Jádrem Hitlerovy lži je právě pojetí komunikace jako vstřikování idejí "přímo" do mysli izolovaných lidí. Žádná taková "mysl o sobě" neexistuje, je to jen Hitlerova strategická metafora.

"Nedopřejme Hitlerovi posmrtné vítězství" je kategorický imperativ pro všechna budoucí století. Bojím se ale, že současné usilování zakázat šíření Hitlerova Mein Kampf mu je právě dopřává.

Hitler totiž obsedantně definuje tisk a jeho roli ve veřejném prostoru biologickými či lékařskými metaforami jako "vstřikování jedu, trávení národa, šíření nákazy, rozežírání národní tkáně". V kapitole Příčiny zhroucení na odstavec, který líčí travičskou roli liberálního tisku v Německu a slabost státu v boji s ním, navazuje část o šíření syfilidy v německém národě a hovoří se o "dalším příkladu slabosti státu v životně důležitých otázkách národa". Nutnost bránit organismus před syfilidou způsobenou určitými idejemi, metafora jedu vstříknutého do krevního oběhu národa, celý tento biologizující jazyk, pojímající ideje, slova a obrazy jako nebezpečnou tekutinu, která by mohla "rozežrat, nakazit, otrávit" mysl lidí, je nejvlastnějším poselstvím Hitlerova textu. Z Hitlerova pohledu musí být veřejný prostor předmětem přísných hygienických opatření a chirurgických zásahů, aby se nákaza nešířila a nakažené tělo národa bylo eventuálně uzdraveno. Čtenáře Hitler dělí do tří skupin: na ty, kdo věří všemu, co čtou, ty, kteří (často v reakci na prodejnost tisku) nevěří ničemu, a na ty, kdo si přečtené kriticky prověřují. První skupina je nejpočetnější, proto je třeba tisk "očistit" a neustále kontrolovat "v zájmu zdraví národa".

Všimněme si, že každá cenzura se zaklíná zájmy bezbranných čtenářů (diváků, posluchačů), nejčastěji nutností chránit "děti před nemravností či nákazou". Ten biologický slovník je nebezpečně nakažlivý. Vzpomínám si, že debata o násilí v TV Nova a o jeho vlivu na mládež se v polovině 90. let výrazy jako "šíření bacilů" či "ohrožení zdraví" jen hemžila. Nicméně: jakmile přijmeme tuto metaforu a biologizující slovník, který z ní plyne, považujeme implicitně za legitimní (ba nutnou) i celou řadu "hygienických opatření" na ochranu lidských myslí a veřejného prostoru vůbec. To by bylo posmrtné vítězství Hitlerovy paranoické koncepce komunikace mezi lidmi. Hitlerovým přesvědčením je, že u lidí první skupiny, "kteří představují široké masy obyvatelstva, bude tedy vliv tisku nesmírně obrovský", protože většina "neumí, není jí to vrozeno, samostatně přemýšlet". Nesdílejme s Hitlerem toto přesvědčení, nedopřejme mu posmrtné vítězství! "Český čtenář není připraven se s knihou Mein Kampf vyrovnat o nic více než čtenář v jiných evropských zemích, kde je kniha zakázána," čteme v LN (8. 4. 2000). Nevím, kde je kniha zakázána, v Itálii, kde působím, vyšla a dlouhou řadu let se prodávala se slevou. Nepamatuji se, že by se jí někdo bál. Hitlerova teorie "bezbranného čtenáře prvního typu" je v každém případě prokazatelně chybná. Slova a ideje nejsou tekutiny vstřikované "přímo do lidské mysli", protože čtenář interpretuje význam toho, co čte, vždy ve svém sociálním kontextu, ve vztahu k lidem, kteří jsou pro něho důležití a s nimiž o knize mluví. Sociolog Paul Lazarsfeld, antifašistický uprchlík z Rakouska, ukázal ve svých rozsáhlých empirických výzkumech, že lidé nejsou vystaveni vlivu masové komunikace jako "izolovaní jednotlivci", ale jako součást skupin, v nichž význam je vždy předefinován skupinově uznávanou autoritou. Jádrem Hitlerovy lži je právě pojetí komunikace jako vstřikování idejí "přímo" do mysli izolovaných lidí. Žádná taková "mysl o sobě" neexistuje, je to jen Hitlerova strategická metafora. Nacismus zvítězil v meziválečném Německu ne vlivem knihy Mein Kampf, ale v důsledku toho, že chaos a drtivá inflace po první světové válce způsobily zhroucení ochranných sociálních kontextů. Velkou měrou k tomu přispěly vítězné mocnosti svým egoistickým pojetím válečných reparací.
Podobně má televize velký vliv na mládež ne proto, že vysílá to či ono, ale proto, že se stala "univerzální chůvou v postprůmyslové společnosti", v níž se role rodičů jako rozhodujícího, významy filtrujícího sociálního kontextu zmenšila.

Hitlerova objektivita
V Hitlerově textu najdeme zvláštní pojetí slova objektivita. "Umění všech opravdu velkých vědců všech dob spočívalo v prvé řadě v tom, že netříštili pozornost lidu, ale soustředili ji vždy na jediného protivníka... Jakmile se kolísající masa octne v boji proti mnoha protivníkům, dostaví se objektivita a nastoluje se otázka, zda snad všichni ostatní nemají pravdu..." O českých kněžích v Rakousku zase říká, že měli "subjektivní" vztah k vlastnímu národu a "objektivní" k rakouskému státu. Objektivita je pro Hitlera postoj, který tříští energii mas. Ptejme se proto: Tříští náš postkomunistický veřejný prostor "pozornost mas" v dostatečné míře, aby se "dostavila objektivita" u čtenáře knihy Mein Kampf?
Myslím, že ano, náš současný veřejný prostor je nejen pluralitní, ale má i svou hloubku v tom smyslu, že v něm vznikají diskuse (trochu nemotorné, pravda) i o "zásadních otázkách", skrytých v pozadí každodenního demokratického provozu. V každém případě: ani v poválečném, krizemi zmítaném Německu by tato kniha neudělala z tehdejších německých občanů největší masové vrahy století, kdyby různí Kruppové, skryti v zákulisí politiky, neviděli v Hitlerovi účinný nástroj pro prosazení svých zájmů a nefinancovali jeho "velké hnutí". Aspirantů na Hitlera bylo a je kolem nás plno, jejich zašmodrchané řeči a texty parazitují na různých reálných existenciálních a společenských krizích. Před těmi texty jsme ale dosud chráněni sociálním kontextem svobodné společnosti, nemusíme se jich bát. Mohou ale přijít noví "globální Kruppové", texty sestavit v ideologii nové "historicky nutné" světovlády, která bude politicky řešit třeba otevřené otázky globalizace. Mám dnes často pocit, že noví Kruppové už nebezpečně šustí bankovkami v zákulisí euroamerické politiky. Tento šustot je mnohem nebezpečnější než šustot obracených stránek v jakékoli knize.

články

domů