POZNÁMKY
Za zmínku stojí, že celostátní konference pracovníků společenských věd ve dnech 25.-27. června 1962 se účastní 490 účastníků. (Skolka, 1962)
Nelze se nezmínit o jedné, zdánlivě podružné okolnosti, která osvětluje strasti tehdejších ekonomů: Předávání zemědělské techniky ze strojních traktorových stanic do vlastnictví kolchozů v SSSR na základě únorového usnesení ÚV KSSS přivede Jiřího Karlíka k poznání, že "se znovu projevilo, jak značně je naše ekonomické učení o socialismu ještě nepropracováno a jak dokonce některými svými poučkami brzdí vývoj kupředu."(1958, s.759). Toto poznání ho dovede k reinterpretaci asi všech výroků klasiků marxismu-leninismu k otázkám družstevního zemědělství za socialismu. Ale tito ekonomové se rychle učí. Jiří Karlík se za čtyři roky stane vedoucím redaktorem Politické ekonomie.
Samotný ročník je uveden článkem, který je vskutku dokumentem doby a jehož název hovoří sám za sebe "K ekonomické soutěži Sovětského svazu a USA ve výrobě základních živočišných produktů na jednoho obyvatele" (Rubík, 1959)
"Zároveň chceme naše autory seznámit s novým způsobem zpracování článků. Redakce ihned po obdržení článku jej postoupí 2-3 lektorům k odborné recensi. Po projednání článku redakční radou tlumočí lektoři autorovi připomínky. Ve sporných případech se autor článku zúčastní jednání redakční rady, kde má právo obhajovat své názory. Konečné rozhodnutí o článku však přísluší redakční radě. Po úpravě autorem je článek redakčně zpracován a předložen v definitivním znění autorovi, který jej imprimuje. NČSAV po nakladatelském zpracování odešle článek do tiskárny. Tento postup je vynucen novým způsobem výroby, neboť ve snaze zkrátit výrobní lhůty a snížit finanční náklady na výrobu časopisu, přistoupily po vzájemné dohodě redakční rada, NČSAV a tiskárna RP Brno k výrobě časopisu na základě imprimovaného rukopisu. Tiskárna přebírá odpovědnost za provedení sloupcových korektur a zasílá ke korektuře do NČSAV pouze korekturu stránkovou, kterou provádí výkonný redaktor a redaktor NČSAV. Autor korektury neprovádí. Nový způsob výroby časopisu klade větší požadavky na zpracování rukopisu. Obracíme se proto na autory článků se žádostí o lepší úpravu rukopisu a podáváme k tomu následující pokyny. Rukopisy prací v českém nebo slovenském jazyce je třeba zaslat ve 4 vyhotoveních (originál + 3 kopie) na adresu: Redakce časopisu "Politická ekonomie", Ekonomický ústav ČSAV, Politických vězňů 7, Praha II. Zaslané rukopisy se autorům nevracejí. Doporučujeme autorům zaslat nejprve osnovu zamyšlené práce s přibližným stránkovým rozsahem k předběžnému projednání. Rozsah článků u statí a diskusních příspěvků má činit maximálně 20-25 stran rukopisu, u recensí maximálně 10-15 stran. Rukopis musí rovněž vyhovovat výše uvedeným požadavkům. Nedodržení těchto požadavků bude mít za následek zdržení rukopisu a jeho opožděné uveřejnění, případně odmítnutí článku vůbec. Rukopis musí být psán po jedné straně bílého papíru formátu A 4, kopie na bílém průklepovém papíru. Průsvitné nebo křídové papíry nejsou přípustné. Musí být psán na stroji normálního typu (nikoliv "perličkou"), má obsahovat 30 řádků na stránce (řádkování 2), po 60 úderech. Stránky rukopisu musí být číslovány. Rozmnožené rukopisy se nepřijímají. Tabulky musí být přehledné, jasně a logicky uspořádané. V uzavřených tabulkách se zpravidla oddělují linkami pouze sloupce a záhlaví. Tabulky musí být připojeny mimo text, očíslovány a v textu vyznačeno jejich místo. Diagramy a grafy je třeba kreslit černou tuší na bílém kreslícím nebo pausovacím papíře. Písmo musí být úměrně velké a kreslené pomocí šablony. Redakce si vyhrazuje právo po technické stránce nevyhovující diagramy a grafy vrátit autorovi k překreslení, po případě je dát překreslit na autorův náklad. Jednoduché vzorce je možno psát na stroji. Složitější vzorce musí být do textu velmi pečlivě a zřetelně vepsány perem, nad i po rovnici je třeba vynechat nejméně 1řádek. Zvlášť pečlivě je třeba napsat indexy a exponenty. Autoři jsou povinni uvádět citáty přesně a rovněž uvést přesný pramen (např.Karel Marx, Kapitál III-1, SNPL 1955, str.194). Tabulky musí mít uveden přesný pramen, z něhož se údaje čerpají. V případě vlastního propočtu je třeba v poznámce uvést, jakým způsobem byly údaje uvedeny. Poznámky pod čarou číslujte průběžně a uveďte pod řádek, němuž se poznámka vztahuje.U článků, určených redakcí, je autor povinen vypracovat stručný obsah hlavních myšlenek článku (1-2 strany rukopisu), který bude přeložen do ruštiny a angličtiny a otištěn současně s článkem.Upozorňujeme, že objednávky našeho časopisu vyřizuje Poštovní novinová služba, obracejte se proto v této záležitosti na každý poštovní úřad nebo doručovatele."
Se zjednodušeným pochopením standardní teorie se lze též střetnout v následujícím ročníku u Šika (1960), podle něhož buržoasní ekonomové "se většinou domnívají, že právě užitná hodnota přímo určuje směnné poměry, čili ceny výrobků (tzv.teorie mezního užitku). Chápou tedy cenu jako přímý ekonomický výraz užitné hodnoty, a proto i novou cenu jako výraz nové užitné hodnoty. Nevidí, že ta či ona užitná hodnota může jenom vyvolat menší či větší potřebu u lidí, která se za podmínek zbožní výroby projevuje v určitém kvantitativním vývoji poptávky. Jen určitý vývoj poměru mezi nabídkou a poptávkou může ovlivnit vývoj směnného poměru či ceny toho kterého zboží. Ovšem vztah mezi nabídkou a poptávkou nemůže určovat podstatu směnného poměru samého, protože nezbytné vyrovnávání nabídky poptávce by muselo vést ke vzniku i stejných cen u nejrůznějších druhů zboží. Z toho jasně vyplývá, že vztah nabídky a poptávky nemůže vysvětlit podstatu ceny zboží a odhaluje to zároveň nemohoucnost buržoazních ekonomů vysvětlit fakticky existující stálé a zásadně rozdílné směnné poměry jednotlivých druhů zboží, čili zákon jejich směny. Je to hodnota, která určuje podstatu zbožního směnného poměru, čili tvoří podstatu cen a užitná hodnota může pouze nepřímo, přes určité vznikající a zanikající, měnící se potřeby, tedy poptávku lidí, ovlivňovat vývoj poměru mezi nabídkou a poptávkou a tím i měnící se odklony cen od hodnoty zboží. Přitom ovšem současně kvantitativní struktura a vývoj poptávky jsou samy rozhodujícím způsobem ovlivňovány cenou a v poslední instanci hodnotou zboží, která se uvnitř pohybu cen prosazuje jako jejich základ. Chybnost teorie mezního užitku nespočívá tedy především v tom, že hovoří o vyšší či nižší užitečnosti různých věcí, jež skutečně u srovnatelných výrobků existuje (nehledě ovšem na to, že v této souvislosti teorie mezního užitku místo vědeckých zkoumání provádí čistě subjektivistické spekulativní konstrukce), nýbrž v tom, že z rozdílné užitečnosti věcí chce vyvodit podstatu směnných poměrů zboží, že popírá hodnotový základ těchto směnných poměrů, že nepřihlíží k rozhodujícímu ovlivňování samotné poptávky hodnotou, a tak fakticky znemožňuje vysvětlení existence různých cenových úrovní (hladin) jednotlivých druhů zboží, jež se prosazují dlouhodobě uvnitř stálých, dočasných cenových výkyvů." (s.342-343)
Své místo v kriticky zaměřeném seznamování se západní ekonomickou vědou sehraje též konference uspořádaná 22.června 1966 katedrou politické ekonomie VŠE v Praze (KPE, 1960). Do kategorie pokusů o uchopení standardní ekonomie lze též zařadit pokus o matematickou analýzu vztahu produktivity práce a mezd (Kittrich-Gerloch, 1961), informaci o diskusi o teorii komparativních nákladů v rámci semináře UNESCO (Sereghyová, 1961)
7) Když už zde je vzpomenut projev Dolánského, ten se poprvé zmiňuje na stránkách tohoto časopisu, že "z bouřlivého rozvoje průmyslu již dnes vyplývá řada důsledků pro životní prostředí, pro krajinu, pro čistotu ovzduší a vod. Již dnes je naléhavým úkolem tyto problémy řešit..." (s.198)
Názor o ceně jako formě řešení ekonomických rozporů není však v souladu s názorem Dolanského (1960,s.195), tehdejšího místopředsedy vlády, který hovoří toliko o problému maximální úspory společenské práce, maximální úspory času, který (mimo jiné) vyúsťuje do nutnosti stanovit přesnou míru práce, stanovit a vyjádřit správně cenu tak, aby byl využit zákon hodnoty, zejména aby byly přesně stanoveny vlastní náklady, a řešit problémy spojené s nutností využit hodnotových forem a hmotné zainteresovanosti jak pro společenskou evidenci a kontrolu vynakládané práce a především pro snižování výdeje práce na jednotku výroby.
Studie ukazuje, že v závěru 40.let minulého století v Československu na rozdíl od Dánska, USA, Nizozemí, NSR, Belgie, Norska a Francie, pro které byly charakteristické byty s více než dvěmi obytnými místnostmi, převažovaly významně (70%) byty s jednou a dvěma místnostmi.
Podle Bači "kdyby v zemědělství existovalo výlučně jen všelidové vlastnictví výrobních prostředků, nebylo by důvodů mluvit o diferenciální rentě ... Společenské výrobní náklady (c+v+m) výrobků v zemědělství by byly dány stejně jako v socialistickém průmyslu, tj.průměrnými výrobními podmínkami." (s.419) "V naší zemi je dosud půda v soukromém vlastnictví jednotlivých členů JZD. Prodej a koupě nebo nájem půdy od soukromého vlastníka není u nás podmínkou pro provozování zemědělské výroby, jak tomu bylo za kapitalismu; rovněž půda nemůže být předmětem obchodování. ... Tím je půda určena jen ke svému účelu, tj. jako základní výrobní prostředek pro provozování zemědělské výroby. Proto také nemá toto soukromé vlastnictví půdy fakticky již žádný ekonomický význam v ekonomice JZD. Za takového stavu věcí hraje ve vztahu k tvořící se diferenciální rentě v JZD rozhodující úlohu družstevně skupinové vlastnictví výrobních prostředků v jeho spojení se všelidovým vlastnictvím. Zvláštní hospodářské postavení JZD, které obdělávají lepší půdy, je - vedle družstevně skupinového vlastnictví v jeho spojení se všelidovým vlastnictvím - další příčinou vzniku diferenciální renty v JZD." (s.421) "Diferenciální renta ... je přebytkem nad normálním nadvýrobkem v JZD (daným nejhoršími výrobními podmínkami) a že tento přebytek - dodatečný nadvýrobek vzniká jako důsledek vyšší produktivity práce, způsobené lepší bonitou nebo polohou půdy, jakož i dodatečnými vklady výrobních prostředků a práce do půdy. Pojem renta zahrnuje v sobě určení jako bezpracného důchodu, avšak toto určení ztratilo v socialistické zemědělské družstevní velkovýrobě tento charakter, neboť jde o použití výrobních prostředků, jež jsou ve vlastnictví JZD a práce družstevníků." (s.418) "Otázka odčerpávání diferenciální renty je velmi důležitá z hlediska svazku dělniků a rolníků. ... Jedni vycházejí z toho, že část diferenciální renty ... má být ponechána v JZD. Druzí ... požadují odčerpávat celou diferenciální rentu I ve prospěch státu, neboť ... vzniká bez zásluh JZD ... Neukazuje se přitom však, jak zjistit velikost diferenciální renty I, jakými prostředky ji odčerpávat a jakou účelnou soustavu k tomu volit." (s.419-420). Rovněž podle Olmové "nás opravňuje nazývat tento zvláštní dodatečný čistý důchod za socialismu diferenciální rentou to, že vzniká v důsledku určitých specifických vztahů k půdě jako k objektu hospodaření, tj. v důsledku monopolu družstev na půdu jako objekt hospodaření, přičemž tato půda je svým rozsahem omezená a různou úrodnost" (s. 660), avšak tento jev se vyskytuje všude tam (i mimo zemědělství), kde společenská hodnota zboží, vyráběného pro trh, je daná společensky nutnými výdaje práce na výrobu výrobků nejhoršími nebo nejpříznivějšími podmínkami. (s.653)
Loula se vrátí ke Kočího postulátu:"Říkáme-li, že hodnota je určena podmínkami výroby na nejhorších pozemcích, které je nutno obdělávat k uspokojení potřeb socialistické společnosti, pak myslíme jen na rozdíly v bonitě pozemků a v jejich poloze. ... Práce vynakládaná kolektivy pracujícími na nejhorších pozemcích musí být společnosti respektována. Společnost musí zaručit těmto kolektivům výrobců nahrazení jejich vlastních nákladů i dosažení čistého důchodu, potřebného k rozšířené reprodukci. Kdyby tomu tak nebylo, nutně by se projevovala u takových výrobců tendence k opuštění této půdy a hledání jiné pracovní příležitosti. Způsob nahrazení těchto pracovních výdajů společností, zda ve výkupních cenách či také jiným způsobem, je otázkou konkrétního národohospodářského rozboru a součástí hospodářské politiky státu. ... Podle našeho názoru diferenciální renta za socialismu existuje jako objektivní výrobní vztah mezi lidmi, jehož základem je diferenciální důchod. ... Zatímco diferenciální renta za kapitalismu je výrazem výrobních vztahů nadřazenosti a podřízenosti, vyjadřuje diferenciální renta za socialismu vztahy vzájemné pomoci a spolupráce. Za kapitalismu je diferenciální renta částí nadhodnoty, vzniklé vykořisťováním námezdních dělníků. Za socialismu je diferenciální renta části čistého důchodu vzniklého prací svobodných lidí, zbavených vykořisťování, je výsledkem práce zemědělských pracovníků ve velkých socialistických hospodářstvích. ... Diferenciální renta představuje rozdíl mezi společenskou hodnotou zemědělských produktů a individuální hodnotou zemědělských produktů vyrobených za lepších přírodních podmínek, než jsou podmínky určující hodnotu." (s.325,326,327)
"Pouze názor, že mimořádný nadvýrobek zemědělských družstev odčerpává socialistický stát v důsledku státního vlastnictví, dává opodstatnění nazvat distribuovaný mimořádný důchod socialistických zemědělských družstev socialistickou diferenciální rentou. Distribuce se děje na základě monopolu hospodaření na půdě a vlastnictví půdy. V socialistické společnosti vzniká vztah mezi subjektem hospodaření na půdě a vlastníkem půdy - socialistickou společností. Jeho nositelem je socialistická diferenciální renta." (s.607) "Pokládat existenci dvou forem vlastnictví výrobních prostředků za příčinu existence diferenciální renty za socialismu není podle mého názoru vyčerpávajícím pojetím příčin přeměny mimořádného nadvýrobku v socialistickou diferenciální rentu. Pól ekonomického vztahu vyjádřeného pozemkovou rentou, na kterém stojí socialistické zemědělské družstvo, není v tomto případě charakterizován existencí socialistického skupinového vlastnictví vcelku, ale jeho jednou stránkou - hospodářským osamostatněním zemědělských družstev. Hospodářskooperativní samostatnost je jednou z příčin existence socialistické zbožní výroby. Je také základem hospodaření podniku s vlastními náklady, tj.chozrasčotního hospodaření podniku. Tato stránka skupinového vlastnictví vytváří vedle podmínek pro existenci chozrasčotu v JZD i podmínky pro osamostatnění mimořádného nadvýrobku s druhým pólem vztahu - všelidovým vlastnictvím půdy - pak příčiny vzniku socialistické diferenciální renty. Hospodářské osamostatnění podniků podmiňující existenci zbožní výroby je i v socialistickém státním sektoru. Toto osamostatnění je obecně uznáváno. Nejsou však uznávány všechny jeho důsledky pro jevy a procesy zbožní výroby. Je všeobecně uznáváno, že hodnota produktů vyrobených státními podniky má samostatný pohyb. Je uznáváno, že část nadvýrobku se osamostatňuje jako zisk podniků apod. ... je uznáváno jen několika ekonomickými pracovníky, že pohyb mimořádného nadvýrobku socialistických státních podniků hospodařících na půdě se osamostatňuje v podobě pozemkové renty." (s.608-609) "Právě socialistické státní vlastnictví půdy při diferencované produktivitě práce při výrobě jednotlivých zemědělských produktů (a tím diferencované skupinové hodnoty daného zemědělského produktu) vede k tomu, že mimořádný nadvýrobek socialistických státních podniků se přeměňuje v socialistickou diferenciální rentu. Jde zase o formální přeměnu mimořádného nadvýrobku v pozemkovou rentu." (s.609) "Na základě těchto úvah rozumím diferenciální rentou I mimořádný nadvýrobek lepších půd vzniklý z daného všeobecného využití výrobních sil při výrobě zemědělského produktu. Tento daný stav se odráží v určité průměrné veličině vlastních nákladů na 1 ha půdy věnované pěstování dané plodiny. Zvýšení vkladů minulé a živé práce na 1 ha půdy pod různými plodinami se projeví ve zvýšení vlastních nákladů na 1 ha. Diference mezi normálními a zvýšenými vlastními náklady je podkladem pro výpočet podílu diferenciální renty II - zvýšeného mimořádného nadvýrobku na mimořádném nadvýrobku." (s.613)
"Skutečnost, že socialistický stát odnímá část diferenciální renty družstvům, je vyvolána jinými faktory a ne nutnosti ekonomické realizace všelidového vlastnictví ve formě diferenciální renty. Vždyť jaký by měla smysl forma ekonomické realizace, při níž by socialistický stát v celkové sumě odčerpané renty dostal jen to, co členové socialistické společnosti jako spotřebitelé "proplatili" zemědělským výrobcům při nákupu potravin. V takovém přelévání prostředků není možné vidět "výraz ekonomické realizace všelidového vlastnictví půdy", ztrácí se tu jeho smysl." (s.799) "Každý družstevní kolektiv v důsledku využívání jím monopolizovaných konkrétních přírodních podmínek, které jsou příznivější než relativně nejhorší přírodní podmínky, vytváří různě velký diferenciální nadprodukt v přepočtu na jednotku plochy nebo jednoho pracovníka. Tato veličina se zmenšuje v míře zhoršování konkrétních přírodních podmínek. ... Rozdílná účast jednoho každého družstevního kolektivu, který je samostatným výrobcem v politickoekonomickém smyslu, na tvorbě mimořádného diferenciálního nadproduktu, leží v základu zvláštních sociálně ekonomických vztahů mezi těmito výrobci navzájem, jež je možné nazvat rentními a výraz těchto vztahů diferenciální rentou. ... do obsahu rentních vztahů zahrnuje též účast jednotlivých kolektivů na realizaci a použití diferenciálního nadproduktu." (s.801) " ... je potřebné rozlišovat rentní vztahy mezi družstevními kolektivy a socialistickou společností ... ty vztahy mezi družstvy a společností, které tvoří samotný obsah rentních vztahů a vedou k vzniku specifické kategorie diferenciální renty a ty vztahy, které mezi družstvy a společností (reprezentovanou socialistickým státem) vznikají na základě rentních vztahů (vztahy k diferenciální rentě). V tomto druhém případu se jedná o známou problematiku odčerpávání diferenciální renty socialistickým státem. ... v podmínkách všelidového vlastnictví, na rozdíl od skupinového vlastnictví, vytváří mimořádný diferenciální nadprodukt (který zde je objektivním jevem z těch samých příčin jako v zemědělství) kolektivy bezprostředních výrobců, které nejsou politickoekonomicky samostatné. Tato skutečnost znamená, že v procesu tvorby, realizace a použití diferenciálního nadproduktu v podmínkách všelidového vlastnictví mezi kolektivy státních podniků nevznikají žádné rozdíly z titulu účasti nebo neúčasti toho či onoho podniku na tvorbě diferenciálního nadproduktu." (s.802) "...socialistický stát za účelem vytváření podmínek pro působení ekonomického zákona rozdělování podle práce i v rámci celého družstevního sektoru odčerpává část diferenciálního nadproduktu z těch družstev, kde se tento vytváří a realizuje (v užším slova smyslu). Tím stát odnímá části družstev tu část jejich hrubého důchodu (zdroje odměn, společenské spotřeby a akumulace), kterou druhá část družstev, protože hospodaří v horších přírodních a ekonomických podmínkách, objektivně nemůže dosáhnout. ... Odnímá jen tu část nadproduktu vytvořeného v první skupině družstev, kterou vytvořila práce produktivnější v důsledku vlivu příznivějších, nereprodukovatelných přírodních podmínek a která proto nemůže být zdrojem odměny za práci." (s.804-805) "... socialistický stát si ve skutečnosti nepřisvojuje v procesu realizace odčerpané prostředky za účelem použití pro celospolečenské potřeby, ale vracejí je zpět do družstevního sektoru. ...Údaje ... ukazují, že naše společnost přesunula cestou přímé pomoci v průměru za roky 1960-1961 do družstevního sektoru více prostředků než odčerpala. ... Socialistický stát si nepřisvojuje diferenciální rentu, a proto ani tímto způsobem nemůže ekonomicky realizovat vlastnictví půdy." (s.805-806)
(Bojarskij,1961) v článku přeloženém V.Kadlecem, připomene, že podle ruského matematika P.I.Čebyševa matematika se rozvíjela "pod vlivem celkového základního úkolu celé lidské činnosti: jak nakládat prostředky, jež jsou k dispozici, pro dosažení největších výhod. Lineární programování je právě jedním z prostředků, jak dosáhnout tohoto cíle. Jim možno řešit úlohy, jak stanovit nejlepší plán dopravy, řadu úloh při rozdělení úkolů mezi podniky (... úlohy L.V.Kantoroviče ...), určení nejlepší varianty využití deficitního materiálu, jestliže několik podniků má nedostatek tohoto materiálu ... Možnosti lineárního programování v podmínkách socialismu jsou daleko širší než v kapitalismu, zvláště v souvislosti se specifičností této metody a řešených úkolů. ... Jestliže zadaná úloha lineárního programování není triviální, pak její řešení znamená, že v určitých případech - v jednotlivých podnicích, rajonech, brigádách ... atd. - je nutno způsob činnosti, nejvýhodnější z jejich hlediska, zaměnit jiným o něco méně výhodným způsobem, při němž však ztráta je převážena výhodami, které vyplynou z toho, že odpovídající zdroje budou použity na jiném místě, nebo pro jiný účel. V podmínkách kapitalismu taková úloha nemůže být řešena pro jeho rozpory zájmů soukromých vlastníků. Například kapitalista se bude snažit zásobovat svůj podnik především z nejbližšího zdroje (při stejných ostatních podmínkách). Jestliže však tento zdroj se ukáže bližším pro několik konkurentů, pak místo řešení otázky z hlediska minimálních celkových nákladů pro všechny podniky zahájí mezi sebou ostrý boj o ovládnutí zdrojů. Jen plánované hospodářství může rozdělit využití zdrojů nejracionálněji. To je rovněž zřejmé při úloze optimálního rozmístění výroby apod. Ovšem matematické řešení těchto úkolů není nikterak svázáno s ,objektivně podmíněnými ocenkami' L.V.Kantoroviče." (s.449-450)
Přitom však "marginalistická schémata" se běžně využívají při stanovení koeficientu efektivnosti (dodatkových) investic (doba úhrady) (Říha,1961), který je dán vzorcem k = (V1-V2)/(I2-I1), kde V1 a V2 jsou roční úplné vlastní náklady prvé a druhé varianty, I1 a I2 jsou investiční náklady příslušných variant. Jak bylo ukázáno v článku, zpočátku se používal ukazatel, převzatý z dřívějška, "lhůty splacení dodatkového kapitálu ziskem a odpisy".
O rok později (Kovalev, 1962, s.339) zdůrazní, že L.V.Kantorovič použil zjednodušené příklady a "...neověřil svou metodu na skutečných ekonomických propočtech a nemohl tak svoje dalekosáhlé vývody podepřít konkrétními výsledky, zvláště pokud jde o funkci a význam "ocenek" v soustavě ekonomických kategorií."
Z jiného hlediska se touto otázkou zabývá (Němčinov,1962a, s.87), podle něhož "základem cen je hodnota zboží, ceny jednotlivých výrobků se však od hodnoty odchylují. To platí jak v socialistickém, tak i v kapitalistickém hospodářství. V socialismu však vznikají odchylky cen od hodnoty za jiných podmínek než v kapitalismu, neboť plánovitá tvorba cen se liší od procesu formování cen na trhu. Podle současného pojetí plánových cen se nadvýrobek rozděluje mezi jednotlivé výrobky proporcionálně k vlastním nákladům. Podle jiného pojetí by se měl nadvýrobek rozdělovat proporcionálně k fondu odměny za práci a podle dalšího proporcionálně k základním fondům podniků (aby se vzaly v úvahu i náklady na rozšiřování společenské výroby. Z matematického hlediska jsou velmi zajímavé objektivně podmíněné ceny, které získáme při hledání optimálních řešení plánovacích problémů. Bylo by nesprávné zaměňovat je s cenami plánu nebo s cenami, které vznikají na trhu. Objektivně podmíněné ceny jsou obdobné anglickým ,shadow prices" a představují ekonomicko-matematické koeficienty, vyjadřující vztah mezi zdroji a potřebami společnosti. Lze jich využít k vědecky podloženému stanovení odchylek cen plánu od hodnoty, mohou však sloužit jen k rozdělení nadvýrobku a ne k rozdělení celkových společenských nákladů."
Do plánu tohoto výzkumu je zařazen například úkol, řešený Výzkumným ústavem národohospodářského plánování, "Problémy spojené se zkracováním pracovní doby", jenž měl "vyřešit problémy vzniklé s růstem a využitím volného času v souvislosti s přechodem na třicetihodinový pracovní týden a s vytvořením předpokladů k zabezpečení jednotlivých forem využití volného času."(s.77)
Tímto způsobem podle Šika "je ... třeba vymycovat publikování, které nesleduje určitý přínos společnosti, ale čistě osobní materiální prospěch. Nelze trpět zjevy, kdy málo hodnotný nebo zcela bezcenný obsah publikací je výrazem pouhé honby za penězi. Je třeba myslet vždy myslet na úspěch věci, na teoretický či popularisační přínos každé práce. Kdo neumí svůj individualismus potlačit, podřídit se kolektivní práci, bude mít potíže při budoucí práci v ústavu. ... Hlavním cílem ... musí být pomoc naší společenské praxi, úsilí přispět k překonání rozporů, potíží, nedostatků v hospodářství, pomoci k tomu, aby naše společnost šla rychleji kupředu. ... Bylo by krásné, kdybychom dokázali vytvořit otevřené pracovní, vědecké ovzduší, kdyby toto začalo charakterizovat celé naše pracoviště ." K plnění tohoto cíle měl ústav " ...dostávat všechny potřebné materiály a dokumenty. ... udržovat styk se všemi odpovědnými centrálními institucemi, s některými podniky, družstvy apod. Se všemi institucemi, kde bude možnost nejen seznámit s živou problematikou praxe, ale i ověřovat si různé teoretické hypotézy. Jen tak je možný zdárný ekonomický teoretický rozvoj." (K reorganizaci Ekonomického ...,1962, s.351)
V tomto článku se Šik dokonce distancuje nepřímo od své první práce, věnované zákonu plánovitého proporcionálního rozvoje národního hospodářství, v níž pouze podle svých slov rozváděl názory Stalina (s.387). Podle něj "od XX.sjezdu KSSS začala naprostá většina komunistických stran cílevědomě a důsledně překonávat neleninské metody vžité v období kultu osobnosti, jež kromě jiného znamenaly umrtvování a i administrativní potlačování nových poznatků, jež neodpovídaly absolutizovaným názorům Stalina. Tento zdravý proud se již nikdy nezastaví a překoná všechny sektářské pokusy potlačování nové pravdy, i když si mohou v některých stranách sektáři dočasně udržovat mocenské pozice ." (s.390). Za kapitalismu se objektivní ekonomické tendence prosazují v podstatě živelně, "za socialismu jsou však všechny hlavní skupiny ekonomických jevů, resp. ekonomických činností plánovitě řízeny společenskými orgány. Celospolečenským systémem řídících orgánů a řídících direktiv jsou určovány a řízeny objemy výroby jednotlivých skupin výrobků, zaměstnanost, mzdy, čisté důchody podniků, ceny atd.atd. Tyto skupiny jevů se tedy již většinou nemění živelně v důsledku prosazování určitých zákonitých souvislostí, ale mění se cílevědomou změnou řídících direktiv, jež přihlíží k existujícím a poznaným nutným souvislostem určité kvality a v souladu s nimi mění kvantitativní vývoj těchto jevů. ... všechny ekonomické souvislosti nejsou však ještě poznány, případně nejsou poznány v takové míře, aby bylo možno vždy přesně určit nutný kvantitativní vývoj některých ekonomických jevů.Tato částečná neznalost se ovšem musí projevit v narůstání různých rozporů uvnitř národního hospodářství, které koneckonců zpomalují růst výroby a spotřeby ve společnosti a narušují soulad mezi těmito základními ekonomickými procesy. Tyto nedostatečné znalosti jsou také jednou z příčin různých současných potíží v našem národním hospodářství. Je právě mylné se domnívat, že zákonitá souvislost znamená absolutní předurčenost vývoje ekonomických jevů, předurčení jejich podrobného vzhledu a formy, kvantitativní určitosti a relací atd. v každém časovém okamžiku. ...Ve skutečnosti znamená každá zákonitá společenská a tedy i ekonomická souvislost pouze dlouhodobou souvislost podstat, čili nutnou tendenci vývoje rozdílných skupin jevů a nevylučuje, ale zahrnuje v sobě i vzájemnou rozpornost podstatně souvisejících ekonomických procesů. Mohou se tedy i ekonomické jevy dočasně vyvíjet jiným způsobem, než by vyplývalo z jejich určující, vnitřní zákonité souvislosti, a to nejen pod vlivem jiné podstatné protikladné souvislosti, ale i jako projev nedostatečné subjektivní ekonomické, resp. .ekonomicko-řídící činnosti. Jakmile ovšem řídící činnost určuje vývoj určitých ekonomických jevů bez přihlížení k jejich objektivním, vnitřním ekonomickým souvislostem, musí vyvolávat opět nepředvídané ekonomické následky čili neočekávaný vývoj dalších ekonomických jevů a koneckonců narušovat plánovaný soulad i mezi procesy, jejichž podstatnou souvislost známe. Přitom ovšem nestačí znát vždy jen základní, dlouhodobě se uplatňující souvislosti jednotlivých skupin jevů, ale i bezprostřednější, konkrétnější, avšak také objektivní souvislosti, jež působí příp.protikladně a vynucují si vždy dočasný kvantitativní odklon těchto jevů od jejich dlouhodobého kvantitativního trendu. ... Má-li tedy politická ekonomie socialismu skutečně účinněji pomáhat hospodářské praxi, nemůže jen do nekonečna omílat obecné, celkem známé ekonomické souvislosti, ale musí právě odhalovat ony podrobnější souvislosti, které společenské řídící orgány ještě neznají resp. .znají nedostatečně. K tomu však nestačí zkoumat příčiny určité statisticky zjišťované kvantitativní pravidelnosti ekonomických jevů, resp.určitých dlouhodobých kvantitativních relací, od níž začíná zpravidla marxistické zkoumání v kapitalistické ekonomice, protože určité relace, resp.kvantitativní změny mohou být v socialismu jak projevem již vědomě uplatňované zákonitosti vývoje, čili projevem již poznané ekonomické souvislosti, tak i projevem nedostatečných znalostí, a proto dočasně chybně stanovených kvantitativních poměrů, což se projeví v narůstání jistých ekonomických rozporů. ... Jen takovéto odhalování dalších a dalších souvislostí uvnitř socialistické ekonomiky bude skutečně pomáhat socialistické hospodářské praxi ." (s.384-385)
Z referátu se posluchači dozvědí, že”odborný význam našich styků s kapitalistickými ekonomy pro nás není bezprostředně závislý na objektivní správnosti či nesprávnosti jejich názorů, nýbrž především na tom, zda a jakým způsobem některé tyto názory dovedeme využít pro obohacení naší pravdivé ekonomické vědy. Ukazuje se, že to závisí na splnění některých důležitých předpokladů, mezi kterými vystupují do popředí zejména - potřeba předchozího a co nejúplnějšího zvládnutí problematiky, zpracovávané kapitalistickými ekonomy, - potřeba správného marxisticko-leninského přístupu a správných metod při jejich rozebírání a přehodnocování, -potřeba aplikace vhodných forem a postupů při jejich využití." (Ustavení ..., s.545) Například účastníci z kapitalistických států na mezinárodní konferenci ekonomů v Burse projevovali "živý zájem o poznatky socialistických ekonomů v oblasti řízení naší výroby, zejména o naše zkušenosti s použitím hmotných stimulů i jiných prostředků, kterými podporujeme náš ekonomický rozvoj, že jednání se měnilo místy přímo v seminář o socialistické ekonomice ." (s.542) "Znalosti načerpané v průběhu styku s ekonomy z kapitalistických států mnohdy slouží i jakožto důležité podněty pro doplnění naší ekonomické teorie socialismu. Stávalo se např.velmi často, že teprve po diskusi s kapitalistickými ekonomy se nám ukázala potřeba upřesnit i doplnit naše poznatky o socialistické ekonomice a někdy dokonce i potřeba provést některá doplňková zkoumání, která by lépe podepřela naší argumentaci. Podnětným způsobem na rozvoj naší ekonomické vědy působily i některé práce buržoasních ekonomů a statistiků týkající se využívání matematiky a statistiky v ekonomickém zkoumání" (s.544-545), například Ragnara Frische a prof. Leonťjeva. "Takovéto diskuse měly a budou mít vždy prvořadý význam politický, neboť tam, kde kapitalistické vědce přesvědčíme o přednostech našich ekonomických opatření, přesvědčíme je do určité míry i o pokrokovosti našeho zřízení nebo alespoň otřeseme jejich zaujatý postoj vůči našemu řádu." (s.543) " ...odborný poradce indického ministerského předsedy a předseda Indického statistického úřadu prof.Mahalanobis při své návštěvě v ČSSR v minulém roce požádal naše ekonomy nejen o soustavnou konzultační spolupráci, nýbrž i o vyslání našich expertů, kteří by zkoumali problémy vytvoření nejdůležitějších proporcí v indickém národním hospodářství na místě samém a na základě takto získaných znalostí vypracovali doporučení, která by indická vláda byla sto bezprostředně aplikovat ." (s.543) Dokonce podle následujícího diskusního příspěvku Červinky "ekonomové z USA po jedné takovéto konferenci se začali ucházet o spolupráci s našimi ekonomy a navrhovali utvoření stálé společné komise zabývající se některými teoretickými problémy. " (s.548)
Kromě výše uvedeného seriálu jsou problematice lineárního programování věnovány další konzultace (např. Kadlec-Pokorný, 1962). Podle (Rychetník,1962) model lineárního programování je celkem skládajícím se z ekonomického modelu, který je modelem vztahů a okolností závažných vzhledem k řešené úloze, a modelem matematickým, který s použitím matematického aparátu věrně vystihne každý ukazatel ekonomického modelu. Rozvíjení matematického aparátu té či oné stránky ekonomického modelování se věnují (Němčinov,1962a,b) a (Hrabě, 1962). Na druhý příspěvek kriticky reaguje alespoň poznámkou (Petrlík,1962). (Kašpar,1962 ,s.418, 427) potrhne, že "kvantitativní charakteristiky v ekonomii (na příklad statističtí ukazatelé nebo ukazatele plánu) jsou dnes již naprosto samozřejmým předpokladem jakéhokoliv hospodářského rozhodování. Méně často - a je možno říci, že i s menším úspěchem - jsou již využívány v teoretických pracích. ... používání těchto charakteristik není vždy zdaleka tak jednoznačné ... a může vést k chybným teoretickým závěrům v samotné politické ekonomii. ... Nebezpečí je zde objektivně vždy o to větší, že tyto charakteristiky nabývají povahy zdánlivých fakt."
V tomto ročníku stojí za zmínku jedna z jinak pravidelných zpráv o obhajobě kandidátské disertační práce věnované metodickým otázkám plánování maloobchodních cen předložené H.Burešovou-Šmídovou (M.K., 1962), která čtenáře informuje, že v letech 1952-1953 na základě sovětské expertizy měnila se metodika plánování národního hospodářství, začala se sestavovat bilance peněžních příjmů a výdajů obyvatelstva, vymezil se kupní fond a bilance spotřebního zboží.
V učebnici však není ani "více zdůrazněna a rozvedena ta velká přednost a výhoda socialistického plánovaného hospodářství spočívající v tom, že úhrn cen spotřebního zboží můžeme uvést (a také uvádíme) do souladu s úhrnem kupních fondů obyvatelstva." (s.939)
Stále citlivějšího tématu investiční výstavby se dotknou též Novotného (1962) recenze knihy "Ekonomické problémy investiční výstavby v ČSSR" od autorů E.Červeného, V.Nohavicy a B.Tomka, dále pak Šreinova (1962) recenze sborníku "Ekonomická efektivnost investic a nové techniky v ČSSR" a konečně Divilova (1962) recenze knihy "Ekonomičeskaja effektivnost' kapitalnych vloženij v socialističeskom chozjajstve".