“Intelektuál je individuum, které možná vidí smítko na duši bližního svého, avšak určitě nevidí hromady prachu na svých knihách.” (povzdech autora při úklidu knihovny nikoliv své)

V roce 2001 vydal Liberální institut v Praze knihu Murraye N.Rothbarda “Ekonomie státních zásahů”, kterou přeložili do češtiny Dan Šťastný a Josef Šíma (autor předmluvy i doslovu), které lze současně označit za její editory (i spoluautory), neboť tuto publikaci sestavili z několika anglických originálů:

1. z roku 1956 “Toward a Reconstruction Utility and Welfare Economics” (Oddíl I);

2. z roku 1977 “Power and Market. Government and the Economy”(Oddíl II), koncipovaná původně Rothbardem jako třetí svazek jeho díla “Man, Economy and State”(1962);

3. z roku 1961 stať “Statistics: Achilles’ Heel of Government”, publikovanou v časopise The Freeman (červen 1961) přetištěnou v roce 1997 v knize “Logic of Action II”, a z roku 1998 kapitolu z knihy “The Ethics of Liberty” nazvanou ,Human Rights‘ as Property Rights” (Oddíl III).

Jimi zvolená struktura knihy neklade důraz na pozitivní výklad libertariánské ekonomiky. Publikace vyznívá jako polemický pamflet proti (demokratickému) státu. Za takovýto pozitivní výklad nelze považovat ani model publikovaný již dříve v knize “Man, Economy and State”, protože je založen na axiomu (zdržení se agrese): “na svobodném trhu nikdo nebude konat násilí proti lidem a jejich majetku”(s.71). Tento model není realistický v tom smyslu, že opomíjí některé transakční náklady směňujících jednotlivců spjaté s formováním opakujících se tržních vztahů (viz dále citace ukázky z Hérodota). Lépe je hovořit o schopnosti jednotlivců (kolektivně) bránit a vyhýbat se násilí a jejich nákladech s tím spojených.

Uvedený výbor z díla Rothbarda záslužně rozebírá především všechny možné druhy státních zásahů do ekonomiky, katalogizuje je podnětně do tří různých skupin (autistické, binární a triangulární) a popisuje jejich (zhoubné) dopady. Tento soupis ponechává stranou analýzu tří podstatných maličkostí, pro něž jsou charakteristické prostorové přelivy: prevence před požáry, stavební a územní zákonodárství a veřejné knihovnictví. 

Rothbard, tento přítel socialistů a libertariánů, jímž slouží demokracie, tj. metoda výběru vládců či politik (s.321), a demokratický proces, jehož základní črtou má být značné a systematické překrucování výsledků hypotetického násilného střetu (s.318), toliko k prosazování svých vlastních cílů, svůj atak na stát vede z hlediska představy ekonomiky a společnosti založené na osobním (odděleném) vlastnictví zdrojů jednotlivci v podmínkách neexistence států, která funguje na základě principů subjektivity užitku, dobrovolných směn a soukromém poskytování bezpečnosti. Ve vlastnictví jednotlivce zůstává pouze to, co si tento jedinec dokáže ochránit, soukromé vlastnictví se mění na vlastnictví osobní. Nicméně je vhodné alespoň teoreticky připustit emancipaci trhu od státu. Rothbard si neuvědomuje podstatný rozdíl mezi protikladem svobody a útisku a protikladem anarchie a řádu (Rowley, 1996), zaměňuje jej (srovnej též Rothbard, 1996).

Rothbard předmět svého zájmu nestuduje “sine ira et studio” (bez hněvu a stranictví - Tacitus), a ani to nepředpokládá u ostatních. Například O.Lange podle něj přijímá předpoklad měřitelnosti užitku z “důvodu dychtivé touhy činit své oblíbené závěry ohledně blahobytu.”(s.33), hovoří o “příkladech zhoubného vlivu matematických metod v ekonnomii” (s.34), o “horlivosti používat neplatné teoremy” (s.36). Plete si vědu se soudem, respektive s čarodějnickými procesy, když napíše, že “důkazní břemeno nesou zastánci” nového typu kvazi-měřitelnosti užitku. (s.42), nebo rovnosti (s.341), je mu zcela cizí Popperův princip falsifikace. Takto povzbuzen, přistupuje Rothbard k obsáhlému rozboru škodlivosti státu a jakékoliv jeho aktivity na poli ekonomiky. Tady už nejde toliko o to, zda má ten či onen stát být buď policejním, nebo sociálním státem. Tady jde o zpochybnění existence státu vůbec.

Podle Rothbarda “užitek jednoho člověka není možné s užitkem druhého člověka srovnávat, natož pak se domnívat, že hodnocení všech lidí jsou stejná”(s.261), a proto něco takového jako veřejný statek neexistuje. Ale tento pojem je jen zobecněným výrazem pro takové jevy, jakými jsou veřejné knihovny, budovy, prostory, dodržování pravidel silničního provozu apod.

Teze o subjektivnosti užitku platí jen z hlediska konkrétní produkční funkce jednotlivce, tj. až v momentu přeměny zdroje v jeden z mnoha jedinečným způsobem kombinovaných faktorů této funkce (viz Řezník, 1997) V té míře, v jaké jsou aktivně působící jednotlivci zapojeni do sítě společenských vztahů (Hayek, 1995), v té míře se tento pojem objektivizuje: “…preference ani nepodléhají nevypočitatelným změnám, ani se mezi lidmi zásadním způsobem neliší.” (Becker,1997,s.41) Producent statku (služby) musí umět odhadnout jeho (její) užitečnost pro ostatní, jinak by nepřežil ani den, jinak by mu za jeho produkci nikdo nebyl ochoten zaplatit. Dokonce schopnost rozpoznávat užitek konkrétní aktivity jednotlivce pro celek jde tak daleko, že jak trenér, tak i diváci sportovních zápasů jsou na základě svých zkušeností a znalosti pravidel hry schopni rozpoznat užitečnost jednotlivého hráče pro tým, jsou schopni dokonce rozpoznat, zda ten či onen tým vyhrává.

I užitky všech dotčených účastníků z dobrovolných směn se dají - alespoň nepřímo sčítat, neboť povedou k opakování těchto směn. Nebylo by-li možné porovnávat (sčítat a odečítat) užitky, nebylo by možné s těmito užitky poměřovat ani náklady, tj.obětované užitky (Řezník,1997). Zvolený způsob (zvolené pravidlo) sčítání užitků je zdrojem možných omylů. Tato volba ovlivňuje úsudek jednotlivce, tedy i jeho jednání, protože ovlivňuje způsob dosahování tohoto užitku a odhadování jeho velikosti. Proto i efektivnost dobrovolných směn se vyčerpává, pokud není v prostoru i v čase doplněna jinými způsoby navázání interakcí mezi jednotlivci.

Díky dnešní spotřebě určitého koše statků lze přežít do zítřka, či věnovat svůj čas některým jiným činnostem, pro vlastníka většího koše těchto statků (v téže struktuře) je tato šance větší. Tento jev ukazuje na existenci objektivní míry užitečnosti těch či oněch statků i na subjektivní schopnost tuto užitečnost porovnávat, tedy i sčítat. Pokud jsou naše osudy provázané, pokud jsme na sobě vzájemně závislí, jsme schopni v dostatečné míře posoudit užitečnost spotřeby toho či onoho statku nejen pro ostatní, ale i pro sebe. Jak by někteří ekonomové byli jinak mocni výroku, že každý jednotlivec spotřebovává stejný díleček obrany země či vnitřní bezpečnosti, a proto by všichni měli přispívat na služby státu stejnou částkou peněz. Každý umí posoudit, jak si spotřebou nějakého statku může pomoci někdo jiný, byť pro tuto duševní operaci používá určitý etalon, tedy například tu sumu a strukturu statků, kterou používá on sám. Současně tuto spotřebu posuzuje podle svého zapojení do sociálních vazeb, tj.podle toho, jak tato spotřeba ostatních jednotlivců napomáhá nebo poškozuje jeho vlastní sociální pozici, případně dokonce jeho účast na užívání plodů civilizačního rozvoje. Z faktu, že řidič dodržuje pravidla silničního provozu, nemá primárně užitek tento jedinec, ale ti ostatní. Proto ti ostatní sankcionují tohoto narušitele pořádku buď sami varovným troubením či blikáním, nebo si na tento dozor někoho najmou (policii).

Toto měřítko slouží též pro posuzování užitečnosti těch statků, jejichž spotřeba jednotlivcem by neměla být závislá na jeho koupěschopné poptávce pro své pozitivní nebo negativní dopady na ostatní. Očkování proti chřipce, tuberkulóze, neštovicím apod. ochrání před těmito nemocemi především tehdy, jestliže se tomuto nepříjemnému úkonu, spojenému s možnými vedlejšími následky, podrobí (pod nátlakem) všichni jednotlivci na daném území. Užitek nelze považovat za toliko ryze subjektivní, mezi lidmi neporovnatelnou veličinu. Podle mého názoru není souměřitelnost užitku v rozporu s libertariánským pohledem na svět, dokonce podporuje axiom neagresivnosti z hlediska efektivnosti.

Rothbard sám si osobuje schopnost posuzovat užitečnost konání politiků, užitečnost cel, postátnění peněz apod., a to nejenom pro sebe, ale i pro ostatní. Někdy se mýlí i v maličkostech, když říká, že nelze hovořit o zvyšování užitku, toliko o užitku z přírůstku statků. Je-li mřížkového koláče málo, je to moučník, sváteční jídlo, je-li jej více, je to obyčejné jídlo, tj.pozměňuje se statek samotný, jeho začlenění do různých tříd statků (moučník x jídlo), a to dokonce za předpokladu stejného množství tohoto statku, ale měnící se chutě jednotlivců.

Veřejné statky jsou případem takového statku, jehož užitečnost pro daného jednotlivce roste do určité míry s množstvím jednotlivců, kteří jej spotřebovávají, respektive užívají jeho služby. Za těchto okolností ve vlastním zájmu tento jednotlivec bude užívání tohoto statku i jeho financování vnucovat tím či oním způsobem ostatním. Morálnost tohoto jednání je dána už tím, že tím chrání v té či oné míře sami sebe, i když tím je porušován axiom zdržení se agrese.

Kritika uspořádání společnosti je vystavěna na typicky kolektivistické představě společnosti rozdírané antagonistickými vztahy mezi vládnoucími, tj. mezi příjemci daňových výnosů a ovládanými, tj.daňovými poplatníky (s,92), což je představa blízká stejně tak zjednodušující představě antagonismu vykořisťovatelské buržoasie opřené o státní moc a vykořisťovaného proletariátu, který nemá vlast. Poměr k trhu a násilí je změněn ve druhém případě na poměr k výrobním prostředkům, vytváření kast intervencemi státu je změněno na ovládání státu vládnoucí třídou. Oba příběhy mají být ukončeny vyvlastněním vyvlastňovatelů, zánikem parazitického státu a všeobjímající harmonií, za níž se nutně skrývá stagnace spojená v prvním případě s konzervativně laděným návratem ke společenským podmínkám ranného středověku, ve druhém případě pak dokonce s návratem k pravěku. Co sbližuje Rothbarda s Marxem, je jejich schopnost dívat se na dané společenské uspořádání jako na něco historicky pomíjivého.

Oba názory odrážejí určité roviny společenských faktů, ale pracující neprodávají kapitalistům toliko svou schopnost pracovat po určitou dobu, ale služby svého lidského kapitálu v konkrétní specificky neopakovatelné struktuře subjektivních faktorů, jimiž disponují, a kapitalisté prodávají služby věcného kapitálu, jímž disponují, pracujícím ve specificky neopakovatelné struktuře objektivních faktorů (Řezník,1997). Kapitalisté i pracující někde a někam mizí, zůstávají pouze jednotlivci, vybaveni určitými zdroji, jež se pokoušejí uplatnit jejich zapojením do interakcí s jinými jednotlivci. Stejně tak mizí smutné postavy státních byrokratů. Stejně tak zjednodušující je představa socialismu, kde “vládnoucí strana vlastní veškeré výrobní prostředky” a “rozhoduje o příjmu každého člověka a o alokaci všech zdrojů” (s.313). I v těchto podmínkách jednotlivci v relativně omezené míře rozhodují o vynakládání svých příjmů (vztah úspor a spotřeby) a místu a čase uplatnění svých subjektivních zdrojů. V míře, v jaké rozhodování jednotlivce o své vlastní reprodukci, tedy o spotřebě a alokaci svého lidského (i sociálního, kulturního) kapitálu, působí na rozhodování tzv.plánovacího centra, v té míře může být i centrálně plánovaná ekonomika efektivní ekonomikou, byť teprve prostřednictvím tzv. disproporcí.

Vazbu jednotlivce na společnost lze prokázat též negativně, tj.jednotlivec může mít tendenci mstít se na společnosti například za svou ztrátu schopnosti uplatnit své zdroje (i příklonem k diktatuře proletariátu). Strach těch šťastnějších z této reakce vedl k zavedení institutů podpory v nezaměstnanosti, chudinských dávek, pojištění vkladů apod. Pokud tyto instituty možnost takovéto odvety zmírní, případně se začnou objevovat dříve či později případy jejich zneužívání či přímo (chorobné) generační závislosti jednotlivců (i celých rodin), které začnou preferovat tento zdánlivě snadnější způsob obživy, tak začínají ti šťastnější tyto (sociální) výdaje (transfery) pociťovat jako těžké břemeno, jako bariéru pro svůj sociální vzestup (v mezinárodním měřítku). Ti šťastnější začnou trpět ztrátou (historické) paměti a začnou výše uvedená nebezpečí podceňovat. Lze však odhodit byť značně děravou hranici, která ten či onen stát dělí od pokusů znovu zavést totalitarismus toho či onoho druhu?

Stává-li se účast jednotlivce na tržních procesech sociální nezbytností, tj.jedinou možností jeho zapojení do sociálních vazeb, ztrácejí směny znak dobrovolnosti, tedy přestávají být efektivní. V této souvislosti se vynořuje Rothbardem odmítnutý koncept základních potřeb, což jsou potřeby, jejichž uspokojování umožňuje jednotlivcům užívat plodů civilizačního rozvoje, tedy toho, co tento autor nazývá nepřetržitým proudem externalit.

Jen možnost účasti na sociálním zabezpečení vrací směnám zpětně znak dobrovolnosti. Jen má-li jednotlivec možnost volby, možnost vystoupit z tržních procesů, mohou být směny efektivní, nic však není zadarmo. Autor ukazuje (s.124,137,144,288), že nezaměstnaní jsou odměňováni za zdržení se produkce, která vystupuje pro ostatní jako nežádoucí externalita svou tendencí k její nabídce za nižší cenu (Coaseův teorém), čímž jsou narýsovány hranice pro tyto transfery od více šťastných k méně šťastným (viz Řezník, 2002).

Obdobně lze jen s velkými výhradami hovořit o dobrovolnosti, a tím i efektivnosti směny pro obě strany v  případě, jestliže (větší) kapitálová vybavenost jedné z nich dovoluje určit čas a místo daného směnného aktu. Lze hovořit pouze o relativně větší výhodnosti směny pro jednu z obou stran, neboť každá z nich musí nalézt pro svůj větší či menší kapitál uplatnění na trhu, jedna z nich si však může více polepšit než druhá.

Fungování trhu se dosud neobešlo bez státní ochrany vlastnických práv jednotlivců s jejich lidským, věcným a finančním kapitálem. Vládní instituce lze považovat za vedlejší produkt tržních vztahů (Hodgson,1988; Řezník,2001a). Účastníci trhu budou mít vždy tendenci používat násilí k ochraně a posílení svých pozic na trhu. Navíc státní ochrana osobního vlastnictví je zdrojem jeho přeměny v soukromé vlastnictví, dovoluje jeho expanzi nad hranici, která je dána schopností jednotlivce jej chránit.

Ani Rothbard (s.79) si neumí představit fungování čisté tržní ekonomiky, protože dosud každá ekonomika - přinejmenším ve svých sofistikovanějších formách - se vyvíjela přímo i nepřímo v podmínkách existence států a konkurence států. Historický vývoj, který zná v podstatě jen Volkswirtschaft (Mises), tedy fungování trhu v rámci státu a fungování světového trhu v rámci konkurence států, odkazuje tuto vizi prozatím do říše pohádek o zlém státu a dobrém trhu.

Jeho analýzu trhu zplošťují ještě dva další momenty: Rothbard nebere v úvahu výpůjčky, tj. redukuje vesměs směny na jednoduché výměny a ponechává stranou nutnost (veřejné) ochrany těch společenských vazeb, které jsou založeny na tom, že “ve skutečnosti všichni jsme černými pasažéry ve vlaku investic a technologického rozvoje uvedeného do pohybu našimi předky.” (s.66).

Lze-li chápat ekonomii jako analýzu situací, v níž si subjekt, rozhodující se o provedení nějaké akce, klade otázku, zda po uskutečnění akce na tom bude lépe než před jejím uskutečněním, a kterému tedy jde o mezní přínos, který vyplyne při aplikaci na ekonomická rozhodnutí, z porovnání mezních příjmů s mezními náklady (Izák,1990), zůstává otázkou, jaký charakter má tato akce, zda je jenom cílevědomá (záměrná), jak se domnívá Mises ve své Human Action i Rothbard (s.341), nebo je též všestranná (standardní ekonomie, zdůrazňující volbu, tj. alternativnost cílů a prostředků), nebo je také sociální (Becker,1997), nebo je především sociální a předmětná (Marx), nebo zda lze uvažovat všechny tyto charakteristiky, jak se pokouší dovozovat (Řezník,1997), nebo je především transcendentní, a nebo je toliko biologicky podmíněná, tj. lidské bytosti jsou brány jako přenašeči genů.

Jak jsou určeny a jak jsou důrazně a vědomě promítány do dalšího výkladu výchozí axiomy, tak je definován vztah získaných příležitostí (užitků) a obětovaných příležitostí (alternativních nákladů) a způsob chápání proměny ekonomických procesů v ekonomické struktury zvláště tehdy, je-li ekonomie podle Misese a Rothbarda budována jako logická, deduktivní věda na jediném výchozím axiomu, jež má lidi odlišovat od zvířat (Šíma), tj.na axiomu, že “lidé jednají”. Podle Rothbarda je příčinou všeho v ekonomii záměr jednotlivce, proto odmítá koncept vzájemné determinace (s.34), ponechává však stranou, odkud se berou záměry, proč jednotlivci mají nějaké záměry?

Určení definičních charakteristik tohoto jednání není zcela bezvýznamnou záležitostí. Též kaktusy jednají, jejich chování může být předmětem studia ekonomie, protože i kaktus plýtvá tím, čeho má nadbytek a velmi úsporně hospodaří s tím, čeho má nedostatek (voda), tedy má určitou produkční funkci. Rothbardovi dodatečně výše uvedené charakteristiky lidského jednání do jeho koncepce pronikají. Předpoklad předmětnosti je obsažen v jeho koncepci práv jednotlivce vlastnit sebe samého a materiální objekty. Jednou tvrdí, že jeden člověk může plnit funkce uživatele i vlastníka půdy současně (s.234), podruhé tvrdí, že státní úředníci nemohou platit daně, že jde o pouhou účetní operací (s.252-253).

Podle této logiky by státní úředník nemohl být obžalován, souzen a odsouzen za trestný čin, být na státní útraty vězněn, neboť by šlo toliko o pouhou účetní operaci. Na jiném místě se Rothbard rozplývá radostí nad úplatností úředníků. Jako perličku lze uvést, že pokud by velikost daně měla být určena principem prospěchu jednotlivce ze služeb státu, tak by úředníci, kteří podle Rothbarda od státu “získávají veškeré příjmy, byli by stejně jako jiní příjemci dotací a privilegií povinni vrátit celou svou výplatu vládě.”(s.269) Zase tak velký prospěch státní zaměstnanci i politici z vlády nemají, ale zde je z ničeho nic opuštěna teorie alternativních nákladů a mezního užitku. Není divu, že Rothbard osamoceně drží prapor “zdravé” ekonomické vědy (Šíma).

Rothbard jednou uznává možnost, že jednotlivec může plnit více sociálních rolí, podruhé nikoliv. Společnost je pro něj uskupením jednotlivců, množinou všech existujících jednotlivců (s.55), mezi nimiž probíhají transakce (s.89), současně dovozuje, že charakter těchto transakcí (dobrovolné, nucené, násilné) určuje též charakter společnosti samotné, tj.že v tomto smyslu jde o reálnou entitu. Kdykoliv jedná jednotlivec, jedná i společnost. Když Rothbard konstatuje, že “stát je protispolečenským nástrojem” (s.371), tak jak o státu, tak i o společnosti uvažuje jako o jednoduchých, nestrukturovaných, čistě kolektivistických entitách. Stejně tak když odmítá tvrzení, že bohatí z ochrany získávají více, neboť jejich majetek má větší hodnotu, a proto mají platit větší daně, přispěchá s konstatováním, že “každý je člen společnosti” (s.257) Rovněž ne zcela důsledné pochopení sociálního a současně předmětného rozměru lidského jednání dovádí Rothbarda k tvrzení, ostatně opakovaném po (Marx,1953, s.196), že moc nad přírodou není totéž jako moc nad (jiným člověkem), protože ta poslední “…nezvyšuje všeobecnou životní úroveň ani nevede k uspokojování všech lidí, tak jak to činí moc nad přírodou.”(s.364) Větší díleček jednoho jednotlivce na ovládnutí přírody vylepšuje jeho pozici vůči jinému jednotlivci, který vládne menší mocí nad přírodou, je jen určitou fází vedoucí k ovládání jiného člověka. Držení jakéhokoliv nástroje jedním jednotlivcem se snadno mění ve zbraň obrácenou proti jinému jednotlivci. Proto v ekonomii nemá smysl hovořit o moci, násilí, vynucených a dobrovolných směnách, v tomto případě jde o trochu zavádějící zkratky. 

Za násilí (lépe útisk, útlak) lze považovat vše, co narušuje integritu osobnosti jednotlivce, a tím též i jeho vazby na jiné jednotlivce. O násilí má smysl hovořit jen ve smyslů nákladů na zabránění násilí apod., tedy o transakčních nákladech svého druhu. Je lépe hovořit o nákladech a efektech násilí, nikoliv o násilí jako takovém. Podle Rothbarda většina znásilňuje menšinu v jakémkoliv státě, avšak jde jen o výsledek soutěže jednotlivých politických reprezentací (politických stran), které v rámci historicky utvořených pravidel a zvyklostí soutěží buď ve volbách, nebo i v ozbrojeném střetnutí o podporu obyvatel daného území, vyjádřenou například jejich činy (poplatky, daněmi), jakož i hlasy. Jednotlivci na tomto určitém herním teritoriu jako obyvatelé platí daně v té či oné formě. Na ně si museli vydělat jako vlastnící těch či oněch zdrojů, s nimiž podnikají pod ochranou státu. O jejich rozměru rozhodli jako občané buď ve volbách nebo v občanské válce.Vítěz v rámci těchto pravidel bere vše. To však nemá s násilím nic společného, to by bylo možné za násilí na poražené straně považovat výsledek každého sportovního utkání. V té míře, v jaké se občané jakožto obyvatelé usidlují dobrovolně v daném státě, v té míře se stávají účastníky této hry dle psaných i nepsaných ústavních pravidel. Politické reprezentace (strany), a nejenom ony, svou činnost nerozvíjejí pouze v rámci jednotlivých států, často spolupracují přes jejich hranice s politickými stranami obdobného zaměření, a v tomto rozmazávání státní suverenity se podobají níže uvedeným bezpečnostním agenturám.

Dnešní státy mají svůj původ v ranně středověkých bezpečnostních agenturách (lenní systém), případně si konkurujících soukromých jurisdikcích (barbarských zákoníků, pro něž byla charakteristické podpora osobní závislosti), jež získali monopol (smluvně) poskytovat bezpečnost obyvatelům určitého území, tj.určitému uskupení jednotlivců na určitém teritoriu jako celku po vzájemných těžkých střetech a následném vzájemném uznávání tohoto monopolu. Tito obyvatelé dobrovolně za to jim platí daně, vykonávají vojenskou službu podobně jako platí nájemníci majitelům domů nájemné (této nepříjemné povinnosti se také mohou snažit pokud možno vyhnout). Pokud tito obyvatelé nesouhlasí v tom či onom případě s podmínkami tohoto kontraktu, stěhují se jinam. Jestliže se jim v tom některé státy snaží bránit, z hlediska ekonomie tento jev představuje určitý druh nákladů, který tito nespokojení (stěhující se) obyvatelé musí vynaložit na dosažení vytouženého cíle, dokonce mohou samozřejmě riskovat i své životy a majetky. Z hlediska ekonomie jde o vztah (mezních) nákladů a (mezních) efektů (v podmínkách nejistoty).

Přitom tyto struktury stále ještě fungují jako soukromé bezpečnosti agentury ve formě států a politických stran (srovnej teorie veřejné volby), které svůj monopol na poskytování bezpečnosti se snaží hájit s různým úspěchem vůči jiným soukromým bezpečnostním agenturám (vnitřní i vnější konkurence), jež se jej pokoušejí různými prostředky narušit, prolomit apod., což je zřetelné až ve velmi dlouhém období a projevuje se dovnitř změnami charakteru vlády (totalita x demokracie) a navenek změnami (státních) hranic, tedy změnami ve státním zřízení a ve velikosti států. I z tohoto důvodu je požadavek opuštění demokracie absurdní, pokud tento požadavek znamená opuštění principu vlády většiny nad menšinou. Úspěšnější bezpečnostní agentura prosazuje vždy ve větší míře svůj vliv (získaný ve volbách) než ta méně úspěšná. Princip většiny i menšiny funguje i v ekonomii. Též zde menšina může doplácet na většinu, neboť tato většina disponuje ve svém souhrnu na jedné straně větší kupní silou a na druhé straně má možnost ve větší míře využívat úspory z rozsahu. Tyranii většiny zná i tržní mechanismus.

Přechodný nedostatek invence nedovolil Rothbardovi si představit (s.288), že není důvodu (kromě omezené koupěschopnosti), proč obyvatelka New Yorku, orodující u guvernéra za povolení veřejné produkce flašinetářů, si svého flašinetáře nepozvala do své domácnosti, ale asi by ji to stálo více než jen nuznou almužnu, kterou svému oblíbenci poskytovala do doby vydání zákazu produkce za hru poblíž jejího domu, a asi poněkud rušící jiné obyvatelé tohoto města.

Rothbard konstatuje, že “některé soukromé obranné agentury se změní v kriminální agentury” (s.82) a že “rozdíl mezi bandou lupičů a vládou je pak otázkou stupně, a nikoli podstaty, a tento rozdíl často postupně mizí.”(s.180) V tomto smyslu není rozdílu mezi soukromou bezpečnostní pojišťovací agenturou a mezi veřejnou mocí. Otázkou vážného studia nicméně musí být tento historický proces a jeho výsledky. Proč vesměs vymizely konkurující si bezpečnostní agentury a jurisdikce, které jednou trestaly vraždu oběšením pachatele a podruhé jeho zastřelením, a ustoupily státům, respektive se na přeměnily? Přitom na této základně se vyvinula dodnes si konkurující vojenská, občanská, obchodní a církevní jurisdikce na určitém území.

Ne zcela poslední metodologickou chybou Rothbarda je, že nezkoumá efektivnost jednání státu ve vztahu k efektivnosti jednání jiných států, i když různé rozptýlené poznatky na toto téma lze v jeho díle nalézt. Zdánlivě neefektivní konání státu ve vztahu k soukromému sektoru a obyvatelstvu vůbec může být efektivní ve vztahu k jiným státům. Je až paradoxní, že tento autor navrhuje zamezit státu sbírat a vyhodnocovat statistické informace (s.407), což by zhoršilo možnost státu efektivně jednat ve vztahu k jiným státům. Ideolog v sobě může zapřít ekonoma.

Jsou-li podle Rothbarda i jiných ekonomů státy makroparazity (Hummel,2001) na obyvatelstvu, konkurence států proměňuje nutně tento vztah na vzájemnou v té či oné míře oběma stranám prospěšnou symbiózu. Mají-li mít nájemnici o bydlení v tom či onom domě mít zájem, musí pan domácí nechat zamést dvůr, vydat a vynutit si dodržování určitých pravidel vzájemného soužití jak mezi nájemníky samotnými, tak i nájemníků s panem domácím. Asi nemá smysl pochybovat o smysluplnosti konkurence v rámci těch či oněch pravidel pro efektivnost činnosti jednotlivců a institucí, ale tato konkurence snad existuje i mezi státy a jejich měnami, a tím je dána pro státy jak nutnost efektivně konat, tak měřítko tohoto konání (Brueckner,1996; Conflict and Cooperation … 1996; Farrel,1996; Hummel,2001; Řezník,1999; Sinn,1992, 2002).

Podle Rothbarda by bylo nejlépe zrušit výsledky historických procesů a vrátit se zpět na počátek. Konstatuje, že “trvalo státním vládcům staletí, aby vytvořili fungující státní aparát.” (s.82) Proč by na tom soukromé bezpečnostní agentury a jurisdikce měly být lépe? Proč však současně nepožaduje rozpuštění velkých podniků? Tyto podniky jsou přitom dnes představovány především mezinárodními korporacemi, tj. také výsledkem konkurenčního procesu, který se neobešel bez použití násilí (ve spojení s tím či oním státem).

Z této zprávy je možné zřetelně rozpoznat bariéry, které museli překonávat účastnící obchodu při navazování vzájemných styků bez ochranné viditelné ruky státu: “Kartaginci hovoří též o tom, že v Libii se nalézá území a lidé, kteří bydlí za Heraklovými sloupy. Když prý k nim přijedou, vyloží zboží a kladou ho na břeh kus vedle kusu, potom se opět vrátí na loď a dají kouřový signál. Jen co domorodci uvidí kouř, přijdou na břeh, položí tam zlato jako cenu za zboží a zase se vzdálí.  Kartaginci vystoupí z lodě, prohlédnou si zlato, a když se jim zdá, že zlato odpovídá ceně zboží, vezmou ho a odplavou; jestliže se jim zdá, že jeho množství neodpovídá nabízenému zboží, znovu se vrátí na loď a čekají. Ani jedna strana nezpůsobí druhé škodu, neboť prý ani Kartaginci se nedotknou zlata, dokud se hodnota nevyrovná ceně zboží, ani domorodci se nedotknou zboží dříve, než si Kartaginci vezmou zlato .” (Herodotos,1985, s. 279-280, čtvrtá kniha, oddíl 196)

Otázkou zůstává, proč zajišťování služeb bezpečnosti získává tak snadno teritoriální charakter. Úkolem státu není ani tak chránit bezpečnost jednotlivce a ani by to nebylo dost dobře možné, ale ochránit, respektive podpořit sociální vazby v prostoru a čase mezi těmito jednotlivci, domy atd., tedy i obchod a výměny (směny a výpůjčky) vůbec. “Vládní moc spočívá na implicitním předpokladu, že stát vlastní veškeré území, na kterém vládne.” (s.177)

Z tohoto předpokladu vyplývá možnost vzájemné substituce (alternace) ochrany území a ochrany obyvatelstva na tomto území a z ní vyplývající efektivnost, může být efektivní dát přednost dopadení pachatele před ochranou oběti, konání shromáždění osob před přepravou osob a zboží na státem vlastněných ulicí. Proto se lze setkat s vytvářením veřejných domén (srovnej s.156, 159, 419). Proč by bezpečnostní agentury podobně jako státy nemohly vlastnit ulice a dávat přednost tomu či onomu jejich využití podle toho, co je pro ně efektivnější třeba i z hlediska jejich hlavního poslání?

Lze dát Rothbardovi za pravdu v tom, že “vláda je schopna zajistit určitý druh bezpečnosti a pouze taková bezpečnost může být garantována každému člověku ve společnosti, tj.ochrana proti agresi.”(s.346) Lze dovodit, že tuto ochranu mohou (demokratické) vlády zajistit efektivněji než nestátní ochranné agentury. Sám Rothbard totiž předpokládá, že každý jednotlivec nemusí mít na zaplacení takovéto služby. Chudí těchto služeb mohou využívat jen tehdy, pokud to dovolí výnosy dobročinných sbírek mezi bohatými.

Náklady a efekty preventivní ochrany charakteru určitých vztahů mezi jednotlivci nesou jednotlivci i ve formě daní. To je ten nekonečně jemný, ale přece jen klíčový rozdíl -poskytování služeb bezpečnosti a spravedlnosti, respektive poskytování vnitřního a vnějšího (občanského) míru oproti soukromému nájmu a soukromému pojištění. Kdokoliv se ocitne v hranicích působnosti nějakého státu, dostane se mu možnosti užívat si výhod a nevýhod s tímto pobytem spojených, ale toliko jako vedlejší efekt této prostorové ochrany.

Pojištění se týká pouze pojištěnce samotného, jde o vztah mezi pojišťovnou a pojištěncem. Pojišťovna nemůže požadovat po nepojištěných účastníků silniční dopravy, aby jezdili opatrněji, může toliko zohlednit míru rizika pro svého pojištěnce. Nebo si tuto silnici může koupit, stanovit pravidla přepravy, stát se státem a v zájmu svých pojištěnců získávat ve spolupráci s některou z bezpečnostních agentur další silnice, aby na nich prosadila svá pravidla, což je výhodné pro její pojištěnce, kteří takto získanou silniční síť mohou užívat dle svého přání.

Pan domácí mi za úplatu (nájem) poskytne přístřeší, k tomu mi jako službu navíc nabídne zámky na dveřích. Stát může nabídnout bez ohledu na přání jednotlivého zákazníka (vnucovaná služba) toliko ty zámky na dveřích, přičemž jednotlivci jsoucí v působení takovéhoto státu v roli občanů mají omezené možnosti kontrolovat, na kolik západů jsou tyto zámky zamčeny a nejenom zámky, ale i klíče k ním vlastní samotný ochránce. Poskytne-li pan domácí hypoteticky tuto službu jako dodatečnou službu k poskytnutí přístřeší, tak začne plnit funkce státu a těžko tuto službu může bez jeho souhlasu poskytovat někdo jiný. Proto koncept státu jako jakési společenské smlouvy ne zcela přesně vystihuje, oč jde. Proto i soukromé bezpečnostní agentury se budou snažit poskytnout tuto službu pokud možno v rámci nějaké oblasti všem jejím obyvatelům, budou stejně jako státy snažit se zmocnit “vlastnictví životně důležitých center (řídících pozic) společnosti”(s.299), budou se zkrátka chovat jako vzájemně si konkurující státy. Státy mohou přenechat soukromníkům ulice, které tak leží na srdci Rothbardovi, pokud budou kontrolovat vzdušný, kosmický a jiný prostor. Další háček spočívá v tom, že tuto službu tyto subjekty mohou nabídnout ze svého hlediska efektivně jen tehdy, nebude-li ji v dané oblasti moci nabídnout někdo jiný, tj.zbaví-li obyvatelstvo dané oblasti pokud možno možnosti disponovat prostředky, které by mohly sloužit k útoku na někoho jiného nebo obraně před někým jiným.

Tímto určitým způsobem využití moci přírody ve vztahu k jiným jednotlivcům získávají tyto státy, případně agentury velkou moc vůči samotným obyvatelům, která dříve či později může být zneužita. Ochrana osob může být obětována ochraně území a naopak. Tato substituce dělá činnost toho nejméně efektivního státu nekonečně efektivnější než činnost jakkoli dobře efektivně zorganizované bezpečnostní agentury. Dokonce všechny úspěšné sociální a národní revoluce či palácové převraty, podniknuté skupinou dobře zorganizovaných osob ve prospěch té či oné sociální skupiny, která si je v té či oné podobě najala, byly nuceny tuto skutečnost akceptovat, chtěli-li být úspěšné. Je daleko efektivnější chránit i napadat mosty, po nichž chodí chodci, než samotná individua pochodující po nich sem a tam. Zároveň lze konstatovat, že z hlediska přímé ochrany osob a jejich majetku mohou být soukromé bezpečnostní agentury působící vedle státu a v určité součinnosti s ním nekonečně úspěšnější než stát samotný zvláště tehdy, když jeho nájemníci svrhli pana domácího (dědičného monarchu) a sami si začali vládnout (demokracie) a to v případě buď ochrany majetku (území) konkrétních osob, a nebo jejich životů, tj.tam, kde neexistují alternativní cíle a prostředky.

Státy budou úspěšnější v poskytování ochrany vnitřního (občanského) a vnějšího míru. Proto je možné obě varianty poskytování bezpečnosti a spravedlnosti sledovat a doplňovat. Co však nemohou konkurující soukromé bezpečnostní agentury a jurisdikce poskytnout, je občanský smír jako časoprostor pro uskutečňování dobrovolných směn. Jak s uspokojením vyslechl ve vlaku a jako ocenění své práce zaznamenal ve svých vzpomínkách z dvacátých let státní zástupce v Olomouci, bez pořádku by nám úrodná hanácká pole nebyla moc platná (Knaibl,1932).

Je možné, že cena nezávislosti státu klesá s rozvojem mezinárodního obchodu (Becker,1994), avšak v souvislosti s rostoucí pohyblivostí mezinárodního kapitálu se zvětšuje význam státu (jak pro jeho obyvatele, tak pro kapitál samotný) pro jeho schopnost vymáhat právo, což samozřejmě něco stojí. Je však v zájmu obyvatel Česka zmizení USA z povrchu zemského?

Existence kapitalismu byla dosud spjata s existencí státu v pozitivním smyslu jako ochránce vlastnických práv jednotlivců, v negativním smyslu jako spojence těch či oněch podnikatelských aktivit. Dělba moci ve státě a demokracie představují dostatečné pojistky proti přílišnému zasahování státu do soukromí jednotlivců. Bez státu by kapitalismus v souboji s komunismem nepřežil ani den. Jestliže cenou za to byly omezení volného obchodu, postátnění peněz, hospodářský cyklus, Keynesianské teorie a sociální smír, šlo o přijatelnou cenu. Kapitalismus si nemá smysl představovat jako souhrn vzájemně nezávislých dvoustranných směnných transakcí. Stane-li se účast jednotlivců na těchto transakcích nevyhnutelnou pro jejich přežití v civilizaci vůbec a v kapitalismu zvláště, nemá příliš velkého smyslu hovořit o dobrovolné směně.

V té míře, v jaké bude jejich stát ve výše uvedených aktivitách úspěšný, v té míře se bude zvětšovat šance obyvatel státu na úspěšnou ochranu svého soukromého vlastnictví, svůj vlastní blahobyt. Proto nelze daně z příjmů brát jako trest jednotlivců za úspěch, či spotřební daně a cla jako trest za spotřebu, ale spíše jako dodatečnou odměnu státu za jeho schopnost efektivně konat. Naproti tomu daň z hlavy lze považovat za trest za pobyt jednotlivce na daném území. Bez alespoň určitého zachovávání vlastnických práv by se nemohla uskutečnit žádná směna. Pokud tímto způsobem stát nekoná, jeho obyvatelé se houfně stěhují do Pákistánu, který sice není nejbohatší zemí, zato je lze z hlediska Rothbarda (1996) považovat za nejsvobodnější zemí, neboť velká většina jeho obyvatel neplatí žádné daně.

Za zjednodušující lze považovat tvrzení, že “rozsah narušení alokace zdrojů a rozsah státního okrádání výrobců jsou přímo úměrné úrovní zdanění a státních výdajů do ekonomiky v porovnání s úrovní soukromého důchodu a bohatství”(s.186). Daleko více jde o to, v jaké míře je efektivnost zdanění a efektivnost státních výdajů v jednom státu vyšší než ve státě jiném. Činí-li zdanění 100%, znamená to, že z ekonomiky pro jednotlivce proměněného ve státního úředníka neplyne žádný užitek?

Jak už bylo uvedeno, Rothbard odmítá možnost platit daně dle potenciálního prospěchu pro poplatníka, “jelikož je levnější dozírat na bankovní trezor obsahující 100 miliónů dolarů než hlídat 100 akrů půdy o hodnotě 10 dolarů za akr.”(s.207) Už vzhledem k jeho názoru o neměřitelnosti užitku se měl zeptat, zda je levnější dozírat na bankovní trezor obsahující 1000 dolarů než na bankovní trezor, v němž je uloženo 1001 dolarů atd., nebo zda je levnější hlídat 100 akrů půdy nebo 101 akrů půdy atd. Podle něj když A vydělává více než B, znamená to, že A poskytuje jednotlivě hodnotnější služby pro ostatní lidí než B, tak by dokonce měl platit z hlediska svého přínosu pro společnost menší daně A než B (Tamtéž). Ani tento argument není platný, protože náklady na ochranu (hodnotnějších) transakcí mezi (více) lidmi jsou asi větší než náklady na ochranu (méně hodnotných) transakcí mezi (méně) lidmi za jinak stejných podmínek. Zde je dokonce opouštěn princip subjektivity užitku, neboť je srovnáván užitek ze služeb jednoho jednotlivce s užitkem ze služeb jiného jednotlivce.

Podle Rothbarda daně nelze přirovnat k darům pro charitu (takto však daně vznikly), protože “stát především není společným podnikem jako třeba obecní charita. Nikdo z něj nemůže vystoupit.” (s.259) Tak jako z domu, v němž se platí relativně vysoký nájem ve vztahu k příjmům jeho obyvatele, je možné se vystěhovat a přistěhovat se do domu s nižším nájmem, tak se lze ze státu s příliš vysokými daněmi emigrovat a imigrovat do státu s nižšími daněmi. Alternativně lze v demokracii, tedy tam, kde se sami nájemníci domu jako občané stali jeho vlastníky, podporovat jinou politickou reprezentaci nabízející změnu státu na obecní charitu. Pokud by dům spravovaný jako charita nezačal chátrat, podobalo by se to ekonomickému zázraku.

Charakter vyvázání z nějakého vztahu a povinností platit za poskytované, byť iluzorní služby je dán charakterem této služby, v tomto případě svázané s vytvářením určitého sociálního časoprostoru pro výměny. Konstatování, že “daně, které změní relativní odměňování trhem, naruší veškeré tržní alokace - pohyby pracovní síly, ostražitost podnikatelů při hledání ziskových příležitostí apod.”, je sice pravdivé, ale taktéž narušuje tržní alokace placení nájemného, mýtného apod. Vzhledem k existenci vnitřní a vnější konkurence států není pravdou, že "nelze ... stát popisovat jako firmu, která se zabývá prodejem zboží na trhu.” (s.259)

Chtějí-li libertariáni provést světovou sociální revoluci, měli by dostat do mozků, duší, srdcí a krve několika miliard lidí zásady fungování tržní ekonomiky (ve světovém měřítku), aby tito jednotlivci byli schopni ve svém každodenním životě neustále jej znovu a znovu aplikovat, objevovat, řešit a prosazovat bez svůdné pomocí státu a jeho zásahů. Vesměs výlučné zaměření na “zdrcující kritiku”, jak tento způsob vršení textu v předmluvě k českému vydání nazývá Šíma, tyto ideje bude znovu a znovu kompromitovat a bude docházet k situacím, kdy s vaničkou bude vyléváno i dítě. Řečeno obrazně, takovéto knihy mohou své čtenáře přesvědčit o vedlejších účincích působení penicilinu na lidský organismus, ale nemohou je naučit žít bez penicilinu. Z hlediska českého čtenáře nestačí demystifikovat a desankcionovat stát (Rothbard,1996, s. 25). Obecně je možné říci (zvláště v Česku), že tam, kde by nebyla poptávka po státu, jeho službách, tam by nemohla existovat ani nabídka.

Rothbard se snaží své čtenáře ujistit, že deetatizace společnosti proběhne bez použití násilí, avšak s použitím starého triku sám dokáže obejít axiom zdržení se agrese (vůči libertariánům). Je-li někdo Rothbardem (1996,s.108) označen za parazita, lze jej bez okolků a zbytečných servítek zbavit života. Ne vždy platí, že “každý je členem společnosti”.

Literatura

Becker, G.:Proč najednou řve tolik myší. Ekonom, 1994, č.47, s.63.

Brueckner, J.K.:Welfare Reform and Interstate Welfare Competition: Theory and Evidence. Washingston, Urban Institute 1996 (http://newfederalism.urban.org/htmlocca21.html )

Conflict and Cooperation in National Competition for High-Technology Industry. 1996 (www.nap.edu/openbook/0309055296/htm )

Hayek,F. A.:Kontrarevoluce vědy. Studie o zneužívání rozumu. Praha, Liberální institut 1995.

Holman, R.:Dějiny ekonomického myšlení. Praha, C.H.Beck 1999.

Izák,V.:Tržní mechanismus – přednosti a selhání. Politická ekonomie, 1990, č.8.

Řezník,J.:Ekonomická analýza příležitostí:časový a prostorový aspekt. Prolegomena k teoretickému zkoumání. Ostrava, Montanex 1997.

Řezník,J.:Institucionální zajištění trhu s lidským kapitálem. Marathon 2002, č.3, s.30-31 (http//misc.eunet.cz/marathon/02/mar0203.htm).

Řezník, J.:Nestandardní pohled na trh. Politická ekonomie, r. 48, 2000,č. 3, p. 441-443.

Řezník,J.:Několik poznámek k ekonomické teorii (konkurujícího) státu. Marathon 2001(a), č.5,s.19-25. (http//misc.eunet.cz/marathon/01/mar0105.htm)

Řezník,J.:Rovná daň má své nedostatky. Hospodářské noviny 29. Října 2001(b), s.31 (příloha Podniky a trhy).

Sinn, H.-W.:Konkurence mezi národními státy: východiska. Finance a úvěr, 42, 1992, č.8, s.353 –363.

Sinn, H.-W.:The New Systems Competition. (Working Paper 8747) Cambridge, National Bureau of Economic Research 2002. ( http://www.nber.org/papers/w8747 )

Publikováno v Politická ekonomie, r.L, 2002.č.6, s.835-846