Tato konzultace se zaměřuje na rozbor jevu, který stojí na pokraji zájmu ekonomické teorie obecně a teorie etatismu zvláště. Předem upozorňuji, že badatel volbou předmětu zkoumaní provádí v strukturované síti pojmů a jejich vzájemných závislostí, zachycujících obrysy reality, zvýraznění určitých drah orientovaných více či méně uspořádaným způsobem ke svému (subjektivně vybranému) tématu. Obrazně řečeno, mění živou šachovou partii na šachovou úlohu. Je na ostatních, aby si provedli její korekci pro své vlastní partie a úlohy. V této stati je například opomenuto, že státům a vládám konkurují "přes hranice" a "uvnitř hranic" nejenom jiné státy a vlády v poskytování určitých služeb (bezpečnosti) jakožto klubového statku, ale také nevládní instituce, spotřebitelé, firmy, nadnárodní korporace a mafie.

Konkurenci států, registrovanou na různých úrovních mnoha autory, lze z ekonomického hlediska definovat jako vzájemné vztahování států a jejich koalic jakožto subjektů soupeřících o lepší postavení při poskytování bezpečnosti a spravedlnosti obyvatelům určitého území bez výjimky při respektování vlastnických práv jak jednotlivců, tak i států s využitím správního a represivního aparátu včetně volených zástupců v rámci zákonů a mezinárodních dohod. Jde o takový rozměr vztahů mezi státy, kdy každý z nich činí kroky, směřující ke zlepšení své pozice a pozice svých obyvatel vůči jiným státům a jejich obyvatelům a dělá všechno pro zmírnění negativních dopadů aktů jiných států a jejich obyvatel pro sebe sama a své obyvatele při uznání jejich práv na ochranu konkrétního území a jeho obyvatel a jejich vlastnických práv. Jedná se o postižení základních rysů tohoto procesu s přihlédnutím k aktuálnímu stavu a trendu událostí, které byly popsány Kornajem (1997), jehož výstižný empirický rozbor zde pouze zobecňuji. Mému pohledu jsou blízké úvahy Krasnera (1976) o vlivu státu na mezinárodní obchod i Keohana a Nye (1989) o vztahu politické moci vlád, sledujících národní blahobyt, a vzájemné (ekonomické) závislosti států, ovšem bez důrazu na otázku ochrany vlastnických práv. Lze uvést několik ekonomů, kteří se k promyšlení tématu hlouběji přiblížili (Torsten Amelung, Georg Bletschacher, Bruno S.Frey, Robert O.Keohane, Charles Kindleberger, Klaus Knorr, Stephan D.Krasner, Paul R.Krugman, Hans J. Morgenthau, Mancur Olson, Roman Vaubel, Hannelore Weck-Hannemann). Více autorů tento jev naťuklo v rámci rozboru jiných témat z různých hledisek (Ruloff, 1988), především v řadě studií o mezinárodním obchodu, zahraničních investicích, financích, protekcionismu a nacionalismu (Lake, 1993), o fungování státu a jeho místu ve světovém společenství, různých aktivitách vlád působících na mezinárodní ekonomické styky (Baláž, 1997; Czerkawski, 1991; Czesaný, 1998; Krugman-Obstfeld, 1993; Kouba, 1994; Matsumoto, 1993) a o mezinárodních hospodářských vztazích a mezinárodním ekonomickém řádu (Competition ... 1984; Drábek, 1994; Jonáš, 1998; King-Scheider, 1991; National..., 1996; Tinberger, 1976; Žák, 1998). Jistá pozornost byla věnována konkurenci regionů a měst (Fujita, 1990).

Teorie (mezinárodní) politiky tyto jevy uchopuje v podobě teorie mezistátních konfliktů a režimů jejich řešení (Ruloff, 1988). Stranou jsou ponechávány důsledky soutěžení států pro fungování tržního mechanismu a chování jeho aktérů jak na národní, tak i mezinárodní úrovni, rozvíjejícího se v rámci těchto států jakožto subjektů mezinárodní politiky. Úžeji vzato, jde o státní zásahy v důsledku tohoto tlaku do tržního dění, tj. o ovlivňování cen, kvality, obchodních podmínek, zisků, vstupu na trh a odchodu z něj (viz Issing, 1991). Lze diskutovat efektivní míru tlaku vlády v důsledku této konkurence prostřednictvím její alokační, distribuční a stabilizační funkce na institucionální i organizační uspořádání ekonomiky a v jeho rámci uskutečňované akty jednotlivců (srovnej Odagiri, 1994). Pouze nejzřetelnějším příkladem tohoto působení je otázka restrikcí při dovozu a vývozu statků (strategicky citlivých komodit) vztahujících se k obraně z hlediska bezpečnosti státu. Pro ekonomii platí jako "výchozí axióm analýzy", že "politická sféra nestojí vně ekonomiky, ale je jedním z jejich hlavních vnitřních činitelů" (Kornai, 1997, s. 367). V souladu s teorií veřejné volby politika je chápána jako integrální součást ekonomických systémů. Nikdo jiný kromě států nemůže dohodnout například režim mezinárodních styků včetně mezinárodního obchodu a vynutit si jeho dodržování. Může mezinárodní letecká organizace dosáhnout s dostatečnou mírou efektivnosti dodržování pravidel leteckého provozu (viz Chicagská úmluva o letectví z roku 1944)? Porket (1998) končil svůj článek poznámkou, že opět roste tendence zvyšovat roli státu v ekonomice. Otázka ale zní, proč.

Studie, zvýrazňující úlohu států v hospodářském životě, moment jejich soupeření zanedbávají (Drucker, 1993; Galbraith, 1984; Rich, 1994; Šulc, 1994). Ani teoretik opouzdřené konkurence (Etzioni, 1995) se nesnaží určit kritérium efektivnosti "obalení" trhu zčásti vzájemně zastupitelnými normativními, sociálními a vládními mechanismy. Ekonomové (Buchanan, 1996; Hayek, 1991, 1995; Kinkor, 1996; Mises, 1998), kteří se snaží vymezit z různých pozic co nejúžeji působnost státu, respektive vlády z hlediska efektivního fungování konkurenčních trhů, mají tendenci tuto rovinu výzkumu obcházet. Stát podle nich funguje efektivně tehdy, funguje-li efektivně mezinárodní a vnitřní trh. Vzniká ale otázka, jak působí vzájemné vztahování států na fungování trhu. Při platnosti axiómů tohoto modelu jednoznačně lokalizované minimální státy, působící v souladu s živelným působením tržních sil v jejich prospěch, musí za předpokladu perfektní mobility práce a kapitálu intenzivně soutěžit o jejich přetahování (přitahování). Tato okolnost přiblížila vzestup role států a růst jejich konfliktů v době před první světovou válkou.

Nestačí říci, že "stát je donucovací a potlačovací aparát" (Mises, 1998, s.54). Lze se ptát, jak, k čemu a pro koho je tento aparát jakožto organizační faktor používán, zda státy soutěží mezi sebou o co nejefektivnější jeho využití a co nejefektivnější přístup k vnějším (i zahraničním) zdrojům, a určit charakter těchto jevů. Co nutí vlády, aby tento aparát jakožto zdroj, jimž neomezeně disponují v souladu se zákony prof. Parkinsona, používaly efektivně v rámci přijatých pravidel alespoň ze svého hlediska. Tato efektivnost může být podmíněna také tím, že podíl vlády na sumě sociálních transakcí včetně transakcí ekonomických bude menší než větší. Lze se ptát, jak souvisí aktivity vlády s vnějšími (ekonomickými) vztahy státu. Hawrylyshyn (1990), diskutující efektivnost činnosti vlád v rámci komparativní analýzy, vidí v konkurenci vlád pojmutou jakožto jejich konflikt překážku, bránící integraci světového společenství.

Konkurence států prošla evolucí, která je vepsána do struktury (a velikosti) každého jejího aktéra a jeho chování. Kooperaci, kombinaci, specializaci, koncentraci, koordinaci a vzájemnou závislost (aktivit) států lze chápat jako formy i výsledky jejich potýkání, jako svědectví vysokých nákladů konkurence pro své aktéry v té či oné oblasti. Míra etatizace ekonomiky jednotlivých evropských států svědčí o dlouhodobém tlaku této konkurence na jejich ekonomickou strukturu. Nejobecnější popis vývoje konkurence a jeho důsledků pro její aktéry jako vývojového principu, který je platný pro podstaty obdařené nějakou formou vědomí, lze nalézt v Lem (1995). Pro ekonomii je specifické, že takto lze označit jen takové soupeření, při němž jsou respektována a rozvíjena vlastnická práva jeho aktérů (viz Vickers, 1994). Konkurence jakožto sociální interakce předpokládá určitou rovnováhu sil jejich účastníků (schopnost vynutit si určitou suverenitu rozhodování a její respektování ostatními) a určitá její pravidla a jejich dodržování, případně i změny (viz například Charta ekonomických práv a povinností států, přijatá OSN v r. 1974). Z hlediska poskytování ochrany ve vztahu k danému území a jeho obyvatelstvu vzájemná konkurence povyšuje stát na vládu. První termín zvýrazňuje prostorové hledisko, druhý časové a strukturální hledisko. Řády se mění, státy se proměňují také, ale zůstávají.

V ekonomii se hovoří vesměs o konkurenci jednotlivců, skupin, regionů, zemí a národů, nikoliv však států, respektive vlád (viz Czesaný, 1998; Porter, 1994, 1998; Vickers, 1994). Lze diskutovat, jakou roli v tomto klání hraje stát (vláda). Jinak vymezeno: integrace států a jejich konflikty jsou něčím jiným než integrace a konflikty národů a regionů, tyto procesy mají pouze své styčné body. Vláda (navenek pak stát) bude mít tendenci, aby chování jeho sousedů, nebo všech dalších států bylo z jejího hlediska předvídatelné, tj. podporuje tu formu vlády (demokracii nebo despocii), která je jí blízká. Tato podobnost usnadňuje vzájemné ovlivňování (požadavek univerzality dodržování lidských práv) a utváření koalic (společenství) států (vůči jiným). Snaha nějakého státu o vstup do určité koalice jej nutí k přijetí pravidel chování, která jsou charakteristická pro její členy.

Míra akceptace vlády obyvatelstvem ovlivňuje konkurenceschopnost státu. Působení vlády a jejího aparátu (byrokracie) jako nedílné součásti celkového společenského uspořádání, nabízející určité (kolektivní) statky (služby) - spravedlnost a bezpečnost v různé kombinaci a rozsahu jakožto instituce - svým obyvatelům a poptávající jiné statky především prostřednictvím distribučního mechanismu, má své dopady na tržní transakce. Konečně je nutné vzít do úvahy moment soupeření různých skupin a jejich reprezentantů (politických stran) v zápase o ovládání a směřování státu, což má své dopady na jeho mezinárodní postavení (srovnej Olson, 1982). Vlády si konkurují i uvnitř samotného státu (reálná versus stínová vláda, dvojvládí, opozice), jde o vnitřní aspekt konkurence států, přičemž může docházet k rozšíření její sociální základny o další partnery, například soukromé výzkumné, mezinárodní a podnikatelské organizace (King-Schneider, 1991). Snaha každé jednotlivé skupiny o vylepšení pozice státu v mezinárodním měřítku garantuje současně, že každá z těchto skupin nebude prosazovat toliko své zájmy, tj. že bude chránit zájem státu jakožto celku.

Každá vláda zná z tohoto hlediska nejlépe, v čem a jak stát zaostává za jinými státy, co je v daném momentu pro něj nejdůležitějším úkolem, jakým způsobem odpovídajícím jeho vnitřní struktuře (a možnostem její modifikace) se s touto výzvou lze vyrovnat (srovnej Rybář, 1999). K tomu stát nepotřebuje znát všechny informace, které souhrnně jsou k dispozici všem jednotlivcům, firmám apod., pouze takové, které mu umožňují jeho efektivní fungování. Naopak všechny informace, které nejsou smysluplně interpretovatelné z hlediska bezpečnosti a spravedlnosti, se nacházejí pod prahem rozlišovací úrovně vnímání této instituce.

2. Chování vlád v podmínkách konkurence států

Vůči svým obyvatelům vystupuje stát v pozici poptávkového a nabídkového monopolu s jemu vlastními sociálními náklady ve vybraných oblastech (cla a daňová soustava, soustava veřejných rozpočtů a měna). Uplatňuje se zde vztah koncentrované poptávky a nabídky vlády vůči rozptýlené poptávce a nabídce obyvatelstva. Má-li vláda na určitém území pro své obyvatele (navenek mimo hranice pro své občany) produkovat takové kolektivní statky, jakými jsou bezpečnost a spravedlnost, musí mít zajištěné určité místo v mezinárodním společenství. Na jaké minimální úrovni lze tento produkt nabízet? Za jakou minimální cenu může vláda obyvatelstvu své služby nabídnout? A jakou kompenzaci bude vláda požadovat za změnu úrovně této své nabídky a její ceny? K jakému typu vlády vede konkurence států?

Poměrně stejnorodý produkt, který vláda v určité podobě monopolně nabízí, je zvláštní povahy, tj. není dělitelný a žádný obyvatel nesmí být vyloučen z jeho spotřeby. Zásada nevyloučení ze spotřeby platí bez ohledu na to, zda-li ten či onen konkrétní obyvatel plní své závazky vůči vládě nebo nikoliv, ale při existenci určitých sankcí. Toto pravidlo má výjimky: vyhoštění nežádoucích cizinců, zbavení občana občanství a občanských práv v konkrétních případech. Pokud vláda začne zbavovat občany natrvalo jejich práv a vypovídat je za hranice území státu, přestává být vládou, neboť přestává poskytovat kolektivní statek pro toho či onoho obyvatele daného území. Tato formulace ale umožňuje, aby stát poskytoval ochranu například úzké skupině pěstitelů chmele, neboť kterýkoliv jeho občan se může ocitnout kdykoliv a kdekoliv na jeho území v situaci producentů této jistě užitečné plodiny pro všechny jeho obyvatele. Proto vláda může poskytovat příspěvky rodinám s dětmi, neboť kterýkoliv obyvatel může se stát rodičem.

Poskytování tohoto produktu z hlediska jednotlivce je časově neomezeno a prostorově lokalizováno, může se měnit jeho struktura a úroveň. Lze říci, že jde o závazek státu na dobu neurčitou bez možnosti jeho vypovězení pod hrozbou likvidace sebe sama jakožto instituce (své suverenity). Nižší úroveň jeho poskytování může být kompenzována jeho širší interpretací. Mezi bezpečností a spravedlností se samozřejmě též odehrávají neustále vzájemné výměny v určitém rámci. Chce-li vláda poskytovat svým občanům spravedlnost a bezpečnost jakožto instituce, musí umět občas ve vlastní režii zorganizovat nejenom výběr daní, povinnou vojenskou službu a projekt Manhattan, ale též povinnou školní docházku a projekt Apollo. Aby jejich produkce mohla být vůbec organizována vládními úřady, musejí obyvatelé tohoto státu snášet mnohá omezení v historicky proměnlivé podobě (rekvizice soukromého majetku, školní docházka, registrace, hraniční a celní kontrola, státní monopol, placení daní a dodržování zákonů).

Úspěšnost vlády při poskytování tohoto produktu se projeví ve snížení míry nejistoty v rozhodování jednotlivců v budoucnosti, a tím i v jejich vyšší prefenci budoucí spotřeby před současnou, což se projeví ve vyšší míře úspor. Obdobně takto působí na časové preference jednotlivců a rodin zaměstnanost, sociální síť, zdraví a vybudovaný systém sociální regulace (pravidla, normy, kulturní vzory, vzory chování) spolu s akumulačním režimem (tj. se stabilitou vztahů mezi produkcí, spotřebou a zahraničním obchodem na makroekonomické úrovni). Proto v těchto oblastech lze očekávat zvýšenou angažovanost vlád ve snaze získat institucionální konkurenční výhodu (srovnej Turnbull-Williams-Cheit, 1973; Schachter-Hellawell, 1981). To, že si politikové jsou vědomi významu těchto aktivit z hlediska postavení státu, dosvědčuje následující citát z rozhovoru kanadské ministryně pro multikulturalismus H. Fryové pro deník Právo: "Čím více lidí se může podílet na ekonomickém, společenském, kulturním a politickém životě, tím je Kanada vůči světu konkurenceschopnější" (Kumermann, 1999, s.6, stylisticky upraveno).

Efektivnost působení vlády je dána oproti jiným subjektům vyšší mírou objektivity, vyplývající z toho, že zástupci státu musejí konat v rámci pravidel definovaných nějakým způsobem zprostředkovaně určenou většinou (voličů apod.) na celém území synchronizovaně takovým způsobem, aby přinejmenším nepoškodili konkurenceschopnost státu, a mohou tak mít ve svém rozhodování na zřeteli relativně širokou škálu pozitivních externalit, vyskytujících se ve výše uvedených a jiných oblastech. Připustí-li vláda, aby výše uvedený produkt poskytoval někdo jiný jako klubový statek jen pro některé občany, může to být chápáno jako oslabování jejího postavení ve vztahu ke všem obyvatelům státu. Vyloučí-li vláda jediného obyvatele daného území z poskytování spravedlnosti a bezpečnosti, přestává být stát státem, z něhož mají nějaký užitek všichni obyvatelé daného území. Pokud stát nefunguje efektivně, nejen jeho zástupci, politici a byrokraté, ale i jeho občané nesou riziko vysokých utopených nákladů (ztracené investice do kariéry, důvěryhodnosti, bydlení, vzdělání apod.), což by objasňovalo vyšší míru účasti občanů ve veřejném životě než je predikováno ekonomickou teorií (viz Frank, 1995; Maier-Tödtling, 1998).

Vládám se nejedná ani o sociální rovnost, ani o rovnost příležitostí či šancí pro všechny, ale spíše jim jde o stabilitu časových preferencí jednotlivců, firem a nevládních organizací alespoň na takové úrovni, která je nutná pro pro udržení již jednou dosažené úrovně ekonomiky, tj. její schopnosti vytvářet produkt (lépe příležitosti) v určité kvalitě a kvantitě. Pokud tato stabilita a její posuny jsou dosahovány prostřednictvím závazků státu vůči jednotlivci v jeho některé sociální roli (rodič, producent), představující zátěž pro veřejné rozpočty v budoucím období, stávají se významnou součástí vnitřního společenského dluhu, rozšiřujícího budoucí spotřebu na úkor budoucích investic (viz Kornai, 1997).

K efektivní produkci jakéhokoliv statku (tedy i výše uvedených faktorů samotných) je zapotřebí kombinace všech zdrojů v určité kvantitativní i kvalitativní proporci, a proto vláda bude mít sklon kultivovat (i implantováním a imitováním) chybějící zdroje (pokud je nebude moci koupit) jakožto veřejné statky (vzdělání, technický rozvoj apod.) ve své vlastní péči při absenci nedostatečné úrovně motivace jiných ekonomických subjektů, působících na daném území, s použitím metod, které mu dovolují co nejvyšší úsporu jeho vlastních komunikačních (transakčních a přepravních) nákladů. Tato úspora může znamenat zvýšení a zamlžení těchto nákladů pro jiné subjekty jakožto vlastníky těch či oněch zdrojů, tj. i tímto způsobem se bude dále snižovat úroveň jejich aktivit v těchto oblastech. Z hlediska vnitrostátních územních jednotek a hospodářství mají tyto zdroje vyšší mezní míru mobility s výjimkou jediného, tj. politickoekonomického systému, což umožňuje utváření vnitrostátního (národního) trhu v jeho rámci.

Emancipace trhů prostřednictvím omezování určitých forem etatismu a jeho nahrazováním jinými formami je vyjádřením sociálního poznání neefektivnosti hospodaření státu v té či oné oblasti prostřednictvím soupeření politických elit o vládu a jejich úspěšnosti (z hlediska postavení státu v mezinárodní soutěži). Toto postavení zase výrazně závisí (souvisí) na(s) chování(m) samotného soukromého sektoru. Státy tuto sféru zapojují do svého vzájemného soupeření. Přitom pojetí spravedlnosti a bezpečnosti musí být rozšířeno o neomezování, respektive formulování pravidel přístupů jednotlivců na trh, ochranu jejich vlastnických práv a ochranu trhu jako takového (antimonopolní úřad) (viz Odagiri, 1994). Musí být chráněno nejenom určité území, ale i životy a majetky jeho obyvatel. Omezení etatismu v jednom směru je doprovázeno jeho rozšířením v jiném směru. Tyto procesy nalézají své vyjádření v ústavě jakožto předpisu, jimž se řídí dělba a omezení výkonu funkcí vlády.

Není důvodu, proč by měla vláda na sebe brát rizika individuálních akcí, jestliže to neohrožuje bezpečnost, poskytovanou všem obyvatelům státu. Zvýšení míry jištění rizika této akce pro jednoho obyvatele může znamenat snížení míry tohoto jištění pro jiného obyvatele. Není důvodu, proč by stát musel mít k výkonu této funkce informace, nacházející se pod prahem jeho rozlišovacích schopností. Vláda nepotřebuje ty informace, které nemají souvislost s mezinárodním postavením státu. Postačují jí zcela informace signalizující poruchy v poskytování bezpečnosti a spravedlnosti, tj. například informace obsažené v poruchách oběhu peněz jakožto měny daného státu, tj. zlehčování (inflace), padělání měny apod. Z hlediska inflace lze za dostačující považovat kontrolu základních makroekonomických veličin prostřednictvím regulace emise peněz. Na straně vlády tento proces vede k osamostatňování centrální banky a soudů. Z hlediska padělání měny lze za postačující považovat sankce obsažené v trestním právu.

kde C_s značí kritérium konkurenční úspěšnosti, Po obyvatelstvo, Re území, tečky naznačují, že tyto zdroje lze využít jen při jejich kombinaci s dalšími zdroji. Tato kombinace umožňuje přeměnit zdroje na faktory produkční funkce. Kombinace těchto zdrojů je samotné dále strukturuje, území je například rozčleňováno podle svého využití, populace podle svého zaměstnání. Vláda s využitím donucovacího aparátu produkuje kolektivní statek, tj. spravedlnost a bezpečnost. Aby jej mohl produkovat v množstvím větším než nula (pro občany), případně různém od nuly (pro obyvatele +, pro neobyvatele -), musí s použitím tohoto aparátu zaangažovat další zdroje. Zisky a ztráty státu jsou vázány na velikost populace a území (životní prostor, který je jednak sociálně strukturovaný, jednak čtyřdimenzionální; musí se vzít do úvahy jeho délka, šířka, výška i hloubka, dále pak i velikost celkové ekologické zátěže, tzv. ekologickou stopu). Zároveň platí, že státní aparát jakožto organizační faktor produkce (Or) není vhodné použit v množství větším než malém, ne však velmi malém, neboť jinak účinnost nasazení všech jiných faktorů se rychle snižuje (Buchanan, 1996).

Faktorem (Or) vláda disponuje v hojném množství, tj. v rámci určitých pravidel zadarmo, tj. není sankcionována krátkodobě za jeho (nadměrné) užití, respektive plýtvání. Specifická míra a způsob jeho využití jakožto "ústřední vůle, která svrchovaně pořádá obyvatelstvo na státním území" (Engliš, 1994, s. 59) jsou dány účastí tohoto zdroje na produkci kolektivního statku. Fungování produkční funkce /3.2/ vyžaduje fungování sociálních transakcí (reprodukci rodin) a (obzvláště v případě sofistikovanějšího zaměření výše uvedené produkční funkce) distribučního mechanismu (daně), nikoliv však fungování tržních mechanismů v užším slova smyslu. Jako takovéto kritérium je kritériem úspěšnosti distribuční (direktivní, centrálně plánované) ekonomiky. V případě tržní ekonomiky bude tato alokace zdrojů nabývat formy skrytých i deklarovaných veřejných výdajů. Na této úrovni dochází k modifikování produkční funkce, kdy na straně zdrojů vystupují v kvantifikovatelné poloze práce (Lb), půda (La) a kapitál (K) se svými vztahy substituce ve vztahu k výsledné úrovni produktu, respektive produkci příležitostí (Q).

V této konkrétněji uchopitelné poloze zdroje získávají vyšší mezní míru mobility a stávají se faktory některé ze sumy produkčních funkcí jednotlivých hospodářství, soutěžících vzájemně o zdroje při respektování svých vlastnických práv, jež jsou pod mezinárodně respektovanou ochranou státu. Ve svém výsledku postavení státu závisí na velikosti celkového produktu, tedy i toho, který vytvářejí domácnosti a firmy, respektive soukromí vlastníci vůbec. Bude-li souviset poskytování bezpečnosti a spravedlnosti s produkcí celkového produktu, bude-li jeho součástí, může být v zájmu státu podporovat jeho růst i prostřednictvím širší interpretace bezpečnosti a spravedlnosti (státní zajištění sociálních transférů). S cílem zajistit bezpečnost občanů ve vztahům k praktikám firem stát jakožto poptávkový monopol bude se snažit předpisovat podmínky fungování produktů (minimální záruční doba, hygienické a požární normy).

Lze vést spory o to, zda plošně rozptýlené snížení daní a veřejných výdajů úspěšněji povzbudí (budoucí) tvorbu produktu než koncentrovaná a selektivní podpora bank a velkých firem. Dojde-li vláda k (možná mylnému) závěru, že konkurenceschopnost ekonomiky ovlivní (rozpočtové) výdaje na vzdělání, bude mít tendenci zvyšovat angažovanost v této oblasti i v době ekonomického poklesu. Konkurenceschopnost (konkurenční odolnost) státu dovoluje hovořit o konkurenceschopnosti (konkurenční odolnosti) ekonomiky jako celku, vyjádřené například ve vzdělanosti obyvatelstva a v síle měny státu. Konkurenceschopnost státu je jedním z činitelů konkurenceschopnosti ekonomiky, ale platí i opačná závislost (Agarwal, 1996). V odlišném případě by šlo hovořit toliko o konkurenceschopnosti jednotlivců, firem apod. Konkurence států se samozřejmě odehrává v širším rámci konkurence různých sociálně ekonomických systémů.

Výše uvedené okolnosti stojí v pozadí toho, co zapříčiňuje ekonomický etatismus a intervencionismus, tj. zasahování vlády do ekonomického vývoje a jeho odůvodnění v sociální ekonomii a makroekonomii. Existence tržního prostředí a s tímto faktem propojené jevy (uznání práv jednotlivce na život, majetek apod.) modifikují snahy vlády o vylepšování svého mezinárodního postavení (Bernášek-Brůžek, 1994). Stát, zosobněný centrální vládou a centrální bankou, se stává nejen strážcem (ochráncem) fungování trhu, ale též aktivním účastníkem (manažerem) ekonomických procesů. Z těchto důvodů je kladen důraz na sledování a ovlivňování makroekonomických veličin. Soutěží nejenom státy, ale i jejich měny. Měna je jedním z nástrojů konkurence států. Měnová politika každého státu je spoluurčena pozicí dané země ve vztahu ke světovým finančním trhům (Ferreira-Garcia-Gutiérrez-Regúlez, 1997; Ruloff, 1997).

Úkolem (i regionální i lokální) vlády (státu) v tomto (poněkud pokřiveném) konkurenčním prostředí, respektive jednotlivců v roli politiků, soudců, expertů, diplomatů, úředníků, vojáků, učitelů apod. v rámci této instituce, podřizující v těchto sociálních rolích vlastní soustavu hodnot a svých znalostí soustavě hodnot společenství, jemuž za odměnu slouží (viz Tinbergen, 1980; Weck-Hannemann, 1992), se stává kromě zajišťování kolektivních statků (dober) též odstraňování vnitřního dluhu (kolektivních zel) i v podobě plnění mezinárodních smluv zajišťováním veřejných statků v té či oné oblasti, regulace, urychlování inovací apod. Tento dluh vystupuje jako (možná) konkurenční nevýhoda (v předvídatelné budoucnosti) té či oné vlády (navenek státu) vůči postavení jiných vlád (států). Izolacionismus, paternalismus a protekcionismus (včetně odtržení vnitřního a mezinárodního cenového mechanismu, technického pokroku apod.) představují možnou odpověď na tento stav, tj. snahu o bezprostřední snižování závislosti na vnějších zdrojích a zvyšování využití vnitřních zdrojů. (Kouba, 1994; Krugman-Obstfeld, 1993; Weck-Hannemann, 1992). Tyto jevy nebudou dominovat ve všech oblastech vnější angažovaností státu, budou téměř vždy doplňovány snahou o narušení vlastnických práv jiných států, tj. vojenskou či ideologickou expanzí. Druhou možnou odpovědí je snaha po změně (reformismus). Záleží na formě vlády a na poměru sil jak uvnitř státu, tak v mezinárodním měřítku, jak v daném momentu, tak i v tendenci. Řetězové reakce v přijímání ochranných, odvetných a jiných opatření jednotlivým státy dosvědčují existenci jevu konkurence států..

Pro technologicky zaostalejší státy s relativně vysokou mírou otevřenosti ekonomiky platí, že pro ně existuje problém možného deficitu obchodního a následně i běžného účtu platební bilance, který v případě nižšího úrovně směnného kursu měny vůči paritě kupní síly bude doprovázen určitým přílivem kapitálu, což zvyšuje inflační tlaky na měnu státu. Zadlužení země u zahraničních investorů i prostřednictvím zahraničního zadlužení soukromých bank zvyšuje význam úsilí vlády o zachování stability měnového kursu i bankovního systému samotného. S tím spojené zvyšování úrokových měr zesiluje v přísunu kapitálu jeho spekulativní složku. Potřeba omezit toto nebezpečí a změnit strukturu tohoto kapitálu při vyrovnávání směnného kursu s paritou kupní síly povede ke snaze přilákat zahraniční investice trvalejšího charakteru od (nadnárodních) soukromých společností, což může motivovat vládu poptávající země k vylepšování institucionálních podmínek a k přesnějšímu definování právního rámce, především ochrany vlastnických práv (viz Jonáš, 1999; Vannini, 1996).

Hawrylyshyn (1990) chápe efektivnost vlády (E_go) jako stupeň její akceptace (Ac) obyvatelstvem. Tím se v pozměněné podobě lze vrátit ke kritériu /3.l/.

Podle jeho - toliko normativní - definice systém vykonávání vlády lze považovat za efektivní, "jestliže garantuje své přežití, ulehčuje hospodářský a technický pokrok a jestliže uspokojuje potřeby většiny společnosti." (Tamtéž, s. 185) Z hlediska této stati lze toto kritérium definovat odlišně. Vláda je efektivně vykonávána tehdy, jestliže stupeň její akceptace obyvatelstvem je srovnatelný se stupněm jeho akceptace jiných vlád (v jiných státech), pokud změna orientace této akceptace není spojena s dodatečnými náklady pro jednotlivého obyvatele tohoto státu.

Porovnáním rovnosti /4.3/ s rovností /3.6/ lze zjistit, že z hlediska jednotlivého obyvatele bere na sebe přitažlivost státu poněkud odlišnou podobu, protože tento jednotlivec bere do úvahy vztah svého očekávaného prospěchu se současným, respektive již v minulosti pocítěným daňovým břemenem, samozřejmě se zřetelem k možným sociálním interakcím s jinými obyvateli na daném území, tj. posouzení skutečné konkurenceschopnosti státu v oblasti bezpečnosti a spravedlnosti spolu s hodnocením efektivnosti vynaložených nákladů na bezpečnost a spravedlnost se ocitá pod prahem jeho vnímání. I když vzájemná konkurence vede státy k tomu, aby pro vnější hodnocení své úspěšnosti používaly kritéria 3.1-3.6, tak skutečná jejich konkurenceschopnost souvisí se spokojeností jejich obyvatel, v míře jejich ztotožnění se svým státem. Efektivnost těchto výdajů jednotlivec může posoudit až podle jejich dopadů na svou situaci, na multiplikační efekt provázání veřejných výdajů a jeho soukromých příjmů. V závislosti na tomto generování soukromých příjmů se diferencuje podpora státu jednotlivými vrstvami obyvatelstva.

Obyvatelé státu nemusejí vnímat jako ztrátu všechny ty příležitosti, které jim unikají v souvislosti se samotnou existencí veřejného sektoru a vládní spotřeby vůbec. Tento jev může zesilovat snahu vlád o regulaci ekonomiky, přičemž jediným omezujícím kritériem pro stát (!) je zde jen podmínka, aby veřejné výdaje na tuto regulaci například v podobě dotací nepřesáhly předpokládaný daňový výnos. Negativně vzato, je nutné kalkulovat, jak vysoké by byly ztracené příjmy ve formě neodvedených daní a kolik musí vyplatit stát na sociálních výdajích v případě krachu firem (cin, 1999). Použití tohoto kritéria v podmínkách vnitřního a vnějšího soupeření vlád (států) o míru zvýšení jejich současné akceptace obyvatelstvem prostřednictvím preferování spotřeby před akumulací v sobě skrývá možnost oslabení mezigeneračních preferenci a vytváření skrytého vnitřního společenského dluhu, který bude muset být dříve či později splacen (viz Kornai, 1997). Poskytování bezpečnosti a spravedlnosti jednotlivcům není výlučnou záležitosti státu, pouze ten je však nabízí v podobě kolektivního statku s jemu vlastními rysy a tím spojenou výši a strukturou nákladů.

Stát své pojetí úrovně tohoto kolektivního statku může nabízet i jiným státům při respektování jejich vlastnických práv, ale nic jiného jim nemůže poskytnout než kooperaci v této oblasti, kterou ale lze patřičně nafouknout. Vzhledem k specifickým rysům produktu, jenž stát nabízí svým obyvatelům, a okolnostem jeho získávání (specifický tvar produkční funkce, jejich vstupů a výstupů), je pro něj typická poptávka po vnějších zdrojích, brzděná toliko existencí a poptávkou jiných států. Proto státy budou mít tendenci chránit své zástupce (diplomaty a hlavy státu) a v určité míře všechny své občany i mimo svá území, což jim umožňuje (podobně jako postavení státu v mezinárodním měřítku) tyto zdroje efektivněji získávat.

Pokud by byla vzata do úvahy toliko ekonomická rovina konkurence států, stát de facto (odvozeně pak i státní podniky) nikdy nemůže zkrachovat (v případě nedotknutelnosti státních hranic), ale ani se též stát absolutním vítězem, může se však rozpadnout na jednotlivé částí, nebo fúzovat s jinými státy, být pohlcen jiným státem. V této soutěži jde o utkávání v duchu laissez faire, které je založeno na dobrovolném dodržování pravidel a přijatých závazků. Na této úrovni žádné jejich vynucování vnější silou (kolektivní autoritou) neexistuje (Drucker, 1993). Tento stav se odráží v metodách a úspěšnosti vymáhání pohledávek po lhůtě splatnosti věřitelským státem a jejich uznávání dlužnickým státem a metodách aktivit mezinárodních institucí vůči jednotlivých státům. Vzhledem k jednoznačné lokalizaci státu a s ním provázané jeho produkční funkci lze relativně často očekávat, že dva i více států budou mezi sebou soutěžit prostřednictvím upevňování svého vlivu v třetích zemích (poziční konfrontace).

Pro vládu (disponující donucovacím a potlačovacím aparátem) zůstane vždy dilematem, zda pozvednutí konkurenční schopnosti ekonomiky, a tím i postavení státu zajistí toliko orientace na spontánní působení tržních sil, nebo zda bude žádoucí rozvíjet sociální, vzdělávací a jiné infrastruktury (s použitím tohoto aparátu) jakožto rezervoáry lidského kapitálu pro lepší časy, a to i v mezinárodním měřítku (viz Kožušník, 1997). Leckterý stát (a v něm vládnoucí politické elity) zcela jistě a legitimně bude usilovat o získání krátkodobých výhod (i pro ty či ony politické koalice) prostřednictvím nepříliš tržně konformních opatření (například investičních pobídek pro přilákání zahraničního kapitálu), které však mohou ve svém součtu vyústit v dlouhodobé zlepšení jeho postavení. Nevíme, kolik bylo na českém území založeno Lhot, ale lze spočítat, kolik jich přežilo a lze odhadnout, respektive domyslet a dokumentovat, jak jejich existence ovlivnila utváření tržních toků. I ve světě naprosto volného pohybu práce a kapitálu (při vynaložení určitých komunikačních nákladů) může se stát (při vynaložení jiných komunikačních nákladů) pokusit o jejich přibrzdění a přilákání v určitém časoprostorovém bodu a získat alespoň krátkodobou konkurenční výhodu tím, že si pomůže například zavedením povinných počítačových kursů pro všechny své nebohé obyvatele. Ani mezinárodní dohody a instituce nemohou zabránit ve vytváření takto pojatých výhod, neboť nelze zamezit jejich vynalézání a přejímání zahraničních zkušeností, tj. hledání nových a nových kombinací prostředků a metod, jimiž mohou disponovat vlády (srovnej Matsumoto, 1993). Je otázkou, zda by to bylo účelné. A co by nabízely politické strany svým voličům? Je možné takto omezovat jejich politickou a ekonomickou soutěž?

- jsou zeslabovány partikulární tendence uvnitř státního celku; je z vnitřního hlediska posilována jeho integrita,

Války představují nejviditelnější projev soupeření států o lepší místo na slunci a přístup k vnějším zdrojům. Jinými takovými projevy vzájemné rivality je jejich ideologická expanzívnost a ekonomická konkurence. Představuje-li ekonomická konkurence států v ochraně území a jeho obyvatel pojistku efektivnosti jejich fungování, zůstává otázkou, jakou pojistku efektivnosti svého konání má mezinárodní společenství (světový stát), byť v podobě společenství států s funkcionální suverenitou, organizovaných ve federaci mezinárodních organizací (decentralizovaných na operativní úrovni a centralizovaných na úrovni vypracování politiky), směřujících k decentralizované planetární suverenitě a síti silných mezinárodních institucí, které ji budou uskutečňovat (viz Tinbergen, 1980). Lze světové trhy efektivně opouzdřit, nikoliv masivně o(vy)kleštit?

Agarwal, J.P.: Přímé zahraniční investice v transformujících se evropských zemích - důsledky pro rozvojové země. Politická ekonomie, 1996, č.6, s. 756-767.

Bernášek, V.-Brůžek, A.: Změny v hospodářské politice a systémech. Politická ekonomie, 1994, č.2, s. 202-216.

(cin): Somr: Krachující podniky by neměl oživovat stát, ale banky a investoři. Právo 5.3.1999, s. 18.

Czesaný, S.: Česká ekonomika na prahu 21. století. Praha, Profess Consulting s.r.o. 1998.

Drábek, Z.: Výzva k úpravě podmínek Evropské dohody. Politická ekonomie, 1994, č.3, s.369-382.

Drucker, P.F.: Postkapitalistická společnost. Praha, Management Press 1993.

Engliš, K.: Národní hospodářství. Vybrané kapitoly. Brno, Universitas Masarykiana 1994.

Ferreira-Garcia,E.-Gutiérrez, M.J.-Regúlez, M.: Regulace nabídky peněz prostřednictvím monetární báze. Politická ekonomie, 1997, č.1, s. 46 - 58.

Galbraith, J.K.: Ekonomia a spoločenské ciele. Bratislava, Pravda 1982.

Hawrylyshyn, B.: Drogi do przyszlosci. Ku wiekszej efektywnosci spoleczenstw. Raport dla Klubu Rzymskiego. Warszawa, Polskie Towarzystwo Wspólpracy z Klubem Rzymskim 1990. (překlad Road Maps to the Future. Towards More Effective Societes. A Raport to the Club of Rome. Oxford, Pergamon Press 1980)

Hayek, F.A.: Právo, zákonodárství a svoboda. Nový výklad liberálních principů spravedlnosti a politické ekonomie. 1-3. Praha, Academia 1991.

Holman, R.: Obchodní politika - účinky celního ochranářství. Politická ekonomie, 1992, č. 2, s. 82 - 96.

Hrnčíř, M.: Vnější ekonomické vztahy a hospodářský mechanismus. Praha, Academia 1988.

Chavance, B.: Jaký přechod a k jaké tržní ekonomice. Politická ekonomie, 1992, č. 1, s. 51-57.

Jonáš, J.: Důsledky finanční krize v Asii pro liberalizaci pohybu kapitálu. Politická ekonomie, 1999, č.2, s.225-247.

Kinkor, J.: Trh a stát. K čemu potřebujeme filozofii. Praha, Svoboda 1996.

Kociánová, H.: Hlavní příčiny a problémy migrace v současném světě. Politická ekonomie, 1993, č. 4, s. 497-505.

Kornai, J.: Placení účtů za gulášový komunismus I. Politická ekonomie, 1997, č.2, s. 153-170.

Kornai, J.: Placení účtů za gulášový komunismus II. Politická ekonomie, 1997, č.3, s. 351-373.

Kouba, K.: Systémová transformace a mikroekonomické základy makrostability. Politická ekonomie, 1994, č.3, s. 310-313.

Kožušník, Č.: Zamyšlení nad ekonomickou transformací. Politická ekonomie, 1997, č. 1, s.59-73.

Krameš, J.: Kameralismus a ekonomické myšlení v Čechách. Politická ekonomie, 1997, č. 436-447.

Krugman, P.R. - Obstfeld, M.: Miedzynarodowe stosunki gospodarzce. Tom 1. Warszawa, Wydawnictwo Naukowe PWN 1993. (překlad International Economics. Theory and Policy. [Místo a rok vydání neuvedeny])

Kumermann, D.: Kanadská ministryně pro multikulturalismus Hedy Fryová řekla Právu: Stát není pouze pro to, aby stanovoval zákony. Právo 11.2. 1999, s. 1, 6.

Jonáš, J.: Důsledky finanční krize v Asii pro liberalizaci pohybu kapitálu. Politická ekonomie, 1999, č.2, s.225-236.

Matsumoto, K.: Význam japonských korporací v ekonomickém vývoji. Politická ekonomie, 1993, č.3, s. 387-394.

Porket, J.L.: Je stát na ústupu? Politická ekonomie, 1998, č.6, s. 805 - 814.

Porter, M.E.: Konkurenční výhoda. Výhoda vyšší schopnosti konkurence. Jak vytvořit a udržet nadprůměrný výkon. Praha, Victoria Publishing 1994.

Rich, A.: Etika hospodářství II. Sociálně-etický pohled na tržní, plánované a světové hospodářství. Praha, Oikoymenh 1994.

Rybář, J.: Důležité je to, co funguje, tvrdí v rozhovoru Tony Blair. MF DNES 8.1. 1999, s.8.

Sommers, F.: Úloha vlády v různých evropských ekonomikách. Politická ekonomie, 1996, č. 1, s. 82 - 94.

Šulc, Z.: Ke sporům o roli a pojetí hospodářské politiky. Politická ekonomie, 1994, č.3, s. 319 - 326.

Tinberger, J.: Peresmotr meždunarodnogo porjadka. Moskva, Progress 1980 (překlad Reshaping the International Order. New York, E.P. Dulton 1976).

Vannini, S.: Role přímých zahraničních investic v zemích střední a východní Evropy. Politická ekonomie, 1996, č.3, s. 397 - 409.

Žák, M.: O hodnocení transformace trochu jinak. Ekonomická revue, 1998, č.1, s. 55 - 65.

Jiří Řezník, Dehtová 7, CZ - 703 00 Ostrava-Vítkovice