V prvním pětiletí existence časopisu Politická ekonomie dochází postupně k posunu v pohledu na plánovací mechanismus jako efektivní náhradu tržního mechanismu (viz Řezník: Časopis Politická ekonomie 1953-1958). V (oficiálním) veřejném mínění však k takové změně nedošlo. Když redakční rada s určitým opožděním oproti původnímu záměru (říjen 1960) uspořádá 13.dubna 1961 besedu se svými čtenáři a autory s cílem získat podněty k obsahovému zaměření časopisu, aby se Politická ekonomie stala časopisem co nejširšího okruhu ekonomů (viz PE,1960,č.6,s.580), dozví se, že časopis by se měl daleko více věnovat "rozpracování otázek nového postavení pracujících ve výrobě, jejich účasti na řízení výroby, rozvoje iniciativy pracujících, hodnocení všech významnějších forem soutěžení, prohlubování morální a hmotné zainteresovanosti a vzájemného vztahu mezi nimi atd." (Šťastná, 1961, s.574)

Situaci v tehdejší ekonomické vědě lze charakterizovat následujícími citáty: "Jestliže ještě v nedávné době bylo možné pracovníky, kteří dosáhli vědecké nebo vědeckopedagické hodnosti či zvyšovali svou kvalifikaci studiem ve vědecké aspirantuře, spočítat na prstech, pak v tomto směru se situace možno říci podstatně zlepšila. Z pracovníků kateder politické ekonomie na vysokých školách jsou 2 profesoři, 10 docentů a 11 kandidátů ekonomických věd. ... Počítá se, že během roku obhájí disertační kandidátské a habilitační práce asi 20 učitelů politické ekonomie." (Pokorná,1960,s.66) "V roce 1961 se ve výzkumných ústavech různých resortů připravovalo v oblasti ekonomických věd 236 aspirantů. Na vysokých školách se v tomtéž roce připravovalo 275 aspirantů, z toho jen na Vysoké škole ekonomické v Praze 196 pracovníků."(Šilhan,1962,s.555) ¹⁾

V tomto roce složení redakční rady oproti předešlému roku zůstává téměř nezměněno. Funkci vedoucího redaktora vykonává Vladimír Kaigl. Výkonnými redaktory jsou Vladimír Landa a Taťána Olšovská. Jejími členy jsou nadále Josef Brčák, Vlastimil Halaxa, Miroslav Hiršl, Lubomír Kružík, František Kutta, Eduard Němeček, Vladislav Pavlát Ferdinand Stočes, Otakar Turek, Jan Vaněk, Jaroslav Vejvoda, Richard Wagner. Z redakční rady odešel pouze Stanislav Bálek. Vychází 10 čísel. Oproti minulému ročníku časopis nepatrně zeštíhlí na 876 stran. Cena jednoho čísla činí 4 Kčs, předplatné na celý ročník je stanoveno na 40 Kčs. Příspěvky jsou rozčleněny na Stati, Diskuse, Věda v socialistických zemích, Recense a zprávy o knihách, Z vědeckého života, Informace a Konsultace. Od tohoto ročníku se začne v časopisu vedle již dříve zveřejňovaného přehledu významných projevů a dokumentů (vždy za uplynulý rok) pravidelně v rámci rubriky Informace vycházet přehled obsahu našich a zahraničních časopisů a přehled nových zahraničních publikací, který bude zahrnovat i kapitalistické státy. V rámci této rubriky L.Svatuška (1958a,b) zveřejní dva články o pramenech informací o ekonomice USA. Redakce v úvodu k druhému z nich vyslovila přání v této praxi i nadále pokračovat, pokud čtenáři projeví zájem.

Redakční rada se usnáší, že vzhledem k dlouhé výrobní lhůtě nemůže časopis zasáhnout do diskuse, že však bude "... uveřejňovat ve formě článků a diskusních příspěvků náměty a připomínky jednotlivých pracovníků teorie a praxe, aby pomohl vytyčit ty teoretické problémy, jejichž objasnění může přispět ke konkretisaci chystaných opatření i k přípravě příštích opatření na dalších stupních ekonomického vývoje." (Diskuse k dopisu..., s.99)

Tato výzva redakce je doplněna redakčním úvodníkem "Za hlubší uplatnění leninských zásad demokratického centralismu v řízení národního hospodářství" (1958), podle něhož "... strana ... rozvinula mohutnou všenárodní diskusi ... a zaměřila ji pevně směrem k zdokonalení jak centrálně plánovitého řízení ... tak i mnohem širšímu rozmachu socialistického demokratismu." (s.405), protože "...obsahují-li metody řízení socialistického hospodářství chybné prvky nebo mají-li nějaké nedostatky, jsou nevyhnutelným následkem toho poruchy v hospodářství." (s.401) "... místo využívání jednotlivých forem zákona hodnoty docházelo často k přeceňování administrativních forem řízení. Místo toho, aby hmotná zainteresovanost jednotlivců i podniků byla v souladu s potřebami proporcionálního rozvoje, přicházela s ním často do konfliktu." (s.407) Proto "dozrála potřeba upravit vztah mezi centralismem a demokratismem v řízení národního hospodářství tak, aby při dalším faktickém upevňování centrálního řízení byl dán mnohem více průchod rozvoji tvůrčí iniciativy pracujících mas..." 

O rok později Oliva (1959,s.338-339, gramaticky upraveno) vymezí limity této diskuse: "Nová opatření v národním hospodářství za prvé neznamenají zásadní obrat. Není ani nic nového v tom, že se těmito opatřeními odstranily určité nedostatky. ...právo rozhodování v podnicích ... nesmí být takové, že by se jimi narušovalo vlastnictví státu. K tomu by došlo, kdyby např.kolektiv (nebo ředitel) národního podniku rozhodl o mzdách a cenách ..."

Dlouhé výrobní lhůty ovlivní též pokus redakce Politické ekonomie na podkladu článku Šidíka (1958) otevřít diskusi k tvorbě cen uhlí. Podle (Poznámka redakční ..., 1958, s.471) tento článek dodaný v první polovině roku 1957, vychází z technických důvodů až v době, kdy již vešly v platnost nové velkoobchodní ceny uhlí, které řešily většinu problémů nesprávnosti cen v uhelném průmyslu. "Z tohoto hlediska ztratil článek svou aktuálnost. Přesto se redakční rada domnívá, že závěry autora o nutnosti stanovit ceny uhlí nikoliv podle užitných hodnot (jak je tomu až dosud), ale podle hodnot zasluhují pozornosti a měly by se stát předmětem další diskuse." V následujícím roce je na toto téma zveřejněn článek M.Kocmana (1959)

Ve stejném (pátém) čísle tohoto ročníku se začne nová etapa diskusí o hodnotě. Krausův teorém, že pokud se suma cen nebude rovnat sumě hodnot, bude docházet k (živelném) disproporcím, rozvíjí kromě již uvedeného Bruse Tošev (1958) v článku, v němž vznik nadnormativních zásob ve státním obchodě spojuje se zanedbáváním zbožní formy hodnoty a neznalostí požadavků spotřebitele. Řešení tohoto problému vidí ve zvětšení samostatnosti prodejců v tvorbě cen a ve vazbě jejich odměňování na hospodářský výsledek velkobochodní organizace. O rok později Šik (1959) platnost Krausova teorému v podstatě popře, když napíše, že nutný odklon cen od hodnoty zboží, tj.snížení cen umožňuje plánovitě zvýšit spotřebu těch zboží, jejichž potřeba ve společnosti vzrůstá, avšak jejichž poměrně vysoká hodnota brzdí tuto spotřebu. Plánovitě stanovená vyšší cena, než je hodnota zboží, vyvolává opak.

V tomtéž čísle je podroben kritice názor polského ekonoma Kurovského v článku "Demokracie a zákon hodnoty", že zákon hodnoty, který znamená přizpůsobení společenské dělby práce struktuře objektivně existujících, historicky vzniklých společenských potřeb, dává spotřebiteli svrchovanost v národním hospodářství a že trh je nejdemokratičtějším, permanentně působícím ekonomickým parlamentem země (viz Ostrovitjanov, 1958, s.55). Podle Ostrovitjanova plánovací orgány, řídící se národohospodářskými hledisky, mohou určovat ceny s jistými odchylkami od jejich hodnoty a využívat část důchodů, vytvořených v jedněch odvětvích pro rychlejší vývoj v jiných odvětvích, které mají vedoucí úlohu v budování komunistické společnosti.

Podle (Pavlát, 1958, s.709) diskuse v Polsku polarizovala názory ekonomů: "...i v Československu se po XX.sjezdu objevily některé revisionistické názory. K nim patřilo nihilistické stanovisko k zákonu plánovitého, proporcionálního rozvoje národního hospodářství a k základnímu ekonomickému zákonu socialismu ... snahy po ,čerpání z jugoslávského vzoru', po úplném ekonomickém osamostatnění podniků, zvýšení úlohy zákona hodnoty aj. Na rozdíl od některých jiných lidově demokratických zemí však tyto názory nepronikly do tisku, nýbrž zůstaly omezeny na diskuse uvnitř kateder, výzkumných ústavů apod., kde byly zásluhou strany většinou brzy uvedeny na pravou míru."

Tyto diskuse jsou usměrněny nejen stranou, ale též redakční radou ještě v tomtéž čísle v úvodníku "Za dovršení výstavby socialismu v naší vlasti" (1958, s.749), podle něhož "... strana včas rozpoznala, že hlavní nebezpečí ... nespočívá v dogmatismu, ale naopak v revisionismu ... naší straně jsou naprosto nepřijatelné myšlenky programu Svazu komunistů Jugoslávie..."(s. 674). V následujícím čísle je zveřejněn redakční úvodník "Proti revisionismu v některých otázkách výstavby socialistického hospodářství" (1958), podle něhož "... budování socialismu ... stává se od samého počátku nejen národní záležitostí pracujících mas dané socialistické země, ale především mezinárodní záležitostí, neboť budování socialismu v každé jednotlivé zemi představuje součást vítězného boje mezinárodního proletariátu proti mezinárodní buržoasií."

Na úvodník naváže vystoupení F.Olivy (1959) na konferenci VŠE o programu jugoslávských komunistů. Jeho publikace v PE je doprovázena poznámkou redakční rady, že stať je otištěna na žádost autora a až po dlouhé diskusi, protože rada se neztotožňuje ve všech případech s jeho argumentací, která by měla být spojena s rozborem faktického stavu jugoslávské ekonomiky. Podle Olivy v průběhu dosavadní diskuse v Československu ojediněle se objevily názory, které se ztotožňují se stanovisky jugoslávských komunistů, které ve svém souhrnu představují revisionismus nového typu, tj.revisionismus státní mocí uznávaný a podporovaný.

Oliva v nepřímé polemice s Toševem odmítá možnost rozhodování podniků o příjmech, investicích a cenách, protože se takto staví tyto subjekty proti sobě jako vlastníci, a to i za tu cenu, že bude oslabena bezprostřední zainteresovanost členů podnikového kolektivu na výsledcích podniků (Olivovo zlepšení plánovacího teorému)

Tyto příspěvky jsou doplněny zprávami o průběhů diskusí o zákonu hodnoty v SSSR (Vědecká porada ..., 1958) a NDR (Brčák, 1958). V druhém případě lze ocenit podnět, že kritika názorů na využívání tržního mechanismu za socialismu musí se začít rozvíjet ve třech tématických okruzích: 1) vztah mezi ekonomikou a politikou; 2) posuzování úlohy a pole působnosti zákona hodnoty; 3) vztah mezi živelností a uvědomělostí.

Za vlastní výsledek této etapy diskusí o zákonu hodnoty na stránkách PE lze považovat stati Jaroslava Vejvody (1958a,b,c, případně 1959), v nichž se autor pokouší objasnit příčiny vzniku a existence zbožní výroby uvnitř státního socialistického sektoru. Takovéto (modelové) položení otázky představuje rozvinutí tématu vztahu státu a trhu (i v rámci standardní ekonomie). Názory tohoto autora byly též využity při formulování výše uvedených redakčních stanovisek a budou použity jako východisko při rozvíjení další diskuse o zbožní výrobě za socialismu na tzv.libické konferenci v roce 1959.

Za zaznamenání v tomto ročníku stojí několik článků, která buď otevírají nová témata - úloha vědy (Málek, 1958), organizace průmyslu (Rosický, 1958) -, nebo řeší novým způsobem již zpracovaná témata - měření makroekonomických veličin (Cyhelský-Kašpar,1958; K.K.,1958; Souček,1958; Turek,1958), zjišťování spotřeby obyvatelstva (Walter,1958), zahraničního obchodu (Vaněk,1958b). Ve vztahu k článkům, popisující konjunkturní situaci v kapitalistických ekonomikách ve dvou předešlých ročnících, zveřejní V.Skála a J.Mikulec (1958) stať, věnující se rozboru konjunkturních ukazatelů, faktorů a výzkumu konjunktury vůbec. Z recenzí, publikovaných v tomto ročníku mohou ještě dnes zaujmout příspěvek J.Boušky a J.Skolky (1958) o obnoveném vydávání Statistické ročenky Československa po 10 letech a příspěvek J.Novozámského (1958), věnovaný knize Vladislava Pavláta a Jiřího Vojtíška "Předmět politické ekonomie".²⁾

Na úvod k tomuto ročníku lze uvést jednu předpověď: Další osud dvou protikladných světových hospodářských soustav, socialistické a kapitalistické "...to, která v mírovém soutěžení zvítězí a která zmizí do propadliště dějin, bude záviset na tom, která soustava bude schopna zajistit pracujícím bohatší a důstojnější podmínky života." (Program výstavby ..., 1959, s.206) Jestliže podle tohoto úvodníku "dosažení takového poměru mezi pracovním a volným časem, kdy volný čas začne v životě lidí převažovat nad jejich pracovním časem, je zřejmě nezbytnou podmínkou přechodu ke komunismu..." (tamtéž, s.206), tak při zavedení ještě několika dalších státních svátků se začneme tomuto stavu nebezpečně přibližovat.³⁾

Také v tomto roce funkce vedoucího redaktora je nadále vykonávána Vladimírem Kaiglem. Je zřízena funkce zástupce vedoucího redaktora (Luděk Urban). Výkonným redaktorem je Vladimír Landa. Novými členy redakční rady se stávají Jiří Karlík a Jaroslav Langr. Jejími členy zůstávají Josef Brčák, Vlastimil Halaxa, František Kutta, Otakar Turek a Jaroslav Vejvoda. Redakční radu opouštějí Miroslav Hiršl, Lubomír Kružík, Eduard Němeček, Vladislav Pavlát, Ferdinand Stočes, Jan Vaněk a Richard Wagner. Vychází 10 čísel. Oproti minulému ročníku se časopis rozšíří o 94 stran, tedy celkem na 960 stran. Cena jednoho čísla vzroste na 4,50 Kčs, předplatné na celý ročník na 45 Kčs. Jednotlivé příspěvky jsou zařazeny do rubrik Stati, Diskuse, Přehledy, K třetímu vydání sovětské učebnice politické ekonomie, Konsultace, Z vědeckého života, Recense a bibliografie. V rámci této poslední rubriky L.Svatuška (1959) publikuje přehled informačních zdrojů ke studiu světové ekonomiky. Osmé číslo tohoto ročníku je věnováno diskusním příspěvkům na konferenci o zbožní výrobě za socialismu, kterou uspořádal v Libicích Ekonomický ústav ČSAV ve dnech 16.-17. dubna 1959 (viz Suchan, 1959).

Redakční rada ve snaze zlepšit úroveň teoretického časopisu v oboru politické ekonomie "Politická ekonomie" vydávaného Ekonomickým ústavem ČSAV v nakladatelství ČSAV se obrací v závěru prvního čísla tohoto ročníku (Upozornění čtenářům ...,1959,s. 99-100) na čtenáře s žádostí, "aby jí sdělili kritické připomínky k obsahu časopisu, návrhy na témata článků, které by měl časopis uveřejňovat, a náměty směřující ke zkvalitnění časopisu jak po stránce obsahové, tak i formální."⁴⁾

Redakční rada zahájí článkem J.Janiše (1959), kterému předcházely články o teorii kapitálu (Urban, 1959) a o hospodářské politice USA (Petr, 1959; Svoboda, 1959b) diskusi o státně monopolním kapitalismu, protože při vysvětlování příčin jeho vzniku, povahy a důsledků "... se vyskytuje řada odlišných názorů."

Janiš se ptá: "Jak je možné, že stát, který je státem buržoasie, odebírá téže buržoasii více než polovinu zisků?" (s.536) Autor konstatuje, že stát "jako centralisovaná síla, která se neřídí pouze kritériem vlastního zisku" (s.540) spoluusměrňuje vývoj kapitalistické ekonomiky tak, aby kapitalismus zůstal zachován. Na tento článek přímo nebo nepřímo navážou stati (Nešvera,1959; Langr,1959). Posledně jmenovaný autor zdůrazní, že "na akce státu, které považujeme za akce státně monopolního kapitálu, nelze se dívat jenom z hlediska vnitřních podmínek, nýbrž že musíme přihlížet i k vnějším vlivům, které jsou s ekonomikou dané země nerozlučně spjaty." (s.924)

Diskuse o státně monopolním kapitalismu je dokončena v následujícím ročníku. Podle M.Nikla (1960b, s.40, 41,43-44, 45) "to, že obchodníci oblékají plukovnické uniformy, není jev typický pouze pro období po druhé světové válce, ale má svou dávnou tradici typických kapitalistických zemí s rozsáhlými koloniálními říšemi." "Protože těsně srůstá finanční kapitál se státním aparátem, bere na sebe boj různých skupin finančního kapitálu formu politického boje imperialistických zemí mezi sebou navzájem. ... stát není ve své základní funkci - udržení neporušeného systému - podřízen kapitálu či monopolnímu kapitálu, ale naopak monopoly jsou ve své činnosti regulovány státem." "Tak např. protekcionismus za imperialismu slouží k nejúplnější a nejvšestrannější exploataci vnitřního trhu a k vybojování trhů zahraničních. Protekcionismus a dumping tvoří dialektickou jednotu. Dumping je forma knkurenčního boje monopolů jednotlivých zemí."

"Každý kapitalista, či každá monopolistická skupina je ochotna ke spolupráci pouze v tom případě, může-li ve spolupráci s ostatními získat více než v boji proti nim." "Proto je typické, že Velká Británie vytvořila jako určitou protiváhu "společného trhu" tzv."malé pásmo volného obchodu". Již v názvu samém těchto dvou hospodářských bloků je vyjádřen charakteristický moment spočívající v tom, že problém trhů se stal pro kapitalistický svět zvláště ožehavým." "Kapitalisté nyní dostávají důchody a nejen že se neúčastní řízení výroby, ale dokonce výše jejich důchodů je stále více nezávislá na reálných důchodech daného podniku na základě znovurozdělování důchodů státem."

Podle Sládka (1960,s.140) mezinárodní konkurence "...nutí každý monopol hledat dodatečné prostředky, které by vyloučily její ničivé důsledky pro monopolní cenu, tzn. takové prostředky, které by zajistily obranu toho hospodářského území, ve kterém se zmíněný monopol realizuje, před konkurencí zvenčí. ... Kapitalistický stát je ekonomickou a politickou autoritou monopolů donucen zajistit vhodný systém vnějších obranných prostředků, jež mají tu přednost, že jako státní normy jsou jednotné a představují pro zahraniční konkurenci bariéru, která nemá v jistých mezích trhliny." K tomu Soukupová a Pavlát (1960,s.156-157) dodávají, že "kapitalisté jsou ekonomicky nuceni vzdát se individuálního rozhodování o použiti části zisku, odevzdaných ve formě daní, právě tak jako byli postupně nuceni vzdát se individuálního podnikání ... v zájmu zachování kapitalismu." Svěrák (1960) upozorňuje na rostoucí podíl financování investic podniku z nevyplacených zisků a odpisů (samofinancování), a zvyšování nutného rozsahu investice a na zvyšování významu státního vývozu kapitálu. Analýzu vlivu výdajů na obranu na ekonomiku kapitalistických států provedou (Tlustá,1960; Wheeler,1960; Žižka, 1960). Podle (Urban, 1960a,s.319, 326) "ve vyspělém zespolečenštění výroby ... se monopolní kapitalismus svou formou přibližuje těsně k socialismu" a "...omezuje především buržoazní demokracii." Chlumský (1960) vznáší otázku, zda rozměry státních zásahů do hospodářství lze vysvětlit toliko jevem podřízení státu monopolům. Podle jeho názoru "historie státních zásahů prozatím ukazuje, že největší rozmach byl důsledkem ... obou světových válek, ... hospodářských potíží a .. tlaku demokratických vrstev na zestátnění..." (s.468) a "kromě toho, mají-li státní zásahy regulující úlohu uvnitř kapitalistických států, v rámci celé světové kapitalistické soustavy zásahy jednotlivých kapitalistických států spíše narušují stav rovnováhy, než aby je pomáhaly vytvářet." (s.473)

V závěrečném článku - obohaceném o hodnocení všech předešlých příspěvků - této diskuse Urban (1960c) vznáší otázku: "čím je vynuceno, že dochází ke státním zásahům do ekonomických procesů, jak to, že k tomu nestačí ekonomická síla monopolů sama?" (s.542), proč se k zajišťování dosažení zisku "právě nyní používá státních zásahů, a to ve stále rostoucím měřítku."(s.544)

Podle autora tyto zásahy "... jsou odrazem toho, jak se za kapitalismu na povrch prodírá nutnost řídit hlavní ekonomické procesy z jednoho celospolečenského centra." (s.543), což lze považovat za využití Vejvodova modelu. Například při zestátnění "šlo o podniky, které měly celospolečenský význam ... z hlediska fungování buržoasní ekonomiky." (s.544) "Prostřednictvím výdajů na nejrůznější účely, především pomocí státních nákupů se snaží kapitalistický stát vnést do procesu reprodukce prvek, který by nastálo zaručoval určitou více méně pevnou část úhrnné kupní síly. ... v převážné většině k nákupu takového zboží, jehož jediným spotřebitelem je stát a jehož spotřeba nejenom konkurenčně kapitalistického podnikatele neohrožuje, ale naopak je pro ně výhodná." (s.548) "...státní výdaje, pokud jsou jejich zdrojem daně ze zisku, uvádějí do reprodukčního procesu relativně přebytečný kapitál, který by jinak zůstal většinou ležet ladem. ... ať už proto, že není dostatečně veliký, ať už z obavy před rizikem, anebo, a to hlavně proto, že jeho investování kladou monopoly překážky." (s.549) "Zatím jsme se zabývali rozpory vznikajícími uvnitř každé imperialistické země, jež podněcují ke státní intervenci do ekonomických procesů. Vedle toho tu ještě řada jiných podnětů k těmto zásahům jež vznikají z rozporů mezi monopoly různých zemí, mezi imperialistickými státy. Velké monopoly se snaží výlučně ovládnout národní trhy a vyloučit z nich zahraniční konkurenty. Toho lze dosáhnout i výlučně ekonomickými prostředky. Mnohem výhodnější a účinnější však je, zasáhne-li stát, který svým opatřením zamezí nebo ztíží přístup zahraničním konkurentům na domácí trh. ... Monopolní ovládání vnitřního trhu spojené s ustanovením monopolně vysokých cen klade však překážky dalšímu zvyšování produkce. Tak vzniká na jedné straně tendence k růstu nevyužití výrobních kapacit, hromadí se relativní přebytek kapitálu, který nemůže být použit ve vlastní zemi. Tyto nepříznivé následky se monopoly snaží překonat jednak zvýšeným vývozem zboží, jednak vývozem kapitálu, krátce zahraničně ekonomickou expanzí. Přitom se na světovém trhu střetávají monopoly z celé řady imperialistických států. Hloubka jejich vzájemných rozporů vznikajících ze soupeření na světovém trhu může být různá. Společné pro monopoly nejrůznějších zemí je to, že se obracejí ve vlastní zemi ke "svému" státu, aby jim v konkurenci napomáhal. Argumentuje se přitom skoro vždy "národními zájmy". Tak zahraničně ekonomická expanze související s potřebou zvýšit vývoz zboží a kapitálu si vynucuje aktivní zásahy státu do zahraničně obchodní politiky, opatření v oblasti celní, devizové atd. ... Za imperialismu, vzhledem k tomu, že se poměr ekonomické a vojenské síly mezi hlavními státy neustále mění, hrozí vždycky nebezpečí válek za nové hospodářské a politické rozdělení světa, které by odpovídalo nově se vytvořivšímu poměru jejich sil. Hloubka mezinárodního napětí se může měnit, přesto příčiny napětí tu existují trvale. Kapitalistické státy se tak na jedné straně snaží udržet ekonomik země ve stavu schopném vojenské agrese, na druhé straně ve stavu schopném čelit útoku ze strany jiné imperialistické země. Období imperialistických válek a příprav na ní si vyžadují stále větší mobilizace všech ekonomických zdrojů země. To nutí kapitalistické vlády ke kontrolním a regulujícím zásahům do hlavních ekonomických procesů." (s.545)

Z této diskuse (její záznam viz Suchan,1959), která navázala na diskusi v "Plánovaném hospodářství" v roce 1958, lze vyzdvihnout následující teze:

• instituce soukromého vlastnictví je právním výrazem materiální odloučenosti výrobců zboží, kteří v procesu směny svých výrobků musejí osvědčit svou soukromou práci jako všeobecnou společenskou práci; koupě a prodej zboží se uzavírají výhradně mezi jednotlivci, proto v nich není možné hledat vztahy mezi společenskými třídami (Kadlec,1959): tento metodologický postulát lze nazvat Kadlecovým teorémem;

• hovoří-li někdo o výrobních vztazích mezi státními podniky, dopouští se fetišismu; podnik není ekonomickou kategorií, není možná směna zboží mezi částmi společnosti, když majitelem těchto zboží je společnost celá, stát může dosti přesně určit soulad mezi součtem cen tržního fondu a kupním fondem, pro cenu jednotlivého zboží je to složitější, ale stanovená cena ovlivňuje poptávku, ale není ekonomickou kategorií (Oliva, 1959); lze hovořit o Olivově teorému nemožnosti směny v centrálně plánované (příkazové) ekonomice.

• kdyby stát zrušil vzájemné pohledávky mezi podniky, vzniknou snad potíže v jednotlivých podnicích, stát však nebude o nic chudší (Oliva);

• podnik je pouze organizační formou výroby (Hába);

• operativní samostatnost podniků vykazuje tendenci neustálého rozšiřování, podniky budou podléhat státu jen v zásadních otázkách (Spišiak, 1959); lze hovořit o Spišiakově hypotéze;

• Vejvoda trhá souvislost mezi zbožní výrobou za socialismu a zbožní výrobou v předcházejících formacích, je obtížné vysvětlit, že zbožní výroba na určitém stupni svého vývoje plodí podmínky své vlastní negace (Kožušník,1959)

• přeměněnou formou hodnoty za socialismu je plánovaná cena, za kapitalismu se vyrovnává úhrn cen úhrnu hodnot živelným působením zákona konkurence, za socialismu je plánovité stanovení tohoto vztahu výchozím bodem národohospodářských bilancí a zabezpečení souladu mezi hodnotovými a hmotnými proporcemi, primárním aktem cenové tvorby není stanovení jednotlivých cen, ale celková úprava cenových vztahů (Braník,1959);

• kdyby podnik disponoval peněžními prostředky odpovídající celé vytvořené hodnotě, mělo by to za následek přeměnu podniků ve vlastníky (Sláma,1959); jde o odhalení charakteru výroby za socialismu, působení zákona hodnoty je dáno mírou působení zákona poptávky a nabídky, umíme vytvořit celkovou rovnováhu mezi poptávkou a nabídkou, neumíme vyrábět jednotlivé spotřební předměty v takových proporcích, v jakých jsou vyhledávány obyvatelstvem, což odhaluje nedostatky v plánování, výměna zboží mezi různými zeměmi bude konzervovat kvantitativní stránku zbožní výroby- velikost hodnoty (Jóža, 1959); lze hovořit o Jóžově plánovacím syndromu;

• státní podniky uskutečňují v důsledku své ekonomické samostatnosti svůj podnikový reprodukční proces (Vejvoda);

• ekonomická izolovanost, odcizenost je charakteristickým rysem vztahů mezi státními podniky, i když tento rys je podstatně modifikován všelidovým vlastnictvím, vztah poptávky a nabídky v podobě hospodářských smluv je uzavřen v hranicích centrálního plánu, zbožní výroba za socialismu není převzata z kapitalismu, je založena na operativní správě všelidového vlastnictví jako ekonomickém vztahu (Vejvoda).

Své místo má v tomto ročníku ekonomická teorie (Novozámský,1959), regionální problematika (Šilhan,1959), dějiny hospodářství (Švatner,1959; Olšovský,1959; Dobrý,1959), industrializace (Selucký,1959), zemědělské družstevnictví (Hutník, 1959; Karlík,1959; Dupal-Olmová,1959; Ostrejš,1959), zemědělství NSR (Stanek, 1959), hmotná zainteresovanost (Mošna,1959), teorie ekonomických rozborů (Fiala,1959), produktivita práce (Halaxa,1959), mezinárodní dělba práce (Kaigl, 1959) a obchod (Mervart, 1959; Jiránek, 1959), evropská integrace (Tlustá, 1959), vývoj v Číně (Kautský, 1959) životní úroveň (Misař,1959), národohospodářské bilance (Turek,1959) i diskuse k třetímu vydání sovětské učebnice politické ekonomie (Hába,1959; Fišer,1959).

Z recenzí je nutné se zmínit o příspěvcích věnovaných českému překladu základního díla A.Smitha (Katz,1959), mezinárodní dělbě práce (Konečný, 1959), hospodářskému vývoji evropských států (Svoboda,1959a), finančnímu kapitálu (Chlumský,1959), hospodářskému zeměpisu Československa (Střída,1959), vývozu kapitálu (Švejnar,1959) a učebnici statistiky (Bouška, 1959)

V sedmém ročníku PE je zveřejněno několik příspěvků, které svědčí o rostoucím zájmu o standardní ekonomickou teorii. Jednak jde o informativní články V.Kadlece (1959), Z.Tlustého a J.Skolky (1959) o ekonometrii, jednak o recenze V.Pavlata (1959) a Z.Tlustého (1959). Soudobý stav znalostí této teorie ukazuje následující poznámka: "Vycházet ve zkoumání z faktů morálních nebo psychických znamená vycházet z faktů, které jsou odrazem ekonomické skutečnosti a takový postup je idealismem v politické ekonomii. Takto postupovali např. Sismondi, Bastiat, Proudhon, historická škola, rakouská škola, Engliš, Hendrik de Man a značná část jiných (i soudobých) revisionistů, sociálně organická škola, ekonomika blaha, institucionalisté aj. Stejným idealismem je snaha vyvozovat ekonomické kategorie z pojmů právních (Knapp). Nesprávné jsou také snahy vyvozovat ekonomické kategorie z pojmů přírodních věd (sociáldarwinismus). ... Teprve potom, až ekonomický vývoj je v hrubých rysech objasněn, mohou ekonomové přestat být "cyniky", a v tomto stadiu zkoumání se mohou začít zabývat tím, jak působí morálka, právo i jiné formy společenského vědomí na ekonomiku." (Novozámský,1959, s.s.562, upraveno)⁵⁾

Asi vůbec první teze, formulovaná v kategoriích standardní economics s její metodou marginální analýzy, se týká poptávky: "V důsledku předností socialistické soustavy přírůstek v efektivní poptávce mas pracujících vždy převyšuje přírůstek ve výrobě, kterou popohání kupředu. V kapitalismu přírůstek koupěschopnosti zaostává, což vyúsťuje v periodické deprese." (Svoboda, 1959a, s.832)

V této souvislosti lze ocenit výklad ekonomické teorie K.Engliše podaný M.Niklem (1960), který jej - na rozdíl od již dříve uváděné Kaiglovy charakteristiky z roku 1953 - označí za jednoho z nejvýznamnějších československých ekonomů.⁶⁾

Jiným příspěvkem do diskuse o standardní ekonomické teorii je Pavlátova (1960) recense polského vydání knihy O.Langa "Politická ekonomie". Podle něj tato teorie začala klást do popředí otázku subjektivního poměru kupujícího a prodávajícího k nabývanému nebo pozbývanému statku a že jejím předmětem se stal rozbor vztahů člověka k věcem, založený na zásadě hospodárnosti převzaté od klasické školy. V souvislosti s recenzí knihy V.Kadlece "Některé matematické metody a jejich použití v národohospodářském plánování" (SNPL 1959) J. Langr (1960) diskutuje otázku použití Leontěvovy metody v centrálně plánované ekonomice.

Poměr tehdejšího zástupce vedoucího redaktora Politické ekonomie k západním teoretikům je manifestován v recenzi knihy G.D.H. Colea "Capitalism in the Modern World" (London, Fabian Society) od L.Urbana (1960b, s.955), který si povzdechne, že autor nechápe omezený význam všeobecného volebního práva za kapitalismu: "To je ovšem těžké vysvětlovat reformistovi, který místo toho, aby na soudobý kapitalismus aplikoval marxistické učení o třídách, přebírá rozumy od vulgárních buržoazních sociologů." Snad lze sem zařadit též pokus o vskutku fenomenologicky dynamický matematický model meziodvětvových vztahů (Kolman,1960), reagující na požadavek "vypracovat soustavu svodných syntetických bilancí, zahrnujících ve vztahu k potřebám všechny navzájem záměnné zdroje a na tomto základě volit podle podmínek a možností nejvýhodnější řešení", vyjádřený v projevu J.Dolanského, tehdejšího místopředsedy vlády (1960,s.196), k 10.výročí založení VŠE. Kolman neopomene zdůraznit, že "uvedený přístup nemá metodologicky nic společného s nevědeckými metodami matematické školy politické ekonomie, jež vychází ze subjektivistických názorů příbuzných názorům rakouské školy" a že "je to model fenomenologický, který jen popisuje povrch jevů, neodhaluje jejich vnitřní příčiny. To je s to udělat jedině model, vycházející z pracovních hodnot - Marxem vytvořené schéma reprodukce."(s.623) O rok později (Alda,1961) navrhuje v polemice s Kolmanem, jemuž vytýká nepřesnosti ve formulaci úlohy, novou soustavu rovnic řídících současnou výrobu n statků, která je chápána jako transformace probíhající nespojitě a která není určena jednoznačně množstvími produktů, jež jsou na začátku k dispozici.⁷⁾

V tomto roce se složení redakce nemění, výkonným redaktorem se stává Aton Žižka. Vychází 10 čísel časopisu o celkovém rozsahu 960 stran. Roční předplatné činí opět 45 Kčs. Obsah časopisu je rozdělen na rubriky Stati, Diskuse, Přehledy, K třetímu vydání sovětské učebnice politické ekonomie, Konzultace, Z vědeckého života, Recense a bibliografie a nově Poznámky a dopisy. V rámci rubriky Recense a bibliografie jsou publikovány přehledy informačních pramenů o ekonomice socialistických zemí, Německé spolkové republiky (Glykner,1960a,b) a Francie (Miškovský, 1960). Lze hovořit o záměrném zaměření některých čísel tohoto ročníku na určitá témata (V.I.Lenin, 15.let hospodářského rozvoje ČSR).

V tehdejší době ekonomové mají velmi vážné starosti. Jak už jsme měli příležitost poznat, trápí je otázka přechodu ke komunismu, k rozdělování podle potřeb. Minimálně jeden z nich na to má jasný názor. Přechod k rozdělování podle potřeb nastane, až reálný příjem rodiny dosáhne devíti až desíti tisíc korun československých v tehdejší kupní síle, neboť "... tato částka by postačila i při dnešních spotřebních zvyklostech. Umožňovala by např. nakoupit v poměrně krátké době (asi za 10-15 let) úmyslně zveličené množství různých velmi nákladných výrobků dlouhodobé spotřeby (automobily, chatu, domek a řadu jiných) v celkové částce 600-700 tis. Kčs. Přitom by taková rodina byla zatížena neovladatelným množstvím výrobků, jejichž udržování v dobrém stavu by o mnoho překračovalo fyzické síly a neúčelně vyčerpávalo volný čas. Již z toho důvodu lze předpokládat, že pro členy komunistické společnosti bude výhodnější opatřovat si výrobky  investiční povahy většinou z klubů, veřejných půjčoven a k tomu prostředky ve výši 9-10.000 Kčs měsíčně ... nepochybně plně postačí." (Vlach, 1960, s 609) Podle téhož autora tehdejší průměrný čistý příjem rodiny se třemi dětmi a oběma zaměstnanými rodiči činil asi 2500 Kčs.

Ve výše uvedeném článku (Vlach,1960) je paradoxně poprvé rozebráno individuální rozhodování (výběr) a jeho společenský kontext. Autor modeluje situaci ženy a rodiny (bez dítěte, s jedním nebo více dětmi), rozhodující se, zda má zůstat doma, nebo jít do zaměstnání a zkoumá jeho předpoklady, efekty (dodatečný příjem ve výši 1100,-Kčs), náklady (dodatečné výdaje na jedno dítě ve výši 400,-Kčs) a důsledky toho rozhodování pro společnost s využitím takových nástrojů, jakými jsou rozhodovací tabulka, snímek časového využití denního času manželskou dvojicí a jeho struktura. Při třech dětech náklady převyšují efekty.

Až o třicet let později na stránkách téhož časopisu bude typ tohoto schématu popsán jako jádro ekonomického přístupu, který rozebírá situaci, v níž "subjekt, rozhodující se o provedení určité akce, klade otázku, zda po uskutečnění akce na tom bude lépe než před jejím uskutečněním. Jde mu o mezní přínos akce, který vyplyne při aplikaci na ekonomická rozhodování z porovnání mezních příjmů s mezními náklady."(Izák, 1990, s.984) Tento vztah může nabývat vztahu nákladů a úspor, jak ukáže ve své recenzi Auerhanovy knihy "Automatisace a její ekonomický význam" (Jirásek, 1960).

Teprve v kontextu s výše uvedenou stati vynikne význam příspěvku, uveřejněného v druhém čísle tohoto ročníku a přinášejícího náčrt obecné teorie rozporu mezi materiálními individuálními a společenskými zájmy, vyplývajícími z existence osobního a státního vlastnictví, který vede k podnikovému zájmu a materiální zainteresovanosti a modelujícího jeho různé varianty (např.předpoklad výlučné existence družstevního, respektive skupinového vlastnictví) a projevy (podnikový chozrasčot). Za těchto podmínek "společenskost práce se konec konců projevuje až na trhu." (Rypota,1960, s.119, gramaticky upraveno). Tento autor tak zobecní Toševův požadavek ve vztahu k chozrasčotnímu postavení podniku vůbec. V tomto kontextu lze upozornit na článek (Truhlář,1960) o záhumenkovém hospodářství jako "znaménku staré společnosti, které osobní vlastnictví spojuje s produktivní činností."

Napříště bude možné chápat společenský zájem a společenské vlastnictví variantně jako nejmenší společný průnik individuálních a skupinových zájmů a individuálního a skupinového vlastnictví, ale samozřejmě i naopak. Aby bylo možné domyslet důsledky tohoto přístupu (v tom tkví jeho síla) k společenskému zájmu, dovolím si použit myšlenek:

• K.Engliše, citované v rozboru jeho díla v tomto ročníku časopisu: "Přes veškerou protichůdnost zájmovou mezi třídami a stavy ve společnosti individualistické je dána soudržnost této vzájemnou nepostradatelností a proto společenským kompromisem" (viz Nikl,1960b, s.512),

• W.Scheela, německého politika a ekonoma: "Soukromé vlastnictví a soukromá iniciativa jsou neodstranitelnými základy našeho řádu - tržního hospodářství",

• německého bankéře F.Rabische: "Americký lidový kapitalismus by mohl představovat působivý protějšek národních podniků v sovětské zóně" (citovano podle Maier,1960, s.625), tj.vztah společenského a individuálního zájmu může nabývat nejrozmanitějších podob a jednotlivé subjekty při realizaci svých zájmů mohou zvažovat pro sebe důsledky svých rozhodnutí.

Mezitím redakce v č.7 započne diskusi o vlastnictví a ekonomických vztazích zveřejněním informace o konferenci věnovanou rozboru článku Č.Kožušníka "O vlastnictví a ekonomických vztazích" (Nová mysl 1959,č.7), který byl kritizován především M.Křížkem, jehož názory se chystá redakce publikovat v některém z příštích čísel. Účastníky jak předešlé, tak i této diskuse, v níž jde o chápání pojmu vlastnictví výrobních prostředků (viz (-KPE-),1960), překvapuje, že jednotliví autoři sice vycházejí z Marxe, avšak docházejí k různým závěrům.

Kromě těchto sporů pokračuje v tomto ročníku diskuse o hodnotě, která se zaměří na otázky vlastních nákladů (Vraný,1960), čistého důchodu (Bača,1960), cen (Kocman,1960; Mervart,1960; Kalinová, 1960; Tauchman,1960a,b; Císař,1960), peněz (Setinský,1960), úroku (Suchan,1960) a úvěru (Címa,1960). Spišiak (1960) kromě jiného ve svém podnětném článku v zárodečné podobě dá první podnět pro formulaci pozdější významné teorii měnového centra, když poznamená, že státní banku nelze v žádném případě ztotožnit se státem.

Kyzlink (1960) upozorní, že stanovení cen výrobních prostředků pod hodnotu zkresluje vlastní náklady. Proto kritizuje Vejvodův názor na nutnost nízké rentability při stanovení velkoobchodních cen z důvodu podlamování postavení podniků jako operativních správců. Ve skutečnosti řada podniků realizuje svou produkci za ceny přibližující se hodnotě, které dle názoru Vejvody jsou v postavení vlastníků. Vejvoda by měl konkrétně ukázat, jaké obtíže a poruchy realizace plné hodnoty u nich vyvolá.

Těžkopádnost centralizované cenotvorby vysvítá z příspěvku O. Šika (1960), který má být výňatkem z připravované práce "O socialistickém plánovitém vývoji". Podle něj při neexistenci "přelévání kapitálu" "teorie o tzv. socialistickém průměrném zisku, respektive výrobní ceně, nejsou v praxi použitelné", protože nejen nelze stále měnit velkoobchodní ceny, ale též podceňují rozpornost bezprostředně úzce podnikových materiálních zájmů. "Cena je cenou právě proto, že je formou řešení určitých ekonomických rozporů a nikoliv prostou formou vypočítávání množství práce obsažené ve výrobcích." (s.337,338). Změny cen musí sledovat především usměrnění základního rozdělovacího procesu, jímž se prvotně rozděluje vytvořený důchod mezi podniky a společnost. Příliš vysoká míra zisku podlamuje finanční kázeň podniku a odnímá společnosti na příliš dlouhou dobu prostředky, které fakticky dříve či později musejí přijít k celospolečenské (státní) dispozici.⁸⁾

Kromě výše uvedených témat jsou v řadě článků v tomto ročníku diskutovány další okruhy, regionální problematika (Selucký,1960; Střída,1960; Žůrek,1960), zemědělská ekonomika (Nikl, 1960; Koťátko,1960), hospodářská politika Velké Británie (Svoboda,1960a), Francie (Svoboda,1960b), USA (Wheeler) a Egypta (Ondráček,1960), hospodářská situace a integrace (Chlumecky,1960; Pavlát,1960), odpisy jako zdroj financování (Anděl,1960), bytový fond (Rendl-Bernard,1960),⁹⁾

životní úroveň (Teichman,1960; Kohoutek,1960), produktivita práce (Selucký, 1960; Konference o produktivitě...,1960), výuka ekonomie (Halaxa,1960), řízení národního hospodářství (Šilhan,1960b), vývoj československé ekonomiky (Půček, 1960; Mervart, 1960; Olšovský,1960), inovace (Císař,1960), kvalifikace (Budík, 1960), technický rozvoj (Kutta,1960), dělba práce (Gerloch,1960), odměňování (Osipova,1960), národního důchodu (Nachtigal, 1960), veletrhu v Brně (Halaxa, 1960).

Z recenzí je možné se zmínit o recenzi Kautského "Agrární otázky" (Karlík, 1960), Baranovy "The Political Economy of Growth" (Janiš, 1960), Švantnerovy, Slámovy a Borákovy "Odvětvové struktury československého průmyslu" (Mrázek, 1960), Langrovo "Hospodářství NSR pod panstvím monopolů" (Stanek,1960), Dobbovy "Soviet Economic Development Since 1917" (Sládek, 1960), Osipovy "Techniky i obščestvennogo progressa" (Čihák, 1960), Řiháčkovy "Základní struktury nákladů oběhu a vývoj jejich proporce na socialistickém organizovaném trhu" (Žolney,1960) a Turčanovy "Socialistické industrializácie Slovenska" (Selucký,1960c).