Výměnou vzájemných služeb tvoří se rozličné styky lidi jedněch s druhými.
Od té doby, co v přádelně částečně zastavena byla práce, nic zvláštního se v Petrovicích neudalo. Obyvatelé podporovali všemožně rodiny, které byly bez práce; bohatší statkáři jim dali práci na svých statcích, obec pak sama dala se do opravování školy a patron kostela., kníže S… dal opravit a částečně i rozšířit kostel. Tím dostalo se práce i těm, kteří rukama svýma (s.77) pracovali, i těm, kteří měli potahy. I ukázala se nyní pravda slov páně Jelínkových, že bohatství u jednotlivců nashromážděné i chudým samým prospívá.
V brzku bylo však vidět, že ceny obilí neudrží se na posavádní výši své. Obilí z Uher se již rozváželo po všech končinách a z Ruska značné se čekaly zásilky.
Při příští schůzi sdělil pan Jelínek posluchačům svým potěšitelné zprávy tyto, a pokračoval pak dále:
„Práce jest tedy podmínkou bohatství a prostředkem k ukojení potřeb lidských. Musíme proto promluviti si ještě dále o práci. Především proberme otázku: Jak se práce vykonává?"
„Jak pak jinak než rukama?" zvolali někteří.
„Ne vždy. Kdo nosí břemena, tese kámen, kácí strom, řeže dříví, tenť arci pracuje rukou svou. Avšak advokát, lékař, učenec také pracuje, ne sice rukama, nýbrž hlavou, totiž duchem. Možno tedy tělesně neb i duševně pracovati. Práce však jen tehdy jest skutečně prací, když prospívá buď pracujícímu samému neb jiným."
„Práce má míti rozumný účel. Proto jest marná práce, jež zaopatřuje nám věci zbytečné a neužitečné, aneb pracuje-li se draze o věci, již lze mnohem levněji vyráběti. Dále má každý, kdo práci nějakou pro sebe dává vykonávat, za ni se odsloužit. Totéž platí o každém, kdo z práce jakkoliv užitek má."
„Nyní je vidět, že jsem měl pravdu," jásal Novotný, „když jsem pravil, že bohatí nečiní svou povinnost, protože za práci jim poskytnutou žádnou jinou prací se neodsluhují."
„Jen zvolna, Novotný! Dal byste si říci vy, až ve stáří nebudete již pracovat, nýbrž žíti z toho, (s.78) co si nyní ušetříte, že nekonáte svoji povinnost, proto že se neodsluhujete za práce, jež jiní pro vás konají?"
„To jistě ne; vždyť jsem si dobyl bezstarostnosti své v stáří prací v mladosti; pracoval jsem tedy nyní jaksi do zásoby, abych pak později mohl odpočívati."
„Dobře tedy. Právě tak mají se věci u boháčů. Tito buď sami pracovali z počátku tolik, že nyní mohou býti bez práce živi, nashromáždili tedy již dříve, z čeho nyní mohou tráviti, aneb činili to jejich předkové a pak jest věc tatáž; tito pracovali do zásoby tak. Že potomci jich tráví z nadbytku práce jimi podělané. Že ta práce nemusí vždy být prací ruční, již jsem pravil."
„Již častěji jsme mluvili o tom, že lidé mají na mnoze, stejné potřeby, že to, co jednomu jest užitečné, i druhému prospívá. Každý však nepracuje sám všecky věci pro sebe, nýbrž každý pracuje- hlavně v jednom oboru. My jsme již o věci té mluvili. Pamatujete se ?"
„O arciť," odpověděl Vondřich, „bylo to tehdy, kdy jsme mluvili o dělení práce, a kdy jste nám, pane Jelínku, vypravoval, jak právě toto dělení práce přispívá člověku k většímu množství požitkův."
„Těší mne Vondřichu, že jste si vše tak dobře pamatoval. Dělením práce nabývá každý ve svém oboru takové zručnosti, že může vyrábět více, nežli sám spotřebuje. Může tudy nadbytkem takto vyrobeným posloužiti jinému, který jemu opět odslouží se tím, že mu poskytne část z nadbytku svých výrobků. Tak vyměňuje jeden výrobky své s druhým a práce obapolná jest tedy základem této výměny."
„Ale prosím, pane Jelínku," pravil kramář (s.79) Moučka, „vy mluvíte o výměně výrobků, kdežto výměna taková jen zřídka kdy se stává; obyčejně se jen prodává a kupuje."
„Ano prodává," pravil Vondřich, „u vás ale jen; já chudý dělník nemám nic na prodej a s kupováním to nyní také bledě vypadá."
„Vy máte oba pravdu i nepravdu," odpověděl pan Jelínek; „já mluvil o výměně výrobku, jen abych vám věc lépe znázornil; vlastně měl jsem mluviti o vzájemné výměně služeb."
„Mně se přece nezdá," pravil Moučka, „že jest vše tak, jak vy to, pane Jelínku, povídáte. Když já koupím z hutí železo, prokazuju majetníku hutí službu, dávaje mu vydělat; poněvadž bych mohl i u jiného koupit."
„A když si najmu nádenníka,“ přisvědčoval Mastný, „prokazuju já jemu službu a nikoliv on mně?"
„To se oba mýlíte," odpověděl pan Jelínek. „Vy Moučko, proč kupujete železo?"
„Abych je opět svým odběratelům prodal?" „A vy Mastný, proč najímáte si nádenníky?" „Aby mi pomáhali vzdělat pole." „Když tedy vy, Moučko, kupujete železo, proto že ho potřebujete, tož prokazuje vám službu, kdo vám je prodává. A vy Mastný, vezmete-li nádenníka do práce, dáváte si od něho prokazovati službu, vždyť pracuje za vás."
„Vy, Vondřichu, pravil jste, že nic neprodáváte; ale mýlíte se. Což pak jste dělal v přádelně?" „Pracoval jsem, jak každý ví."
„A co jste obdržel za svoji práci?"
„Peníze, jen že méně, nežli jsem si přál."
„Dostal jste tedy za práci peníze, jako (s.80) dostal Moučka za peníze železo a Mastný práci. Tuto práci svoji tedy přece prodáváte."
„To je opravdu hezké," pravil Novotný, „práce jest tedy zboží, jako každé jiné. Ale ten rozdíl, myslím je přece, že totiž při jiném zboží vyměňuje se práce již hotová, zde ale práce, která teprv budoucně zhotoviti se má. Pak ale stojí si továrník a jeho dělník stejně; oba vzájemně odměňují si služby své zbožím, jež každý má, továrník penězi a dělník prací."
„Velmi dobře, Novotný," pravil pan Jelínek; „tak se věc v skutku má. Poměr dělníka k továrníkovi jest jen výměna vzájemných služeb. Továrník potřebuje, jde-li mu obchod, rukou k práci; vy pak, kteří máte pracovně ruce, potřebujete na živobytí peníze, jež má zase on. Vyměňujete si tedy navzájem své služby. Taková výměna služeb může se státi čtverým způsobem:
Buďto tak, že já dám druhému něco, aby i on mně opět nějakou věc dal, jak se to děje u kupce, který za peníze dává zboží;
anebo, když já druhému vykonám práci nějakou, aby on mi za ni něco dal, zaplatil, jak to vidíme u dělníků, kteří pracují proto, aby dostali mzdu;
aneb že já zaplatím, dám něco, aby se mi práce nějaká vykonala; sem patří najímání dělníku od továrníků, čeledínů od hospodářů;
konečně mohu já vykonat druhému nějakou práci, aby on mi taktéž nějakou práci vykonal. Tento způsob jest nejřidčejší, avšak přece se přiházívá.
Všeliké výměny služeb lidských lze na tyto čtyry způsoby převésti."
„Ale já myslím," namítal Novotný, „že ta výměna služeb přec není vždy správná, že jeden (s.81) z obou vyměňujících bývá zkrácen. Tak ku příkladu když jdu k advokátovi, napíše mi on několik slov a já musím hrůzu peněz platit."
"Co se nejdřív námitky vaší týče, že jedna strana bývá druhou zkrácena, nestane se to nikdy; vždyť není nikdy ani jedna ani druhá strana nucena k výměně a pakli jedna strana více dá za službu, kterou jí druhá prokazuje, nežli služba ta ceny má, jest tím vinna jen sama. Váš příklad pak byl nemístný. Advokátovi neplatíte za těch napsaných několik řádků; nýbrž za to, že vám sdělí své vědomosti, jichž musel dřív nabyti pílí usilovnou, časem dlouhým a penězi mnohými. To všecko musí se mu opět nahraditi, jinak by nikdo nevynakládal píle, času a peněz na to, aby jiným sloužil zadarmo, aneb za tak skrovnou odměnu, že by se mu nenahradilo ani to, co on dříve obětoval na své vzdělání."
„Avšak přece často vídáme," namítl Soukup, „že někdo umí dobře, lacino kupovat, kdežto jiný opět vždy bývá přetažen, předražen."
„To se arciť stává," odpověděl pan Jelínek, „poněvadž jsou vždy lidé nepoctiví a jiní, kteří nerozumí svému prospěchu aneb mají jen domnělé a zbytečné potřeby. Avšak přec v okamžiku ukončení trhu služby obou byly si stejný."
„Prodává-li Moučka cukr a olej, má z toho užitek a milejší jsou inu peníze, jež za to obdrží. Kupec jeho prokazuje mu službu, bera od něho zásoby své. Tento kupec však potřebuje cukr a olej více nežli peníze; proto prokazuje mu opět Moučka službu. Každý však kouká aby to, čeho se mu dostane za jeho službu mělo tutéž cenu, jako tato jeho služba."
„Opravdu," pravil Mastný, „člověk by ani neřekl, že tomu tak; já vždy myslel, když jsem (s.82) u Moučky koupil něco, že mu prokazuju kdo ví jakou službu, a zatím to není tak veliké."
„Já jsem taky myslíval," přizvukoval Krška, „že prokazuju dobrodiní čeledínu, jejž do služby přijímám; avšak on mně taky prokazuje službu."
„To se dělo proto," ukončoval pan Jelínek, dnešní svou přednášku, „že často soudíme dle mylných a povrchních náhledů. Kdybychom pilněji proskoumávali styky vespolné lidí jednotlivých, tu by se zajisté oživila i vzájemná shovívavost a přízeň. Všechny styky naše zakládají se konečně vždy na výměně služeb. Kdyby všickni lidé zásadu tuto měli vždy na paměti, byly by vespolné styky lidstva mnohem příjemnějšími."
Desátá zábava