OD EGOISMU K IZOLACIONISMU 

Tento komentář ke knize i článkům Jiřího Kinkora (dále J.K.) s určitým časovým odstupem si klade za cíl zjistit, zda autor v rámci svého badatelského programu (destrukce kolektivismu, altruismu a etatismu) z níže uvedených premis nevyvozuje ošidné závěry ve vztahu k filozofii a ekonomii:

Vlastní výsledky bádání jsou prezentovány jím samotným následovně: svůj článek o ekonomii blahobytu označuje jako ”principiální analýzu ekonomie blahobytu v historickém kontextu" (Kinkor, 1996b, s.14). Stejně tak deklaruje, že díky směřování jeho výzkumu ”rovněž se definitivně hroutí koncept ,selhání trhu', pokud snad jeho nesmyslnost nebyla již dostatečně obnažena zdrcujícími argumenty rakouské ekonomické školy" (Kinkor, 1996b, s.19; zvýrazněno J.Ř.). Jindy však dospívá ”…k nevyhnutelnému a pro mnohé možná překvapivému závěru: nic takového jako homogenní rakouská ekonomická metodologie neexistuje" (Kinkor, 1997b, s. 134). Kdo co tvrdí, to se čtenář (zvláště jeho knihy) nedozví (”jeden významný politik", ”jeden objektivistický filozof", ”jeden známý ekonom, jehož nechci záměrně jmenovat", ”mnozí tvrdí", ”ti, kdo tvrdí"). Téměř každý kromě něj je kolektivista apod. Namítne-li neznámý vojín ekonomie, že sociální stát může fungovat efektivněji než policejní stát, je nařčen z kolektivismu (Kinkor, 1996b, s. 96). ”Zlý" kolektivista, považující individuální názor za příklad ideologie té či oné skupiny, by snad takto mohl vést polemiku, ale ”dobrý" individualista by se měl věnovat rozboru jednotlivých badatelských programů a jejich výsledků.

Podle (Kinkor, 1996b, s. 12, 53) ”jsou to filozofové a nikoliv ekonomové, kteří ... prohrávají svůj zápas se socialisty a etatisty všech odstínů." ”Filozofie, která v posledních dvou stech letech zpochybňuje lidský rozum ..., která . se šířila z německých univerzit, přinesla dvě světové války a komunistické totalitní systémy." Kdo je viníkem: I. Kant, který je ”... předělem novověké filozofie a soudobá filozofie a civilizace jeho destruktivnímu vlivu plně podlehla" (Kinkor, 1997b, s. 133-134). Proč Kant (1976) se svým pojetím osob jako účelů o sobě se stává předmětem tak zarážejícího obvinění, to už objasněno není. Ani z jeho chvály ekonomů při konkrétnějším pohledu mnoho nezůstane: ”Jsou to ... ekonomové vedení iracionální politickou filozofií a zkažení tzv. ekonomií blahobytu, kteří intervencionistickými myšlenkami infikují ... veřejnost ... Vliv keynesiánské, státně-intervencionistické, kolektivistické ekonomie, neustále šířený učebnicemi makroekonomie, bezpečně mate generace mladých ekonomů a zprostředkovaně celou veřejnost ..." (Kinkor, 1996b, s.112). Hrozba této ekonomie spočívá podle něj v tom, že ”…ji akceptuje drtivá většina ekonomů včetně mnoha světových autorit" (Kinkor, 1996b, s.19), preferující ”…chybnou popperovskou empiricko-falsifikacionistickou metodologii" (Kinkor, 1997,s.133).

(Kinkor, 1996b, s. 12) vyhlašuje filozofii objektivismu Ayn Randové za ”epochální zvrat v historii filozofie po druhé světové válce", přičemž její ”revoluční přínos spočívá mimo jiné právě v tom, že odhalila povahu vědomí jako identifikace reality na rozdíl od dosavadního pojetí vědomí jako reprodukce či odrazu reality." (Tamtéž, s. 35) Vědomí též uspořádává, rozvažuje, modeluje, pojímá, předvídá a sebeidentifikuje. Již v roce 1929 byl Husserlem (1993) nastíněn problém identifikace bytí vědomím jako syntézy sui generis (se zdůrazněním významu interpersonální interakce, tedy transcendentální intersubjektivity). Logickofilozofickou teorii identifikace lze nalézt v (Koerner, 1970).

Jednotlivá témata politické filozofie, rozebíraná J.K., byla podána přehledněji a subtilněji, zpracována na konkrétnější a vyšší úrovni poznání (Ballestrem - Ottmann, 1993; Deutsch, 1971; Levy, 1993; O slobode ..., 1993; Rawls, 1995; Strauss, 1995). J.K. se spokojuje s kukátkem (buď život, nebo smrt) tam, kde jsou využívány dalekohled a mikroskop (zkoumání dobrého života, dvojaký cíl politické činnosti, koncept podmíněného bytí apod.). Tedy i co do formy a úrovně zpracování představují práce J.K. krok zpět, protože své stanovisko nerozpracoval v konkrétní konfrontaci s jinými badatelskými programy. Domnívá-li se (Kinkor, 1996b, s. 172), že v posledních dvaapůltisíci letech filosofické myšlení se nevyvíjelo nejšťastněji, měl by ostatním sdělit, zda považuje dosavadní objevy filosofů [například řešení problému dělby moci ve státě (Locke, Montesquieu), Rousseauovu argumentaci proti otroctví a dani z hlavy, Heideggerův rozbor souvztažností struktury věty a struktury věci] za zavádějící či nikoliv.

Podle J.K. přírodu lze měnit v souladu se zákonem kauzality, tj. lze odlišit metafyzické reality od člověkem vytvořené reality. Vše co člověk činí, je nutno ověřit, zda je v souladu s realitou, tj. s atributy života člověka jako člověka. Lidské vědomí je nezměnitelnou realitou, ale výsledek jeho použití jako produkt konceptuální či praktické volby je změnitelnou realitou. Zájem o vlastní život a vše, co jej podporuje nebo ohrožuje, jsou nutné k přežití. Egoismus značí hodnocení všech věcí a lidí ve vztahu k vlastnímu životu. Na smyslové poznání navazuje tvorba pojmů jakožto výsledku volního poznávacího procesu. Funkce pojmu jakožto prostředku sdělování poznání je odvozená. Teorie poznání je propojená s teorií existence (metafyzikou), která ji předchází. Poznání identifikuje axiomatické pojmy (existenci, identitu a vědomí). Existence je primární, vědomí a identita je sekundární. Axiómy umožňují něco dokazovat, nelze je z ničeho odvodit, tedy identifikovat kauzálně. Kauzalita je důsledkem identity. Metafyzika a epistemiologie jsou završeny etikou a politikou. Politická filozofie promítá morální principy jednání jednotlivce do oblasti vztahů mezi lidmi navzájem a odvozuje existenci státu a jeho funkce (viz Kinkor, 1996b; Kinkor, 1997).

Integrováním pojmů lze dosáhnout podle J.K. nejabstraktnějšího pojmu, tj. pojmu existence obsahujícího vše, co je nezávislé na vůli člověka, všechny entity (včetně člověka), jejich vlastnosti a příčinné vztahy mezi nimi. Pod společný obecný koncept lze zařadit ty konkrétní entity, které nejsou totožné, ale mají společný znak, jímž se od ostatních odlišují.

Dle mého soudu zde platí, že A je zároveň non-A, platí, že společným znakem entit je jejich vzájemné odlišování a jeho způsoby (viz kostky domina a pravidlo o jejich přiřazování). Jestliže se od sebe liší vztahy A rovná se A a A je totožno s A, pak platí A je přibližně non-A (fylogenetický a ontogenetický vývoj organismů). Jestliže se tento proces opakuje, je prováděna znalostní diferenciace reality. (A) má více překrývajících se vymezení, je-li prvkem, vyskytujícím se ve více vztahových strukturách (člověk, práce, kapitál). Jeden a tentýž objekt lze uvažovat na více úrovních reality. Jeho pojmenování znamená jeho vyčlenění z přírodních souvislostí a jeho začlenění do společenských souvislostí jako objektu volby. Vědomí aktivně zpracovává informace o objektu prostřednictvím smyslů. Jednotlivci poznávají, protože mají (omezenou) svobodu volby. To, co lze identifikovat (prostřednictvím pojmů, pohybem ruky, přiblížením se k předmětu), se stává součástí individuálního vědomí, registrujícího předměty svého zájmu. Daná volba mění realitu: ”...skutečnost je různá vždy podle toho, zda ji pozorujeme či nikoliv" (Heisenberg, 1966, s. 27). Tato volba působí přímo i nepřímo na jiné jednotlivce. Rozhodování lidí je ovlivňováno jejich vzájemnou komunikací, mimo jiné prostřednictvím pojmů (Deutsch, 1971; Husserl, 1993, s. 90an). Její obsah a forma určují obsahy a formu poznání, tedy i zformulovaných pojmů; primární funkcí pojmů se stává jejich komunikační a tím i jejich imaginativní, rekonfigurační, re-prezentační, estetická a ideologická funkce (viz Levy, 1993, s.72an). Řeč umožňuje formulování pojmů: ”Proto kdykoli lidé správně rozumově uvažují, vděčí za to správně pochopené řeči, a stejně tak za své omyly vděčí řeči, kterou pochopili špatně" (Hobbes, 1988, s. 43). Z těchto důvodů jsou významné popperovské falsifikační testy teorie (jejich přehled viz Ballestrem-Otmann, 1993, s. 249an). Obdobně lze testovat i arbitrární pojmy (bůh, veřejný prospěch), které podle J.K. nelze vyvrátit, protože nejsou vystavěny na realitě a jsou pokusem o její přepisování a vylepšování; kdo chce prosadit svůj arbitrární názor, uchyluje se k násilí a používá arbitrární pojmy k jeho ospravedlnění.

Meze poznání i jednání (i přírodovědeckého a technického) jsou dány společností, v níž jedinec žije. Ideálnímu kapitalismu je vlastní ideální filozofie objektivismu a naopak (viz Peikoff, 1991, s. 395an). Tuto bázi každý člověk přesahuje, manipuluje s ní a dostává se do kontaktu a konfliktu s jinými lidmi. Vlastního prospěchu lze dosáhnout též sledováním prospěchu jiných lidí; každý jedná jako kolektivista i individualista zároveň.

Slabé altruistické interakce, držící lidský (mikro)svět pohromadě, jsou doplněny na základě reciprocity silnými egoistickými interakcemi, které umožňují rozvíjet lidský (makro)svět (viz Lea-Tarpy-Webley, 1994, s. 325an.; Mill, 1992, s. 38). Egocentrismus je racionální formou chování pouze v období změny a rozpadu institucí. Pokud vztah egoismu a altruismu nachází své vyjádření v institucích (založených na trvalé vzájemnosti povinností, odplaty a výhod) takových jako manželství, ”stává se racionálním a nekontradiktorickým.” ”Dík institucím … mohou mít životaschopnost věci tak zranitelné jako svoboda a vzdělání ...” (Gehlen, 1972, s. 107, 158). Za sledováním prospěchu jiných lze sice odkrýt sledování prospěchu vlastního, pro integritu a stabilitu společenských interakcí je významnějším ten fakt, že vlastního prospěchu lze dosáhnout vesměs jen tehdy, je-li sledován prospěch jiných. Mohl by se Robinson těšit z přítomnosti Pátka, kdyby mu neumožnil sdílet s ním svou ostrovní říši, tedy nepřistoupil na omezení svých individuálních práv. Chtěl-li lépe žít, musel zvýšit svobodu volby jiného.

Kdyby lidé byli toliko egoisty, tj. lidmi vidícími v jiných lidech prostředky uskutečňování svých účelů, kdyby společnost nebyla ničím více než skupinou jednotlivců (Kinkor, 1996b, s.69), tak by postoje kolektivistů nikoho zajímaly. Pokud by postoje nějakého jednotlivce byly egoističtější než postoje jiných jednotlivců, tak by tento nešťastník přežil všechny ostatní. Propagátor egoismu J.K. se stává altruistou v tom momentu, kdy zveřejněním svých názorů sleduje prospěch jiných. Své EGO obětuje na oltář blahobytu ostatních. Jako skutečný egoista by musel tajit tento svůj postoj před ostatními, protože by to zlepšovalo jeho vyhlídky na přežití. Sleduje-li J.K. tímto aktem vlastní prospěch a zachrání-li tím někoho před utopením v louži altruismu, riskuje, že onen šťastlivec jej bude v budoucnosti bez nároků na reciprocitu varovat před uklouznutím v blátě egoismu. Dokonalým altruistou se stává (Kinkor, 1996b, s. 151an) rovněž v momentu, kdy horuje proti vzniku dluhového břemene, které by nesly další generace.

(Kinkor, 1996b, s. 115) pochybuje o tom, zda lze hovořit o společenském bohatství (blahu, blahobytu, užitečnosti) a zda lze využít Pareto efektivnost jako jeho standard: ”Nic takového jako růst nebo bohatství celku (či ekonomiky) neexistuje. Existuje pouze zvyšování bohatství jednotlivců." (Kinkor, 1996a, s.206) uznává, že ”spojení společenský blahobyt by snad mohlo být racionálně interpretovatelné pouze a jenom v tom případě, že by danou hodnotu sdíleli naprosto všichni členové společnosti." V tomto pojetí je důraz kladen na diskusi pojetí jednomyslnosti. Lze však považovat za podivné, že k dosažení ideálního státu J.K., tedy určité podmínky blahobytu všech individuí má postačovat ”přesvědčení rozhodující části voličstva” (Kinkor, 1996b, s. 171), jemuž v již uváděném příkladu ”…se mylně říká ,rozhodnutí společnosti'.” Tato situace nastává tak tehdy, když menšina akceptuje alespoň pasivně volbu většiny a metody jejího prosazování (Deutsch, 1971, s. 359). Jde o chování jednotlivců, které se (dodatečně) přizpůsobuje faktickému stavu věcí, například korekcím právního řádu. Nemusím být nadšený z toho, že jsem svobodný, ale z tohoto stavu se těžko mohu vyvázat (viz Rousseau, 1989, s. 230).

Nejde jen o to, zda lze hovořit o společenském bohatství (blahobytu, užitku), byť se jednalo o vedlejší efekt vytváření individuálního bohatství, ale zda a jak se má na jeho vytváření, a tím i na iniciování tvorby individuálního bohatství podílet stát. Čím lépe plní stát funkce ”zajištění vnitřní bezpečnosti, justice, obrany proti vnějšímu ohrožení a zahraniční politiky" (Kinkor, 1996b, s.64), tím vyšší je stupeň společenského blahobytu při dodržení podmínek Pareto efektivnosti(!), protože se zvětšuje prostor pro směnu a zmenšuje prostor pro násilí. Lze-li se střetnout s těmito efekty, lze hovořit o společenském (ne)blahobytu. Ještě jinak, (Kinkor, 1996a, s. 211; Kinkor, 1996b, s.153) nezpochybňuje existenci tzv. externích efektů a jejich speciálního případu tzv. veřejných statků (například ve formě veřejné infrastruktury), jejichž existence je označována za jeden z případů selhání trhu.

Definice trhu jako ”směny, kterou jakýkoliv zásah násilí (včetně státu) neguje" (Kinkor, 1997a, s. 68) neumožňuje vidět jej jako vyvíjející se instituci. Absence tohoto úhlu pohledu vede k absolutizaci dichotomie ”stát nebo trh". Všechny jevy jsou zkoumány důsledně jednorozměrně jako odchylky od standardu, kterého je žádoucí dosáhnout. J.K. se stalo totéž, co vytkl jiným ekonomům v souvislosti s použitím pojmů všeobecné rovnováhy a Pareto efektivnosti. Analytický nástroj zkoumání reality přeměnil na normativní model její podoby a hodnocení: ”Současné západní etatistické ekonomiky jsou trhu značně vzdáleny" (Kinkor, 1997a, s. 68).

Tyto a další jevy byly subsumovány pod pojem selhání trhu, který podle (Kinkor, 1995, s. 509-510) ”…je pravděpodobně tím nejhorším, co může ekonomie hlavního proudu hospodářské politice nabídnout. Selhání trhu neznamená nic jiného než nesplnění našich představ nebo očekávaného standardu.” Jeho definice tohoto pojmu je toliko negativní: ”Jestliže se nějaký akt směny neuskuteční, protože o něj potenciální strany obchodu nemají zájem, nejde o žádné ,selhání trhu'." (Kinkor, 1996b, s. 61). Co když tímto pojmem mají ekonomové na mysli tu skutečnost, že by se ta či ona směna nemohla uskutečnit bez ”...zajištění vnitřní bezpečnosti, justice, obrany proti vnějšímu ohrožení a zahraniční politiky", tj. fakt, že lidé se nemohou individuálně věnovat směně, aniž by se předem nepostarali kolektivně o její ochranu, což má své dopady na průběh a výsledky tržních transakcí samotných. ”Pluralitní instituce … předpokládají, že jednota společenského celku existuje …” (Aron, 1992, s. 67). Trh představuje síť relativně stabilních interakcí jednotlivců na základě silné reciprocity, kterou lze narušit nebo rozvinout. Tržní selhání představuje situaci, kdy (dodatečná) dobrovolná výměna jednotlivců se neobejde bez (netržní) koordinační účasti třetí strany (osob či institucí), bez fungování výše uvedených a jiných institucí, omezujících volbu jednotlivce (Levy, 1993, s. 34; Milgrom-Roberts, 1997, s. 121). Vymezení tržního selhání uváděné J.K. nemá oporu v literatuře. Kritika postupů jemu známých autorů (Musgrave-Musgraveová, 1994) by byla příhodnější. J.K. používá termín ”absence trhu", vyhovující jeho výše uvedené definici ”selhání trhu" a představující jeden z jeho případů. Avšak též v podmínkách etatismu člověk jakožto kolektivista vyměňuje informace, věci a služby s jinými lidmi.

Není zcela přesné si myslet, že úkolem (demokratické) vlády (státu) je zajišťování veřejných statků v té či oné oblasti. Úkolem (i regionální či lokální) vlády je odstraňování vnitřního dluhu i v podobě plnění mezinárodních smluv zajišťováním veřejných statků, regulace, urychlování inovací apod. Tento dluh vystupuje jako konkurenční nevýhoda té či oné vlády (navenek státu) vůči postavení jiných vlád (států). Konkurence vede vlády k tomu, aby přistupovaly k zasahování do různých oblastí života společnosti, tedy i do hospodářství, a nutí je dělat v pozitivním, ale i negativním smyslu totéž jako konkurence (viz Deutsch, 1971). Vláda bude liberalizovat či regulovat tržní vztahy jen potud, pokud jí to přinese nějakou výhodu v bližší či vzdálenější perspektivě i vůči soupeřícím politickým skupinám. A totéž od ní budou očekávat její voliči (občané). Míra těchto zásahů bude vždy předmětem veřejných debat i lobování ve prospěch té či oné skupiny. Slovy Buchanana (1996), fungování ochranného státu postuluje ustavení produkujícího státu v té či oné míře (viz Mill, 1992, s. 20-27; Palata, 1998, s.8). Sám (Kinkor, 1996b) navrhuje organizování státní loterie (viz dále).

(Kinkor, 1996b, s.5) sám popisuje důsledky jednoho selhání trhu: ”Ve společnosti založené na rozumu by ryze filozofické dílo nabízející nové myšlenky ... stalo se okamžitě předmětem seriózního studia (to se poštěstilo právě Kantovi – pozn. J. Ř) ... ve společnosti, kde většina lidí ani netuší, ... proč ji (filozofii - pozn. J.Ř) člověk zoufale potřebuje k dlouhodobému přežití, je jakékoli čistě filozofické pojednání v očích drtivé většiny veřejnosti ... odsouzeno k opovržení." Předpokladem změny tohoto stavu, nedovolujícího, aby se na trhu myšlenek odehrál zápas objektivismu s kolektivismem a mysticismem, je ”odstranění regulace trhu idejí", které ”povede k ... odstranění regulace trhů ostatních." (Tamtéž, s. 99) Etatisté však ”vměšují se i do soukromého vlnění." (Tamtéž, s. 100)

Angažovanost státu v oblasti ”vlnění" je vyvolána tou okolností, že jednotlivé kmitočty z celkového vlnového spektra se státům přidělují dle mezinárodních dohod tak, aby se vysílače navzájem nerušily. Proto kulhá J.K. uváděná analogie s vlastnictvím pozemků (co do kvantity omezeného zdroje), které přesto nepatří státu. Ale i vztahy mezi vlastníky pozemků jsou regulovány zákonem, který nejen omezuje, avšak též rozšiřuje jejich vlastnická práva (ochrana vstupu na vlastní pozemek), a který umožňuje zasahovat do jeho využití i jeho vyvlastnění za náhradu ve veřejném zájmu. Nárok vlastníka pozemku na přístup k němu je právně ošetřen, i když jsou tím omezena práva jiného vlastníka na nerušené užívání svého pozemku. Vzájemná omezení představují současně rozšíření příležitostí, tj. zajištění přístupu všech ke svým pozemkům. Na rozdíl od (Kinkor, 1996b) lze dospět k závěru, že omezení svobody ”objektivizovaným násilím státu" v jednom směru může představovat její rozšíření v jiném směru.

Pojetí práva u J.K. je shodné s Hobbesovým pojetím přirozených zákonů, které nejsou ”nic jiného než určité rozumem pochopené závěry o tom, co je třeba dělat a čemu je třeba se vyhnout" (Hobbes, 1988, s. 170-171), neboť podle (Kinkor, 1996b, s. 56) ”právo je třeba chápat negativně jako zákaz zasahování do soukromé volby jednotlivce. Je to právo na neomezování příležitostí k dosažení vlastního štěstí, nikoliv právo na rovnost příležitostí či na přidělení štěstí." Toto pojetí práva je už ohraničeno institucí monogamního manželství. Co když jsou příležitosti omezovány tím, že nejsou rovné? Zbývá nějaký prostor pro konkurenci egoistů?

V sociální oblasti (Kinkor, 1996b) v souladu se svým názorem na právo a na daňovou soustavu hodlá se spoléhat na dobročinnost egoistů(!). Tento způsob sociální pomoci má sklon působit nahodile, časově i místně proměnlivě a zabývat se jednotlivými případy (viz Lea - Tarpy - Webley, 1994, s. 350; Riebauerová, 1998, s. 4). Stát na rozdíl od aktivit ostatních subjektů se musí řídit zásadou univerzality, respektive objektivity (padni komu padni) podle obecně uznávaných kritérií například v podobě zásady stíhání všech závažných trestních činů, o nichž se dozví orgány činné v trestním řízení, nebo v podobě zásady pomoci všem (podle kritérií darujícího!), kdož se ocitli v nouzi, a nebo i podpory těm schopnějším. Podle (Kinkor, 1996b, s. 63) ”člověk ... činy ostatních může chybně identifikovat jako násilí proti sobě. ... Nástrojem objektivizace sebeobranného použití síly je instituce politického rozhodování - stát." Tato objektivizace představuje náznak altruismu v konání státu vůči konkrétním osobám (záruku, že viník bude spravedlivě potrestán, že sociální dávka bude vyplacena potřebné osobě). Z hlediska výkonu sociální funkce státu má dobročinnost občanů určitou výhodu: ukazuje vládě jejich preference v oblasti hospodaření s veřejnými zdroji.

Kritéria lze diskutovat, a to i z hlediska efektivnosti, spravedlnosti a dopadu na veřejné finance. Právo každého na účast v těchto diskusích a právo na občanskou neposlušnost v demokratické společnosti, tj. možnost přesvědčit většinu menšinou, respektive jednotlivcem při dodržení určitých procedurálních pravidel zajišťuje v prakticky proveditelné formě aplikaci pravidla jednomyslnosti (viz Locke, 1992). Tato možnost oslabuje námitku (Kinkor, 1996b, s. 40), že ”je-li … zabráněno druhému člověku v jeho volbě (např. státní regulací školství) ... tento člověk ... je zbaven možností využít ... volby. Přestává být člověkem." Tento ”nečlověk" uspořené školné však může použít na návštěvu muzeí, jazykových kursů a cizích zemí, tj. omezení svobody v jednom směru je vyváženo jejím rozšířením v jiném směru. Jestli je to efektivní, je otázkou pro ekonomii.

Jistota příjmu pro stát omezuje volbu pro občana jako daňového poplatníka a zvyšuje jeho nejistotu. Zřekne-li se (musí-li se zříci) některý občan v podmínkách současné daňové soustavy své příležitosti vytvářet a užívat bohatství, nemusí platit (téměř) žádné daně. V tomto případě (téměř) žádný ochranný, respektive produkující stát nepotřebuje. Daň z hlavy mu umožňuje jedinou volbu: žít a platit, nebo nežít a neplatit, tj. nutí jej podílet se na vytváření a užívání světských statků. Daně z již dosaženého příjmu nebo daně ad valorem mají pro plátce své přednosti: ”... zdanění podle hlavy odpovídá spíše otroctví a věcné daně vyhovují více svobodě." (Rousseau, 1989, s. 205)

Daň z hlavy nebere v úvahu hospodářská rizika. Pro akcionáře jsou dividendy věcí pochybnou. Nutnost platit měsíčně například 4000,- Kč bude jej více zatěžovat než povinnost odevzdávat státu čtvrtinu (polovinu) výnosu z akcií ve formě dividend. Začne-li podnikat, jeho místo na trhu nemusí být nejjistější. Přesto musí zaměstnancům i sám sobě vyplatit vyšší mzdu o již uvedených 4000,- Kč. Totéž se týká cen všech faktorů, neboť do jejich úrovně se bude promítat velikost rizika, vyplývající z tlaku zahrnout v té či oné míře výši této daně do příjmů všech producentů bez ohledu na jejich momentální platební schopnost. Konečně nebude-li tento podnikatel za užití faktorů platit plnou cenu a čím větší bude jeho podíl na jejich užití, tím větší výhody a příjmy bude mít například z veřejné infrastruktury a tím více bude závislý na její funkčnosti. Tím bude pro něj výhodnější přispívat na její zlepšování ve formě (progresivní) daně z příjmů.

Jednotlivec chce přežít jako člen společnosti, neboť jen tak nabývá vlastnická práva (viz Locke, 1992, s.192), což má dopady i na jeho preference (srovnej Kinkor, 1995, s. 507). Proto bude mít sklon k tomu, aby statky, významné pro toto přežití, byly dostupné v obdobné míře všem, protože za těchto podmínek se každý může účastnit směny v určitém sociálním prostoru. Její fungování vyžaduje, aby produkce některých statků (svoboda, spravedlnost, bezpečnost, vzdělání, zdraví, zaměstnání jakožto instituce) nebyla závislá jen na iniciativě jednotlivců. Je pravdou, že pokud by pekaři byli nuceni státem prodávat chleba pod výrobními náklady, byl by menší a vyskytoval by se v něm sem a tam zapečený brouk. Není v případě těchto brouků jako zla, jež se může objevit jako výsledek konkurenčního boje (čistota na rozdíl od brouků není zadarmo), výhodnější pro zákazníky i pekaře kontrola pekáren státní hygienickou kontrolou? Nepředchází tato kontrola násilí ze strany zákazníků na pekařích?

Proč s vehemencí, s jakou je navrhován odchod státu ze všech možných oblastí, není požadováno obnovení obchodu s ženami a otroky. Podle některých výzkumů trh takto začal fungovat. Toto okleštění obchod s jinými komoditami nepoškodilo. Proč není voláno po znovuzavedení vězení pro dlužníky. Neplatič dluhu se dopouští jistě většího násilí vůči věřiteli, než jakého by se dopustil stát vůči občanovi zavedením daně z hlavy. A proč není propagována liberalizace obchodu se zbraněmi? Jak je dovozováno v případě televizního vysílání nevhodného pro děti, morálního to násilí vůči dětským divákům, je na vlastníkovi věci (televizoru), jak a kdy jej použije (Kinkor, 1996b). Proč stát právě v tomto případě nesmí zasáhnout proti iniciaci násilí? V uvedených oblastech byla omezena směna a rozšířena působnost státu, kontrolujícího fungování trhu ku jeho prospěchu.

Proč s razancí, s jakou je odmítáno povinné zdravotní a důchodové pojištění, není prosazováno zrušení povinného havarijního pojištění motorových vozidel. V obou případech jde o omezení působení negativních efektů konání (situace) jedněch osob na konání (situaci) jiných osob. Proč shodně není vystupováno proti clům, určení délky pracovní doby zákonem, zákazu dětské práce, hygienickým a požárním předpisům apod., tj. aktům, které představují počátek zasahování novodobého státu do světa ekonomie. Nenapomohl snad zásah státu, nesměřující toliko proti předcházení iniciace násilí, rozvoji trhu a tržních institucí v konkrétních podmínkách. Lze ale zkoumat, zda přestaly platit historické podmínky a důvody pro státní intervencionismus v těchto oblastech..

Gehlen, A.: Duch ve světě techniky. Praha, Svoboda 1971.

Johnson, P.E.: Spor o Darwina. Praha, Návrat domů 1995.

Kant, I.: Základy metafyziky mravů. Praha, Svoboda 1976.

Kinkor, J.: Ekonomie altruismu. Politická ekonomie, 1992, č. 6.

Kinkor, J.: Je ekonomie blahobytu racionální? Politická ekonomie, 1996a, č. 2.

Kinkor, J.: Peníze a fiskální politika státu. Finance a úvěr, 1997a, č. 2.

Kinkor, J.: Poznámky z konference The Mont Pelerin Society. Politická ekonomie, 1997b, č. 1.

Kinkor, J.: Trh a stát. K čemu potřebujeme filozofii. Praha, Svoboda 1996b.

Kinkor, J.: Veřejné statky a selhání trhu: rakouská perspektiva. Finance a úvěr, 1995, č. 9.

Koerner, S.: Zkušenost a teorie. Esej z filosofie vědy. Praha, Svoboda 1970.

Landgrebe, L.: Filosofie přítomnosti. Německá filosofie 20. století. Praha, Academia 1968.

Levy, D.J.: Politický řád. Filozofická antropologie, modernita a ideologická výzva. Praha, Sociologické nakladatelství 1993.

Locke, J.: Druhé pojednání o vládě. Praha, Svoboda 1992.

Mill, J.S.: Úvahy o vládě ústavní. Praha, Svoboda 1992.

Musgrave, R.A. - Musgraveová, P.B.: Veřejné finance v teorii a praxi. Praha, Management Press 1994.

Palata, L.: NATO radí Polsku. Místo zbraní angličtina. Mladá Fronta DNES 2. 6. 1998.

Řezník, J.: Ekonomická analýza příležitostí: časový a prostorový aspekt. Prolegomena k teoretickému zkoumání. Ostrava, Montanex 1997.

Soukup, P.: Kinkor, J. Trh a stát (K čemu potřebujeme filozofii). Praha, Svoboda 1996. 174 s. Politická ekonomie, 1997, č.3.