Takoví normální blázni - Dědictví let šedesátých II.

Třináctého května 1978 byl přijat italským parlamentem zákon č. 180, nazývaný „zákon Basaglia“, podle psychiatra, který byl jeho hlavním inspirátorem. Byl to převratný zákon, ale italská veřejnost příliš nevnímala ani jeho novost, ani jeho rozporný dopad na dějiny lidského utrpení. Byla omráčena. 9. května 1978 ve čtrnáct hodin odpoledne v ulici Caetani v Římě, v zavazadlovém prostoru staré renaultky, bylo nalezeno mrtvé tělo uneseného ministerského předsedy Alda Mora. Boje let šedesátých i sedmdesátých se náhle ocitly v temném stínu této lidské i politické katastrofy. Terorismus Rudých brigád vrcholil.

O zákonu č. 180 diskutovali tehdy nejznámější filosofové doby: Sartre, Foucault, Deleuze, Laing, Chomsky… Vracel duševně chorým jejich hlas, lidskou důstojnost, občanská práva - uzákonil dobrovolnost léčby, léčba vynucená je od té doby jen časově omezenou výjimkou, která musí být schválena například také starostou jako garantem občanských práv; blázince byly zrušeny a nahrazeny sítí teritoriálních středisek péče o duševní zdraví.

Psychiatr Franco Basaglia, který se svými spolupracovníky o zákon č. 180 bojoval celý život, se řídil přesvědčením, že „duševně nemocný je nemocný především proto, že je vyloučen, opuštěn všemi, že je to osoba bez práv, vůči které je vše dovoleno… to vše odkazuje na násilí, zneužívání, umrtvování, na nichž je založen náš sociální systém“. Když se v roce 1964 stal primářem ústavu pro duševně choré v italské Gorizii, nechal zbořit zdi, které oddělovaly blázinec od města: zkušenosti psychotika nelze oddělit od zkušeností „normálních“ nějakou zdí, jsou součástí normálního života. Duševní nemoc je jen jedním ze způsobů, jak se člověk přizpůsobuje společnosti, v níž je vystaven nárokům, které „maje rozum, jehož nyní užívá“, nemůže splnit „bez odporu svědomí“, jak napsal Mistr Jan Hus ve svém nejslavnějším dopise.

Ale je to opravdu tak? Nepřecenil ten zákon sociologii a nepodcenil biologii?

Blázinec se stal v šedesátých letech symbolem „totální instituce“. Ten pojem hrál tehdy klíčovou roli. Totální instituce je místo, v němž je skupina lidí zcela podřízena ve všem druhým lidem, aniž by měli jedinou alternativu k typu života, který je jim vnucován; lidé jsou tu vydáni napospas soudům a nárokům druhých. „Totálně internovaní“ jsou donuceni považovat opatření proti sobě za smysl své existence.

Vzbouřená mládež šedesátých let vnímala „totální instituci“ jako zamaskované jádro systému, v němž žila: kdo si chce uchovat svůj rozum a svědomí, tu nesnesitelně trpí, někdy se proto vzbouří a končí v blázinci. Psychiatrie je nejtotálnější z totálních institucí, protože se nás snaží nejen normalizovat, ale donutit, abychom normalizaci sebe samých považovali za „léčbu“.

Jak dokazuje obrovský úspěch filmu Přelet přes kukaččí hnízdo, boj proti psychiatrii jako totální instituci se stal ikonou intelektuální, politické a morální kritiky postprůmyslové společnosti šedesátých let. Kulturní scénu ovládla antipsychiatrie.

Čekárna byla plná. Najednou se zvedl starý muž v černém zimníku, měl klobouk, silné brýle a červený obličej, z něhož se vyvalil řev: „Toto přece není možné! Zač nás mají? Zapomněli už, že jsou odpovědni lidu! …Já byl objednán na devět třicet! A je deset!“ řval muž. … Pravil jsem: „Pane, já s vámi souhlasím ve všem a už třicet let… ale upadnete do neštěstí ještě většího.“ …Do ticha začal muž naříkavým hlasem mluvit: „Vy se mi v duchu všichni asi smějete… nikdo nepozoruje, že jsme v rukou bandy…“ Teprve za několik minut přišli dva silní muži v bílých pláštích. „Kde je ten rozčílený pán?“ ptali se. „Ten šel domů.“ …Někdo pravil: „To jsou věci! Jdete jenom se zubem a můžete skončit v blázinci.“ Muži… ještě jednou se rozhlédli po čekárně, ale nepoznali mě, a tak odešli.

Tento bezvýznamný příběh se udál 15. ledna 1980, někde v Praze, zaznamenal jej v Českém snáři Ludvík Vaculík. V rozčíleném muži poznává „kritika samotných principů státu“, jemuž ale ta kritika způsobí pád „do neštěstí“. Jaké jsou „legitimní hranice“ kritiky principů státu? Kde je hranice mezi hněvem a šílenstvím, mezi vášní a nárokem?

Co je megalomanie pro prostého vojáka, je normální pro generála, podezřívavost paranoika je normální chování agentů CIA. Přiměřenost nároků na druhé a na sebe sama závisí na ochotě druhých přijmout jako legitimní naši definici situace; když je odmítnuta, naše nároky začnou být „nepřiměřené“ a nastane „krize“. Nikdo neví, kudy vede hranice mezi přiměřeným a nepřiměřeným nárokem, klikatí se někde kolem nás podle ducha doby a společnosti, vždy ale plní svou základní roli - oddělovat normální většinu od nenormální menšiny. Kolem té rozmazané hranice je plno varovných nápisů, když na ně nedbáme, riskujeme, že ji překročíme a budeme internováni. I chartisté, jejichž rozporné společenství Ludvík Vaculík v Českém snáři popisuje, mohli „za normalizace“ snadno skončit v blázinci s diagnózou například „stihomam“, „kverulantství“ nebo „bipolární porucha“.

Mladí vzbouřenci v šedesátých letech by měli pro toho starého rozčíleného pána pochopení. Stejně jako Vaculík s ním souhlasili, masově a překotně překračovali hranici mezi přiměřeným a nepřiměřeným chováním.

Novou vyhláškou o čistotě zaměřenou na sociálně nepřizpůsobivé lidi dává prý hlavní město najevo, „že věci, které nejsou slučitelné s běžným životem, nemají v Praze co dělat“ - řekl náměstek městské policie. „Být úspěšný a bohatý je dnes povinnost, v Praze zvláště“ - glosuje Nový Prostor, časopis prodávaný bezdomovci.

Bydlíval jsem v osmdesátých letech často u Jacquesa Rupnika v Paříži, blízko Place Nation. Před domem sedávala na lavičce den co den clochardka-filosofka, rád jsem si s ní povídal. Jednoho dne strašně pršelo, fučel vítr, seděla tam zkřehlá, zabalena v igelitovém pytli, dívala se na zatažené pařížské nebe a usmívala se. Prohodil jsem „Tvrdý život!“ - „Už jsem na tom jednou byla hůř, byla jsem zaměstnaná v bance,“ odpověděla mi.

Je mnoho silných argumentů na podporu hlediska této bezdomovkyně, mnoho filosofů a umělců sdílelo její přesvědčení, že práce v bance je účast na zločinu. Ta clochardka by po nové vyhlášce o čistotě v Praze neobstála; kdyby neodstoupila od své podvratné vize světa, byla by speciálním týmem prohlášena za „neslučitelnou s běžným životem“. Bojím se, že doba, kdy z této formule bude slovo „běžným“ vypuštěno, je už na dohled.

Pojmem „duševní choroba“ označujeme určité životní problémy: lidé, kteří se obracejí na psychiatra nebo jsou k tomu donuceni, se učí považovat určité své nároky, potřeby a postoje za „příznaky duševní choroby“, protože jsou nepřiměřené hegemonické definici situace. Psychiatr je jedním z hlavních členů speciálních týmů, jejichž úkolem je činit lidi „slučitelnými s běžným životem“. Kdo je prohlášen za „duševně chorého“, ztrácí právo „veřejně zdůvodnit“ definici situace, o niž opírá své nároky; bláznovo slovo je „nicotné a nejsoucí“.

V italském Janově jsem často potkával podivína, který nemohl v noci spát, protože se bál, že mu sleze kůže z těla, až jednou vybuchnou jaderné bomby, uskladněné pod zemí. Viděl kdysi jakýsi dokument o Hirošimě a stále se mu vracel obraz holčičky, jíž z těla visela kůže v cárech. Strach o kůži janovského pomatence můžeme podepřít mnoha racionálními argumenty a mnoha vědeckými dokumenty, je v něm zakódována kritika „samotných principů světa rozděleného mezi jaderné velmoci“, kdo ale hledá smysl v řeči blázna, je sám blázen - nebo psychiatr.

Strach toho podivína byl rozumný, proto „neslučitelný s běžným životem“. Kritika je s běžným životem slučitelná jen pod podmínkou, že nepřekročí vymezené žánry a vyhrazené prostory - například přednášky na univerzitě, kázání v kostele, papežovy řeči „o pravdě Ježíšově“ pronášené z okna jeho vatikánského sídla, „pravda a láska“ ve veřejných projevech Václava Havla.

Osvobodit ujařmený rozum bláznů bylo strhujícím heslem šedesátých let, navazovalo na prastarý literární topos „obráceného světa“, v němž „blázni vládnou moudrým“ a „doktor blbec radí géniům“.

Myslím, že dvě témata byla pro The Spirit of the Sixthies nejpříznačnější.

První shrnuje slavný britský antipsychiatr Ronald Laing v knize Politika zkušenosti: Osoba s normální duševní poruchou se pokládá za zdravou proto, že se více či méně chová jako kdokoli jiný. Jiné formy poruch, které nedrží krok s převládající podobou pomatenosti, označuje normální většina jako špatné či šílené. …Společnost si velmi váží svých normálních lidí. Vychovává děti k tomu, aby se vzdaly sebe samých a staly se absurdními, tedy aby byly normální. Normální lidé pobili za posledních padesát let zhruba sto milionů svých normálních bližních…

Normální lidé jsou v západních společnostech masa zmanipulovaných deviantů, kdo se mezi nimi nezblázní, nemá ani rozum, ani svědomí. Když se například v zaměstnanci banky náhle probudí svědomí, začne „mluvit jako blázen“ a končí v ústavní péči, placené bankou. V normální společnosti způsobují rozum a svědomí člověku tolik utrpení, že je často neunese a zřekne se jich. Na dně každé šílené řeči je utrpení člověka, který se mezi normálními lidmi cítí v rozporu se svým rozumem a svědomím. Jaderné zbraně, raketové základny, rozsáhlá manipulace veřejným míněním a represe velmocí v zónách jejich strategického zájmu - například USA v Latinské Americe či v Indočíně, nebo bývalý SSSR v Maďarsku či Československu - jsou dokladem „normální zločinnosti celé průmyslové civilizace“.

Druhým velkým tématem je moc maskovaná jako „péče o člověka“. Její ikonou se v šedesátých letech stala právě psychiatrie.

Vzpomínáte si na nejslavnější scénu Formanova filmu? Jack Nicholson se zmítá, právě dostal elektrošok. Vynalezl ho Ugo Cervetti, italský psychiatr. Všiml si jednou, že prasata na jatkách, omráčená elektrickým proudem, mění své chování, a „zdálo se mi“ - napsal ve své zprávě o této léčebné metodě - „že prasata na jatkách by mohla poskytnout materiál velmi cenný pro mé pokusy“. Poprvé vyzkoušel elektrošok na muži zadrženém pro potulku, který byl onálepkován jako „schizofrenik“, protože mluvil zmateně a delirantně. Nejdřív byl ten muž trápen elektrickým proudem nízké intenzity, 80 voltů po 0,2 vteřiny. Zazmítal se a začal náhle zpívat mohutným hlasem, pak se uklidnil. Když se lékaři nad ním dohadovali o druhém pokusu, nešťastník se vztyčil na lůžku a řekl jasně a zřetelně: „Ne, podruhé ne, je to strašné.“ Cervetti na chvíli zaváhal, ale pak v něm převládl duch „totální instituce“, která přece názor pacienta v úvahu nebere, a trápil ho znovu po 0,2 vteřiny, tentokrát proudem 110 voltů.

Elektrošok se stal paradigmatem systému, který člověka pod záminkou péče o jeho zdraví „normalizuje“: a jsme normalizováni, když začneme považovat hlas vlastního rozumu a svědomí za příznaky duševní choroby a přejeme si „prášky“, abychom ho neslyšeli.

Kdo byl normální v období normalizace v Československu? Kdo je normální dnes?

Ve čtvrtek 17. 7. 2008 jsem našel na serveru www.seznam.cz tuto zprávu: Hůlka zešílel: Dostal amok a rozkopal dveře! Deník Aha! získal svědectví o šílenství zpěváka Daniela Hůlky (40), který v pobočce České spořitelny v Říčanech rozkopal skleněné dveře…

Neznám toho zpěváka, ale rozumím jeho činu ve svém srdci, mnohokrát jsem v bankách (a téměř ve všech úřadech) měl podobné puzení. Kdyby čeští daňoví poplatníci v době katastrofální bankovní politiky kopali vztekle do skleněných dveří bank místo toho, aby za ně poslušně zaplatili kolem pěti set miliard korun, přišli by si pro ně sice „silní muži v bílých pláštích“, ale bylo by to nenormální?

Hranice mezi normálním a nenormálním se ustavuje v procesu „normalizace“. Ta určité potřeby kriminalizuje, jiné si vynucuje, ustavuje rozdíl mezi sděleními, která se musíme snažit pochopit, a těmi, která „nemá smysl“ snažit se pochopit, přikazuje nám, k čemu musíme zůstat lhostejní a co nás naopak musí angažovat, aby nás „normální“ uznali za sobě podobné.

Když je proces normalizace úspěšný, ustaví se „hegemonie“. Označujeme tím slovem moc, která se vykonává skrze odpolitizované pojmy jako pravda, lidská práva, krása, dobro, užitek, věda, zdraví duše a těla, produktivita práce atd. Známé Milgramovy pokusy ukázaly, že stačí zasadit určitý nárok do známé definice situace - například bílý plášť lékaře, vědecký výzkum, „USA vyvážejí demokracii“, „Evropa civilizuje divochy“ - a lidé začnou považovat za normální pustit elektrický proud do svých bližních.

Pojmy „rozum“ a „pravda“ jsou v západní civilizaci dva hlavní nástroje normalizace neboli ustavení hegemonické moci. V šedesátých letech se mládež proti nim vzbouřila s nezapomenutelnou energií. Jsou ale rozum a pravda nástrojem normalizace ve všech svých podobách a nutně? Je třeba osvobodit ty pojmy od jejich normalizátorské funkce, nebo je třeba osvobodit se od těch pojmů?

Na takovou otázku vzbouřenci let šedesátých odpověď nenašli. My ji také nenajdeme, ale ukažme si alespoň směr, kde ji hledat. Rozlišme především mezi řečí a vyjadřováním. Řeč nekonečně přesahuje naši schopnost vyjádřit se, jsme stále jakoby zaskočeni tím, co se v řeči chce „skrze nás“ dostat ke slovu - třeba řeč krajiny, kterou procházíme, zakoušíme náhle jako něco, co musí být vyjádřeno, a začneme pro tu zkušenost „hledat slova“. Řeč je třeba pojmout jako hru: tak jako ve hře nastávají bez přestání nepředvídané situace, na které hráči musejí najít přiměřenou odpověď, v řeči na nás stále něco naléhá a my pro to hledáme výraz. Tak jako situace vznikající v průběhu té hry nelze nikdy vyvodit z vědomí jednotlivých hráčů, ani to, pro co dokážeme nalézt slova, nelze odvodit z našeho vědomí - je to situace v řeči. To, co zakoušíme jako „(sebe)vědomí“, se formuje ve strhující naléhavosti toho, co se chce skrze nás vyjádřit.

Všechny druhy moci, především ale moc pečovatelská a výchovná, se snaží řeč vyprázdnit, zredukovat ji na způsoby vyjadřování vládnoucí oligarchie, na obranu jejích zájmů a hledisek; moc podřizuje anarchickou energii řeči vědomí privilegovaných hráčů. Prvním příznakem ztráty rozumu je proto panský vztah k řeči, vůle k moci nad tím, co v řeči chce být vyjádřeno.

A tady někde je třeba hledat hranici mezi rozumem a nerozumem. Ztratil rozum, kdo chce, aby řeč byla podřízena tomu, co on umí vyjádřit. Freud vidí v tomto strachu z řeči kořen duševní choroby: potlačená řeč proměňuje naše tělo v metaforu toho, co jsme neměli odvahu vyjádřit - říkáme tomu „somatizace“.

Mít rozum znamená naopak umět se smířit s tím, že v nekonečné hře řeči vyvstávají nároky na vyjádření, které rozvracejí všechny institucionalizované sebeobrazy; a s tím, že „řeč není žádná uzavřená oblast vyjádřitelného, kolem níž by byly jiné oblasti nevyjádřitelného, nýbrž řeč zahrnuje všecko, není nic, co by se vymykalo možnosti vyjádření,“ jak napsal Gadamer. Pravda ve všech svých podobách není než zkušenost rozdílu mezi tím, co se chce v řeči dostat ke slovu, a tím, pro co umíme nalézt slova.

Kdy jsou pojmy „rozum“ a „pravda“ jen nástroji normalizace? Když to, co je ve vědě univerzální, slouží partikulárním zájmům ruského, čínského a amerického zbrojařského průmyslu, když to, co je ve filosofii univerzální, slouží vládnoucí straně, když to, co je v psychiatrii univerzální, je zredukováno na „normalizaci nenormálních“ ve službách „normální většiny“; když anarchická energie řeči je podřízena tomu, co chceme slyšet.

Vzpoura proti normalizátorskému pojetí rozumu a pravdy pevně stmelila generaci šedesátých let.

Rodiče duševně nemocných vnímali právem antipsychiatrickou definici duševní choroby jako obžalobu, jako by jejich nedostatečná péče nebo pokroucené způsoby rodinné komunikace byly hlavní příčinou nemoci. Malá ukázka z rozhovoru, který jedna moje studentka vedla s prezidentkou spolku Arap, (www.arap.it, Asociace rodinných příslušníků pečujících o duševně nemocné): „Můj syn je schizofrenik… Když onemocněl, přišli k nám dva psychiatři a začali nám říkat, že je to vina rodiny. S manželem jsme se ptali: Kde jsme pochybili? …Můj syn onemocněl a vše doma rozbíjel… a tito psychiatři… pořád obviňovali nás. Aby vyléčili naše nemocné, pořádali schůze. Účastnili se jich psychiatři, ošetřovatelé, rodiny a nemocní. Bylo to jedno velké hulákání, zdálo se, že jsme na trhu…“

Musíme vzít velmi vážně názor těchto zoufalých rodičů. Kultura šedesátých let je „sociocentrická“, přeceňovala moc sociálních vztahů a svobodné komunikace. Biotechnologickou definici duševní choroby, hledající příčinu v organické poruše, odmítala jako fašistickou, rasistickou a nelidskou. Například francouzský psychiatr Jacques Hochmann ve své vlivné knize Pour une psychiatrie communautuire (1971) napsal, že „je-li v nějaké rodině mnoho duševně nemocných, pak podle zastánců biologické interpretace duševní choroby to musí být proto, že nemoc je dědičná, že ji předávají specifické geny, (z takového názoru vyplývá nutně) eugenetický, pesimistický a segregační pohled na svět“.

Italský spisovatel Mario Tobino, povoláním psychiatr, varoval před sociocentrickou zaslepeností tohoto pojetí duševní choroby. „Stát se člověkem“ - píše - „znamená chápat pojmy. Když řekneme Sklenici!, všichni nám rozumějí, v mžiku semelou nejrůznější vize sklenice a podají nám tu na stole. Jestliže ale z nějakých tajemných důvodů člověk ztratí tuto schopnost, ozvěnou toho slova je jen strašná mlčící propast. Když pomatenost zamává svými netopýřími křídly, nekonečno předmětů, které nás obklopovaly od dětství, se někam propadne. Pro mladé je šílenství jen zločinem společnosti, plod ničemných zákonů, ne vznešená tragédie.“

Šílenství je do nás vepsáno neoblomným písmem genů, nelze ho zahnat na útěk novým společenským pořádkem, v němž slovo je osvobozeno a komunikace neomezená.

Čas oponou trhnul, The Spirit of the Sixties vyvanul. V letech osmdesátých převládl v interpretaci duševní choroby biotechnologický diskurz nad diskurzem emancipačním, jehož modelem byla psychoanalýza. Ta rychle ztratila status vědeckosti a byla degradována na pouhý „literární žánr“. Křesťanská a osvícenská víra v nadřazenost informace, předávané symboly uvnitř vztahu mezi rozumějícími lidmi, nad informací, předávanou geny, se otřásla v základech. Duševní choroba se stala biotechnologickým problémem, například farmaceutický gigant Roche ohlásil v říjnu roku 2000, že vědci pracující pro firmu deCode genetics objevili gen schizofrenie a že se pracuje na novém léku.

V neopakovatelné atmosféře Sixties vyvrcholilo a také nenávratně pominulo přecenění terapeutické moci komunikace zprostředkované symboly, které bylo hlavním rysem řecko-římsko-křesťansko-osvícenské tradice - například poselství evangelia, osvícenství nebo marxismu uzdraví nemocnou společnost. Podle sociocentrického mýtu šedesátých let byla podmínkou duševního zdraví vzpoura proti autoritám, omezujícím terapeutický dopad svobodné řeči na celou společnost. Teprve až se osvobodíme od autorit, přívlastky „normální“ a „zdravý“ přestanou být v příkrém rozporu.

V biotechnologické vizi let osmdesátých osvobozená řeč nestačí, bios se nedá překřičet ani přemluvit. Musíme brát vážně jeho neoblomné zákony a nepohrdat prášky od Roche. Je to zlom v dějinách západní kultury, ale o tom až někdy jindy…