Všechny lidské záležitosti souvisí vzájemné. Každý přispívá ku blahu společnosti, sám svoje blaho hledaje.
Jitření, jaké panovalo již od nějakého času v lidu, pořade se množilo. Ceny obilí počátkem ledna dostoupily výše nesmírné.
K tomu přišlo ještě časté vypovídání z práce od obchodníků, kteří nemohli déle pracovat do zásoby a proto docela práci zastavili. To dělalo zlou krev u dělníků; nikdo nechtěl věřit, že zásoby jsou tak skrovné, než každý měl za to, že lichváři obilí mají skoupené, aby pak, až hodně mu přidraží, s velikým ziskem je mohli prodat, třeba zatím chudí hlady mřeli.
Řeči v lidu stávaly se co den bouřlivějšími; scházel jen slabý podnět, aby vypukly výtržnosti nebezpečného druhu.
V pondělí měl býti ve městě trh; v sobotu pak před tím přijelo do města osm velkých pražných vozů, na kterých odvézti se mělo, jak vůbec bylo rozhlášeno, v pondělí obilí, jež obchodníci (s.42) v obilí prodali. Tím se pobouřily mysli- lidu na nejvýše.
Tak stály věci, když pan Jelínek v neděli přišel k rozpravě. Znal sice obyvatele Petrovické a věděl tedy, že ti aspoň nepřičiní se k podněcování rozdrážděných myslí, avšak v tom množství dělníků a okolních osadníků, byli by Petrovičtí as sotva sami udrželi pořádek, ba mnozí by se dali sami strhnouti k násilnostem. Proto předsevzal si p. Jelínek, že především napomene posluchače své, aby se zdrželi všech nepořádků a násilností, jakož aby ctili právo cizího majetku. Promluvil tedy ku shromážděným svým posluchačům takto:
„Přátelé, dříve než počneme rozmlouvati o předmětu svém, dovolte mi, abych Vám podal několik v tuto dobu nutných rad. Nenechte se strhnouti vírem všeobecné rozjitřenosti; ctěte právo majetku; nemíchejte se ve shluklé zástupy. Včera byli mnozí z vás ve městě; zajisté ani čtvrtý díl z těch neměl tam co na práci, poněvadž skoro všichni kupujete chleb a jiné potřeby své pro domácnost v Petrovicích l Co pak vás tam táhne?"
„Inu, pane Jelínku," pravil Vondřich. „šli jsme do města, abychom viděli, co se bude dít."
„Tedy jen ze zvědavosti. Ale příchod váš v tak hojném počtu způsobil, že se obilí ještě více zdražilo, neboť každý zajisté myslil, že chcete i vy kupovat obilí."
„To je arciť možno," pravili někteří.
„Znáte můj náhled o chodění na trhy, když si nechceme nic důležitého koupit. Jest to ztracený, zmařený čas, zameškání práce a ztráta peněz i tehdy, kdy nic zbytečného jsme nekoupili."
„Nyní promluvmež si opět o svém předmětu.(s.43) Mluvili jsme při poslední schůzce o výhodách vyplývajících ze žití ve společnosti. Dnes promluvíme o tom, jak sebe rozdílnější záležitosti lidské v celku vždy se stýkají.
„Jsem opravdu dychtiv, pane Jelínku," pravil Novotný, „jak nám dokážete, že všichni sloužíme jednomu blahu, třeba každý jen svůj prospěch hledal. Nejsou-li všude bohatství a chudoba, peníze a práce, hospodářství polní a průmysl, pravé protivy ?“
„Mýlíte se vy," odpověděl pan Jelínek, „i ti všichni, kdož s vámi stejně smýšlejí. Protivy ty jsou jen zdánlivé. Vyjma několik jen případů musíme vždy, chceme-li vlastní blaho nalézti, přispět i ku blahu druhých. Třeba by někdo chtěl svého blaha dobyti na útraty drahého, přece tím vždy prospívá též celku."
„To ale přece nemohu pochopit," pravil Novotný. „Jak pak může být všem prospěšné, když každý jen pro sebe jedná a jen o sebe se stará? Vše pro sebe, a nic pro ostatní! Hezká to zásada. Já bych se k ní ale nehlásil."
„Důkaz to dokonalého smýšlení," odpověděl pan Jelínek; „ale zde neběží o to, co jest nám mílo a co odporné. Ve styku s ostatními lidmi jde především o vlastní prospěch a ne jen o potřeby společnosti."
„Však to je právě škaredé; každý jde svou cestou, nestaraje se o to, křižuje-li se s cestami druhých."
„Na tom nesejde, milý Novotný, zda-li jde každý svou cestou; proto nemusí to být ještě na škodu sousedu jeho, když vyhledává svoje dobro. Ano, kdyby byla zásoba bohatství obmezena, tuť by arciť bylo pravda, že čeho jeden nabude, druhému tím ujde. Ale bohatství ve světě jest (s.44) ne obmezeno; rosteť neustále. Rolník, který zasévá a připravuje žně; zedník, jenž domy staví; dělník, jenž látky tká, boty šije; každý vůbec, kdo nové věci vyrábí, rozmnožuje bohatství ve světě. Proto pracuje každý, kdo dobývá si pilností svou majetku, spolu ku blahu bližních svých. Obohacuje sebe obohacuje i ostatní, poněvadž jim poskytuje větší počet výrobků, než jaký tu dříve byl. Ačkoliv nemyslil na blaho svých bližních, ačkoliv snad i proti němu pracovati chtěl, přece stal se lidstvu celému užitečným. Pochopujete to?"
„Nechci toho popírat," odvětil Novotný; „ale vy sám jste nyní pravil, že to vlastně pilnost dělníků, která výrobky tvoří; nemůže to tedy platit o boháčích, kteří nepracují, aniž pak o těch, kteří si práci zamlouvají a nechávají za sebe pracovat."
„To jest opět velký omyl," pravil pan Jelínek, „jenž pochází z toho, že považujete jen práci ruční za práci. Avšak kdo udělal ku příkladu nárys stroje neb domu, nepracoval ten rovněž jako ten, kdo jej vystavěl? Majitel továrny, jenž činností svou suroviny dělníkům ku zpracování dává, nepracuje ten rovněž jako dělníci sami? Zdali pak by ti dělníci, kteří v prádelně akcijního spolku práci mají, bez prádelny té mohli látky tak připravovat?"
„To by zajisté nebylo možné," pravil Novotný; .páni mají tedy podíl v práci; ale proto přece nevím, zdali mohou jiným dobré prokazovati, jen na sebe myslíce."
„Bez vlastního vědomí," odvětil pan Jelínek „prospívají jiným. Akcijní spolek zajisté měl při zařizování své prádelny především svůj zisk na zřeteli. Avšak jakou službu prokázal při tom též nám! ba rozmnožil bohatství osady tak, že (s.45) Petrovice před jeho příchodem 500 lidí obydlené, nyní mají přes 1000 obyvatelů; a při tom žijí tito mnohem lépe nežli oněch 500. Bez kapitálů, které on sem přinesl, nebylo by se mohlo tolik oprav předsevzíti. Třeba byl hledal jen svůj zisk, stal se přec dobrodincem osady naší, ba stal se „nám více užitečným, nežli sám sobě."
„Musím sice již připustit," odmlouval dále Novotný, „že i ten, kdo jen svého zisku si hledí, celému lidstvu prospívá, Kdyby ale každý pracoval pro všechny, místo aby jen na sebe myslil, musilo by to míti přece jiných výsledků. Co jest konečně výsledek zásady: každý pro sebe? Prospěl li jsi společnosti, nuž dobře; pakli ne, také as dobře; a můžeš se těšit svým štěstím neb svojí obratností. A že by to bylo správné, o tom velice pochybuju."
„Vy velmi rád přeháníte, Novotný; zásada:“Každý pro své blaho" byla by hanebnou, kdyby byla s to, aby utlumila všechnu nezištnou náklonnost zejména v rodině, v přátelství a mezi spoluobčany. Avšak mimo poměry, jež utvořeny jsou svazkem lásky vespolné v rodině a mezi přáteli, jsou i jiné poměry mezi lidmi, které vycházejí z osobního užitku a při nichž strany stojí na stanovisku práva, vcházejíce v poměr vzájemný jen za jistých výminek. Takovéto obchodní poměry chtít na nezištnost zakládati, jest ovšem nemožno, jakoby bylo nepřiměřeno za základ rodiny a přátelství bráti vlastní zisk. Pracujete vy, Novotný, Vondřichu a vaši spoludědici, u pana Dobrovolného jen pro potěšení ?"
„To by ještě scházelo," odpovídali všichni, „pracujeme, abychom mohli býti živi."
„Vy tedy pracujete pro svůj zisk," odpověděl pan Jelínek, „a ne pro zisk spolku (s.46) akcijního. Než proto se vám nemůže činit žádná výčitka, pokud budete pracovat svědomité. Ba mohu směle tvrdit, že vy všichni, ačkoliv jen svého užitku si hledíte, neméně krajinu zvelebujete obohacujíce ji výrobky svými. Ve vzájemných stycích lidí vládne užitek osobní; ale tím právě uskutečňuje se zásada bratrství, že každý pro všechny pracuje."
„Opravdu," propověděl pan Pilný, jest patrno, že ve světě společenském tak ladná panuje shoda, jako v říších přírody. Již často jsem o věcech těch přemýšlel, ale vždy jsem pozoroval jednostranně, vždy objevily se mi stránky jen tmavé, což mě vždy bolelo. Nyní vsak vidím, že jsem, vzdor přemýšlení svému, nepřišel na základ věci." —
„Tak se dělo zajisté i mnohým jiným," odpověděl pan Jelínek; „avšak i sebe záhadnější otázka rozluští se rozumným rozbíráním. Ba, ze zásady „každý jen pro sebe" plyne pro celek tím větší užitek, čím snažněji jeden každý vlastní zisk vyhledává. Touha jiných po zisku, starání se o odbyt, o rozšíření závodu, což k novým vždy opravám pudí, to vše množí nám i pohodlí naše' Každý pokrok tedy opět celku prospívá. Zásadu, že každý pro všechny pracuje, že každý jen usiluje o užitek celku, svůj vlastní prospěch však že podřizuje prospěchu všeobecnému; dále zásadu, že celek sám za takovou nezištnou práci se odmění jednotlivci i tuto zásadu nebude lze nikdy s výsledkem provésti. Vždyť i sama přirozenost lidská proti ní se vzpouzí. Považte kupříkladu, kdyby každý z pěti milionů obyvatelů Čech musel pracovati pro společnost a pak čekati, až mu společnost ta pětimilionní díl výtěžku ze souhrnu práce všech vyplatí ! Tu by zajisté mnohý (s.47) raději nic nepracoval a čekal na svůj díl, který mu společnost vyplatí. Třeba tedy užitek osobní často vedl s cesty, přece zůstane pákou celého lidstva."
„Ale, promluvil opět Novotný, „nenásleduje z toho více zlého nežli dobrého? Vždyť přece velmi často odporují sobě zájmy lidí, vidíme to na př. hned u dělníků a podnikatelů."
„Jen ve hledání užitku," odpověděl pan Jelínek, „rozdvojují se lidé, nikdy v zájmech svých pravých. Co se však týče dělníků a jich najímatelů, mýlíte se Novotný, maje za to, že zájmy jich jsou rozličné; naopak, právě jich zájmy jsou oběma společné."
„Ale, pane Jelínku, jak to možno, vy každou chvíli něco povíte, co si odporuje; já myslím že zájmy těch dvou jsou rozličné, ani pořád se spolu nacházejí v nedorozumění."
„To se děje právě jen omylem obou," odpověděl pan Jelínek.
„Vždyť ale jest zájmem dělnictva," pravil Novotný, „aby měli vždy práci; kdežto, jak to nyní vidíme, často jest v zájmu pánů továrníků nedávati žádné práce. Dělníci přejou si dále zvýšení mzdy, kdežto páni by ji rádi zmenšili."
„To jsou samé bludy, Novotný. Zda-li není vždy v prospěchu továrníků, aby ustavičně dali pracovati? Vždyť jen prací nabývají užitku."
„Proč tedy," zlobil se Mastera, „propouštějí dělníky a to v čase, kde živobytí jest tak drahé?"
„Právě proto, že jest draho, musejí to továrníci udělat. Poněvadž při živobytí tak drahém musí se každý uskrovnit, menší se poptávka po všem ostatním zboží a továrníci nenalézají takového odbytu,jakého mají zapotřebí, aby nemuseli se ztrátou (s.48) pracovat; musejí tedy práci buď zcela zastaviti, nebo méně vyráběti, škodu však z toho taky mají."
„To může být pravda, pane Jelínku," odpověděl Maštěra, „ale je to přece těžká věc, být právě v takový čas bez práce."
„Připouštím to, Maštěro, ale mohou lidé za to, že panuje neúroda ? Jak jsem již pravil, mají továrníci také škodu z toho, když se nepracuje; vždyť leží jim ladem stroje a kapitál."
„Inu, pochopuju to všechno," odpověděl Maštěra, „ale je to užitek dělníků, mají-li pravidelně práci, kdežto továrník mnoho pracuje, když je dobrý odbyt, a když malý, nepracuje."
„Jak by mohl ale jinak ? Jeho užitek roste s výrobou, proto jest v jeho prospěchu, co možno nejvíce vyráběti; jest mu tedy také líto, když nemůže pracovati a odbyt klesá. Jakmile ale odbyt opět vzroste, zajisté začne zase dřívějším, ba mnohdy ještě usilovnějším způsobem pracovat."
„Ale jak je to, pane Jelínku, se mzdou? Tu zajisté rozchází se zájmy dělníků a pánů. My si přejeme mzdy co možná vysoké, kdežto páni raději nízké mzdy dávají."
„Továrníci si snad přejou nízké mzdy, ale užitečné jim to není. Taky to není vždy pravým užitkem dělníků, míti mzdu vysokou!"
„Cože?" zvolalo několik dělníku ? „to že není naším užitkem?"
„Zajisté ne," pokračoval pan Jelínek, „neboť když vzroste mzda, vzroste též cena všech výrobku a vy musíte pak všechno dráže platit. Máte se při tom lépe, než když byla mzda nižší, ale všecko lacinější?"
„To ne," pravili někteří; „ale to opět jen dokazuje, že není možné, aby se stav náš zlepšil."
„O přece," odvětil pan Jelínek, „lepší se (s.49) váš stav ustavičně a to tím, že se vyrábí více, lépe a laciněji. To prospívá vám, vyrábitelům, kupcům i prodavačům.
Avšak ještě jedna věc působí k zlepšení výrobků a stavu vašeho, totiž konkurrence čili soutěžení.
K objasnění pojmu toho vám povím následující.
Kdyby v každém odvětví průmyslu byl jen jediný vyrábítel, tak že by dělníci mohli jen u .něho pracovati a obecenstvo jen od něho odbíhati, určoval by si továrník ten zajisté sám ceny výrobku svého. Avšak u každého řemesla neb průmyslného odvětví jakož vůbec všude jest více vyrábitelů, více schopných dělníků. Kdyby tedy jeden z vyrábitelů chtěl dělníkům svým nízkou mzdu platit, dělníci by jej opustili a šli by k druhému, který by tím nabyl více pracovních sil a mohl tedy více vyráběti; proto musí hleděti, aby si dělníky své zachoval slušnou mzdou. Pakli ale továrník nenachází odbytu, nemůže taky více dělníkům tolik platit, jako dříve, an práce jeho nemá více tolik ceny co dříve. Nyní nastává dvojí možnost: Buďto nenachází továrník odbytu vinou svou vlastni, pak dělníci mu odejdou z práce a obrátí se tam, kde se odbyt nezmenšil; aneb menší se odbyt všeobecně za příčinou vzmáhající se drahoty a neúrody, pak musí dělníci zůstat i při zmenšené mzdě a nezbytnosti se poddat, an nikdo jim větší mzdu dáti nemůže."
„Vidím z toho arciť," odpověděl Novotný, „že páni sami nemohou si mzdy určovat a tyto že mění se dle ceny zboží; pochopuju také, že zájmy továrníků a jich dělníků jsou stejné; ale přece l často se stává, že páni hledí dělníky nižší mzdou odbyti nežli jakou tito zasluhují."
„Pakli se to děje," pravil pan Jelínek, „tož (s.50) se to vždy brzy změní. Konkurrence a jiné okolnosti nutí továrníky brzy, aby mzdu v souhlase s odbytem a cenou výroby zvýšili."
„Vidíte tedy, že není potřebí, aby jednotlivec, vlastního užitku hledaje, druhému škodil, a že, pakli to činí, přece čile svého nedosáhne."
„Tím ukončíme dnešní rozpravu. Dříve však nežli se rozejdeme, chci vám ještě několik slov říci: Zejtra jest výroční trh ve městě. Mnohý z vás má tam snad co na práci, mnohý zas nic Kdo tam nemusí být, ten ať tam nejde; nebo množstvím lidu na trh přicházejícího ceny se zvyšují. Dále střežte se všelikých výtržností; z těch vychází jednotlivci sice okamžitý prospěch, všichni ale mají trvalou škodu z nich."