OD EGOISMU K IZOLACIONISMU: ODPOVĚĎ

Jiří KINKOR, Kabel Plus, a. s,, Praha

Kritiku z pera Jiřího Řezníka, která směřuje proti několika mým textům, v celém rozsahu odmítám. Především odmítám jeho dezinterpretaci objektivistické teorie poznání, jejíž obhajobu zde záměrně vynechávám, protože daleko přesahuje jak rámec zaměření tohoto časopisu, tak i prostor, který mám pro svou odpověď.
Mé práce prý "představují krok zpět, protože jsem své stanovisko nerozpracoval v konkrétní konfrontaci s jinými badatelskými programy", říká Řezník. Bohužel si neuvědomuje, že pro posouzení pravdivosti mého stanoviska jsou jiné "badatelské programy" naprosto irelevantní a že konfrontace mého názoru s jiným je věcí sekun-dární. Svůj názor kritikou cizího názoru nijak nevysvětlím, neposílím ani nepodpo-řím. Chci-li svůj názor obhájit, musím tak učinit zcela nezávisle na tom, co si myslí ostatní.
Individualismus vs. kolektivismus
Rozlišení individualismu a kolektivismu v Řezníkově pojetí je fantastické. Za individualistu považuje toho, kdo sleduje svůj vlastní prospěch, aniž by přitom sledo-val prospěch jiných. Za kolektivistu pak považuje toho, kdo sleduje prospěch jiných nebo si s nimi "vyměňuje informace, věci a služby" (Řezník, s. 115).
Racionální interpretace těchto pojmů je zcela jiná. Podstatou individualismu je pojímání jednotlivce jako v realitě existující entity. Ve vztahu ke společnosti je jed-notlivec primární, protože jen jednotlivec existuje, kdežto "společnost" neexistuje jako entita v realitě, je pouze odvozenou agregovanou abstrakcí, vztahující se na kolektiv jednotlivců. Společnost nemůže mít prospěch, zájmy či hodnoty, protože nemá žádné vědomí; vědomí je atributem jednotlivých živých lidí. Jen ti, každý indi-viduálně, mohou mít (a sdílet) hodnoty a prospěch.
Kolektivismus toto pořadí fundamentálně obrací. V rozporu s realitou nepovažu-je jednotlivce za primární reálnou bytost, nýbrž jen za odvozenou součástku "orga-nismu" společnosti, kterou chápe jako reálně existující entitu. Kolektivista si svou iracionalitu, svůj kolektivismus, zpravidla neuvědomuje. Málo kolektivistu jej zastá-vá explicitně. Drtivou většinu tvoří implicitní kolektivisté, kteří se jimi bezděky stá-vají tím, že používají kolektivistické pojmy, fráze a slogany, aniž by důsledně analy-zovali jejich obsah, a proto nemohou zjistit, jak jsou absurdní.
Egoismu s
Myšlenky, které Řezník věnuje tématu egoismu a altruismu, výrazně překrucují a dezinterpretují význam těchto pojmů a mých vlastních názorů. Egoista údajně in-terpretuje sebeobranu jako "maximalizaci ztrát útočníka", je běsnící zvíře, které touží zabít a zničit vše, co se mu plete do cesty. A altruista je každý, kdo není běsnícím zvířetem a kdo sebeobranu interpretuje jako odvrácení útoku, po němž musí násle-dovat spravedlivý trest vyměřený a vykonaný státem. Řezník zapomíná, že egoista je člověk, který se od zvířete zásadně liší tím, že má rozumovou schopnost. Jeho základním rysem je racionalita - nikoli iracionalita, zahození myšlení a ponížení svého jednání na úroveň zvířete jednajícího na zákla-dě vrozených instinktů. Egoismus není ignorováním všech a všeho kromě sebe, není krátkodobou maximalizací pocitu užitku bez ohledu na dlouhé období a na ostatní lidi Egoismus je jedinou morálkou, která je v souladu s lidským životem. Neobsahuje nic takového jako agresi vůči ostatním "pro svůj vlastní prospěch". Pojem egoismus, jako na život orientovaná morálka, se nevztahuje jen na jednoho člověka, vzta-huje se na člověka jako druh, tj. na každého člověka. Kdyby morálka egoismu předepisovala jednomu člověku zachování života na základě takového jednání, které by zároveň pro druhého znamenalo smrtelné nebezpečí, byl by tento pojem roz-poruplný, znemožňoval by ostatním být také egoisty Egoismus je sledování vlastního života jako nejvyšší hodnoty a v kontextu společnosti vyžaduje takové vzájemné chování, aby každý člověk mohl sledovat svůj vlastní život jako nejvyšší hodnotu. Proto je obsahem egoismu racionální hodnocení ostatních a spolupráce s ostatními pro vlastní prospěch a absence jakékoli iniciace fyzického násilí.
  Altruismus je opakem egoismu. Jeho obsahem je sebezapření, sebeponižování, sebeobětování, intelektuální a existenciální pokora. Altruismus konzistentně uplat-ňovaný znamená v konečném důsledku vlastní sebezničení. Je lhostejné, zda se člověk obětuje mystické autoritě nebo ostatním lidem. Obětování sebe sama komu-koli je etikou proti lidskému životu.
  Zveřejněním svých názorů se prý stávám altruistou (Řezník, s. 114). Veřejná obhajoba vlastních názorů je altruismem, obětí? Tím, že hájím své hodnoty, že brá-ním svou svobodu, že hájím sebe, hájím svůj život proti jeho ničení kolektivismem a etatismem, jsem altruistou? Vždyť své hodnoty hájím a nikoli obětuji. Kdybych je nehájil, přestože jsem toho schopen, tak bych byl buď zbabělý nebo bych je chtěl obětovat. V tom případě bych byl altruistou. Skutečnost, že z myšlenek, které pre-zentuji, mohou mít prospěch ostatní je za prvé odvozeným efektem a nikoli primárním cílem a za druhé, tím, že se ostatní chovají racionálně, se pro mě stávají hodnotou, kterou jako racionální egoista jedině vítám.
"Společenský blahobyt" a ekonomie blahobytu
Ve svých textech (Kinkor, 1996a, 1996b) podrobně analyzuji pojem "společen-ský blahobyt" (a všechny jeho ekvivalenty). Řezník mi oponuje a na podporu tohoto pojmu uvádí příklad jednotlivců s hodinkami, kdy jednotlivec má prospěch ze svých hodinek tehdy, mají-li je i ostatní a úroveň jeho blahobytu tedy "v mnohém souvisí s úrovní blahobytu ostatních jedinců" (Řezník, s.114). Jako další příklad stejného jevu uvádí vzdělání s jeho externími efekty. O externích efektech a jejich působení na blahobyt ostatních nikdo nepochybuje. Nijak z nich ale nevyplývá, že pojem "spo-lečenský blahobyt" má smysl.
l paretovské kritérium spočívá na pojmu "blahobyt společnosti". Tím ale ztrácí jakýkoli smysl a stává se prázdnou abstrakcí, jakkoli se snaží odvozovat blahobyt, společnosti z individuálních užitků. Parete sice unikl interpersonálnímu porovnávání užitku, čímž překonal důležitou trhlinu předcházející utilitaristické konstrukce společenského blahobytu, ale neunikl jeho základnímu (kolektivistickému) defektu,tj. přisuzování prospěchu abstraktní entitě, společnosti, což je nemožné.
 Ekonomie blahobytu je zcela falešná a neplatná disciplína, která si vytkla za cíl nejen zkoumat, analyzovat a zejména hodnotit různé stavy společenskoekonomického uspořádání, nýbrž dokonce vyvozovat oprávněnost existence státu a jeho funkcí. Jak ukazuji ve své stati (Kinkor, 1996a), celá tato doktrína fundamentálně spočívá právě na jednom jediném neplatném pojmu: "společenský blahobyt". S ním stojí a padá, protože bez něho nemá tato teorie co zkoumat a "optimalizovat".
Trh a "selhání trhu"
Ve své knize (1996b, s. 61) definuji trh jako svobodnou směnu. Nikde a nijak (ani implicitně) nepopírám, že formy a složitost aktů směny se neustále^vyvíjejí. To vsak nic nemění na tom, že trh je a vždy bude svobodnou směnou a iniciace státního násilí vůči směně neguje aspekt svobody této směny a tím neguje trh. Na státem (tj. zákonem) omezenou směnu nelze aplikovat pojem trh, protože iniciace státního násilí (resp. jeho hrozba) je negací svobody. Instituce trhu se určitě nevyvíjí tím, že ji státním násilím negujeme. Vyvíjí se myšlením lidí, používáním rozumu.
Při absenci státu trh neselhává,  jak se domnívá Řezník. Skutečnost, že při absenci státu se pravděpodobně řada nebo dokonce drtivá většina potenciálních směnných aktů neuskuteční, protože subjekty se obávají krádeží či neřešitelnosti případných majetkových a obchodních sporů, není "selháním trhu". Tam, kde ke směně nedojde, nemůže trh selhat. Selhat může jen to, co existuje - nikoli to, co neexistuje.Nemůže selhat to, co absentuje. Směna bud je nebo není, nemůže "se-lhat". Stát samozřejmě velmi potřebujeme, avšak nikoli proto, aby "vyřešil tržní selhání", nýbrž aby mimo jiné umožnil existenci trhu, která je bez státní vynutitelnosti práv člověka (na život, majetek a svobodu) neudržitelná.
Právo a stát
Úkolem politické filozofie není popisovat to, co vláda dělá, nýbrž co dělat má a proč. Řezník se zřejmě nemýlí v tom, že "vláda bude liberalizovat či regulovat trž-ní vztahy jen potud, pokud jí to přinese nějakou výhodu v bližší či vzdálenější per-spektivě i vůči soupeřícím skupinám." Nejde však o to, jak se vláda chová v soudo-bé společnosti, kde smýšlení drtivé většiny voličů i politiků o tom, co je stát a co má dělat, je zoufale iracionální. Jen proto, že klíčové pojmy typu rozum, právo, egoismus, svoboda a stát jsou díky dlouhodobým filozofickým útokům na pojmové pozná-ní tak neskutečně překrucovány, může dnes stát dělat to, co dělá, tj.gigantickým způsobem porušovat právo člověka na svobodu a majetek jménem "veřejného pro-spěchu."
V racionální společnosti nernůže vláda dělat to, co "jí přinese výhodu",  nýbrž to, a pouze to, co je třeba k ochraně individuálních práv člověka.
Mé tvrzení, že kontradíktorní nárokovou interpretací práva člověka "na něco" jsou "ostatní lidé donuceni obětovat svůj majetek (daňové násilí) ... a financovat jiným , "nákup jistého statku" (Kinkor, 1996b, s. 57), zpochybňuje Řezník myšlenkou, že tito "ostatní jsou v rámci zdanění zase donuceni obětovat svůj majetek mně, a tudíž jde o jakousi kompenzaci, která je prý zcela morální. Jde prý o "kontrakt" mezi lidmi, který "nelze označit za jejich donucení, když jednotlivci svůj postoj k daňovému násilí mohou vyjádřit ... ve veřejných diskusích, hlasováním ve volbách a setrváním na daném území..." (Řezník, s. 117).
Takže když stát ukradne osobě A majetek a dá jej osobě B a zároveň osobě B ukradne majetek, aby jej dal osobě A, nejde o nic nemorálního? Krádež jako taková je hluboce nemorální a iracionální z principu. Nejde vůbec o to, jaký je matematický výsledek rovnice "ukradená částka, kterou jsem dostal" minus "částka, kterou mi ukradli". A o jaký tu jde "kontrakt"? Tím, že hlasuji ve volbách nebo veřejně diskutuji, vstupuji do nějakého kontraktu? l kdyby byla pravda (ale není), že s tím, koho volím, vstupuji do kontraktu, tak se všemi, které odmítám a nevolím a kteří jsou pře-sto zvoleni, protože je volí někdo jiný, určitě v kontraktu nejsem. Bez ohledu na to, koho jsem volil, jsem vystaven iniciaci státního násilí, protože většina mě přehlasovala. A násilí přestává být donucením tehdy, když mám možnost se vystěhovat ze země? Když se nevystěhuji, tak to znamená, že souhlasím se zdaněním, že s někým uzavřel nějaký kontrakt?
Literatura
Kinkor, J.: Je ekonomie blahobytu racionální? Politická ekonomie,1996, č.2, s. 197-212 (a)
 Kinkor, J.: Trh a stát. K čemu potřebujeme filozofii. Praha, Svoboda 1996 (b).
Řezník, J.: Od ego/srnu k izolacionismu. Politická ekonomie, 1999, č. 2, s. 237-248.

                       Publikováno v POLITICKÁ EKONOMIE, 1999, č.2, s. 249-252