Uprostřed Václavského náměstí visela dlouho reklama firmy Adidas. Byla na ní velká fotografie boxera Muhammada Aliho v bojovné póze a pod tím nápis: Nemožné je jen silné slovo, které kolem sebe rozhazují malí lidé... Nemožné není fakt, je to postoj. Nemožné neexistuje.
Za nejcitovanější sociologický text dvacátého století byla vyhlášena studie Anomie a sociální struktura amerického sociologa Roberta K. Mertona. Popisuje v ní tyranii hodnot, ovládající nejmodernější společnost na Zemi - americkou. Být Američanem znamená mít velké cíle a zápasit neúnavně o jejich uskutečnění. Cíle jsou ale jen jedním pólem každé sociální struktury, druhým pólem jsou cesty, kterými lidé smějí k těm cílům jít - normy. Merton ukázal, že american way of life vyznačuje tragická nerovnováha mezi cíli, pro které stojí za to žít - hodnotami, a způsoby, jimiž je dovoleno těch hodnot dosáhnout. Označil ji slovem anomie, které přejal od francouzského sociologa Emila Durkheima. V průmyslových velkoměstech, v těch chrámech modernosti, se káže přísná etika velkých cílů: Jdi dál, usiluj houževnatěji, dosáhni všeho! Jakými cestami jdeš za svým cílem, je vedlejší starost, hlavně k němu dojdi! "Kulturní manifest ( americké společnosti) je jasný: člověk nesmí házet flintu do žita, musí se stále snažit, nesmí slevovat ze svých cílů, protože ne nezdar, ale malý cíl je zločinem." - píše Merton.
Od první světové války je obecným pozadím moderní společnosti přesvědčení, že smysl není než velký cíl, jehož uskutečnění je záležitostí síly a rozhodnosti -všeho lze dosáhnout, stačí jen vůle a síla. Takovým cílem bylo i budování komunistické či nacistické říše, dnes jím je americký zápas o mocenský monopol nad světem a vtahování všech historických světů do univerzální říše ekonomického růstu. Moderní lidé jsou tyranizováni velkými cíli, kterým říkáme hodnoty. Když ta tyranie ovládne stát a promění jej v nástroj nesmlouvavé obrany nejvyšších hodnot, když političtí vládci začnou odvozovat legitimnost své moci z velikosti cílů, začnou se chovat jako modelový čtenář reklamy na adidasky - protože "naše cíle nám dal bůh", považují za etické jít za nimi všemi cestami. Nemožné nesmí existovat, o nemožném mluví jen líní lidé nebo sabotéři a nepřátelé "našich hodnot".
Po 11. září 2001 vláda prezidenta Bushe vyhlásila globální válku na obranu "západních hodnot". Neocons, neokonzervativní ideologové, vyhlásili příchod New American Century. "Světová hegemonie USA je dobrem pro svět i Ameriku," hulákali. "Jen Američané mohou být vítáni celým světem jako osvoboditelé od neplatných hodnot!" Ti, kdo je jako osvoboditele vítat nechtějí, budou svrženi do právních černých děr, vyhloubených narychlo v různých koutech světa. Vězni tam ztrácejí nárok na svou tvář - temné brýle, kápě, plátěná maska, řetězy, rukavice, klece, ani oči, ani ruce, ani kůže, nic nesmí ve strážcích probudit pocit, že předmět v právní černé díře je člověk.
Uskutečňovatel hodnot hodnotí všechny bytosti a věci z hlediska jejich užitečnosti pro realizaci cílů, které považuje za nejvyšší. Hodnota a hodnocení jsou ekonomické pojmy, "problém proto není úpadek hodnot, ale to, že vše se stalo jen hodnotou", řekl německý filosof Martin Heidegger, guru českého disentu. A Milan Kundera svedl ve svém románovém díle zápas s člověkem citů (homo sentimentalis), který "povýšil cit na hodnotu". V epoše evropského nacionalismu ovládli stát homines sentimentalis, kteří zasívali vítr vlasteneckých citů, aby mohli sklidit bouře, které hnaly pochodující masy do "posledních bitev za zničení starého světa". Budování průmyslové moci národních států se stalo "velkým cílem", k němuž byli lidé hnáni "svým vlastenectvím", které manažovali ve stínu oceláren a těžních věží "vůdci národa".
Tyranie hodnot v průmyslové společnosti si vynucuje kolonialismus, koncentrační tábory, genetickou manipulaci všeho živého, proměnu přírody v pouhý zdroj síly, laboratoře, osazené pokusnými zvířaty, jako je oncomouse TM, myš, která je geneticky zmanipulována tak, že se už rodí nemocná rakovinou, aby se hodila k pokusům. Cíle musí být větší a větší, aby sféra prostředků k jejich dosahování - technická moc - mohla stále růst.
Ohroženy terorismem západní státy vyhlásily bezpečí za nejvyšší hodnotu a začaly překračovat normy, jimiž kdysi omezily svou moc.
Jean Jacques Rousseau v úvaze o původu nerovnosti mezi lidmi přisuzuje lidstvu jednu jedinou přirozenou ctnost -pietas neboli soucit: Její projevy pozorujeme někdy i u zvířat, kůň nechce šlápnout na živé tělo. Přirozená vloha k soucitu předchází všemu rozumovému uvažování a všem etickým systémům, lidé by byli jen obludy, kdyby jim příroda k podpoře rozumu nebyla dala soucit, z něhož vznikají všechny společenské ctnosti jako velkomyslnost, lidskost, štědrost. Soucit je tím silnější, čím více se zvíře pozorující ztotožňuje se zvířetem trpícím, tvrdí Rousseau.
Alexis de Tocqueville ve své Demokracii v Americeodhalil hluboký vztah mezi rovností a demokracií: základní charakteristikou rovnosti je představivost, která nás hned postaví na místo druhých lidí, protože když panuje v nějaké společnosti rovnost stavů, každý člověk rozumí pocitům všech ostatních, stačí mu jen vrhnout rychlý pohled na sebe sama.
Ve společnosti rovných převažuje lidskost, protože lidé si jsou navzájem srozumitelní. K té vzájemné srozumitelnosti ale přispívá rozhodujícím způsobem umění, které neustále rozšiřuje hranice vzájemné srozumitelnosti, bez níž by výraz "občanská společnost" neměl žádný smysl.
Milan Kundera razil slovo "lyrismus" ve zvláštním silném smyslu: být uzavřen vůči zkušenosti, která říká Ne našim cílům, které nejsou než zrcadla nás samých; kdo je nakažen lyrismem, vidí v druhých lidech jen nástroj k uskutečnění svých cílů a neúspěch připisuje jen zlovolnosti nepřátel. Naše veliké cíle připouštějí jen dojetí, kdo na ně pohlédne střízlivýma očima, znesvětí je.
Vypůjčím si to slavné Kunderovo slovo a dám mu politický smysl. Označím jím doktrínu, která zdůvodňuje právo "nositelů hodnot" překročit pietas, tu jedinou přirozenou ctnost, kterou Rousseau přiznal lidstvu, či demokratickou představivost, v níž de Tocqueville viděl historický důsledek rovnosti. Politický lyrismusnejenom zdůvodňuje překročení všech mezí moci, ale proměňuje je v morální povinnost -kdo ji odmítne, je zrádce, pomahač terorismu.
Reklama na adidasky, kterou jsem začal svou úvahu, je lyrická -nemožné přece existuje, zkušenost nám říká Ne často a kdekoli. Mít rozum znamená smířit se s tím, co už nelze měnit, co musíme přijmout, s čím se jen setkáváme. Politický lyrismus naopak umlčí či zavraždí lidi, kteří to Ne zprostředkovávají, kteří dávají hlas tomu, co je nemožné.
Morální filosof Peter Singer napsal v jedné své úvaze o hodnotě života: Minulý měsíc namířily vojenské jednotky... raketu na dům v Damadole, pákistánské vesnici nedaleko od afghánských hranic.
Při útoku zahynulo osmnáct lidí, z toho pět dětí. Cíl útoku a muž číslo dvě sítě al-Kajdy Ajmán Zavahrí mezi mrtvými nebyl... Bush se za útok neomluvil... naděje na zabití významného teroristického vůdce je dostatečným ospravedlněním pro odpálení rakety, která téměř s určitostí zabije nevinné lidské bytosti... Senátor Trent Lott, konzervativní republikán -a význačný odpůrce potratů -o útoku řekl: "Rozhodně jsme to měli udělat." - Tak funguje politický lyrismus.
Režisér Nanni Moretti zachytil ve filmu Kajman nejnebezpečnější aspekt kumulované mediální a politické moci Berlusconiho vlády. V závěrečné scéně stojí odsouzený premiér na schodech soudní budovy, je pobouřen, považuje výrok soudu za urážku lidu, kterým byl zvolen, vyzývá ke vzpouře. Je to lyrické! Zadním oknem odjíždějícího auta vidíme rozbouřený dav házet zápalné láhve na budovu soudu. Veřejný žalobce ve skutečném procesu Ilde Bocassini, prohlásila, že "ve hře byla sama možnost vést proces proti politické moci, sama legitimnost soudní moci. - V okamžiku, kdy zazněl rozsudek, jsem myslela jen na jedno: Ten, kdo chtěl zničit schopnost státu zaručit rovnost občanů před zákonem, byl poražen!"
Proti lyrické tyranii hodnot nalezli zakládající myslitelé demokracie jedinou účinnou obranu: dělbu moci.
Dělba moci má dvě hlavní funkce. První nazvěme kritický odstup a druhou skeptická relativizace. Za prvé nám vnucuje odstup od našich nejvyšších cílů, aby nás skutečnost mohla opravit, když ve svém zaslepení například nevidíme, že cestou k takovým cílům, bychom museli "pošlapat mnoho živých těl" a stát se druhým lidem nesrozumitelnými.
Za druhé je v dělbě moci zakódováno přesvědčení, že hodnota vždy závisí na hledisku hodnotitele, na historických okolnostech, že obsahuje rozpory a je vždy jen nedostatečně zdůvodněna. Dělba moci proto staví proti naší moci moc jinou, která zkoumá naše cíle z jiného hlediska, odhaluje jejich rozpornost; celý proces formování úsudku, jeho vynesení a uplatnění je tak zpomalen, odložen, dříve než se rozhodneme, jsme donuceni vzít v úvahu závislost všech hodnot na lidských zájmech, historickou podmíněnost každého úsudku, rozpory každého zdůvodnění a tak ochladit své dojetí z nejvyšších hodnot.
V dějinách Západu je politický lyrismus úzce propojen s "honem na čarodějnice". Rozpoutat hon na čarodějnice je nejrychlejší cesta k podlomení dělby moci.
K úspěchu vedou tři kroky.
Prvním krokem je Malleus maleficarum (Kladivo na čarodějnice) . Slovem malleus označujeme literární žánr, který má klíčové místo v západním kánonu. Obecně můžeme říci, že legitimuje "likvidační opatření" proti nějaké skupině lidí, stigmatizovaných jako škůdci našich nejvyšších hodnot - kulaci, buržoazie, Židé nebo třeba "traviči studní". Cílem kladiva je vědecky definovat seznam rysů, podle nichž poznáme "nepřítele hodnot", proti němuž je "nutno" bojovat "všemi prostředky" - spojence Satana, který krupobitím a mandelinkou bramborovou ničí naši úrodu, komunistu, který ohrožuje naše svobody, Žida komplotujícího proti árijské rase či teroristu, který nenávidí "západní hodnoty".
Kladivo na čarodějnice, jeden z nejhrůznějších nástrojů represe v evropské civilizaci, vzniklo původně na objednávku politické moci - později vychází na stejnou objednávku ještě Malleus Iudeorum a Malleus hereticorum (Kladivo na Židy a Kladivo na heretiky). Roku 1486 papež Innocenc VIII. vydává bulu proti čarodějům a vyzývá dva dominikány, Sprengera a Kramera, k sepsání závazné rukověti ke studiu čarodějnictví, v níž by byly systematicky zpracovány způsoby "vyhledávání, trestání, věznění a nápravy osob, které se provinily čarodějnictvím". Dílo vychází v roce 1487 a má velký úspěch. Je přesvědčivé, slovům vymučeným z pomatených žen dává váhu vědecky podložených, a proto právně platných důkazů spojenectví se Satanovou říší. Je sestaveno z prvků, ze kterých vědecká díla té doby sestávala: citace z Aristotela, z Tomáše Akvinského, z Bible, otázky a odpovědi pojednané ve stylu učených univerzitních hádání.
Autoři se hned v úvodu vypořádávají s nejsilnější a nejjednodušší námitkou proti čarodějnictví: Jak by mohl všemocný Bůh dát Satanovi a čarodějnicím moc dostatečnou k tomu, aby mohli měnit bytosti jím stvořené? Ďábel nemůže přece být silnější než Bůh, jak tedy může znesvětit a manipulovat například posvátný svazek manželský "Bohem požehnaný"? Žádné čarování se nemůže podařit bez božího svolení, ale proč by Bůh měl takové svolení dát?
Odpověď mnichů je vědecká: Bůh to připouští jen proto, že tak zvyšuje ďáblovo utrpení, protože Satanova zlá vůle se stává součástí celkového procesu, v němž věrní budou odděleni od nevěrných, a tedy Satan spolupracuje na božím plánu a posílení víry.
V traktátu je mnoho překvapivých tezí, jedna z nich je podivuhodně aktuální v epoše postkomunistických privatizací: Je nutno definovat jako ďáblem zasažené jen ty, kdo se náhle stanou chudými, ne ty, kdo se náhle stanou bohatými.
Jakkoli směšné nám dnes úvahy o schopnosti čarodějnic rodit ďábly incubia succubinebo lítat povětřím mohou připadat, dílo obou mnichů odpovídalo tehdejšímu kánonu vědeckosti a zaručovalo odbornou legitimitu řadě krutých praktik. Traktát je proto také příkladem historické podmíněnosti statutu vědeckosti,
který přiznáváme různým věděním.
Jeden příklad vědeckého rozboru čarodějnické moci: Ve městě Waldshut na Rénu byla čarodějnice tak nenáviděná lidmi ve městě, že nebyla pozvána na jednu svatbu.
Protože ale téměř všichni obyvatelé byli přítomni, rozzlobila se a přísahala pomstu. Zavolala ďábla, vysvětlila mu důvod svého hněvu a poprosila ho, aby vyvolal krupobití, a tak rozehnal všechny tančící svatební hosty. Ďábel souhlasil, zvedl ji ze země a přenesl vzduchem na blízký vršek, což vidělo několik pastevců. Tam, jak řekla později, neměla vodu, kterou by vylila do příkopu, což je metoda jak vyvolat krupobití; vyhloubila tedy malý důlek, vyčurala se do něj, pak před ďáblem moč zamíchala prstem, ten tu tekutinu vyhodil do vzduchu, a tak rozpoutal silné krupobití, které ale zasáhlo jen tančící. Ti se schovali a povídali si mezi sebou o příčině toho jevu, když tu zahlédli čarodějnici vracet se do města. Když pak pastýři vyprávěli, co viděli, jejich podezření se stalo jistotou, zatkli čarodějnici a ona se přiznala k tomu, co udělala a proč. Pro to a pro mnoho jiných čarodějných skutků byla upálena...
Druhým krokem k podlomení dělby moci je systematické zastrašování skeptických instancí ve společnosti.
Označuji tak společenství lidí, které spojuje hledání důvodů ke "zdržení se soudu" ve jménu relativity, rozpornosti a historické omezenosti každého lidského hlediska. Univerzity, soudy, kritika poměrů intelektuály nepodřízenými politické moci - to vše jsou příklady skeptických instancí, kterým dělba moci umožňuje uplatnit se ve společnosti, a brzdit tak sklon fanatiků vyžadovat pro své soudy absolutní platnost.
Jak ukázal britský historik TrevorRoper, hon na čarodějnice začínal v 15. a 16. století vždy zastrašováním soudců, kteří nejdříve odmítají vynášet rozsudky na základě tak "imaginárních" důkazů, ale ustupují, když i jim hrozí obvinění z čarodějnictví: Zpovědníkům a soudcům byly rozdány rukověti, které obsahovaly nejčerstvější zprávy o čarodějnictví, místní nenávisti byly využity k udavačství, mučením se získala úplná doznání a skeptičtí soudci byli hned udáváni jako nepřátelé božího lidu, jako spící strážci obléhaného města, kteří jsou možná sami čarodějníci! V hodině smrtelného ohrožení, kdy Satan téměř dobyl svět... je třeba jeho agenty hledat všude, dokonce v křeslech soudců, na univerzitních katedrách či na královských trůnech.
Stalinský soudce Vyšinskij postupoval stejně: soudní proces, který je klíčovou skeptickou instancí v každé společnosti, a proto vyžaduje důkazy, postavil na doznání. Pro zločin čarodějnictví v 16. století (podobně jako pro zločin terorismu dnes) řádné soudní normy o důkazech neplatí, důkazy potřebují jen "přisluhovači čarodějnic (teroristů, komunistů, darebáckých států)" - řádným občanům stačí doznání viníka.
Zastrašování skeptických instancí, jako jsou soud, akademie, novináři ( embedded information!) nebo radikální intelektuálové (mladí komunisté či anarchisté v Česku třeba), je hlavním znakem "inkvizitorského postoje", který je produktem politického lyrismu: Kdo a proč a ve spojení s jakými silami ohrožuje naše hodnoty a splnění našich cílů? - ptá se inkvizitor. Chce být soudcem soudců, profesorem profesorů, kritikem kritiků, kteří polévají studenou vodou jeho politickou vášeň.
Hon na čarodějnice začíná vždy útokem na roli skeptických instancí ve společnosti. Když mu odolají, nebezpečí na čas pomine.
Třetím krokem je vyvolání morální paniky. Každá společnost prochází čas od času obdobím morální paniky, její spouští mohou být zprávy o ptačí chřipce, AIDS, šíření drog, radikálních ideologií, BSE, terorismu, o vpádu cizího kapitálu, řádění technařů na soukromých českých luzích a hájích, klonování člověka, sektách... Když panika pomine, zůstanou po ní stopy v lidové kultuře či kolektivní paměti - mor, traviči studní, pátá kolona, agenti nepřítele, rasové předsudky. Někdy naopak jsou přijata nová sociální či právní opatření, která mění celou společnost.
Morální panika se v moderní společnosti rozbíhá v okamžiku, kdy média vyvolají přehnanou a nakažlivou masovou reakci vůči jedné osobě, skupině nebo události tím, že ji definují jako totální ohrožení naší identity. Veřejný prostor je náhle zaplaven experty a důvěryhodnými autoritami, které varují před "nebezpečnými menšinami". Skeptické instance zmlknou, experti, soudci, politici a "obyčejní lidé" začnou mluvit "jedním hlasem" o smrtelném ohrožení "našeho všeho".
Stereotypní a zkreslená nadreprezentaceohrožení živí postupnou eskalaci reakcí na ně a ta rychle mění morální klima ve společnosti. V něm se pak masová aplikace mučení nebo bombardování celých městských čtvrtí může zdát "morálně oprávněnou reakcí" na nenávist nepřátel; nové formy kontroly společnosti jako Patriotic Act jsou přijímány jako nutné.
Důležitým prostředkem k vyvolávání panických reakcí je používání zavádějících metafor v médiích jako například "Saddám Husajn je nový Hitler", "bombardování Srbska je výsledkem poučení z Mnichova", "bez raketové základny USA jsme v dosahu útoku z Íránu", "bojujeme proti islámskému fašismu" atd.
Ohrožení terorismem vyvolalo vlnu politického lyrismu, který stojí na třech axiomech: zaprvé nepřítel ohrožuje "hodnoty, díky kterým jsme silní", jak řekl nedávno britský ministr vnitra; zadruhé bezpečí občanů je nejvyšším cílem státu; zatřetí preventivní válka je legitimní formou boje - zničit nepřítele dříve, než se projeví, podobně jako otec zbaví svého syna preventivně svobody volby, aby ho ochránil před jejími nebezpečnými důsledky.
Rozsáhlému útoku na dělbu moci, který tato vlna politického lyrismu rozpoutala, soudní moc a jiné skeptické instance v západní společnosti kladou silný odpor -nejvyšší soud USA prohlásil definitivně věznici Guantánamo za neslučitelnou s ústavou USA, akademie a kritičtí novináři se nenechali zastrašit, soudci omezili používání odposlechů, soudní moc v Itálii odolala útoku Berlusconiho vlády, média stále odolávají ekonomickému tlaku, menší nezávislost oficiálního tisku je kompenzována vznikáním blogů a alternativních internetových novin.
Skeptické instance v západní společnosti jsou silné, dělba moci odolává. Je to ta nejlepší z mála dobrých zpráv v prvním desetiletí nového tisíciletí. A důvod, proč se často cítím vlastencem Západu.

zpět