Po roce 1989 se mnoho slov euroamerické demokratické tradice ocitlo na seznamu slov podezřelých, levičáckých: první mezi všemi sociální rovnost, ale i solidarita, sociální kritika, imperialismus nebo třídní boj - sama ústava nám dnes zakazuje označit tím jednoduchým přívlastkem boj mezi kořistnickými privatizátory a jejich zaměstnanci. Mezi slovy zastaralými se ocitl i výraz angažovaná kultura. Chci tu ten výraz hájit - bez angažované kultury se z demokracie stává pouhá technologie voleb, kde množství získaných hlasů je přímo úměrné objemu investic do mediálního trhu. Putin a Bush se spolu domluví snadno, podobně jako manažeři bank či nadnárodních koncernů, všichni přece uznávají jedinou logiku státního zájmu a ekonomického růstu. Je jednou z největších tragédií postbipolárního světa, že disidenti, tedy angažovaní intelektuálové ze zemí postkomunistických, se nedokázali domluvit se svými protějšky ze Západu: jedny příliš nezajímala zkušenost s totalitarismem a druhým nic neříkal boj proti latinskoamerickým diktaturám či varovné dokumenty amerických umělců o bídném stavu demokracie v jejich zemi. I proto naději na demokratizaci světa vystřídala v polovině 90. let "rychlá integrace postkomunistických zemí do existujících mocenských struktur" a následná planetární neonormalizace, která je jádrem ekonomické globalizace.

Co je angažovaná kultura? To slovo se týká vztahu společnosti ke svému kritickému obrazu. "Umění musí být pro lidi, musí sloužit rozvoji společnosti" - říkali funkcionáři komunistické moci a v sakách z lepších látek říkají totéž funkcionáři moci současné. Pár poučných útržků z monologu jednoho českého podnikatele o českém filmu z Marečkova dokumentu Hry prachů: "Já jsem podnikatel. Vím, co je koruna. Jestliže… se tady vyhazujou naše peníze… na vaše lemplovský filmy, který jsou jenom pro vás, určený vám... jako taková onanie... a pánové umělci… si točí pro sebe. Většina českejch filmů... to je zoufalý... není možné si dělat umění pro umění." Přes všechen odpor, který v nás vzbuzují podobné řeči cenzorů či sponzorů, jde o reálný problém. Kultura, umění a vše, co nazýváme humanities - humanitní obory, musí být opravdu "pro lidi", musí sloužit společnosti. To znamená nabízet lidem polemický obraz o nich samých - když mu lidé porozumí jako svému obrazu, změní se. To je podstata moderní společnosti: změna tu není výsledkem vnějších tlaků, ale otřesů, které vyvolávají uvnitř obce její polemické obrazy. Přívlastek polemické odkazuje na slovo polemos, boj - v tom smyslu si také musíme vyložit slavnou větu Jana Patočky, že v dějinách nejde o to, čím lze otřást, ale o otevřenost vůči tomu otřásajícímu. Otřásající jsou polemické obrazy obce, které vyvolávají odpor, spory, polemiky. Angažovaná kultura je tento polemos, který dělá z moderní společnosti společnost otevřenou: otevřená společnost je sjednocena otřesy, které v ní vyvolaly její polemické obrazy.

Umění 20. století se potácelo mezi lacinou političností, která přejímá sebeobraz Moci a propaguje jej, a lacinou nepolitičností, která nechce mít nic společného s časem a místem našich životů, a vytváří tak věčné modly, jejichž soustavu čas většinou rychle "znecitliví a semele do netečnosti", jak napsal výtvarník Jiří David v úvaze ke své výstavě v galerii Brno (47% Sexy Brno, prosinec 2003-únor 2004). Sebastian Haffner, velký německý historik a novinář, popsal ve svém Příběhu jednoho Němce odpor, který v něm díla "o nadčasových hodnotách" vyvolávala v čase nacismu: "Copak nevidíš" - řvala na čtenáře taková díla - "jak jsme nadčasová… nevidíš, že my nic nevidíme?" Nepolitické umění "nadčasových hodnot" na nás vždy takto řve, i když někdy šeptem. Pravá - a nevyhnutelná - političnost umění je v tom, že definuje své místo a svůj čas přesně, důsledně se lokalizuje a temporalizuje, a tak se vymyká ze sítě nadčasových univerzálních objektivních Pojmů a Obrazů, do níž Moc polapila zkušenost a paměť lidí. Neonové srdce Jiřího Davida nad Pražským hradem vtahuje "sídlo českých králů" do sítě postkomunistických bordelů, která se rozprostírá v tomto evropském čase a v tomto evropském místě od hranic až k srdci "země české". Mnohokrát v naší minulosti nebyl ostatně rozdíl mezi hodinovým hotelem a královským sídlem velký - Habsburkové tu sem tam přenocovali, z jeho oken shlížel na Prahu zpod své šantánové patky Hitler a později na ni odtamtud opilecky mžoural "náš Kléma". V síti objektivních nadčasových pojmů jsou hodinové hotely a sídla králů na opačných koncích, ale v našem společně prožívaném čase se sbližují. Davidovy fotografie Bushe, Kofi Annana, Havla, Schrödera s uplakanýma očima nám připomínají monumentální zneužití věčných a univerzálních emocí mocenským systémem globálního kapitalismu k dosažení svých aktuálních a partikulárních cílů: obrazy štastně nakupujících mas, usmívající se modelky, obraz soumraku nad Tichým oceánem na krabicích s pracím práškem - "televizní reklama dodává především emoce" (www.uvdt.cz). A pak největší fabrika emocí - válka: prezident Bush s pečeným (gumovým?) krocanem na talíři mezi vojáky, americký voják - osobnost roku.

Jeden z největších filosofů 20. století, Theodor W. Adorno, napsal ve svých Minima moralia: "Krutost vyvolává tím menší odpor ve čtenářích, čím více je oběť jiná než oni, je černá, špinavá, dago, mohamedán… Držitelé Moci vnímají jako člověka jen svůj vlastní obraz, místo aby vnímali jako lidské to, co je odlišné." Informace a obrazy obíhající v labyrintu takových "nepodobností" ztrácejí na síle; zlepšují situaci všech jen ve společnostech, v nichž obrazy utrpení některých jsou vnímány jako kritické obrazy celé obce. V roce 1932 dostal Pulitzerovu cenu za reportáže ze Sovětského svazu novinář amerického deníku New York Times Walter Duranty. Byly to reportáže ve stylu Julia Fučíka o plnění pětiletých plánů. O rok později Duranty popřel hladomor na Ukrajině, který byl jedním z extrémů 20. století: v letech 1932-1933 při něm v důsledku totální rekvizice úrody, nařízené Stalinem v rámci "rozkulačování" Ukrajiny, umíralo 25 000 lidí denně - téměř čtyřikrát více než v mlýnku na maso u Verdunu v 1. světové válce. Ukrajinská města byla uzavřena, aby se informace o dětech s nafouklými břichy nešířily a dělníci nebyli sváděni takovými otřesnými obrazy k solidaritě s trpícími rolníky. Z přímých svědectví víme, že umírající děti strašně křičely a matky utíkaly z domu, aby je neslyšely. Více než pět milionů Ukrajinců zemřelo hlady za neprůhlednou plentou slova "kulaci". Durantovy reportáže jsou otřesným příkladem "laciné političnosti" intelektuála, který přejímá sebeobraz Moci a slouží mu. Křesťanští bílí muži jednali v minulosti ještě krutěji než bolševičtí komisaři na Ukrajině: ve třech vlnách sucha, hladomoru a epidemií mezi lety 1876-1891 zahynulo v koloniích přes třicet miliónů lidí. Příležitosti s nelítostnou dravostí využila evropská impéria, aby vyvlastnila komunální pozemky a zmocnila se nových zemědělských a důlních zdrojů. "To, co z hlediska západních metropolí mohlo být považováno za poslední záblesk století imperiální slávy, se v očích afrických a asijských mas prezentovalo jako truchlivá záře nesmírné pohřební hranice." (Americký historik Mike Davis, www.vulgo.org) Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Amartya Sen ukázal, že hladomory nejsou důsledkem nedostatku potravin, ale nedostatku otevřenosti společnosti vůči svému otřesnému obrazu. Ani nejstrašnější hladomory se nikdy netýkaly více než jedné desetiny obyvatel, všichni by mohli být zachráněni spravedlivější distribucí potravin, neměli ale právo na jídlo. Obrazy jejich utrpení neotřásly celou společností, hladovějící se totiž nepodobali nasyceným. Hladomory se proto vyskytovaly jen v evropských koloniích a v diktaturách, ne v demokraciích, kde otřesné obrazy hladovění angažují celou obec a vlády jsou nuceny přerozdělit právo na jídlo. Poslední velký hladomor byl například v Indii v roce 1943, asi tři milióny obětí; po odchodu Britů v roce 1947 se zde pak střídaly doby většího či menšího nedostatku, ale hladomory už nebyly. V Číně naopak zemřelo hladem v letech 1958-1961 nejméně 23 milionů lidí, v Severní Koreji jsou doloženy hladomory ještě nedávno. Dnes je na Zemi přebytek potravin, ministerstva zdravotnictví Prvního světa bojují s obezitou obyvatelstva, ale velké procento pozemšťanů umírá hlady; umírají z nedostatku práva na jídlo, ne z nedostatku jídla.

V televizi vidíme často záběry přetížených kocábek, na nichž se snaží dostat na italský břeh uprchlíci z Třetího světa. Umírají po desítkách, bossové v pozadí s mobilem v ruce poručí naházet je do vody, když se na obzoru objeví policie. Hřbitov na ostrově Lampedusa je přeplněn mrtvolami utopených, na jejich hrobech kříže s čísly 001, 002, 003… Jsme dost otevření, abychom trosečníky z kocábek vyplouvajících z Afriky vnímali jako polemický obraz nás samých? Historik Dušan Třeštík napsal, že Římané omezovali lidskou společnost ve smyslu "lidu spojeného společnými zákony a pojmy" (populus) prakticky jen na svou oikumenu, ostatní byli pouhá gens, lidské plémě, na něž se slova jako právo či spravedlnost nevztahují. Každé Impérium se buduje na rozdílu extra pomerium a intra pomerium, za zdmi Říma a uvnitř zdí Říma. Většina lidstva se tak ocitá jako pouhá gens, lidské plémě, za zdmi Říma. Máme například evropský Den paměti, v němž si připomínáme holocaust, milionovou vraždu na Židech, organizovanou administrativně-průmyslovým komplexem německého státu. Židé, především němečtí, nebyli pouhé lidské plémě, byli dokonale integrováni a měli vynikající podíl na evropské kultuře, a to je důvod, proč se ten zločin stal symbolem absolutního zla - odehrál se totiž uvnitř zdí impéria, byl to zločin na nám podobných lidech. Není ale žádný Den paměti obětí evropského kolonialismu, který by nám připomínal holocaust nám nepodobných v Africe, Asii či v obou Amerikách, který stále pokračuje, i když v sametovější podobě. Před očima lhostejné většiny probíhají dnes například krajinomory - betonová lobby prosazuje další a další velké stavby za co nejmenší kontroly veřejnosti. "Vyloučit občanská sdružení ze správních řízení při rozhodování o velkých stavbách, prohlásit vodní cesty za veřejně prospěšné stavby, na něž se nevztahuje zákon o ochraně přírody… zamezit občanům v přístupu k informacím o geneticky modifikovaných potravinách… to jsou návrhy… jež podali poslanci ČSSD a ODS" - píše Tomáš Feřtek v Reflexu (č. 44/2003). Odpor k účasti veřejnosti na kolektivním rozhodování sjednocuje naše tři největší politické strany a ekonomické elity v jeden celek - říkejme mu česká provinční technostruktura. A veřejnost, znecitlivělá pod přívalem bavičského žvástu, se poslušně nechává vyloučit z politiky.

Modernost je víra, která se vyznává na dvojí způsob. První je apologetický: ten ztotožňuje Modernost s průmyslovou společností a považuje ji za náboženství, k jehož vyznávání je třeba dovést veškeré lidstvo, ve všech koutech Země nastartovat ekonomický růst a jeho nepřátele zničit. Joe Lieberman, demokratický kandidát na prezidenta, prohlásil o americké okupaci Iráku: "Toto je bitva proti Al Qaedu, Saddamovi, všem nepřátelům svobody a modernosti, kteří by chtěli proměnit 21. století v globální náboženskou válku." Modernost v tomto pojetí ale sama není než globální náboženskou válkou proti starému světu, světu před zjevenou pravdou ekonomického růstu. Vyznávána na apologetický způsob modernost není než jedním z fundamentalismů, které proměnily 20. století ve "století extrémů". Jeho nejrozhodnějšími vyznavači jsou dnes bývalí nepřátelé modernosti - konzervativci, kteří pod jménem neocons (neokonzervativci) staví Chrám Globálního Ekonomického Růstu na Zemi. Nejoblíbenějším textem této sekty, k níž mnoho Evropanů konvertovalo, je prý Thukydidova Historie peloponéských válek, četl jsem nedávno ve Weekly Standard. "Kdo má takovou moc, jako máme my," píše se tam, "musí nalézt legitimní příležitosti k jejímu použití…" Thukydidem zaznamenaný dialog Atéňanů a obyvatel ostrova Mélos bychom si měli přečíst i my, více či méně ochotní přisluhovači Impéria USA:

Atéňané: Přišli jsme, protože pečujeme o prospěch našeho státu, a nyní vám dokážeme, že jsme přišli i pro záchranu vašeho města, protože chceme nad vámi vládnout a současně vás zachránit, to je jak váš, tak náš prospěch.

Melští: A jak by nám mohlo být na prospěch stát se otroky?

Apologetické vyznávání modernosti vždy připisuje nějaké historické velmoci (Sovětskému svazu, Číně či USA) výsadní právo být jejím Legitimním Uskutečňovatelem v Dějinách.

Druhý způsob vyznávání modernosti nazvěme banálně kritický. Slovem kritika jsme označili schopnost moderní společnosti měnit se zevnitř, v reakci na otřesné obrazy sebe sama, které produkuje angažovaná kultura. Vít Klusák a Filip Remunda, studenti pražské FAMU, si u renomované reklamní agentury objednali kampaň na slavnostní otevření fiktivního hypermarketu ČESKÝ SEN. Poslední májový den několik tisíc koupěchtivých spoluobčanů přijíždí na zelenou louku a zde se namísto s nákupním centrem setkává s obří filmovou kulisou, která představuje průčelí snového hypermarketu. Tento příklad dokumentu ukazuje, co je polemický obraz obce a angažovaná kultura: Přijmeme za svůj tento obraz manipulovaných mas snících sen o nejlevnějším supermarketu v Česku, obraz konzumentů naváděných na cíl reklamou ze satelitní TV a mobilních telefonů, obraz skákavých opiček zavěšených na gumičce bavičů všeho druhu? Jsme dostatečně otevřeni vůči otřesným obrazům nás samých? Připomeňme si velké kritické obrazy moderní doby: byrokracie vítězí nad každou zkušeností, motiv zisku nad každou etikou, ztráta pospolitosti nás znelidšťuje, odcizujeme se sami sobě, masy pohltí jednotlivce, podvědomí si podrobí naše vědomí, nerovnost a sociální bezpráví vyprazdňují demokracii, ošklivost masové výroby škrtá dědictví evropského umění. Tyto kritické obrazy vyvolaly změny, které mají svůj stálý směr, říkejme mu demokratický univerzalismus: člověk z periférie, jiný, chudý, černý, je vtažen do jednoho společného světa, střed a periferie se míchají, posvátné jazyky se vulgarizují, informace a poznání se šíří - vzniká jeden společný svět a jedna globální obec. Polemický obraz obce (a sebe sama) je jednou z radikálních společenských potřeb. Bez otřásajícího obrazu o sobě samé by rozporná a nepřehledná moderní společnost nemohla přežít. Nazvěme tuto radikální potřebu potřebou efektivního veřejného prostoru, v němž se polemický obraz společnosti nejen formuje, ale vyvolává reakci, je účinný, protože lidé nejsou lhostejní ke svému polemickému obrazu. Komunismus nebyl uzbrojen americkým Supermanem a Demokrátorem; zahynul na neschopnost měnit se v reakci na polemický obraz o sobě samém, a to v důsledku zničení efektivního veřejného prostoru. To otřásající v každém kritickém obrazu - ať už jednotlivce nebo celé společnosti - je to, že musíme připustit, že někdo jiný nás zná lépe, než my známe sami sebe. Ke kritice ale patří i katarze - polemický obraz osvobozuje. Jedním z důvodů, proč se demokracii v Česku příliš nedaří, je deficit veřejného prostoru, nedostatek otevřenosti vůči polemickým obrazům společnosti; český veřejný prostor je kolonizován zahraničními i domácími velkovýrobci bavičského žvástu.

Společnost 20. století je výtvorem tří otřásajících polemických obrazů sebe samé, tří velkých kritik - kritiky falešného vědomí, která odhaluje otřesný proces odcizení člověka ve světě, jenž sám vytvořil, ale není schopen porozumět mu jako svému výtvoru; kritiky rudé, která odhaluje otřesnou sociální nerovnost a vidí v ní hlavní překážku rozvoje demokracie; kritiky estetické, která odhaluje otřesnou ošklivost standardizované výroby pro masovou spotřebu. Řada změn vynucených kritikou rudou je klasickým dědictvím demokracie. Patří sem moderní sociální stát, solidární občanská společnost, svoboda pojatá nejen jako svoboda od, ale také svoboda k - nejen nemusím, ale také mohu. V reakci na kritiku estetickou se svět vytvořený uměním míchá se světem každodennosti, předměty každodenního užívání se přibližují uměleckým dílům - umění se vulgarizuje, posvátný svět krásy prostupuje každodenní koloběh výroby a spotřeby. Kritika falešného vědomí je kritikou nejvážnější. Nejdůležitějším rysem moderní průmyslové společnosti je odcizení v tom smyslu, že člověk nezná zákony světa, který vytvořil, a proto zotročuje sám sebe svými výrobky. Tak jako předmoderní člověk nepoznává v bozích své představy, nepoznává moderní člověk ve světě zboží "své bytostné síly, které se transformovaly v předměty a svět, který … jej zotročuje" (Marx). Tato kritika má mnoho podob od Feuerbacha, Marxe přes Nietzscheho, Freuda a existencialismus až po kritiku kulturního průmyslu, kritiku instrumentálního rozumu, který objevuje stále racionálnější prostředky k dosahování cílů stále méně racionálních.

Pro přežití moderní společnosti v 21. století bude rozhodující její otevřenost vůči čtvrté velké kritice modernosti - kritice zelené. Zde ale jako by moderní společnost narazila na mez, kterou nedokáže překročit. Nedokáže se změnit v reakci na polemický obraz sebe sama, který zelená kritika vytvořila. Můžeme tu mez zachytit takto: To otřásající v zelené kritice společnosti není kritika toho či onoho cíle naší postindustriální společnosti růstu Růstu, ale kritika redukce smyslu na pouhé lidské cíle, ať jakkoli velké. Porozumět zelené kritice společnosti vyžaduje obrat od cílů ke smyslu - je třeba myslet cíle ze smyslu, ne smysl z cílů. Ale když se díváme za cíle společnosti globálního kapitalismu, vidíme jen prázdno. Prvním krokem angažované kultury je dnes - neuhnout před tím prázdnem, neutíkat od něj k "českému snu o nejlevnějším supermarketu" nebo k útěšlivé víře v další ekonomický růst jako cíli, k němuž je člověk povolán bohem, jak věří prezident Bush. Nedávná světová konference o klimatických změnách v Miláně vyjasnila dvě věci. Zaprvé, klimatické změny jsou v běhu a jsou způsobené člověkem; zadruhé náklady na nápravu škod způsobených těmi změnami jsou mnohem větší, než by byly ekonomické náklady na snížení emisí, které je způsobují. To otřesné ale není kyselý pach industriálních dešťů, chemická válka globálního Kapitálu proti našim městům a extrémní klimatické jevy; otřesná je uzavřenost společnosti růstu Růstu, střežené americkou vojenskou hegemonií, vůči rozdílu mezi cílem a smyslem. Ten rozdíl všichni nějak zakoušíme, ale je těžké říci, v čem spočívá. Ukazuje se náhle, třeba v revoltě některých proti všeobecnému pokrytectví politických stran, proti demokracii, v níž se ale nic nerozhoduje demokraticky, proti "českému snu" a proti sponzorované "nepolitické kultuře nadčasových hodnot", která vytlačuje z veřejného prostoru kulturu angažovanou.

Ještě nikdy v dějinách se tolik lidí nedívalo na svět z tolika různých hledisek a ještě nikdy k nám nedoléhal jejich hlas tak zřetelně a srozumitelně; ještě nikdy jsme neslyšeli hlasy z tolika periférií a neviděli pod tolik pokliček. Ještě nikdy jsme nežili v tak průhledném světě: Satelity neslyšně krouží nad naší planetou, vidíme, co se děje ve všech jejích koutech, a vidíme ji v celku. Ještě nikdy ale lidé nebyli tak lhostejní k obrazům svědčícím o vyvratitelnosti jejich světa. Apologetičtí vyznavači Modernosti redukují smysl na velký cíl, jako je "světová socialistická revoluce" nebo "světová demokracie pod americkou hegemonií" - Jen sovětský člověk to dokáže! Jen my Američané si můžeme klást tak velké cíle! Kritičtí vyznavači modernosti v postindustriální společnosti globálního kapitalismu naopak probouzejí v lidech nejrůznějšími způsoby - často mystifikacemi a ironickými replikami každodenního koloběhu výroby a spotřeby - vědomí rozdílu mezi "velkými cíli" a smyslem. Vznikem impéria USA, založeného na nauce sekty "neoconů", apologetický způsob vyznávání Modernosti převládl a stal se totalitarismem nového tisíciletí. Terorista jako nepřítel Impéria růstu Růstu je jen zkušební panák, na něm se Moc cvičí k úderu na pravého nepřítele - na angažovanou kulturu a její polemické obrazy obce, na kritické vyznavače modernosti. Na jejich definitivní vyhnání ze společnosti nás připravuje současná vlna omezování svobod v zájmu globální bezpečnosti.

zpět