Ekonomika potřebuje stabilní právní rámec pro stabilní úspory

 

 

   S návrhem zrušit státní příspěvek na stavební spoření přichází René Hladík v článku „Stavební spoření zůstává obestřeno mnoha mýty“ (Hospodářské noviny 31.12. 2001, s.11). Argumenty uváděné na podporu tohoto kroku jsou však poněkud zavádějící.

   Proč by mělo existovat přerozdělování toliko ve prospěch chudých? Tento typ přerozdělování rozhodně účelem stavebního spoření není. Proč by základním účelem státního příspěvku na toto spoření nemohla být podpora tvorby úspor jednotlivců a rodin ze středních a bohatších vrstev? Ekonomický význam má jen takový způsob přerozdělování, který jednotlivce a rodiny motivuje ke zbohatnutí jejich vlastním přičiněním. Jaký smysl má podporovat ještě ve významnější míře ty vrstvy, které nejsou schopny z těch či oněch důvodů spořit, tj. přispívat k tvorbě bohatství?

   Možnost výhodného a bezpečného spoření může podporovat i u  vrstev s nižšími příjmy návyk spořit a psychologii spoření. I když tyto subjekty (například mladé rodiny, ale i důchodci) budou schopny uzavřít jen jednu smlouvu o stavebním spoření, dostanou se tímto způsobem  k nízko úročené půjčce na zakoupení bytového vybavení, případně staršího státního bytu za příznivějších podmínek  než je tomu u klasických spotřebitelských úvěrů.  Pokud si tito spotřebitelé z těchto prostředků zakoupí ojetý automobil, ublíží tím někomu? 

   I kdyby tato konstrukce přerozdělování měla za následek vyšší absolutní velikost státního příspěvku pro bohatší rodiny s více dětmi, zachovává si svůj význam též pro chudší vrstvy tím, že je vtahuje do procesu spoření a s ním spojeného způsobu myšlení. Schopnost hospodařit s penězi tak, aby jejich část není automaticky jednotlivcům a rodinám dána ani od přírody ani od boha, jak se implicitně domnívá Hladík, to se musejí naučit. Motivace spořit se velmi rychle ztrácí, pokud není podporována společenským prostředím, v němž se tyto subjekty pohybují.  Riziko držby peněz ve formě úspor rychle stoupá s klesajícím příjmem.

   Autor uvádí, že nebyla prokázána souvislost mezi stavebním spořením a nárůstem celkových úspor ve společnosti. Samozřejmě, že v České republice při několika vlnách krachů bank a kampeliček tato závislost prokázána být nemohla, spíše tu stavební spoření působilo jako činitel, který stabilizoval jejich výši a který pomáhal jako kotva stabilizovat celou bankovní soustavu. Přeliv celkových úspor do stavebního spoření není ničím udivujícím za situace, kdy úroky z terminovaných vkladů jsou dlouhodobě nižší než míra inflace a kdy míra výnosu z akciových fondů je vesměs v horizontu několika let přinejlepším mírně záporná. A přitom sanace bankovního sektoru jako celku nebyla z hlediska výdajů státního rozpočtu právě nejlacinější záležitostí.  Jestliže za této situace stavební spoření alespoň zčásti rozhojňuje počet střadatelů, nelze tvrdit, že v tomto systému nevzniká nová hodnota, že jde o pouhé přerozdělování. Konec konců se tímto způsobem významně omezuje progresivita daně z příjmů. Nelze se domnívat, že účastnici si neuvědomují, že vše platí ze svých daní. Ale toto platí ještě ve významnější míře o penzijním připojištění a v podstatě i o mnoha způsobech tzv. snižování daňového základu daně z příjmu apod. Zrušení statní podpory stavebního spoření znamená dnes narušení individuálních rozpočtových plánů rozpočtů více než čtyř miliónů jeho účastníků. Požadavek dodržování slibů patří mezi základní principy liberalismu z hlediska efektivního fungování tržního řádu. Porušení závazku přispívat na stavební spoření ze strany státu by znamenalo nejen zvýšení nedůvěry obyvatel ve stát, v podnikatelské prostředí, ale i v bankovní soustavu vůbec. Mnozí by si oprávněně začali klást otázku, má-li smysl za těchto podmínek vůbec spořit. Run na stavební spoření by se v té či oné míře mohl proměnit v run na banky vůbec.

   Předpokládejme dále, že vláda bude ctít již jednou uzavřené smlouvy a že státní příspěvek na stavební spoření bude zrušen jen pro případy nově uzavíraných smluv. Jednak i toto opatření by představovalo faktické porušení výše uvedeného závazku vyhlášením jeho neplatnosti pro budoucí účastníky,.jednak by evidentně vedlo k rychlému snížení počtu uzavřených smluv o stavebním spoření. Hypotéza, že takto uvolněné finanční prostředky nepoplynou do jiných bankovních ústavů,  ale budou alespoň zčásti uschovány pod slamník, zčásti tezaurovány v nemovitostech,  zlatě či v jiných zahraničních měnách, asi nemusí být zcela lichá. O svá místa jen ztěží přijdou státní úředníci, monitorující proces stavebního spoření, ale zcela určitě o svá místa přijde množství spolupracovníků stavebních spořitelen, kteří se naučili nabízet tento bankovní produkt  Snížení jejich příjmů minimálně dočasně sníží poptávku na trhu, což asi přidusí ekonomický růst. A kdo chvíli stojí na místě, tak už ostatní nemusí dohnat. 

   Stejně tak se rozkolísá situace stavebních spořitelen, momentálně jedné z nejstabilizovanějších částí bankovního sektoru. Protože zahraniční kapitál je významným způsobem angažován ve stavebních spořitelnách,  tímto způsobem se též zvýší nedůvěra nejenom tohoto zahraničního kapitálu v Českou republiku jako zemi, v níž nejsou chráněny zahraniční investice. Stejně tak přinejmenším některé stavební firmy financované prostřednictvím úvěrů stavebních spořitelen se ocitnou v obtížné situaci. Za těchto okolností nelze předpokládat zvyšování efektivnosti stavební výroby. Všechny tyto okolnosti povedou ke snížení příjmů státního rozpočtu, avšak samotné zatížení jeho výdajové stránky přitom v pětiletém horizontu se významně nesníží, tudíž ani nemůže být zvýšena sociální podpora těm tzv. nejpotřebnějším, ani nemůže být zrušena daň z převodu nemovitostí či dědická daň, což jako kompenzaci zrušení státního příspěvku na stavební spoření navrhuje R. Hladík.