závodech najednou. Stojíť stroj takový velmi mnoho, pročež mnohý raději počká, až jak se stroj osvědčí. Pak má obyčejně vynálezce na vyrábění stroje svého výsadu a nemůže také hned všechny stroje zhotovit. Jest tedy strach dělníků' před náhlým, všeobecným zavedením strojů bezpodstatný; přísného však pokárání hodno jest, když dělníci pro zavedení nějakého stroje rozlítí se a stroj, ba mnohdy i továrnu samu zmaří; tím zbaví se na jisto chleba. (s.141) Takové jednání jest však jen následkem posud 'bohužel na mnoze mezi dělnictvem panující surovosti. Dělník vzdělaný nikdy nepřispěje k takovým hanebnostem. Jen vzdělání jest pro dělníky, jak jsem již často vám povídal, nejlepší ochranou před všelikými nehodami, vyplývajícími z proměny práce, poněvadž jen vzděláním nabývá dělník dostatečné schopnosti, i jiné práce, nejen obvyklé, vykonávati. Proto zde hlavně platí přísloví: „Pomáhej sobě sám a bůh ti pomůže."

„Kdo největším štěstím může nazvati vynález strojů, jest právě dělník. Neboť strojem odnímá se mu největší část nejobtížnějších prací, prací to, jež v starém věku byly příčinou zavedení otroctví a dlouhého trvání hanebného onoho zřízení. Již jeden z největších mudrců a myslitelů starověku, Aristoteles pravil: „Až dláto a člunek tkalce samy se pohybovat budou, pak nebudeme více potřebovat otroků." To se v dobách našich uskutečnilo. Denně vidíme, jak dělníci zaváděním strojů větší nabývají svobody, poněvadž stroje nejobtížnější práce nyní samy konají. Pouhá síla tělesná nahrazuje se čím dále tím více silou ducha a bádavostí mysli. Zda-li tedy nemáme blahořečit době, jež povznáší člověka a ušlechťuje obzvláště celou, až do nejnovější doby velmi zanedbanou část jeho, část dělnickou?"