Společenský časoprostor jako forma existence společenského bytí představuje intersubjektivní rozměr aktivit individuí (Koziol, 1992), jenž zvyšuje svobodu jejich volby. Hustota toku času se projevuje v zrychlování toku událostí, akcí, činů. Je-li brán čas jako prostor pro činnost člověka (individua), je-li používán jako míra, různé časové momenty jeho bytí, následující v určité časové posloupnosti, se promítají do hustoty času, figurují jako současně koexistující masa časových okamžiků, příslušející různým prostorovým bodům (užitným hodnotám). Existence tohoto času je podmíněna společenskou platností užitných hodnot. Užitné hodnoty jsou měřeny rozměrem toku času v daném momentu, určují okamžikový stav jeho toku, jeho průřezovou hustotu násobenou rozměrem času. Tento ztuhnutý čas, používaný jako míra, vystupuje jako jednodimenziální čas, převedený na přítomný rozměr, jako čas, jehož prvky jsou ve vztahu současnosti. Je-li mírou užitné hodnoty je prostor pro rozvoj člověka (míra svobody jeho volby), význam užitné hodnoty je určen tím, kolik jejím osvojením lze získat času pro jinou produkci (Marx,1971,s.129).

Lidé disponují časoprostorem, vyjadřující jejich bohatství v podobě příležitostí. Výběr, výměna a produkce příležitostí, prováděné v okamžicích a bodech, strukturují realitu v časovém a prostorovém rozměru prostřednictvím lidských aktivit. Přeměna sumy příležitostí na sumu rezerv vede jak k získání ekonomického času a prostoru,tak k omezenosti (vzácnosti) rezerv, tak i k nevratnosti času. Věc (informace, známost) přináší individuu užitek, poskytuje-li mu příležitost uplatnit se v společenství, k němuž se buď pozitivně, nebo negativně vztahuje. Tyto procesy snižují práh neurčitosti ve vztazích jednotlivců i skupin.

Objektivní mírou bohatství je disponibilní čas jakožto tok, prostor pro činnost. Čas spotřeby užitných hodnot je časem trvání produkce. Činnost je spotřebou užitných hodnot, je nutná jejich obnova. Jejím dílčím případem je spotřeba jedné užitné jednotky. Její spotřebou lze získat jednu jednotku času, čímž je dána diskrétnost tohoto času, rozměr intervalu tohoto času i rozměr přítomnosti společenské skutečnosti. Čas je zde způsobem existence užitných hodnot (statků, zdrojů a služeb), je mírou jak sumy užitných hodnot, tak i jednotlivých užitných hodnot. Jeho subjektivní mírou je potřeba, užitná jednotka je jejím měřítkem. Elementární užitnou jednotku (příležitost) lze definovat jako přírůstek schopnosti uspokojit přírůstek potřeby jedné lidské jednotky za jistou nejmenší časovou jednotku na nejmenším možném stupni nezbytnosti a stupni materializace při nejnižším možném stupni úrovně potřeby a stupni inovace. Pohled na statek z hlediska užitných jednotek naznačuje, jak na věci pohlíží vlastník. Pohled na statek z hlediska časových jednotek ukazuje, co mu věci umožňují. Měření bohatství časem umožňuje chápat, že čas i prostor je vytvářen vzájemně propojenou aktivitou jednotlivců a vede k hospodaření v čase a prostoru i k hospodaření s časem a prostorem.

Společenský čas se v jisté své vrstvě může rozkládat na nezbytný a volný čas, mezi nimiž může existovat vztah substituce (viz model volby mezi prací a volným časem). Nezbytný čas ukazuje na meze rozhodování jednotlivce a společnosti a volný čas na jejich možnosti rozhodovat sami (o sobě). Nezbytný čas lze chápat jako prostor pro konání jednotlivce, které musí činit. Volný čas lze chápat jako prostor pro konání, které jednotlivec chce činit. Volný čas se od času nezbytného liší širší škálou variantnosti svého použití. Lze-li nezbytný čas využít n způsoby pro m cílů, volný čas je ve vztahu k nezbytnému času charakterizován využitím n+1 způsoby pro m+1 cílů, je charakterizován vyšším stupněm zaměnitelnosti cílů i prostředků, větší mírou svobody volby.

Čas je mírou sumy příležitostí, naskýtající se jednotlivci (i společnosti) v péči o život. Nezbytný čas je mírou sumy příležitostí, naskýtající v souvislosti s "péčí o udržení života člověka"(Engliš) a "hospodářským koloběhem"(Schumpeter), jež je nutné takto vynaložit, obětovat. Volný čas je mírou sumy příležitostí, naskýtající se v souvislosti s "péčí o zlepšení života člověka"(Engliš) a "hospodářským vývojem"(Schumpeter), jež je nutné takto vynaložit, obětovat. Volný čas je prostorem pro rozvoj společnosti a jejích produktivních sil, v užším smyslu jako prostor pro takový rozvoj, kdy k rozvoji produktivních sil dochází prostřednictvím kultury (vědy, umění a výchovy). Při zvýraznění rozvojové funkci volného času (Jung,1989) jde o čas, věnováný podnikání, tj. vytváření inovací (Schumpeter,1987), který lze pojímat jako disponibilní čas pro přípravu pokročilejších technologií (Davies,1994, s.25).

Přínos dané činnosti je dán nejen výsledky (efekty, výstupy), ale i jejím vztahem k vstupům. Efekty, přínosy a vstupy jsou měřitelné v časové identifikaci a rozměru, neboť tyto kvantity vyplývají z působení ekonomických pravidel. Lze je chápat jako rezervy (potenciály), spotřebovávané v průběhu času. Ekonomii lze charakterizovat jako hospodaření s časem, který je prostřednictvím trhu (distribuce) alokován mezi individua. Ekonomii je vědou o hospodaření s (relativně) hojnými (vzácnými) zdroji, umožňující více než jedno použití, tj.volbu. Vzácnost není totožná s nedostatkem, který vede k jednoznačnému použití těch či oněch zdrojů na produkci těch či oněch statků.

Volba poměru volného a nezbytného času vede k tomu, že aktivity (společenství i jednotlivců) a jejich výsledky v určitém okamžiku a bodu mají buď setrvalou, nebo klesající a nebo stoupající mezní užitečnost (tj.v určitém momentu nabývají nebo ztrácejí charakter příležitosti), což se projevuje jak v chování individuí vůči sobě navzájem, tak ve vztahu k uvedeným aktivitám a jejich výsledkům, jež pro tato individua mají sociální významovost.

Vyrovnávání mezních užitků dosvědčuje existenci užitných hodnot, nestačí hovořit o užitečnosti. V interpersonálních vztazích toto pravidlo vede k darování apod. Klesající mezní užitečnost (klesající mezní míra substituce) dosvědčuje existenci hodnoty a vede k takovému chování jednotlivců, která by platnost výše uvedeného pravidla pozastavila, respektive dočasně odvrátila prostřednictvím stoupajícího mezního užitku, projevujícího se ve schopnosti individuí zlepšovat své postavení ve společnosti (i prostřednictvím akumulace peněz). Toto pravidlo dosvědčuje existenci cennosti. Zdrojem hodnoty a cennosti nemůže být vzácnost sama o sobě, protože věc absolutně nedostupnou i věc všeobecně dostupnou nelze vyměňovat.

Příčinou rozlišování věcí dle jejich relativní vzácnosti je chování individuí. Zdrojem hodnoty a cennosti je chování jednotlivců ve svých vzájemných interakcích, které tuto vzácnost modifikuje (snižuje nebo zvyšuje). Toto chování zaměřené na tvorbu užitné hodnoty lze nazvat konkrétní činností, na tvorbu hodnoty abstraktní činností a na tvorbu cennosti všeobecnou činností. Toto chování ve vztahu k realizaci sumy příležitostí lze tak pojmenovat s určitým stupněm pojmové přesnosti, umožňující objasnit tyto jevy z hlediska sociálního kontextu.

Hodnota a cennost objasňují jevy klesajícího a stoupajícího mezního užitku. Klesající mezní užitečnost z hlediska nezbytnosti statku při jeho dalším přírůstku odpovídá stoupající mezní užitečnost tohoto statku z hlediska svobody výběru možností použití tohoto přírůstku. Mezní užitek statku klesá, je-li tento statek stále méně nezbytný v péči o zachování života člověka. Mezní užitek statku stoupá tím více, čím větší škálu možností lze pro něj nalézt v péči o zdokonalení života člověka. Vztah mezi jevy klesající a stoupající mezní užitečností je dán vztahem mezi hodnotou a cenností. Cena (chápaná jako poměr, v němž se směňují, respektive vypůjčují věci) je projevem hodnoty a cennosti, ale hodnota i cennost jsou základem ceny.

Bohatství lze považovat za souhrn jak užitných hodnot, tak cenností, tak i hodnot podle toho, jak lze s ním nakládat a nazírat na něj (Aristotel',1983,s.391). Mechanismus promítání tohoto zacházení s předměty do sociálních vlastností statků souvisí se vztahy mezi lidmi, protože vyúsťuje ve změně postavení jednotlivců (i společenství) navzájem.

Potřeby individua jsou dány tou společností, v níž žije. Napětí mezi potřebami a zdroji je dáno poměrem mezi třemi funkcemi individua, funkcemi spotřebitele, pracovníka (producenta) a hospodáře (podnikatele, investora). Z časového i prostorového hlediska naplňování těchto funkcí si konkuruje. Každá funkce vyžaduje specifické využití zdrojů, zdroje se stávají omezenými, jsou použity určitým způsobem, který vylučuje použití jiné. Tyto funkce lze považovat za rovnoprávné a rovnocenné, protože naplňují ve stejné míře znaky lidského chování (cílevědomost, všestrannost, předmětnost a sociálnost).

Význam funkce spotřebitele je dán disponibilním potenciálem, jehož mírou je společenský čas jako čas uspokojování potřeb, což je zabezpečeno celkovým produktem. Význam funkce pracovníka je určen výrobním potenciálem. Mírou jeho významu je nezbytný čas jako čas věnovaný zabezpečení fungování produkce, respektive nepřímo produkt pro sebe (nezbytný produkt) jako předpoklad permanentní obnovy této funkce. Význam funkce hospodáře, je určen inovačním potenciálem, jehož mírou je volný čas jako čas věnovaný zdokonalování produkce.

Být pracovníkem je podmínkou existence individua jakožto vlastníka. Zdokonalování produkce je prvkem jejího fungování a rozšiřování. Fungování a rozšiřování produkce zůstává současně prvkem jejího zdokonalování jako podmínky uplatnění produkce na trhu. Vztahy účastníků produkce při jejím fungování (a rozšiřování) se střetávají se vztahy, do nichž účastníci produkce navzájem vstupují při jejím zdokonalování. Vztah společenského disponibilního času a času nezbytného se proměňuje v poměr, v němž se rozpadá společenský disponibilní čas na čas nezbytný a čas volný.

Změny vzájemného poměru nezbytného a volného času naznačují, že se jedná o části téhož celku. V procesu využívání volného času nedochází k obnově základny volného času (disponibilního času ve formě užitných hodnot), na níž se utváří poměr volného a nezbytného času. Volný čas lze poměřovat nejenom s nezbytným časem, ale i se společenským časem. Nedochází-li při vynakládání zdrojů ke spotřebování vytvořeného produktu na jeho obnovu, potud jsou k dispozici nadbytečné (společensky použitelné) zdroje. Tyto zdroje představují potenciální užitnou hodnotu; objevuje se disponibilní čas, který je využitelný různým způsobem a který je pokryt kapitálovými i spotřebními statky (z hlediska alokace zdrojů), jsoucí výsledkem produktivní síly individuí. Pokud je tento čas časem volným, je jeho rozměr vyjádřen z hlediska struktury produktu tou částí, kterou lze nazvat užitným nadproduktem. O zařazení užitné hodnoty do sumy užitných hodnot, tvořící užitný nadprodukt, rozhoduje její význam pro zdokonalování produkce, pro získání konkurenční výhody.

Užitný nadprodukt je základnou inovačního potenciálu společnosti. Tento nadprodukt se stává vedle volného času jeho základnou i mírou tohoto potenciálu a odlišuje se od nadvýrobku, kapitálových statků a produktu pro společnost způsobem produkce i spotřeby. Tento produkt, využitý ke zkracování nezbytného času (k zvyšování produktivní síly individuí), vystupuje jako součást produktu pro společnost, nadvýrobku a kapitálových statků, i jako součást produktu pro sebe, nutného produktu a spotřebních statků, ve formě výrobních i životních statků. Opakem užitného nadproduktu je nezbytný produkt, který slouží k obnově fungování zdrojů.

Část společenského času je nutné vynaložit za účelem zachování fungování soustavy zdrojů a tedy i společnosti na dané úrovni. Produkce užitných hodnot vyžaduje vynaložit nezbytný čas. Další část společenského času lze použít pro zvýšení variability konání jednotlivců. Ze sumy zdrojů se vyčleňuje jistá skupina, která z celkového produktu odebírá spotřební a výrobní statky (byť ve formě baněk, křivulí a urychlovačů elementárních částic) a tím i volný čas. Být pracovníkem je funkcí vlastníka, tento pracovník zajišťuje základnu společensky využitelného volného času (užitný nadprodukt). Fakt, že fungování produkce vyžaduje fungování pracovníka, určuje, že vlastník ve funkci hospodáře využívá volného času k zdokonalování produkce. Vlastník ve funkci hospodáře usiluje o redukci funkce pracovníka na minimum přeměnou inovačního potenciálu v kvantitativně určité podobě (fondu volného času) ve fond inovací rovněž kvantitativně určený.

Ve volném čase dochází k spotřebě užitných hodnot jinak než v nezbytném čase, což už je dáno cílem této spotřeby, zaměřené na přírůstek cennosti. Chování individuí ve volném čase je zaměřeno na zvětšování rozdílu mezi užitečným efektem a náklady na jeho získání. Velikost disponibilního užitného nadproduktu, jehož zdrojem je činnost ve formě všeobecné činnosti, je jiným vyjádřením kvantity cennosti a její míry. Výsledkem je inovace užitné hodnoty. Lze hovořit o čtyřech formách užitného nadproduktu: I) forma produktu; II) forma volného času; III) forma činnosti - všeobecné činnosti; IV) forma výsledku této všeobecné činnosti. Užitný nadprodukt je samozřejmě nositelem hodnoty i cennosti.

Velikost hodnoty užitného nadproduktu, i když tato hodnota prochází proměnami, zůstává neměnnou. Pohyb cennosti však získává vlastnosti samočinného zvětšování a determinuje i změny podob užitné hodnoty. Přírůstek cennosti je dán masou vynaloženého volného času. Dosud kvantita cennosti určovala velikost volného času, nyní masa volného času určuje přírůstek cennosti (zmnožení produktivní síly individuí), přidávaný prostřednictvím oběhu k dosavadní sumě cenností. Reálně existující cennost jako zpředmětnění vztahů vlastnictví funguje tak, že plodí volný čas jako prostor pro rozvoj tohoto vlastnictví v jeho funkci hospodáře. Představuje uskutečněnou všeobecnou činnost tohoto hospodáře. Volný čas jako prostor pro všeobecnou činnost je potenciální, živoucí "cenností", tedy in prezentis nebo in spe zpředmětňující se všeobecnou činností. Je-li cennost základnou rozvoje lidské individuality, svědectvím o kvantitativně určitelné úrovni vlastníka jako hospodáře, tak volný čas je prostorem pro jeho činnost. Ve volném čase nepůsobí nic jiného než člověk jako individuum, volný čas je časem vynakládání lidských sil, ale jak jejich vynakládání, tak i produkt volného času mají jiné sociální vlastnosti, daný odlišným cílem této činnosti, než produkt nezbytného času. Nejde tu o produkci užitných hodnot, sloužících k rozšířené reprodukci jednotlivce ve funkci spotřebitele, respektive pracovníka. V nezbytném čase pracovník užitné hodnoty (jak nutný produkt, tak nadvýrobek) produkuje. Ve volném čase jako čase činnosti tytéž užitné hodnoty jako cennosti představují produktivní sílu individuí (základnu pro její zmnožování) a jsou těmito individui vytvářeny. Zatímco užitná hodnota jako součást nezbytného produktu zabezpečuje fungování pracovníka, užitná hodnota v roli součásti užitného nadproduktu jakožto základna volného času (inovačního potenciálu) se stává podmínkou rozvoje individuí. Tuto funkci užitná hodnota plní jako nositel zvětšující se cennosti. Užitná hodnota jako nositel cennosti se chová jinak než jako nositel hodnoty, pohybuje se po jiných společenských drahách, je jinak používána. Nelze říci, zda pro fyzika urychlovač částic je životním nebo výrobním statkem, v každém případě pro něj představuje příležitost být fyzikem.

Zmnožení cenností, objevující se jako inovace užitné hodnoty, je výsledkem zpředmětnění všeobecné činnosti. Přírůstek cennosti produkuje přírůstek volného času. Růst lidských subjektivních sil se projevuje ve zdokonalování produkce. Cennost produkuje samu sebe v rozšířeném měřítku. Přírůstek cennosti, projevující se ve zvětšování rozdílu mezi užitečným efektem a náklady na jeho získání, je výsledkem všeobecné činnosti ve formě kultivace.

Produkt svou kvalitu získává přetržitě na všech úrovních procesu jeho vzniku - od formulace jeho potřeby přes konstrukční a technologický vývoj až k vlastnímu provedení. Formulace zadání předpokládá určité ideologické a ekonomické vztahy, je výsledkem vynaložení kvantity volného času, musí mít svou souvislost se všemi stupni vzniku produktu, musí být přepracováváno. Vzájemné vztahování jednotlivých úrovní vzniku se děje na každé úrovni vzniku produktu, každá úroveň tohoto procesu je konfrontována se všemi ostatními úrovněmi vzniku.

Přírůstek cennosti ve formě autentických cenností (jenž na sebe v podobě užitných hodnot berou kabát vynálezů, vědeckých objevů, uměleckých děl), který zde byl nazván nadcenností, je výsledkem všeobecné činnosti ve formě kultivace. Volný čas jako prostor pro tuto kultivaci vede ke svému opaku, k autentické cennosti, která se jako nadcennost připojuje k existujícím cennostem.V rámci jednoho cyklu vztah procesů tvorby a osvojení vede k tomu, že dosažený stupeň materializace ideje pohlcuje mnohonásobně více volného času, než sama tato nadcennost poskytuje na tom či onom stupni materializace. Ovšem nově vzniklá cennost působí trvale (na rozdíl od konkurenční výhody), nemění-li se forma společenských interakcí. Produktivní síla individua a zvyšování této produktivní síly jsou dvě různé záležitosti..

Jednotka společenského času je výsledkem působení zdrojů jakožto katalyzátorů (faktorů) produkčního procesu (produkční funkce). Jejich obnovování vyžaduje věnovat zlomek jednotky tohoto času jejich produkci. Využívání času jako času nezbytného se stává břemenem (nákladem). Míra spotřeby produkčních faktorů určuje míru jejich podílu na tvorbě hodnoty. Započítávání spotřeby faktorů v produkční funkci se děje určováním míry substituce jedněch konkrétních faktorů vůči faktorům jiným, tj. vůči faktoru pracovní doby se může dít v jednotkách pracovní doby. Proto Marx staví proti sobě volný čas a pracovní dobu.

Z hlediska chování individua se tyto podíly projevují ve složitosti struktury abstraktní činnosti, což se promítá do způsobu započítávání kvantity nezbytného času do velikosti hodnoty. Složitost abstraktní činnosti v nezbytném čase se objevuje jako kultivovanost všeobecné činnosti ve volném čase a její ztělesnění ve velikosti cennosti. Lze-li považovat strukturu konkrétních faktorů za úplnou, výsledkem produkce je existující masa zdrojů plus jedna jednotka společenského času (formule 1+1). Jedinou změnou, k níž dochází při produkci, je změna podílu nezbytného a volného času (zprostředkovaná změnou vztahu mezi cenností a hodnotou), která je umožněna vznikem, pohybem a využitím nadcennosti.

Literatura

Aristotel':Sočinenija v četyrech tomach,tom 4. Moskva, Mysl' 1983

Aristoteles:Politika. Bratislava, Pravda 1988.

Blackburn,J.D.aj.: Závod s časem. Praha, Victoria Publishing (asi 1994).

Davies, P.:Poslední tři minuty.Úvahy o konečném osudu člověka.Bratislava, Archa 1994.

Engliš, K.:Národní hospodářství. Praha, Orbis 1946.

Jung, B.H.:Ekonomia czasu wolnego. Zarys problematyki. Warszawa, PWN 1989.

Koziol, L.:Jak racjonalnie gospodarowac czasem? Kraków, Secesja 1992.

Lukas,J.:Sociálně ekonomická forma produktu socialistické výroby. Politická ekonomie, 1982, č. 10.

Marx,K.:Rukopisy "Grundrisse" I. Praha, Svoboda 1971.

Řezník,J.:Ekonomická analýza příležitostí: časový a prostorový aspekt. Prolegomena k teoretickému zkoumání. Ostrava, Montanex 1997.

Řezník,J.:K teorii efektivnosti za socialismu. V:Růst efektivnosti ekonomiky v 80.letech a jeho faktory. Praha, Ekonomický ústav ČSAV 1985. Výzkum.publ. VP č.221, s.49-99

Schumpeter,J.A.:Teória hospodárského vývoja. Analýza podnikateĺského zisku, kapitálu, úveru, úroku a kapitalistického cyklu. Bratislava, Pravda 1987.

Wnuk-Lipinski, E.:Budzet czasu-struktura spoleczna-polityka spoleczna. Wroclaw, Ossolineum 1981.

(diskusní příspěvek pro mezinárodní symposium ve dnech 20.-21.V.2002 na Fakultě tělesné kultury v Olomouci na téma "Volný čas a jeho současné problémy")

Publikováno ve sborníku: Volný čas a jeho problémy. Sborník příspěvků přednesených na vědeckém symposiu v Olomouci, ve dnech 20.-21.května 2002. Editor: Bohuslav Hodaň. Olomouc, Fakulta tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci 2002, s.75-82.

ISBN 80-85783-37-1