Ze zásady omezit působení státu vychází návrh Viléma Baráka v článku “Rovná daň znamená, že všichni platí stejně” (Hospodářské noviny 22.10. 2001, s.31) na zavedení jediné daně z hlavy, zajisté ideální daně z hlediska (daňové) konkurence států. Bude však stát chránit pouze členy společnosti, složené například z pozemkových vlastníků, a nebo bude chránit i jejich individuální právo na užívání každého čtverečního centimetru jejich majetku?

Realizace práva na život je dána právem na majetek. Platí-li tato zásada, není důvod, proč by daňové břemeno nemělo byt rozloženo podle celkové výnosnosti vlastnictví daného zdroje. Konec konců rizika spjaté s držením majetku rostou s jeho velikostí. Vlastník několika miliónů je ve větším ohrožení nežli nemajetný jedinec, takže policejní, soudní a vojenská ochrana první osoby klade větší nároky na státní aparát než ochrana osoby druhé. Navíc takto pojatá služba je poskytována na území státu jako nedělitelný celek kterémukoliv jednotlivci, což přináší úspory z rozsahu, nelze kouskovat na jednotlivce jak poskytování této služby, tak její materiální základnu, nejde ani o akciové, ani o družstevní vlastnictví. Pokud se některý občan vystěhuje, tak se zbaví jak povinností vůči danému státu, ale též práv na tuto ochranu, v každém státě rozdílně široce pojatou. Izolovaný jedinec je z této ochrany vyloučen. Mimochodem, tento koncept společenské smlouvy byl dohodnut též při vzniku českého státu, kde jeho obyvatelé za poskytování míru a blahobytu platili daň z míru (Dušan Třeštík).

Jistota příjmu pro stát omezuje volbu pro občana jako daňového poplatníka a zvyšuje jeho nejistotu. Zřekne-li se (musí-li se zříci) některý občan v podmínkách současné daňové soustavy své příležitosti vytvářet a užívat bohatství, nemusí platit (téměř) žádné daně. V tomto případě (téměř) žádný stát nepotřebuje. Daň z hlavy mu umožňuje jedinou volbu: žít a platit, nebo nežít a neplatit, tj. nutí jej podílet se na vytváření a užívání světských statků. Daně z již dosaženého příjmu nebo daně ad valorem mají pro plátce své přednosti: ”... zdanění podle hlavy odpovídá spíše otroctví a věcné daně vyhovují více svobodě." (J.J. Rousseau)

Daň z hlavy nebere v úvahu hospodářská rizika. Pro akcionáře jsou dividendy věcí pochybnou. Nutnost platit měsíčně například 4000,- Kč bude jej více zatěžovat než povinnost odevzdávat státu čtvrtinu (polovinu) výnosu z akcií ve formě dividend. Začne-li podnikat, jeho místo na trhu nemusí být nejjistější. Přesto musí zaměstnancům i sám sobě vyplatit vyšší mzdu o již uvedených 4000,- Kč. Totéž se týká cen všech faktorů, neboť do jejich úrovně se bude promítat velikost rizika, vyplývající z tlaku zahrnout v té či oné míře výši této daně do příjmů všech producentů bez ohledu na jejich momentální platební schopnost. Nebude-li tento podnikatel za užití (některých) faktorů platit plnou cenu a čím větší bude jeho podíl na jejich užití, tím větší výhody a příjmy bude mít například z veřejné infrastruktury a tím více bude těžit z její funkčnosti. Tím bude pro něj výhodnější přispívat na její zlepšování ve formě (progresivní) daně z příjmů.

Uplatnění zásady, že všichni občané mají platit stejnou částku, znamená, že rodina s třemi dětmi bude platit pět krát více než jednotlivec. Co se týče například sociálního a zdravotního pojištění, tak právo jednotlivců na plnění je smluvně a dobrovolně umožněno příspěvky jiných jednotlivců, pokud tito jednotlivci mohou za stejných podmínek jednoho dne od těch prvních požadovat totéž. Existuje-li tato (slabá) reciprocita, nelze označit donucení člověka, aby jinému financoval spotřebu ”vesměs ceněných statků" (vzdělání, zaměstnání, zdravotní péče či bydlení), za neospravedlnitelné, nemorální a iracionální. Stát zde jakožto liberální stát hraje toliko roli více či méně úspěšného garanta tohoto kontraktu, který se týká práv a povinností všech jednotlivců, kteří se vyskytují v prostoru jeho působnosti. Kromě toho v případě jak zdravotní péče, tak invalidity, tak i konec konců zajištění ve stáří může jít o částky, které mohou velmi tíživě zatížit rozpočet sebebohatějšího jedince, a to daleko více než pravidelné platby do systému zdravotního a sociálního pojištění úměrné jeho příjmům.

Tento kontrakt mezi lidmi (občany jednoho státu) nelze označit za jejich donucení, když jednotlivci svůj postoj k ”daňovému násilí" ve státě či regionu mohou vyjádřit svým poměrem k vytváření a užívání vlastního bohatství, ve veřejných diskusích, hlasováním ve volbách a setrváváním na daném území nebo vystěhováním z něj. Pokud tedy zůstává na daném území, tak je to pro něj efektivní a vyjadřuje tím svůj souhlas s tím, aby někdo jiný hlasoval o jeho majetku a právech. Něco jiného je diskuse o efektivnosti toho či onoho společenského uspořádání. Pokud však tyto změny by poškozovaly jakéhokoliv jednotlivce, má v každém případě tento jedinec nárok na kompenzaci (J.M. Buchanan), aby nebyl uplatněn princip hlasování o právech a majetku jiných jednotlivců, proti němuž tak V. Barák horlí.