Jedním z prvních činů prezidenta Bushe bylo odmítnutí Kjótského protokolu, kterým se průmyslové státy zavázaly omezit emise skleníkových plynů. “Jeho přijetí by vážně poškodilo americkou ekonomiku,” prohlásil tehdy v dopise senátorům. Ten postoj nebyl jen dokladem pevného propojení nové americké administrativy a byznysu, jak jsme mysleli, ale začátkem největšího civilizačního zvratu po roce 1989. Prudce se zavřely dveře za desetiletím multilateralismu, intercivilizačního dialogu, budování globální občanské společnosti a “zelené” kritiky odvrácené strany průmyslového růstu; začala éra amerického unilateralismu, jehož jádrem je sektářské přesvědčení o jedinečné roli USA ve světě. “Naše hodnoty nejsou jen americké, ale svěřil nám je Bůh,” káže prezident Bush. “Každý den si musíte hrdě poklepat na hruď, podívat se do zrcadla a říci si s pýchou – panečku, jsme Američané,” nabádá americké vojáky exgenerál Jay Garner, guvernér v Iráku (Corriere della Sera, 1. 5. 2003). “Mnoho Iráčanů nám nyní říká, že čekají na Ameriku, aby jim přinesla svobodu. To je sen, který jen americká moc dokáže inspirovat,” napsal Gary Schmitt, jeden z publicistů obhajujících americký unilateralismus (viz stránku www.newamericancentury.org ).

Kola americké politické kultury se točí zpět, představitele demokratického universalismu vystřídali bojovníci za americkou hegemonii, pro které je OSN “výborem cynických, domýšlivých, bývalých imperiálních mocností jako Francie a Rusko, které hájí jen vlastní zájmy a radují se, když mohou poškodit zájmy americké, bez ohledu na morální cíle v sázce. Americké veřejné mínění chápe, že organizaci, jako je OSN, nelze svěřit obranu amerických hodnot a zájmů” (Charles Krauthammer, The Guardian, 26. 3. 2003). Patetický slovník a harcovnický styl těchto komentátorů patří k Bushově éře: angažovaní unilateralisté útočí na každého, kdo morální právo USA na světovou nadvládu zpochybňuje, nejen na Francii, Německo či Rusko, ale třeba i na Kanadu, kterou obviňují z antiamerikanismu, protože nepřijímá ve všem “hledisko hegemona”.

Kam se poděl smysl pro rozpory vlastní civilizace, který stál vždy nejvýše v euroamerické škále hodnot?

Nevím, zda jsou následující obrázky z euroamerické civilizace, postavené na křesťanských hodnotách a právním státu, ve všem pravdivé. Nepřevzal jsem je z nějakého protiamerického pamfletu, ale z kapitoly “USA” ve zprávě Amnesty International Annual Rapport 1998 a z dobového euroamerického tisku.

V Texasu bylo popraveno několik desítek odsouzených, mezi nimi i T. W., který byl prý vážně mentálně zaostalý, na úrovni sedmiletého dítěte. Porota, která ho v roce 1987 odsoudila na smrt za vraždu, nebyla o jeho stavu informována. Popraven byl i I. T. M., mexický občan, který po dlouhém výslechu bez přítomnosti advokáta nebo zástupců mexického konzulátu v rozporu s Vídeňskou konvencí, ratifikovanou USA, podepsal čtyřstránkové přiznání v angličtině, jíž nerozuměl. Většině cizinců, odsouzeným k smrti, je v USA znemožněno obrátit se na konzuláty jejich zemí. Ve státě Utah byli mentálně postižení vězni připoutáni k židlím, které je zcela znehybňovaly po celé dny. Vězeň M. V. zemřel po šestnácti hodinách připoutání na takovou židli. Vězni jsou běžně biti elektrickými holemi. “Umíral osmnáct minut, přivázán k židli v cele zaplněné plynem. Jeho tvář byla zkřivena, tělo se chvělo v křečích dlouhé agónie, v koutcích úst se objevila zelená pěna, oči vylézaly z důlků.” Tak prý zemřel W. L., Němec popravený v USA.

Republikánský guvernér státu Illinois, George Ryan, nedávno změnil sto padesáti odsouzeným trest smrti na doživotí, přesvědčil se totiž o nedůvěryhodnosti amerického právního státu: “Třicet tři odsouzených ze sta bylo zastupováno advokátem, který byl později z různých důvodu zbaven práva vykonávat své povolání. Ze sto šedesáti odsouzených více jak dvě třetiny jsou černoši, odsouzení porotami, v nichž zasedali jen běloši,” napsal ve zdůvodnění svého rozhodnutí.

“Kdykoli jsem věřil, že slyším hlas boží, poznal jsem pak, že jsem zbožnil hlas svůj,” říká jedna z postav Kunderova Žertu. Označme slovem “bushismus” zbožnění vlastního hlasu, fundamentalistické přesvědčení o právu prosadit vlastní cíle proti odporu kohokoli. Po roce 1989 občané Západu přidělali otazníky k mnoha nabubřelým slovům: ekonomický růst, věda, lidská práva, pokrok; zdálo se, že doba výmluv na mezinárodní napětí pominula a že konečně přišel čas “prohloubit demokracii” (“socialistickou zákonnost” říkalo se v podobném smyslu v 60. letech na druhé straně železné opony). Tu dobu otazníků jsme označovali různě – třeba jako postmoderní, multikulturní, komplexní, globální či postmaterialistickou. Bushisté rázně umazali otazníky u všech klíčových slov Západu a přikázali těm slovům znamenat jen to, co oni jimi míní. Nastala epocha “diskursivního machismu”, v němž nejde o to přesvědčit druhé v otevřeném dialogu, ale zastrašit je nebo vydírat – instituce jako NATO či OSN jsou už jen prázdná slupka, multilateralismus, který v nich byl zakódován, je nenapravitelně zpochybněn.

Tento tupý machistický monolog je vedlejším produktem “tele-evangelismu”, televizního kazatelství, z něhož Bushova administrativa odvodila svůj politický diskurz. Ten se šíří jako zhoubná nákaza v euroamerickém veřejném prostoru a snadnost, s níž se to děje, není než dalším příznakem prudce sílící nevraživosti mezi globálním kapitalismem a demokracií. Nůžky mezi bohatými a chudými se rychle rozvírají jak v Evropě, tak v Americe, vlády si v zájmu bezpečnosti zřizují inkvizice, biologická, etická a sociální udržitelnost technicky realizovatelného je stále problematičtější, mezinárodní hyperburžoazie, která rozhoduje o směrech a intenzitě “planetárních toků peněz, informací, emocí, idejí a představ”, redukuje stále úspěšněji demokracii na pouhou technologii voleb.

Klíčové historické předpoklady demokracie – sociální rovnost, nezávislý veřejný prostor, dělba moci, masové vzdělání, otevřená občanská společnost, právní stát, sdílená politická kultura a masová politická hnutí – pohlcuje vír globalizace.

Brežněv a jeho nomenklatura ztotožnili socialismus s mocí SSSR, prezident Bush a jeho poradci ztotožnili demokracii s mocí USA. Stejnou roli, jakou hrál v 60. letech brežněvismus v poměru k socialismu, hraje dnes bushismus v poměru k demokracii: zredukovat hnutí inspirovaná demokratickými ideály na zájmy amerického impéria, přiznat všem státům na planetě jen “omezenou svrchovanost” a přeměnit NATO ze spojenectví partnerských států na svazek vazalů, jak dokazují výroky o nutnosti “potrestat Francii za její Ne”. Je tu ale důležitý rozdíl: Brežněvova doktrína platila jen na východní straně železné opony, zatímco Bushova doktrína preventivní války “má rozměr planetární… kdo je a kdo není ohrožením americké státní bezpečnosti, bude určovat státní administrativa – nikoli Spojené národy,” napsal právník Tomáš Rychlý (Právo, 15. 3. 2003).

Americký historik Jacques Barzun shrnul své ponaučení z celoživotního studia moderních společností takto: Demokracie nemá žádnou teorii, kterou by bylo možno vyvážet, je výsledkem svérázného historického vývoje, jenž mnohými klikatými cestami vedl na některých místech naší planety k vzniku otevřené demokratické společnosti, která je úspěšným kompromisem mezi mnoha různými tradicemi. Ano, demokracii nelze popsat jako nutný důsledek nějakého souboru příčin, který by bylo možno nastolit násilím. Demokracie není než odkazem lidí, kteří se nedali udolat žádnými předsudky, autoritami či mocí. Arabští demokraté to vědí. Egyptský liberální ekonom a znalec politické filosofie amerických Otců zakladatelů, Saíd el Naggar, odpověděl takto na otázku, zda věří, že Američané chtějí vyvážet demokracii: “Samozřejmě, že ne. Buduje se snad demokracie bombardováním? Demokracie potřebuje trpělivou práci, rozsévat semínka ve školách, od základů změnit média a učit lidi myslet vlastní hlavou, ne sedat na lep režimní propagandě.” (Sette, příloha Corriere della Sera, č. 13, 2003)

V druhé polovině minulého století Američané intervenovali přímo i nepřímo v zemích Latinské Ameriky, tedy u svých nejbližších sousedů, ale demokracii to neprospělo. Proč by se měl podařit vývoz demokracie do mnohem odlišnějších arabských zemí? Po druhé světové válce USA přetvořily své vítězství v rozsáhlou pomoc Evropě, která byla inspirována “americkými hodnotami” a demokratickou politickou kulturou. Na tuto éru koherence mezi americkou demokracií a americkou zahraniční politikou se po mccarthismu už nikdy nepodařilo navázat.

Titulky mnoha italských novin hlásají “Iráčané hledají své disaparecidos”. Nepřeslechněte to španělské slovo, připomíná nám Latinskou Ameriku, kde v 70. a 80. letech mizeli v žalářích a mučírnách chilských či argentinských generálů představitelé boje proti ekonomicko-politickému statu quo. Isabele Allende píše v úvaze nazvané 11. září mého strýce Salvadora: “Představte si, co by si myslel Američan či Brit, kdyby vojáci jeho země ve válečné zbroji přepadli Bílý dům či Buckinghamský palác, zabili přitom tisíc občanů, mezi nimi i prezidenta, rozpustili parlament, zrušili Nejvyšší soud, občanské svobody a politické strany, zavedli úplnou cenzuru a rozhodli se vyhladit všechny disidenty.” Dělo se to v nejbližší zájmové sféře USA, v dosahu jejich moci a vlivu. Všichni jsme to ale v menší či větší míře tolerovali, protože byla “studená válka” a v ní bylo (téměř) všechno dovoleno.

“Samozřejmě nechceme, aby se situace otočila k vytvoření teokracie. Jde nám o… přeměnu iráckých státních struktur v reprezentativní, demokratickou vládu,” řekl demokratický kandidát na prezidenta USA Joe Lieberman v CBS. Ale demokratická reprezentativní vláda znamená v mnoha státech tohoto regionu právě teokracii, vládu islámské revoluce a fundamentalistů. Když byly zrušeny výsledky voleb v Alžíru, kde fundamentalisté získali většinu, Západ to považoval za “rozumné řešení”. “Ani Bush, ani Saddám, jen islám! skandovaly desetitisícové zástupy šíitů při pátečních modlitbách,” píší všichni zpravodajové z Bagdádu.

Za druhé: pravicové doktrinářství. V západní politické kultuře je pojem “doktrinářství” obyčejně spojován s levicí, která věří v dějinotvornou energii masově sdílených pokrokových idejí. Tradiční pravice nevěří v čistou vlajku abstraktní doktríny, ale v ušpiněný prapor praktického rozhodování mezi omezenými možnostmi jednotlivců ve společnosti, která je založena na neomezené konkurenci mezi idejemi, zájmy, hledisky a popisy světa.

Zvláštním znakem bushismu je pravicové doktrinářství neboli víra v existenci nějaké spásonosné formule, kterou její neoblomní strážci a praví znalci dovezou na svých tancích do všech koutů světa, a zachrání tak lidstvo (“Nepřišli jste dobýt Irák, ale zachránit jej, a irácký lid to ví,” řekl ministr Rumsfeld americkým vojákům). Čistotu doktríny pak je třeba neustále chránit před kacíři zavedením přísných zákonů, které umožní vyhlásit za teroristu každého, kdo ji kritizuje.

Za třetí: Je současný americký unilateralismus jen krátkodobým zneužitím výhodné situace po pádu SSSR, nebo naopak začátkem dlouhodobé “americké světovlády”? Gary Schmitt srovnává novou situaci s filmem V pravé poledne: bez šerifa Kana by se do našeho městečka brzy vrátili pistolníci, tomu musí americký šerif zabránit i proti vůli jeho obyvatel.

“Americké vůdcovství je dobrem pro svět i pro Ameriku,” tvrdí bushisté. Otázka ale je, čeho všeho se tito vůdci cítí oprávněni se dopustit, aby proměnili přechodnou výhodu v dlouhotrvající éru. Jsou preventivní válka, vyprázdnění OSN a NATO, boj proti každé mezinárodní koalici schopné samostatné politiky, zejména proti Evropské unii, omezování občanských svobod, vyhrožování válkou každému, kdo – podle jejich úsudku – ohrožuje bezpečnost USA, americká (z)vůle jako jediný zdroj mezinárodního práva legitimními nástroji prosazování americké hegemonie?

O Patriotic Act II (všimněte si hrozivého newspeaku – okleštění občanských práv v USA je aktem vlastenectví) americká obránkyně lidských práv Joanne Mariner napsala: “Právní obrana proti možnosti, že různé organizace budou označeny jako teroristické, téměř neexistuje, proto hrozí, že pružné nálepky terorista bude politicky zneužito.” Ve státě Oregon byl prý navržen zákon, podle něhož by ti, kdo protestují proti přepadení Iráku, byli definováni jako “podporovatelé terorismu”. “Objektivně spolupracují s nepřítelem,” říkalo se kdysi u nás.

Za čtvrté: dosud nikdy nevídané zneužití slovníku západní civilizace v důsledku strategického začlenění médií do této války. “Bluf v globálním měřítku a v přímém přenosu,” napsal francouzský filosof Paul Virilio. Výraz “embedded information”, který překládám jako “informace (kultura, ideje, obrazy, komunikace ve svém celku) začleněná do budování americké hegemonie”, považuji za klíčovou metaforu bushismu. Tank zaměří čtrnácté patro hotelu Palestine v Bagdádu, kde jsou ubytováni všichni nezávislí novináři – Bum! – jeden mrtvý španělský novinář a několik zraněných. Ze střechy prý někdo střílel, žádný z novinářů ho ale neviděl. Jednali jsme “právem sebeobrany”, prohlásil tiskový mluvčí. Politování ano, omluvu ne – “můžeme zaručit bezpečnost jen pro embedded information”.

Nejnebezpečnějším dědictvím této války je pohrdání veřejným mínění. Clona lží a nestoudných mystifikací, kýčových obrazů, na nichž ozbrojení Nadlidé napájejí otrhance v sandálech (tak je nazval jakýsi britský důstojník, ostatně otrhancem v sandálech byl i Ježíš), do zhloupnutí opakovaná říkanka Hitler–Stalin–Saddám (Time má i stejnou obálku jako v květnu roku 1945, je na ní škrtnutá tvář diktátora). Je hrůzné, že Američané mohli být v krátké době tak zmanipulováni, že uvěřili v nesmyslnou rovnici Saddám = Hitler. Na rozdíl od Saddáma byl Hitler vůdcem jednoho z nejrozvinutějších a nejsilnějších států západní Modernosti. “Moji vojáci, učinil jsem rozhodnutí, ke kterému jsem byl donucen nejen jako představitel německého státu, ale jako představitel evropské kultury a civilizace,” prohlásil v den přepadení SSSR. Mystika Dějinného Poslání, pohrdání OSN (Společností národů), vůle ke Světovládě, přesvědčení o nadřazenosti vlastní civilizace a především vysoký stupeň vědeckotechnického rozvoje a zbrojního průmyslu jsou nutné podmínky hitlerismu – Saddámův Irák, na rozdíl od Bushovy Ameriky, nesplňuje žádnou z nich.

Pokles kvality veřejného mínění je už nenapravitelný. Všechna veřejná slova naší civilizace, její “velký kód", jak je nazval kanadský literární vědec Northrop Frye, se odlepila od své sdělovací funkce, přestala mít jakýkoli vztah ke kontextům, do nichž patřila, a k předmětům, které označovala. V komunistickém státě se veřejnými slovy jako demokracie, volby, vláda dělnické třídy či socialistické právo lhalo, a my to věděli, protože ta slova ještě něco znamenala; naopak slovy bushismu nelze ani lhát, je to čistý newspeak, bez vztahu k jakémukoli historicky danému světu.

V éře bushismu slova a znaky nemusejí mít žádné krytí. “My jsme bojovali především proto, abychom odstranili nebezpečí, že režim Saddáma Husajna použije zbraně hromadného ničení,” prohlásil velvyslanec USA v Česku Craig Stapleton. “Naprosté zhroucení bránící se armády odhalilo překvapivý fakt, že Irák vůbec neměl na to, aby mohl být nějakou …vojenskou hrozbou pro bezpečnost USA a jejich spojenců,” napsal historik Jan Eichler (Právo, 23. 4. 2003).

Útok nejvyzbrojenější země světa proti jednomu z těch států Třetího světa, které mohou mít jen takové zbraně, jaké jim Západ prodá, je líčen jako hrdinský epos, s narežírovaným vítáním osvoboditelů vděčným obyvatelstvem. Kurdové v Turecku by jistě vítali tanky, které by jim umožnily ustavit svrchovaný Kurdistán, Wehrmacht okupující v roce 1939 okleštěné Československo bouřlivě vítali pražští Němci, mnoho Arabů vidělo v nacistické armádě své osvoboditele, my jsme vítali Rudou armádu...

Okupace a mávátka, jak smutná kapitola dějin válek!

Líčení války proti Iráku představuje konec vertikální informace, neboli informace, zaručené autoritou novináře, který ji zpracoval, interpretoval a nezávisle kontextualizoval. Začala éra informace horizontální, jejímž modelem je “blog” neboli internetové stránky se spoustou “link”, které redigují třeba iráčtí disidenti, nezávislí novináři, znalci, angažovaní jednotlivci či přesvědčení stoupenci války (viz například www.warblogs.cc, www.blogsofwar.com). Jsou to většinou stránky, na nichž se mísí texty, obrazy, komentáře z různých zdrojů, poznámky odkazující na různé možné “verze faktů” a také deníkové záznamy pocitů, pojmů, polopojmů a emocí. Tato horizontální, nediferencovaná směs sice vyvažuje “embedded information”, nemá ale dostatečnou specifickou váhu, abychom jí mohli vyvrátit třeba prohlášení prezidenta Bushe, že okupovaný “Irák je svobodná země”. Blog je informace ve stavu mediální beztíže.

Za slovem “embeddednes” se skrývá planetární útok na dělbu moci; všechny nezávislé instituce, včetně médií, musejí být v New American Century začleněny do “americké planetární hegemonie”. Bushismus je první odpovědí na otázku, jak bude vypadat totalitarismus nového tisíciletí – bude to tvrdá slitina byznysu, kýče a pokrytectví. 60. léta vyznačovaly masové protesty mládeže proti systému, který zotročoval ve jménu péče, oblboval ve jménu vědění, lhal ve jménu pravdy, dělal z lidí blázny ve jménu rozumu – jedním slovem byl centrálně organizovaným pokrytectvím a na pokrytectví byla první generace hospodářského zázraku výjimečně citlivá. Myslím, že je třeba v tomto ohledu rychle navázat na nepokojné dědictví 60. let.

Válka v Iráku bez souhlasu OSN probudila k novému životu podvědomé koloniální stereotypy v evropském veřejném mínění, víru v nadřazenost bílé rasy, oživila pod demokratickým povrchem skrytý autoritarismus a elitismus. Hranice přípustného ve vědomí všech se posouvají – mezi svobodou a bezpečností je třeba zvolit objektivně bezpečnost, do demonstrantů, kteří ohrožují “objektivní morální řád”, je třeba objektivně střílet, na Araby platí síla, ničemu jinému objektivně nerozumějí, ostatně Pinochet zachránil objektivně Chile před komunismem.

“Vojákovi, ne spisovateli či intelektuálovi vděčí za svou svobodu ti, kdo demonstrují proti válce,” citovalo mnoho euroamerických novin z dopisu matky jednoho vojáka. Vojákovi vděčíme za obranu hranic, jsou-li ohroženy, za obranu národní existence, je-li ohrožena, ale ne za svobodu. Za svobodu vděčíme autorům a čtenářům knih v knihovnách státu, který voják brání, jsou-li v tom státě autoři, čtenáři a knihovny. Rusové bojovali ve Velké vlastenecké válce za přežití svého národa, ne za svobodu. Ta přišla až mnohem později a nepřinesli ji vojáci, ale spisovatelé, jako třeba Solženicyn, přinesla ji velká ruská kultura, jejíž neviditelná moc nad svědomím Rusů nakonec převážila nad komunismem, tím otráveným darem Západu.

Čtu v Corriere della Sera (11. 3. 2003) popis způsobu, kterým jsou vyslýcháni lidé obvinění z terorismu: “O přestávkách, po hodinách výslechu, byl Mohamed zavírán do malé cely osvětlené oslepujícím světlem a odhlučněné. Na zemi nic, ani matrace. Vyvatované ticho přerušovala čas od času hlučná hudba… Nechali ho bez jídla dva dny a pak mu je dávali v nepravidelném rozvrhu, aby zmátli jeho biologické hodiny.” Toto je mučení, i když se tomu říká “přiměřený nátlak”.

Velvyslanec Stapleton také prohlásil, že rezoluce ČSSD k Iráku byla “pro nás pochopitelně dost urážející. Kdykoliv někdo zapochybuje o amerických motivech, dotkne se nás to. Nejsme imperialistická země.” To “kdykoliv” je zlověstné. Kdy bude urážka USA trestným činem, jako byla urážka Třetí říše nebo Sovětského svazu? Bude jednou i dostatečným důvodem k operaci Czech Freedom?

eseje

domů