Když jsem nedávno projížděl Lincem, padlo mi do rukou dubnové číslo novin Sudetenpost. Překvapil mě titulek na první stránce Prager Justizministerin: Vertreibung schlimmer als NaziHerrschaft (Pražská ministryně spravedlnosti: Vyhnání bylo horší než nacistické panství).
Tak tento oficiální orgán Sudetoněmeckého landsmanšaftu v Rakousku shrnul větu, kterou ministryně Válková vyjádřila v rozhovoru pro server Echo24 svůj nesouhlas s poválečným odsunem německého obyvatelstva: „Chápu, že to byla reakce na to, co se Čechům dělo předtím, ale ono se toho v protektorátu zas tolik nedělo.“
Nebyla to šťastná formulace, v době protektorátu zmizely desetitisíce našich židovských spoluobčanů způsobem, který navždy proměnil 20. století ve varovný symbol: racionální byrokracie moderního státu se může stát nejefektivnějším nástrojem eliminace menšin prohlášených za „rasově cizí“ nebo i jen „nepřizpůsobivé“.
V povídce Rebeka od Josefa Škvoreckého židovská dívka cestou na seřadiště do transportu potkává spolužačku, která spěchá do kina s Kinorevue v ruce: „Ona do bijáku, já do koncentráku…“ „Proč já?“ ptá se. Obludnost toho, co se dělo v protektorátě, nezávisí na počtu obětí, obludný byl způsob, kterým se to dělo a který nás učinil navždy nedůvěřivými k pojmu „administrativní opatření“.
Rakouské noviny mystifikují, česká ministryně spravedlnosti přece neřekla, že „vyhnání bylo horší než nacistické panství“, z takového překladu vane „vůle k sebe-vyvinění“. Možná to je nereflektovaný zbytek toho, o co se snažila celá rakouská společnost po válce – „přesvědčit Evropu, že Beethoven byl Rakušan a Hitler Němec“, jak se říkalo v Německu posměšně a jak víme z rozhněvaných reakcí mnoha rakouských intelektuálů na mlčení o rakouské vině.
* * * Když komunistická poslankyně Marta Semelová řekla v ČT, že se Milada Horáková přiznala, že její přiznání nevypadalo vynucené a že komunistické Československo mělo i úspěchy, na které se nyní zapomíná, rozpoutala se hysterie – Do klepet s ní! Odsednout si od ní! Zažalovat ji podle paragrafu 405 „za popírání totality“!
Nebylo by to poprvé, kdy u nás byli občané souzeni za své názory na minulost, katolíci v padesátých letech třeba za „očerňování husitské minulosti národa a vyzdvihování temna jako doby rozkvětu“.
Ve starém americkém vtipu odpovídá jakýsi mccarthista muži, který se prohlašuje za antikomunistu, že ho „nezajímá, jakým druhem komunisty je“. O našich antikomunistech jistě platí, že jsou druhem komunistů!
Zajímalo by mě, jestli by se stejná hysterie rozpoutala, kdyby řekl nějaký pravicový politik v ČT, že pro generála Pinocheta a pro podporu, které se mu dostalo z USA, musíme mít pochopení, protože režim, který nastolil, byl sice nedemokratický, věznil a mučil své odpůrce, ale měl i ekonomické úspěchy; a co třeba přepadení ostrova Grenady, které v roce 1983 Ronald Reagan zdůvodnil tím, že je nutné chránit 800 studentů medicíny na univerzitě v Saint George’s.
Nejvíc by mě ale zajímalo, jestli bych skončil před soudem podle paragrafu 405, kdybych větu „ono se toho zase tolik nedělo“ řekl o normalizaci? Jak se měří to „tolik“? Myslím, že ministryně spravedlnosti chtěla svým výrokem říci, že se toho v protektorátu nedělo „tolik“, aby to ospravedlnilo čin tak bezohledný, jako je odsun miliónů spoluobčanů německého jazyka, kteří s námi po staletí sdíleli vlast a někteří z nich za ni i bojovali.
Nějaké „tolik“, které by ospravedlnilo takové činy, určitě neexistuje; jednalo se o pragmatické geopolitické opatření, které mělo snížit pravděpodobnost nových národnostních konfliktů ve střední Evropě a může být legitimní jen v omezené poválečné perspektivě. Jedním z důvodů legitimizujících odsun bylo i německé archaicky pokrevní pojetí občanství: integrace takových menšin do národnostně jiných států je vždy obtížná. A dodejme, že německé pojetí občanství se od pokrevního k ústavnímu vyvíjí jen velmi pomalu i dnes.
* * * Na rozdíl od protektorátu jsme v normalizaci vedli boj se zlem, na který nám do významné míry síly stačily. Ne na zvrácení situace přirozeně, ale na její zmírnění a rozmělnění. Je trapně banální říci, že herec, který by odmítl roli ve velkofilmu oslavujícím komunistickou moc, by neskončil ani v Osvětimi, ani na střelnici v Kobylisích, jen by dostal v budoucnu méně rolí, možná žádnou. Odpor odborů proti propouštění například těhotných žen nebo matek z politických důvodů by byl možný, podobně jako větší solidarita zaměstnanců s diskriminovanými kolegy.
Bylo v možnostech „obyčejných, nehrdinských“ lidí říci „ne“ k mnohému z toho, co se dělo, protože „tolik se toho zase nedělo“, aby to bylo to nad naše síly, jak právem nazvala Milena Jesenská příběh, který se rozběhl v letech 1937–1939. To má ale i odvrácenou stranu: uzavřít mír s režimem, v němž se toho „zase tolik nedělo“, bylo morálním právem Havlova slavného „zelináře“, nebyla to přece kolaborace s masovými vrahy jako v Chile nebo jinde v Latinské Americe, Africe či Asii.
Ti, kdo se místo odchodu do emigrace nebo disentu rozhodli přijmout požadavky normalizace jako nutnou podmínku k realizaci svých životních možností, si až na výjimky mohou své rozhodnutí ospravedlnit. Bylo to jen „něco za něco“ – zpívání nebo dobré místo za podpis anticharty nebo i jen za mlčení. Myslím, že i dnes mnoho lidí je nuceno volit „něco za něco“ a „zříci se pravdy“, která nezvítězila.
Vzpomínám si na jednu diskusi o Českém snáři Ludvíka Vaculíka v osmdesátých letech v Paříži; disidenti z Latinské Ameriky se takovému boji s mocí vysmívali jako „selance“ ve srovnání se svými zkušenostmi.
Normalizace byl systém „šedý“, ne krvavý. Jan Mikulášek a Dora Viceníková v inscenaci Šedá sedmdesátá aneb Husákovo ticho ukazují tu dobu jako čekárnu někde ve středoevropském meziprostoru, kde se potkávají „lidé nevrlí, nedůvěřiví, otupělí, svůj žvanec hájící, netřeba slov… každé gesto odráží dřímotu, vnitřní vztek, potlačované tužby, tupou odevzdanost“ – napsal Jiří P. Kříž v Právu.
Vše v té době předčasně stárlo (i budoucnost), ale totalitarismem nebyla, i když ideologové naší pravice neustále volají po tom, aby ta šedá společnost prázdna byla za takovou prohlášena; a KSČ pak za „strnulý mocenský monolit“, který jí totalitně vládl.
Kritičtí historici jako Michal Pullmann například ukazují, že to prázdno bylo ve skutečnosti vyplněno rozsáhlou sítí vzájemně propojených zelinářů-kompliců, kteří za zástěrkou ideologie dosahovali svých cílů oportunismem a vzájemným krytím. Byly tu ale také meziprostory, v nichž bylo možné dělat mnoho smysluplného.

* * * Já tu chci ale uvažovat o hysterickém rysu v našem hodnocení minulosti. Myslím totiž, že potřeba dělat ze života za normalizace, v níž se toho „zase tolik nedělo“, pupek světa v utrpení, je reakcí na trauma, které v lidech zanechalo tři posttraumatické příznaky.
Prvním je kompenzační nenávist k Rusům, která se vynořuje při každé příležitosti (nyní například vyvolává divoké antiruské křepčení ukrajinská krize). Vysvětluji si ji jako důsledek velkého traumatu vyvolaný tím, že Rusové nás v roce 1968 připravili o velkou roli ve světových dějinách, kdy Češi (a Slováci) by byli bývali mohli před užaslým zrakem světové veřejnosti budovat „socialismus s lidskou tváří“.
Vypadalo to, že sen o světovosti, který snili Masaryk, Patočka, ba i ironik Kundera, se konečně naplňuje. Jan Patočka považoval například rok 1968 za dovršení budování národa: „Přihlášením se k velké ideji učinil český národ rozhodný krok kupředu, naše vtělení do socialistického tábora je pochopitelné a důsledné, v něm ale zastáváme tendenci univerzálně demokratickou.“ Hluk letadel nad Prahou té osudné noci nás brutálně probudil z našeho (nepříliš realistického) snu a to skličující probuzení je ještě znát v české politické kultuře. „Zase tolik se toho nedělo“, pravda. Ale důležitější než to, co se dělo, je to, co se dít nemohlo, co bylo zaškrceno. To, co nemohlo pokračovat, bolelo víc než to, co se dělo, a následné trauma má výjimečně rozkladný vliv na českou politickou kulturu.
Protektorát bylo třeba přežít, pražské jaro byl zabitý sen a vražda na snu se neodpouští, jak víme z tolika českých příběhů o „polámaných křídlech“. Hysterická nenávist k Rusku je nenávistí k síle, která nás brutálně zbavila „světodějné role“, i když dnes víme s jistotou, že bychom ji k happyendu dovést neuměli.
* * * Druhý posttraumatický příznak se pokusím zachytit odkazem na kultovní film Johna Carpentera They live. Jsou mezi námi ufoni, říká se v tom filmu, mají tvář brouků a mění náš svět ke svému obrazu, zamořováním vzduchu například mění pozemskou atmosféru ke svému prospěchu. Jejich broučí tváře a skutečná sdělení skrytá v nápisech, které nás obklopují – Nakupuj! Buď poslušný! Reprodukuj se!, vidíme ale jen tehdy, když si nasadíme speciální brýle, jinak nás zaslepuje signál, který ufoni odněkud vysílají.
Nakonec se dvěma hrdinům podaří proniknout až k místu, odkud šíří ohlupující signál, oba zahynou, ale vysílačku zničí. A od toho okamžiku jsou brouci mezi námi viditelní – poslední scéna ukazuje restaurace, TV show a také ženu v milostném vytržení – všichni najednou vidí, že vedle nich jsou brouci, skrvnití a oškliví.
Film končí tímto poselstvím: teď už bude snadné nad nepřáteli zvítězit – už přece vidíme, že jsou to brouci. Tato touha po inkarnaci rozdílu mezi dobrem a zlem v bytostech s jinými tvářemi je základním rysem ideologie. Poslankyně Semelová a ostatní stejně smýšlející občané nejsou brouci, nijak se neliší od těch, kdo souhlasí s americkým mučením zajatců, s humanitárním bombardováním třeba Srbska nebo s invazí do Iráku zdůvodněnou lží.
Ideologie, která chce oddělit současnost tlustou čarou od minulosti zvané totalitní, je pokus udělat z komunistů mezi námi brouky, od nichž je třeba si odsednout a jejichž soudy o minulosti je třeba trestat!
V protektorátu byli někteří Čechoslováci opravdu vyhlášeni za brouky a odvlečeni jako hmyz do koncentráků, jak Kafka jasnozřivě předpověděl. Tehdy se toho „dělo alespoň tolik“, aby se lidé za svůj strach nemuseli stydět, aby bylo možné ospravedlnit přijetí protektorátních podmínek před vlastním svědomím.
O normalizaci to ale neplatí, proto ta posttraumatická vůle udělat z komunistů obecně, a z poslankyně Semelové zvláště, brouky. Proč by si nemohla myslet, že těch několik tisíc mrtvých a uvězněných v padesátých letech stálo za „vítězství socialismu“? Znám mnoho pravičáků, kteří si myslí, že vražda miliónu Indonésanů levicových názorů byla ospravedlnitelná v rámci boje proti komunismu!
* * * Třetím posttraumatickým příznakem je „pravdoláskařská“ mantra, která ovládá významnou část veřejného prostoru. Má tři pilíře: nenávist k Václavu Klausovi či dnes Miloši Zemanovi (zosobňují odpojení politiky od morálky); Rusko jako věčná hrozba Evropě (nikdy se nezmění!); pohrdání demokracií založenou na stranickém systému (strany jsou struktury, které na rozdíl od „osobností“ nemají vize). Řešením je vždy nějaký Antiklaus (třeba kníže), americký unilateralismus a spásonosná občanská společnost, která spolu s „osobnostmi“ vytlačí neosobní stranické struktury z politiky.
Jakousi podtřídou tohoto diskurzu je pak pojetí komunistů jako maloměšťáků, jimiž disidenti, žijící podle svého svědomí, pohrdají pro jejich „konformistický životní styl“. Je to groteskní, konformismus dnes ztělesňují zcela jiné společenské vrstvy.
Tyto tři důsledky traumatu z šedých let zaplavují český veřejný prostor při každé krizi; myslím, že by nějaká jejich léčba české politické kultuře velmi prospěla.

***

Nejvíc by mě zajímalo, jestli bych skončil před soudem, kdybych větu „ono se toho zase tolik nedělo“ řekl o normalizaci. Jak se měří to „tolik“?

Protektorát bylo třeba přežít, pražské jaro byl zabitý sen a vražda na snu se neodpouští, jak víme z tolika českých příběhů o „polámaných křídlech“