Milý pane předsedo,
KDU-ČSL se po volbách stala klíčovou stranou pro srozumitelnost a funkčnost naší demokracie. Snad nezneužívám Vaší trpělivosti, když si dnes dovolím adresovat Vám několik obecných poznámek o roli lidových stran v průmyslových demokraciích. I když jsme se spolu v minulosti také přeli, doufám, že přijmete mé poznámky bez podezření, že Vás chci ovlivnit v něčím zájmu. Téma mého dopisu definujme předběžně takto: několik filosoficko-politických argumentů proti vstupu KDU-ČSL do koalice s ODS a US, které přicházejí od člověka s ODS sympatizujícího a přesvědčeného, že role ODS (a Václava Klause osobně) v naší transformaci byla převážně pozitivní, i když ne jen pozitivní, jak už lidské věci bývají.
Můj hlavní argument je historický. Lidové strany se významně liší od ostatních demokratických stran v Evropě. Vznikaly hlavně po první světové válce jako výraz nového, pozitivního vztahu katolíků k demokratickému státu a sociální emancipaci mas. Stavěly se proti reakčním katolickým hnutím, které bojovaly proti osvícenství, liberalismu, demokracii a socialismu jako proti dravým šelmám moderní doby. Kritizovaly především zbožnění státu, centralismus, redukci etických norem na pozitivní právní normy, ekonomismus, proměnu lidu v masu a manipulaci veřejného mínění. Odhalovaly ideologické meze liberální revoluce.
Vznik lidoveckých stran umožnil katolíkům angažovat se v politice ne proti demokracii, ale skrze ni, v ní a pro ni. Takovou integrační roli sehráli lidovci po válce i v mladé československé demokracii. Nicméně lidovečtí katolíci se sice smiřují s demokracií a kapitalismem, ale současně ostře vnímají jejich rozpory. Vnášejí do průmyslové demokracie naléhavou ostražitost, která je důsledkem jejich zakotvenosti mimo mýtus modernosti. Tomáš Halík jednou řekl, že rozhodujícím rysem křesťanství je boj proti tendenci proměnit ideje, instituce a lidi, v něž věříme, v modly, a tak od nich ztratit "odstup", který jediný zaručuje svobodu lidského úsudku a jednání. Halík tu navazuje na dílo filosofa Jean-Luc Mariona, jehož nejdůležitější kniha se příznačně nazývá Idol et Distance neboli Modla a odstup. Těžko můžeme popřít, že současné dalekosáhlé ničení přírody a nezávislých lidských komunit je důsledkem zbožnění ekonomického růstu a proměny zájmů anacionální globalizační nomenklatury v modlu, které sloužíme "bez odstupu". Myslím ostatně, že i Vy jste ve svých politických projevech často kritizoval naše transformátory za jejich tendenci povyšovat (více či méně užitečné) ideje a strategie na nedotknutelné modly.
Liberálové a socialisté reagovali na lidoveckou politiku zpočátku rozhněvaně, a někdy měli pravdu. Nebyli snad katolíci opravdu příliš tolerantní vůči fašismu či diktaturám v Latinské Americe? A neplynula ta tolerance z "odstupu od demokracie a ideálu rovnosti", ze snahy nezbožnit žádný politický a ekonomický systém, tedy ani demokracii samu? Řekl bych, že ano a sám jsem často kritizoval smířlivý postoj italských katolíků k fašismu. Přes všechna tato nebezpečí je ale kritický vztah lidovců k západní modernosti, jejich odstup od modernosti povýšené na modlu, k jejímuž bezpodmínečnému vyznávání musí být donuceny všechny národy na zemi (musí se modernizovat!), důležitou inspirací pro kritiky sobectví a pokrytectví západních demokracií. Nedotknutelnost mocenského statu quo nastoleného poválečným hospodářským úspěchem Západu dnes střeží mocná globalizační nomenklatura soustředěná kolem NATO, Světové banky a Mezinárodního měnového fondu. Je to nejcyničtější a nejvíce pokrytecká oligarchie, jakou kdy zplodilo západní lidstvo.
V praktické politice se lidovci snažili postavit hráz zničujícímu dopadu individualismu, trhu, sociální nerovnosti a masového konformismu na tradiční společnost. Snažili se chránit rodinu, lokální tradice, pospolitost, národní kulturu, venkov před vpádem průmyslového kosmopolitismu velkoměst. Bránili donquichotsky "lid proti masám". Kdo cestuje po velmi katolickém Benátsku, všimne si i dnes spousty "rurálních spořitelen", jakýchsi zemědělských kampeliček, které katolíci zakládali původně s úmyslem usnadnit návrat dělníků ze zkaženého města zpět k půdě. Opakuji: první a nejdůležitější rys lidovecké tradice je velmi kritický postoj ke kapitalismu a masové společnosti, která byla z jejich hlediska založena na dosud nikdy nevídané manipulaci lidského vědomí pomocí umělých masových idolů. Tady jsou kořeny jak fašismu, tak komunismu v pojetí například zakladatele Italské lidové strany a velkého antifašisty Luigiho Sturziho.
Mnozí političtí filosofové demokracie viděli v kritickém odstupu lidovců od liberálně-demokratického i sociálně-demokratického státu nereálnou "třetí cestu". Výraz "třetí cesta" byl u nás začátkem devadesátých let uměle démonizován, redukován na rasistickou a křesťanské svědomí urážející formuli "třetí cesta je cestou do třetího světa" a pak používán jako hůl na každého kritika dogmat naší transformace: kdo nebyl apologetem, kdo hledal nějakou alternativu, byl vyhlášen za nebezpečného hledače třetí cesty.
Možná si vzpomínáte na mou formuli, podle níž v politice je každá cesta třetí, protože konflikt mezi idejemi, na nichž je demokratické rozhodování založeno, nakonec všechna praktická rozhodnutí posouvá jiným směrem, než kam nás původně vedla naše ideologická východiska. Myslím si, že lidovecká politika je založena - většinou i explicitně - na ideji třetí cesty v tom smyslu, že není zakořeněna ve stejné půdě jako liberalismus či socialismus, ale mnohem hlouběji, v křesťanském realismu a antiutopismu. Tradiční antiamerikanismus lidových stran například souvisí s tím, že americký životní styl vzniká z ducha utopických sekt, ne z církevního realismu.
Lidovecká "mimomoderní" východiska jsou důležitá zejména v současné epoše panekonomismu, v níž nikdo nemá odvahu zpochybnit nejen tu či onu ekonomickou teorii, ale zbožnění ekonomie jako takové, ekonomické modlářství, které povyšuje ekonomickou (relativně užitečnou) interpretaci lidského jednání na univerzálně závaznou normu. Vzpomínám si na jednu debatu o ekologii v Karolinu, v níž jsme oba vystupovali. Zaujal mne tenkrát Váš odstup od dogmat ekonomie, který jsem se, pravda, snažil dost korigovat, ale nezapírám, že na mne působil osvěživě a osvobozujícně.
Profesoři rádi shrnují, i já trpím touto profesionální deformací. Shrnutí by vypadalo asi takto: Lidovecká politika je hledáním obranné pozice vůči oběma rozhodujícím ideologiím moderní doby - liberalismu a socialismu; je pokusem o prosazení hlediska, z něhož by bylo možno překročit ideologické otázky směrem k otázkám podstatnějším, hlubším, radikálnějším, které čerpají svou naléhavost z církevního antiutopismu a také z kritiky farizejismu, který z idejí, institucí a zvyků dělá modly. Ostatně, není to nejstarší z lidských hříchů?
Katolický odstup od kosti ideologie, o níž se derou vzteklí psi dvacátého století, ale není jen osvobozující. Je také nebezpečný, protože "z hlediska katolických věčných pravd" se formy vlády jeví často jako stejné, i když stejné nejsou z hlediska našich životních šancí. Musíme si vybrat mezi demokracií a systémem Pinocheta, mezi korporativním státem a státem demokratickým, mezi komunismem a sociální demokracií. Rozdíl mezi nimi je sice relativní, ale ne naše volba mezi nimi. Mnoho italských katolíků si například vybralo komunismus, protože jim připadal jako jakési "zešílené křesťanství", které má přece jen blíže k zásadám katolické morálky než egoistický a konsumistický kapitalismus.
Přes všechny zmatky, které lidovci vnesli do politické kultury našeho století, je třeba znovu a znovu opakovat: lidovecké strany vnesly do demokracie a do veřejného mínění vůbec osvobozující odstup od modlářského vztahu k socialismu i kapitalismu. Díky němu jsme vnímavější k jejich společnému pokrytectví: ve skutečnosti je přece kolektivní vlastnictví kontrolováno malými skupinami privilegovaných a soukromé vlastnictví je zase založeno na skrytém přerozdělování kolektivních zdrojů ve prospěch té oligarchie, která si podrobila stát. Lidovci vidí toto pokrytectví snadněji než jiné strany, protože jsou méně uvězněni v ideologických chomoutech tohoto století.
Naše transformace probíhá v době, v níž rozpory západní racionalistické civilizace nabývají na intenzitě. Díky svému nemodloslužebnickému vztahu k modernosti nám lidovci pomáhají vidět ty rozpory ostřeji, jako hrozbu, před níž všechny ideologické "ismy" jsou jen absurdní stereotypy. Papež se ve svých posledních projevech snaží apelovat na katolíky v politice právě z toho hlediska. Nezakotvenost lidoveckých stran ve vládnoucích ideologiích století nám pomáhá vidět jasněji odvrácenou stranu průmyslové demokracie, trhu a právního státu.
Vladimír Mlynář definoval například hlavní rozdíl mezi sociální demokracií a US takto: neshodujeme se v otázce přerozdělování příjmů státem - my jsme pro malé přerozdělování, oni pro velké. Tento "hlavní rozdíl" je ukázkou ideologického stereotypu, který je třeba demaskovat: jak socialistický, tak kapitalistický stát přerozděluje ve velké míře, i když kapitalistický skrytěji. Třicet čtyři miliard dolarů pro krachující Mexiko a třicet sedm miliard pro krachující Jižní Koreu nejsou nic jiného než přerozdělování v režii velkých kapitalistických států. Státní zakázky pro zbrojařské firmy, financování vědeckého výzkumu v rámci zbrojního programu, nastolování vojenskou mocí, korupcí a tajnými službami všude na světě takových mocenských vztahů, které jsou výhodné pro rozhodující soukromé podniky, to všechno je přece také přerozdělování!
Z tohoto hlediska jsou socialismus a kapitalismus jen dva druhy jednoho systému, orientovaného na růst. Velký rozdíl mezi nimi vidí jen ideologicky zaslepení straníci. V podmínkách ekonomické a politické globalizace devadesátých let, jsou stávající pořádek, stávající mocenské vztahy, největší normativní silou, které se mohou protivit jen nebezpeční extremisté, do
nichž policie bude brzy smět střílet s požehnáním vlády. Lidovecká východiska jsou jedním z mála "antientropických center" doby (výraz je Grušův), která nám dávají naději, že tomuto povýšení statu quo na modlu, dokážeme klást odpor.
Z mé zdlouhavé úvahy chci nechat vyplynout tento závěr: vstoupí-li lidová strana do koalice s ODS, stane se obyčejnou pravicovou stranou a přestane hrát v naší demokracii roli "tykadel". Myslím tím schopnost rychleji a citlivěji než jiné strany reagovat na nezamýšlené důsledky vládnutí, kterým se nelze nikdy vyhnout. Takovou roli ale může hrát jen tehdy, když zůstane stranou "nezakotvenou v ideologiích století", nesloužící modlám doby. Vím, že přídavné jméno "lidový" je u nás zatíženo dlouhou kolaborací strany v Národní frontě a že mnohem raději se užívá výrazu "křesťansko-demokratický". Je to historická chyba: lidovecká tradice je otevřenější a hlubší než tradice stran křesťansko-demokratických, které jsou většinou jen pravicové (i když obyčejně v nich působí levicové frakce). Vstoupit znovu do koalice s ODS by znamenalo pohřbít definitivně lidoveckou identitu Vaší strany a stát se obyčejnou pravicovou křesťanskou demokracií. Klanět se "modlám masové konzumní společnosti", jak říká papež. Byla by to škoda jak pro naši politickou kulturu, tak pro vývoj našeho politického systému.
Před volbami jste hovořil o potřebě změny. Změna vlády má v liberální demokracii své hluboké zdůvodnění v teorii lidského poznání: každé lidské rozhodnutí má nezamýšlené důsledky, které se kumulují. Žádný jednotlivec ani skupina totiž "nedovidí" na všechny možné následky svého rozhodování a jednání. To slovo "nedovidět" vynalezl Václav Klaus, nevzpomínám si už v jakém kontextu jej poprvé použil. "Nedovidět" na to či ono není důsledkem lidské hlouposti nebo egoismu, ale naší smrtelnosti, konečnosti, omezenosti, je kusem "lidského údělu na Zemi". Nevím, jestli je to slovo utvořeno správně česky, ale je výmluvné. Člověk nikdy "nedovidí" na důsledky svých činů, vždy musí jednat na základě omezených informací. Proto ideálem demokracie není vláda moudrých, vědoucích či spravedlivých, ale vytvoření takového prostředí, v němž nezamýšlené důsledky lidských rozhodnutí jsou rychle "zviditelňovány" a odstraňovány.
Pro fungování demokratické společnosti je podle K. Poppera důležitá sociologie jako disciplína, která nejen systematicky odhaluje nezamýšlené důsledky lidského jednání, ale učí nás také s nimi stále počítat, považovat je za nutný stín každého soukromého či veřejného rozhodnutí. Všechny instituce vznikají z lidského jednání, ale ne z lidských úmyslů, říkali skotští filosofové, a tomu měla odpovídat liberální organizace společnosti, o niž bojovali. Jenže odhalovat nezamýšlené důsledky našich akcí je stále těžší, protože fragmentace společnosti je dnes tak rozsáhlá, že nikdo ji už nevidí jako celek. A také: nikdo už nemá ani právo, ani autoritu mluvit jménem celku! Společnost je příliš komplexní, nemá žádný společný jazyk, s výjimkou masových ikon importovaných z USA. Porozumět celku společnosti předpokládá, že nějak prolomíme tu fragmentaci a naučíme se vnímat a vidět dopad našeho ideologiemi legitimovaného jednání na celek společnosti.
Říkal jste před volbami "chyba musí být nazvána chybou" a myslím, že jste tím myslel právě toto. Pravicové strany, tedy ODS a odštěpky, jsou příliš propojeny s určitou ideologickou vizí světa, než aby byly schopny vnímat a vidět nezamýšlené důsledky svých idejí a strategií a nazvat "chybu chybou". Na tom není nic špatného, ta ideologická vize je přece morálně i politicky oprávněná. I když jsem liberál, raduji se z toho, že dvacetiletí vlády liberální politiky v Evropě pomalu končí. Nezamýšlené důsledky každé (i sebelepší) ideologie se totiž kumulují a zamotávají, takže je třeba vystřídat vládu, aby se začaly napravovat. Není pravděpodobné, že by
koalice s ODS a US byla schopna systematicky prosazovat politiku nápravy škod, které sama způsobila. Hlavně ale to není v demokracii nutné, od toho je tu opozice. Pro liberalismus v naší zemi by bylo velmi výhodné, kdyby ODS byla silnou opozicí, zbavila se tak svých oportunistů a své
ideologičnosti, a nápravu nezamýšlených důsledků své vlády svěřila vládě nové. Je to standardní řešení a slovo "standardní" bylo kdysi velkým heslem naší transformace.
Vemte v úvahu ještě toto: ODS se rozhodla pro volební kampaň, která byla sice mimořádně úspěšná, ale v totálním rozporu se zásadami liberální demokracie. Například návrh na zavedení rovného dvacetiprocentního zdanění by poškodil střední vrstvy, je v rozporu s naší integrací do EU, kde nic takového není, a navíc je nerealistický. Podobný systém je jen v Hong Kongu, pokud se nemýlím, a Hong Kong nikdy nebude naším vzorem. Ten návrh je proto demagogický. Mohutným závěrem volební kampaně pak byl plakát ve formě "mobilizační vyhlášky" vyzývající národ do boje proti komunismu. jenže ve volbách nešlo o komunismus, ale o nezamýšlené důsledky šestileté vlády jedné koalice a o způsob, jak je napravit. Mobilizační apely jsou jen metodou, jak lidem zakrýt podstatu věci, jak je zaslepit.
Je pro mne velmi znepokojující, že tolik lidí volilo ODS i přes neliberální tón její volební kampaně. Musíme se asi smířit s tím, že typický volič ODS není velký demokrat, spíše si přeje ODS ve vládě za každou cenu. Říkáte, že ODS musí změnit svůj styl, ale styl její volební kampaně k tomu nedává žádnou rozumnou naději. Vstoupíte-li do koalice se stranou, která si zvolila tento volební styl, budete odsouzen buď k permanentní podřízenosti, nebo permanentní konfliktualitě. V obou případech budete ztrácet kredibilitu jako "lidovecká" strana. Jak už jsem řekl: nejhorším důsledkem této diskreditace pak bude to, že Vaše strana už nebude moci hrát v našem politickém systému roli "tykadel", rozpoznávajících dříve než jiné strany nezamýšlené důsledky kolektivních rozhodnutí a umožňujících změnou vládní koalice jejich účinnou nápravu. Jistě, ve Vaší straně je silné pravicové křídlo, které si přeje splynout s pravicí, ale to je přece normální pro stranu s nejvyšším koaličním potenciálem. Nevěřím, že by bylo výhodné kvůli této frakci ohrozit historickou identitu Vaší strany.
Milý pane předsedo, lidová strana není odštěpkem ODS, má svou dlouhou a zvláštní historii. Myslete na to při svém rozhodování.
Václav Bělohradský