Globalizace: pokus o neapologetickou definici
Globalizace je cesta "k vyššímu výkonu světové ekonomiky… přinese zlepšení životní úrovně prakticky každému, kdo se jí dokáže přizpůsobit…je to děj, který nikdo konkrétní nevymyslel, vznikl přirozeně z potřeb hospodářských systémů…je to vývoj…ten nelze zastavit - je možné se mu pouze přizpůsobit" - čteme v MfD. Slovo « globalizace » tu funguje jako mobilizující heslo unipolárního světa, jako ideologie postideologického věku, která oslavuje rozhodující « průlom v logice systému ».
Podobnou « průlomovou » funkci plnila v dějinách poválečného kapitalismu i jiná hesla, například revoluce manažerů (Burnham), společnost hojnosti (Galbraith), společnost znalostí (Drucker), společnost technotronická (Brzezinski), společnost postmaterialistická (Inglehart) nebo nejznámější a všezastřešující postindustriální společnost Daniela Bella. Všechny ty pojmy vyvolávaly mocné vlny « rétoriky diskontinuity » v tom smyslu, že vyhlašovaly zlom v dějinách kapitalismu, který přinesl «převrat» v subjektivní složce výroby a v postavení člověka v civilizaci: skončily staré industriální společnosti, v nichž platily kategorie jako třídy, proletariát, sociální problém, vykořisťování, formují se nové postkapitalistické společnosti vědění, v nichž člověk bude hrát zcela novou roli – bude systémem zhodnocován ve svých specificky lidských kvalitách jako je vynalézavost, inteligence, nezávislost, takže ne dělnická třída ale vědci či různé druhy « symbolických analitiků » budou nositeli revoluce. Příkladem takové rétoriky diskontinuity může být tento úryvek z knihy Postkapitalistická společnost Petera Druckera: « Stovku let…bylo vědění aplikováno na nástroje, zpracovatelské a výrobní procesy a na výrobky. Tak začala průmyslová revoluce. Byl to počátek i toho, co Marx nazval odcizením. Tehdy vznikly nové třídy a třídní boj a s ním i komunismus. V druhé fázi, která začala někdy kolem roku 1880 a kulminovala kolem druhé světové války, začíná být vědění…aplikováno na práci. Byl to úvod k revoluci produktivity, která v průběhu 75 let přeměnila proletariát ve střední vrstvu buržoazie…Takto revoluce produktivity překonala třídní boj a komunismus. Poslední fáze začala po druhé světové válce. Vědění je aplikováno na sebe samo…Vědění se nyní rychle stává jedním z výrobních faktorů…naše společnost je již zaručeně postkapitalistická ». Zápletky tohoto vyprávění o přelomových epochách průmyslové společnosti můžeme v různé míře rozvádět, ale jádro příběhu zůstává stále stejné: průmyslová společnost se přirozeně vyvíjí směrem k humanizaci celého systému, k překonání « odcizení člověka» zhodnocením jeho specificky « lidských » vlastností. Radovan Richta, teoretik "rozvinuté" socialistické společnosti, definuje postindustrializaci jako epochu, v níž se ukazuje, že « nejefektivnějším způsobem rozmnožování výrobních sil společnosti se stává rozvoj člověka samého…člověka jako sebeúčelu ».
Heslem « globalizace » rétorika diskontinuity vrcholí: komunismus se rozpadl, protože byl překážkou přirozeného vývoje k humanizaci systému, dějiny pojímané jako sled sporů o politické a morální modely «spravedlivé společnosti » jsou u konce, většina lidstva se definitivně shodla na tom, že k humanizovanému kapitalismu není alternativa. Útěk z železné klece “racionální iracionality” průmyslové společnosti, z odcizující byrokratizace, masifikace, konzumismu, mediální neoreality a zničující devastace přírody “do světa, v němž clověk je cílem” se podařil.
Základní otázka, kterou kladli všichni velcí levicoví i pravicoví kritici kapitalismu, zůstává ale nezodpovězena: není průmyslová společnost, podřizující vše živé i neživé neúprosné logice růstu Růstu, jen jakýsi patologický samopohyb, kterému neumíme dát žádný lidský smysl? Nejsou všechny ty útěky z železné klece «růstu Růstu» jen iluze, kterými se obelhává společnost, neschopná svobodně rozhodovat o svém směřování?
Rétoriku globalizace dnes vyznačuje hegemonie pseudotechnického slovníku finančních a ekonomických expertů, kteří se vyhýbají ve své rétorice otázkám historického kontextu, ale na jejich hru nesmíme přistoupit. Tak například ekonom M. Singer definuje proces globalizace jako uvolňování bariér mezinárodnímu obchodu a rozvoji finančních trhů a dodává : «obdobím s podobným stupněm globalizace světového trhu se zbožím, kapitálem (a tehdy i pracovní silou) již svět jednou na konci devatenáctého století prošel, aby v první polovině století dvacátého došlo k dramatickému zvratu » (Lit.nov. 37). Připomeňme si historický kontext globálního světového trhu s pracovní silou z minulého století – miliony podmaněných Indů, Afričanů a Asijců, pracujících bez občanských práv ve prospěch koloniálních mocností, obyvatelé belgického Konga například na tomto stupni globalizace světového obchodu více jak z poloviny vyhynuli. Ten « dramatický zvrat » je všeobecné volební právo, demokracie, sociální stát, národně-osvozenecký boj proti koloniálnímu útlaku. Nepřeslechněme to, o čem ekonomové mlčí, protože na tom, o čem mlčí, stojí budoucnost, kterou nám připravují.
Ve veřejném prostoru demokratických zemí si v současnosti ostře konkurují dvě pojetí globalizace. První definuje globalizaci jako deteritorializaci ekonomiky, urychlení toků informací, snížení nákladů na interakce na velké vzdálenosti, liberalizaci kapitálových toků, v jehož důsledku se zhroutily všechny historické (morální, politické, kulturní, sociální) bariéry omezující růst kapitálu. Nazvu takové definice “apologetické”, protože přes všechnu terminologickou rozdílnost a novost, je globalizace v tomto pojetí apologií růstu Růstu, planetární moci zemí G-7 či 8. Etické otázky, spjaté s obrovskou asymetrií moci uvnitř globalizujících institucí - ve Světové bance například - jsou v kontextu apologetické definice globalizace nerelevantní.
Druhé pojetí globalizace nazvěme “revizionistické”. Globalizace je tu pojata jako proces, v němž se ekonomie ve svém celku vymkla “political governance”, demokratické kontrole, jíž podléhala v epoše pouhé “mezinárodní” ekonomie. Vznikají problémy, které lze řešit jen za podmínky, že dokážeme revidovat naše civilizační východiska a integrovat do procesu politického rozhodování pohled na planetu Zemi ze satelitu. ”Neil Armstrong uviděl to, co jsme my, pozemšťané, mohli vidět ještě jasněji na televizních obrazovkách: naše planeta jako celek, koule známého tvaru, viděná ale z nezvyklého pohledu. A tato měsíční perspektiva nám ukazovala jako jednotu to, co z každého jiného hlediska se nám zdálo jako mnohé” - napsal Ralf Dahrendorf.
Satelity nám ukazují planetu Zemi jako celek, ale co z toho plyne politicky? Kdo má právo jednat ve jménu Země? Existuje nějaká "filosofie" nebo "vize", která by činila ten celek srozumitelný? Jsou to instituce jako Světová banka? Jaká je jejich legitimnost? Dlouhodobý cíl demonstrací, jichž se stal Seattle symbolem, není "zastavit globalizaci", ale zvrátit její “apologetickou definici”. Jsou to protesty proti pouhé “rétorice diskontinuity” ve jménu “masově zakoušené” reálné historické diskontinuity, kterou se teprve musíme učit myslet, vyslovit a prosadit v politickém rozhodování. V jejich zmatených "zeleno-rudých" heslech bylo proto více racionality než v technokratickém žargónu zástupců WTO.
Politická profilace stran v novém tisíciletí, rozdíl mezi liberály a konzervativci, mezi zastánci otevřené společnosti a budovateli společnosti zavřené, bude záviset na postoji vůči těmto dvěma alternativním pojetím globalizace.
Proces “globalizace” staví demokratické státy před několik okruhů otázek.
(1) Globalizace a vzdělanostní společnost
První otázkou je vztah globalizace a vzdělanostní společnosti. Podle současné politické vulgáty je jedinou úspěšnou odpovědí na "globalizaci" investovat do tvorby lidského kapitálu, do masového vzdělání v nejširším slova smyslu. Ve vládním programu ČSSD bylo například "budování vzdělanostní společnosti" založeno na předpokladu, že se státní investice do vzdělání rychle zhodnotí, protože ekonomický růst je v postindustriální společnosti funkcí růstu vzdělání obyvatel. Globalizace ale je proces, v němž lidský kapitál celých tříd ztrácí v důsledku technologických inovací náhle tržní hodnotu a musí být proto neustále obnovován. Tvorba lidského kapitálu proto vyžaduje kapitál sociální, kompenzující existenční nejistoty a sociální rizika, vyvolané rychlými změnami na trhu práce. Velký ekonomický úspěch skandinávských států v druhé polovině devadesátých let, zvláště Finska, ukazuje, že investice do lidského kapitálu jsou úspěšné jen pokud jsou podpořeny efektivním sociálním státem a občanskou solidaritou.
Vzdělanostní společnosti necharakterizují jen vysoké veřejné investice do tvorby lidského kapitálu. Jejím konstitutivním rysem je také otevřenost veřejného prostoru v nejširším slova smyslu. Produktivnost otevřeného veřejného prostoru neznamená jen neomezenou směnu informací, ale také schopnost otevřít "frame questions", otázky rámce či kontextu, tedy způsobu, kterým interpretujeme naši situaci ve světě. Každé takové zviditelnění omezeného historického kontextu našich postojů vyvolává morální, náboženské a ideologické konflikty, vzdělanostní společnost musí proto mít dostatek sociálního kapitálu, aby unesla krize, které otevření otázek historického kontextu vyvolává.
S. Toulmin v závěru své knihy Cosmopolis říká, že důsledkem globalizace je to, že žádný problém nelze vyřešit jinak než v historickém kontextu, v němž něco definujeme jako problém. "Uvnitř humanizované modernosti dekontextualizace problémů, typická pro vrcholící modernost, už není nadále praktikovatelná....Dočasně můžeme od historických kontextů našich problémů odmyslet, abychom je učinili kalkulovatelné, ale jejich úplné řešení nás donutí dát naše výpočty do širšího ”lidského rámce” (human frame) v celé jeho zvláštnosti a komplexnosti". Globalizace proměnila svět v kosmopolis, v níž vznikají problémy, které lze řešit jen za podmínky, že zviditelníme jejich historický kontext. Obrana životního prostředí například vyžaduje rekontextualizaci různých aspektů západní civilizace v novém neantropocentrickém náboženství, jehož vznikání je "frame" postmoderní doby. Řekněme tedy, že vzdělanostní je ta společnost, v níž veřejné investice do tvorby lidského kapitálu jsou propojeny se schopností proměnit spory o otázky historického, psychologického, sociálního kontextu většinových postojů a přesvědčení v sociální energii, vynucující si změnu způsobu, kterým se společnost definuje jako celek.
Globalizace urychluje proces vybíjení historických kontextů, vynucuje si re-kontextualizaci nesmírného počtu faktů a informací, které z vybitých kontextů vypadly. Veřejný prostor vzdělanostní společnosti je otevřený také v tom smyslu, že je schopen tento komunikační přebytek zpracovávat a recyklovat. Tuto práci v moderní společnosti zastávaly "humanities", "lidské" vědy, které přesazovaly vjemy, pojmy, vztahy, zásady, fakta, informace a cíle z vybitých kontextů do kontextů nových, v nichž získávaly nový smysl. Sociální vědy se rozvíjely v kontextu národních států, šířily v jejich veřejném prostoru příběhy, které obnovovaly vědomí celku, oslabené moderním individualismem, probouzely v jednotlivcích zájem o to, co je třeba z rozpadajících se sdílených tradic zachovat a co neutralizovat jako toxický odpad.
Kam patří sociální vědy dnes, jaký je jejich kontext? Budou ve službách reklamních agentur, globálních struktur jako je Světová banka nebo velkých nadnárodních koncernů? Technokratické vytlačování "humanities" z veřejného prostoru se dnes odehrává pod hlavičkou boje proti "intelektuálům", ale ve skutečností míří jinam: chce udělat ze sociálních věd partnera velkých korporací, vnutit jim "kontrolu a manipulaci veřejného mínění" jako vlastní vědecký cíl. Pro vzdělanostní společnost by bylo strategické partnerství sociálních věd a manažerů smrtelnou katastrofou.
(2) Práva čtvrté generace
Dějiny posledních tří století vyprávíme jako příběh bojů za ”více práv pro občany” v rámci demokratických národních států. Ve století osmnáctém se prosazují práva občanská, která podřizují výkon a rozsah politické moci zákonu a činí ji tak předvídatelnou. Práva občanská jsou právy první generace, charakterizuje je závazek státu nevměšovat se nezákonně do sféry soukromých zájmů občanů. Století devatenácté bylo stoletím boje za práva politická - moc je nejen omezena, ale na jejím výkonu se podílí všichni občané. Od okamžiku, kdy se "účast na výkonu moci" stává rozhodující hodnotou demokracie, stát musí zaručit všem občanům i práva sociální, jako je například právo na vzdělání a na emancipaci od nedostatku. Práva politická a sociální jsou právy druhé generace, protože vyžadují nejen sebeomezení státu, ale ukládají mu povinnost zaručit občanům materiální podmínky k efektivní účasti na výkonu moci.
Po druhé světové válce se vynořují práva třetí generace, která se rodí ze zkušenosti masové zločinnosti řízené státem - zločinec je tu dobrým občanem. Představitelé zločinného státu mohou být souzeni mezinárodním soudem, jehož legitimnost vychází z ideje ”lidských práv”, garantovaných nadnárodními organizacemi jako je například OSN. Práva třetí generace vstupují do rozporu s pluralitou náboženství a historických kultur, protože povyšují implicitně ”západní hodnoty” na hodnoty univerzální – například soukromé vlastnictví nebo vědo-tecnické panství nad světem. Ze svobodného setkávání se/střetávání se kultur se nicméně pomalu formuje jakési společné vědomí o planetární odpovědnosti za lidskou situaci ve světě ve století vědo-technické civilizace.
Práva spjatá s pojmem Země, pokusy pojmout například řeky nebo stromy jako právní osoby, nazvěme práva čtvrté generace. Příroda se stává pojmem eminentně politickým, jeho definice musí být zakotvena v ústavě, jak ukazují diskuze v evropském parlamentu o genetické manipulaci a mezích asistovaného početí. Je právnický jazyk vůbec vhodným nástrojem pro definování takových nároků? Tato práva charakterizuje to, že (1) jejich legitimnost se opírá o specializované vědění expertů, jejichž moc je demokraticky nekontrolovatelná; (2) nejsou právy individuálními ani skupinovými, ale "lidskými" v novém radikálním smyslu, odvozeném z imperativu ”přežití člověka jako pozemského živočišného druhu”. Mohou z takového imperativu plynout závazné právní normy? Kdo je naším zástupcem v takovém "všelidském parlamentu" a kdo tu má právo volit?
Na tomto pozadí je historický rozdíl mezi liberálním a konzervativním pojetím demokracie stále aktuální. Konzervativci viděli v historické sekvenci růstu práv jen hrozby a nebezpečí: varovali například, že práva politická ohrozí práva občanská, že všeobecné volební právo povede k neomezené moci masového státu a v právech sociálních viděli zase ohrožení práv politických - redistribuce příjmů povede k zotročení schopných jednotlivců. V jejich pohledu musí být práv málo, musí omezovat moc státu a být přísně individuální, jinak by se navzájem pohltila. V pohledu liberálně-demokratickém se naopak práva všech generací propojují a navzájem posilují a generují tak nezávislou občanskou společnost.
Jak smířit neantropocentrická práva čtvrté generace s naší antropocentrickou minulostí? Je to možné v rámci řecko-křesťansko-osvícenské tradice Západu nebo právě ona je tu největší překážkou? Kolem takových otázek se začíná formovat globální veřejný prostor.
(3) Globální veřejné (nedo)statky
"Genoma patří všemu lidstvu, nikdo jej nesmí patentovat a proměnit ve zdroj zisku" - prohlásili slavnostně Clinton a Blair ve Washingtonu a akcie biotechnologických podniků na světových burzách se zhroutily. "Jen hrubá data budou zveřejněna, geny skryté v DNA mohou být objeveny jen dalším výzkumem a mohou proto být předmětem patentování a ekonomického zisku" - upřesňuje Bílý dům a akcie opět stouply. Komu patří mapa lidského genomu? Nám, kteří jsme jejím teritoriem, nebo těm, kdo ji sestavili za peníze nadnárodních koncernů? Každá odpověď vede k dalším otázkám a rozporům, každé rozhodnutí bude mít důsledky, které neumíme politicky kontrolovat a eticky definovat.
Mapa lidského genomu, tři miliardy utříděných chemických jednotek DNA, je globálním veřejným statkem, protože důsledky jeho zneužití můžeme srovnat s výbuchem nukleární bomby. Demokratická kontrola nad veřejnými statky tohoto druhu předpokládá, že legitimnost politického rozhodování bude založena v nadnárodním veřejném prostoru a legalita zajištěna nadnárodními sankcemi. Jsou instituce jako OSN připraveny přejmout zodpovědnost za rozvoj a ochranu globálních veřejných statků?
Veřejný statek definujeme nedělitelností a nemožností někoho vyloučit z jeho spotřeby. Podobně jako maják je veřejným statkem - zajistíme-li jej pro jednoho člověka, je k dispozici všem - zamořený vzduch, ozonová díra, extremní klimatické jevy nebo otrávené řeky a oceány, jsou "globálními veřejnými (nedo)statky", protože nikdo se nemůže ”vyloučit” z jejich dopadu.
Pojem soukromého statku lze na planetě Zemi, viděné ze satelitu, jen těžko uhájit – to, že jednání každého pozemšťana ovlivňuje životní možnosti všech ostatních, je nyní každému zřejmé. Externalita neboli dopad našeho jednání na lidi, jejichž souhlas není nutný k tomu, aby to jednání bylo legitimní, se stává centrálním pojmem ekonomie. V této nové ekonomii je kvalita života závislá mnohem spíše na efektivnosti domluvy s druhými lidmi než na množství věcí, které si mohu koupit za svůj příjem. Trh není efektivním nástrojem koordinující komunikace mezi lidmi, celý náš systém masové výchovy musí být proto radikálně revidován, aby mohl uspokojit poptávku po efektivnější komunikaci, kterou si správa globálních veřejných (nedo)statků vynucuje. Z toho plyne, že digitální alfabetizace, užívání počítače a přístup k internetu jako předpoklady nové kvality komunikace, se musí stát novým veřejným statkem. Umberto Eco předvídá přestrukturování společnosti do tří sociálních tříd: velkoburžoazie aktivních uživatelů počítačů a sítě, maloburžoazie uživatelů pasivních a proletariátu digitálních analfabetů, kteří se dívají na TV.
Znakem naší doby je všeobecné volání po etice, ale odtržena od sociální nespravedlnosti a dnes zejména nespravedlnosti ekologické - nerovné přerozdělování veřejných (nedo)statků - je etika jen prázdné slovo.
Slovem "glokalismus" označujeme obyčejně schopnost myslet globálně a jednat lokálně. Označme jím také schopnost začít přemosťovat - psychologicky, kulturně, politicky a sociálně - zvětšující se propast mezi planetárním dopadem našich akcí v technologickém prostředí a dosud jen velmi lokální percepcí jejich legitimity. Etika začne být smysluplným slovem v postindustriální společnosti až v okamžiku, kdy přemosťování této propasti se stane naléhavým problémem naší politické kultury. "Vskutku nevíme, jakého typu člověka by bylo zapotřebí, aby se zmenšila obrovská mezera mezi globální formou světa a lokálními dušemi" - napsal německý filosof Peter Sloterdijk.
Globalizace nás nutí předefinovat (nedo)statky soukromé na (nedo)statky veřejné: první na řadě je tu automobilová doprava, tento státem obrovsky dotovaný archaický způsob přemisťování, ničící naše města a přispívající ze 44% ke skleníkovému efektu. Mobilita musí být předefinována jako veřejný statek, protože externality soukromé mobility jsou morálně nepřijatelné - statisíce mrtvých v Evropě ročně a obrovské zamoření prostředí, jehož důsledky nelze demokraticky přerozdělit. Jsme připraveni politicky a psychologicky na radikální předefinování (nedo)statků soukromých na (nedo)statky veřejné? Máme k tomu dost sociálního kapitálu?
Pojem globálního veřejného (nedo)statku vyžaduje přeměnu byrokratického sociálního státu v sociálně myslící společnost – od welfare state k welfare society. Tady vidím velké téma pro sociálnědemokratické evropské strany -
(4) Střední třída a globalizace
Čtvrtý okruh otázek se týká role "střední třídy" v procesu globalizace. Ve vládní "vizi rozvoje České republiky do roku 2015" je jí připsána klíčová stabilizační role: "Nositelem těchto pozitivních hodnot (solidarity mezigenerační, sousedské, lokální, svépomocné) bude především střední třída, která se do roku 2015 významně rozšíří. … Střední třída bude rovněž stabilizujícím politickým prvkem, neboť bude bránit politický střed jako záruku plynulého politického vývoje. Do jisté míry konfliktní otázkou uvnitř této střední třídy bude i v roce 2015 míra její národní identity."
Americký sociolog Daniel Bell klade rozhodující zlom v dějinách průmyslové společnosti do roku 1956 - roku, v němž poprvé se v USA dělnická třída stala menšinou. Vzniká nová postindustriální střední třída, majitelka "lidského kapitálu", nutného k rozvoji služeb, vědeckého výzkumu, masového vzdělání (60% americké mládeže prochází colleges), k produkci a distribuci informací. Poválečná průmyslová demokracie je založena na ctnostech této nové střední třídy - na důvěře v produktivnost diskuze, na ochotě k racionálnímu kompromisu, na péči o lidský kapitál ve všech jeho formách, na ochotě angažovat se dobrovolně v kolektivních akcích produkujících/odstraňujících veřejné (nedo)statky. Můžeme říci, že postindustriální střední třída je do velké míry produktem systémové valorizace lidského kapitálu.
Je globalizace pokračováním tohoto trendu? Ralf Dahrendorf napsal: “Konkurenceschopnost na globálním trhu vyžaduje, aby statky a služby byly nabízeny za nejnižší možnou cenu... A náklady se snižují na úkor nejdůležitější složky nákladů – ceny práce... Perverzním důsledkem tohoto procesu je - jak ukazuje příklad GB a USA - že střední a nízké mzdy nerostou nebo klesají, zatímco rostou mzdy nejbohatších 10% populace...Nůžky mezi nejvyššími a středními či nižšími mzdami se zvětšují, situace střední vrstvy zaměstnanců se stává nejistou. Vzniká početná vrstva lidí, zcela vyloučených z pracovního trhu, kteří se stávají jakousi podtřídou občanů. Je těžké odhadnout její velikost, ale v mnoha zemích je to asi 10% občanů.”
V období 1986 až 1997 se v USA překotně rozvíjela "new economy", byla to léta výjimečné ekonomické expanze. Z údajů daňového úřadu USA vyplývá, že v letech 1986 až 1997 1% nejbohatších občanů zvýšilo svůj roční příjem o 89%, z 273.562 $ na 517.713 $. Naopak americká "middle class" zvýšila svůj roční průměrný příjem o pouhých 364 $ na 23.815. Je to strukturální tendence nebo jen dočasný důsledek new economy?
Nejobecnějším rysem demokratických národních států je "inkluzivita" centra: sociální, kulturní, ekonomické, psychologické i ideologické periferie jsou vtahovány do centra, centrální hodnoty a postoje se šíří, až nakonec se rozdíl centrum-periferie vytrácí. Tento typ integrace se uskutečnil v rámci demokratického národního státu, je jeho politickým a sociálním dědictvím. Mohou ctnosti střední třídy existovat vně národního státu a potřebuje je vůbec nový globální systém? Vzniká nová globální střední třída, je globalizace "inkluzivní" nebo naopak vylučuje z centra rozsáhlé sektory staré střední třídy? Americký ekonom Leslie Thurow napsal, že přežijí jen velké nadnárodní podniky a ty zcela malé. Budou manažeři těch nových globálních koncernů nositeli demokratických ctností nebo naopak budou dávat přednost autoritarismu, jak se obává R. Dahrendorf? A co majitelé těch "zcela malých firem", budou nositeli demokratických ctností?
Tragické proroctví Komunistického manifestu o stále se zvětšující většině stále bídnějších a stále se změnšující menšině stále bohatších bylo přesvědčivě vyvráceno poválečným vývojem národních průmyslových států, ale nezačíná platit o globálním kapitalismu? Rozdíl mezi státy "in" a státy "out", mezi metropolí a periferií, se stále zvětšuje, prudce rostou i třídní rozdíly uvnitř demokratických průmyslových zemí, někteří sociologové začínají hovořit o společnosti deseti, dvaceti nebo i třiceti procent vyloučených. Lidský kapitál se v důsledku technologických inovací rychle znehodnocuje, požadavek flexibility vstupuje do rozporu se základními ctnostmi střední třídy jako je dlouhodobě plánovaná péče o lidský kapitál, zájem o smysl práce, pevná integrace do společnosti. Flexibilizace práce - dočasné pracovní smlouvy, mobilita a neustálá rekvalifikace pracovní síly - není kompenzována flexibilizací ostatních smluv, například nájemních nebo bankovních půjček.
Opakuji: Pojem "střední třída" označuje především úspěšnou integraci do celku společnosti, interiorizaci centrálních hodnot společnosti. Nezapomínejme, že to byl otevřený veřejný prostor národního demokratického státu, který v tvrdých konfliktech mezi kapitálem a prací, kritickými intelektuály a středostavovskými konformisty, generoval tento typ “sociálního středu”, založeného na aktivní integraci do celku společnosti. Je taková integrace možná v epoše globalizace, která neustále oslabuje národní stát? Nevím už přesně, který sociolog vymyslel název "cognitáriát" k označení nového proletariátu, který sice produkuje a rozvíjí vědění, ale není solidární a nepřináší žádné nové "vědomí celku".
Řekněme na závěr, že otázka, zda globalizace ničí či naopak posiluje střední třídu je jednou z nejdramatičtějších otázek globalizace a má klíčový význam pro budoucnost demokracie. Osobně jsem přesvědčen, že globalismus, regionalizace a požadavek flexibility pracovních sil "integrovanou" střední třídu oslabuje, vykořeňuje a frustruje, spíše než posiluje. Nevylučuji dokonce, že střední třída "cognitářů" se stane v budoucnosti globálním protihráčem systému, podobně jako v minulém století jím byl organizovaný proletariát.
Místo závěru: kolik je rozporů kapitalismu?
Daniel Bell rozvedl v knize Kulturní rozpory kapitalismu ideu, podle níž mezi osovými imperativy politického, ekonomického a kulturního subsystému kapitalismu, tedy rovností, výkonností a seberealizací, existují rozpory, které ohrožují demokracii. Ralf Dahrendorf v knize Quadratura kruhu vidí historický základ moderní evropské identity v rovnováze mezi ekonomickým růstem, občanskou solidaritou a politickou svobodou. Státy prvního světa propojily s úspěchem v pevném rámci občanské společnosti a právního státu otevřenou ekonomii, soutěživý individualismus a polyarchii, jak Robert Dahl nazývá podstatu demokracie. Nevytváří globalizace prostředí, v němž ekonomický růst rozbíjí občanskou solidaritu a omezuje politické svobody ve jménu technokratického autoritarismu?
Americký marxista James O´Connor rozvinul vlivnou teorii dvou rozporů kapitalismu. Prvním je rozpor mezi výrobními vztahy a výrobními prostředky, který vyřeší jejich efektivní socializace. Druhým rozporem je rozpor mezi výrobními vztahy a silami na st
raně jedné a výrobními podmínkami na straně druhé. Podle Marxe existují výrobní podmínky trojího druhu. Zaprvé příroda, ecosystém, které označuje jako "vnější prostředí". Zadruhé pracovní síla člověka, která závisí na jeho "lidské situaci". Zatřetí pak společenské podmínky sociální reprodukce pracovních sil, například prostředky komunikace. Modernějším jazykem můžeme shrnout Marxovy tři typy výrobních podmínek jako ekosystém, lidský kapitál a sociální kapitál. Rozpor vzniká z toho, že žádnou z těchto podmínek kapitál ne(re)produkuje, ale jen konzumuje.Myslím, že globalizace tento rozpor kapitalismu zviditelnila a zdramatizovala. Kapitál chce růst, ale ke svému růstu využívá zdrojů, které jen odcizuje přírodě a lidem. Jak se lidstvo zorganizuje na obranu ecosystému a "svého bio-sociálního kapitálu" proti imperativu růstu Růstu? Kdo bude avantgardou v tomto boji, kdo bude nejsilnějším protihráčem kapitálu a jakou všeobecně srozumitelnou strategii bude prosazovat?
Biolog Jan Zrzavý položil jednou v interdisciplinárním semináři Centra pro teoretické studie AV ČR tuto otázku: “Čemu se člověk více podobá – své soše nebo třeba ještěrce?” “Po nás podoba” nazval Ivan Havel svou úvahu o tom, co člověka nutká obklopit se umělými, ale sobě podobnými tvory. Podoba není nic daného, je to politické rozhodnutí, vyvozené z kulturních stereotypů. Myslím, že globalizace je epocha, v níž se musíme vzdát antropocentrického narcisismu, který způsobuje, že se cítíme více podobní našim výrobkům, které zamořují planetu, než tvorům, s kterými na ní žijeme. “Lidé se ve svém zboží poznávají: ve svém autu,ve svém HI-FI přijímači, ve svých bytech, ve svých kuchyňských přístrojích nacházejí své duše” - napsal Herbert Marcuse trochu nabubřele v slavném filosofickém manifestu šedesátých let Jednorozměrný člověk. V nějakém méně moralistickém smyslu je ale jeho diagnóza pravdivá, musíme se teprve učit rozumět naší skutečné podobě. Ve větě “podobáš se více měňavce obecné z rodu prvoků než tvým výrobkům” je skryt kategorický imperativ, kterým se už mnozí z nás řídí, i když jej ještě neumí vyslovit.