Čeští čtenáři nepochybně uvítají slovenský překlad jednoho ze základních děl světové ekonomické literatury, zabývajícího se teorií veřejné volby. Její protagonista v návaznosti na dílo Knuta Wicksella a v určité oponentuře vůči přístupům F. A. Hayeka a J. Rawlse se zamýšlí z pohledu ekonoma nad příčinami a důsledky selhání politických a institucionálních struktur i kolektivního rozhodování vůbec (s. 9). Buchanan zkoumá, zda instituce mohly vzniknout ze smluvního chování lidí, zda může ze snah jednotlivce o maximalizaci užitku vzniknout na základě smluv sociální řád. Zkoumá, jak se hospodaření jednotlivců dostává do situace, kdy úroveň poskytovaných soukromých statků je závislá na úrovni poskytovaných veřejných statků a jaké jsou důsledky tohoto procesu. Autor vychází z pojetí ekonomie jakožto vědy o trzích neboli institucích výměny (s. 22), která je v knize často stavěna do protikladu k ortodoxní ekonomické metodologii.

Prezentovaná publikace se skládá z deseti kapitol. V první kapitole, koncipované jako úvodní, jsou načrtnuta základní východiska soužití a spolupráce lidí, spočívající v definování vlastnických práv jakožto lidských práv. Jejich respektování předpokládá existenci jistých pravidel, což nevylučuje konflikty individuálních zájmů. Proto jen část sociálních interakcí je organizována anarchisticky, jejich další část se uskutečňuje v rámci formálních pravidel. Dodržování smluv je nutno zajistit nejenom silou zvyku, ale též prostřednictvím donucování, prováděného státem. Tento způsob ochrany individuálních zájmů může vést ke zneužití státu jednotlivými zájmovými skupinami (koalicemi).

V druhé kapitole nazvané Základy svobody ve společnosti je diskutován obsah a charakter ekonomických i neekonomických interakcí. Autor se zabývá původem smluv a vznikem vlastnických práv. Smlouvy o respektování vlastnických práv umožňují zainteresovaným stranám snížit náklady a zvýšit prosperitu obchodováním se soukromými statky, čímž je dána stabilita jejich dodržování. (Mnohostranná) dohoda o vzájemném uznání práv je nazvána konstituční smlouvou. Tento typ smlouvy definuje jednotlivé lidi ve smyslu jejich vlastnických práv. Riziko porušování těchto smluv zpravidla roste s rostoucím počtem jejich účastníků a s různorodostí směňovaných statků. Ve velkých skupinách se jednotlivec chová tak, jakoby jeho chování neovlivňovalo chování jiných. Tento moment vzájemných interakcí má za následek porušování smluv a zákonů. Jednotlivci proto uzavírají postkonstituční smlouvu, do níž je nutno oproti předešlému typu smlouvy zahrnout pravidla obchodování s veřejnými statky. Síť ekonomických výměn nelze redukovat na sumu jednotlivých transakcí, fungování této sítě vyžaduje uzavření mnohostranných dohod.

Třetí kapitola Postkonstituční smlouva: teorie veřejných statků pojednává o rozdílech v uzavírání smluv o obchodování se soukromými a veřejnými statky. Výměny soukromých statků se odehrávají zpravidla v podmínkách jednomyslnosti a jednání jejich účastníků jsou vzájemně propojená. Pro výměny veřejných statků je charakteristický problém černého pasažéra, pro jehož chování je příznačná určitá míra nezávislosti ve vztahu k chování dalších aktérů potenciální sítě transakcí. Pokud poskytování veřejných statků není spjato s podmínkou jednomyslnosti, je zapotřebí definovat práva a omezení těch, kdož rozhodují za kolektivitu. Jestliže tomu tak není, tak tito jednotlivci budou vzniklé situace spíše využívat k redistribuci soukromých statků ve svůj prospěch než k vytváření veřejných statků.

Čtvrtá kapitola Konstituční smlouva: teorie práva po analýze různých typů ekonomických interakcí jednotlivců s různými preferencemi, schopnostmi a v různé prostředí (např. anarchie a otroctví) rozebírá přes nedodržování smluv a donucení podmínky vzniku tzv. ochranného státu v konstitučním stadiu, jehož jedinou funkcí je kontrola zachovávání individuálních práv (definovaných v konstituční smlouvě) a jejich prosazování. Obzvlášť ve velkých společnostech smluvní uspořádání mezi jednotlivci musí zahrnout donucovací opatření. V postkonstitučním stadiu tam, kde kromě spravedlnosti jsou vytvářeny jiné veřejné statky, je nutný vznik tzv. produkujícího státu. Proto musí být vymezeny oblasti (konstituční kombinace) dovolující kolektivní akce, jejichž následkem bude redistribuce příjmů a bohatství.

Pátá kapitola Pokračovací smlouva a status quo se zaměřuje na problém dobrovolné a vynucené konstituční změny v rámci daného stavu věcí i mimo něj, na erozi původního smluvního uspořádání (především ve velkých společenstvích a tam, kde se nároky na věcný kapitál přenášejí z generace na generaci) v čase, což vede k nejasnostem a rozporům v individuálních očekáváních, tím též k nutnosti “nalézání zákona" a “stanovování práva" prostřednictvím státu (soudů), ale konec - konců též k nutnosti opětovného projednání konstituční smlouvy. Vzniká nutnost analyzovat legitimitu konání státu v případě, že status quo nebylo v předcházejícím období dosaženo se souhlasem všech členů společnosti.

Šestá kapitola Paradox ,podřizování se vládě je věnována vztahu občanů k institucím s odvolávkami na konkrétní situaci USA v 70. letech tohoto století, tj. odcizení moderního člověka ochrannému státu, způsobené externím prosazováním dodržování smluvních podmínek vůči všem jejím účastníkům. V demokracii se občan považuje za účastníka vlády, zároveň je nucen dodržovat pravidla, pro která by nehlasoval, souhlasit s konfiskací vlastního majetku prostřednictvím zdaňování. Stát v postkonstitučním stadiu je navíc produkujícím státem, jehož prostřednictvím, tj. prostřednictvím byrokratického rozhodování občané uskutečňují své společné cíle distribucí veřejných výdajů. Účast na kolektivních procesech vládnutí umožňuje (některým) jednotlivcům zvyšovat si svůj blahobyt. Ochranný stát musí dozírat na případné abnormality v chování produkujícího státu, který by měl být jen jeho doplňkem. Je nutno rozlišovat mezi konstituční smlouvou a jejím prosazováním a mezi donucovacími institucemi a produkujícím státem.

Sedmá kapitole Zákon jakožto veřejný kapitál se zabývá postavením člověka jakožto tvůrce zákona. Z tohoto hlediska je zákon ztělesněním smlouvy, která určuje omezení pro chování všech jejich účastníků výměnou za výhody s tím spojené pro ně samotné. Dodržování zákona (pravidla chování) představuje čistou externí (kladnou) úsporu, představuje čistě veřejnou formu statků, resp. statků kolektivní spotřeby. Na rozdíl od některých jiných veřejných statků může mít zákon povahu klubového statku, tj. je možno vyloučit někoho z jeho spotřeby. Omezení kladená na jednotlivce jsou cenou za jeho dodržování, jsou společenským zlem, jemuž se každý má tendenci různou měrou vyhýbat podle toho, jakou míru prospěchu mu to přináší. Na rozdíl od jiných veřejných statků (požární technika), které jsou určeny pro společnou spotřebu v daném časovém rámci, systém práva představuje společenský (veřejný) kapitál, jenž přináší výnos po několik období za sebou. Z hlediska jednotlivce se může jevit výhodným tento kapitálový statek nechat podlehnout erozi jakožto určité (společenské) zlo, což ve svých důsledcích vede k rozpadu konstitučního řádu. Společenský kapitál, jaký představuje společnost svobodných lidí zachovávající právo, se může vyčerpat (s.19). Za míru tohoto vyčerpání by mohl být považován vztah mezi jeho efektivností a jeho spravedlností. Z povahy zákona jako veřejného statku plyne, že jeho změna musí mít jistou prahovou hodnotu, aby mohla být považována za efektivní.

V osmé kapitole Dilema trestu autor analyzuje, jak je zacházeno s těmi, kdož porušili zákon. Žádný trest neobnoví předcházející status quo. Jistota potrestání umožňuje snížit výši trestu. Přísnější trest snižuje pravděpodobnost porušení zákona. Rozhodnutí porušit zákon představuje výměnu mezi předpokládanou budoucí ztrátou a dnešním ziskem. Zvyšování subjektivní míry zisku vede k četnějšímu porušování zákona, zároveň tím i ke snížení odstrašujícího významu trestu, což má své negativní dopady na stabilitu společenského řádu. Zajištění dodržování zákona (společenské dobro) vyžaduje trestání těch, kdož ho porušují (společenské zlo). V konstituční smlouvě určené právo souvisí s náklady jejich účastníků na jeho prosazování, tj. náklady spojené s odhalením porušení zákona, identifikováním a potrestáním viníka i s případnými omyly. Tyto náklady tvoři hranice pro míru donucování, prováděného ochranným státem. Kromě toho jen stěží lze dosáhnout efektivního kolektivního sladění jednotlivých individuálních představ o pravidlech trestání. Jakýkoliv dosažený stupeň tohoto sladění nebude asi jednomyslný, bude tak vzbuzovat odpor části občanů, což povede k erozi společenského respektu zákona. Navíc tato pravidla by měla být stanovena ex ante před vlastním narušením zákona. Tyto nesnáze (demokracie) posilují tendenci přenechat rozhodování o trestech donucovacím institucím (profesionální vrstvě právníků), které nejsou závislé na preferencích občanů. Únik před dilematem trestu vede k dilematu, jak kontrolovat tuto vnější moc, kterou nazval anglický filozof Thomas Hobbes Leviatanem, tj. obludou ztělesňující zlo.

Přebujení veřejného sektoru a problémy spojené s kontrolou těch, kdož provádějí donucení , jsou obsahem deváté kapitoly Leviatanova hrozba. Ponechány samy sobě, kolektivizované formy vládnutí, usilující dosáhnout stále více, dosahují stále méně a méně. Konstituční omezení rozsahu a dosahu působení vlády při uplatnění jednomyslnosti (typické pro stadium konstituční smlouvy) lze dosáhnout takovým rozhodováním jednotlivců, které určí jen společně dohodnutá omezení svobody jejich jednání. Pravidlo většinového rozhodování o produkci veřejných statků a způsobu jejich financování zamlžuje kritéria rentability celkové úrovně veřejných výdajů i za předpokladu, že všechny navrhované veřejné projekty budou samy o sobě efektivní. Skutečné sociální náklady této úrovně výdajů jsou dány způsobem tvorby rozpočtu, samotnou úrovní zdanění, jejími vnitřními náklady a jejími dopady na soukromou ekonomiku. Kolektivní rozhodnutí přitom nepřijímají daňoví poplatníci, ale politikové a úředníci, usilující o uskutečnění jimi preferovaných politických cílů s použitím společenských prostředků, čímž zvyšují své politické i peněžní příjmy, možnost ovlivňovat životy jiných lidí a podporu svých koalic. Fungování demokracie vede samo o sobě k plýtvání veřejnými financemi, pokud nenarazí na konstituční hranice. Avšak ochranný stát jakožto soudní moc má tendenci překračovat své kompetence, má tendenci rozhodovat sám o konstituční změně. Vytváření nových pravidel (modifikace základní konstituční smlouvy) by se mělo(a) dít výlučně na základě voleb lidí vůči soukromému i veřejnému sektoru a mělo(a) by být hodnoceno na základě procedurálních kritérií.

Možnostem vytvoření sociálního řádu na daném historickém stupni vývoje člověka v situaci, kdy existující právní řád přestal být efektivním, resp. legitimním, je věnována desátá kapitola Za hranicemi pragmatismu: vyhlídky na konstituční revoluci. Jak v rámci všeobecně uznávaného existujícího zřízení může dojít ke změnám, které zlepší postavení alespoň podstatné části společnosti? Systémové změny by měly být takovými změnami, na nichž jsou schopni domluvit se všichni členové společnosti, jinak dojde ke kontrarevoluci. Selhávají vlády, trhy i pragmatické pokusy o dílčí řešení; proto je zapotřebí mapovat nové možnosti smluvního vyjednávání mezi lidmi o redefinici individuálních práv a nároků na základě konsensu ve všech oblastech. Lze si představit dohodu o redefinici individuálních práv a rozsahu kolektivně určené činnosti, např. dohodu o výslovném omezení vládou řízených finančních převodů za jednou provždy stanovený podíl jednotlivých sociálních skupin na těchto transferech. Konstituční revoluce zahrnuje vzájemnou dohodu o restrikcích chování potřebných pro dosažení efektů pro všechny její účastníky.

Buchanan tímto dílem překročil vědomě dosavadní hranice ekonomie jako vědy. Rozštěpení politické ekonomie na ekonomii a politologii mělo, podle jeho názoru, za následek intelektuální chaos (s.209). Autorovo hledisko na změnu této situace vychází z postulátu metodologického individualismu (vyjádřeného obrazně tezí, že předtím než se člověk podívá na jiné, všímá si sebe samého" - s.113, tj. snaží se objasnit, jak zákon, vlastnická práva a pravidla chování se utvářejí na základě chování jednotlivců, orientovaných na vlastní zájem. Samotný metodologický individualismus využívá k více než polemice proti kolektivismu a elitářství; proto jej deklarativně ztotožňuje s demokratickým přístupem. Jak ale sám autor upozorňuje, za dominantní jednotku sociálního systému nemusí být považován jednotlivec, ale rodina ve své nepřetržitosti a trvalosti. (s.94). Poznámka na okraj: Buchanan nadhazuje otázku, kdo ze dvou (nerovných) jedinců bude mít přednost při přechodu uzoučké lávky, ale nedává na ni odpověď. O této přednosti rozhodují pravidla společenského styku a jiné zkušenosti osvojené jednotlivci v procesu sociálního učení. Je však zřejmé, že přednost dostává ten jedinec, který by zakusil větší strádání (nelibost) v sociálním smyslu, tj., jehož komunikační náklady by byly větší v případě, kdyby nedostal přednost. To zvyšuje jeho odhodlání jít do konfliktu. Pointa je v tom, že tuto ochotu (jiného) musí odhadnout ten jedinec, který dává přednost.

Buchanan nedoceňuje tu skutečnost, že i donucování má smluvní charakter v tom smyslu, že někdo se musí nechat k něčemu přinutit. Krádež je také jednostrannou směnou statků (Aristotelés). Je otázkou, do jaké míry lze hovořit o souhlasu zainteresovaných stran s touto transakcí. Při přechodu od analýzy soukromých statků k analýze veřejných statků není v dostatečné míře využívána analýza externalit a není zcela doceněn význam úrovně tvorby veřejných statků pro úroveň tvorby soukromého bohatství. Znečišťování přírodního prostředí jednotlivci jakožto negativní externalita může vést k jeho chápání jakožto veřejného statku, ke snaze omezit svobodu jednotlivců v tomto směru zákonem jakožto veřejným statkem sui generis. Při analýze veřejných statků se ihned přechází k problematice černého pasažéra. Autor přitom poukazuje na nedostatečně subtilní přístupy jiných ekonomů (s. 43). Jeho myšlení se pohybuje v polárních protikladech (jednotlivec respektuje práva jiných na rozdíl nerespektuje práva jiných). Analýza zákona jakožto veřejného statku přitom zřetelně naznačuje, že autorovi chybí jemnější rozčlenění statků dle jejich charakteristik (částečné respektování práv jednotlivce ke statku, slabá rivalita a slabá proveditelnost vyloučení ze spotřeby). Toto zjemnění, jež je použito pouze ve speciální analýze trestání porušení zákona (tvrdé - mírné - žádné), by umožnilo dynamizovat celou analýzu, tj. zřetelněji např. objasnit pravidla konstituční změny a změny probíhající v čase. Autorovo rozlišení ochranného a produkujícího státu, případně konstituční a postkonstituční smlouvy se zdá být zcela v pořádku jen potud, pokud základem veřejného sektoru jakožto výrazu selhání trhu je existence veřejný statků, nikoliv externalit (srovnej pojetí A. Musgravea a P. B. Musgraveové). Ve skutečnosti domáhání se spravedlnosti (před soudem) má až na mezní případy (přidělení advokáta ex offo, odpuštění soudních poplatků) omezení (na rozdíl např. od zdravotního pojištění), typická pro soukromé statky (vyloučení ze spotřeby).