"Historický vývoj lidstva není možné předpovídat žádnými vědeckými nebo jinými racionálními metodami."(s.9, upraveno) Tato idea představuje základní ideu knihy význačného a mezinárodně uznávaného filozofa Karla Raimunda Poppera "Bída historicismu", která byla v minulém roce vydána ISE v edici OIKOYMENH v překladu Jany Odehnalové za finančního přispění Grantové agentury České republiky. První verze této studie vyšla v anglickém časopise Economica koncem druhé světové války, v knižní podobě pak poprvé v padesátých letech.

V edici OIKOYMENH pak již dříve vyšlo též rozsáhlejší a pozdější pojednání téhož autora "Otevřená společnost a její nepřátele", rozebírající na příkladech zevrubné kritiky díla Herákleita, Platona, Hegela a Marxe totéž téma v širších historických souvislostech.

Své dílo "Bída historicismu" její autor věnoval "památce mnoha mužů a žen všech vyznání, národů a ras, kteří se stali obětí fašistické a komunistické víry, že zákony historické předurčenosti jsou nevyhnutelné." Tuto víru pak Karl Raimund Popper nazývá historicismem: "... historicismem označuji takový přístup k sociálním vědám, podle něhož je jejich hlavním cílem historická předpověď, a tento cíl je dosažitelný odhalením rytmů či vzorců, zákonů či trendů, které se skrývájí v pozadí historického vývoje."(s.14)

"Je možné říci, že bída historicismu spočívá v bídě představivosti. Zastánce historicismu nepřetržitě kárá ty, kteří si nedokážou představit změnu svého malého světa. Zastánce historicismu sám však očividně trpí nedostatkem představivosti, neboť si neumí představit změnu v podmínkách změny."(s.101-102)

"Skutečně existuje nesčetné množství podmínek; a abychom v našem zkoumání skutečných podmínek trendu dokázali odhalit tyto možnosti, musíme představit si podmínky, za nichž příslušný trend zanikne. Právě to však zastánce historicismu nedokáže."(s.101)

A autor své úvahy o historicmu uzavřel tímto postřehem: "Zdá se, že se zastánci historicismu pokoušejí vynahradit si ztrátu neměnného světa tím, že se upnuli k víře, podle níž změnu lze předvídat, neboť ji řídí neměnný zákon."(s.124)

Na jiném místě své studie pak tuto tezi Popper konkretizoval v následujících úvahách:

"Historie prokazuje, že společenská realita je něco zcela odlišného. Průběh historického vývoje nikdy netvaruje žádná teoretická konstrukce ... Skutečný výsledek se bude vždy od racionální konstrukce velmi odlišovat. Bude vždy výslednicí okamžité konstelace soupeřících sil. navíc: Výsledek racionálního by se za žádných okolností nemohl stát stabilní strukturou, neboť rovnováha sil se neustále mění. Veškeré sociální inženýrství, jakkoli si cení svého realismu a vědeckého charakteru, je předem odsouzeno zůstat jen utopickým snem."(s.43-44)

"...pouze menšina společenských institucí vznikla na základě uvědomělého plánování, zatímco většina ,vyrostla' coby výsledek neplánovaného lidského jednání."(s.56)

"Pojem ,společnost' zahrnuje pochopitelně všechny společenské vztahy, včetně vztahů osobních, např. vztah matky ke svému dítěti i vztah úředníka dětské sociální péče k matce a dítěti. Z mnoha důvodů je zcela vyloučeno kontrolovat všechny nebo ,téměř' všechny vztahy, už jenom proto, že každou novou kontrolou sociálních vztahů vytváříme zástupy nových sociálních vztahů, které je třeba dále kontrolovat. Jednoduše řečeno - tato nemožnost je nemožností logickou."(s.66) "A říkat nám, že dnes musíme udělat věc logicky nemožnou, totiž sestavit a ovládat celý společenský systém a regulovat veškerý život ve společnosti, je pouze typický pokus vyděsit nás ,historickými silami' a ,nevyhnutelným vývojem'.(s.67)

V této souvislosti je však nutné upozornit na to, že autor knihy "Bída historicismu" nezavrhoval možnost postupně se pokoušet o poznání a eliminaci největších společenských nedostatků, což lze doložit citací některých jeho myšlenek:

"Systematický boj proti určitému zlu, proti konkrétním formám nespravedlnosti a vykořisťování, proti zbytečnému utrpení, jako je chudoba nebo nezaměstnanost se dost výrazně liší od pokusu uskutečnit vzdálenou vizi ideální společnosti. Lze snadněji předvídat úspěch či neúspěch a neexistuje žádný skrytý důvod, proč by tato metoda vedla k akumulaci moci a k potlačování kritiky. Navíc si takový boj proti konkrétním zlořádům a nebezpečím snáze získá podporu velké většiny nežli boj za vytvoření Utopie, jakkoli ideální se takový boj může jevit plánovačům. To možná vysvětlí skutečnost, že v demokratických zemích, které se brání proti agresi, lze získat dostatečnou podporu pro nezbytná dalekosáhlá opatření ... bez potlačování veřejné kritiky, zatímco v zemích, které se připravují na útok nebo vedou agresivní válku, je zpravidla nutné veřejnou kritiku potlačovat, aby se mohla agrese prezentovat jako obrana, čímž se mobilizuje podpora veřejnosti."(s.74-75)

Karl Raimund Popper svou kritiku historicismu založil též na své analýze obecné vědní metodologie, s níž byla odborná veřejnost seznámena již dříve poprvé prostřednictvím jeho knihy "Logika vědeckého objevu" z roku 1934. Tuto metodu, nazývanou též principem falzifikace, se pokusíme následujícími ukázkami z knihy "Bída historismu":

"Když něco zkoušíme, pak nejen zaznamenáváme své pozorování, ale podnikáme i aktivní pokusy vyřešit víceméně praktické a určité problémy. A pokroku dosáhneme tehdy a jen tehdy, pokud jsme ochotni poučit se ze svých chyb: uvědomit si své omyly a kriticky je využít namísto toho, abychom na nich dál dogmaticky lpěli. Možná se jeví tato analýza jako triviální, ale jsem přesvědčen, že popisuje metodu všech empirických věd. Tato metoda nabývá tím více vědeckého charakteru, čím ochotněji a uvědoměleji hodláme riskovat pokus a čím kritičtěji pátráme po chybách, kterých se neustále dopouštíme. Tato formulace se týká nejen metody experimentu, ale též vztahu mezi teorií a experimentem. Všechny teorie jsou pokusy, jsou to pokusné hypotézy, které ověřujeme, abychom poznali, zda fungují. A veškerá experimentální potvrzení jsou jen výsledky ověření podniknutých v kritickém duchu za účelem zjištění, v čem se naše teorie mýlí."(s.71-72)

"Podle této analýzy neexistuje nijak velký rozdíl mezi výkladem. předpovědí a ověřením. Rozdíl nespočívá v logické struktuře, spíše naznačuje směr našeho zájmu; záleží na tom, v čem vidíme svůj problém a v čem nikoli.”

"Výsledkem ověření bývá selekce těch hypotéz, které v ověření obstály, či eliminace těch, které neobstály a které tudíž odmítneme. Je důležité uvědomit si důsledky tohoto názoru. Jsou takovéto: Všechna ověření lze interpretovat jako pokusy vymýtit nepravdivé teorie - odhalit slabiny teorie, aby ji ověření mohlo falsifikovat a bylo možné ji zavrhnout. Tento názor se někdy jeví jako paradoxní: Říká se, že naším cílem je teorie zakládat, nikoli eliminovat ty nepravdivé. Ale právě proto, že naším cílem je zakládat teorie, jak nejlépe dovedeme, je nutné je co nejpřísněji prověřovat, je nutné pokusit se odhalit jejich nedostatky, pokusit se je falsifikovat. Jen tehdy, kdy je přes veškerou svou snahu nedokážeme falsifikovat, je možné říci, že obstály v přísných ověřeních. Proto má jen nepatrný význam, když objevíme případy, které teorii potvrzují - musíme se pokoušet teorii vyvrátit, třebaže bez úspěchu. Když totiž nejsme kritičtí, vždycky dojdeme tam, kam chceme."(s.104)

"My všichni trpíme nevědeckou slabostí myslet si, že máme vždy pravdu, a tato slabost je zřejmě běžnou záležitostí hlavně u profesionálních i amatérských politiků. Něco na způsob vědecké metody v politice lze zavést jedině tehdy, dojdeme-li ke zjištění, že žádný politický čin se neobejde bez vad a nežádoucích důsledků. Hledat tyto omyly, najít je, zveřejnit, analyzovat je a poučit se z nich - to právě musí udělat jak vědecký politik, tak i politický vědec. Vědecká metoda v politice znamená, že schopnost přesvědčovat sebe sama, že nechybuji, ignorovat chyby, skrývat je a obviňovat z nich druhé, nahradí daleko větší umění, kdy přijmeme za své chyby odpovědnost, snažíme se z nich poučit a využít tohoto poznání tak, abychom v budoucnosti nechybovali."(s.72)

Dosud nepublikováno