Bohatství a chudoba. Jak se nabývá bohatství a jak se zachovává? Prospívá bohatství také chudým?
Následující neděli nebylo žádné zábavy, an mysli byly posud příliš pobouřeny. Vyšetřování nabývalo vždy větších rozměrů. (s.54) Teprve za čtrnáct dni sešlo se shromáždění v obyčejnou dobu až na zatknutého Maštěru.
Dříve nežli počal pan Jelínek o předmětu samém vypravovati, promluvil několik slov o posledních událostech, v nichž opětně pokáral zvědavost, která obzvláště při takových okolnostech lehko svádí k podobným činům. Pak pokračoval: „Ze všech omylů, které ve společnosti zmatky působí, jest nejobyčejnější domnělý odpor mezi bohatstvím a chudobou. Každý závidí bohatci, každý by se rád bohatým stal. Co vlastně jest bohatství?"
„O, hodné mnoho peněz mít," zvolalo několik posluchačů.
„Myslíte?" odpověděl pan Jelínek. „Co by jste měli z mnoha peněz takhle na pustém ostrově?"
„To my myslíme, míti hodně peněz v obydlené zemi, kde možno hodně mnoho si koupit za peníze."
„Dobře, ale to není vše," odpověděl pan Jelínek. „Vůbec vše, co nám prospěšné a příjemno jest, tvoří naše bohatství. Vše co má cenu, co slouží člověku k prospěchu a pohodlí, co koupiti a prodati lze, domy, pole, statky, výrobky polní neb průmyslové, zásoby, domácí zvířata, atd. nazývá se v rukou jednotlivce majetkem a mnoho majetku, nadbytek jeho nazýváme bohatstvím. Kdo má tolik, aby mohl živ být skvěleji, nežli to stav jeho vyžaduje, a ještě mu něco zbývá, jest bohatým. Kdo může dle svého stavu být pohodlně živ, jest zámožným; kdo se musí uskrovnit, chce-li vyjít, jest potřebným, nemajetným. Kdo konečně odkázán se živobytím na to, co mu okamžik přinese, jest chudým. Jak ale možno, státi se bohatým? Nechceme-li okrást pro to druhého, musíme se přičinit, abychom rozmnožili bohatství. (s.55) celé společnosti, totiž toho, co společnost má, potravin, plodin vůbec, domů, nářadí a všech prostředků k pohodlí našemu sloužících. To však jest možné jen prací spojenou se spořivostí; neboť nestane se nikdy bohatým, kdo denně opět spotřebuje, co byl vydělal. Má-li tedy společnost státi se bohatší, musí sestávati ze šetrných členů, strádajících to, co si ušetřili. Co se ušetři a uschrání, tvoří pak základ bohatství, který se každým dalším ušetřením množí. I přechází ušetřené bohatství z otce na syna, od předků na potomky, kteří všichni mají povinnost, též přispěti k rozmnožení bohatství; neboť kdyby potomci spotřebovali, co jim od předků bylo zachováno, brzy octla by se celá společnost v tom stavu, v jakém nalézá se jednotlivec vyvržený na pustý ostrov."
„To vše je hezké, pane Jelínku," pravil Vondřich; „ale jak má rozmnožovati ten bohatství země a společnosti, kdo sám ničeho nemá?"
„Nemá každý i ten nejchudší nyní víc, nežli měl mnohý v době, kdy země ještě málo byla obydlena, kdy teprv společnost se vyvinovala? Od té pak doby ustavičně rozmnožováno jest bohatství a vše co nyní máme, fest výsledkem práce a šetrnosti všech těch milionů lidí, kteří žili před námi. Na vzdělání půdy, stavění domů, nářadí, na zásobách a náčiních všeho druhu, na silnicích, mostech, cestách, kostelích, domech školních a průmyslných, vůbec na celém bohatství společnosti pracovali předkové naši, a my máme z práce jejich užitek."
„Jsme tedy předkům svým mnohými díky zavázáni," pravil Krška.
„Vidíte také z toho, že bohatství celé společnosti prospívá i jednotlivci. Než jest ještě (s.56) jedné věci potřebí ku množení bohatství, totiž bezpečnosti majetku. Kdyby nebyl nikdo majetkem mnohdy těžce dobytým jist, nic by více nepracoval, nežli právě k živobytí potřebuje a tak by musel každý vždy pro sebe začít, an by předkové nic nezanechali potomkům svým. Bezpečnost majetku teprve urychluje pokroky lidstva. Proto jest povinností společností, chrániti majetek proti každému. Kdyby se tak nedělo, mohl by silný slabého, lenoch pilného připraviti o ovoce pilnosti jeho a přestala by pilnost vůbec. Proto také nelze nikdy schvalovati nauku, jež zavrhuje všechen majetek. O celé té nauce později ještě promluvíme."
„Jak jsem pravil, záleží bohatství v nadbytku všeho, čeho člověk pro užitek a pohodlí potřebuje. Prostředky k tomuto účelu jsou peníze, zboží a zásoby všeho druhu. Peníze bývají sice něj častě ji měřítkem hodnoty a ceny při stycích obchodních, avšak i ten jest bohatým, kdo věci takové ceny má v majetku svém, že zpeněžením jich může sobě všechny potřeby a požitky zaopatřiti. Jest tedy mylné, oceňovati bohatství buď si jednotlivce či národa a země jenom dle množství peněz v jeho majetku se nalézajících. Národ jest bohatým, zveleben-li jeho průmysl hospodářský, má-li nadbytek plodin přírodních, výrobku, lodí, železnic, cest, vůbec má-li vše, co slouží k pohodlí a k povznesení průmyslu a obchodu. Ba mnohdy může i národ, jenž mnoho má peněz chudým být."
„To není ani možno," zvolal Stejskal. „Je to ale pravda," odpověděl pan Jelínek. „Má-li který národ mnoho peněz, avšak malý průmysl a málo plodin, musí konečně schudnouti, poněvadž peníze jeho jdou do ciziny. Příklad (s.57) toho vidíme na Španělích, kteří schudli domácími rozbroji a nesnášelivostí náboženskou vzdor tomu, že tolik zlata dováženo k nim z Mexika a stříbra z Peru. Tak se daří všem bohatým, kteří jen tráví, aniž by vydělávali."
„Nuže tedy, každý ať pracuje," prohodil Křivánék.
„Zajisté; vy sám Křivánku, zdali by jste se byl dostal do tak dobrých poměrů, kdybyste nebyl pracoval, šetřil a ušetřené střádal. Kdyby každý jednal tak, mnoho by se nashromáždilo a bohatství země a společnosti by tak vždy rostlo; tím by také rostlo bohatství, jež my potomkům svým zanecháme, a ti by pak mohli na základě většího bohatství i více vyráběti, an by měli lehčí práci. Musíme tedy uznati pravidlo, že bohatství se nabývá pracovitostí a šetrností že se zachovává."
„Když ale," prohodil Soukup, „množí se bohatství země mohovitostí obyvatelů jejich, neprospívá to všem, poněvadž bohatství nestejně se rozděluje Komu rodičové ničeho nezanechali, nemá také ničeho, ba jest v tom bídněji, než kdyby celá společnost neměla ničehož, an vůkol něho blahobyt roste, v kterém on podílu bráti nemůže."
„Jste velmi na omylu, Soukupe. Každý má podíl v bohatství společnosti a mimo to má ve společnosti majetné více vyhlídky zbohatnouti než ve společnosti chudé. Hleďte ku přikladu sám na sebe. Kdybyste byl bohatším, měl byste též více vydání, jedl byste chleb a maso místo bramborů, pil pivo a víno místo vody, měl dražší a více šatstva, veliké a ozdobné domy, pohodlný nábytek, vůbec vše, co by Vám bylo prospěšno, mílo a pohodlno. Všechny tyto věci byste si musel (s.58) dát dělat a platit za ně tím více, čím lepší by byly; měl by tedy nemajetný pracovník více a lepší práci než když mu to nemůžete dát dělat, sám jsa potřebným. Vidíte tedy, že je s prospěchem i chudému, je-li hodně mnoho bohatých."
„Nuž dobře, pane Jelínku," pravil Soukup; „ale vždyť by bylo přece lépe, kdyby se chudým dalo to, oč bohatí mají nadbytek; bylo by tak bohatství lépe rozděleno a chudí by se měli taky lépe."
„To jest jen částečně pravda. Jest arciť lepší rozdělení bohatství žádoucno, obzvláště kdyby chudí mohli míti více, aniž by bohatí méně měli; jinak by se muselo těmto odejmout něco z jich majetku, což by byla loupež. Také by to ani nedostačovalo, poněvadž jest bohatých nemnoho: avšak trpěl by takovým rozdělením všeobecný blahobyt země, a chudí by se měli ještě hůř."
„Ale to by nebylo ani možno," zvolali někteří.
„Je to však skutečná pravda," odpověděl pan Jelínek. „Každý národ má velké podniky, k jichž provedení jest potřeba velikého nákladu, jaký mohou jen boháči vynaložiti. Takové však podniky zvyšují obecný blahobyt; kdyby ale neměli boháčů, nebylo by takových podniků. Dále by neměli dělníci mnoho práce, protože bohatí dávají mnoho pracovat, což by po rozdělení též přestalo; neboť by pak každý sám pro sebe pracoval. Bohatí dávají nejvíce vydělat, poněvadž nejlépe za vše platí. To je vidět ve velkých městech, kde mnohdy táž věc ve čtvrtích boháčů více stojí nežli v chudých částech města. Konečně podporují bohatí nejvíce průmysl a pokrok jeho; každá totiž věc, pokud jest novou, stojí mnohem více než později. Kdyby nebylo boháčů, kteří se neohlížejí na to, je-li věc dražší neb lacinější', zajisté by věc tu nikdo (s.59) z počátku nekupoval, věc by nešla na odbyt a výroba její by zanikla a tím by i průmysl nemohl dále pokračovat. Zdali by bylo tedy dobře všechny boháče o jejich nadbytek oloupit?"
„Ale jak pak jinak by se dal stav chudých zlepšit, než rozdělením nadbytku boháčů mezi chudé?" vyptával se dále Soukup.
„Jen rozmnožováním veřejného a všeobecného blahobytu. Tak množí se podíl chudého v něm a bohatým se nic neodnímá."
„Ale jak možno k tomu přispívat?"
„Jedině pravými prostředky k tomu," pravil pan Jelínek, „jest množení a šíření osvěty, vzdělání, zavádění oprav v hospodaření polním, v průmyslu, rozšiřování obchodu a rozumné vůbec zařízení celého života."
„To by bylo sice hezké," pravil Vondřich, „ale boháči sami stojí nám tu v cestě zištností svou."
„To jest přepjatý náhled; boháči mají ovšem své chyby; ale mezí chudými taky na ně není nedostatek, proto má jeden druhému povoliti. Ostatně, jak jsem pravil, dělníci sami mohou stav svůj zlepšit, větším se vzděláváním a šetrností. Tato pak sama největší spokojeností a radostí vás naplní. První ušetřený zlatý více vás potěší než boháče tisíc zlatých spekulací nabytých. Příklady toho mohou vám podati Krška, Mastný neb Dvořák."
Sedmá zábava