Pro počátek opět lze uvést dvě předpovědi, které tehdy zazní. Zatímco dle mínění (Stanek,1961) J.F.Kennedy se naivně domnívá, že do r.2000 restaurací kapitalismu "východoevropské národy dosáhnou konečně svobody a blahobytu", podle fundovaného názoru ředitele Ekonomického ústavu v Kielu a sociálně demokratického poslance Spolkového sněmu v Bonnu Fritze Baadeho, vyjádřeného v knize "Der Weltlauf zum Jahre 2000 - Unsere Zukunft: Ein Paradies oder der Selbstvernichtung der Menschen" (Gerhard Stalling Verlag, Oldenburg und Hamburg 1960) má v tomto roce převážná většina lidstva žít v komunismu a nejbohatší průmyslovou velmocí světa se má stát Čínská lidová republika.

Vraťme se ale zpět k našemu časopisu, kde mezitím u příležitosti čtyřicátého výročí založení KSČ spatřuje světlo světa v pátém čísle devátého ročníku úvodník "Pod vedením strany k novým úspěchům v budování ekonomiky vyspělé socialistické společnosti", podle něhož díky produkci takových produktů, jakými jsou Kaplanova turbina o kapacitě 50 MW a vodorovná vyvrtávačka o váze 71 tun, čtyřnásobku průmyslové výroby oproti předválečné úrovni a převýchově vesnických boháčů v pracující socialistického zřízení stojí před ČSSR poměrně již blízká a zcela reálná perspektiva budování komunismu, přičemž již byla předstižena produktivita práce ve Francii a Velké Británii a v nejbližší době bude dostiženo i západní Německo. Bohužel podle (Nešvera,1961) úroveň produktivity práce ve strojírenství USA je přibližně dvojnásobná oproti produktivitě práce ve strojírenství Československa. Porovnávání perspektiv socialistické a kapitalistické soustavy a jejich soutěžení jsou věnovány také statě (Karlík,1961; Král,1961) a recenze (Konečný,1961).

V tomto roce vedoucím redaktorem je nadále Vladimír Kaigl, jeho zástupcem Luděk Urban. Členy redakční rady jsou Josef Brčák, Vlastimil Halaxa, Jiří Karlík, František Kutta, Jaroslav Langr, Otakar Turek a Jaroslav Vejvoda. Také tento ročník má 10 čísel a jeho rozsah činí 960 stran. Funkce výkonného redaktora není uvedena. Roční předplatné je stanoveno buď na 45 Kčs, nebo na 17,20 Rbl, nebo na 4,30 US $, případně na 1,10,9 liber šterlingu. Obsah časopisu je rozčleněn na Stati, Diskuse, Konsultace, Přehledy, Překlady, Z vědeckého života, Recenze a bibliografie. Nově je zařazena rubrika Dopisy čtenářů, respektive Poznámky a dopisy. V případě č.2 lze hovořit o monotématickém čísle, v němž bylo u příležitosti V.celostátního sjezdu JZD uveřejněno několik článků věnovaných (zavedení peněžního) odměňování družstevníků, přičemž dle redakční rady "některé praktické návrhy a teoretické závěry v článcích obsažené mají diskusní charakter." (Novotný,1961; Karlík,1961; Schimmerling,1961; Karotamm,1961).

Jak už bylo uvedeno, 13.dubna 1961 se koná beseda se čtenáři, jejímž úkolem je zhodnotit dosavadní vývoj časopisu, teoretickou úroveň publikovaných článků, jejich obsahové zaměření a ověřit správnost tématického plánu na rok 1961-1962. Podle Kaigla beseda má též prodiskutovat, jakým způsobem časopis reaguje na zásadní ekonomické problémy a jak je časopis spojen se čtenáři, jak má lépe spolupracovat s autory, jak je získávat (diskuse s novými autory). Podle něj posláním časopisu je seznamovat čtenáře s aktuálními ekonomickými problémy a výsledky plnění státního plánu výzkumu v ekonomii.

Podle účastníků diskuse časopis se úspěšně soustředil na zásadní teoretické články z politické ekonomie a spojoval abstraktní teoretické problémy s nejaktuálnějšími otázkami hospodářské praxe, avšak měl do budoucna výrazněji uplatňovat v každém čísle tzv.nosný článek, který mu dá určité zaměření. Také celý ročník měl mít pevnou koncepci. Úvodníky a statě neměly mít učebnicový charakter, měly být více kritičtější, analytičtější a problémověji zaměřeny, více místa mělo být věnováno výuce politické ekonomie. Články, věnující se dozrálým ekonomickým skutečnostem, měly být neprodleně publikovány, nemělo se čekat na shromáždění více příspěvků. Recenze měly pokrýt systematičtěji domácí a zahraniční produkci. (Šťastná,1961)

Velmi podrobně zpracovaný systematický plán stanoví, že časopis Politická ekonomie se v následujícím dvouletí má zabývat nejdůležitějšími problémy rozvoje čs.národního hospodářství a socialistické světové soustavy, soutěžení dvou soustav a rozkladu kapitalistické světové soustavy a napomáhat rozvoji marx-leninské ekonomické teorie. Proto se časopis má soustředit na pět tématických okruhů: na perspektivní rozvoj čs.národního hospodářství, ekonomické problémy přechodu od socialismu ke komunismu, problémy řízení národního hospodářství, otázky rozvoje socialistické světové soustavy a soutěžení dvou soustav a nakonec problémy vývoje světového kapitalismu.

Tyto okruhy rozpracuje redakční rada až na úroveň jednotlivých témat článků, například tvorba národního důchodu, buržoasní stát, státní podnikání apod. (viz podrobněji Tématický ...,1961), na něž hodlá soustředit pozornost co nevíce autorů a vybírat statě k uveřejnění. Redakční rada se měla opírat o výzkum prováděný v rámci státního plánu výzkumu. Tam, kde byly v tomto plánu mezery, měla povzbuzovat autory ke zpracování těch problémů, které jsou v tématickém plánu časopisu, ale nejsou zařazeny do státního plánu výzkumu. Ve srovnání se státním plánem výzkumu (Lonč,1961) je tématický plán odlišně strukturován a navrhuje zpracování rozboru cenové soustavy ve spojitosti se zbožní výrobou za socialismu a hospodářské integrace kapitalistických zemí. Jako perličku lze uvést, že v plánu bylo též zpracovat historické téma "teorie řízení za kapitalismu v ČSSR". Výjimečně dobrý futurologický postřeh, hodný našeho nejznámějšího prognostika, který také později bude publikovat v Politické ekonomii.

Podle Kočího "...stupeň společenského poznání i rozvoj výrobních sil neumožňuje v podmínkách socialismu ještě překonat podstatné rozdíly v úrodnosti a poloze jednotlivých půd, neumožňuje však ani využívat při výrobě jednotlivých zemědělských produktů pouze těch půd, které pro výrobu těchto produktů představují půdy nejvýhodnější. ... Prvou zkušenost, kterou nám dosavadní praxe výstavby socialismu poskytuje, je ta, že výrobcům v zemědělství (kterými jsou v současné době v převážné míře družstevní výrobci) je třeba zajišťovat existenční předpoklady, a to bez ohledu na to, v jakých podmínkách hospodaří, na úrovni odpovídající existenčním podmínkám ostatních pracujících. To vyplývá nejen z vlastní podstaty socialismu, diktuje to však i nutnost zabezpečit zemědělskou výrobu v rozsahu odpovídajícím potřebám společnosti. Jakékoliv porušení této nutnosti mělo by za následek opouštění půdy, pokles zájmu výrobců v zemědělství na výrobě ... zabezpečovat tyto podmínky všem zemědělcům ... předpokládá vytvářet u všech výrobců v zemědělství podmínky pro rozšířenou reprodukci jejich výroby. To lze zajistit pouze za předpokladu, že společnost bude všem výrobcům, a tedy i výrobcům hospodařícím na nejhorších půdách uhrazovat (přirozeně pro odčerpání části vytvořené hodnoty do centralizovaného fondu důchodu státu na úhradu celospolečenských potřeb) jejich vynaloženou práci. Toho lze dosáhnout v podstatě za dvou okolností: za předpokladu, že výrobcům vyráběným zemědělskými výrobci je přiznávána větší společenská hodnota (vytváří se tak falešná sociální hodnota zemědělských produktů) než jaké je v nich ve skutečnosti ztělesněno množství práce; a konečně za předpokladu, že uvnitř zemědělské výroby, mezi výrobci v zemědělství, dochází k přesunům společenské hodnoty." (s.322-323)¹⁰⁾

Diskuse o diferenciální rentě se přehoupne i do nového ročníku. V příspěvku, věnovaném otázce, zda diferenciální renta souvisí s pozemkovým vlastnictvím, (Loula,1962) připomene, že "hodnota zemědělských produktů ... se skládá ze dvou částí: z vlastních nákladů a čistého produktu. Ačkoliv tomu není tak dávno, co ekonomové pochybovali, že vlastní náklady jsou ekonomickou kategorií socialistické družstevní velkovýroby, je dnes nutnost zkoumání vlastních nákladů v JZD všeobecně uznávána. ... Jinak je tomu v otázce, zda je zapotřebí zkoumat a analyzovat čistý produkt." (s.322)¹¹⁾

Přeměna kapitalistického vlastnictví půdy na všelidové vlastnictví se děje buď její nacionalizací, nebo přídělem převážné části konfiskované půdy. "Ekonomickou příčinu je rolnické vlastnictví půdy a téměř fantastické lpění rolníků na soukromém vlastnictví půdy, jak tomu bylo např. v našich poměrech." (s.329)

Studýnka (1962) v polemice s Olmovou (1961) vystoupí proti názoru, že příčinou pozemkové renty je monopol hospodaření zemědělských družstev na půdě, a vyjádří v podstatě svůj souhlas s názorem, že pokud rovnost základních podmínek hospodaření podniků je příčinou odčerpání mimořádného nadvýrobku z podniků, není vhodné hovořit o pozemkové rentě.¹²⁾

Diskusi uzavře (Klinko,1962), který se zaměří na příčiny přeměny mimořádného diferenciálního nadproduktu ve zvláštní kategorii -diferenciální rentu v podmínkách socialismu a na obsah vztahů mezi socialistickým státem a družstvy vzhledem k diferenciální rentě.¹³⁾

Článkem (Křížek,1961) v návaznosti na článek Č.Kožušníka pokračuje rozprava o tom, zda lze vlastnické vztahy ztotožnit se vztahy výrobními, respektive ekonomickými vztahy (mimo rubriku diskuse), na což právě dala odpověď - podle mého názoru – souběžně probíhající diskuse o diferenciální rentě.

Křížek v tváří v tvář skutečnosti, že "dnes u nás neustále stojíme rozpačitě před řešením otázky, jak zkoumat socialistické výrobní vztahy ... neumíme bohužel ještě dnes ničeho říci o tom, jaká podstata se skrývá za hodnotovými kategoriemi socialistické výroby" (s.489), se vyslovuje v tom smyslu, že vlastnictví není možné ztotožnit s ekonomickými vztahy a hovoří o procesu fetišizace, ať "již pohlížíme na vlastnictví jako na ekonomickou kategorii, nebo kategorii právní." Vlastnické a ekonomické vztahy jako vztahy mezi lidmi "v obou případech jsou však fetišizovány jako vztahy lidí k věcem. V prvním případě je tato fetišizace násobena tím, že se nám ekonomické vztahy jeví ke všemu jako vztahy mezi věcmi, procesy ekonomické, jako pohyb věcí." (s.482)

Podle (Vaner,1961) společenské vlastnictví výrobních prostředků znamená, že každý jednotlivec zároveň je i není jejich vlastníkem, z čehož vyplývá ekonomická rovnost všech členů společnosti, která je realizována tím, že "jediným zdrojem existence (!) členů společnosti je jejich vlastní práce, společensky užitečná práce. Každý práceschopný člen společnosti musí pracovat, aby mohl žít. Je to rys, který bychom mohli nazvat všeobecností práce. ... Skutečnost, že za socialismu každý musí pracovat, vykonávat společensky užitečnou práci, aby mohl žít, je právě výrazem ekonomické rovnosti všech členů společnosti společnosti. ... všeobecnost práce je i pro prostou zbožní výrobu. ... podstatná odlišnost spočívá v tom, že práce výrobce již nemá charakter bezprostředně soukromé práce, ale naopak, charakteristickým rysem práce za socialismu je její kolektivnost každého jednotlivce bezprostředně součástí celkové práce společnosti a je tedy bezprostředně společenskou prací." (s.938)

Diskuse o vlastnictví a ekonomických vztazích pokračuje i v následujícím ročníku. Redakce nezveřejní texty příspěvků, avšak opublikuje jejich výtah. (Z diskusních ...,1962) "Redakční radě ... docházejí teoretické příspěvky k otázce vlastnických a ekonomických vztahů, ke které byl publikován v čísle 6, roč. 1961 článek s.Křížka, navazující na stať s.Kožušníka v Nové mysli 7/1959. Uveřejňujeme přehled hlavních myšlenek jednotlivých příspěvků. " (s.234)

Již podle výše zmiňovaného O.Truhláře nebude-li vlastnictví chápáno v ekonomické oblasti chápáno jako samostatný vztah, respektive je-li chápáno jako nadstavbový jev (Č.Kožušník), tak jedinou příčinou zbožní výroby zůstává dělba práce. "Jestliže bychom takto postupovali, tak nezbývá než uznat, že výrobci zboží vstupují do vzájemných poměrů jen jako právní osoby, měnící se v procesu výroby a směny ve vlastníky ekonomické, a tak se to stále opakuje." (s.234)

Podle D.Slejšky výrobní prostředky jsou zvěcnělými výsledky lidské práce, a zároveň samy jsou nástrojem další pracovní činnosti. Proto ekonomický poměr vůči výrobním prostředkům je jen po vnější stránce poměrem lidí k věcem. Svým obsahem představuje poměr mezi lidmi. Vlastnické vztahy jsou tak základem veškerého souhrnu ekonomických vztahů a nelze je proto jako samostatnou kategorii z rámce výrobních vztahů odstraňovat. Je-li vypuštěno vlastnictví jako rozhodující článek všech těchto vztahů, nezbývá než vztahy rozdělování vyvozovat přímo z výrobních sil. Na podkladě společenského vlastnictví mizí za socialismu rozpor mezi vlastníkem a pracovníkem. Kolektivní vlastník splynul s kolektivním pracovníkem. Nositelé pracovní síly se stávají současně nositeli socialistické ekonomiky. Jedni a titíž lidé, jeden a tentýž celospolečenský soubor pracovních kolektivů je současně nositelem i pracovních i vlastnických vztahů ve všelidovém sektoru národního hospodářství. Jeden a tentýž pracovní kolektiv je současně nositelem i pracovních i vlastnických vztahů v tom či jiném družstvu.

Naproti tomu B.Komenda vysloví názor, že za výrobní vztahy Marx považoval vztahy nezávislé na vůli vyrábějících lidí. Proto do nich musíme zahrnout vztahy dané kooperací a dělbou práce. Na základě této teze lze od výrobních vztahů oddělit všechny ostatní společenské vztahy, které jsou zprostředkovány společenským vědomím. Vlastnictví výrobních prostředků je jen jakýmsi symbolem pro označení vztahu mezi lidmi - pokud jde o soukromé vlastnictví, pro označení třídního vztahu - ale tento společenský vztah je vyjádřen jako vztah lidí k věcem. Tato skutečnost je spojena se samotným pojmem vlastnictví, který označuje monopol vlastníka volně nakládat s určitou věcí, v tomto případě s výrobními prostředky. Tento vžitý obsah pojmu vlastnictví nelze žádným způsobem vyloučit, i když sebevíce budeme prohlašovat, že nám jde o vztahy mezi lidmi. Vlastnictví výrobních podmínek vystupuje jako ideologické zdůvodnění přisvojování si výsledků výroby kapitalistou. Termín "vlastnické vztahy" by bylo možno použít k označení určitého aspektu základního společenského vztahu, který zdůrazňuje aspekt pohybu nadvýrobku, a tedy v jistém smyslu i celého tohoto vztahu, neboť jeho obsah je širší než obsah pojmu vlastnictví a už samo toto označení vylučuje představu věcí nebo bezprostředního vztahu lidí k věcem.

Naproti tomu (Hába,1962) svůj diskusní příspěvek, byť poněkud redakčně krácený, může uveřejnit v ucelené podobě. V něm vyjádří souhlas s názorem Křížka (oproti Kožušníkovi), že právní pojetí vlastnictví je odrazem nikoli všech vlastnických vztahů v jejich souhrnu, nýbrž jen jejich části. Nakonec však celou polemiku uzavře slovy: "Přes veškerou snahu nenacházíme tedy jakékoli věcné odůvodnění názoru s.Křížka, že výrobní a vlastnické vztahy se od sebe kvalitativně a kvantitativně liší. Zůstaneme proto i nadále u Marxova názoru, že souhrn výrobních a souhrn vlastnických vztahů se věcně i pojmově shodují, jak nám jej podle našeho názoru celkem zdařile tlumočí s.Kožušník." (s.450).

Obsah rubriky Konzultace je věnován - s výjimkou článku (Kabeš, 1961) - otázkám lineárního plánování. Série sedmi článků je napsána Vladimírem Kadlecem ve spolupráci (kromě prvního článku) s Leo Vodáčkem (1961). Podle redakční rady "v hospodářské praxi lze zpravidla určitého plánovaného cíle dosáhnout řadou různých způsobů. Úkolem je zhodnotit ekonomickou vhodnost a hospodářskou účelnost jednotlivých alternativních možností a najít v nich řešení optimální. ... vhodným použitím některých matematických metod, především však metod lineárního programování, lze tyto úkoly optimálně vyřešit a správnost vypočteného řešení jednoznačně prověřit." (Redakční rada, 1961, s.335)

Na závěr (Kadlec-Vodáček,1961, s.951) vyzvednou, že použití lineárního programování vyžaduje určit vhodné konkrétní ekonomické problémy podnikového i nadpodnikového charakteru, které lze s použitím jeho metod řešit, správné zformulování úkolu, jak pokud jde o omezující podmínky, tak pokud jde o volbu ekonomicky vhodné účelové funkce (provést předběžný rozbor,vyjasnit ekonomickou formulaci a převést ji do matematického vyjádření resp.do tabulkové formy) a provést všestranný ekonomický rozbor výsledné tabulky a odvodit ekonomicky vhodné varianty propočteného optimálního řešení, protože "matematika je jen pomocným prostředkem k řešení ekonomických problémů a pro vlastní ekonomické rozhodnutí."¹⁴⁾

Na tomto místě je třeba se věnovat článku (Gatovskij-Sakov, 1961), který vyšel již předtím a který se pokouší zhodnotit na jedné straně snahu odmítnout existenci zbožně peněžních vztahů za socialismu (I.S.Malyšev, V.A.Sokol) a na straně druhé uplatnění toho směru marginální analýzy, který rozpracoval L.V.Kantorovič svou teorii objektivně podmíněných ocenění.

Autoři článku vycházejí z postulátu, že "hodnota každé teorie je určována především tím, nakolik správně vysvětluje fakta reálné skutečnosti" (s.352) a že "jedna věc jsou chyby, vznikající při určitém hledání nových, originálních řešeních na základě studia praxe a jiná věc je opakování starých chyb v nějakém novém hávu. Proto je tak důležité, aby se diskuse o kterémkoliv problému vedly na principiálním základě marxismu-leninismu, na úrovni soudobých poznatků a aby se přihlíželo k k historii rozpracovávání daného problému. ... Před sovětskými ekonomy stojí úkol ještě mnoho vykonat pro zdokonalení hodnotových metod plánování a pro odstranění nedostatků v naší cenové soustavě. Červencové plenární zasedání ÚV KSSS (1960) vytýčilo jako naléhavý úkol revizi velkoobchodních cen a to tak, aby velkoobchodní ceny lépe vyjadřovaly společenské náklady. Ekonomové pak musí rozpracovávat na základě marxistické teorie hodnoty vědecký základ pro stanovování cen vzhledem ke konkrétním podmínkám současného vývoje naší ekonomiky, což bude napomáhat dalšímu zdokonalení celého systému národohospodářského plánování." (s.359-360)

Pro Sokola a Malyševa směna zboží v SSSR je pouhým vnějším zdáním, neexistuje rozdíl mezi hodnotou a cenou, obě kategorie představují společností stanovené normy vynaložené práce jako výsledek činnosti státních orgánů, sovětské peníze jsou pracovními poukázky, existuje jen přímá směna pracovní činnosti. Naproti tomu podle autorů článku zbožně peněžní vztahy jsou společenským mechanismem, bez něhož by hospodářské vztahy mezi sférami ekonomiky, odvětvími a podniky byly nemyslitelné, nemohl by existovat obrat podnikových fondů, zbožní výroba je slučitelná nikoliv toliko s živelným, ale také s plánovitým hospodářstvím na základě společenského vlastnictví výrobních prostředků.

V další části článku se autoři - podobně jako v již uvedeném článku (Bojarskij, 1961) - zabývají tendencí zaměňovat jednu ekonomickou teorii druhou pod rouškou uplatnění matematiky v ekonomických výzkumech na příkladu snahy Kantoroviče o sloučení Marxovy teorie hodnoty s marginálními soustavami oceňování prováděných nikoli na základě vynaložení společenské práce, nýbrž podle stupnice mezního užitku, tj.podle užitečnosti poslední jednotky daného výrobku ukojujícího nejméně naléhavou potřebu kupujícího pod názvem objektivně podmíněného oceňování, které jsou základem cen a které názorně zobrazují vzájemný vztah národohospodářských hodnot v daném okamžiku.

Podle autorů článku cenový systém, závisející na stupni deficitnosti zboží, by nemohl uspokojit požadavky plánované socialistické ekonomiky, uměle by nafukoval rentabilitu v jednom úseku a snižoval v druhém, zkresloval by vlastní i společenské náklady. Je-li podle metody tohoto oceňování výrobek deficitní, výhodným se stává použití zastaralé techniky, avšak platí, že rozšíření objemu výroby obvykle nevede ke vzrůstu nákladů, ale naopak k jejich snížení. "Marginalistická schémata jsou hluboce statická a bortí se ihned, jakmile jsou postavena tváři v tvář perspektivnímu plánování, zvláště uvážíme-li prudkou dynamičnost, charakterizující rozvoj naší ekonomiky na cestě ke komunismu." (s.359)¹⁵⁾

Podle Bojarského (1961) "chyby teoretiků hraničního užitku záleží nikoliv v tom, že úlohu maximalizace funkce řeší podle pravidel diferenciálního počtu, ale v tom, že nemohou dokázat existenci této funkce, nemluvě již o její spojitosti nebo charakteru její změny. Příkladem chybných závěrů, k nimž se dojde, když je učiněn pokus vyjít nikoli od ekonomického obsahu, může být tak zvané ,optimální plánování' uváděné L.V.Kantorovičem. ..."(s.443) "Ocenkám, ... které připomínají nejspíše teorii hraničního užitku, jsou ... podřízeny i všechny faktory výroby. ... sám charakter závislosti hraničních nákladů ... plně odpovídá obvyklým představám marginalistů. Zvýšení výroby kteréhokoli výrobku ... dosahuje se nutně zvýšením jeho ocenky, zvýšením hraničních nákladů na jeho výrobu. Jeho systém předpokládá ... zákon ubývající výrobnosti, zákon ubývající efektivnosti nákladů atd." (s.446-447)

Proti tomu Bojarskij namítá, že "textilka nemůže vyrábět auta a automobilka textil" (s.445), že "zvýšení výroby na existujících podnicích vede ke snížení nákladů na jednotku výroby, jestliže nepřesahuje rozumné hranice pro současnou úroveň techniky. ... skutečný vztah mezi objemem výroby a nákladů je u L.V.Kantoroviče obrácen na ruby ... bez toho se ruší celý systém jeho ocenek" (s.447), že "podle Marxe jedinou substancí hodnoty je práce, v systému ocenek ... je práce zbavena tohoto významu, je jen jedním z ,výrobních faktorů'"(s.447) "Předpokládejme, že pro každý výrobek byly nalezeny ,o.p.ocenky' a podle nich celá výroba byla vyjádřena v 1 mld. rublů. Na druhé straně v optimálním plánu (z něhož jsou též vzaty všechny ocenky) jsou uvažovány výdaje různých faktorů výroby: např.10 mld hodin práce, 100 mil.hektarů půdy, 100 mld kWh energie apod. Podle L.V.Kantoroviče je nutno výdaje práce v 10 mld hodin rozdělit na celkové ocenění produkce, tj.na l mld. Dostaneme tak 10. Nyní stačí všechny ocenky vynásobit tímto koeficientem 10 a dostaneme to, co on nazývá ocenkami ,v jednotkách průměrné práce'. Tím autor myslí, že byla stanovena vazba mezi jeho ocenkami a marxistickou teorii hodnoty. ... Zůstává jen nejasné: proč nebylo možno stejným způsobem ,dokázat', že ocenky odpovídají výdajům na zemědělskou půdu a nikoli práce. Proto lze vynásobit všechny ocenky nikoli deseti, ale koeficientem 0,1, který získáme dělením celkových nákladů na zemědělskou půdu (100 mil.ha) ocenkou celkové výroby. Je možné ,dokázat' rovněž i vazbu ocenek na ,energetickou' teorii hodnoty, jestliže pro ocenky vezmeme koeficient 100 (tj.100 mld kWh : 1 mld) atd. L.V.Kantorovič ... pokouší se dále dokázat, že ,takto určené výdaje práce pro jednotku výroby skutečně odpovídají těm, kterých je třeba na získání výroby v daných podmínkách'. ... Proto uvádí předpoklad o doplňkovém zdroji práce a pokládá ho za rozhodující omezení pro další ,důkaz': ,Přitom, aby podmínky práce zůstaly nezměněné, nutno předpokládat, že výrobní faktory, které je zabezpečují, dostávají proporcionální přírůstky... ' ... Jakmile je tomu tak, pak je zcela jedno, jestliže zvolíme jako základnu všech propočtů přírůstky rezerv práce nebo nějakého jiného faktorů. ,Důkaz' v celku se ukázal ne více přesvědčivým, než je slib ... vyjádřit ocenky všech výrobků pomocí ocenky jednotky práce, která sama však při dostatečných pracovních rezervách ...může být rovna nule. Matematik Kantorovič se zapletl do toho, že připustil reálnou možnost dělení nulou! ... Marginalistický charakter ,o.p. ocenek' L.V.Kantoroviče ani v tom hypotetickém případě, kdy ocenky se určují právě výdaji práce, nemůže zajistit řešení hlavního úkolu - propočet rozdělení společenské práce. Rozdělení je určeno tím, že bilance práce je svázána nikoliv s vykonstruovanými (v optimálním plámu, který bohužel málo kdy se uskutečňuje) ani hraničními výdaji práce, nýbrž reálnými a průměrnými." (s.448-449) Dále Bojarskij namítá, že "automatické zvyšování ocenek při deficitnosti výroby nebo při větší potřeb rozšíření výroby stimulovalo by toto zvýšení na úkor ostatních technologických postupů, mělo by za následek zdražení výroby, rozvoj výroby v oblastech pro to nevhodných atd." (s.449)¹⁶⁾

Na tuto kritiku naváže ve svém rozboru marginální analýzy (Kýn,1962), když napíše, že Kantorovičovy objektivně podmíněné ocenky mají sice mnoho společného s principy marginální analýzy, která do jisté míry vychází z objektivních ekonomických veličin, avšak nelze je ztotožnit s teorií mezního užitku, jak se domnívá již zde uvedený Bojarský. Podle Kýna "jak lineární programování, tak marginální analýza totiž vycházejí v buržoazní ekonomii z principů optimálního stanovení rozsahu výroby, případně optimálního využití jednotlivých výrobních faktorů, aby při tom bylo dosaženo maximálního zisku." (s.428)

Současně Kýn upozorní, že "podstatu marginální analýzy a její chybnost není možno hledat v samém zavedení pojmu mezních nákladů. Mezní náklady jsou reálnou veličinou. Bronislav Minc ve své knize "Zarys teorii kosztów produkciji" upozorňuje na to, že v řadě případů může být i v socialismu užitečné brát v úvahu mezní náklady při ekonomickém rozboru. Podstata marginální analýzy je v tvrzení, že v podmínkách volné konkurence se cena rovná mezním nákladům a v podmínkách monopolu se mezní příjem rovná mezním nákladům. A zde je jádro nesprávnosti marginální analýzy... Odvození ceny na základě rovnosti mezního příjmu a mezních nákladů je samo o sobě nezávislé na teorii mezního užitku a není ani totožné s odvozováním ceny z rovností mezních nákladů (v Marshallově pojetí) a mezního užitku."(s.430).

Naproti tomu " marxistická ekonomie ... vychází z toho,že křivka nabídky je rostoucí a křivka výrobních nákladů klesající. Nelze tedy obě křivky ztotožňovat, jak to dělá marginální analýza." (s.438) Kýn dospívá k závěrům, které stojí za zaznamenání: "V dlouhodobém trendu dochází v kapitalismu k neustálému růstu výroby doprovázenému neustálým růstem absolutní velikosti zisku." (s.440) Za socialismu "stanovit ceny zboží na úrovni mezních nákladů je ... zaručená metoda, jak docílit ztrátovosti."(s.443)¹⁷⁾

V tomto ročníku lze nalézt též stať o zaostávání zemědělství za rozvojem průmyslu (Stočes,1961) včetně zprávy o semináři na toto téma (Lipták-Stočes,1961), recenzi (Pavlík-Šalamounová,1961) a stať o sčítání lidu (Pavlík,1961), o souvztažnosti vybavenosti dělníků v hlavní směně stroji a zařízeními a hodinové produktivity jejich práce (Říha,1961), efektivnosti investic (Komárek,1961), o vztahu akumulace a národního důchodu (Anděl,1961), o příčinách diferenciace příjmů na hlavu v rodinách s dětmi a způsoby jejich vylučování (Sova,1961), o technicismu (Borák,1961), o financích (Ostřejš,1961), o organizaci a řízení průmyslu (Rosický, 1961), články o bilancích meziodvětvových vztahů (Bouška,1961; Cukor-Roman, 1961; Skolka-Tlustý,1961; Turek,1961), dále několik významných článků z dějin ekonomie a ekonomiky (Olšovský,1961; Šmejkal,1961, Nikl,1961). Sem také patří recenze (Machat,1961) a článek o nostrifikaci (nacionalizaci, angl. domestification) prováděné v ČSR po první světové válce (Faltus,1961), prováděné v období první republiky na základě dohod s rakouskou a maďarskou vládou.

(Císař,1961,s.318) v souvislosti s hledáním metod pro porovnávání užitečnosti zaměňujících výrobků z hlediska tvorby cen tvrdí, že "výroba lepšího, nového stroje, vede k relativnímu poklesu užitné hodnoty a tím také hodnoty strojů zastaralé konstrukce." Naproti tomu podle (Kocman, 1961) "jestliže se ceny nových výrobků obecně tvoří na základě užitečných vlastnosti, rostoucích rychleji než hodnota, pak se v tendenci ,uzákoňuje' místo snižování cen jejich neustálé zvyšování"(s.192), a proto v podmínkách spojení výrobců celospolečenským plánem je třeba pro tvorbu cen využívat společenských vlastních nákladů jako v penězích vyjádřené části hodnoty. Avšak proti tomu namítne (Kyselý,1961) v recenzi práci A.E.Probsta (Ekonomičeskaja effektivnosť novoj techniki. Moskva, Gospolitizdat 1960): "…hodnota jako objektivní kategorie bude stále předbíhat procesu výpočtu veličiny (množství společensky nutné práce - pozn. J.Ř.), která by jí měla vyjadřovat", což znamená, že "i samotná vypočtená veličina nebude hodnotou, ale jen veličinou na jejím základě vypočtenou. Jde tedy o výpočet ukazatele, který se k hodnotě může přibližovat a sloužit za lepší základ pro výpočet ekonomické efektivnosti nové techniky." (s.260)

Tyto poznámky je vhodné zarámovat tvrzením, že "technická revoluce bude klást stále vyšší nároky na centrální plánování a řízení, jehož hlavním úkolem je na základě vědeckých rozborů určovat vývoj národohospodářských proporcí v dlouhodobých perspektivách. Těžiště centrálního plánování a řízením se přesouvá od operativních k dlouhodobým koncepcím rozvoje národního hospodářství a mezinárodní vědecko-hospodářské spolupráce. Spolu s centrálním řízením rozvíjí se i funkce operativního řízení. Společenská výroba bude se vždy skládat z určitých, cyklicky se vyvíjejících výrobních jednotek, které musí být nadány vlastní operativní samostatností, která opět nechává volné pole iniciativě pracujících jednotlivců a kolektivů. Na této iniciativě pracujících mas závisí především tempo technickoekonomického pokroku. Proto systém řízení musí v maximální míře využívat hmotných i morálních podnětů rozvoje této iniciativy a aktivity." (Kutta,1961, s.262-263)

Různým problémům ekonomik a hospodářských politik kapitalistických států se věnují stati (Knop,1961; Svoboda, 1961a,b; Ondráček,1961; Sládek,1961a) a recenze (Iša-Tkadleček, 1961). Obecné komparativní ekonomií na podkladu kritiky Rostowovy teorie se věnuje (Mervart,1961), na diskusí srovnávání ekonomické úrovně jednotlivých socialistických zemí na základě úrovně spotřeby se zaměřuje (Turek,1961). Obchodem mezi různými skupinami zemí se zabývají (Holas,1961; Sládek,1961b), činností a orgány RVHP (Ramešová,1961). Určitou raritou v tomto ročníku je dopis čtenáře o guinejské tříletce (Steiger,1961). Plánem ekonomického výzkumu v ČSSR v letech 1961-1965 se zabývá již uvedená stať (Lonč,1961).¹⁸⁾

V rubrice Recenze lze nalézt například rozbor knihy Johna Stracheye "The Empire" (London 1959, Victor Gollanz Ltd.) od Rity Budinové (1961), která svůj rozbor uzavírá slovy, že autorovo dílo "se však v podstatě již ničím neliší od běžné produkce reakčních ideologů soudobého imperialismu, od obhájců nejreakčnější politiky studené války. Rozdíl je snad jen v tom, že upřímnější z těchto lidí alespoň nemluví o tom, že jejich cílem je socialismus a zájmy námezdně pracujících. Strachey se však vydává za ideologa demokratického socialismu. Budiž. Alespoň ukazuje, co tento pojem ve skutečnosti v ústech dnešních reformistů znamená." (s.96).

V téže rubrice se (Langr,1961) věnuje studii E.S.Kirschena a dalších spoluautorů "La structure de ľ économie europénne en 1953", sestavené na základě Leontěvovy metody input-output pro potřeby hospodářských komisí v OEEC, (Pavlát,1961) sborníku polských autorů o kapitalismu, (Bavlnka,1961) druhému vydání knihy "Ekonomika československého průmyslu"

Ekonomy stále ještě trápí otázka přechodu ke komunismu, takže v překladu Č. Kožušníka si mohou přečíst článek (Ančiškin, 1962), citujícího z Programu KSSS svým způsobem obdivuhodně naplněnou předpověď, že odměňování podle práce zůstane během dalších dvaceti let základním zdrojem uspokojování hmotných a kulturních potřeb pracujících. Odchylka v rozmezí 20 let není v případě tak zásadního převratu zase tak významnou. Tento ekonom naprosto přesně rovněž ví, že "plné uspokojení potřeb obyvatelstva masnými a mléčnými výrobky se stane možným značně později než uspokojení potřeb chlebem a bramborami. Na druhé straně hodnota čaje, kávy a různých specialit je vyšší než hodnota masných a mléčných výrobků, avšak nehledě na to potřeba prvých produktů může být plně uspokojena dříve, protože se tyto produkty spotřebovávají v nepatrných dávkách." (s.528) Inu, krásný nový svět, ráj pro prognostiky.

Tyto teze jsou zároveň založeny na tvrzeních, že náskok SSSR v rozvoji vědy oproti USA je tak velký, že "i kdyby USA trvale zvýšily průměrný roční přírůstek počtu pracovníků ve vědě ze 7% na 12% a SSSR i nadále setrval u ročního přírůstku ve výši 9,5%, který dosahoval v průměru let 1950-1960, dostihly by Spojené státy náskok Sovětského svazu teprve asi za 25 let. Je možné oprávněně tvrdit, že mírové hospodářské soutěžení mezi SSSR a USA je na úseku vědy již v podstatě rozhodnuto..." (Auerhan, 1962, s.193) Avšak také president USA Coolidge svého času se vyznamenal: 4.prosince 1928 ve svém poselství napsal: "Zamyslí-li se Kongres nad situací země, musí konstatovat, že nikdy neměl před sebou tak skvělou budoucnost, jakou má nyní ... Celá země může s uspokojením hledět na současnost a s optimismem do budoucna." (citováno podle Sládek, 1962, s.633)

Tento ročník je v jistém smyslu přelomovým. V pátém čísle po úvodní stati (viz níže Šik,1962) lze nalézt zmínku o jednom pozitivním rysu soukromého vlastnictví. Tváří v tvář skutečnosti, že i z dobrých zemědělských družstev odcházejí mladí lidé do měst, je nucen (Truhlář,1962, s.398) prohlásit: "Soukromě hospodařící rolník, ať již malý nebo střední, staral se vždycky o to, aby někdo z jeho dětí nastoupil na jeho místo. Učil svého nástupce hospodařit, učil ho milovat své soukromé hospodářství a překonávat s ním spojené těžkosti. Krátce řečeno, staral se o syna nebo dceru, jako o budoucího osobního činitele reprodukce svého soukromého vlastnictví. Starost o nástupce byla pro soukromě hospodařícího rolníka něco samozřejmého, nezbytného k existenci jeho soukromého vlastnictví ." Tuto vazbu měla nahradit výchova družstevní mládeže.

Na počátku tohoto roku Kaigl odchází jak z vedení Ekonomického ústavu ČSAV, tak i z místa vedoucího redaktora Politické ekonomie na Ministerstvo zahraničních věcí, zůstává pouze členem třicetičleného výboru nově ustanovené Československé společnosti ekonomické (viz Ustavení Československé ...,1962). Z PE ještě víme, že 25.dubna 1962 se účastní habilitačního řízení V.Pavláta na VŠE.

Ředitelem Ekonomického ústavu ČSAV se stává prof.Ota Šik, který ve vstupním referátu na veřejné schůzi stranické organizace tohoto ústavu kriticky zhodnotí činnost minulého vedení (nezdravý individualismus, metafyzická metoda zkoumání, nepatrný přínos ústavu společenské teorii i praxi, náhodné sestavování plánu práce) a navrhne jeho reorganizaci do pěti oddělení (problémů plánovitého reprodukčního procesu, vývoje produktivity práce, jejího charakteru a rozdělování, sbližování dvou forem socialistického vlastnictví, problémy socialistické zbožní výroby a výzkumu kapitalismu). Tato oddělení mají nést odpovědnost za každý publikovaný projev pracovníka ústavu. "Kolektiv bude vždy rozhodovat, k čemu se prozatím přikloníme, z čeho budeme v každé etapě bádání vycházet."¹⁹⁾

Je reorganizován nejenom Ekonomický ústav, ale i celá ČSAV, jsou zřízena oborová vědecká kolegia, mezi nimi též vědecké kolegium ekonomie v čele s O.Šikem, které na svém prvním zasedání 26.ledna 1962 schválí novou redakční radu časopisu Politická ekonomie a jmenuje jeho vedoucím redaktorem doc.Csc. Jiřího Karlíka, který se stává současně členem kolegia ekonomie. Kromě toho kolegium dostává za svůj úkol koordinovat ediční činnost, k čemuž si volí jako svůj pomocný orgán ediční komisi. (Gabalová,1962) Z pozice předsedy kolegia ekonomie zveřejní (Šik,1962) v rámci série úvodníků jednotlivých čísel časopisu "K celostátní konferenci pracovníků společenských věd" své názory na stav a další úkoly ekonomického výzkumu, který se vyznačuje " ...naprostým nedostatkem vědeckých prací, které by odhalovaly hlubší příčiny rozporů uvnitř socialistického hospodářství, objasňovaly nepoznané souvislosti mezi různými ekonomickými procesy, a tak skutečně účinně pomáhaly plánovitému usměrňování a řízení těchto procesů" (s.381)²⁰⁾

Ota Šik je ještě jmenován předsedou tehdy vznikající Československé společnosti ekonomické (108 zakládajících členů s cílem jim umožnit a zprostředkovat účast na činnosti Mezinárodní ekonomické asociace), na jejíž ustavující plenární schůzi 10.dubna 1962 pronese hlavní referát, věnovaný rozvoji styků mezi československými a kapitalistickými ekonomy.²¹⁾

Stará redakční rada ve složení Vladimír Kaigl (vedoucí redaktor), Luděk Urban (zástupce vedoucího redaktora), Josef Brčák, Vlastimil Halaxa, Jiří Karlík, František Kutta, Jaroslav Langr, Otakar Turek, Jaroslav Vejvoda zajistí ještě vydání prvních tří čísel časopisu. Třetí číslo vychází v březnu.(Tento časový posun naznačuje, jak dlouho trvala příprava jednoho čísla k vydání.)

Nová redakční rada ve složení Jiří Karlík (vedoucí redaktor), Josef Brčák (zástupce vedoucího redaktora), Vladimír Anděl, Jaromír Císař, Jaroslav Dupal, Drago Fišer, Jiří Chlumský, Vladimír Kadlec, Antonín Kerner, Zdeněk Kodet, Karel Kouba, Jaroslav Němec, Květoslav Roubal, Zdeněk Tlustý, Otakar Turek, Luděk Urban připraví k vydání až čtvrté číslo, které vychází v dubnu 1962, kde jsou čtenáři seznámeni s výše uvedenými změnami vedení časopisu, Ekonomického ústavu ČSAV a ustavením kolegia ekonomie ČSAV.

Také vydání tohoto ročníku zabezpečí Ekonomický ústav v Nakladatelství ČSAV v počtu 10 čísel o celkovém rozsahu 954 stran. Roční předplatné je stanoveno buď na 45 Kčs, nebo na 4,30 US $, případně na 1,10,9 liber šterlingu. Poslední číslo tohoto ročníku je dáno do tisku 24.října 1962 a vychází v prosinci 1962. Obsah časopisu je rozčleněn na Statě, Diskuse, Konzultace, Překlady, Přehledy, Z vědeckého života, Recenze a bibliografie,  Poznámky a dopisy. Převážně otázkám kvantitativních metod v ekonomii je věnováno č.5, kde vychází též již uvedený programový článek O. Šika.

Stará redakční rada ještě připraví již zmiňovaný seriál úvodníků pod názvem "K celostátní konferenci pracovníků společenských věd". Tato konference, svolaná ÚV KSČ na květen 1962, je součástí příprav k XII.sjezdu KSČ a jejím cílem je orientovat pracovníky ve všech společenských vědách na úkoly, které jsou aktuální jak z hlediska současného, tak perspektivního vývoje společnosti. V této souvislosti chce redakce časopisu PE uveřejnit články k otázkám, o nichž se má na konferenci diskutovat. Jako první je uveřejněn článek (Auerhan,1962) na téma významu rozvoje vědy, podle něhož věda se stává výrobní silou nejen zprostředkovaně, ale i bezprostředně, je nejen zpředmětněna ve strojích, ale jejími nositeli jsou lidé, kteří rozvíjejí vědu a tím vyrábějí.

Stanislav Bálek, tento bývalý advokát procesů ze záškodnickým centrem, dospívá na podkladu níže uvedených čísel k zajímavému zjištění: "Na podzim 1959 činila nabídka pracovních příležitostí spadajících do evidence ÚNV Praha 3776 míst. Struktura této nabídky byla taková: 2000 míst pro kvalifikované dělníky, 900 míst pro pomocné dělníky, 650 míst pro techniky, 226 míst pro administrativní pracovníky. Proti tomu však v současné době stála tato struktura nabídky pracovních sil: 383 kvalifikovaných dělníků, 1570 pomocných dělníků, 53 techniků, 730 administrativních pracovníků. (Údaje z vlastního zjištění na referátu pracovních sil ÚNV Praha.). Z přehledu je vidět výrazná disproporce mezi strukturou nabídky pracovních příležitostí a poptávky po nich. Projevil se zdánlivě nedostatek pracovních sil, avšak při bližším zkoumání se ukázalo, že v důsledku odlišnosti struktury nabídky pracovních sil a poptávky po nich došlo vlastně k relativní nezaměstnanosti. Potřeba kvalifikovaných dělníků byla 3,2krát větší než zdroje, potřeba techniků pak dokonce 12,3krát. Naproti tomu však počet uchazečů o místa pomocných dělníků byl 1,7krát větší než potřeb a uchazečů o místa v administrativě 3,2krát. Disproporce by vynikla ještě ostřeji, kdybychom uvedenou strukturu zkoumali podle jednotlivých konkrétních povolání. Uvedený příklad ukazuje, že žádná mzdová diferenciace či preference nemůže bezprostředně danou disproporci překlenout a znovu podtrhuje význam plánovité přípravy pracovních sil." (s.295).

Z jiného pohledu se na vztah poptávky a nabídky podívá jeden z prvních makroekonomických článků (Misař, 1962), věnovaný rozboru nerealizované kupní síly jako výsledku růstu úspor obyvatelstva. Zatímco v nejnižších příjmových skupinách do Kčs 400,- čistého příjmu měsíčně se vklady utvářely v minimální míře, tak rychle narůstaly při příjmu nad 700,- Kč. V letech 1956-1960 více spořili zaměstnanci než dělníci, přičemž tato tendence se zvýrazňovala s rostoucím příjmem s výjimkou roku 1957.

"Jestliže roste výše nominálních důchodů zaměstnaných osob a jejich počet, znamená to, že obecně rostou i možnosti obyvatelstva vytvářet úspory."(s.489) Tempo růstu úspor však nešlo odvodit toliko od tempa růstu mezd, toto tempo bylo urychlováno snižováním maloobchodních cen.

"Ze všech ... údajů vyplývá, že jak celkový objem vkladů, tak i jejich přírůstek v každém roce roste podstatně rychleji než průměrné mzdy zaměstnaných osob, než celkový mzdový fond v socialistickém sektoru a konečně též rychleji než celkové příjmy všeho obyvatelstva."(s.490) Úloha úspor se zvyšovala při nákupu předmětů dlouhodobé spotřeby. Skutečná výše úspor od výše ekonomicky nutné se odchylovala v případě, kdy vnitřní trh je nedostatečně zásoben fondy spotřebního zboží vzhledem k velikosti i struktuře koupěschopné poptávky, nahromaděná kupní síla nemůže být realizována, hromadí se neúčelně a nuceně buďto ve formě vkladů nebo v podobě tezaurovaných hotových peněz u obyvatelstva, které zamrzají v této podobě proto, že úspory nemohly být v pravý čas realizovány. "Čím obecnější je placení za hotové, tím větší je úloha úspor v procesu směny a naopak. To znamená, že nejpronikavěji se bude úloha v procesu reprodukce snižovat rozšiřováním těch forem realizace, které vylučují placení za hotové, ať už jde o spotřební úvěr nebo o bezplatné rozdělování výrobků. Úloha úspor jakožto zprostředkujícího momentu při realizaci proporce mezi výrobou a spotřebou je naprosto určující a rozhodující pro zaměření reprodukce." (s.486)

Rovněž tento ročník časopisu věnuje v návaznosti na ročník předchozí velkou pozornost kvantitativním metodám v ekonomii. Je ukončen seriál konzultací, věnovaných lineárnímu programování a jeho aplikacím, hodnotícím článkem staré redakční rady (Redakční rada: Metody lineárního ..., 1962), která této příležitosti využije ve svém posledním veřejném vystoupení nepřímo k obhajobě své dosavadní činnosti. Podle redakční rady použitý "praktický přístup vyvolal spolu s aktuálností tématu, přístupným a názorným výkladem i uvedením příkladů velmi příznivý ohlas ze strany čtenářů našeho časopisu, především pak pracovníků podnikové praxe. ... Redakční rada si je vědoma, že náročné úkoly zvyšování úrovně a účinnosti řízení národního hospodářství budou vyžadovat mnoho úsilí od všech ekonomických pracovníků. Chce proto i nadále náplní časopisu "Politická ekonomie" stát na úrovní požadavků ekonomické teorie i praxe." (s.50-51)²²⁾

Nelze zde opominout poznámku, kterou učiní V.S.Němčinov při své návštěvě Československa v přednáškách o rozvoji ekonomicko-matematických metod, podle něhož "základním principem nové socialistické společnosti je uvědomělé využívání poznaných zákonů, jmenovitě zákonů společenských. Socialistická společnost proto má na ekonomy zvláštní inženýrské požadavky. Nestačí, aby ekonomické zákony jen objevovali, je třeba, aby jich dovedli využít a uměli ekonomické procesy řídit. To však nedokáží, nebudou-li měřit - měřit práci, měřit náklady, měřit spotřebu atd. a nebudou-li používat matematiky. Proto se ekonomové v socialistické společnosti musí stát sociálními inženýry." (Skolka,1962,s.628)

Na závěr tohoto ročníku informuje redakční rada o záměru uveřejňovat postupně v rubrice "Konzultace" od čísla 1 v r.1963 seriál článků "Matematika v ekonomické praxi" od známých autorů Vladimíra Kadlece a Leo Vodáčka. 

Kapitalistické ekonomice, její integraci, strukturálním změnám, investicím, regulování a vývoji jsou věnovány příspěvky (Dangovičová,1962; Mikulec,1962; Pavlát,1962; Staněk,1962a,b; Železná,1962) a recenze velmi pozitivně hodnocené ruského vydání knihy E.Vargy "Kapitalismus dvacátého století" (Sládek,1962), sborníku "Aktualle Fragen der aggressiven Europäischen Wirtschaftsgemeinschaft" (Pavlát,1962), ročenky "Labor Fact Book 15" (Svoboda,1962), V.Pavláta "Současné rozpory západoevropské integrace" (Landa,1962) včetně objektivisticky pojatého referátu o knize L.Erharda "Wohlstand für alle" (Stanek,1962a) s tím, že si má každý udělat názor sám. Také knihu L.Ivánka "Státní koncerny v západním Německu" zhodnotí (Stanek,1962b).

Mezi tyto příspěvky patří i záznam besedy s britským ekonomem Ronaldem Meekem, podle něhož marxisté podcenili schopnost kapitalistů podřídit se vládním zásahům v zájmu stabilizace celého systému, avšak Velká Británie a USA zůstávají pozadu v hospodářském soutěžení se socialistickými zeměmi (Olšovská, 1962). Některé zjevné nepřesnosti v článku (Staněk, 1962b) jsou opraveny Setinským (1962)

Rozvojovými zeměmi se zabývají ve svých článcích (Fišer,1962; Ramešová,1962) a recenzích knih "Economic Aid to Underdevelop Countries" od F.Benhama (Ordnung,1962) a "Economic Development, Planning and International Cooperation" vydanou Hospodářskou komisí OSN pro Latinskou Ameriku (Fišer,1962), zahraničním obchodem socialistických zemí (Mervart,1962), základním ekonomickým zákonem (Vaner,1962), rozvojem ekonomie v Polsku

(Pohoriille-Zawadzki,1962), budováním kubánské ekonomiky (Guevara,1962). (Skolka,1962) informuje o mezinárodní konferenci o meziodvětvových vztazích. Za podnětný příspěvek lze považovat článek o metodách zvýhodňování produkce nových výrobků (Kyselý,1962), který se kriticky vyjádří ke snaze nahradit konkurenci řízením ekonomiky jako jediného podniku. Dodnes aktuálním tématem vzájemného propojování veřejného a soukromého sektoru v dopravě USA se zabývá (Wheeler,1962). Zemědělství se věnují články (Brhlovič,1962; Kyzlink, 1962; Lipták,1962; Šilar,1962). Kromě již výše zmíněných článků o odměňování hojně jsou prezentovány příspěvky věnované ekonomice práce (Čípek-Urbánek, 1962; Friede,1962; Halaxa,1962; Tlustý,1962; Urbánek,1962) Relativně nová témata cestovního ruchu a služeb otevřou (Černý,1962; Kerner,1962; Kontra, 1962). Makroekonomickým otázkám se věnují (Paikert, 1962; Plachký,1962). Další články se zabývají úlohou státu ve finanční soustavě (Suchan,1962), amortizací (Rusek,1962), zprůmyslnění stavebnictví (Soška,1962), metodám cenové kalkulace (Grünwald,1962).

(Brčák, 1962) v článku věnovaném výuce politické ekonomie napíše, že z jejího výkladu se "stává výklad snůšky kategoriií, které jako by se rozvíjely sami od sebe, nadány samostatnou existencí, odvozenou v nejlepším případě ze základního ekonomického zákona, který pohotově zaskakuje všude tam, kdy se autor dostává do úzkých." (s.317) "Někteří soudruzi si v této ekvilibristice s kategoriemi dokonce libují, o čemž se můžeme přesvědčit z odborného a někdy i denního tisku, kdy i mnohý teoretik z profese stydlivě žasne nad slovními obraty, proti kterým Hegelovy spisy jsou hotovou románovou četbou ." (s.316)²³⁾

Z četných recenzí publikací není možné opominout kromě již výše uvedených posudky studie "K otázkám hodnocení životní úrovně" od J.Kazimoura (Vávra,1962), sborníku "Statistika a demografie II" (Skolka,1962c), pozitivně laděný posudek knihy Z.Tlustého "Měření produktivity práce" od (Mareš,1962) a Knopův a Machatův (1962), posudek "Přehledu hospodářského vývoje Československa v letech1918-1945" autorů R.Olšovského, V.Průchy, A.Dobrého a A.Pražského. Současnému vyhodnocení šesti prací věnovaných tématu přechodu od kapitalismu k socialismu se věnuje (Křížek,1962), podle něhož "hlavním obsahem přechodného období je odstranění antagonistických rozporů mezi městem a venkovem, oněch rozporů, které zákonitě vyrostly ze soukromých forem vlastnictví výrobních prostředků." (s.167)

V recenzi knihy "Socialistická rozšířená reprodukce pracovní síly" od S.Černého její autor mimoděk ukáže omezenost tzv.kauzálního výkladu: "Zkoumání příčinné souvislosti vyžaduje vždycky vyjmutí některého jevu z dialektické jednoty jako základního, nejdůležitějšího." (Budík,1962, s.171) V recenzi knihy J.Provazníka a F.Vlasáka o socialistickém soutěžení vysloví (Suchan, 1962,s.264) názor, že "základním článkem soutěže zůstává vždy jednotlivec, avšak v určitém stadiu dochází k rozvoji kolektivních forem soutěže, které vyžadují určité předpoklady jak v organizaci výroby, tak i v uvědomělosti soutěžících." Podle recenzenta knihy "Ekonomické soutěžení mezi kapitalismem a socialismem" její autoři J.Flek, L.Kružík a B.Levčík "usvědčují buržoazní ekonomii fakty a často ji přímo ubíjejí jejími vlastními argumenty." (Tauchman,1962,s.276) (Horský,1962) vyzdvihne v posudku "Ekonomiky socialistického zahraničního obchodu", že její autor V.Černianský probojovává nové pojetí zahraničního obchodu socialistického státu proti staré koncepci, podle níž zahraniční obchod je jen jakýmsi doplňkovým odvětvím národního hospodářství.

Autorovi recenze (Velich,1962) knihy M.Křížka "Malovýroba a socialismus" se příliš nelíbí, že "naší družstevníci ještě dlouho myslí, cítí a často jednají jako soukromí rolníci." (s.369) a v tomto jevu též hledá příčinu toho, že i když "za uplynulých patnáct let jsme dosáhli velkých úspěchů ve výstavbě nové společnosti ... Ve srovnání s rokem 1937 jsme zvýšili průmyslovou výrobu v roce 1959 o 261%. Avšak v rozsahu zemědělské výroby jsme se dostali jen na úroveň roku 1937." (s.366). Naproti tomu se mu líbí, že "autor přistupuje ke zkoumání a výkladu látky jako politický ekonom. Při správném uplatnění dialektické metody, zkoumání vzniku, řešení a překonávání rozporu mezi malovýrobou a socialismem, všímá si zásadně charakteru výrobních vztahů. Ostatní jevy a souvislosti jsou tomuto pojetí podřízeny. Daří se mu rovněž pokus uplatnit logickohistorický pohled na uvedenému problematiku." (s.366)

V recenzi knihy Josefa Sojky "Ekonomické otázky opotrebenia a obnovy základných prostriedkov" Skolka (1962b) vyzdvihne její ojedinělost a toliko zaznamená, že východiskem pro postižení vztahu mezi odpisy a obnovou při rozšířené reprodukci jsou práce amerických ekonomů Domara a Eisnera. (Rosický,1962) se věnuje v jedné recenzi současně dvěma knihám "Rozbor činnosti výrobního podniku" a "Příklady rozboru výrobního plánu provozu" autorů V.Kadlece a L.Vodáčka. Knihou G.Olmové "Ekonomické základy cen zemědělských výrobků v socialismu" se zabývá (Starnovský,1962) a knize K.Sokolowského "Odplyw ludnósci ze wsi" se věnuje (Vraný,1962).

O první vysokoškolské učebnici K.Pernici a dalších autorů "Ekonomika vnitřního obchodu" kriticky referuje (Kraus,1962), podle něhož při její četbě "neinformovaný čtenář především získá nesprávný názor, že socialistický stát zná hodnotu každého výrobku, takže ceny stanoví tak, že se buď rovnají této zjištěné hodnotě, nebo že se od ní cílevědomě odchyluje. A zatím skutečnost je zcela jiná: nikdo v našem státě nedokázal vypočítat hodnotu jediného výrobku, a tedy ani odchylku ceny od hodnoty! Potíž tkví v tom, že ve výrobních podnicích sice dovedeme zjistit vlastní náklady plus zisk, což se však nerovná hodnotě výrobků, tak jako se nerovnají hodnotě např. ceny suroviny nebo strojů, které výrobní závod nakupuje." (s.938).²⁴⁾ 

Za deset let existence časopisu Politické ekonomie a za její významné spoluúčasti se stala ekonomická věda v Československu institucionalizovanou vědou, význávající sice velmi důrazně určité paradigma, která se stává čím dále tím více otevřenější vůči standardní ekonomii i mezinárodní vědecké komunitě a využívá její výsledky. Českoslovenští ekonomové jako součást mezinárodní vědecké komunity začínají rozvíjet mezinárodní kontakty a mezinárodní výměnu informací, disponují nejen stabilizovanou, relativně samostatnou organizační strukturou, konferencemi, ústavy, vysokými školami, profesorskými, habilitačními a kandidátskými řízeními, ale i ustálenou metodologií. Zkrátka ekonomie se emancipovala se jako osamostatnělý článek dělby práce se svými zájmy (B.Engels) a nabyla svého vlastního sebevědomí, pěstující též vědeckou kritiku jako nezbytnou zpětnou vazbu.

Právě v tomto období rostoucí emancipace ekonomie a teoretických ekonomů jako rozšiřující se profesní skupiny současně dochází k vážným poruchám, otevřeným krizím v účinnosti centrálně plánované ekonomiky právě jako důsledek svobody rozhodování jednotlivců, které nejlépe na stránkách Politické ekonomie v jejím devátém čísle zachytí úvodní stať tehdejšího ministra-předsedy SPK Aloise Indry "O úkolech dalšího rozvoje naší socialistické společnosti” připravený na základě jeho projevu na celostátním semináři o dokumentu ÚV KSČ "O výhledech dalšího rozvoje naší socialistické společnosti" pořádaného ÚV KSČ 16.srpna 1962 v Praze.

Podle něj úsilí o centrálně plánovitou koordinaci se začalo střetávat: na mezinárodní úrovni s paralelismem v budování průmyslu v jednotlivých zemích RVHP, s nadměrnou rozestavěností (22000 staveb), projevující se v překračování normované a plánované doby výstavby, se skupinovými a místními zájmy, se zaostáváním zemědělství, s narůstáním zásob, s váznoucím zásobování potravinami i některými druhy průmyslového zboží, s vyšším růstem nákladů na důchodové zabezpečení oproti tempu růstu národního důchodu, s deformací soustavy řízení zavedené v roce 1958, s podceněním nutnosti zdokonalování ekonomických nástrojů. "Boj s potížemi je značně ztěžován tím, že nejsou plněny letošní úkoly, že nákup zemědělských produktů pokulhává daleko za plánem. Mimořádnost situace nutí často k operativním zásahům, kterou nejsou vždy v souladu s celkovou koncepcí naší hospodářské politiky a představují ve skutečnosti metodu vytloukání klínu klínem."(s.760)

Receptem na odstranění těchto potíží mělo být koordinace střednědobých plánů RVHP, tvorba plánu na příští rok, zvyšování efektivnosti, zajištění nových atraktivních vývozních fondů, aktivizace zásob a orientace závodů na zajištění tržních fondů. Závěr: "Je samozřejmé, že tak historický úkol, jako je boj za vítězství socialismu a komunismu, se neobejde bez přechodných potíží a nesnází, neobejde se bez nedostatků." (s.761)

Zde je nutné poznamenat, že problematice efektivnosti investic již věnoval časopis Politická ekonomie stále vzrůstající pozornost (Šilhan,1960a; Spál,1960; Říha,1960). (Kadlec-Pokorný, 1962, s.519) věří, že metody lineárního programování mohou napomoci odstranit "dnešní nedostatky v dodavatelské morálce, působící ve výrobě často řetězové reakce poruch zvlášť při dodávkách investičních celků, které mají svou příčinu nikoli ve špatné vůli dodavatelských podniků, ale ve špatném propočtu časového rozpisu plánu výroby." Již předtím (Stýblo,1960, s.900 konstatuje, že "Čím více se - při daném fondu akumulace - prodlužuje průměrná doba vázanosti investičních prostředků v národním hospodářství, tím déle trvá kombinace výrobních činitelů materializovaná v objektech, aniž je možno využit dalšího technického pokroku, tím více roste napětí mezi potřebou investičních prostředků a možností ji pokrýt. Proto je objektivně nutné přihlížet při čerpání investičních prostředků k rozložení investic v čase a pomocí normativního čí směrného měřítka připouštět realizaci jen takových investičně náročnějších variant, které zajišťují (při jinak stejných podmínkách a efektech akce) minimálně požadovanou úsporu vlastních nákladů v požadované maximální lhůtě. Funkce koeficientu efektivnosti je v socialistické hospodářské soustavě - na rozdíl od obdobných měřítek používaných v kapitalistických podmínkách - silně omezena, protože určené množství a skladba produkce je při investování rozhodujícím efektem, který nesmí být porušen maximalizací jiného efektu (úspor)."(Stýblův syndrom)²⁵⁾

(Selucký,1962) se při posuzování Pavlendových "Ekonomických otázok našej socialistickej súčasnosti" zamýšlí nad tím, že "když vyšla před deseti lety jakákoli původní ekonomická teoretická práce, byla to vždy významná událost v naší odborné literatuře. Dnes mnoho novinek zapadne; každoročně totiž vychází z pera českých i slovenských autorů tolik ekonomických publikací, že jejich detailnímu posuzování nelze věnovat takovou pozornost jako dříve" a že pro tuto knihu a nejenom pro je charakteristický "popis místo analýzy, pečlivá logická klasifikace místo zkoumání podstatných souvislostí, apriornost místo odhalování zákonitostí." (s.718) "Nelze psát o palčivých ekonomických problémech naší současnosti a obejít uctivým obloukem rozpory uvnitř socialistické ekonomiky, nevysvětlit je, nevšimnout si konfliktů, které z těchto rozporů vyplývají a hlavně nezamýšlet se nad tím, jak vhodnými politickými i ekonomickými opatřeními uvolnit maximální prostor pro rozvoj výrobních sil i socialistických výrobních vztahů." (s.719) "Pokud se někdo pohybuje pouze v rovině abstrakcí a čisté teorie, může být tato metoda plodná. Jakmile však sestoupí k ekonomické realitě, znemožní mu tato metoda zvítězit nad neúprosnými fakty. Nechci dát Pavlendovi těšínské jablíčko - nemá to vůbec zapotřebí - ale myslím, že tato jeho prohra má nesmírný kladný obecný význam. Ukázala totiž, že práce tohoto druhu nelze psát bez konkrétního ekonomického rozboru, bez trpělivého zkoumání a hodnocení faktů, bez předběžných monografií není možno vytvořit dokonalou syntézu. Pavlenda mohl udělat něco jiného: vybrat si jeden jediný zorný úhel, jedno jediné hledisko - a učinit na jeho základě průřez naší ekonomikou. Učinil-li pravý opak, nelze mu to vytýkat. Je však upřímně a otevřeně říci, že tato cesta ho nedovedla k cíli." (s.722)

Ekonomům oněch let se podařilo mimoděk napadnout tzv. tvrdé jádro panující ortodoxie (Kadlecův teorém) a poodhalit, že v té míře, v jaké rozhodování jednotlivce o své vlastní reprodukci, tedy o spotřebě a alokaci svého lidského (i sociálního, kulturního) kapitálu působí na rozhodování tzv. plánovacího centra, v té míře může býti i centrálně plánovaná ekonomika efektivní ekonomikou, racionálně alokující zdroje (Kočího teorém), byť teprve prostřednictvím tzv.disproporcí (Krausův teorém). Rodiny se rozhodují, zda ženy budou či nebudou pracovat, jak a kde jejich členové budou pracovat, kolik uspoří apod. a plánovací centrum se musí učit těmto jejich individuálním plánům začít přizpůsobovat a nebo je začít ovlivňovat tím či oním způsobem.

Na stránkách vědeckého periodika Politická ekonomie – souběžně s děním v jiných společenských vědách a umění - se před poněkud udivenými a krátkozrakými očima ekonomů, oděných do poněkud obnošených sak marxisticko-leninského střihu a ohlušených předpověďmi o brzkém přechodu ke komunismu a rozdělování podle potřeb a úvahami o svém poslání sociálních inženýrů, objevil ve slábnoucích, ale stále ještě vytrvalých poryvech a přestřelkách ideologických bojů přihrbený a vylekaný jednotlivec se svými soukromými zájmy, byť i jako plánovací a statistická disproporce a nerealizovaná kupní síla, byť i jako vzpomínka na soukromé vlastnictví, kapitalistický přežitek, nebo i v podobě socialistického úderníka, dobře maskovaného v šatech utkaných do podoby nejrůznějších celospolečenských zájmů (Kadlecův teorém a Rypotovo zlepšení).