Sekáč, který se nezakecal
První světová válka jako filosofický problém
"... lidstvo je zkušeností války tak prostoupeno a fascinováno, že jedině z ní je možno pochopit rysy dějin naší doby."
Jan Patočka, Kacířské eseje o filosofii dějin
1.
Byl to český génius Jára Cimrman, kdo v monologu Smrtky ve hře Posel z Liptákova zachytil nejhlouběji zlom, který první světová válka vnesla do evropských dějin. Před rokem 1914 je Smrtka řemeslník, zakecá se s panem Hlavsou a zmešká tak jeho poslední hodinu. "Už končím, ještě nějakého Ferdinanda v Sarajevu a pak jdu do penze. Ten, co příjde po mně, to bude Sekáč, ten se nezakecá" – praví Smrtka varovně.
Se starou sousedskou Smrtkou odešel starý svět, v němž války nebyly totální, mrtví se počítali jen na statisíce a mezi frontou a zázemím byl rozdíl. Se Sekáčem přišly miliónové armády, totální mobilizace, kulomety, yperit, tlusté Berty, plynové masky, masový teror proti civilnímu obyvatelstvu, coventrizace, Lidice, Hirošima, Alžír, Vietnam. Státy totálně mobilizují, obyvatelé měst a vesniček z Ladových obrázků se šikují v "živé obrazce", jejichž pohyby koordinují maršálové a Kruppové, proroci přicházející "Éry energie".
"Už jsme jako bestie, jdeme na jatka, ani to nevnímáme. Ale milá ženo, nedělej si starosti. Nemám strach umřít... vidím tolik lidského masa po zemi, ze synů a otců rodin, i když jim říkáme nepřátelé, před Bohem jsme všichni bratři, ... večer, když chceme zahnat hlad, jíme chleba a cibuli za padesát centů. To se rozumí, že s cibulí je nám dobře, dává nám ďábelskou sílu." Autor tohoto dopisu, kaprál italské armády
T. G., byl za tyto věty 31. července vítězného roku 1918 odsouzen na tři měsíce do vězení za osočování armády. "Onoho historického okamžiku roku 1918, kdy svět, vrávoraje na pokleslých nohou, se ... zahleděl do rozbitého zrcadla... tenkrát jsme se my dva poprvé rozchechtali," napsal Jiří Voskovec.
Celý letošní listopad se v Evropě vzpomínalo na konec první světové války. Historici a filosofové diskutovali o jejím smyslu a příčině, státníci a panovníci stáli v hustých zástupech pod příslušnými vítěznými oblouky. Na první stránce mnoha evropských novin se znovu objevila slavná fotografie Mitteranda a Kohla z 22. září 1983, na níž se při výročí bitvy u Verdunu drží za ruce a usmívají se na důkaz smíření. Podobný obrázek byl na etiketě válečného likéru, který přinesla baronka von Botzenheim Švejkovi do vojenské nemocnice, třetí barák, postel č. 17. Bývalí nepřátelé, císař František Josef s císařem Vilémem, se na tom obrázku drží za ruce, "jako by si chtěli hrát hru králíček v své jamce seděl sám, ubožátko, co je ti, že nemůžeš skákati" – shrnul ideový náboj díla Jaroslav Hašek.
Na takových fotografiích stojí Evropská unie. "Jediná opravdu intimně evropská zkušenost, na níž je evropské společenství dnes založeno, je zkušenost dvou světových válek" – napsal slavný francouzský filosof André Glucksmann. Důkazem, že Evropané se ze zkušenosti války opravdu poučili, je postupné sjednocování kontinentu. Evropské národní státy se zřekly své svrchovanosti, aby už nikdy nemohly mezi sebou válčit v europrostoru, v nějž banky a automobilové koncerny Evropu proměnily. Takové je poselství fotografie Němce a Francouze, historických nepřátel, držících se za ruce před památníkem bitvy u Verdunu.
André Glucksmann tu fotografii komentuje: "Je typickým příkladem rozpornosti všech výročí v Evropě. Mitterand a Kohl věřili na identitu mezi první a druhou světovou válkou. Ostatně Mitterand rozdíl mezi nimi nepochopil nikdy. Pro něj byla druhá světová válka konfliktem mezi národy, zatímco šlo o boj demokracie proti totalitarismu." André Glucksmann tu ale předkládá k věření jen další klišé. Ano, zrušením národních států se zbavíme válek mezi evropskými státy, ale ne "války", která je společnou hlubinnou tendencí celé západní modernosti. Modernost je růst a ten vyžaduje neustálou mobilizaci mas k produkování, ke konzumování a k planetární masové zábavě, a hlavně k překročení všech mezí ve všech sférách života. Jak jinak než válkou lze účinně mobilizovat masy?
Komunismus i nacismus nejsou než jednou z možných forem té mobilizace mas. Jestliže tu mobilizaci nazveme "totalitarismus", pak současný natoidní kapitalismus je jen jeho účinnější formou. "Dnes vládne uměle pěstovanej mýtus, že bolševik je něco úplně jinýho než kapitálista, něco opačnýho: není. Mezi bolševismem a kapitálismem není žádnej podstatnej rozdíl... obojí je produkt jediného pohybu systému" – napsal Ladislav Šerý (Lit. noviny 23/98). I disident Václav Havel hovořil o komunismu "jako o vypouklém zrcadle", v němž Západ vidí varovně zvětšeno "své vlastní hlubinné směřování".
Francouzský premiér Jospin odvážně vykročil z kruhu kýče, když v rámci vzpomínky na první světovou válku navrhl rehabilitaci zběhů a rebelů z roku 1917, kdy se v Craonne vojáci vzbouřili proti generálům, ženoucím je z bezpečné zálohy na jistou smrt. Válka byla pro generály příležitostí k rychlejšímu služebnímu postupu, a proto carpe diem! Britské noviny The Express navrhly dokonce oslavit osmdesáté výročí konce války svržením sochy generála Haiga ve Whitehallu, protože "poslal na smrt tisíce vojáků v bitvách na Somě, aniž byl ochoten sdílet s nimi jejich strádání". V italské armádě krutě řádil pověstný generál Cadorna. Italský ministr obrany při oslavách konce války prohlásil, že zastřelení rebelové nebyli méně hrdiny než ti, kdo padli v boji. Pravicový senátor a politický filosof Domenico Fisichella k tomu poznamenal: "Uvědomuje si ministr, že tak legitimuje každou neposlušnost v ozbrojených silách, které jsou mu svěřeny?"
Někdy ale je neposlušnost absolutní povinností, nejen právem. Povinnost rebelovat proti nemorálním zákonům, rozkazům a institucím, ano, tu stanovil jednou provždy a pro celé lidstvo Norimberský proces. Plyne ostatně i z naší ústavy, v níž je zakotveno právo bojovat proti zločinnému politickému systému, jehož znaky jsou: (I) rozpor s morální tradicí země, (II) neexistence legální cesty ke změně zákonů a (III) monopol moci. Jestliže průmyslové státy ničí život na planetě, máme jako pozemšťané právo a povinnost proti jejich moci revoltovat? Jaké legitimní formy může ta revolta mít?
První světová válka byla mnoha vzdělanci přijata s nadšením. Svět se stával neprůhledným, u všech velkých slov minulosti se objevily otazníky. V Dopise lordu Chandosovi Hofmannsthal například popisuje svou zvláštní chorobu: zdá se mu, že slova jako svoboda, dobro, vlast, krása nic neznamenají, když je vysloví, puknou mu v ústech jako zpuchřelé pýchavky a zbude po nich jen odporný pach. Válku pozdravil jako vysvobození ze své nemoci. Přišla blahodárná doba válečných ctností, do velkých slov vstoupil nový život – píše v jednom dopise na začátku války. Šedivá a špinavá slůvka ekonomů, finančníků, obchodníků a burzovníků naopak ustoupila z veřejného prostoru, který zamořila egoismem, jemuž posluhovala.
Slova s otazníky nenáviděl i Hitler. Obvinil židovské intelektuály, že ke všem velkým slovům přidělávají po kavárnách otazníky, aby zničili árijskou rasu, která těm slovům věří a řídí se jimi. Mnoho evropských intelektuálů vidělo ve válce příležitost k spásonosnému skoku od slov s otazníky do slov s vykřičníky. Haškovy Osudy dobrého vojáky Švejka jsou epochálním románem, protože ve vykřičnících přidělaných k velkým slovům autor rozpoznal nejnebezpečnější dědictví "doby válečné". Překonán a zkrušen nesnesl černožlutý dravec pohled nevinného beránka Švejka, protože staré Rakousko bylo ještě vlastí Cimrmanovy sousedské Smrtky. Zato hnědí a rudí dravci ve službách Sekáče ten beránčí pohled snesli, a aspiranti Švejci masově hynuli na Kolymě, v Osvětimi a při "zostřených výsleších" v Petschkově paláci. Slova s vykřičníky se ukázala být horším dědictvím, než se zdálo...
Hašek je ve svém pojetí války hluboce spřízněn s českým rodákem Karlem Krausem. V jednom z největších literárních děl našeho století, ve hře Poslední dnové lidstva, Kraus pojímá krutost války jako důsledek všeobecného vyprázdnění slov vlivem tisku, "die Presse". Novináři totiž ke všem slovům přidělávají vykřičníky, aby byla hlučnější. Jakmile ale k nějakému slovu přiděláme vykřičník, ten v něm utluče postupně všechen obsah. "Die Presse" dělá z řeči pouhý nástroj kauz a tak ji znehodnocuje. Tato válka vypukla, protože tisk nám tak vyprázdnil srdce, že jsme si už nedokázali představit, co slovo "válka" skutečně znamená.
Nezapomenutelná je scéna, v níž spisovatel Ganghofer ve funkci válečného dopisovatele ("tenhle Ludwig Ganghofer nepíše špatně," poznamenal hejtman Ságner a sklapl přečtené stránky románu Hříchy otců) rozmlouvá s císařem. Ganghofer mu předčítá svůj posluhovačný článek o tlusté Bertě, "ještě holčička a už tak mocný hlas, zpěv německé vynalézavosti a rozhodnosti". Císař se pochechtává – "jezte něco, pane Ganghofere, to je dobré, co píšete".
Freud v prvním roce první světové války napsal, že "tato válka nám otevřela oči" ze dvou důvodů. Zaprvé stát je sice garantem morálky uvnitř svých hranic, ale vyžaduje pod trestem smrti, abychom se chovali nemorálně vůči občanům ostatních států; za druhé obecný návrat brutality, kterou jsme považovali za neslučitelnou se stupněm civilizovanosti, jehož jsme dosáhli, ukazuje, že většina lidí přijímá civilizaci jen povrchně, pokrytecky. Využije proto každou příležitost k tomu, aby se osvobodila od civilizačních omezení a "odreagovala si potlačené tendence".
Varovný je i intelektuální konformismus, s nímž jak masy, tak vzdělanci přijímali válečný žvást jako obhajitelné pravdy. Inzerátem v novinách například hájili němečtí vzdělanci bombardování královské knihovny po přepadení neutrální Belgie. Dějinné poslání německého národa nelze oddělit od ozbrojené moci, a proto stojí pevně za Wehrmachtem, prohlašovali. Kulturu a Sílu nelze v tomto dějiném okamžiku od sebe oddělit. Na CD-ROMu Evropa ve sto fotografiích je snímek Freuda, jak odjíždí do britského exilu. Freude, Freude, Freude, i na tebe dojde! Není civilizace vratká i tvou vinou, když jsi k tolika starým dobrým slovům přidělal otazníky?
2.
Milan Kundera v eseji Kdyby Balzac přišel na Východ uvažuje o možnostech románu v postkomunistických zemích. Román vždy vyvrací to, co o sobě každá doba tvrdí, rozeznává drtivou sílu tendencí, které jsou ještě zasuty hluboko pod jejími hlučnými hesly. Tak Cervantes odhalil jádro moderní doby, konflikt mezi ctností a soudností, dávno před tím, než Země byla svržena ze středu světa a na uprázdněné místo nastoupilo naše bloudivé ego cogito. Podobně Kafka rozeznal v provinciální Praze a dobrácké byrokracii starého mocnářství novou dějinotvornou sílu doby, která vyžaduje, abychom její verdikty přijímali jako nutné a neptali se po jejich smyslu. Balzac v Čechách, který zatím okukuje náš společný "věk přechodu" z okna nějakého gymnázia, se už jistě směje vládnoucímu demokratizovanému žvástu, ale podle jakých znamení poznává to, co se ohlašuje zatím jen jemu? Nevím. Myslím ale, že pro nového Balzaka je na našem "věku přechodu" nejzajímavější náměsíčná snadnost, s níž jsme přejali autostereotypy Západu, jeho laciná hesla o sobě samém.
To nejpovrchnější a nejhloupější, co postupně odumírá v kritickém vědomí lidí, si tak díky středoevropské postkomunistické "apologii existujících struktur" vysloužilo nebezpečná léta navíc. Důsledkem je katastrofální zploštění naší dlouhé a hluboké zkušenosti s totalitarismem, kterou náš pravičácký "tisk" redukuje na "morální devastaci národa". Je to přece mnohem složitější, jak ukazuje třeba tato skromná věta z dopisu, který mi nedávno poslal jeden neprofesionální politik mladší generace: "Měl jsem několik zajímavých rozhovorů s lidmi, které komunismus poškodil a v zásadě ho nenáviděli, kteří ale zároveň tvrdí, že v jisté fázi na ně měl emancipující vliv a reálně to tak v některých chvílích svého života i pociťovali." Neplatí to o nás o všech?
Vzpomínka na konec první světové války se v celé Evropě proměnila v oslavu "stávajících úspěchů na cestě k evropské jednotě". Zcela tak zapadla jedna z nejhlubších a nejradikálnějších úvah Jana Patočky, filosofa, který promítl do Charty 77 významnou část svého myšlenkového odkazu. Nazval ji Války dvacátého století a dvacáté století jako válka. V jeho pohledu je první světová válka rozhodující událostí v dějinách dvacátého století, která rozhodla o celém jejich rázu. Ukázala, že přeměna světa v laboratoř, v níž příroda musí vydat člověku energii akumulovanou po miliardy let, se musí dít válečně. "Znamenala proto definitivní průlom toho pojetí jsoucna, které započalo v sedmnáctém věku vznikem mechanické přírodovědy, a odstraněním všech těch konvencí, které se tomuto uvolňování síly kladly v cestu – přehodnocení všech hodnot ve znamení síly". Pozadím první světové války bylo přesvědčení, že pravda a smysl je něco, co síla a moc umí stvořit.
První světová válka se liší od všech ostatních válek tím, že odhalila, jak hluboce je průmyslová modernost fascinována válkou. Válka je nejúčinnější cestou k mobilizaci mas a k přeměně přírody v zásobárnu energie a zdroj surovin. Lidé se vřazují do systému, v němž jejich těla a mysl fungují jako pevné součásti celku, který má jen jeden cíl – zvítězit. Živé obrazce pochodujících, koordinovaných mas, v "posledním tažení" ke konečnému cíli – k nastolení Éry Energie.
První reakcí na zážitek války, pekla fronty, je "účtování s tou civilizací, která to způsobila". Je třeba ji smést, ve jménu válkou obrozeného lidstva, ve jménu socialismu! Hrůzy války se už nesmí vrátit! Ale právě to je lest války. Zkušenost fronty tak zažehá novou válku, tentokrát proti starému světu, světu válek a vykořisťování. Roku 1917 poslední bitva vzplála, rozběhla se nová totální mobilizace. Svět znovu propadá válce, staví gigantické průmyslové komplexy, organizuje masy, buduje stavby míru, stavby komunismu. A fašismus s ním úspěšně soutěží. I demokracie se nakonec stává "režimem budování masového blahobytu". Je z toho začarovaného kruhu nějaká cesta ven?
Ven z války nás může vyvést jen sama zkušenost fronty, v níž se člověk musí vzdát právě těch hodnot, v jejichž jménu je vydírán. Milióny lidí jsou hnány na smrt ve jménu další mobilizace sil, dalšího růstu, další přeměny světa v energii. Mezi válkou a mírem není podstatný rozdíl, mírová hesla si vypůjčují od hesel válečných svou účinnost – mobilizují k zajištění masového blahobytu. Teď je noc, teď člověk má svatou povinnost se obětovat a stát má svaté právo mobilizovat všechny síly k porážce nepřítele, který překáží růstu blahobytu. Pak ale přijde den, člověk bude blahobytným pánem světa. Válce tak vládnou hesla dne, říká Patočka, náš strach z nás dělá "blázny Síly".
Ale fronta je místem také jiné zkušenosti. V okamžiku nejvyšší nouze člověk prohlédá klam denních hesel, chápe, že umírá na frontě právě proto, že těm heslům uvěřil. Když dokázal překonat svůj strach a vydat se smrti, dokáže i obejít se bez hesel dne. Tento otřes je první ještě nejistou chvílí nové svobodnější existence. Ten okamžik se nesmí rozplynout v návratu ke každodennímu shonu, říká Patočka. Zakusili jsme v něm svobodu, díky níž je možné zbavit se role blázna, do níž nás Síla a Moc vmanévrovaly svými "hesly dne". V okamžiku, kdy jsme překonali strach ze smrti, chápeme také, že nepřítelem není ten, kdo je proti nám štván stejným strachem. Nepřátelé jsou v zázemí, jsou to manažeři Dne, Síly a Moci. Jen dokud jsme byli blázny Síly, jsme proti sobě mohli bojovat. "Nemám strach umřít... vidím tolik lidského masa po zemi, byli to synové a otcové rodin, i když jim říkáme nepřátelé, před Bohem jsme všichni bratři" – četli jsme v dopise kaprála italské armády T. G. z fronty. Byl za něj manažery Dne odsouzen do vězení.
Tak se rodí "solidarita otřesených", solidarita lidí, kteří se osvobodili od vydírání ve jménu ještě účinnější mobilizace Sil k ještě rychlejšímu růstu. Bez takové solidarity nikdo nedokáže vzdorovat manažerům Síly, kteří si z nás dělají své posluhy. Toto krátké století totálních válek nám dalo i tuto velkou zkušenost, která je zakryta a přehlušena, ale přesto koná své neviditelné divy. Je to dlouhá cestu k míru, která už nikdy zcela nezpustne.
Potud Jan Patočka. Od jeho úvahy uplynulo jen dvacet let, ale zní starodávně. Kde je dnes nějaká válka, nějaká "nová fronta" v Patočkově smyslu, kde by mohla vzniknout nová solidarita otřesených? Kde bychom zakoušeli jak sílu vydírající, tak i sílu osvobozující? Pier Paolo Pasolini považoval Vánoce a všechny podobné "křesťanské" svátky v éře chaosu, jak tomu říkal, za cynický neokapitalistický rituál, který je také jakýmsi druhem Války. Lidé se tlačí v supermarketech jako v krytech, přeplněné dálnice vyplivují stovky mrtvých. Jeden z mnoha Vietnamů na tváři země, píše. Lidé jsou tu předmětem stejně účinné masové propagandy jako ve válce. Vánoce jsou oslavou Růstu, jehož jediným cílem je "transumanar e organizzar". To, že katolická církev kryje svou autoritou tento válečnický rituál, jen svědčí o její bezměrné služebnosti vůči Síle. To srovnání Vánoc a války je poučné.
Každý den TV vyplavovala na podzim roku 1998 do našeho obývacího pokoje mrtvoly, které v Nikaragui a Hondurasu pohltilo bahno. Ten působivý záběr dětské panenky uvízlé mezi větvemi v hnědé záplavě jsem viděl ve zprávách – anebo až v tom americkém katastrofickém filmu, který běžel hned po nich? Kdoví. Ve všech novinách ale čteme, že pekelný příval bahna v Nikaragui a Hondurasu souvisí s přehřátím atmosféry planety v důsledku průmyslového růstu. V Buenos Aires se stovky odborníků radí o tom, jak zabránit dalším katastrofám. Závazky přijaté v Kjótu zatím schválil parlament jen jediného státu – Ostrova Fidži. Očka zákazů byla ostatně od počátku různě uvolňována, ke každému pravidlu i příslušná výjimka z něj. Zpravodaj z Buenos Aires píše, že v důsledku oteplení planety musíme očekávat "eventi estremi" (Corriere della Sera, 15. 11. 1998). Z 38 "extrémních klimatických událostí" se jich 32 odehrálo za posledních deset let. El Niňo je znám po staletí, ale za posledních dvacet let se "extremizoval", což mnoho analýz přičítá globálnímu oteplení.
Výraz "eventi estremi" mne fascinuje. Tyto "extrémní události" jsou dnes frontou, jsou válečnou linií. "Takto to dále nejde, nemůžeme vést sami proti sobě chemickou válku" – tak komentoval český ministr životního prostředí Miloš Kužvart smogovou inverzi z konce listopadu, při níž byly v některých českých městech překročeny imisní limity oxidu dusíku více než dvojnásobně. Chemická válka jako důsledek ekonomického růstu! Ivan Dejmal kdysi napsal, že nás může zachránit jen menší ekologická katastrofa, schopná probudit nás ze somnambulismu průmyslového růstu. Myslím, že má pravdu. Západní politický a ekonomický systém dosáhl takového stupně zavilosti, že se můžeme poučit jen z katastrof. Jenže katastrofa, jako byly třeba první světová válka nebo uragán Mitch, nás změní, jen pokud v ní vznikne nějaká nová "solidarita otřesených", nová svoboda vůči "heslům dne". Pokud pochopíme, že pekelný příval bahna je jen jiná, pravdivější podoba hesel o ekonomickém růstu. Ekologie nemůže být jen politickým programem, musí být zásadním předefinováním vztahu přítel-nepřítel, hledáním nové solidarity, musí vyjít z kritiky dvacátého století jako války. Průmyslový růst totiž nejen integruje masy do "struktur" (živých obrazců) a používá stejné prostředky jako válka, stejná "hesla dne". Osmdesát let po konci první světové války je třeba si to ještě jednou připomenout: dvacáté století je válka. Průmyslový růst je válka. Skončí někdy?