Socdemáci!
Horší než volební neúspěch je neužitečný úspěch. Nesplněné očekávání volebního úspěchu vyvolalo v ČSSD konflikt, který se prezentuje navenek jako „puč“ nebo „podrazácké akce“, jak čteme a slyšíme.
V Česku se obě velké strany rozpadly v důsledku své neschopnosti vyrovnat se s Otci Minulých Úspěchů. Platí to o Jiřím Paroubkovi, který byl v brutální mediální kampani (a házením vajíček) proměněn v muže, který chce nastolit „postkomunistickou diktaturu“, jak mi řekl jeden významný umělec. Zafungovalo to. Ze strany po neužitečném volebním vítězství odešel a založil si jinou. I ODS měla problém se svým zakladatelem, pak kritikem a následně nepřítelem. A nyní naráží ČSSD na strůjce svých minulých úspěchů, který odešel ze strany a letos byl v přímé volbě zvolen prezidentem.
Není politické debaty, aby v ní nepadlo ošoupané klišé o tom, že se neumíme vyrovnat s minulostí. Tyto oidipovské spory s Otci Minulých Úspěchů, myslím, svědčí o určitém nebezpečném rysu národní povahy – potřebě postavit nové na zničujícím sporu mezi těmi, kteří nás dovedli k místu, kde konečně lze něco stavět, a těmi, kteří tam nyní mají stavět. Vede to obyčejně k oslabení sil, jež by konečně mohly začít něco budovat.
V těchto volbách vstoupil do politického systému zcela nový aktér, podnikatelská strana, v Evropě už známá (Itálie). U nás je to premiéra, strana vystupující pod heslem Nejsme jako politici! se stala klíčovým aktérem na naší politické scéně. Co z toho plyne? Jaká nebezpečí přináší propojení ekonomické, mediální a politické moci? Je naděje ty sféry od sebe oddělit? Neuvěří lidé, že řešením je naopak je úzce propojit?
Jsou to otázky, které nesmí překrýt dnešní spory v ČSSD, jediné zbylé straně klasické politické osy střídání „pravice – levice“. Ta osa je možná už mrtvá, jak naznačuje mnoho příznaků, ale nahradit ji „novými stranami“ se dosud nepodařilo. Pokusy o přeorientování osy evropské politiky jsou největší událostí těchto let, bylo by tragédií bez míry a hranic, kdyby tento problém byl překryt rozbroji v ČSSD.
Je pravděpodobné, že ve straně bude muset dojít k jasnějšímu vymezení programu, více levicovému například, a také více otevřenému změnám politického systému v nových podmínkách nastolených přímou volbou prezidenta. Není možné stát dlouho na jedné noze, napsal jsem už. Buď zpět k parlamentní demokracii s jiným volebním systémem, nebo vpřed k poloprezidentskému systému, na němž by se musely dohodnout všechny strany.
Klíčové ale je toto: změny ve straně se musí dít podle pravidel stranického rozhodování, nikdy ne v zákulisí nebo „pučem“. V krizi, kterou vnáší do systému „strana-firma“, by nás takové rozkolísání poslední staré evropské strany, která nám tu zbyla, zbavilo i posledních zábran před vábením sirén „politiky pro lidi“ či „řízení státu jako firmy“.
ČSSD má dnes největší zodpovědnost za demokracii u nás ve svých polistopadových dějinách. Musí ale zůstat stranou, která hájí demokracii nejen ve správě státu a veřejných statků, ale také ve správě vlastní strany. Vnitrostranická demokracie v ČSSD je věc veřejná.