Být vlastencem Západu?
Ideologové "střetu civilizací", obhájci neokoloniální války v Iráku, nepřátelé multikulturalismu v Evropě a všichni bojovníci za nadřazenost západní průmyslové civilizace kritizují evropské intelektuály za to, že nejsou "vlastenci Západu", že nepodporují boj za hodnoty, které jsou Západu vlastní. Tak například kardinál Ratzinger, prefekt Kongregace pro nauku víry (dříve Svatá inkvizice), prohlásil nedávno, že Západ je obětí "patologické nenávisti k sobě samému", že "si neváží už sebe sama a ze svých dějin vidí už jen to, co je odsouzeníhodné a ničivé". Chce-li přežít, musí se naučit "přijmout sama sebe", hájit, co je mu vlastní, překonat své sebemrskačství. Předseda italského senátu, významný filosof a univerzitní profesor Marcello Pera, v projevu na Lateránské univerzitě ve Vatikánu na jeho varování navázal: "Dnes převládá na Západě idea, že žádná z univerzálních konstrukcí Západu nemá univerzální význam. V důsledku toho že by bylo jen intelektuální arogancí doporučit naše instituce světu." Pera varuje před vlivem filosofů (především Nietzscheho, Wittgensteina a Derridy), kteří redukují evropskou civilizaci na pouhou kulturu, jednu z mnoha. Dějiny Západu se tak vyprazdňují, jeho vůdci rezignují na univerzální platnost západních zákonů a institucí.
Z amerických médií se k nám valí nabubřelá rétorika neokonzervativců, zvaných neocons, propagujících zásadu, že každá okupace armádou USA je osvobozením, americká hegemonie je dobrem pro svět, globální kapitalismus pod kontrolou Světové banky a Mezinárodního měnového fondu je "objektivní morální řád", který odmítají jen náboženským fundamentalismem či třídními zájmy zaslepení teroristé.
V patetickém stylu typickém pro postkomunistické konvertity na "západní vlastenectví", publicista Jiří Suchánek píše: "...roste počet Evropanů, kteří... se stydí za její krutou historii... Naši humanisté nemohou svým otcům odpustit, že... migrovali do světa, bojovali o místo na slunci a dokonce vítězili... Nejpodivnější je skutečnost, že toto plivání na hroby vlastních předků si říká humanismus." Tento způsob argumentace zná moje generace z diskusí o 50. letech. Říkalo se třeba, že tehdejší "porušování socialistické legality" musíme vidět v kontextu třídního boje, že je třeba chránit mládež před "kosmopolitními nihilisty, špinícími minulost našeho lidu".
Nejznámějším současným příkladem výzvy k "západnímu vlastenectví" jsou tři knihy italské novinářky a spisovatelky Oriany Fallaciové - Vztek a pýcha, Síla rozumu a dramatický rozhovor Oriana Fallaci hovoří s Orianou Fallaci pojatý jako morální odkaz jejího života. Poselství autorky je jednoduché: Dozvěděla jsem se, že umírám na nevyléčitelnou rakovinu, ale Západ je napaden horší nemocí než já - kolaboruje se svými nepřáteli, s popírači svých hodnot, nepláče dostatečně pro své oběti a neumí dostatečně nenávidět své nepřátele. Místo aby západní politici a intelektuálové "s hrdostí hájili nejvyšší hodnotu civilizace - vlastní identitu a vlastní hodnoty", dojímají se nad slzavými historkami o palestinských dětech, odsuzují válku proti Iráku a kritizují prezidenta Bushe. V Evropě bují "nevyléčitelná rakovina nového nazifascismo, bolševismu a kolaboracionismu... těch, kteří během svých protestních pochodů... rozbíjejí výlohy McDonald's. Levice, která nahradila vlajky rudé vlajkami duhovými". Na shromáždění své strany v N. Y. byl prezident Bush srovnáván dokonce s Churchillem! A deník Corriere della Sera z 9. 9. 2004 v rozporu s elementární intelektuální ctí kanonizuje takové antihistorické srovnání: na první stránce jsou dvě fotografie - ta slavná z povstání ve varšavském ghettu z roku 1943, na níž malý chlapec má ruce nad hlavou pod hlavněmi německých samopalů, a druhá z Beslanu, zase malý chlapec s rukama nad hlavou pod hlavní samopalu. Nazvat čečenský nebo islámský terorismus "nazifascismo" je strašná intelektuální nečestnost, vždyť nacifašismus je jednou z podob Západu! Byl snad někdy v historii Evropy mezi německými asimilovanými židy a Němci stejný vztah jako mezi Rusy a Čečenci? Nestojí za tím beslanským chlapcem přes všechnu jeho momentální bezmoc jedna z nejmocnějších armád světa, která tomu malému židovskému klukovi v roce 1943 opravdu chyběla?
Definovat určité ideje a postoje jako chorobnou nákazu organismu, která musí být vyléčena a její šiřitelé vyhubeni, je typickým rysem totalitní politické kultury. "Obrana státu, národa a civilizace" je tak povýšena na "vyšší princip mravní", který nás opravňuje odložit všechny skrupule a zábrany a "vymítit nekompromisně jedy, bacily, ložiska nákazy z těla národa".
Zahyne Západ na neochotu intelektuálů hájit bez skrupulí, co je mu vlastní? V jakém smyslu se mohou západní intelektuálové cítit vlastenci Západu? Je Západ univerzální civilizací, nebo jen jednou z mnoha kultur na planetě Zemi? A jaký je rozdíl mezi kulturou a civilizací?
Kultura
Vojtěch Novotný, odborník na tropickou ekologii na univerzitě v Českých Budějovicích, shrnul v knize Papuánské (polo)pravdy (nakladatelství Dokořán, 2004) své zkušenosti s interkulturním setkáváním v oblasti PapuiNové Guineje. Setkávání mezi kulturami začíná v okamžiku, kdy se objevuje "cizinec" a je nutné si jeho "cizost" vysvětlit. Na příchod bělochů, které viděli poprvé, Papuánci reagovali například velmi mírumilovně a vítali je se směsí překvapení a radosti. "Jejich náhlé zjevení bylo totiž interpretováno v rámci místních kosmologií celkem jednoznačně jako návrat duchů zemřelých předků." Všeobecně se totiž vědělo, že duchové předků jsou bílí, a protože za horami na obzoru končil svět, nikdo jiný než duchové to ani nemohl být. Každé gesto a každý úkon byly interpretovány jako poukazy na nějaké události z jejich minulého života: když například "jeden z členů expedice odsekal větve z uschlého stromu, aby bylo dřevo na oheň, byl hned rozpoznán jako duch dávno mrtvého, ale všem známého vesničana, jenž strom kdysi zasadil, a všichni byli potěšeni, že duch poznal svůj vlastní strom".
Takové krásné vysvětlení "příchodu cizinců" dlouho nevydrželo, srozumitelnost papuánského světa byla zjevením bělochů narušena trvaleji a hlouběji, než se zprvu zdálo. Když s nimi vstoupili do těsnějších vztahů, museli se vyrovnat s poznáním, že nejde "o z hrobu povstavší pradědečky", ale že to jsou obyčejní smrtelníci žijící za horami na obzoru, kde tedy svět nekončí. Hypotéza o záhrobním původu bělochů byla krásná, protože zjevení cizince bylo možné vyložit z pojmů, které byly k dispozici uvnitř vlastní kultury. Jak dlouho ale vydrží taková "krásná vysvětlení"?
Civilizační okruh, jehož jádrem je křesťanská kultura v řeckořímském historickém rámci, je poznamenán dramatickým zápasem o srozumitelnost zla, který filosofové nazývají "theodicea": jde v něm o vysvětlení existence zla ve světě spravovaném Bohem, který je nejen Všemocný, ale také nanejvýše Dobrý a Spravedlivý. Kdo by mohl zapomenout na zoufalé, morálně inspirované "Ne" Ivana Karamazova Bohu, který připouští (či snad chce?) utrpení nevinných dětí? Pozdější Ivanové Karamazovové na tom byli hůře: jejich Bůh připustil yperit, Osvětim, Hirošimu, Gulag, Abu Ghreib, Beslan. Máme právo uctívat Boha, který tomu jen přihlíží?
V křesťanském civilizačním okruhu se zlo vysvětluje (a ospravedlňuje) jako nutný krok na cestě ke spáse lidstva. Například: krutá kapitalistická akumulace je zlem, z něhož vykvete socialistické dobro, války posunují lidstvo k vyššímu stupni civilizace, zničení nižšího tvora je ku prospěchu tvoru vyššímu.
Je tu ale i zlo absolutní, které žádné budoucí dobro nemůže vykoupit. Vidím v Lidových novinách z 26. 8. 2004 fotografii týraných Iráčanů, spoutaná hubená nahá těla, nad nimi tlustí, nakrátko ostříhaní bachaři v uniformách, snímek vydechuje neúctu k jinému, k menšímu, k slabšímu, celou tu totalitní americkou nenávist ke všemu, co se jim nepodobá ("americká necitlivost k alteritě je podmíněná nábožensky, historicky, psychologicky" - říká Patrik Ouředník v revui Aluze 3/2003).
Američtí psovodi prý mezi sebou závodili, který vězeň se dříve hrůzou pomočí, když na něj poštvou psy. Je to poučný příklad myšlení světových hegemonů. Včera mi jakýsi člověk s očima plnýma pevné víry vtiskl do ruky obrázek s ukřižovaným krvácejícím Ježíšem, bylo na něm napsáno "Všetko toto som podstúpil pre teba". Obstál by Ježíš i ve vězení Abu Ghreib? Nezradil by tento Palestinec své poslání v rukou biřiců nesrovnatelně nelidštějších, než byli ti Pilátovi?
Jedinečnou angažovanost, ke které nás zlo ve světě odsuzuje po smrti křesťanského Boha, vyjádřil nejhlouběji J. P. Sartre ve své proslulé přednášce z října roku 1945, nazvané Existencialismus je humanismus: "...(jestliže Bůh není) člověk je opuštěn, protože ani v sobě, ani vně sebe nenalézá žádnou možnost něčeho se zachytit. Především nenachází omluvu... člověk je svoboda... nemáme před sebou hodnoty nebo přikázání, jež ospravedlní naše jednání."
Každá kultura je zápasem o uhájení srozumitelnosti světa před cizinci různého druhu - před těmi třeba, kteří kladou většině cizí otázky, ptají se na věci, které by jim měly být samozřejmé. Cizinci jinak argumentují, jinak mluví, mají jiné cíle, vidí svět odjinud, a proto musejí být buď zničeni, nebo vysvětleni - ne vždy je mezi tím velký rozdíl. Kultury, které si dokážou "vysvětlit cizince", procházejí relativizujícím šokem, krize srozumitelnosti jejich světa se v nich stává obecně sdílenou zkušeností. Vynořují se radikální otázky, které teprve dělají z pouhých kronik dějiny a z pouhých kultur civilizace.
Civilizace
Slovo "civilizace" se objevuje později než slovo "kultura". Označuje se jím společnost, která se spravuje zákony, na rozdíl od divochů a barbarů; jako filosofický pojem pak označuje dějinný pohyb lidstva od stavu nedokonalosti a barbarství k vyšší formě vzájemného uznání a spolupráce. V civilizaci se na rozdíl od kultury srozumitelnost světa stává výslovným tématem jednání a předmětem metodické péče.
Definujme si rozdíl mezi kulturou a civilizací takto: kultura je souhrn institucí, příběhů, životních forem, které činí svět srozumitelným; civilizace je naopak proměna, kterou kultura prochází, když se musí vyrovnat s příchodem cizince. "Cizinec" je tu metaforou pro nesrozumitelnost světa, a co je nesrozumitelné, nás ohrožuje. Civilizací se stává kultura v okamžiku, kdy se setkala s kulturními cizinci, relativizujícími srozumitelnost jejich světa, a vysvětlila si jejich přítomnost ve světě.
Jan Patočka nazval Západ "racionální nadcivilizací". Je totiž radikálně jiná než všechny civilizace minulosti, které vznikly z náboženského jádra, a zůstaly proto vždy nedostatečně univerzální. Univerzálním jádrem nadcivilizace je "technověda" a na ní založený ekonomický růst; technověda je "věcné a závazné vědění", které je univerzální, protože obecně sdělitelné, nepotřebuje osobní rezonance - "je jí vlastní automatický růst, je kumulativní".
Nadcivilizaci nejvíce ohrožují síly, které by chtěly učinit růst technovědecké moci nad přírodou a společností samoúčelným procesem, osvobodit jej od idejí a nároků "neodborné veřejnosti", od etických, kulturních, antropologických mezí.
To, co ve slově "globalizace" vnímáme jako hrozbu, je právě tato emancipace ekonomického růstu od práva občanů ptát se "Jaký to má smysl?" - žádné otázky nesmějí brzdit "automatický kumulativní růst".
Nihilismus
Historik Krzyzstof Pomian napsal ve své úvaze o evropských dějinách (Evropa a její národy, nakl. Mladá fronta 2001), že v Nietzscheově filosofii "se koncentrují všechny rozpory Evropy až k nesnesitelnosti". A ten nesnesitelný stupeň rozpornosti má i své zastrašující jméno - nihilismus. Slovník jazyka českého jej definuje jako "naprosté popírání všech hodnot mravních, společenských atd.". Proč vtrhl do křesťanské Evropy tento popíračský duch nihilismu?
Proto, že na Západě se vůle prohlédnout každé sebeobelhávání stala hodnotou nejvyšší - pravda je tu morální kategorií.
"...mezi silami, které morálka vypěstovala, byla také pravdivost: a ta se nakonec obrací proti morálce, odhaluje její ...zaujatost ... - a ...působí právě jako stimulans. K nihilismu. Nalézáme v sobě potřeby... které se nám teď jeví jako potřeby nepravdy: na druhé straně jsou to ony, které se zdají být nositeli hodnot, kvůli nimž vydržíme žít. Právě tento rozpor, že toho, co poznáváme, si neceníme, a toho, co bychom si chtěli nalhávat, si už cenit nesmíme: ten vyvolává rozkladný proces." (F. Nietzsche, Fragmenty o nihilismu)
Pravda jako univerzální morální hodnota nám přikazuje vyvracet pohádky, které si lidé vyprávějí, aby "vydrželi žít". Čím ale vyznavači pravdy ty pohádky nahradí? Jen jinými pohádkami! A všechny nové pohádky budou zase odhaleny jako další sebeobelhávání! A tak přichází nihilismus.
Jádrem věčného nepokoje Západu je tak osvícenství neboli vůle podřídit život ve svém celku kritičnosti, či, jinak řečeno, založit mythus (tradovaná vyprávění, která činí svět srozumitelným) na logos (univerzálních pravdách objevených rozumem). To je ale marná snaha: hodnoty, kvůli kterým vydržíme žít a které činí svět srozumitelným, jsou vždy jen pohádky našeho kmene. Západní kritičnost vede nutně k nihilismu, k popření všech hodnot.
Připomeňme si, že i Masaryk považoval nihilismus za chorobu století; svou doktorskou práci v oboru sociologie na Vídeňské univerzitě (vyšla tiskem v roce 1881) věnoval "sebevražednosti jako masovému jevu moderní společnosti". Pokud rozsáhlá reforma křesťanství nevytvoří předpoklady pro "moderní zbožnost", západní pochybovačnost povede ke ztrátě životního smyslu a sebevražda se stane "sociálním jevem hromadným" - byla jeho diagnóza.
Lidé jako kardinál Ratzinger (a v Česku třeba intelektuálové z Občanského institutu) navrhují jednoduché řešení: Ceňme si znovu bez zábran toho, co si nalháváme po tisíciletí, vyhlasme pohádky křesťanského Západu - naše hodnoty - za "objektivní morální řád". Rozpor mezi hledáním pravdy a hledáním smyslu života se tak řeší popřením toho, co je Západu vlastní - jedinečného, oživujícího, nakažlivého nepokoje, který boj mezi důvěřivými zastánci pohádek a kritickými hlasateli pravdy probouzí v evropském veřejném prostoru.
Krásná nerovnováha
Musíme hájit proti všem nepřátelům to, co je Západu vlastní, nabádá Oriana Fallaciová. Ale co je Západu vlastní? Řekl bych, že jen "krásná nerovnováha" mezi pravdou a smyslem, mezi nihilismem pravdy a smyslem našich životních příběhů, světélkujícím jen v pohádkách, které si vyprávějí všechny lidské kmeny, aby "měly kvůli čemu žít". Ta nerovnováha se v Evropě rozvinula do tří nebezpečných vášní, kvůli kterým stojí za to žít, i když každá z nich musí být držena na uzdě, aby se nestala ničivou posedlostí.
Ty tři nebezpečné vášně jsou: vůle k apokalypse, realistické vidění a imaginární společenství slova.
Formulí "vůle k apokalypse" označuji zvláštní jedinečnou sílu, kterou na Západě získalo obyčejné řecké sloveso "apokalypto" neboli "odkrývat, odhalovat, odhrnovat". Prasklá kůra odkryla dřeň stromu, odhrnuji si vlasy z ucha, abych lépe slyšel, odhaluji svou tvář, aby mě přátelé poznali. To obyčejné sloveso získalo v západní tradici strašnou moc: vše je třeba odhalit, nahé vystavit pohledu soudců, před kterými se nikdo neukryje. Už Platon si představuje duši člověka před posledním soudem plnou jizev, z nichž každá mluví o vině, není se kam skrýt před trestajícím pohledem "posledních soudců". I vědec se dívá na svět takovým všeodhalujícím pohledem, věda kumuluje pravdy, odkrývá a odhaluje a co je odhaleno, ztrácí svou svébytnost, je v moci manažerů vědeckých pravd.
Tato vášeň k apokalypse, k poslednímu soudu, ke konečnému řešení, k prohlédnutí každé pohádky, vyhání ze světa smysl - to, čeho si ceníme, to, kvůli čemu vydržíme žít. Bez úkrytu, bez přimhouření očí, bez místa, kam pohled vědců a soudců nesmí vstoupit, bez své "smysl přinášející pohádky" člověk ve světě nepřežije. Obdiv mnoha mladých Evropanů a Američanů v naší technovědecké době k orientálním učením, náboženstvím a léčitelským praktikám vyplývá z toho, že je v nich více úcty pro to, co má zůstat tajemné, zahalené, ukryté, co má zůstat pohádkou.
Formulí "realistické vidění" označuji podivuhodné západní umění "číst text jako výpověď autora o celku světa". To umění se stalo na Západě vášní pod hlavičkou "pěstování krásné literatury": západní obraz skutečnosti - a také nepotlačitelný západní odboj proti silám, které nám vnucují nerealistické vidění a prožívání světa - je výsledkem "umění číst literární dílo". V čem spočívá? Ve schopnosti rozeznat odkazy na celkový děj v jednotlivých událostech. Takové "celek odkrývající" čtení je, podle slavné Auerbachovy rekonstrukce (Mimesis: zobrazení skutečnosti v západoevropských literaturách, nakl. Mladá fronta 1998) důsledkem vlivu literárního stylu evangelií, který probořil hranice mezi fraškou a tragédií, mezi vznešeným a nízkým, mezi jazyky; položil tak pevné základy k "literárnímu polylogismu", který odhaluje vznešené hrdinství v "obyčejných životech", tragédii v komických příbězích malých lidí na periferii mocných center. Auerbach označuje slovem "figurálnost" takový způsob psaní, v němž veškerý zájem čtenáře či diváka je "odváděn k širokým významovým souvislostem". Jeden z největších literárních vědců minulého století Northrop Frye analyzuje ve své knize Velký kód (nakl. Host 2000) historické předpoklady "figurálního" způsobu čtení, které je "Západu vlastní", takto: tak jako Nový zákon je skryt ve Starém zákoně a Starý zákon je v Novém zákoně zjeven, v každém obyčejném životě je skryt celkový smysl a každý život jej nějak zjevuje. Obyčejný život Karla Čapka je velkou metaforou západního způsobu psaní a čtení; inspiruje jej hledání obrazu, "na kterém mohu vidět celý svůj život, ne rozvinutý v čase, ale celý najednou, se vším, co bylo, a ještě s nekonečným mnohým, co nad to mohlo být". Realistické vidění je spjato s uměním vyprávět příběhy, které jsou sice fiktivní, ale odhalují to podstatné, životní celek. "Svět ve své žité podobě je celek... vždy je před jednotlivostmi, překračuje je a zahrnuje je v sobě, takže v každé je celý spolumíněn..." (Jan Patočka).
Jen literární dílo v nás umí probudit toto vidění žitého celku v každém zvláštním příběhu.
Tento způsob čtení zakládá důstojnost člověka v západní kultuře, ale má i svou démonickou stránku. Vztah k celku může nabýt podoby totalitní lhostejnosti k jednotlivcům, k jejich hlediskům a zkušenostem, může se stát ničivým násilím celku na svých částech.
Třetí evropskou vášní je zakládání imaginárních společenství čtenářů knih, jejich vykladačů a komentátorů. V takovém společenství jsou jedinci svobodní ve zvláštním smyslu - jsou nezávislí na všem lokálním, pokrevním, historicky daném; jsou sjednoceni porozuměním smyslu textu a společným bojem za jeho šíření - immagined communities tomu říká americký historik Benedict Anderson.
Jedná se o zvláštní typ umělých společenství, v nichž loajálnost k pochopenému slovu převažuje nad loajálností k pokrevní pospolitosti, k národu či ke společenské třídě. Význačným typem takového společenství je Respublica Litteraria nebo République des Lettres, do níž smí vstoupit jen ten, kdo je ochoten zanechat před dveřmi vazby na všechno, co je jen soukromé, náhodné a lokální, a tedy nepodstatné.
Základem imaginárního společenství slova je porozumění smyslu textu či diskurzu, z něj vyrůstá jako ze semene, abychom použili biblickou metaforu. Lidé tu jsou sjednoceni změnou, kterou v každém z nich porozumění smyslu slova vyvolalo. Když Ježíš řekne o své matce "Kdo je ta žena?", odhaluje závratný rozdíl mezi univerzálním společenstvím (božího) slova a náhodnými pokrevními svazky.
J. P. Sartre v citované přednášce vypráví podobný příběh: mladý muž se rozhoduje, zda odejít bojovat do Británie, i když důsledkem bude pravděpodobná smrt jeho matky. Rozhoduje se mezi dvěma typy loajálnosti, mezi univerzálním (i když imaginárním) společenstvím těch, kdo pochopili smysl slov, zakládajících demokracii, a jen partikulární (i když reálnou) pospolitostí pokrevní, sjednocenou láskou a sympatií k jednotlivým lidem.
Západní dějiny jsou především dějinami imaginárních společenství čtenářů textů, jejichž historicky nejdůležitějšími typy jsou moderní národy a velká mezinárodní hnutí.
Není ale společenství účinného slova často společenstvím iracionálním? - Vzpomeňme na dav skandující Hitlerova hesla! Není rozum bezmocný před strhující silou démonického vytržení, které rétor umí vyvolat svým slovem? Ano, společenství slova mají i svou démonickou stránku, jsou často dogmatická a inkviziční, vyhlašují určité texty za posvátné, zavádějí jejich kult a ustavují tyranii autorizovaných interpretů.
***
Nějaký závěr?
Vidím v televizních zprávách francouzské dívky islámského vyznání pochodovat ulicemi Paříže na podporu svého "práva na stud" neboli práva nosit ve škole šátek na hlavě. Bráníme to, co je Západu vlastní, když jim to zakazujeme? Vzpomínám si na podobnou kauzu - na zoufalý boj některých mých spolužáků za právo nosit dlouhé vlasy i ve škole.
Západ není katalog příkazů, zákonů a institucí, které bychom měli vnucovat kulturním cizincům. Je mu vlastní jen oživující nerovnováha mezi třemi vášněmi (a uvnitř nich), o kterých jsme tu uvažovali. Kdo se setkal s jejich osvobozujícími účinky, už se nemůže vrátit k archaickému "životu v rovnováze", vlastnímu tradičním společnostem. Jen toto stržení do nerovnováhy všech kultur, které se s námi setkávají, je "kauza Západu" - v dobrém i zlém.
Filosofovi Janu Samohýlovi a jeho českobudějovickým studentům, v jejichž inspirujícím středu jsem poprvé hledal slova pro tuto úvahu. V. B.