Klausovská tradice: tři semínka

Čím přispěl Václav Klaus k růstu české politické kultury, jakou novou osvobozující energii do ní vnesl svým příkladem? V předpojaté vulgátě, kterou hlásají jeho nepřátelé, vystupuje jako tržní fundamentalista, který podceňuje roli institucí a práva v ekonomickém systému, demokracii identifikuje s politickými stranami místo s "bohatě strukturovanou" občanskou společností a který neumí a nechce rozlišit mezi čistými a špinavými penězi (jako by ten rozdíl nebyl vždy jen relativní, například peníze petrolejářských koncernů jsou špinavé v očích rostoucího počtu lidí). A jeho hřích největší? Nemá smysl pro "morální instance v politice", jak ukázala "nemorální" opoziční smlouva. Ale morální boj Unie svobody proti opoziční smlouvě přinesl nakonec jen jiné vydání opoziční smlouvy - koalice Unie svobody s programově zcela protichůdnou ČSSD není přece o nic morálnější než opoziční smlouva. Dědictvím každého velkého politika je verze světa, kterou zviditelnil, slovník, který šířil, postoje, které zosobnil. Jsou to semínka, z kterých vyrůstá postupně politický styl či tradice - masarykovská, benešovská, klausovská. Myslím, že do moralistického úhoru naší politické kultury Václav Klaus zasel tři semínka, která - věřím alespoň - se v našem středoevropském prostoru ujmou a učiní nás všechny odolnějšími vůči všem budoucím totalitarismům, z nichž se některé už rýsují na horizontu.

Prvním takovým semínkem je zdánlivě zjednodušující, ve skutečnosti však osvobozující heslo Transformační politika je transformací systému, ne převýchovou lidí skupinou osvícených vůdců. Slyšel jsem Václava Klause formulovat tuto zásadu mnohokrát, nejsilněji a nejstručněji při přednášce na brněnské technice v roce 1996: "Nikdy jsme si nemysleli, že by mohlo stačit, abychom do klíčových společenských funkcí vybrali zodpovědné, správné, dobré lidi, protože fundamentální omyl minulého režimu nebyl v lidech, ale v systému." Tato zásada je osvobozující v kontextu českého obrozeneckého moralismu, nutkavé potřeby převychovat národ v duchu nové doby - "přetavuji české bláto na pevnou cihlu nové Evropy", říkal protektorátní ministr Moravec. Ta formule by se hodila i na mnoho našich "eurotiků", kteří převychovávají národ pro členství v EU. Tvrdým jádrem našeho komunismu byla víra v nutnost převychovat národ, aby revoluční pravda zvítězila. "I nejpřísnější revolucionář považuje násilí jen za nutné zlo, kdežto vlastním dobrem revoluce je pro něho převýchova," napsal Milan Kundera. Komunismus nefungoval, protože nutil lidi plýtvat schopnostmi a nevyužívat důležité informace, ne proto, že lidé ještě nebyli dostatečně "ideologicky převychovaní" a morálně vyspělí. Vzpomínám si na svou první rozmluvu s Václavem Klausem někdy začátkem roku 1992. Seděl tehdy ve Sněmovní ulici a vymýšlel název pro svou stranu a mě překvapilo, že chtěl v názvu použít slovo "konzervativní", velmi antidemokratické ve středoevropské tradici. Rozmlouval jsem mu to tenkrát, ale teprve po mnoha dalších (a pro mne výjimečně obohacujících) rozmluvách jsem porozuměl pravému důvodu, proč mu na tom slově tak záleželo. Chtěl jím vyjádřit své přesvědčení, že motivy lidského jednání jsou historicky stabilní, mění se jen pomalu a neřízeně v dlouhých historických periodách, zatímco politické a ekonomické systémy, do nichž je lidské jednání situováno, se mění mnohem rychleji a jejich pravidla i architekturu je třeba měnit v souladu s nějakou sdílenou antropologickou teorií. V jedné televizní debatě o etice, jíž jsem se účastnil, se pokoušel dokonce velmi zajímavým způsobem definovat jakýsi "biologický" či genetický základ etiky. Hledat chybu ne v lidech, ale v systému bylo osvobozující heslo v době, kdy všude zněly floskule o komunismem devastovaných lidech s vytunelovanými srdci, které je třeba převychovat. Klausovo přesvědčení, že "měníme systém, ne lidi, ti si v kontextu svobodného trhu, svobody slova a pluralismu stran najdou sami svou cestu k demokracii a kapitalismu", bylo v mých očích prvním rozhodným krokem směrem ven z českého postobrozeneckého moralismu, který byl u nás nejen hlavním spojencem totalitarismu, ale i největší překážkou ef ektivně fungující demokracie.

Druhým Klausovým semínkem, o které bychom měli pečovat v naší politické kultuře, je zásada, podle níž "nikdo není nepopsaný list", každý člově k se ve svém jednání řídí nějakou představou o celku společnosti, "vidí fakta" uvnitř nějaké verze světa, nějaké ideologie, a kdo říká, že nemá žádnou ideologii, řídí se ideologií, jíž si není vědom. Je to klíčová zásada: v politice spolu bojují jen listy různě popsané, nikdy listy popsané proti listům nepopsaným. Opakem ideologie není absence ideologie, ale vědomí vlastní ideologie, vědomí toho, že ideologie je nevyhnutelnou podmínkou lidského "bytí ve světě" a že i každý protest proti ideologiím je ideologií svého druhu. Nejhlouběji vězí v pasti ideologie ti, kdo věří, že žádnou ideologii nemají. Z této hluboké postmoderní zásady ("ne, to slovíčko postmoderní musím opravdu, ale opravdu odmítnout, to mi opravdu, ale opravdu nic neříká") vyplývají některé realistické postoje, kterými se Václav Klaus vymyká z "postkomunisticky antikomunistické" masy. Připomenu především jeho realistické pojetí politických stran jako institucí, které otevřeně hájí souvislost mezi určitou ideologií a určitým politickým rozhodnutím, a tím přispívají k tvorbě racionálního konsenzu, který je založen na uvědomění si ideologické podmíněnosti každé volby. V komické roli "opaku stranických ideologií" u nás vystupovala idea občanské společnosti, která však je ideologičtější než stranické ideologie, protože svou závislost na ideologii maskuje a skrývá. Klausova obrana stran je z tohoto hlediska přínosem naší politické kultuře.

Dalším příkladem je jeho realistické pojetí práva. Nestačí napsat nové zákony do sbírky zákonů, ty se musí stát reálným východiskem lidské interakce, a to předpokládá vysoké transakční náklady. Vymáhání práva je vždy jen okrajem práva, většina našich pří se před soud nedostává, protože se chováme jako "soudní lidé", což znamená, že my sami řešíme naše spory "v intencích práva", poměřujeme právem své jednání - a jen proto právo funguje! Trvá desetiletí, než se právní systém stává efektivním, například v Itálii, v jedné ze zakladatelských zemí EU, tomu tak stále není. Z toho realistického pojetí práva a institucí vyplývá i jeho realistický pohled na EU, kvůli kterému je našimi "eurotiky" označován za "českého nacionalistu" či rovnou "šovinistu"". Původně realistický, i když v druhé polovině devadesátých let zcela "negacionistický" byl i Klausův postoj k ekologickým problémům: v jeho pohledu vše zamořuje náš sdílený svět v nějaké míře, nejde proto o nezamořený svět, ale o definování optimální míry zamoření sdíleného světa, což implikuje složité negociace o metodách měření negativních důsledků lidských akcí a o míře práva každého z nás bránit se proti nim.

Třetím semínkem a velkou historickou zásluhou Václava Klause je to, že po pohlcení Bendovy ultrapravicové KDS se už nikdy nespojil s "morální pravicí", která pojímá nerovnosti kapitalismu jako "objektivní morální řád". Mám na mysli různé ty doktrinářské konzervativce, kteří věří ve "věčnou smlouvu mezi živými a mrtvými", či dokonce různé teoretiky nutnosti "střílet do demonstrantů" ve jménu obrany pravých hodnot. Této pravice je třeba se bát, má totiž v sobě zakódovaného Pinocheta, omezování svobody slova a spolčování ve jménu jednoho jediného "pravého řádu", jediné správné hierarchie moci a struktury vlastnických práv. Kapitalismus je jedním z možných relativně užitečných ekonomických systémů, ne věčná hodnota svěřená nám nějakým bohem, jak věří prezident Bush.

Václav Klaus také rozhodně odmítl přepisování dějin Československa podle sudetoněmecké ideologie, jak část české "morální pravice" požadovala. Byl za to jejími ideology soustavně obviňován z nedostatečné "pravicovosti", nedal se tím však zastrašit, a tak zachránil v našem politickém systému prostor pro moderní otevřenou demokratickou pravici, i když sám, zdá se mi, ten prostor už neumí obývat. Opoziční smlouva byla v mých očích legitimní jako prozatímní řešení krize po volbách v roce 1998, protože umožňovala vyhnout se největšímu zlu - spojenectví ODS s vyděračskou "morální pravicí". Díky Václavu Klausovi za tato tři semínka, věřím, že se v naší politické kultuře ujmou, uzrají a v nepředvídaných podobách se stanou naší "klausovskou tradicí". Jsem rád, že jsem Klausova semínka v první polovině devadesátých let okopával, zaléval a chránil proti mase tradičních našich "převychovatelů národa". Jsem rád, že jsem s ním mohl ujít kus cesty v našich nových politických dějinách, i když já se na rozdíl od něho pohyboval jen "ve sféře slov a idejí". V druhé polovině let devadesátých se naše cesty rozdělily. Ukázala se hloubka civilizační krize, v níž se postbipolární svět ocitl a jejímiž symboly jsou ekologická krize, vyvlastňování OSN především USA a nelidská bída třetího světa. Na tomto pozadí je rozdíl mezi pravicí a levicí zcela bezvýznamný: obrovské podcenění informací o reálném stavu světa, na němž je náš model "růstu Růstu" založen, je tak totální, že se můžeme poučit jen z větších katastrof, menší už námi neotřesou. Václav Klaus považuje všechny kritiky globálního kapitalismu za levicové výmysly, vysmívá se teorii globálního oteplování či biosociálních mezí růstu. Budiž, ale myslím si, že k pochopení celé hloubky a snad i bezvýchodnosti té krize jsou jeho tři zásady "velmi, opravdu velmi" užitečné. Přežití Klausových semínek v naší politické kultuře nejvíce ohrožuje jeho kandidatura na prezidenta republiky.

Myšlenkový odkaz se musí svěřit následovníkům, aby se mohl stát pevnou tradicí. Václav Klaus se na prezidenta nehodí, je příliš konfliktní, a další desetiletí nevyhnutelných mediálních a jiných půtek by Klausova semínka zcela jistě zadusilo v málo úrodné půdě, v níž jsou zaseta. Byla by to škoda.

články

domů