Valenčík, Radim: Lidský kapitál a kapitálový trh. Praha, Ivan Ulrych-Růžičkův statek 2001. 91 str.

Nakladatelství s půvabným názvem Ivan Ulrych-Růžičkův statek vydalo jako svou první publikaci studii pedagoga katedry ekonomie Vysoké školy finanční a správní v Praze a vydavatele časopisu Marathon (http://misc.eunet.cz/marathon), věnovanou otázkám odstraňování nedokonalostí trhu s lidským kapitálem, zejména jedné z jeho složek, vzděláním. Zpracování tématu je rozčleněno do devíti kapitol a tří příloh. Poměrně útlá publikace představuje jeden z výsledků delších diskusí poměrně širokého okruhu zájemců o řešení daného tématu (viz výše uvedený časopis, portál www.skolne.cz a sborníky z konferencí pořádaných VŠFS Praha), kterou se autor snaží začlenit do širšího teoretického rámce. V první kapitole Místo úvodu (přímo k věci) autor formuluje výchozí tezi svého příspěvku, že rozvoj kapitálového trhu ve směru investování do lidských schopností, tj. do lidského kapitálu, který může mít i charakter osobní spotřeby a který je obdobou pojetí kapitálu jako specifického druhu fyzických statků, je schopen eliminovat tzv. centrifugální efekt tržního mechanismu, tj. bohatnutí bohatých a chudnutí chudých. Jakmile dochází k investování do lidského kapitálu, přestává být mzda rovná ceně pracovní síly a tudíž reprodukčním nákladům , ale obsahuje i výnos z investic do lidského kapitálu.

Druhá kapitola Bohatí bohatnou a chudí chudnou je s odvoláním na Stiglitzovu Ekonomii veřejného sektoru zaměřena na postižení vlivu sociální rovnosti, respektive distribuční spravedlnosti na efektivnost alokace zdrojů. Podle názoru autora rovný přístup k vyšším formám vzdělání pro všechny obyvatele nemusí znamenat snížení ekonomické efektivnosti. Naopak zvýšení distribuční spravedlnosti se dosáhne účastí kapitálového trhu na zvýšení optimalizace investičních příležitostí podle míry jejich výnosnosti, které každý jednotlivec nabízí v podobě svého (zvyšujícího) lidského potenciálu.

Třetí kapitola Ekonomie produktivní spotřeby se zabývá s využitím Beckerovy teorie preferencí působením spotřeby domácností na zvýšení jejich budoucího příjmu. Autor vychází z reformulace Friedmanovy hypotézy permanentních příjmů. Podle něj cílovou orientací domácností je maximalizace současné hodnoty budoucího důchodu z investic do rodinného portfolia, které je vytvářeno z disponibilního současného důchodu, tj.svůj aktuální příjem domácnosti rozdělují do jednotlivých forem úspor a spotřeby (v obou případech jej proměňují v určitá aktiva tak, aby maximalizovaly současnou hodnotu budoucího důchodu z těchto aktiv či jejich využití.

Čtvrtá kapitola Obecné tendence vývoje kapitálového trhu přehledně rozebírá interakce nabídky a poptávky investičních příležitostí a analyzuje obecný model dostatečného fungování kapitálového trhu též v oblasti investic do lidského kapitálu.

Pátá kapitola Investování do schopnosti a do pozice diskutuje prestižní spotřebu, která je chápána jako investování do společenské pozice, zvyšující budoucí příjem a přerozdělující zisky podle principu her s nulovým součtem, což vede k selhávání finančních trhů. Naproti tomu investování do schopností představuje hru s kladným součtem, protože dochází k produkci a vstupu nového produkčního zdroje do ekonomiky.

Šestá kapitola Kdy může kapitálový trh dostatečně fungovat se zaměřuje na rozbor podmínek schopnosti a ochoty soukromých subjektů investovat do rozvoje schopností lidí za situace, kdy veřejné financování vzdělání vede toliko ke stagnujícímu systému, avšak neuspokojuje poptávku po špičkovém vzdělání.

V sedmé kapitole Nabývání lidského kapitálu jako inovační pole je zdůrazněno, že tržní mechanismus zprostředkovává šíření informací a vytváří podněty pro generování a šíření inovací.

Osmá kapitola Zrod nové ekonomiky má za předmět svého výkladu vznik a rozdělování přebytku (tj. toho, co není nákladem umožňujícím prostou obnovu daného zdroje) jako výsledku procesu dynamické reprodukce kapitálu. Osobní spotřeba je chápána v tomto kontextu jako investice, která navyšuje lidský kapitál, který může být prostřednictvím kapitálového trhu reinvestován. Přebytek se mění v investiční příležitosti na straně nabídky. V současné době jde o to, aby se vedle ekonomiky produkující kapitál v podobě technologií zrodil sektor, založený na produkci kapitálu v podobě lidských schopností. Právě tak jako Malthus neměl představu o možnostech techniky, pak dnes nemáme představu o možnostech pokroku v oblasti nabývání schopností, které umožňují inovovat dosahování užitečných efektů.

Devátá kapitola Místo závěru (jak dál) je věnována kritice názoru, že sociální problémy mohou být řešeny jen prostřednictvím přerozdělování. Tam, kde sociální výdaje vedou k navyšování lidského kapitálu, je třeba hledat cesty uplatnění investičního přístupu s využitím kapitálového trhu, protože snaha po odstranění bariéry rozpočtového omezení rodin narazila na bariéru rozpočtového omezení státu a protože je třeba podporovat konstituování sektoru vzdělání jako dominantního produkčního sektoru nové ekonomiky.

První příloha Spor o školné není sporem o školné polemizuje s některými názory odpůrců školného.

Druhá příloha Reforma financování investic do vysokoškolského vzdělání: cíl a schéma přináší model fondově investičního systému financování vysokých škol s použitím školného jako ceny vzdělávacích služeb a jejich úhrady prostřednictvím půjček z různých zdrojů, vycházející z toho, že schopnosti, které jednotlivec získal v procesu svého vzdělávání (na vysoké škole) může uplatnit na trhu profesí.

Třetí příloha Přerozdělování není všelék rozebírá slabiny dotačně daňového systému, jehož výlučné využívání vede k nedocenění lidského kapitálu, a proto poškozuje jeho vlastníka a sekundárně též vzdělávací systém i stát jako takový, protože vede k oslabení jeho schopnosti vzdělání produkovat.

Lze říci, že autorovi se dobře podařilo postihnout poptávkovou stránku mechanismu kapitálového trhu s lidských kapitálem, což ale již nelze tak jednoznačně konstatovat o rozboru nabídkové stranu tohoto trhu. Výnos z investic do lidského kapitálu může sice být vyšší než výnos z investic do fyzického kapitálu, avšak tento směr dlouhodobého investování může pro případného třetího (soukromého) investora v mikroekonomické rovině skrývat daleko vyšší míru rizika efektivní návratnosti. Jednotlivec se může vystěhovat mimo dosah působnosti těchto investorů, a tak se zbavit břemene splácení takovéto dlouhodobé půjčky. Navíc tak jak se tento trh bude nasycovat, míra zisku bude klesat nejen pro soukromého investora a míra rizika návratnosti vzrůstat. Mají naše finanční instituce takové přebytky kapitálu, aby měly o poskytování takových půjček zájem a zároveň si mohly na tyto půjčky vytvářet rezervy? Předběžnou podmínkou by zde mělo být rozvíjení fungování kapitálového trhu v oblasti lidského kapitálu vůbec, například účast soukromých agentur jak na vyplácení podpor v nezaměstnanosti, tak při hledání zaměstnání s využitím prostředků sociálního pojištění. Celek je nutné reformovat od základů, nikoliv pouze jeho dílčí segment.

Státu se jeho investice vyplatí v podobě vyšší daňové výnosnosti. Pokud by půjčky na studium nabyly spláceny ve větším měřítku, tak by to při existenci státní garance těchto půjček představovalo větší daňové břemeno pro budoucí daňové poplatníky. V každém případě lze doporučit budoucím studentům, aby si vytvořili předem rezervy na splácení této půjčky.

Ne právě nejsilnější stránkou autora je práce s literaturou. Například Stiglitz nehovoří na autorem citovaném místě o vztahu rovnosti (equality) a efektivnosti, ale o vztahu spravedlnosti (equity) a efektivnosti. Tato souvztažnost má přitom pouze omezenou platnost. Lze-li chápat rovnost jako rovné postavení jednotlivců v nalézání pro ně nejlepšího vztahu mezi efekty a náklady jejich aktivit, pak možnost nalézt tento vztah je zcela určitě ovlivněna jejich kapitálovým vybavením, jehož velikost snižuje míru jejich averze k riziku, samozřejmě za jinak stejných okolností.

Rovněž tak nelze kritizovat M. Friedmana pouze na základě výkladu jeho teorie v Holmanových dějinách ekonomického myšlení (s.24) Rovněž tak nelze stejným způsobem zacházet s Veblenem. Pokud někoho kritizuji, musím znát pokud možno kompletně jeho dílo. Kdyby autor recenzované knihy Veblenovu Teorii zahálčivé třídy přečetl v češtině (!) alespoň zběžně, tak by nemohl konstatovat, že svou interpretaci demonstrativní spotřeby nedotáhl k jejímu pochopení jako investice do společenské pozice. Veblen mluví na více místech systematicky o “touze vyniknout bohatstvím a úrovní majetku a tím dosíci úcty a vzbudit závist svých bližních. Bohatství a moc je třeba vystavit na odiv, neboť vážnost se přisuzuje jen na základě jejich viditelných odznaků. Okázalá spotřeba drahých statků je pro zahálčivého gentlemana cestou k získání úctyhodnosti.”