Jedenáctá zábava.

Hodnota věcí řídí se důležitostí služby k výrobě neb zřízení jejich potřebné.

       Byl nyní květen. Výhlídky na žně byly výborné, tak že ceny obilí zvolna, ale ustavičně klesaly. Při vysokých cenách obilních muselo se (s.89) obyvatelstvo co možno uskrovňovat, proto také nezbývalo peněz na potřeby, méně nutné. Nyní však, když opět vracela se naděje v budoucí, brzký již čas lepší, opět každý se odvažoval na výdaje, s nimiž dříve byl odkládal.

       Tím však opět nabýval malý obchod více živosti, dílny opět počaly býti veselejšími, opět se v nich pracovalo; obuvníci, krejčí, truhláři zámečníci opět měli práci. Jen velké závody ještě nepracovaly; než zásoby tam nahromaděné nacházely již odbytu a proto doufal každý, že i prádelna brzy opět započne činnost svou.

       Když tedy přišel pan Jelínek příští neděli do shromáždění, hovořilo se nejdřív o nadějích těch a lepších výhlídkách do budoucnosti a pak teprv začal hovor o hodnotě práce:

       „Ukázal jsem vám, přátelé, že hodnota věci řídí se prací, k vyrábění její nutnou a závisí též na obtížích při vyrábění se naskýtajících a schopnostech při tom potřebných. Jsou však ještě jiné okolnosti, jež tu působí. Především ukážu vám příkladem, jak zvýší práce hodnotu věci, která byla takřka bez ceny. Vezměte ku příkladu kámen, kostku, jejíž jedna strana má míti čtyry střevíce výšky. Takový balvan, z něhož kostku zhotoviti lze, může stát v lomu 3 zl. Přitesán a na místo svého určení přivezen, může státi 30 zl. Co zvýšilo tak cenu kamene toho? Nejen práce kameníka, zedníka, vozky, nýbrž i kováře, jenž těmto koval náčiní, koláře, jenž vůz robil, rolníka, jenž oves pro koně sil a mlátil, sedláře a řemenáře. Všichni tito dělnicí chtějí mít také podíl výtěžku z kamene tohoto. Aneb jiný příklad. Z několika centů rudy dobude se cent železa prutového. Ruda ta stojí as l zl., železo z ní vyrobené as 10—11 zl. Zdělá-li se železo to na podkovy, stojí 30 zl., (s.90) na želízka nožová as 400 zl., na perořízky as 700 zl. Vypracuje-li se železo to na věci ozdobné, jako náramky a řetízky as 15.000 zl. Udělají-li se ale z toho centu železa samá péra do hodinek, nabude ceny aspoň půl millionu."

      „Můžete z toho posoudit, jak musela se rozmnožiti také práce zvýšením ceny."

       „Z toho tedy následuje," pravil Vondřich, „že cena věci jest jen souhrnem práce na věc vynaložené."

       „Máte pravdu, Vondřichu, to platí jak u věcí levných, tak u nejdražších. Všude se dá rozdělit cena předmětu na jednotlivé práce, jež k vyrobení jeho přispívaly. Vezměte jen dvou-krejcarovou housku, kdo všechno při výrobě její má účastenství. Nejprve pekař; pak zedník, jenž onomu stavěl pekárnu; dřevař, jenž mu dříví připravil; mlynář, jenž obilí semlel; kameník, jenž mlýnský kámen utesal; pak všichni ti, kdož opět pro tyto dělníky pracují; rolníci, kteří obilí jak k výrobě housky, tak i k výživě všech těch dělníků seli, klidili, mlátili, tak že bychom se všech účastníků ani nedopočítali."

        „To je arciť příklad", pravil Soukup, „jak nesčíslné množství osob může při malé věci účinkovat a o malinkou sumu se podělit. Zdali pak tu není výminky z tohoto pravidla, že cena každé věci řídí se souhrnem práce na zhotovení neb vyrobení její vynaložené? Když ku příkladu někdo najde v Kalifornii kus zlata, a prodá jej tak draho, že několik tisíc lidí za den tolik nevydělá; jak to lze spojiti s pravidlem od vás, pane Jelínku, udaným? Tu byla práce velmi skrovnou a přece jest cena toho zlata náramná."

        „To jsou arciť výminky. Ty však jen dosvědčuji, jak pravdivé jest ono pravidlo. Proč by se (s.91) dalo ,za nalezený ten kus zlata tolik, co obnáší denní mzda tisíců lidí? Jen proto, poněvadž se musí tolik na dobytí toho kusu z dolu obyčejné vynaložit. Že právě tento kus byl nalezen a ne dobyt z dolů, na celé věci nic nemění. Ku příkladu, někdo má pole špatné, kamenité, jež dává velmi malý výtěžek. Tu se má stavět přes pole to železnice a majetník obdrží za ně znamenitý peníz. Jinde opět průmysl dodá cenu věci dříve neužitečné. Konečně však přece jen práce to jest, jež věcem ceny dodává. Pomněte jen na to, jak se zdražily pozemky zde v Petrovicích za ten čas, co se obyvatelstvo naše tolik rozmohlo. Každý kdo nalézá se ve středu činnosti průmyslné, vidí že majetek jeho větší ceny nabývá prací jiných.''

       „Však," namítal Vondřich, „člověk musí již z počátku něco mít; kdo nic nemá, tomu zvýšení průmyslu taky nic neprospěje."

       „To se znamenitě mýlíte, Vondřichu. Zvětšuj e-li se v místě nějakém průmyslnost vůbec, zvětšuje se i blahobyt všech, kteří tam bydlí. Práce bývá tu více hledána a tudíž i lépe pla­cena. Následkem soutěže přibývá mzdy i těm, kteří polním průmyslem se zabývají aneb řemesly dříve v kraji tom provozovanými. Tak se platilo dříve, as před 20 lety, dělníku v čas žní 20 krejcarů; nyní obdrží zajisté až i 60. Mnozí dělníci v továrnách vydělají denně dva i tři zlaté. Vy sám, Vondřichu, máte nyní, když se pracuje, půl druhého zlatého denně. Arciť nabude někdo více, jiný méně; užitek mají ale všichni ze zlepšení průmyslu. To ale jest požehnání z práce plynoucí, z práce, která jest základem všeho bohatství a všech cen. Obtížnost práce stává se zdrojem všech požitků našich."

       „Nyní sice pochopuju," pravil Vondřich dále, (s.92) že máme podílu ve zvelebení všeobecného blahobytu. Něčemu ale přec nerozumím, totiž velikému rozdílu v ceně jedné a tétéž věci. Když .cena řídí se obtížemi výroby, odkud tedy ten rozdíl?"

        „Rozdíl ten zakládá se," odvětil pan Jelínek, „v tužbě lidí po nabytí požitků. Člověk nenávidí namáhání, hledí je zmenšiti a nechá rád jiné za sebe pracovati. To však, jakož i potřeby naše, buď skutečné neb domnělé, stávají se pohnutkou k službám vzájemným jakož i k cenám věcí. Nechci-li totiž práci nějakou sám zhotoviti, musím se ohlednout po tom, kdo by ji za mne vykonal a musím mu za ni zaplatit. Obdržím-li však věc, kterou takto bych si musel dát zhotovit, již hotovou, nemusím teprve práci platit, nýbrž zaplatím hned za věc tolik, na mnoho-li cením práci, kteréž bych potřeboval na její vyro­bení, či tolik, na mnoho-li si cením ukojení potřeby, jaké se mi onou věcí dostane. Poněvadž však potřeby rozdílné jsou, má jedna a táž věc pro jednoho cenu značnou, pro druhého žádnou, neb pramalou. Proto však nemusí si dělník stěžovat, že potřeby zmáhajícím se blahobytem též se množí; vždyť tím nabývá on vždy nové práce a tedy i zlepšení stavu svého. Člověk má vlohy, jež vždy nové a nové potřeby vynalézají. Arciť jsou lidé, kteří více potřeb si vynalézají, nežli mohou ukojit. To však jest důkazem převráceného užívání nejušlechtilejších schopností lidských. Rozum tu má vždy ukazovat pravou cestu.. Ostatně se to v celku také vždy stává. Viděti to lze z toho, že člověk, pokud jest chudým, má jen málo potřeb, a sice jen takové, jež se vztahují k živobytí. Množí-li se blahobyt jeho, množí se „i jeho potřeby a on pomýšlí na pohodlí. Tu hned (s.93) chopí se průmysl potřeb těch a vyrábí věci, jimiž lze tyto již zvýšené potřeby ukojit a pomocí dělení práce stanou se věci ty brzy tak lacinými, že si je může i chudý zaopatřit."

       „Jinak to však vypadá, když člověk jest bohatým, má nadbytek. Tu zvyšují se potřeby okamžitým rozmarem. Právě proto nelze věci k ukojení takových potřeb zhotovovati ve velkém množství a tedy lacino; také musí býti všechny věci k jich potřebě jemněji, vkusněji a starostlivěji zhotovovány. To vše ale zvyšuje i cenu jejich."

        „Obtížnost práce má tedy každým způsobem vliv na cenu věci. Nutno tu však činiti rozdíl mezi prací tělesnou a duševní, mezi prací těžkou, jež vyžaduje jen sílu svalů, a prací těžkou, jež mimo to žádá obzvláštních vloh, ku které tedy není každý dělník schopen."

        „Jsou to tedy hlavně vlohy, jež způsobují rozdíl v příjmech lidí. Tak obdrží ku příkladu obyčejný zámečník denně jeden neb půldruhého zlatého mzdy. Strojník však může sobě sestavováním strojů denně osm až deset zlatých vydělati. Malíř štítů v malém místě sotva na chleb si vydělá, kdežto malý obraz od výtečných malířů Rafaela, Rubense, Tiziana, mnohý obraz od na­šich mistru, jako Skřety, Brandla a jiných má cenu tisíců zlatých."

      „To je odměna nadání," mínil Moučka; „a poněvadž toto jest tak řídké, odměňuje se vším právem více. Avšak mám za to, že cena ta jest velmi libovolná a řídí se dle chuti a vkusu, nikoliv ale dle hodnoty věci."

        „Poznámka ta jest dobrá, Moučko. Příčinou toho ale jest, že výkony takové nenáležejí k nutným potřebám lidským. Výkony takové máme ale (s.94) ctíti, poněvadž souvisí s nejšlechetnější stránkou bytosti naší."

       „Zda-li pak by se nemohlo říci, aby se označil rozdíl mezi užitkem a hodnotou věci," pravil dále Moučka, „že užitečnost věci jest vlastnost její, sloužiti k ukojení potřeb našich, hodnota však že řídí se nákladem výrobou její spůsobeným."

       „Arciť, tak se to také říká; jen doplňuji vás ještě tím, že povím: cena věcí není nic jiného, nežli hodnota její v penězích vyjádřená, poněvadž hodnota věci vlastně jest nezávislá od peněz a peníze vlastně jen měřítkem k určení této hodnoty jsou. Mohou totiž mnohé velmi užitečné věci býti bezcenné neb míti velmi malou cenu, můžeme-li si je za málo peněz poříditi; jiné věci málo užitečné mohou veliké ceny nabyti obtížností, s jakouž si je lze zjednati, buďsi proto, že jsou zřídka k nalezení aneb veliké schopnosti k vyrábění vyžadují a tedy málo osobami vyráběny býti mohou."

       „Konečně nutno při hodnotě věcí hleděti též k množství obtíže, jež nám jimi ušetřena jest. Tak může věc nějaká jinému mnoho obtíže spůsobiti a pro nás přec malou jen cenu míti, ku příkladu, když on ji vyrábí obtížně, prací ruční a my ji můžeme koupiti z továrny, kde se velmi lacino vyrábí. Jinak může ale věc nám mnoho práce ušetřit a proto velikou cenu pro nás mít, ačkoliv výroba její velmi malého stála namáhání. Jest tedy služba nám prokázaná pravým měřítkem věcí. Tato služba může ale býti v skutku velmi malá, jen když jest pro toho, kdo ji sobě žádá veliká a značná, má pro něho cenu velikou. Nás kníže má ku příkladu veliké zalíbení v krásných koních. Pár, který posledně koupil, obzvláště se mu líbil a dal za něj dva tisíce zlatých. Přišel mu tedy jeden kůň na tisíc zlatých. Kdyby mu však (s.95) jeden z těchto koní pošel, neměl by ten druhý cenu ani pět set zlatých, tedy ani polovičku ceny, jakou nyní má jen proto, že je tu ještě druhý kůň, který jde k němu do páru."

       „To ale dle mého skromného' náhledu jest přece nerozumné," pravil Novotný, „na pouhou libůstku tolik peněz obětovat."

       „Máte úplně pravdu, Novotný; ale i takováto vydání jsou užitečná. Neboť vychází z toho zisk i řemeslníkům a dělníkům, jak jsme již viděli, a proto mají tito nejméně příčiny, stěžovati si na libůstky boháčů."

       „Jest to ale smutné," pokračoval Novotný, „že právě ta řemesla největší zisk vynášejí, jež slouží marnosti a přepychu."

        „Nepomýšlíte, Novotný, že by se nutné potřeby životní, kdyby také tolik stály co do mzdy, náramně zdražily, a řemeslníci ztratili by při kupování nejnutnějších potřeb svých." „Na to jsem arciť nepomyslel."

        „Ukončím tedy pro dnešek rozpravu naši všeobecnou poznámkou.  Co dělníci, vyrábitelé, přejeme si výdělku co možná velkého; nemáme ale zapomenouti, že odběratel může nám zaplatit jen v poměru k službě jemu prokázané, a že služby mají tím menší cenu, čím lehčeji se pořídit dají. Myslemež si co

Dvanáctá zábava