Volnost obchodu jedině zabezpečuje dostatek potravin a určení pravé ceny jejich.
Koncem června bylo vidět, že budou žně krásné a hojné. Každý okříval pohledem na úrodu na polích se ukazující a s veselejší myslí i dělníci hleděli v budoucnost, ačkoliv jim mzda posud nebyla zvýšena. Doufali však, že se v brzku tak stane.
V příští schůzi počal pan Jelínek opět o předmětu, kterým v poslední zábavě se obíral.
„Mluvili jsme posledně o úzkostlivosti, jedné příčině zvýšení cen obilních, dle kterých řídí se spotřeba ostatních předmětu. Úzkostlivost tato má však též dobrou stránku svou; není-li přílišná, zamezuje náhlé vystoupení všech cen. Kdyby žně byly o desetinu menší než obyčejně, lidé však pranic toho si nevšímali, nepřiměl by je schodek ten k větší spořivosti a cizozemským obchodníkům by nenapadlo dovážeti do země obilí. Z počátku arciť by byla ztráta nepatrná; avšak (s.123) mizení zásob mělo by pak tím větší bídu vzápětí. Najednou by se vidělo, že zásoby se chýlí velice ku konci; dovoz z ciziny by nemohl tak rychle odpomoci a bída by byla ohromná. Tomu odpomáhá úzkostlivost oprávněná a následující pak zvýšení cen. Kde není úzkostlivosti před drahotou, tam mnohdy ledajak se potrava promrhá. Při bázni před nedostatkem ale dává se pozor na každé sousto, nic se nemrhá, zvířata, kterým jinak by se dávaly věci sloužící i lidem za potravu, jinak se krmí a závody potřebující potravin k výrobě své zastavují znenáhla činnost, čímž přibývá opět zásob pro lidi."
„Ostatně," pravil Krška, „může si v takové době každý něco utrhnout. Říká se, kde čtyři jedl, nají se i pátý. Když jsou žně o desetinu menší, může každý o desetinu méně jíst, a tato šetrnost vyrovná pak nedostatek."
„To je velmi dobrá rada. Vůbec ale bylo by lze následky; špatných žní oslabiti, kdybychom se v potravě své neobmezovali tak na obilí a brambory, jež obyčejně v stejnou dobu spolu se urodí neb nezdaří, nýbrž pěstovali i takové potraviny, jez k zdaru svému vyžadují rozličné poměry povětrnosti. Tím by zmenšilo se také značné kolísání cen obilních, poněvadž by ceny potravin vůbec nebyly závislými pouze na cenách obilních. Bylo by pak jedno, stojí-li míra žita osm neb deset zlatých, jen kdyby byla cena tato stálou.".,
„Co že," zvolal Soukup, „to že by bylo lhostejno? Co pak by si počala chudina při tak ohromné ceně obilí?"
„Kdyby cena ta, Soukupe, byla pevná, neměnila se, tuť by nebyla ani vysoká ani nízká, poněvadž by všechny ostatní výrobky, všechny (s.124) potřeby, mzdy, vůbec vše řídilo se dle ceny nejhlavnější této potraviny. Jen rychlé kolísání cen jest příčinou častých převratů obchodních a v celé společnosti. Jsou-li nyní žně výborné, stane se obilí tak laciné, že sedlák nemůže při tom obstáti, kdežto druzí mají z toho užitek. Obchody se zvelebují, poněvadž každý může si dovolit větší vydání pro láci obilí, která ale rolníka tíží, jenž musí platit daně, jako když obilí hodně platí."
„To je vskutku pravda," zvolali Křivánek, Mastný a jiní sedláci. „Nám to ale nikdo nevěří, že hojné žně nejsou pro nás vždy užitečný.“
„Poněvadž málo kdo o věci té důkladněji přemýšlí. Pozorujme ale opačný případ, když totiž přijde po několik let neúroda. V několika týdnech zvýší se ceny více než o polovici. Drahota očekávaná působí již na řemesla, mzdy se snižují, výrobky druhu jiného nemají odbyt, továrny a závody všechny musí pomalu zastavovati práci, dělníci se propouštějí a mnohým rodinám hrozí ukrutná bída."
„Svatá to pravda," zvolali Vondřich, Dvořák a jiní dělníci.
„Často ale, a to je to nejhorší," pokračoval pan Jelínek, „převýší cena tržní dva- i třikráte opravdovou potřebu. Pakli je v jistém okresu na místě potřebných 12.000 korců jen 10.000 korců obilí, zvýší se snad cena obilí tak, že by za to dvakráte koupilo se nedostávající se 2000 korců."
„To opravdu," pravil Krška, „nejlépe dosvědčuje nerozum lidský."
„Ostatně škodí toto kolísání cen také ještě jinak. Stává se totiž, že obilí pokud jest laciné ledajak se promrhá a ze země vyveze, a pak (s.125) musí se v čas nouze opět z ciziny za drahý peníz přivážeti."
„Měla by tedy vláda," mínil Vondřich, a v dobách láce hodně mnoho obilí skoupit a tak značné zásoby nashromáždit, aby tak se předešlo drahotě, kdyby se neurodilo, poněvadž by pak tyto zásoby zamezily nedostatek."
„Není to tak zlé mínění," odpověděl pan Jelínek, „udělat to tak, jako to učinil egyptský Josef v sedmi tučných letech. Ale jinými slovy je to totéž, jako byste řekl, že vláda je zodpovědná za každou drahotu. Muselo by se od vlády žádat, aby měla tyto zásoby vždy v řádném stavit a dostatečném množství. Jakého kapitálu bylo by k tomu potřebí? Vláda ale nemá jiných peněz, nežli ty, jež my jí platíme; ležel by tedy vlastně náš kapitál ladem, což zajisté není zemi ku prospěchu. Ostatně učinilo se již něco podobného ve větších městech některých. Výlohy byly tu veliké a výhody nebyly přece takové, jakých se očekávalo a proto se věc ponechala raději osobám soukromým."
„To jest," podotkl Novotný, „my jsme živi z milosti spekulantů."
„Vy to nazýváte," odvětil pan Jelínek, „milostí; ale náš užitek a užitek spekulantů nejsou tak mnoho rozdílný. Lid arciť má za to, že jakmile je po žních, všechno obilí se skupuje, aby se ceny vyhnaly do výšky. To by bylo arciť zneužití spekulace; avšak i kdyby se tak stalo, pošel by z toho přece užitek."
„To snad přece není možno," zvolali někteří.
„Vy se divíte," odpověděl pan Jelínek, „a přece jest to pravda. Ti, kdož obilí skupují, schovávají je pro dobu potřeby. Takovouto ale prozřetelností přece nám prokazují službu? Arciť (s.126) že se to stává pro zisk, proto se jim to vyčítá; avšak za své namáhání, za nebezpečí ztráty, jež utrpěti mohou, za užívání kapitálu svých mohou přece míti vyhlídku na výdělek? Kdyby nebylo těch spekulantů, promarnilo by se mnohem více obilí. Ba neškodilo by, kdyby bylo sebe více takových spekulantů zásoby dělajících; aspoň by se obilí lépe uchraňovalo, nežli se to může díti u sedláků samých. Uchraňování obilí vyžaduje totiž zdravých, rozsáhlých místností, kde vzduch vždy čerstvý ustavičný má přístup; dále musí se obilí častěji přehazovat, nemá-li stuchnout a od hmyzu zkaženo býti. Sedlák nikdy, neb jen velmi zřídka může obilí tak dobře uschovat jako obchodník v obilí; proto bylo by zajisté jen dobře, kdyby přestaly předsudky o obchodu v obilí panující a obchod ten byl podporován. Tím by vydělali jak obchodníci; tak i obecenstvo samo."
„Obchodníci že by vydělali," pravil Vondfích, „to bych sám myslil. Sotva však obecenstvo."
„Zajisté také, Vondřichu. Spekulanti kupují obilí zejména, když je ho dostatek, tím vydělali by vyrabitelé, rolníci, kteří mají škodu, když pro slabou poptávku ceny obilní klesají. Oni však opět, když jest obilí nedostatek, prodávají a tu mají užitek zase poživatelé obilí, poněvadž by nabídka byla ještě menší a ceny by tedy tím výše rostly, ani spekulanti neměli co na prodej."
„Ale to je pravda," pravil Stejskal, „že spekulanti nedají sedlákovi nikdy tolik, jakoby na trhu dostal. Běhají po světě a kde cítí, že někdo potřebuje peníze, hned nabízí mu hotový plat a vymámí na něm obilí."
„Možno, že jest tomu tak, Stejskale. Avšak není to pak vina prodavače, když prodá laciněji, (s.127) nežli by jinak prodal? Potřebuje-li kdo peněz, prokazuje mu spekulant službu, když mu hotovými zaplatí. Avšak nikdy nemůže on prodavače ke koupi nutit. Ostatně, když on přijde k Vám a ušetří Vám tak útraty, jež byste měl cestou na trhy,^a ztrátu času, nemá za to obdržet ničeho? Spekulant skoupí na jednou tolik, co by jednotlivec musel na dvaceti trzích prodávat. Co tu ušetřeného času a nákladu! Spekulace škodí sedlákům jen tenkráte, když jsou ceny obilí vysoké, poněvadž nemohou ceny ještě výše hnáti; neboť spekulant, aby nenechal kapitál svůj ležet na nejisté úroky a nevydal se v nebezpečí ztráty, prodává zásoby své aneb dováží zásoby z cizozemska. Avšak za to prospívá spekulace rolníku při hojných žních a nízkých cenách, kde by obilí docela na ceně ztratilo. Odběrateli škodí spekulace jen v dobách nadbytku, zdražujíc mu o něco obilí; v dobách nedostatku ale přináší mu znamenité užitek, zamezujíc přílišné zdražení."
„Spekulace tedy vlastně řídí a ustanovuje ceny, udržuje mírné ceny, jež netlačí ani toho, jenž obilí spotřebuje ani toho, jenž obilí vyrábí; čím jasnější a správnější o věci té bude panovat mínění, tím více každý pozná, že spekulace udržuje stálé ceny a jest tedy původem blahých následků ze stálosti cen vyplývajících."
„Bylo by tedy dobře," pravil Dvořák, „aby obchod v obilí byl zcela volným?"
„Zajisté," odpověděl pan Jelínek.
„A i s cizozemskem má obchod ten být volný?"
„Beze všeho obmezování."
„Pak by ale," odpověděl Dvořák, „odběratelé nikdy neměli prospěch z hojných žní. Byla-li by žeň u nás hojnější, vozilo by se obilí do ciziny. (s.128) Kdyby tam byla úroda větší, vozilo by se k nám a v obou případech by neměli odběratelé v krajích úrodnějších tak levné ceny, jak by míti měli."
„To je jisto; avšak neměli bychom sousedům svým vypomáhati? Vždyť oni nám vypomáhají také, když se nám nedostává?''
„To by arciť nebylo řádně jednáno," odpověděl Dvořák.
„Vidíte tedy, že volnost obchodu vyrovnává ceny. Zaplatíme něco více, když máme nadbytek; když ale jest nedostatek obilí, zaplatíme mnohem méně, než bychom jinak platili. Vypomáhá-li jedna země druhé, nejsou sice ceny všude stejné, poněvadž právě rozdíly v ceně jsou příčinou dovozu. Nechť však jest vzdálenost sebe větší, přece se tam přiveze obilí, protože obchodníci se všech stran se -tam pohrnou, aby z vysokých cen těžili."
„To se mi zdá byt vše pravdivé,“ namítal opětně Dvořák, „ale jen když zásoby pro potřebu vůbec dostačují. Jestli ale nedostatek, volnost obchodu obohatí jednoho, aniž by druhého upokojila."
„To se může státi jen tehdy, když volnost obchodu obmezena jest na zemi vlastní, nikoli však, když rozšířena jest na všechny národy. V jedné zemi jsou obyčejně poměry povětrnosti stejné a žně tudíž skoro také. Všeobecná neúroda ale nikdy se nepřihodí, proto mohou si jednotlivé země vzájemně vypomáhat."
,,Tak tedy," pokračoval Dvořák, „když jsou potraviny třeba v Bavorsku, Prusku neb v Rakousích vzácnější a dražší, mělo by se svobodně od nás vyvážet všechno obilí, brambory, ovoce, dobytek a vše ostatní potřeby životní?"
„Zajisté, Dvořáku; to přináší právě (s.129) rolníkům našim užitek. Bylo by tedy sobectvím bezúčelným žádati, aby vláda vývoz zakázala. Třeba bychom museli jednotlivé věci dráže platit, vyrovná se to jistě tím, že nám opět cizozemci vypomohou. A že nám vypomohou, o tom můžeme být ubezpečeni, poněvadž to vlastní jich užitek vyžaduje, aby vozili zboží tam, kde se dobře platí. ,Kde volnost obchodu jest již zavedena a v lid se vžila, tam nečeká se teprv, až je nouze již veliká, než se na pomoc pomýšlí, a není pak potřeba odejímati náhle kapitály jiným závodům a kupovati za ně obilí. V obchodních stycích národů vyměňuje se zboží za zboží, a kde obilí jest zbožím obchodním, tvoří se poměry ušetřující hotové výplaty, jež tak škodlivě působí na život obchodní, zásoby nestenčí se nikdy přes příliš a ceny nikdy tak mnoho nekolísají."
„Patříc jen na Anglii. Tam nikdy úroda domácí nekryje potřebu země. Musí se tedy ustavičně z cizozemska obilí tam dovážet. Tuť by se mohlo myslet, že tam musí panovat ustavičné drahota; než oni tam mají obilí vždy dost a ceny jsou mnohem stálejší nežli u nás. To však jest 'jen následek zavedené v Anglii úplné obchodní w svobody. Ba v Anglii kvete obchod obilní tak, že jiné země v případu potřeby obilí odtamtud dovážejí."
„Proto máme tedy také my svobodu obchodu co možno podporovat, místo co bychom špekulaci s obilím zavrhovali a obchodníky a prodavače nenáviděli a pronásledovali. Jen volnost obchodu může zameziti nouzi, jen ona jest s to, aby nám potřebné zásoby v každé době zaopatřila a ceny co možná ustálila." (s.130)