Věk extrémů reloaded
Po společném vítězství nad Peršany spolu obě rozhodující velmoci starověkého světa – Athény a Sparta – zápasily po téměř třicet let (431–404 př. n. l.) o hegemonii nad starověkým světem v tzv. peloponéské válce. Starověký bipolarismus skončil pádem Athén, ale spartský unipolarismus se brzy rozpadl do spousty lokálních válek a „zlatý věk Řecka“ pominul. Peloponéská válka byla – jako všechny občanské války – krutá a vedla k barbarizaci řecké civilizace.
Dějiny peloponéské války sepsal Thúkydidés, staly se (podobně jako Hérodotovy Historie) vzorem dějepisu jako svébytného literárního žánru. V páté knize vypráví Thúkydidés o jednáních mezi obyvateli ostrova Mélos a vyslanci Atéňanů, kteří se rozhodli si dosud neutrální ostrov (spojený ale se Spartou politicky i pokrevně) podmanit. Vzhledem k tomu, že převaha Athén byla zřejmá a Sparta ostrovu nemohla přijít včas na pomoc, navrhli vyslanci Mélským vzdát se bez boje. Zotročení bylo ale pro ostrovany největším zlem, nesnažit se mu za všech okolností vyhnout by bylo důkazem zbabělosti. Atéňané jim nabídli východisko z dilematu: statečnost je morální normou jen tehdy, když jsou síly vyrovnané, není ale „morální povinností slabších klást neužitečný odpor těm, kdo jsou mnohem silnější“. Z toho, že budoucnost je vždy nejistá, vyplýval ale pro Mélské mravní imperativ klást odpor i přesile, nelze přece vyloučit, že nenastanou okolnosti, které jim umožní se ubránit. Nenastaly. Mélští byli poraženi a „Atéňané pobili všechny zajaté dospělé obyvatele, z dětí a žen udělali otroky,
ostrov obsadili a později tam vysadili 500 kolonistů“.
Následující věty jsou nejkomentova -nější částí dialogu vyslanců Athén s Mélskými: Pokud jde o nás, nepovedeme tu dlouhé a málo přesvědčivé řeči, plné ozdobných slov, nebudeme tvrdit, že je přirozené, abychom my byli vládci impéria, protože jsme porazili Peršany, nebo že máme právo odvety, protože jste nás poškodili; a nemyslíme si ani, že má smysl přesvědčovat nás, že jste se neúčastnili našich vojenských tažení, protože jste kolonie Sparty, nebo že jste nám nijak neublížili; považujeme naopak za legitimní snažit se dosáhnout možného na základě našich i vašich skutečných záměrů, protože jak vy, tak my víme, že v komunikaci mezi lidmi se bere spravedlnost v úvahu, jen pokud síly všech stran jsou vyrovnané, jinak mocnější dělají to, co chtějí, a slabší se musejí přizpůsobit.
* * *
Nietzsche komentuje tuto proslulou pasáž v 92. aforismu své knihy Lidské, příliš lidské takto: Spravedlnost mezi lidmi vzniká v okamžiku, kdy jejich síly jsou přibližně vyrovnané, jak správně ukazuje Thúkydidés (v úděsném dialogu mezi Atéňany a Mélskými). Kde neexistuje jasně rozeznatelná převaha a boj by vedl k neužitečným vzájemným škodám, rodí se myšlenka vzájemné dohody mezi stranami, založená na porozumění pro požadavky všech. Původní formou spravedlnosti je vzájemně výhodná směna.
Idea, že „spravedlnost berou znepřátelené strany v úvahu, jen když je k tomu nutí vyrovnanost sil, jinak je přirozené, že slabší se podřizuje vůli silnějšího“, předpokládá, že existují dva rozdílné kontexty politické racionality, které označím jako argumentující univerzalismus a argumentující diverzalismus. Když považujeme cíle protivníka za legitimní, snažíme se „pragmaticky a utilitaristicky“ o dohodu užitečnou pro obě strany, protože různost zájmů máme za přirozený stav světa (proto argumentující diverzalismus); když naopak považujeme cíle protivníka za nelegitimní a naše zájmy interpretujeme jako „univerzálně platné hodnoty“, jejichž nadřazenost nad hodnotami jiných lze „vykázat rozumem“, pak různost zájmů máme za nepřirozený stav světa a válka nebo asimilace je nevy -hnutelná (proto argumentující univerzalismus). Hodnoty nejsou, ale chtějí být, vyžadují uskutečnění v dějinách, přikazují nám obětovat to, co je, realizaci toho, co má být. Kolik ale toho, co je, smíme obětovat tomu, co má být? Kolik mrtvých jsme schopni ospravedlnit před svým svědomím jako nutnou cenu za uskutečnění hodnoty, o jejíž bezvýjimečné závaznosti jsme přesvědčeni?
* * *
V literární konstrukci Thúkydida najdeme všechna klíčová dilemata západní civilizace – vztah mezi nadějí na vítězství a morální povinností klást i beznadějný odpor, mezi univerzálně platnými principy a utilitarismem. Nejdůležitějším tématem dialogu Athéňanů s Mélskými je ale vztah mezi silou a rozumem: rozumné řešení předpokládá vyrovnanost sil všech stran, jinak si silnější dělá, co chce.
Dvacáté století bylo stoletím extrémů, protože v základu svrchovanosti velmocí byla hrozba vyhlazení protivníka v nukleárním masakru. Konec studené války měl být příležitostí k osvobození mezinárodního společenství od tohoto největšího skandálu rozumu, ale nebyl. Čtu, že Rusko v reakci na expanzi NATO ke svým hranicím posílí svůj jaderný arzenál padesátkou balistických střel. „Umíte si představit, jaká je to síla!“ – dodal Vladimir Putin.
V každém nároku na svrchovanost státu je od Hirošimy zakódována idea vyhlazení nepřátel; a státy příliš malé na to, aby mohly samy hrozit protivníkům vyhlazením, se musejí zařadit do tábora jedné z nukleárních velmocí. Budování nukleárního arzenálu je tvrdým jádrem euroamerické hodnotové orientace, je to skandál v původním křesťanském smyslu, kterým nasákly na Západě všechny legitimizující diskurzy, všechny euroamerické hodnoty; v každé obhajobě nějaké hodnoty jako nejvyšší je zakódována i ochota být strůjcem nebo obětí nukleárního masakru.
Mír byl ve studené válce zaručen „nemyslitelností nukleárního konfliktu“, jak připomínají filmy jako Dr. Divnoláska s Peterem Sellersem nebo Meyerův Den poté. Mír z rozumu byl pevně svázán s vyrovnaností sil protivníků, nukleární pat vyžadoval obecné suspendování etiky přesvědčení ve prospěch etiky odpovědnosti, protože žádné přesvědčení nemohlo být prosazeno nukleární válkou. Tuto situaci označujeme akronymem MAD (Mutual Assured Destruction): nukleární válka je nemyslitelná, protože odveta protivníka by vedla ke vzájemnému zničení válčících velmocí (a sebevraždě lidstva), nezbývá než se „rozumně dohodnout“. „Když někdo mluví o zničení světa, nepřehání… Západ je z atomové bomby vyděšený… amy pořád mluvíme o osvobození! (Můj) názor: atomová bomba znemožňuje válku“ – zapsal si do deníku Ferdinand Peroutka v roce 1953 v americkém exilu.
Vývoj mezinárodní politiky přinesl koncem devadesátých let obrat, jehož stále viditelnějších politických důsledků si ještě, myslím, nejsme vědomi. Označme ho formulí konec MAD. Ten nastal v okamžiku, kdy jedna z velmocí dospěla k přesvědčení, že se nemusí bát odvetného úderu protivníka, že může nukleární válku vyhrát.
* * *
V roce 2006 dva američtí profesoři politických věd Keir A. Lieber a Daryl G. Press publikovali ve vlivném časopise Foreign Affairs úvahu nazvanou The End of MAD? The Nuclear Dimension of U. S. Primacy. Akronym MAD jako jedno slovo znamená šílený, a je proto logem poválečného světa, v němž by válka byla pro obě svrchované velmoci bipolárního světa sebezničujícím šílenstvím.
Teze autorů můžeme shrnout asi takto: po téměř půl století byly největší světové velmoci chycené v pasti MAD. Od začátku šedesátých let disponovaly USA a Sovětský svaz tak velkým a účinně rozmístěným nukleárním arzenálem, že nebylo možné zničit nukleární síly protivníka v prvním úderu, jeho oběť byla vždy schopna zničit agresora odvetnou akcí. Nukleární válka byla proto ekvivalentem sebevraždy válčících stran, pud sebezáchovy byl tou nejúčinnější zárukou míru v bipolárním světě. Věk MAD je ale u konce, USA získaly rozhodující nukleární převahu nad všemi konkurenčními velmocemi. Poprvé po studené válce je technologicky možné zničit nukleární arzenál Ruska i Číny prvním úderem; útok na plně zmobilizovaný ruský nukleární arzenál by sice ani dnes odvetnému úderu nezabránil, překvapivý atak v čase míru by ale měl šanci v tom uspět. Světový mír, který byl zaručen v bipolárním věku pastí zvanou MAD, musí být ve věku amerického nukleárního prvenství zajištěn jinak. Jak? Amůže být vůbec zajištěn? Welcome to postmad world!
Z úvahy vyplývá, zaprvé, že „nuclear primacy“ USA dramaticky změnilo strategickou rovnováhu sil po konci studené války; zadruhé, důvodem tohoto posunu v rovnováze nukleárních arzenálů je technologický úpadek Ruska a rychle rostoucí náskok americké imperiální technovědy; a zatřetí, americká nukleární převaha bude narůstat, protože na zvrácení tohoto trendu Rusko ani Čína nyní nemají dostatek zdrojů. Americké nukleární prvenství bude trvat desetiletí a po celou tu dobu bude možné zničit ruské rakety dlouhého doletu americkým překvapivým úderem.
Myslím, že tato úvaha vysvětluje, proč v postbipolárním světě USA nahrazují stále viditelněji etiku zodpovědnosti etikou přesvědčení, jejímž nejviditelnějším příkladem je konfrontační lidskoprávní atlantismus – povyšování amerických zájmů na „lidská práva“. V devadesátých letech se Američané pod vlivem neokonzervativní intelektuální kliky „obrátili od kooperace ke konfrontaci a výsledky vidíme“ – říká poslanec německé CSU, bývalý blízký spolupracovník kancléře Kohla, Willy Wimmer (v rozhovoru pro server KenFM). Tento vývoj se Obamově administrativě nepodařilo zvrátit, mezinárodní politika USA se jeví stále zřetelněji jako záměrné konstruo -vání konfliktních situací, které by mohly preventivní úder na konkurenční velmoci legitimizovat.
Politika obrany lidských práv není než strategickým mediálním konstruktem, který slouží k delegitimizaci každého společenství, jehož uspořádání je alternativní vůči zájmům oligarchického kapitalismu euroamerického typu.
Celá lidskoprávní tradice byla vtažena do kontextu konfrontačního unipolarismu USA, kam podle mého názoru patří i legitimizace intenzivní těžby břidlicového plynu pomocí fracking (hydraulického štěpení hornin), technologie, která ohrožuje životní prostředí do té míry, že ji můžeme ospravedlnit jenom jako součást studenoválečnické „mobilizace zdrojů“ – například stát New York fracking zakázal.
* * *
Jeden ze zakladatelů evropské sociologie Max Weber nazval kalkul nejúčinnějších prostředků k dosažení vlastních cílů racionalitou jen instrumentální. Naopak substanciální racionalita není akumulací účinných prostředků k dosažení našich cílů, ale kritický odstup od našich cílů. Je to, řekněme, ctnost, která se manifestuje jako potřeba vidět svět a sebe sama objektivně, s odstupem od vlastních hledisek; potřeba zakusit rozdíl mezi vlastním obrazem světa a světem, jak se jeví druhým. Substanciální racionalita se formuje ve sporech ve svobodném veřejném prostoru, kde děláme jedinečnou zkušenost o tom, že jeden společný svět se jeví každému jinak, že to společné se vynořuje jen ve sporech v „nepokojném“ občanském společenství. Objektivita je ctností, která vyvolává napětí mezi „intencemi struktur a intencemi života“, mezi legitimností a legalitou, mezi požadavkem bezpodmínečné po -slušnosti zákonům a jejich jen podmínečným zdůvodněním před naším (s)vědomím.
Jen toto osvobozující napětí dělá společnost otevřenou, schopnou měnit se v reakci na kritické obrazy sebe sama.
Rozhodujícím rozporem modernosti je nezkrotitelná převaha instrumentální racionality nad ra -cionalitou substanciální. Absurdní množení našich (soukromých i kolektivních) cílů není než „lstí instrumentálního rozumu“, který si pod heslem „uspokojování potřeb“ vynucuje neustálý růst sféry účinných prostředků k dosažení jakéhokoli cíle. Rozsáhlá mediální manipulace pod kontrolou vojenskoprůmyslověmediálního komplexu systematicky zakrývá, že ekologické a sociální náklady na takový růst jsou neslučitelné s pozemským bios, že lidé jsou takovým vynuceným růstem ohroženi jako živočišný druh – riskují „vyhynutí z vlastní viny“.
Co jiného je jaderný arzenál než obrovská akumulace „nejúčinnějších“ prostředků k dosažení toho nejabsurdnějšího ze všech absurdních cílů? „I kdybychom odpálili první salvu vodíkových zbraní a nepřítel ji nikdy neopětoval, uvolněné jedy by pravděpodobně časem zabily celou planetu“ – cituje Kurt Vonnegut názor amerických odborníků ve svém zoufalém pamfletu Muž bez vlasti.
Vyrovnané síly mezi protivníky, říká Thúkydidés, si vynucují spravedlnost amír. Je naděje na udržení míru tam, kde vyrovnanost sil ná -hle skončí a nastává situace, o níž Atéňané řekli: Mocnější dělají to, co chtějí, a slabší se musejí přizpůsobit? Věk unipolarismu ve své americké neokonzervativní verzi je jen jiné označení pro situaci, v níž jedna z velmocí je přesvědčena, že získala takovou převahu, že může svým úderem zbavit protivníka možnosti odvety. Co bude zárukou míru ve věku (nukleárního) unipolarismu? Po konci bipolarismu byla naděje, že na tuto otázku budeme my Evropané moci hledat spravedlivou odpověď spolu s USA a Ruskem. Ato ne pod diktátem strachu z velmocenské svévole, ale díky „probuzení obecné odpovědnosti, jejíž kořeny tkvějí hlouběji než ve světě pomíjivých zájmů“, jak řekl Václav Havel v roce 1995 v Hirošimě. Zdálo se, že je nadosah mír, který by byl výsledkem argumentujícího diverzalismu, nejen strachu ze „vzájemného zničení“ a nutnosti podílet se v jednom či druhém táboře na jeho přípravě.
Ten sen je dosněn. Politickým cílem USA se stala unipolární moc, strach z nerovnosti sil v postbipolárním světě vyvolal pokusy o znovunastolení MAD, které už není snadné zvrátit, zdroje důvěry mezi národy jsou vyčerpané. Vnové ruské vojenské doktríně se praví, že „cílem jaderných zbraní je odradit nepřítele od útoku na Rusko, ale mohou být použity preventivně k ochraně před útokem, který by ohrozil existenci země“.
To, že sjednocená Evropa není schopna zabránit znovunastolování nukleární rovnováhy mezi velmocemi jako jediné záruky míru, je jejím katastrofálním selháním. Myslím, že proameričtí aktivisté v post -komunistické Evropě k tomu významně přispěli nezodpovědnou podporou mýtu o americkém vítězství ve studené válce, poučně o tom uvažoval v Právu Václav Žák.
S narážkou na slavnou formulaci Václava Havla můžeme říci, že „pod spořádaným povrchem života kolaborujícího s absurditou dříme skrytá sféra skutečných intencí života“. Pokud mezinárodní politika bude stále více propojena s absurdním bojem o unipolární uspořádání světa, poslední nadějí na zvrat takového vývoje je proměna této „skryté sféry“ v globální antipolitickou revoltu nového tisíciletí.
Slavoj Žižek napsal, že jsme vstoupili do období plurality center globálního kapitalismu – USA, Evropa, Čína, Latinská Amerika –, že pokus Spojených států hrát roli jediné velmoci zkrachoval, jak dokazuje beznadějná spoušť, kterou za sebou zanechávají v zemích, kde intervenují.
Americký konfrontační unipolarismus vyprazdňuje instituce mezinárodní kooperace, jako je OSN či OBSE, ale vývoj ke „globálnímu polycentrickému kapitalismu“ už zvrátit nemůže, leda preventivní válkou; nejnebezpečnějším důsledkem konfrontačního unipolarismu je ale probouzející se rusko-americký neobipolarismus, jehož konsolidace by byla pro Evropu neštěstím bez míry a hranic. Konec studené války přinesl podle Žižeka nebezpečné vakuum pravidel v mezinárodní politice, nová ještě nevznikla, protože „potenciální nová centra globálního kapitalismu se teprve navzájem testují a používají k tomu jako mouřeníny malé státy a národy“.
Středoevropskou kulturu dvou posledních století charakterizuje odpor k Dějinám a smysl pro příběhy lidí, odpor k věčným esencím a smysl pro pomíjivé, odpor k „intencím struktur a smysl pro intence života“, absurdita imperiální racio -nality tu byla proto popsána nejdůsledněji. Je naděje, že jako Středoevropané znovu objevíme svou antivelmocenskou vizi světa a odmítneme hrát roli mouřenínů v postmad světě?
To, že sjednocená Evropa není schopna zabránit znovunastolování nukleární rovnováhy mezi velmocemi jako jediné záruky míru, je jejím katastrofálním selháním