Každé ulehčeni obtíže, spojené s ukojením potřeb, jest dobrodiním. O prospěchu vyplývajícím z pravého řízeni práce.
V nejbližší schůzi pokračoval p. Jelínek o předmětu, o němž předešle byla již řeč:
„Mluvili jsme v posledních dvou schůzích o potravinách. Viděli jsme, že cena věcí vždy řídí se poptávkou a nabídkou, že v dobách, kdy poptávka a nabídka jsou skoro stejný, utvoří se průměrná cena, již nazvati možno cenou přirozenou, poněvadž je přiměřena nákladu výrobnímu. Aby však věc se vyrobila a k potřebě uspůsobila, jest třeba práce a jen práce."
„Prosím, pane Jelínku," namítal pan Dobrovolný, „zapomněl jste na suroviny. Jak pak by obstály továrny bez surovin."
„Aj, vždyť opět jen práce vám suroviny připraví a k účelům vašim uspůsobí. Co jednomu jest surovinou, totiž látkou, z které on má vyrábět zboží, jest jinému již výrobkem. Meze určité mezi surovinou a výrobkem hotovým nelze ustanoviti. Pro vás jest surovinou bavlna v balíkách, vaše příze však opět jest surovinou pro tkalce; výrobek tohoto ale opět jest surovinou pro tiskaře, barvíře, dále pro švadleny a krejčí atd. Bavlna, jež však pro vás jest surovinou, jest opět výrobkem sadaře, jenž ji sil, čistil, do přístavu dovezl. A tak kdybychom prošli látku za látkou, vždy bychom nalezli, že cena jejich jest součet hodnoty práce, jež na ně vynaložena byla až po tu dobu, kdy právě cenu jejich určujeme."
„Poněvadž jest práce nevyhnutelnou podmínkou k ukojení potřeb našich, proto jest pro nás (s.131) vše veledůležitým, co práci tu buď ulehčuje neb jinak méně obtížnou činí. Všechny pokusy v tomto směru učiněné jsou tedy velmi záslužné. Mnoho namáhání neb času vynaložit na práci, již snadný nejí a spíše lze vykonat, bylo by pošetilé, poněvadž lze v době tak ušetřené opět něco užitečného provésti a toho, kdo by mohl sobě namáhání ušetřiti při jinak stejném vykonání práce a neučinil by toho, nazvali bychom zajisté pošetilcem."
„A také by jím byl," zvolali někteří. „A co platí o jednotlivci zde, má tím větší platnost pro celou společnost, poněvadž mnohé pomůcky k ulehčení práce nemůže zjednati si jednotlivec, avšak spolupůsobením více lidí snadno získati je lze. Kdyby na př. měl jednotlivec jednu hodinu v poli pracovat, druhou stolařskou práci vykonávat, třetí hodinu šat a čtvrtou obuv šít, zajisté by vše špatně vypadlo. Kdyby tu však byli čtyři, z nichž první by hodinu oral, druhý hodinu stolařil, třetí by oděv a čtvrtý obuv šil, více by toho podělali. To právě jest zásada dělení práce. Avšak nejen že zboží se pomocí dělení a řádným zařízením práce rychleji zhotoví, nežli by jednotlivec s to byl; mnohé věci jen dělením práce lze vyrábět."
„Připouštím sice," namítal tu Novotný, „ze má dělení práce mnoho prospěšného, má však také mnoho stinných stránek. Mnoho dělníků zná se jen v jedné práci a ta ještě může být od strojů vykonána. Dělník takový, zírá ti-li tuto práci, uvržen jest do největší bídy, poněvadž neumí nic jiného, nežli svůj podíl na výrobě nějaké věci. Kdo zná celou věc vyráběti, má všestrannější dovednost a snáze se vždy protluče."
„Jistě, odpověděl pan Jelínik, „že i dělení (s.132) práce má své vady, jako všechna zařízení na světě. Než není těch vad tak mnoho. Co se týče toho, že má tu dělník jen podíl v práci celkové, jest pravda a musí tedy sebe pilnější dělník přestat pracovat, když spoludělníci jeho nic nepracují. Dále jste pravil, že není dělník k jiné práci schopen mimo tu jednu a že tedy do bídy upadá, ztratí-li tuto; i to jest pravda. Avšak i proti tomu jest prostředek jistý; nechť dělník se co možná vzdělává a jisté nikdy nepřijde do rozpaku, má-li z jedné práce k druhé přejíti. Všecky vady s dělením práce spojené zmizí tedy, užívá-li jen každý schopností svých řádně. Výhody však z dělení práce vyplývající jsou nesčíslné. Pomněte jen na to, co jsem vám pravil o ohromném množství lidí, dopomáhajících i nejnuznějšímu z vás k pohodlnostem; považte jen, jak byste museli žíti, kdyby dělení práce nebylo již od staletí mezi lidmi zavedeno a tím zásoby pro potomstvo nashromážděny, jež každý z nás najde již při zrození svém. Tyto výhody daleko přesahují ony vady! Jen dělením práce lze docíliti zdokonalení a pokroku ve všech odvětvích lidského vědění. Kdyby nebylo dělení práce, museli by všickni lidé po věčné časy zabývat se jedinou prací, totiž zaopatřováním potřeb životních. Na jakém by to však stálo stupni člověčenstvo ? Kde by byli tu vzniknout mohli učenci, umělci, výkony ducha svého lidstvo o staletí ku předu pošinující?"
„Člověk pracuje, jak jsme již též viděli, proto, aby vyráběl a sobě neb jiným požitky připravoval. Užívá-li sil svých tělesných neb duševních k účelům neužitečným, nevykonává práci v ušlechtilém slova smyslu. Vyrábí-li však prací svou, jest práce jeho dobrodiním, poněvadž prospívá člověčenstvu. Proto také jest vše, co člověka k práci pobízí, (s.133) též dobrodiním pro lidstvo, poněvadž vše co zvětšuje výrobu, rozmnožuje též blahobyt lidstva. Touha po zlepšení stavu svého, pokud poctivým spůsobem se ukájí, jest blahodárnou, poněvadž člověk stav svůj trvale jen tehdy zlepší, když více vyrábí nežli spotřebuje. Tak připravuje sobě i jiným požitky a prokazuje službu celému člověčenstvu rozmnožováním všeobecného bohatství."
„Z toho jde, že každá úspora práce jest dobrodiním pro celou společnost a každá úspora času při téže práci neméně. Proto jest i dělení práce v dvojím směru blahodárné; v čem má kdo cvik, vyrobí každý lépe a v témže čase více toho, než-li v čem není cvičen. Konečně jest nejlepší práce ta, jížto se nejvíce vyrábí, poněvadž prrávě výroba jest účelem práce. Poněvadž však ale člověk nevyrábí jen pro sebe, jest velice prospěšno celé společnosti, když vyměří se každému jednotlivci co možno nejlepší směr práce. Z této pak zásady vyvodíme zajímavé důsledností."
„Já myslím, že tu není nic k namítání," pravil Novotný. „To je jisto, že každou špatně řízenou prací aneb prací, při níž plýtváno drahým časem, okrádá se takřka společnost o to, co by se bylo nabylo lepší prací a v čase zmrhaném."
„To máte úplně pravdu, Novotný. Práci možno dáti všelikým spůsobem špatný směr. Tak měla, abych vám podal příklad, ta práce špatný směr, při níž nebyl čistý výnos tak veliký, jak by v poměru ku hrubému výtěžku býti měl."
„Co pak je to, hrubý výtěžek, čistý výnos?" otázal se Soukup.
„Hrubý výtěžek neb výnos jest celý souhrn výnosu; čistým výnosem neb výtěžkem pak nazýváme to, co zbude, odrazíme-li od hrubého yýtěžku, tedy od sumy vůbec vytěžené (s.134) za ně jakou věc, náklad výrobní, k němuž také patří náklad na živobytí osob při výrobě zaměstnaných. čistý výnos jest právě ta částka, o kterou společnost prací jakousi byla obohacena. Čím nižší tedy náklad výrobní, tím větší jest čistý výnos a tím více také roste bohatství společnosti. čím vyšší však výrobní náklad, buďsi již pro špatné řízeni práce, neb pro jakoukoliv jinou příčinu, tím menší jest čistý výnos práce a tím méně přibývá bohatství celku. Proto jest úlohou při každé práci, výrobní náklad co možno snížiti."
„Avšak to vede ku zjednodušení práce," namítal dále Novotný, „a čím méně dělníků je třeba, tím větší nouzi mají tito."
„Tento úsudek jest mylný, Novotný. Dělníci nežijí od práce, nýbrž od výtěžku její. Nepracuje také nikdo pro vyražení, nýbrž aby si zaopatřil, čeho prací dosáhnouti lze. Možno-li zaopatřit si výrobek stejný poloviční prací a v polovičním čase, jest ta druhá polovice práce a času, dříve k témuž výrobku potřebná, vlastně ziskem, jímž můžeme opět dále těžiti."
„V ohledu tom pletou se dvě zcela rozdílné věci dohromady: účel a prostředek. Účelem jest ukojení potřeb našich; prostředkem k účelu tomu pak práce. Blahý stav lidstva i jednotlivce neřídí se prací, nýbrž prostředky k ukojení potřeb. Zmenšení míry práce dělníkům vyměřené a zmenšení práce k výrobě jisté věci potřebné nutno tedy dobře rozeznávat. Kdyby bylo zmenšení práce, tedy ulehčení obtíže výroby, zlem, přišli bychom k tomu arciť nesmyslnému úsudku, že jest prospěšné pro lidstvo, vyráběti vše co jen možno obtížně."
„Což pak ale," pravil Novotný, „nezmenšuje se usnadňováním výroby též množství práce? (s.135) Když v závodu nějakém, v němž 100 dělníků pracuje, stroje ušetří polovici práce, nebude též polovice dělníku zbytečná?"
„To se může opravdu státi, a stává se to také; avšak zlo to není ani tak veliké, ani tak trvalé, jak se obyčejně za to má a mizí v porovnání ku značnému užitku. Tu přicházíme však k otázce, o které příště si pohovoříme. Nezapomeňte jen, že jest užitek a prospěch jak vyrábitelů tak i dělníků, ustavičně míti mnoho práce, že však nemenším jest jim prospěchem, jakož i odběratelům, tedy celému lidstvu, když vše vyráběti lze co možná snadně a levně."
Sedmnáctá zábava