Nerovnosti mezi lidmi; příčiny a účinky jejich. O prostředcích, kterými lze účinky nerovností těch seslabiti.

     Konečně stalo se, čeho v Petrovicích se obávali. Pan Dobrovolný držel se, pokud mohl; pracoval do zásoby; nyní však, když mu nic nešlo více na odbyt, když všecky zakázky přestaly, musel se i on podrobit nutnosti. Přemýšlel tedy o tom, jaká cesta při tom jemu i dělníkům jeho nejméně byla by škodlivá. Všechny dělníky propustit nechtěl, proti tomu se vzpírala jeho lidskost; všechny podržet nemohl, an by byl tím přišel na mizinu. Zbývaly mu tedy jen dvě mož­nosti, buďto zmenšit počet dnu pracovních nebo mzdu, anebo propustit jistou část dělníku. Kdyby zmenšil počet dnů pracovních nebo mzdu, mohl by podržet všecky dělníky, avšak obzvláště ti, kteří měli rodinu, byli by upadli v bídu. Kdyby propustil jen část dělníků, mohl by vybrati takové, kteří zatím mohli si vyhledat jinou práci.

     Rozhodl se tedy pro poslední prostředek a v sobotu, kdy byl den výplaty, oznámil svolaným dělníkům úmysl svůj i příčiny jeho a přečetl pak třetí díl dělníků, které ve práci podržel; zároveň poukázal malý přídavek k výplatě dnešní těm dělníkům, jež propustil do té doby, až by opět více se mohlo pracovat.

Že to nadělalo zlé krve mezi propuštěnými dělníky, snadno lze se domysliti. Obyčejné žaloby (s.71) -na nerovnosti lidské a podobné výčitky bohatými bylo slyšet, konečně však všichni propuštění se i shodli v tom, že pan Dobrovolný jednal v celku nespravedlivě.

 Pan Jelínek umínil si tedy, že takové výčitky vyvrátí; počal příští neděli takto:

     „Přátelé, pohroma, již jsme sice předvídali, neminula nás a zajisté jsme jí všichni bolestně dojati a volni ulehčiti trudný osud těm, kteří utrpěli tím nejvíce."

     „Mně by bylo opravdu milejší," pravil Vondřich, „kdybych neměl zapotřebí cizí pomoci."

„To máte pravdu Vondřichu," pravil pan Jelínek ; „muž sám sobě nejraději pomáhá; avšak stihla-li nás nehoda, nutno vpraviti se do ní. Kdo pak mohl zabránit té zlé neúrodě?"

      „To arciť nikdo, pane Jelínku, ale přece stihlo to někoho více, druhého méně."

      „Připouštím," odpověděl pan Jelínek; „avšak znáte snad nějaký prostředek, jenž .by všechny stejnými učinil? Lze nesrovnalosti v osudech jednotlivců upravit zákonem? Nejsou tyto přírodou samou způsobeny? Nejsou na světě rozličná podnebí, na rozličných místech rozličná bohatost půdy, rozličné druhy zvířat a bylin?""

       „A což teprv člověk! Jak rozdílných ten je plemen, jak rozdílné síly tělesné i duševní pří­rodou jemu jsou dány, jak liší se jeden člověk od druhého pamětí, obrazotvorností a soudností, jak rozmanité jsou u jednotlivých lidí'city a tužby." „To je sice všecko pravda, ale co pak z toho, následuje?" pravil Vondřich.

      „Tolik, že společnost, z lidí utvořená, musí být obrazem lidí, tedy také v jednotlivostech svých rozmanitá. Jen kdyby se člověk mohl změnit, mohla by i společnost změněna býti. Můžeme (s.72) arciť člověka vychováním zlepšit, náhledy jeho zušlechtit, zlé náklonnosti jeho potlačit a tak vliv přirozených v něm nesrovnalostí zmírnit; avšak byť bychom sebe víc se namáhali, nesrovnalosti tyto nikdy úplně neodklidíme, ba nemáme si toho ani vůbec přát."

     „Ukážu Vám to příkladem. Zdali pak posloužil pan Dobrovolný krajině naší?"

      „Zajisté," odpověděl Novotný, „a vy pane Jelínku, neméně."

      „Děkuji vám, Novotný, za dobré o mně smýšlení. Než zdali posloužil nám pan Dobrovolný proto, že jest bohat? Jistě ne, nýbrž svou obezřelostí, pracovitostí a dokonalostí v oboru svém, vůbec tedy vlohami svými. Po patnácte let prospívá pan Dobrovolný blahu obecnímu oživením obchodu a zvýšením ceny výrobků našich. Co však platí o panu Dobrovolném platí také o všech, kteří vynikají obezřelostí a poctivostí; povznesou se nad stejnost a liknavost velkého množství a prospívají tak celé společnosti, ukazujíce jí cestu, kterouž větších a krásnějších lze docíliti výsledků. Práce taková, duševní, jest mnohem těžší nežli práce ruční, tělesná, a nemá být také více odměněna?"

     „O dojista více," odpověděl Vondřich.

     „A přece se to obyčejně nestává; společnost uznává práce takových výtečníků teprv po smrti jejich a tu myslí, že dostatečně uznalost svou jim osvědčila, když jim postaví kus kamene k upamatování budoucích pokolení na zásluhy jejich. Za živobytí posud málo který znamenitý muž důstojně odměněn byl za služby, jež společnosti prokázal. Jen obecenstvo samo uznává schopnosti a vědomosti užitečné a prospěšné tím, že důvěru svou jim věnuje, jak to viděti při znamenitých (s.73) lékařích a právnících, kteří bývají i z dálky za velký peníz povoláváni. Hubuje-li tedy někdo na to, že nadání lidská jsou nestejně mezi jednotlivce rozdělena, žaluje jen na to, že jest ve světě schopnost a zásluha celku prospěšná. Patřte jen na sebe; mnohý z vás nyní má takové pohodlí, jakého si před patnácti lety mohl zaopatřit jen člověk zámožnější. Vzpomeňte si jen na to, jak se cestovávalo ještě před pětadvacíti lety, a jak nyní pomocí železné dráhy a parovozů, lehko a brzo lze největší cesty vykonat. A zdali by to vše bylo možno, kdyby nebyli jednotliví výtečníci duchem a obezřelostí svou celku prospívající? Než ještě jedna věc přispívala k výsledkům takovým, totiž volnost každého, obrátiti se na kterou stranu mu libo, vyvoliti si povolání dle sil a schopností svých. Tak může každý v oboru svém vzdělat se co možná nejvíc a tak jen lze každému ve svém působení šťastných se dodělati výsledků."

      „Bylo by ale snad přece lépe," pravil Moučka, chtěje blýskati se rozumem, „aby společnost vykázala každému povolání; neboť právě volnost v tom ohledu jest příčinou, že mnohý zvolí si povolání, jež nehodí se pro něho a upadne v neštěstí."

      „To se arciť stává," odpověděl pan Jelínek. „Avšak ve volnosti lidské právě jest volnost, voliti buď dobře neb zle. Volnost ta sice množí možnost omylů, avšak kdyby té nebylo, čím by byl člověk? Nic nežli pouhý stroj, jejž cizí vůle musí v běhu udržovat."

      „Avšak," rozumoval dále Moučka, „ona ta volnost přece není tak zvláštní. Zda-li pak bych mohl já sobě zařídit nějaký velkoobchod  (s.74) neb kou pit takovou velkou prádelnu, jako má pan Dobrovolný?"

      „Vy tady považujete volnost za možnost, dosáhnouti toho, čeho sobě přejete ? To však volnost není. Vy se můžete k tomu a onomu odhodlati, to máte na vůli; avšak zdali toho skutečně dosáhnete, to nepatří již do volnosti sebeurčování, ale závisí na okolnostech, v nichž jeden každý vyrostl. Před časy arciť nebyla volnost sebeurčování tak rozsáhlá jako nyní a tu byla by námitka vaše na místě. Tenkráte panovaly kasty, totiž oddělení jednoho povolání od druhého, takže ten, kdož v jedné kastě se zrodil, totiž jehož otec jisté povolání měl, musel zůstat v kastě té a v povolání otce následovat. Pak bývaly cechy a pořádky, které taktéž ztěžovaly jednotlivci přístup. Avšak nyní to vše jíž pominulo a není více žádných překážek, zvoliti si jistý obor působnosti, nežli právě těch, jež ve věci samé základ svůj mají."

      „Vždyť ale," pravil Vondřich, „mluví se po­řád ještě o kastách boháčů, chudých, měšťanů a dělníků!"

      „Arciť, ale jen v nepravém smyslu; jest to jen výraz, jímž se označují jisté různosti ve spo­lečnosti co do jmění a způsobu života. Ostatně ty rozdíly jsou dosti mlhavé. Nikdo nemůže určit, kde bohatství přestává a chudoba počíná. Vy, Vondřichu, myslíte, že je pan Dobrovolný boháč; pomyslete si ale, že jste tak boha­tým jako Rothschild a budete považovati pana Dobrovolného za nuzáka. Není tedy žádná hranice mezi jednotlivými těmi třídami a každý může z jedné třídy vstoupit do druhé, jak se mu líbí a okolnosti mu to dovolují. Také se to v skutku děje tak, že ustavičně se mění počet těch, kteří jednoho jsou zaměstnání a stavu, a počet těch, (s.75) kteří samostatní jsou, ustavičně se množí, kdežto v nájmu pracujících den ode dne jest méně. Taktéž je možnost státi se bohatým nyní mnohem větší nežli dříve."

„V skutku se ale málo kdo stane bohatým," pravil Krška, „kdo nemá k tomu již od předka svých dobrého základu."

„To je svatá pravda, Krško; vždy to trvá několik pokolení, nežli se v rodině nashromáždí tak zvané veliké jmění. Proto má každý šetřit a střádat, aby dětem svým nashromáždil tolik, aby nemuseli oni z nova počínat, nýbrž již jakýsi základ měli, který by je k dalšímu střádání pobízel; neboť, jak vám každému bez toho známo, první začátek vždy jest těžký. Arciť je potřebí vytrvalosti a namáhání, spořivosti a obratnosti, chce-li sobě někdo uschránit tolik, aby mohl v stáří bez starosti živ býti."

„To je sice hezké," pravil Novotný; „ale někdo může být živ pořádně, jak chce, pracovat až do úpadu, přece se nikam nedostane, poněvadž nemůže si nic ušetřit, když vše, co vydělá, padne na živobytí."

      „Arciť nemůže každý po stech ukládat, avšak po krejcařích, to může skoro každý i sebe chudší. Kdyby každý z vás denně uložil si sedm krejcaru, měl by za dvacet let, připočte-li k tomu úroky z úroků, 1400 zlatých, a tu se již nepotřebuje bát nouze v stáří. Ale kdo chce opravdu šetřit, musí obmezit vydání svá na nejnutnější potřeby. Vydání zbytečná, na karty, loterii, kořalku musí odpadnout; arciť si musí člověk ledacos utrhnout; avšak kdo chce se mít ve stáří dobře, ten ať se ve mládí uskrovní. Kdo však v mládí jest živ ode dne ke dni a jako malé dítě nemá síly, aby si něco odepřel: ten si v stáří nemá co stěžovat,  (s.76) daří-li se mu špatně. Jak mnohý řemeslník by si mohl ušetřit hezkých pár zlatých, jen kdyby zbytečného potulování, po světě vandrování, nechal."

      „Nu, to by se hezky naučil řemeslu bez vandru," pravil Dvořák.

      „Takové cestování já nemyslím," odpověděl pan Jelínek, „které prospívá zkušenostem, cestování na místa, kde průmysl cestovníka květe a kde tedy mladému řemeslníku lze se něčemu naučit; avšak vandrování z místa na místo, jen proto, aby se jistý čas strávil v cizině, aby se obohatil mladík neřestmi sem a tam nasbíranými, to zatracuji. To nepovznese žádného řemeslníka a nesrovnalost panující mezi řemeslníky a lidmi, kteří se od mládí cvičili a vzdělávali, se tím jen více množí. I řemeslník však má hledět k tomu, aby se řádně vzdělal, jak co se týče zaměstnání svého, tak i co do šlechetnosti srdce. Jedině vzděláváním se lze účinky nesrovnalostí mezi lidmi panujících odstraniti, a proto jest každého z nás svatou povinností, po vzdělání co možno největším bažiti."