Ve svých Smutných tropech, jednom z klíčových textů 20. století, Claude LeviStrauss uvažuje z hlediska antropologa o zlovůli a ponižování, jimž byl vystaven ve francouzských koloniích během války: “Věděl jsem, že pomalu a postupně začínají všude prýštit jako zrádné výpotky lidstva, jež je přesyceno vlastním počtem a den ze dne stoupající složitostí svých problémů - jako by jeho pokožka byla rozdrážděna třením, které působí vzrůstající materiální a intelektuální styky podněcované intenzívnějšími možnostmi spojení. Se všemi těmito projevy hlouposti, nenávisti a lehkověrnosti, které lidské skupiny vylučují jako hnis, jakmile začnou ztrácet odstup, jsem se nesetkal tady poprvé.”

Komunikace má svou hloubku, v ní se střetávají protikladné “nároky na pravdu”, obsažené v hlediscích různých “lidských skupin” a zakotvené v kulturních kontextech, do nichž patří. Má ale také svůj povrch, ten je udělán z pachů, z překřikujících se hlasů a z úzkostí v přelidněném prostoru, v němž si naše těla navzájem překážejí, dráždí nás jejich trapně nepatřičná materiálnost, stydíme se za ni. Když různé lidské (snad i zvířecí) skupiny “začnou ztrácet odstup”, komunikace mezi nimi “vylučuje jakýsi morální hnis”.

Už nevím, ve které inscenaci Vodňanského a Skoumala je parodie rozhlasového přenosu z představení jakési opery, v němž se do sboru z Aidy připlete medvěd z Prodanky, zpěváci se navzájem vyhánějí z jeviště, reportér si zoufá... Podobně se rozdražďuje povrch komunikace v přelidněném prostoru. Samozřejmě, lidé nikdy nejednají v prázdném prostoru, ale v situacích, které mají význam. A každý význam je inscenovaný větší či menší příběh, jehož “postavami” jsme. Když se inscenované významy vyprazdňují, místo aby se potvrzovaly, když si naše těla jen překážejí, protože patří každé do jiného příběhu, povrch komunikace se rozdráždí a to rozdráždění vyvolává abnormální reakce. Postavy z různých příběhů, donucené inscenovat své významy “na dotek” s kulturními cizinci, snadno podlehnou pokušení říci jedni o druhých: “To nejsou lidi!” - a jednat s nimi podle toho, jako ve vězení Abú Ghraib.

Když pak “přelidnění” překročí určitou -různými kulturami různě definovanou - mez, začne nám takové kolektivní upření lidskosti připadat jako “přirozené, rozumné řešení” nesnesitelné nesrozumitelnosti druhých. Kyberprostor je bez vůně a zápachu, s tělesným povrchem komunikace se v něm nepočítá; když jej opustíme, naše kůže se přihlásí ke slovu, snadno se podráždí, začne “vylučovat hnis”. Teprve když komunikaci prohloubíme, rozum nám vrátí odstup od rozdrážděného povrchu komunikace a my jsme pak znovu ochotni uznat lidskost druhého a jeho “nárok na pravdu”.

Nejsem “vlastencem Západu”. Když se dívám na film Tanec s vlky, přebíhám v duchu k indiánům jako jeho hrdina, nenávidím ty hloupé bílé muže v modrých uniformách. Vzpomínám si ale, že jsem se kdysi ocitl v Marseille během muslimského svátku Id al-Kabír, podřezávala se při něm jehňata. Připadalo mi to hrůzné, ztratil jsem odstup, patologicky to podráždilo povrch mé bytosti. Kdosi vedle mě řekl: “To snad nejsou lidi!” a já mlčel. Vím, ve srovnání s masným průmyslem Západu je rituální podřezávání jehňátek lidské, ale přesto mě “podrážděná pokožka” na chvíli ovládla. Byl jsem v tom okamžiku jedním z velkého zástupu západních pokrytců, kteří se dojímají nad podřezaným jehňátkem, ale v igelitové tašce nesou kuřata a vajíčka z velkoslepičáren - pět slepic namačkaných celoživotně v jedné kleci.

Ztráta odstupu vyvolává morální paniku, lidé se ocitají v příbězích, v nichž nechtějí vystupovat, děsí je, že významy, které definují určitý prostor jako “jejich vlastní”, jsou ohroženy. Morální panika vede k “antropologickým úchylkám”, jako je pokušení upřít lidskost celým etnickým skupinám, národům nebo rasám. “Arabové přece nejsou lidi, vždyť používají tělesných trestů a ženy musí nosit závoj!” anebo naopak “Bělochy můžeš obelhat, zaslouží si to, jsou bohatí!”.

Umberto Eco nazval svou poslední knihu Račím krokem. Vypráví v ní o zpátečním pochodu, na který se vydal Západ po pádu komunismu. Masakry v bývalé Jugoslávii, úpadek sociálních práv, Guantánamo, útok na Darwinovu teorii, církev usilující stát se základem státu, podkopávání - pod heslem “globalizace” - pilířů demokracie (jako jsou rovnost, legalita, sociální stát), pravičácký neonacionalismus, bushistický neokonzervatismus; v Itálii Berlusconi, útoky na dělbu moci, primitivní rasismus Ligy Severu, v Polsku antisemitské Radio Maryja a nacionalistické strany jako Sebeobrana ve vládě; ve zprávě Rady Evropy se říká, že rasismus roste nejen v Itálii, ale po celém kontinentu. Krokem zpět je i technokratické vyprazdňování procesu evropské integrace a odmítnutí Ústavy EU občany Francie a Nizozemska. Ale také bezmezně hloupý postkomunistický “mladofrontovní” antikomunismus, který není než pokračováním komunismu “jinými slovy”.

V epoše komplexnosti a nadbytku komunikace je snadné stát se kulturním cizincem; sjednocující příběhy, v nichž je zasazena identita každého z nás, se rozpadají do nespočtu stále odlišnějších fragmentů.

Byl multikulturalismus lékem na přírůstkem komunikace podrážděnou kůži, nebo ji naopak ještě více rozdráždil? Orozdílu mezi společností multikulturní a multirasovou jsem už mnohokrát psal, ale snad ještě jednou: Ve společnosti multirasové jsou etnické či rasové rozdíly kompenzovány asimilací -přijetím jednotného kulturního modelu; barva kůže nebo etnický původ nikomu nesmí bránit v přístupu k těm rolím, které jsou ve veřejném prostoru privilegovanou kulturou definované jako “nejvyšší”.

Multirasismus i multikulturalismus mají ve veřejném prostoru rozdílnou viditelnost. Příkladem multirasového kréda jsou americké televizní seriály, v nichž šéfem policie je často černošská žena, handicapovaná žena je agentem FBI, homosexuál je soudcem: náboženství, rasa, pohlavní orientace nesmějí být překážkou k zastávání “nejvyšších pozic” ve společnosti.

Jak by se měla vyučovat světová literatura v multikulturní perspektivě? Zařadit do programu povinné četby mýty kmenů Maya a dát studentům právo zvolit si je místo Platona a Danteho? Nikde se nezacházelo s domorodci tak krutě jako v Austrálii, až do roku 1949 nebyli občany státu, podléhali ministerstvu fauny a flóry. Získali autonomii teprve nedávno a nyní jim hrozí, že ji opět ztratí. Množí se totiž případy znásilňování dívek v dětském věku, pachateli jsou často vysoce postavení členové kmene, nedotknutelní podle zvykového práva. Mají být potrestáni podle práva kolonizátorů? V Itálii jsou v některých městech pokutovány ženy, které nosí burku. Je to spravedlivé?

Ve všech státech EU nastal rychlý soumrak multikulturalismu. Multicultural citizenship se oslabuje, všude se vrací politiky multirasové a asimilační, i v zemích velmi demokratických, jako je Nizozemsko, Dánsko nebo Velká Británie. Občanství musí mít specificky národní kulturní obsah - jazyk a hodnoty nejsou nadstandardy občanství, ale jeho tvrdé jádro.

Myslím, že soumrak multikuturalismu není jen jedním z mnoha kroků na velkém račím pochodu Evropanů od demokratického kapitalismu ke kapitalismu bez demokracie. Je důsledkem jeho vnitřních rozporů.

Pět vnitřních rozporů odsuzuje, zdá se mi, projekt multikulturalismu k politickému neúspěchu. Italský filosof Gianni Vattimo označuje výrazem “societ transparente” společnosti, které se v důsledku obrovského rozmachu komunikace staly tak chaotické a komplexní, že je v nich nemožné “uvažovat o dějinách jako o jednotném procesu”; komunikační hojnost přinutila lidi “prohlédnout” historickou omezenost každé kulturní identity, její mytické kořeny a její propojenost s mocenskými zájmy různých tříd a skupin.

Multikulturalismus je v tomto pojetí “nadstavbou” společnosti komunikační hojnosti, v níž se rozkládají všechna “sjednocující hlediska”, zakotvená ve “velkých příbězích modernosti”; nikdo se tu nemůže vyhnout zkušenosti relativizace, ledaže by si vytvořil fundamentalistické krédo, chráněné epistemologickou ochrankou a umělými bariérami.

Je multikulti opravdu nadstavbou společnosti komunikační hojnosti, jak vyplývá z Vattimových úvah? Jestliže odpovíme “Ano”, pak multikulti není než jednou z ideologií, stvrzujících převahu průmyslového Západu nad zbytkem světa. Společnost, která neprošla relativizujícím šokem komunikační hojnosti a nebyla “pluralizována” zkušeností prohlédnutí, nemůže být multikulturní; multikulturní pojetí veřejného prostoru je možné jen v postindustriální společnosti komunikace.

První rozpor můžeme proto formulovat takto: multikulturalismus je ideologií společností, v nichž nadbytek komunikace oslabil sjednocující příběhy, sdílené pojmy a silné identity; ve společnostech na jiném stadiu vývoje je nerealizovatelný, jak dokazuje spor s islámem.

Slovinský sociolog a filosof Slavoj Žižek rozlišuje tři fáze kapitalismu: první fázi charakterizuje výměna zboží mezi suverénními národními státy; pak následuje fáze kolonizace, v níž si kolonizátorská země podrobuje (ekonomicky, kulturně, politicky) zemi kolonizovanou a vykořisťuje ji; třetí fází je proces globalizace, kdy všechny země a národy jsou kolonizovány ne už nějakou kolonizující zemí, ale “globálním kapitálem” - koloniální moc už není vykonávána národním státem, ale nomenklaturou globálního kapitalismu.

Ideologií třetí fáze kapitalismu je multikulturalismus. Zachází s každou kulturou jako kolonizátor s kulturami “domorodců, jejichž podivné zvyky a obyčeje je třeba studovat s porozuměním, ne je zbytečně jitřit”. Tradiční imperialistický kolonialismus zneuznával kulturu kolonizovaných, nutil je k přijetí kultury kolonizátora - kolonizovaný má šanci stát se také člověkem, jen pokud do své černé kůže vecpe jazyk a cíle kolonizátora. V epoše kolonizace bez kolonizující kultury je multikulturalismus prostředkem zneuznání kultur, ale tentokrát všech ve stejné míře. “Multikulturalismus má v sobě shovívavý odstup vůči místním kulturám, multikulturalista není rasista, nestaví hodnoty své vlastní kultury nad všechny ostatní, ale naopak všechny stejně odpolitizovává.” Všechny kultury jsou si rovné, protože jsou všechny stejně politicky irelevantní.

Podle polského sociologa Zygmunta Baumana je “tekutost” základním rysem modernosti - vše ustálené a soudržné se rozpouští a lidé, kteří dříve byli spojeni pevnými svazky a závazky, se mohou nyní začít nezávazně míjet. Dějiny demokracie nejsou než sledem pokusů “vládnout” nad tou tekutostí, ale tak, aby ta vláda byla sama tekutá - udělaná z diskurzů a dohod mezi lidmi, změnitelná podle jejich zkušeností a rozumů, ne daná přírodou či absolutní mocí panovníka.

Jednotící ideologií hyperburžoazie je preventivní nepřátelství ke komunikaci mezi lidmi, která by byla schopna zaprvé připsat dohodou krajině, stylům života, předmětům, společenským vztahům, místům a tradicím významy a hodnoty, které by byly sdíleným historickým kontextem společenství, a zadruhé hájit je proti změnám, které si vynucuje nejtekutější forma modernosti “kapitalismus telematických sítí”, extrémně nestálý a dekontextualizovaný. Za multikulturní uznání mnohosti kultur platíme jejich totálním odpolitizováním: všechny kultury jsou si rovné - žádná z nich už není schopna podřídit ekonomický růst nějakému sdílenému smyslu.

Nedávno zemřelý americký sociolog Peter Blau nazval jednu ze svých posledních studií Paradox multikulturalismu. Je jednoduchý: “Multikulturalismus vyžaduje od příslušníků rozličných kultur, nejen aby se podíleli na uměleckých projevech kultur jiných, na způsobech oblékání a stravování ,kulturních cizinců‘, ale rovněž aby se aktivně účastnili komunikace s nimi.” Důsledkem je, že si lidé volí kolegy, přátele, stejně mezi “kulturními cizinci” jako mezi “kulturními našinci”. Pak je velká pravděpodobnost, že se některé z těchto “mezikulturních vztahů stanou blízkými přátelstvími nebo i vztahy milostnými, z nichž některé snadno skončí mezikulturním manželstvím”. Úspěchem multikulturalismu je větší míra komunikace a větší množství vazeb mezi různými kulturami, a to nutně vede k multikulturnímu míšení obyvatelstva, které tak přestává být multikulturní, protože se roztavilo v nové a snad i účinnější formě melting pot.

Nedávné nepokoje na pařížských předměstích vyvolaly ve Francii a v Evropě velkou diskusi o tom, “co je vlastní Západu”.

Odmítání osvícenských ideálů je živeno zneužíváním “paměti kolonialismu”, které spočívá v tom, že utrpení kolonizovaných domorodců je postaveno na roveň holocaustu. Je to nelegitimní, říká Finkielkraut, protože kolonialismus je stále ještě - nehledě na všechno utrpení způsobené kolonizovaným - potomkem osvícenského universalismu, který vyhlásil všechny lidi za svobodné a sobě rovné a snažil se je integrovat v catholicité des Lumiéres. A to je něco jiného než vůle k vyhlazení méněcenných ras.

Všechny kolonialismem zraněné identity si vymáhají právo “na vlastní šoa” - historická spravedlnost jako by vyžadovala, aby všechno utrpení minulosti bylo nazváno šoa. Ani bezmezná krutost kolonialismu nemohla ale zcela vyprázdnit to, co je podle Finkielkrauta vlastní “kolonizátorskému” Západu - abolicionismus. Označuje tím výrazem nejhlubší nárok západní kultury - zrušit nejen otroctví, ale každý druh závislosti na místních, dobových, tradičních autoritách a pověrách. Velmi poučný v tomto smyslu je například Spielbergův film Amistad. Mohou být vzbouření otroci vráceni “svým legitimním majitelům” národem, který považuje za sobě vlastní víru v “následující, nepopiratelné pravdy” (We hold the following Truths as self-evident): že všichni lidé byli stvořeni sobě rovní, že Stvořitel jim dal nezcizitelná práva a že mezi ta práva patří právo na život, svobodu a Pursuit of Happiness? A že lidé mají právo svrhnout vládu, která jim ta práva nezaručuje?

Abolicionistické pojetí kultury souvisí s osvícenskou interpretací dějin jako tribunálu rozumu, před nímž každá autorita musí zdůvodnit svůj nárok na poslušnost občanů. Pojetí rozumu jako soudce, který nás svými výnosy osvobozuje od závislosti na místních autoritách, na zvycích otců, na boží pravdě, od strachu z instancí, před nimiž jsme v minulosti museli jen mlčet - je “vlastní Západu”. Kdo staví kolonialismus na roveň holocaustu, útočí na to, co je v západní kultuře “osvobozující”. Právo a etika nejsou jen “zvyky”, i když původním významem slova ethos je mrav, zvyk; právo a etický nárok odvozují svou závaznost z rozumu, který je všem lidem dán ve stejné míře. Rozdíl mezi principem a zvykem je ostrý, zraňuje nás, když někdo se vysmívá našemu zvyku “jménem rozumu”.

Čtvrtý rozpor multikulturalismu je tento: od svých řeckých počátků chce být Evropa vlastí permanentní revolty proti každé vlasti, proti závislosti na tom, co si lidé definují jako sobě vlastní; multikulturalismus naopak je antiabolicionistický, multikulturalisté uctívají, co lidé považují za sobě vlastní.

Někteří komentátoři tvrdí, že je to cesta k “osmanské demokracii v Evropě”. Tím výrazem označují takovou organizaci společnosti, v níž spolu soužívají oddělená společenství, z nichž každé má svá kolektivní práva, založená na vlastním náboženství. V takto organizované společnosti by si pak katolická církev mohla nárokovat výsadní postavení v evropských národech. Ve svých důsledcích je taková “osmanská demokracie” formou multikulturalismu, protože katolická církev neupírá v tomto kontextu stejná práva jiným náboženstvím, naopak chce s nimi spolupracovat.

Pátý rozpor je spjat s tímto obratem katolické církve. Papež chce, abychom hájili to, co je Evropě vlastní, ale Evropě je vlastní abolicionismus, emancipace od jen místních a dobových autorit a pověr -a křesťanství je jedním z nejsilnějších a nejpůvodnějších pramenů abolicionismu; když se univerzální poselství křesťanství zredukuje na evropský patriotismus, na “historické kořeny Evropy, definované jako takové v evropské ústavě”, stane se něčím jen místním a dobovým, něčím, co Evropě není vlastní. Přestane být křesťanstvím a Evropa se stane definitivně postkřesťanskou.

zpět