Několik poznámek k ekonomické teorii (konkurujícího) státu

Svět ekonomie, jehož obrysy jsou vyznačeny prostorem pro lidské hledání vztahu mezi efekty a náklady, si lze představit jako moře externalit s nemnoha korálovými ostrovy, kde je více či méně prosazeno uplatňování vlastnických práv jako výsledek aktivit mnoha generací lidí. Pohyblivou hranici, která odděluje tyto ostrovy od moře i od sebe navzájem jsou kolektivní statky bezpečnosti a spravedlnosti. Instituce, která tyto statky produkuje a nabízí, byla nazvána státem. V (Blackwellova ..., 1995, s. 499n) stát je definován jako ”institucionální reprezentace vůle lidu, kterému umožňuje jednat efektivně jak v normálních, tak extrémních situacích v zájmu zajištění ochrany a blaha celku a práv jeho částí." Zřetelným příkladem takového kolektivního statku jsou mořské hráze v Holandsku. Samozřejmě, že bude diskutována neustále výše takovéto hráze, jak na ní budou přispívat jednotliví občané a že některé stavební firmy se v této diskusi budou snažit prosadit své zájmy apod.

Státy nabízejí svým obyvatelům (občanům) vnitřní a vnější mír, tj. předcházení vnitřních a vnějších konfliktů. Od struktury této placené služby je odvozena struktura veřejného sektoru v každém státě. Pokud občanům tato nabídka nevyhovuje, pokud nezvyšuje jejich soukromý blahobyt, buď se snaží prostřednictvím různých zájmových skupin (politických stranu) o změnu této nabídky, nebo se stěhují jinam. Vše je pro ně spojeno s určitými náklady; podle toho se pak rozhodují.

Běžná červená značková lahvová vína se prodávají v maloobchodní síti, tedy na běžném trhu, se prodávají za cenu cca 55-65 Kč jako soukromý a snad i poziční statek (značka). Táž vína se v divadelní kavárně, tedy na velmi specifickém trhu, se prodávají návštěvníkům divadelního představení pod názvem červené víno za jednotnou cenu 100 Kč, tedy jako klubový statek. Je možné říci, že v druhém případě je víno dražší, že zaplatíme více a dostaneme méně? Obě ceny lze srovnávat jen z hlediska existujícího rozpočtového omezení spotřebitele, ale zároveň je nutné brát úvahy jeho odlišné preference v těchto různých životních situacích.

Poskytování výše uvedeného kolektivního statku z hlediska jednotlivce je časově neomezeno a prostorově lokalizováno, může se měnit jeho struktura a úroveň. Lze říci, že jde o závazek státu na dobu neurčitou bez možnosti jeho vypovězení pod hrozbou likvidace sebe sama jakožto instituce (své suverenity). Nižší úroveň jeho poskytování může být kompenzována jeho širší interpretací. Mezi bezpečností a spravedlností se odehrávají neustále vzájemné výměny v rámci ochrany vlastnických práv fyzických a právnických osob, které mohou například v určité své rovině zahrnovat též ochranu jejich sociálních práv.

Na historickém příkladu lze uvést, jak rozličných podob může nabývat aspekt bezpečnosti. Na počátku průmyslové revoluce musely se vlády začít zabývat tzv. továrním zákonodárstvím, protože rychle zhoršující se zdravotní stav námezdních dělníků způsobil, že začal váznout přísun odvedených branců do armády.

Poptávka po bezpečnosti a spravedlnosti se utváří na pozadí poptávky po uskutečňování lidských interakcí. Naproti tomu nabídka těchto komodit (státem) se musí uskutečňovat ve velmi konkrétní podobě. Na zcela elementární úrovni poskytování tohoto statku (určitým subjektem, určitými subjekty, tzv. třetí stranou) umožňuje, že alespoň některé konflikty mezi jednotlivci a skupinami nejsou řešeny toliko s použitím násilí, že neexistuje toliko právo silnějšího, že se rozšiřuje prostor pro vyjednávání a pro mírovou koexistenci.

Determinanty poptávky a nabídky se v tomto případě výrazně odlišují. Obecně vzato, základní determinantou poptávky je úroveň a směrování lidských interakcí Základní determinantou nabídky je naproti tomu ochota jedinců snížit v jistém smyslu uspokojování jiných potřeb. Ale na druhé straně uspokojení potřeb bezpečnosti a spravedlnosti vytváří nezbytný prostor pro uspokojování jiných potřeb. Průsečíkem této nabídky a poptávky bude pociťovaná míra ohrožení uspokojování těchto ostatních potřeb. Samotné pojetí bezpečnosti se proměňuje v závislosti na změnách struktury obav jedinců i jednotlivých sociálních vrstev o svou bezpečnost. V tomto smyslu se hovoří, že stát má zajišťovat sociální práva obyvatelům. Mezi těmito právy jsou uváděna právo na vzdělání a zdraví, ale patří sem též právo (nárok) občana na vydání pasu, právo na přiměřenou sebeobranu, na přístup k soudu a na obhajobu před ním a nárok vlastníka pozemku na přístup k němu..

. Hobbesovo pojetí práva jako zákazu zasahování do soukromé volby jednotlivce je už ohraničeno institucí monogamního manželství. Právo jednotlivce na přidělení štěstí lze realizovat i tím způsobem, že ”ostatní lidé jsou donuceni obětovat svůj majetek (daňové násilí) a financovat jiným nákup jiného statku" (Kinkor, 1996, s.57), pokud tito ”ostatní lidé" mohou za stejných podmínek jednoho dne od těch ”jiných" požadovat totéž. Existuje-li tato (slabá) reciprocita, nelze označit donucení člověka, aby jinému financoval spotřebu ”vesměs ceněných statků" (vzdělání, zaměstnání, zdravotní péče či bydlení), za neospravedlnitelné, nemorální a iracionální. Stát zde jakožto liberální stát hraje toliko roli více či méně úspěšného garanta tohoto kontraktu, který se týká všech jednotlivců, kteří se vyskytují v prostoru jeho působnosti.

Tento kontrakt mezi lidmi nelze označit za jejich donucení, když jednotlivci svůj postoj k ”daňovému násilí" ve státě či regionu mohou vyjádřit svým poměrem k vytváření a užívání vlastního bohatství, ve veřejných diskusích, hlasováním ve volbách a setrváváním na daném území nebo vystěhováním z něj se svým movitým majetkem. Něco jiného je diskuse o efektivnosti toho či onoho společenského uspořádání, včetně měření této (ne)efektivnosti též dle Pareta.

2) dárci by byli znevýhodněni vůči nedárcům, kteří by mohli takto investovat více do svého rozvoje,

3) tiskem proběhla zpráva, že velké množství peněz vybraných ve Švédsku na pomoc tělesně postiženým pohltí administrativní výdaje, poradenství a další podobné účely. “K tomuto závěru dospěl podle zprávy ČTK stockholmský deník Dagens Nyheter na základě průzkumu tří klíčových dobročinných akcí. List se zaměřil na činnost Svazu revmatiků, Svazu sluchově postižených a Svazu pro mentálně postižené. Dvě stovky osob ve službách těchto organizací vyzývají telefonicky Švédy k příspěvkům pro postižené spoluobčany. Každoročně uskuteční bezmála dva a půl milionů telefonních hovorů, díky nimž za poslední tři roky získali na 134 miliónů švédských korun (přes 530 mil Kč). Na provize, administrativu a další výdaje tohoto druhu přitom putovalo plných 84 miliony SEK (více 330 mil. Kč). Svazy tento stav několik let maskovaly nepravými fakturami. Tvrdily, že jejich efektivita odpovídá předepsaným normám, podle nichž režijní náklady nesmí překročit polovinu veškerých výdajů.” (Švédští ..., 2000, s. 2) Z hlediska výkonu sociální funkce státu má dobročinnost občanů určitou výhodu: ukazuje vládě jejich preference v oblasti hospodaření s veřejnými zdroji.

Stát na rozdíl od aktivit ostatních subjektů se musí řídit zásadou univerzality, respektive objektivity (padni komu padni) podle obecně uznávaných kritérií například v podobě zásady stíhání všech závažných trestních činů, o nichž se dozví orgány činné v trestním řízení, nebo v podobě zásady pomoci všem (podle kritérií darujícího!), kdož se ocitli v nouzi, a nebo i podpory těm schopnějším. Kritéria lze diskutovat, a to i z hlediska efektivnosti, spravedlnosti a dopadu na veřejné finance. Právo každého na účast v těchto diskusích a právo na občanskou neposlušnost v demokratické společnosti, tj. možnost přesvědčit většinu menšinou, respektive jednotlivcem při dodržení určitých procedurálních pravidel zajišťuje v prakticky proveditelné formě aplikaci pravidla jednomyslnosti (viz Locke, 1992). Pouze ve statické analyse vystupují do popředí takové jevy, jakými jsou vězňovo dilema, pravidla pro hlasování apod. Z hlediska dynamické analýzy výsledek hlasování je jednomyslný, pokud se chování menšiny přizpůsobí po provedeném hlasování většinovému chování. Vždy je nutné brát do úvahy procesy učení, adaptace a změn preferencí. Tato situace nastává tak tehdy, když menšina akceptuje alespoň pasivně volbu většiny a metody jejího prosazování (Deutsch, 1971, s. 359). Jde o chování jednotlivců, které se (dodatečně) přizpůsobuje faktickému stavu věcí, například korekcím právního řádu. Nemusím být nadšený z toho, že jsem svobodný, ale z tohoto stavu se těžko mohu vyvázat (viz Rousseau, 1989, s. 230).

Budou-li vlastnit všichni jedinci hodinky, každý z nich i všichni dohromady mohou lépe hospodařit s časem, například určovat relativně přesně časové okamžiky svých střetnutí. Bude-li mít hodinky k dispozici toliko jeden jedinec, úroveň jeho blahobytu se tím z tohoto hlediska nezvýší. Úroveň (časového) blahobytu jedince v mnohém souvisí s úrovní blahobytu ostatních jedinců. Každý, kdo používá spojení společenský blahobyt apod., jej chápe jako prostředek k (budoucímu) růstu (nezmenšování) sumy individuálních blahobytů. Užitečnost používání češtiny jakožto řeči je dána tím, že všichni, kdo tuto řeč používají, dodržují pravidla jejího používání, a tímto znakem se odlišují od jiných jednotlivců.

Nejde jen o to, zda lze hovořit o společenském bohatství (blahobytu, užitku), byť se jednalo o vedlejší efekt vytváření individuálního bohatství, ale zda a jak se má na jeho vytváření, a tím i na iniciování tvorby individuálního bohatství podílet stát. Čím lépe plní stát funkce ”zajištění vnitřní bezpečnosti, justice, obrany proti vnějšímu ohrožení a zahraniční politiky" (Kinkor, 1996b, s.64), tím vyšší je stupeň společenského blahobytu při dodržení podmínek Pareto efektivnosti, protože se zvětšuje prostor pro směnu a zmenšuje prostor pro násilí. Lze-li se střetnout s těmito efekty, lze hovořit o společenském (ne)blahobytu.

Jednotlivec chce přežít jako člen společnosti, neboť jen tak nabývá vlastnická práva (viz Locke, 1992, s.192), což má dopady i na jeho preference Proto bude mít sklon k tomu, aby statky, významné pro toto jeho společenské přežití, byly dostupné v obdobné míře všem, protože za těchto podmínek se každý může účastnit směny v určitém sociálním prostoru, díky čemuž má tento jednotlivec s kým něco vůbec směňovat. Fungování tohoto sociálního prostoru vyžaduje, aby produkce některých statků (svoboda, spravedlnost, bezpečnost, vzdělání, zdraví, zaměstnání jakožto instituce) nebyla závislá jen na iniciativě jednotlivců. Je pravdou, že pokud by pekaři byli nuceni státem prodávat chleba pod výrobními náklady, byl by menší a vyskytoval by se v něm sem a tam zapečený brouk. Není v případě těchto brouků jako zla, jež se může objevit jako výsledek konkurenčního boje (čistota na rozdíl od brouků není zadarmo), výhodnější pro zákazníky i pekaře kontrola pekáren státní hygienickou kontrolou? Nepředchází tato kontrola násilí ze strany zákazníků na pekařích?

Na rozdíl od (Kinkor, 1996, s.79n), ale za konzistentní s jeho zásadou (preventivního) předcházení iniciace násilí jako funkce státu bych si dovolil obdobné zásahy označit za přípustné a trhu prospěšné. Stejně tak lze označit za tržně konformní existenci veřejné protipožární ochrany s jejími požadavky na konstrukci staveb, tj. násilným zásahem do práv jejich vlastníků, a instituci patentového práva, umožňující po (jen) určitou dobu zajištění výlučného využívání vynálezu.

Podle (Sinn, 1992, s.358) soutěž mezi státy tak trochu připomíná soutěž pojišťoven o své klienty: “Redistribuci příjmů ... lze rovněž interpretovat jako pojistku proti pohromám a strádání v lidském životě. Každá pojistná smlouva určuje redistribuční schéma, podle něhož jsou realokovány finanční prostředky těch, kteří měli štěstí, těm, kteří utrpěli škodu. A téměř na každé redistribuční schéma lze nahlížet jako na pojistnou smlouvu. Pojištění předjímá problém ex ante, než jsou kostky vrženy, redistribuce pojímá problém ex post, kdy je již známo, kdo uspěl a kdo utrpěl ztrátu. 19. Století vynalezlo národní stát. Hlavním účelem tohoto vynálezu byl ... aspekt pojištění. Většina institucí v sobě obsahuje podpůrný a ochranný prvek. Nutí šťastné jedince nebo regiony postarat se o ty nešťastné. V rámci národních hranic se často požadují stejné nebo podobné životní podmínky a redistribuční opatření, přinejmenším v regionálním smyslu slova. Jsou pro definici národního státu základní. Národní stát je pojišťovací organizace.”

Z vnitřního hlediska je úroveň bezpečnosti a spravedlnosti poskytovaná státem výrazem vztahů jednotlivců (jedinců) v jejich třech rozdílných, ale někdy splývajících a prolínajících se sociálních rolích, v roli obyvatele (spotřebitele tohoto statku), úředníka (producenta tohoto statku) a občana (hospodáře). Bezpečnost, tj. vnější a vnitřní mír je za jinak stejných podmínek produkována úředníkem (státním zaměstnancem) pro obyvatele určitého území v míře a za podmínek určovaných občanem státu pro obyvatele téhož státu. Právě toto zprostředkování zvýrazňuje charakter tohoto statku jakožto kolektivního statku.

Efektivnost činnosti vlád (E_ss) je dána vztahem mezi každým dalším dnem míru (PT - pax time) pro obyvatele daného státu (a jeho spojenců) a jeho náklady na zachování (obranu) tohoto stavu (DC - defense cost). Mimochodem, podle (Cetron-Davies, 1994, s. 7) “…konfrontace mezi nesmiřitelně nepřátelskými velmocemi … mezi neslučitelnými ideologiemi Spojených států amerických a Sovětského svazu … byl … neúčinným a někdy nebezpečným způsobem řízení světa, přesto více než čtyři desetiletí zajišťoval jedinou politickou strukturu schopnou činnosti od odmítnutí praxe Pax Britannica ze začátku tohoto století. Čtyřicet pět let od konce druhé světové války do r.1990 bylo nejdelší mírové období mezi hlavními velmocemi v moderní historii.”

Chce-li vláda poskytovat obyvatelům spravedlnost a bezpečnost jakožto instituce (lépe než ostatní vlády), musí umět občas ve vlastní režii zorganizovat nejenom výběr daní, povinnou vojenskou službu a projekt Manhattan, ale též povinnou školní docházku a projekt Apollo, Například zájem americké veřejnosti týkající se úrovně základních škol od konce studené války a startu ekonomického boomu se tak zvýšil, že se toto téma stalo jednou z priorit národní politiky. Obě hlavní politické strany v Kongresu začaly podporovat zvýšení federálních výdajů na veřejné školství, názory se pouze rozcházejí v tom, jak s penězi naložit a jak tyto výdaje kontrolovat. Republikáni preferují, aby bylo školství i nadále řízeno především na lokální úrovni, a demokraté naopak požadují, aby federální peníze na školství šly na specifické programy (jedním z nich je například snížení počtu žáků ve třídách).

Efektivnost působení vlády je dána oproti jiným subjektům vyšší mírou objektivity, vyplývající z toho, že zástupci státu (úřednici) musejí konat v rámci pravidel definovaných nějakým způsobem zprostředkovaně určenou většinou občanů (voličů apod.) na celém území synchronizovaně takovým způsobem, aby přinejmenším nepoškodili konkurenceschopnost státu, a mohou tak mít ve svém rozhodování na zřeteli relativně širokou škálu pozitivních externalit ve vztahu ke všem obyvatelům daného státu, vyskytujících se ve výše uvedených a jiných oblastech. Připustí-li vláda, aby výše uvedený produkt poskytoval někdo jiný jako klubový statek jen pro některé jednotlivce (mafie), může to být chápáno jako oslabování jejího postavení ve vztahu ke všem obyvatelům státu. Vyloučí-li vláda jediného obyvatele daného území z poskytování spravedlnosti a bezpečnosti, přestává být stát státem, z něhož mají nějaký užitek všichni obyvatelé daného území. Pokud stát nefunguje efektivně, nejen jeho zástupci, politici a byrokraté, ale i jeho obyvatelé nesou riziko vysokých utopených nákladů (ztracené investice do kariéry, důvěryhodnosti, bydlení, vzdělání apod.), což by objasňovalo vyšší míru účasti občanů ve veřejném životě než je predikováno ekonomickou teorií (viz Frank, 1995; Maier-Tödtling, 1998).

Vládám se nejedná ani o sociální rovnost, ani o rovnost příležitostí či šancí pro všechny, ale spíše jim jde o stabilitu časových preferencí jednotlivců, firem a nevládních organizací alespoň na takové úrovni, která je nutná pro udržení již jednou dosažené úrovně ekonomiky, tj. její schopnosti vytvářet produkt (lépe příležitosti) v určité kvalitě a kvantitě. Pokud tato stabilita a její posuny jsou dosahovány prostřednictvím závazků státu vůči jednotlivci v jeho některé sociální roli (rodič, producent), představující zátěž pro veřejné rozpočty v budoucím období, stávají se součástí vnitřního společenského dluhu, rozšiřujícího budoucí spotřebu na úkor budoucích investic (viz Kornai, 1997).

Obyvatelé státu nemusejí vnímat jako ztrátu všechny ty příležitosti, které jim unikají v souvislosti se samotnou existencí veřejného sektoru a vládní spotřeby vůbec. Tento jev může zesilovat snahu vlád o regulaci ekonomiky, přičemž jediným omezujícím kritériem pro stát (!) je zde jen podmínka, aby veřejné výdaje na tuto regulaci například v podobě dotací nepřesáhly předpokládaný daňový výnos. Negativně vzato, je nutné kalkulovat, jak vysoké by byly ztracené příjmy ve formě neodvedených daní a kolik musí vyplatit stát na sociálních výdajích v případě krachu firem (cin, 1999). Použití tohoto kritéria v podmínkách vnitřního a vnějšího soupeření vlád (států) o míru zvýšení jejich současné akceptace obyvatelstvem prostřednictvím preferování spotřeby před akumulací v sobě skrývá možnost oslabení mezigeneračních preferenci a vytváření skrytého vnitřního společenského dluhu, který bude muset být dříve či později splacen (viz Kornai, 1997).

Všechny státní zásahy zjevně erodují jednu z hlavních vlastností tržního mechanismu, v němž riziko každé akce podstupuje každý samostatně, každý hospodaří na svůj vlastní účet: každý jednotlivec nese svou kůži na trh sám. Jak bylo svého času řečeno, stát vytváří umělé prostředí pro působení zákona hodnoty.

Lze se ptát, proč (zda) v tržních ekonomikách dlouhodobě mohou být přítomny sociální transfery (za účasti státu) a zda-li takováto sociálně tržní ekonomika, jejichž základní komponentou je snaha jednotlivců o svůj sociální vzestup, tj. jejich vzájemná soutěž, čemuž slouží druhotně též rozvoj produktivnosti jejich konání, může být efektivnější v určitém časovém období v porovnání s čistou tržní ekonomikou, jejímž bezprostředním cílem je rozvoj produktivnosti jednotlivců, který konec konců vede k jejich sociálnímu vzestupu. Jsou transfery pískem nebo olejem v soustavě výměnných vztahů. Jsou transfery cizopasníkem žijícím na úkor trhu, nebo jde o oboustranně prospěšnou symbiózu?.

(Holman, 1999, s.625) na otázku: “Jak působí přerozdělování na ekonomickou výkonnost?” odpovídá negativně. Na podporu svého stanoviska uvádí následující příklad: Pan (Ch)udý a pan (B)ohatý jsou vlastníky pramenů, které produkují minerální vodu bez jakýchkoliv nákladů. Pan Ch v důsledku nižší vydatnosti pramene vydělává méně než pan B, proto platí nižší daně a dostává vyšší příspěvky, což zvyšuje čisté příjmy Ch a snižuje čisté příjmy B, tj. rozdíl mezi jejich důchody je nižší, avšak dopad na ekonomickou výkonnost obou pánů je nulový.

Tento závěr je velmi zjednodušený. Je nutné vzít do úvahy, že ochrana života a vlastnictví B je daleko náročnější, že Ch pak bude daleko méně se angažovat v ochraně života a majetku B, zainteresovanost obou pánů na zvětšení vydatnosti svých pramenů je daleko nižší, neboť rozdíly v jejich příjmech mohou být tak vysoké, že oba nebudou mít žádnou motivaci soutěžit mezi sebou o vylepšení svého postavení. Dále struktura, rozsah a výše jejich poptávky v důsledku jejich rozdílné kupní sily bude natolik odlišná, že buď firmy, uspokojující poptávku B a Ch, začnou provádět cenovou diskriminaci, nebo žádné firmě se shodným technologickým zázemím se nevyplatí usilovat o uspokojení potřeb obou pánů najednou. Bude-li toliko jediný z nich schopen zaplatit roznášení pizzy, cena za tuto službu bude jistě minimálně dvakrát vyšší, tj. produktivnost ekonomiky se snižuje.

Jednotlivci se stávají příjemci transferů tehdy, jestliže jejich příjmy nejsou výsledkem tržních využití těch zdrojů, které vlastní. Tato teze platí potud, pokud za samotný zdroj nebudeme považovat sociální postavení jednotlivců a rodin, samotnou jejich chudobu. Část těchto transferů může nabývat povahy investice, jsou-li za ně poskytovány určité veřejné služby (školství). Kdyby za tyto služby měli jednotlivci jako producenti platit, zvyšovalo by to v prvé řadě jejich náklady, respektive ceny zdrojů, případně snižovalo jejich čisté příjmy a teprve až v druhé řadě by mohlo docházet ke zvyšování úspor z rozsahu. Pokud mají tyto transfery podobu krátkodobých příjmů, mohou být chápány jako odměna společnosti těmto jednotlivcům za uchovávání jejich pracovních schopností, což usnadní jejich budoucí nasazení.

Bude-li jedna třetina příjmů dvou jednotlivců věnována třetímu jednotlivci, který tímto způsobem získá obdobnou úroveň kupní síly jako dva předchozí jedinci, úspory z rozsahu mohou dovolit producentům snížit ceny nabízených komodit o jednu třetinu. Za těchto okolností neutrpí plátci transferů jako spotřebitelé žádnou ztrátu. Toto přerozdělení kupní síly spotřebitelů je efektivní v té míře, v jaké evokuje u producentů využívání úspor z rozsahu. Působení tohoto efektu nevyžaduje, aby výsledkem přerozdělovacích procesů byla zcela shodná výše příjemců a plátců transferů. Mají-li transfery takto působit, musejí být ve své výši i struktuře dlouhodobé a stabilní, jinak by se producenti (viz stavební spořitelny) nemohli adaptovat na novou situaci. Jejich inovační plány musejí být založeny na odhadu předpokládané kupní síle jednotlivců, která určuje meze pro stanovení cen produktů, umísťovaných na trhu.

Relativní vyrovnanost důchodů jednotlivců otevírá prostor pro úspory z rozsahu v té míře, v jaké výše jejich koupěschopné poptávky určuje strukturu této poptávky. Pokud by veškerá kupní síla byla koncentrována v peněžence dvou spotřebitelů, nebo dokonce v peněžence spotřebitele jednoho, ceny nabízených komodit se odpovídajícím způsobem zvýší. Účinky toku peněz na cenovou hladinu souvisí s tím, kudy proudí do ekonomiky (Cantillonův efekt). Lze-li předpokládat více než rovnoměrné zvyšování úspor z rozsahu (šest plátců transferů a tři příjemci transferů), rozměr snížení cen povede k vytváření přebytku důchodu u plátců, který mohou věnovat na nákup jiných komodit. Je známo, že v oblastech se zvýšenou nezaměstnaností jsou ceny bytů nižší oproti oblastem s vyšší zaměstnaností. Existence veřejných knihoven může mít vliv na to, že ceny knih pro soukromé knihovny budou nižší. Úspory z rozsahu mohou nabývat podoby šíření nějakého technického principu, postupu apod., využitého v hromadné produkci. Cena této technické novinky se tak odpovídajícím způsobem může snižovat pod tlakem konkurence.

Přerozdělení kupní síly jednotlivců prostřednictvím transferů vede ke snížení cen zvláště u těch komodit, jejichž potřeba je pro jednotlivce nějakým způsobem limitovaná (jablka). V tomto případě producenti, pokud chtějí využít výhod úspor z rozsahu produkce, musí se orientovat také na jednotlivce s nižší kupní silou. Výstavba veřejných bazénů zlevňuje výstavbu i použití soukromých bazénů (opakování technického řešení), ale i naopak, může vytvářet poptávku po těch jedněch, ale i po těch druhých. V supermarketech může nakupovat každý jednotlivec. Existence všeobecného zdravotního pojištění snižuje ceny zdravotnických služeb. Navíc umožňuje stabilizovat na určité úrovní poptávané a nabízené množství těchto služeb (v oblasti právních služeb je vlastní fungování infrastruktury zajišťována státem).Tato střednědobá rovnováha umožňuje udržovat poměrně rozsáhlou infrastrukturu připravenou k okamžitému použití a zlevňuje i případné nadstandardní služby pro soukromou klientelu. Možnost movitého spotřebitele vybrat si v případě nutnosti mezi standardním a luxusním zbožím snižuje ceny toho posledního. To přestává platit pro velmi movitého veblenovského spotřebitele. Tato okolnost podporuje tendenci přerozdělovat toliko v rámci středních vrstev. Pro velmi bohatého nebo velmi chudého jednotlivce možnost výběru neexistuje.

Rozložení kupní síly jednotlivců před jejím přerozdělením může mít takový charakter, že nebude motivovat producenty k nalézání metod produkce, které by jim umožnilo využít výhod, plynoucích z úspor z rozsahu. Zvýšení intenzity využití disponibilních faktorů prostřednictvím úspor z rozsahu otevírá prostor pro snížení cen. Z této situace těží též ti jednotlivci, kteří jsou plátci těchto transferů a kteří tak dostávají minimálně část takto poskytnuté platby nepřímo nazpět.

Jestliže v rámci přerozdělování roste podíl sociálních transferů, tendence k poklesu cen roste , a to až do momentu, dokud v daném systému transferů nejsou vyčerpány úspory z rozsahu (na rozdíl od výdajů na nákup obranných systémů) za jinak stejných podmínek (nejsou zde například brány do úvahy důsledky politiky typu chléb a hry pro chování příjemců těchto transferů). Stát i všichni jeho obyvatele mohou však těžit z dočasného růstu konformismu jednotlivců dotčených těmito transfery (srovnej Musil, 1996). Transfery díky úsporám z rozsahu přinejmenším pozměňují pojem ekonomické výkonnosti.

Poměrně stejnorodý produkt, který vláda v určité podobě monopolně pro jisté území nabízí, je zvláštní povahy, tj. není dělitelný a žádný obyvatel nesmí být vyloučen z jeho spotřeby. Zásada nevyloučení ze spotřeby platí bez ohledu na to, zda-li ten či onen konkrétní obyvatel plní své závazky vůči vládě nebo nikoliv, ale při existenci určitých sankcí. Toto pravidlo má výjimky: vyhoštění nežádoucích cizinců, zbavení občana občanství a občanských práv v konkrétních případech. Pokud vláda začne zbavovat obyvatele natrvalo jejich práv (potvrzující a umožňující mimo jiné vypořádat se s roli občana) a vypovídat je za hranice území státu, přestává být vládou, neboť přestává poskytovat kolektivní statek pro toho či onoho obyvatele daného území. Tato formulace ale umožňuje, aby stát poskytoval ochranu například úzké skupině pěstitelů chmele, neboť kterýkoliv jeho občan se může ocitnout kdykoliv a kdekoliv na jeho území v situaci producentů této jistě užitečné plodiny pro všechny jeho obyvatele. Proto vláda může poskytovat příspěvky rodinám s dětmi, neboť kterýkoliv obyvatel může se stát rodičem.

V ekonomii nemá smysl dovolávat se nějakého pojetí spravedlnosti, nebo s tím či oním jejím pojetím polemizovat jako to dělá například Kirzner (1989, 1998), nemá smysl diskutovat o spravedlnosti transferů, lze se však ptát na jejich efektivnost. Jinak řečeno, lze se ptát, proč tržní ekonomika v jistých fázích svého vývoje na sebe může brát podobu sociálně tržní ekonomiky a pokusit se přitom abstrahovat od sociálních a politických zdůvodnění. Z hlediska ekonomické analýzy je také tato argumentace významná, neboť je výrazem preferencí jednotlivců v roli spotřebitelů, které mohou podléhat změně. Jde však o to, zda-li pohyb samotné ekonomické reality nemůže podporovat sám o sobě redistribuce tohoto typu. Redistribuce posiluje konkurenci mezi jedinci jakožto spotřebiteli. Spravedlnost jako vypůjčený pojem z etiky je pro účely ekonomie nutné definovat jako rovné podmínky pro vzájemnou konkurenci jedinců v roli nejen občanů, ale též i obyvatel. Tyto podmínky konkurence se proto mohou týkat jak pravidel jejich vzájemných vztahů, tak i jejich materiálního zázemí, vzdělanosti atd.

Aby produkce bezpečnosti a spravedlnosti mohla být vůbec organizována vládními úřady, musejí obyvatelé tohoto státu snášet mnohá omezení v historicky proměnlivé podobě (rekvizice soukromého majetku, školní docházka, registrace, hraniční a celní kontrola, státní monopol, placení daní a dodržování zákonů). Vůči svým obyvatelům vystupuje stát v pozici poptávkového a nabídkového monopolu s jemu vlastními sociálními náklady ve vybraných oblastech (cla a daňová soustava, soustava veřejných rozpočtů a měna). Uplatňuje se zde vztah koncentrované poptávky a nabídky vlády vůči rozptýlené poptávce a nabídce obyvatelstva. “K tomu, aby člověk mohl normálně fungovat, musí mít zajištěný pocit jistoty, bezpečí a snadné orientace. Jestliže je něco z toho narušené, člověk začne tápat.” (J. Cimický v rozhovoru pro Magazín Práva, viz Rovenská, 2000)

Úspěšnost vlády při poskytování tohoto produktu se projeví ve snížení míry nejistoty v rozhodování jednotlivců v budoucnosti, a tím i v jejich vyšší preferenci budoucí spotřeby před současnou, což se projeví ve vyšší míře úspor. Obdobně takto působí na časové preference jednotlivců a rodin zaměstnanost, sociální síť, zdraví a vybudovaný systém sociální regulace (pravidla, normy, kulturní vzory, vzory chování) spolu s akumulačním režimem (tj. se stabilitou vztahů mezi produkcí, spotřebou a zahraničním obchodem na makroekonomické úrovni). Proto v těchto oblastech lze očekávat zvýšenou angažovanost vlád ve snaze získat institucionální konkurenční výhodu (srovnej Turnbull-Williams-Cheit, 1973; Schachter-Hellawell, 1981). To, že si politikové jsou vědomi významu těchto aktivit z hlediska postavení státu, dosvědčuje následující citát z rozhovoru kanadské ministryně pro multikulturalismus H. Fryové pro deník Právo: "Čím více lidí se může podílet na ekonomickém, společenském, kulturním a politickém životě, tím je Kanada vůči světu konkurenceschopnější." (Kumermann, 1999, s.6, stylisticky upraveno).

Cetron, M.-Davies, O.: Křišťálová země. Praha, VICTORIA PUBLISHING, a.s. 1994.

Holman, R. aj.: Dějiny ekonomického myšlení. Praha, C.H. Beck 1999.

Kinkor, J.: Trh a stát. K čemu potřebujeme filozofii. Praha, Svoboda 1996b

Kornai, J.: Placení účtů za gulášový komunismus I. Politická ekonomie, 1997, č.2, s. 153-170.

Kornai, J.: Placení účtů za gulášový komunismus II. Politická ekonomie, 1997, č.3, s. 351-373.

Kumermann, D.: Kanadská ministryně pro multikulturalismus Hedy Fryová řekla Právu: Stát není pouze pro to, aby stanovoval zákony. Právo 11.2. 1999, s. 1, 6.

Locke, J.: Druhé pojednání o vládě. Praha, Svoboda 1992.

Musil, E. (editor): Vývoj sociálního státu v Evropě. Čítanka z historie moderní evropské politiky. Brno, Doplněk 1996.

Řezník, J.: Od egoismu k izolacionismu. Politická ekonomie, 1999, č.2, s. 237-248.

Řezník, J.: Ekonomická analýza příležitostí: časový a prostorový aspekt. Prolegomena k teoretickému zkoumání. Ostrava, Montanex 1997.

Sinn, H.-W.: Konkurence mezi národními státy: východiska. Finance a úvěr, 42, 1992, č.8, s.353 -363.

(ven): Prodejny Mana a Sesam končí, přichází Albert. MF DNES 4.5.2000, s. 15.